Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přímořské pláně

"Izare, vztek ti nesluší. Matka asi hold při jejím nabitém programu nemá čas nám vysvětlit úplně všechno. To víš, už je starší. Myslíš, že si trhá šedivé chlupy? Navíc, pravděpodobně si myslela, že budeme dost chytří a přijdeme na to sami, víš? Já asi tuším, co to je. Ale radši se ujistíme. U nějakých tupounů, co nemají na práci nic jiného, než sledovat tyhle jevy," usoudila jsem a pokývala jsem nad svým plánem hlavou. Zněl mi hezky. Málokdo umí v takové zimě tak dobře přemýšlet. Jsem tak dokonalá a flexibilní. Ohlédla jsem se na bratra. I když jeho pravidla tři em zněla opravdu dokonale, nemohla jsem mu moc přikrmovat ego. "Ano, tři pé pro Assassíny, tři em pro smečku, co říkáš? Podle mě je to geniální.Řeknu to otci. Matka by nesouhlasila. Mám ho ráda, neviděl jsi ho? Ty a on jste jediní samci v mém životě, co za něco stojí. Politováníhodné." povzdechla jsem. Jediní dva. Žalostně málo. I když pravda, zatím jsem jich moc nepotkala. Což mi připomnělo, že svého roztomilého sluhu Faelnira jsem nechala u nějaké řeky. Asi ho spolkla zem. Škoda. Ten se mi líbil, udělal by všechno na co jsem si jen vzpomněla. Dokonalý sluha. Jen se nějak zasnil a zkameněl. Musela jsem ho nechat za sebou, kdo má na někoho takového čas?
"Každopádně - až si jednou najdu partnera, bude muset splňovat hodně kritérií. Samozřejmě, že nejpřijatelnější by byl nějaký vzdálený bratranec, ale toho bych byla líná hledat. A najít partnera taky nebude brnkačka. Zvlášť v těhle zoufalých končinách, kde všichni vypadají jako ta bledá, odporná nána z pláže. Bože. Chci jí rozsápat ještě teď" zavztekala jsem se. "Ty, Izare, nemůžeme přece alfovat spolu, nebo jo?" Blesklo mi najednou v hlavě. Jasně, že můžeme. Se svými poddanými si budeme dělat co chceme. Budou to naše pravidla.

//Cedrový háj

//Mušličková pláž

Když už nic jiného, aspoň už nebyla celá zem pokrytá mušlema. Bylo tu jen to původní žlutohnědé sypké svinstvo, domíchané nějakým novým bílým svinstvem, které se vznášelo z nebe. A studilo. "Izare, proč je taková zima? Co je to?" zarazila jsem se, když mi jedna z vloček dopadla na čenich.
Zhrozeně jsem zašilhala a zkusila jí oklepat, ale ona se jen roztekla a ve formě vody mi stekla po tlamě dolu. "Jsou to čáry," zabrblala jsem naštvaně a ještě chvíli jsem se snažila se pohybovat, aby mě to tolik nezasypávalo. To samozřejmě nepomohlo. Nezbylo než předstírat, že kdokoliv to dělá, princeznu Lindasu nezastraší. "Proto máme dokonale hustý kožich který nás hřeje, víš?" poučila jsem bratra. "Zvlášť my, vlci zlaté Assassínské krve, máme ten nejteplejší kožich ze všech teplých kožichů," poučila jsem pro změnu své okolí. Nebyl tu nikdo jiný než bratr, ale kdyby ano, musela jsem se ujistit, aby veděl, s kým má tu čest. "Dala bych ocas za to, že jeden z předků se šikovně přiženil do arktické smečky jen kvůli teplému kožichu. Takoví totiž jsme. Mazaní, víš? Mazaní. Škoda, že slovo 'mazanost' nezačíná na P. Až matka umře, přetvořila bych pravidla tři Pé na pravidla čtyř Pé. Ale pravidlo Pé-pé-pé-em nezní tak dobře. Co myslíš?" zakřenila jsem se na bratra a zpomalila jsem, aby mě dohnal. Úplně jsem se nadchnula. Až jsem zapomněla, že jsem celá od té bílé věci.
"Půjdeme dál a najdeme nějaké místo, kam se ten bílý hnus nedostane," ani jsem se neptala, oznamovala jsem to. Hlavně mi bylo jasné, že v tom budeme s bratrem za jedno. Pohodila jsem hlavou i ocasem nahoru a ladně jsem pokračovala v cestě.

//Mahtae

Dost Lindaso, dost, dost, dostdostdostdostdost! Prudce jsem se nadechla a vydechla, načež jsem nasadila uvolněný výraz, abych bratrovi naznačila, že jsem se přes to všechno přenesla. Ale jen tak tak! Málem se mi zastavilo srdce, proboha. "Kdo mě teď umyje, Izare?! Kdo mi umyje srst? No sama to dělat nebudu! Mohlo to na mě zanechat nějaký fyzický následek. Třeba mám vyrážku, parazita, nebo hůř - třeba jsem špinavá! Zkontroluj mě aspoň! Potřebuju nějak vypadat, až někoho poprosím, aby mě celou olízal!" vychrlila jsem ze sebe ztrápeným, ale velice naléhavým prskavým šepotem, načež jsem zvýšila hlas na přirozenou hlasitost. "Co myslíš, kdo mě olíže? Celou? Ach, ten šťastlivec, kterého potkáme jako prvního. Nejlépe u řeky, aby si nejdřív vymyl tlamu. Taky by měl nějak vypadat, jinak by hrozilo, že mě akorát víc ušpiní," zarazila jsem se ve svém přemýšlení nahlas a rozhodla jsem se dát bratrovi prostor. "..co myslíš? Předpokládám, že ty mě olizovat nebudeš, proboha, tak něco řekni přece," mrskla jsem ocasem, ambiciózně jsem si začala pohledem plánovat naší budoucí cestu v dálce. "Půjdeme na sever, tady už to nevydržim," rozhodla jsem za nás oba a otočila jsem se na něj. "Tak co zíráš? Chceš mě snad olizovat, nebo co?" dala jsem hlavu dolu, očekávajíc aspoň nějakou nablblou reakci. Každopádně - líbilo se mi, jak se bratr zachoval vůči té špíně. A nebyla tu máma, aby mu krmila ego. Takže někdo musel. "Jak na tebe tak koukám, třeba jednou budeš dobrej alfa. Obzvlášť když mě seznámíš s betou, kterou samozřejmě budeš muset sehnat. A zatraceně ti doporučuju, aby byl minimálně tak hezkej, jako můj ocas - KDYŽ JE UČESANEJ, jasný? Mimo to, nikdo tě nepovýší, když ti bude tak smrdět z tlamy," provokativně jsem ho pošťouchla bokem. "Takže hneme zadkem. První úkol - napít se něčeho. Druhej úkol - stát se vládcema Gallirei. Skromný, ale prozatim stačí."
//Přímořské pláně

Líbilo se mi, jak to bratr vše vzal do vlastních pacek. Mohla jsem si tam jen tak posedávat, prohlížet si své dokonale symetricky ostré drápky a představovat si, že s tím té mrše dloubu oči mezitím, co jsem se ale tvářila, že mě nic z toho absolutně nezajímá. Tmavěšedou podřadno vlčici jsem nachvíli vypustila, protože tu už zpracovával bratr. Líbilo se mi, jak jedná. Když tu teď nebyla matka, nemohla ho ani pochválit. Tak mi to vyhovovalo. Nevadil mi do té míry, dokud si ho matka nevychvalovala. JÁ jsem si ho mohla vychvalovat! Ne ona, ona si měla vychvalovat mě. Sice dělal dobře, ale zase mu nesmělo prudce stoupnout sebevědomí, nebo by si třeba myslel, že je něco víc.
Jen ta druhá nána mi pořád vrtala hlavou. Nemohla jsem jí vystát. Když dokončila poslední slova, prudce a uměle jsem jí celou poprskala pod nátlakem smíchu, který jsem nakonec přerušila krátkým hlasitým zavrčením. Během jedné sekundy mě přestalo bavit se uměle smát a prostě jsem se do ní bez varování pustila. "Ty ohavná hloupá náno, pojď sem!" vyprskla jsem mezitím, co jsem od ní o poznání něžněji odstrčila Auriel a prostě jsem s ní nárazem praštila o zem. Odstoupila jsem o pár kroků, abych si prohlédla výsledek svého výpadu a pohotově jsem se dramaticky otočila na bratra. "Ach, Izare, drž mě!" Ale protože jsem věděla, že nezareaguje tak rychle, stoupla jsem si přímo k němu a nebídla jsem se mu, aby mě mohl podržet. "Pust mě na ní! Pust mě na tu blbku! Tak pusť!" křičela jsem i přes to, že mě vůbec nedržel. Aspoň to dobře vypadalo. "Ach!" vydechla jsem, mrskla jsem sebou, posadila jsem se a opřela se o bratra. "Viděl jsi to? Jsem úžasná, žejo?" vydechla jsem s předstíranou únavou v hlase. "Ještě se chceš zvedat, chytrolínko? Noo! Zvedni se a uvidíš, ty hromado sádla bledá ošklivá!" zahulákala jsem za ní, natáhla jsem nohu, jemně jsem jí kopla do zadku, jestli vůbec žije a potom jsem se odtáhla zpět k bratrovi, který mi zrovna položil k nohám rybu. "Výborně. Zvedni tlustej zadek a táhni, ty chátro! Nechci se na tebe koukat při jídle, sakra!" vztekle jsem na ní druhou zadní nohou přikopla další písek a opatrně jsem začala rybu porcovat, načež jsem náznakem hlavy královsky nabídla bratrovi a pobaveně jsem sledovala, jak bude ta veš reagovat.
"Desimes" vypravila jsem ze sebe takovým tónem, jako bych se měla každou chvíli pozvracet. "Koukám, že rodiče měli od přírody bujnou fantazii a vymysleli ti moc originální jméno," odkašlala jsem si a začala jsem žvýkat první kousek ryby. "..to... je mi moc líto." uchechtla jsem se a zastříhala jsem ušima.

Když ke mě Izar přistoupil a prohlédl si mě, aby zkontroloval, jestli nemám plíseň, protočila jsem očima. "Bratře, kdybych od té špíny chytla byť jedinou její blechu, plíseň nebo špatnou vlastnost, už bych se utíkala utopit do moře," ke konci věty jsem se stočila k oné bledé neoriginální hrůze. Bylo to vlastně tak trochu doporučení, kdyby jí doteď nenapadlo do toho moře skočit. Použitelná stejně nebyla, protože měla naivní představu o tom, že se nebude muset podřizovat. Však ještě uvidíš, krasomilo. Zdálo se totiž, že se Izar chystá spolupracovat. "Jestli má být alfa, logicky se musí naučit si podřizovat vlky," ujistila jsem máti úplně jiným, poslušným tónem hlasu, avšak dala jsem velký důraz na slovo 'logicky', protože mi přišlo, že je to jasné a mohlo jí to dojít dávno. Od zařizování tu byla ona, mohla jít sama.
Otráveně jsem sjela okolní krajinu pohledem blondýnky na vyhlídkovém vleku a skončila jsem u matky, která si to trajdala pryč. Potom jsem si mírně zakroutila hlavou a protáhla jsem si celé tělo, abych si srovala pozici. Když vtom mě vyrušil bratr. Začal něco horlivě prskat kolem sebe a já jsem leknutím naskočila. Hodila jsem po něm krátký káravý pohled, dokud mi nedošlo, na co upozorňuje. Otočila jsem se o kousek vedle a... ta vlčice se nám klaněla! Na tváři se mi objevil spokojený úšklebek. "Už jsem se bála, že tě snad tví ubohý rodiče nenaučili, jak se chovat ke smetánce! Tak co? Líbí se ti ta pozice? Potože v ní v naší přítomnosti strávíš dlouhou, dlouhou dobu," zasyčela jsem, udělala jsem krok blíž a prohlédla jsem si jí. Bylo vtipné, že v té slině, kterou jsem jí předtím plivla pod nohy, si teď máčela hlavu. Přidala jsem k tomu ještě jednu, která jí přistála rovnou na čele. "Teď jsi pozlacena, budiž tě Assassínské sliny proberou z naivity a dojdeš osvětlení!" zahlásala jsem jako král, který někoho pasuje na rytíře. Následně jsem se k ní otočila zády a vlastně nechtěně jsem jí tak nametala do obličeje písek.
Byl tu nový příchozí. Spíš nová. Naštěstí si jí vzal na starost Izar, mě už to všechno vysvětlování vyčerpávalo. "Pfff!" přerušila jsem ho na konci jeho mluvy. "A myslíš, že rod Assassínů bude o takovouhle služku stát? Teda.. je to výhoda, dostalo by se jí hrozného luxusu, chápeš, ale taky musí umět trochu pracovat. Je velké štěstí se stát naší společnicí, proto musí být zároveň přínosem, chápeš," začala jsem to hrát s bratrem, přistoupila jsem vedle něho a změřila jsem si vlčici pohledem. "Hm..víš co? Dones nám něco k jídlu. Pokud to dokážeš v dobrém čase, můžeme si o tvém přijetí popovídat." pokývala jsem nakonec hlavou a otočila jsem se k bleduli za námi. "O, té vlčice támhle si nevšímej. Jen se nám klaněla a nějak se při tom zasekla na zemi, někdy má takové psychycké stavy, kdy neví, co dělá a říká, ale bereme na to ohledy,"

//myslím, že takhle snadno neodejdeš, když na tebe Trix použila magii.. :D

"Etetetetete!" vyprskla jsem na mojí novou, špinavou kamarádku ještě dřív, než vůbec stačila doříct první větu. "Dávej si pozor na to, co ti leze z tlamy. Všechno se to dá použít proti tobě, když na to přijde. Ale o tom si asi ještě neslyšela, viď? Víš, s kým to vůbec mluvíš?" bylo mi prakticky jedno, jak moc to musím zažvatlávat, důležité bylo, že jsem jí tak nepouštěla ke slovu a ani jsem tak nemohla slyšet ty její ubohé kecy. Asi si myslela, že je chytrá, nebo vtipná, nebo něco takového. Ale to všechno jsem už bohužel byla já, takže ona mohla být ta druhá, ošklivá, hloupá a ubohá myš, protože to místo bylo ještě volné, když se nepočítal ten rozpůlený vlk vedle ní. Oba byli naprosto hrozní, kazilo mi to zrak.
Když dokecala, přiblížila jsem svůj obličej ještě o dost blíž k jejímu, takže jsem se v ní v tu chvíli prakticky přetlačovala čumákem. Přemýšlela jsem, jestli jí třeba jen plivnu do obličeje, nebo jí rovnou schodím na zem a vycpu jí pískem. To druhé bylo moc namáhavé, takže jsem o krok poodstoupila, plivla jsem jí přímo k nohám a sebevědomě jsem se napnula, jak jsem uslyšela hlas své matky v pozadí. Matka si to tu nachvíli vzala do svých pacek, za což jsem byla ráda, protože už mě to docela unavovalo. Když ale skončila, nesouhlasně jsem stáhla uši k hlavě. "Nikam teď nejdu, chci, aby se mi ta mrcha podřídila! Víš, co mi řekla? Že mám v hlavě piliny! Co to vůbec je? Jakym jazykem to mluví? A vůbec! Sluhu už jsem si našla, jen mi tak nějak.. no.. umřel? Ke smečce se mi nechce, byla jsem tam nedávno, hrozně to tam smrdí Indilasou a těmahle blbounama," hluboce jsem se nadechla, abych mohla pokračovat ve výroku. "A vůbec, chtěla bych se projít! Nějaké novinky? Objevili jste něco zajímavého? Dlouho jsem vás hledala! Kde jste byli?" vrhla jsem pohrdavý pohled po bratrovi. Musela jsem si ho prohlédnout dvakrát. Vyrostl, byl z něj pohledný vlk. Možná, že už nebyl stokrát ošklivější než já, třeba jen.. desetkrát. Ale i na to už se dalo koukat. "Taky tě zdravím, Izare. Pomůžeš mi jí sejmout, nebo budeš jen dál civět?" nadzvedla jsem obočí mezitím, co jsem se k vlčici poposunula a začala jsem do ní provokativně šťouchat bokem. "Tak co? Budeš se teď klidit, jako tvůj ošklivej kolegáček, nebo se necháš vycpat pískem, ty živoucí hnilobo?"
Radši jsem se jí přestala dotýkat, mrskla jsem ocasem a chvíli jsem jí upřeně sledovala. Opravdu mě zajímalo, co mi na to poví. Potom jsem se jen tak mimochodem otočila zpět k matce a bratrovi. "Nechápu, jak jste mě v tom mohli nechat! Vidíte, čím si procházím?"

Mám pocit, že jsem někde někdy slyšela takový kec, že vlk by se neměl soudit podle prvního dojmu, nebo něco takového. Ani si vlastně nepamatuju kde jsem takovou hovadinu slyšela, protože nikdo z mé rodiny to rozhodně nehlásal. Možná tak od Fiéra bych to čekala, protože ten byl na takové kecy dostatečně ošklivý a věčně ušmudlaný. Takovou hloupost může říct jenom ošklivák na druhou.
Každopádně jsem se nemýlila, že nic takového neplatí. Vlčice, která vypadá jako vystřižená z katalogu "nejobyčejnější vlčice na zemi" a vlk, který nejspíš spadl půlkou těla do nějakého bělidla byli oba dokonce i naprosto nepoužitelní. Jak se mu povedlo spadnout tak šikovně, aby to měl půl napůl? Drobně jsem se uchechtla, jak jsem si to tak představovala. Oba vlastně byli naprosto nevkusní a ještě do toho hloupí, už podle reakcí. Dokonale se k sobě hodili.
Vlčice začala něco mrmlat a já jsem to nejdřív chtěla ignorovat, ale místo toho jsem nastražila uši, podívala jsem se jí do očí a bedlivě jsem jí naslouchala. Vypadala, že je tu nová. Zato já jsem se tu narodila, měla jsem tu kontakty, rodinu a vůbec, takže kdyby si cokoliv dovolila, jistojistě by měla po pobytu tady a byla by ráda, kdyby nepřišla i o tu nechutnou srst. A ještě by se všem ulevilo. Já jsem tu byla šéf!
"Bleheeheheeh, zastav se nachvíli, jó? Jednak ti vůbec nejde rozumět. Jakym jazykem to mluvíš? Nebo to je naschvál, že máš tak příšerně divnej a odpornej tón?" vyštěkla jsem na ní a v hlavě už jsem si vybavovala, jak pár těch mušliček nasbírám a nacpu jí je do krku. "Zastav se, zastav se, nemluv," skočila jsem jí do řeči a narovnala jsem se, abych vypadala vyšší. "Víš, zlato, nemůžu tě brát vážně, protože ti z hrudi úplně hrozně trčí chlup! No podívej se, úplně přečnívá! Byla bys té lásky a srovnala si ho? Udělej to sama pro sebe, jo?" naklonila jsem hlavu rádoby prosebně na stranu a mrskla jsem ocasem.
"A vůbec, co že jsi to řikala? Máš se mnou.. eh? Máš se mnou ňákej problém? Tak co? Mám zavolat tatíka? Nebo svoje dva bratry? Počkej, však oni tu jizvu otevřou. Na tebe jsem tak zvědavá, špíno," zvedla jsem povýšeně hlavu v očekávání, že se okamžitě sebere a radši začne sbírat ty mušle, jinak bude vidět.

//Přímořské pláně

Kdybych neměla srst, určitě by bylo vidět, jak jsem celá červená od vzteku. Nejenže se mi písek pořád motal mezi prsty, ale dokonce se uráčil, že se bude neustále rozšiřovat a udělá z Gallirei poušť, nebo tak něco. Vypadalo to, že nemá konec. Až jsem se bála, že mi to zaplaví a udusí matku, která se nacházela někde na severu. O bratry jsem se nebála. Dobře jim tak, blbečkům.
Ještě chvíli jsem šla, a najednou.. "To si ze mě děláš srandu!" vyprskla jsem na malou mušličku, která se mi připletla pod nohu. Tak moc, tak moc to bolelo! Skoro víc, než ten písek. Teď jsem na sebe vlastně byla pyšná, že se neválím bolestí po zemi, protože kdokoliv jiný by na ní pod tímhle nátlakem bolesti určitě dávno ležel! A co hůř - těch malejch blbin tu byla úplná kupa. Všude se válely nějaký ohavný, nesmyslný a neladící barevný věci. "Kterej hlupák tohle vymyslel? Proč to tu někdo aspoň neuklidí?" zanadávala jsem a znovu jsem začala bagrovat písek v naději, že ho všechen odkopu do moře a zbyde tu jen tráva, nebo hlína, nebo jiná věc, co se stoprocentně nachází pod vrstvou toho žlutýho svinstva.
Dokud jsem si nevšimla, že nepatrný kus ode mě se nacházejí dvě postavy vlků. Zvědavě jsem zamžourala pod září vycházejícího slunce a řekla jsem si, že bych u nich měla být co nejrychleji, protože oni tu za to jsou určitě zodpovědní. "Hej ty!" štěkla jsem po vlčici už z dálky, mezitím, co jsem si to k nim těžce, namáhavě, ale elegantně štrádovala. "Ty mrcho, to tys tu tohle nastražila? No tváříš se tak podezřele. A vůbec tak vypadáš, takže jo. " vyprskla jsem a zastavila jsem se těsně u ní, div jsem po ní rovnou neskočila a neudusila jí tou žlutou sypkou hrůzou. Potom jsem se otočila na vlka. Vypadal o dost silněji a chytřeji, takže jsem se rozhodla ho tolik nebuzerovat. Stejně jsem ale měla pár otázek. "Ty vypadáš o dost chytřejší, takže. Za prvé - moh bys mi říct, co je ta hloupá velká louže vedle nás? Co to má znamenat, kde jako pokračuje řeka? Za druhé - moh by si tý svojí společnici vysvětlit, že tahle barva srsti teď neletí? Za pátý... teda čtvrtý... nebo šestý, jo, šestý! Co jsou ty malý hlouposti, co se tu válej? Chtěla jsem tě požádat, aby jsi mi je při pohybu klidil z cesty, nebo klidně ona. Ještě jsem se nepředstavila! Lindasa první, z rodu Assassínů, hrozně mě těší a netěší a tak vůbec. Takže co bude?" vyvalila jsem ze sebe a ještě jsem se otočila na vlčici. "A ty si radši vyškubej všechnu srst, z tý hrozný barvy mě doslova pálej oči, ty šmudlo," vyprskla jsem na ní a pohrdavě jsem stočila zrak někam do výšin.

//Řeka Mahtae

Vlastně to trvalo jen pár minut a dostala jsem se k nějaké obrovské nesmyslné louži, kde řeka jakoby končila a nepokračovala dál. Co si to jako dovoluje? Podle čeho teď půjdu? Pohoršeně jsem si dupla, načež se mi písek dostal do záhybů prstů na nohou a tolik - jo, TAK MOC to zabolelo, že jsem musela vykřiknout, abych tu bolest vůbec přežila. "Zmiz mi z očí, ty nesmyslná žlutá věc. Na co si jako hraješ?" vyprskla jsem a začala jsem od sebe písek tlapkama bagrovat pryč. "Tohleto nemám zapotřebí!" štěkla jsem ještě jednou. Jako kdybych snad čekala, že to písek vzdá a odejde, nebo že přijde nějaký trouba a ukecám ho, aby mě odsud odnesl na zádech, jinak to nevydýchám. Vlastně jsem tak trochu doufala, že se to stane.
Po chvíli mi ale došlo, že se nic takového nestane a že prostě budu muset jít dál, jestli se nechci vzteknout nebo umřít na bolest. Po důkladném zvážení jsem to stočila kamsi k jihu, v přesvědčení, že tam celá tahle rozsáhlá paráda bude končit a moje nohy si budou moct ulevit v normální trávě. Kam jsem se to zatraceně dostala? Kde je otec, aby mi to vysvětlil? Kde je, když ho potřebuju?

//Mušličková pláž

//Cedrový háj

Vyrazila jsem z háje rovnou ke známé řece. Neměla jsem však chuť se tu zdržovat. Mrhání časem. Pořád ty samý, nezajímavý pachy, nezajímavý vlci. Zato rodina nikde! Kde ty chytráci asi jsou? No jasný, nemaj čas na svoje nejdražší dítě. Nevěděla jsem, na co se zlobit víc. To se mi dělo, když jsem se hodně nudila. Neuměla jsem si to přiznat, ale asi to tak bylo. Co já vim.
Každopádně mě napadlo se jít podívat někam, kde jsem ještě nebyla. Šla jsem co nejelegantněji pořád za nosem, přičemž jsem se snažila jít naprosto jako podle pravítka. Tak, jak mě to matka jako malou učila. Po chvíli mě to přestalo bavit, pustila jsem se do normální chůze a zařadila jsem svižnější tempo. Jestli nepotkám někoho normálního, klepne mě. Asi jsem moc normální pro tuhle zemi. Jediná normální tady. Ach, proč já? Protože jsem dokonalá přece, proto. Možná ještě máma. Ale ta taky časem zšediví.. no, rozhodně dřív, než já. Pak tu budu jediná dokonalá já.

//Přímořské Pláně

Hlupák vlk byl sice samý slib a kecy, ale že by se něco stalo, toho jsem si za tu poměrně táhlou chvíli nevšimla. Ryba přede mnou pořád neležela, nikdo mě nenosil na zádech a neošetřoval mi "poraněnou" končetinu. Tak kde to vázne? Netrpělivě jsem párkrát zaklepala packou o zem, hodila jsem po něm pohled plný očekávání a chvíli jsem ho jen tak propalovala, aby mu konečně došlo, že je to on, na koho se tu čeká. Kdybych měla lidské prsty, asi bych mu s nima zaluskala před obličejem. Takhle jsem nemohla dělat nic jiného, než do něj párkrát netrpělivě strčit bokem a dál na něj zírat, dokud jsem toho neměla opravdu dost.
"Tak co, co bude?" vyštěkla jsem po něm. "Víš, kdybys měl aspoň kapku rozumu, dobře víš, že princezna se nesmí nechávat čekat. Jak jsem řekla - má moc poviností. Lindasu první z rodu Assassínů nebude nikdo nechávat čekat, ty plesnivý koště!" docela hnusně jsem se do něj pustila. Asi to byla ta ztráta času, co ze mě mluvila. Takhle přece normálně nenadávám. Ne a ne! To ostatní jsou tak hloupí, že se jim to musí vysvětlit. "Na tohle nemám ve svém nabitém programu čas! Teď už ani náladu! A vůbec!" zaštěkala jsem ještě a začala jsem se mu pomalu vzdalovat. "Tohle až se dozvědí ve Smrkáči, říkám ti, že už se neposadíš na ten žíhanej zadek, blbečku," dokončila jsem a prudce jsem se nadechla. Teď už jsem byla tak daleko, že jsem musela mluvit trochu hlasitěji.
Otočila jsem se, jakože odejdu, ale něco mi stejně nakonec nedalo a ohlédla jsem se zpátky. "Mimochodem, kdyby sis to rozmyslel, najdi si mě. Protože ryba se hodí vždycky. Budiž ti odpuštěno. Ale jenom díky tomu kožichu, aby bylo jasno! Takže.. se měj, Faelnire." mrkla jsem na něj, párkrát jsem zamávala pozadím ve svižné chůzi a odcupitala jsem pryč.

//Mahtae

"Jsme tu sami, a protože já tě kvůli hloupýmu stromu vraždit nehodlám, myslim, že se můžeš uklidnit," ujistila jsem ho navenek docela slušně, ale hlavou mi proběhlo, že si snad sedí na vedení, podobně jako moje chůva, nebo ty další směšní smečkoví vlci. Chvíli jsem se culila, ale ve chvíli kdy se začal chovat jako klokan už toho bylo na mě moc, takže jsem pustila koutky dolu a pohoršeně jsem čekala, až se konečně nachvíli zastaví a poví mi, jestli mi teda bude otročit nebo ne.
Stalo se. Vlk se hned začal zajímat, co se mi stalo a jestli jsem zraněná. V očích se mi zaleskla jiskřička škodolibosti. Ten se mi líbí, to mi vyhovuje. "Ach ano! Ne, žádná veveřička, udělala mi to moje vlastní chůva. Ta nána si ani nevidí pod nohy a přišlápla mi jí. Je to slon!" zanaříkala jsem a po očku jsem zkontrolovala, jestli mě bedlivě poslouchá. On se mezitím rozpovídal o tom, že nelovil už několik dní a že si radši zahraje na mojeho bodyguarda. "Dobře, zahrajeme si na bodyguarda. Ale víš - takový bodyguard je docela k ničemu, když má jeho svěřenec takový hlad, že ani chodit nemůže! Leda bys mě snad chtěl nosit na zádech," zabědovala jsem znovu. Vlastně jsem mu tím dala na výběr, jestli mně chce nabrat na záda a odnést mě kam budu chtít, nebo jestli mi něco uloví. Štědrá nabídka.
Když mi řekl "vaše výsosti", spokojeně jsem zvedla hlavu i ocas a důležitě jsem nakrčila čenich. "To víš, být princeznou není zdaleka nic lehkého. Zvlášť když máš dva bratry, kteří ti neustále všechno kazí. A vůbec, celá ta smečka je k ničemu. Jen my, rod Assassínů, jsme vznešená stříbrná krev," nechala jsem se trochu unést a než jsem to dopovídala, povídal zase on. To s tou princeznou a to, že mi uloví deset ryb.. no, myslím, že jsem narazila na jackpot. Tohle jsem si nechala líbit. Byl to asi první vlk, co přesně chápal, že princezna jsem tu já a tak nemusím hnout ani prstem.
"Ráda tě teda poznávám, Faelnire," spokojeně jsem se ušklíbla a na tváři se mi vyrýsoval prohnaný úsměv.

//Smrkáč

Vzteky mi ani nedošlo, že vlastně mířím neznámo kam a začína zapadat slunce. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem od rodného lesa byla tak daleko, že bych se vracela za tmy. A to jsem nechtěla. Přeci jen - matku jsem neviděla bůh ví jak dlouho, nedàvno jsem se vykutàlela z pelechu a vůbec jsem byla šťastná, že mám trochu jasno v tom, kde jsem. Ještě se do toho smradlavýho lesa plahočit zpátky ve tmě, to tak. Mnohem jednoduší teď bylo najít oběť.
A hele - na tohle jsem měla vždycky štěstí. Hned zkraje jsem si vyhlídla žíhaného vlka, který ležel na břehu u hladiny a.. vlastně ani neumím popsat, jestli se ten chudak tvařil šťastně nebo jak. Stačí že je větší a má tak.. krásnej.. kožich. Proč jà nemám takovej kožich? Jak těžký by bylo mu ho ukrást? Chci ho! Závistivě jsem ho projela pohledem, jak jsem si to k němu štrádovala tou nejelegantnější chůzí jakou jsem uměla a zároveň jsem simulovala zranění tlapky. Až u něj jsem si naschvál odkašlala a přepnula jsem na herecký režim.
"Buď zdráv, krásně zbarvený příteli," nahodila jsem andílkovský výraz a nespokojeně jsem si ho prohlédla. "Nebyl jsi lovit ryby? Nemàš něco k jídlu? Poranila jsem si tlapku a mám obrovský hlad," zanaříkala jsem a kecla jsem si vedle něj. "Štědře se ti odměním!" nahodila jsem o něco líbeznějším tónem a upřela jsem na něj lesklé liščí oči. Tak jak, mršino?
"Jsem dědičkou stříbrné krve, Lindasa první z rodu Assassínů," dodala jsem o poznání pyšněji, aby mu došlo s kým má tu čest, konečně se zvednul a začal mi pomáhat řešit moje problémy.
Řekni už něco, nebo se z těch keců pobleju. Sama pro sebe jsem se ušklíbla a mrskla jsem ocasem. Ten bude umět chytat ryby asi tak jako umí Fiér plavat.

//Vodopády

Jedna z mála cest co jsem znala dokonale byla právě ta od Smrkáče k Vodopadům a zpátky. I když teď mě spíš hnalo to, jak vyvedená z míry jsem byla. Se vší grácií a nechutí jsem dokráčela až do středu lesa a ohrnula jsem nos při zjištění, že tu stejně není nikdo, kdo mi stojí za námahu ho provokovat. Jasně, matka si určitě někde čajíčkuje s Izarem, otec se toulá a Fiér si cpe bahno do mordy co možná nejdál odsud. Vlastně jako vždycky. Nedaleko jsem spatřila alfu a toho šedého nerváka, co posledně chytil takovej záchvat vzteku i když jsem mu jasně nařídila, aby se uklidnil. Alfa by třeba za řeč stál.. ale ta šedá ohava, o tu si ani tlapy neopřu. Chvíli jsem na ně nezaujatě civěla, ale nakonec jsem se rozhodla, že zábavnější bude najít aspoň jednoho člena svojí rodiny, abych ho mohla řádně ztrestat. Znovu jsem nakrčila nos, švihla jsem ocasem a co nejelegantnějším svižnýn krokem jsem se vypravila.. no, prostě za nosem.

//Cedrový háj