Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jelikož jsem byla intelektuálně šíleně napřed a nechtěla jsem se dneska tak moc vztekat kvůli podřadným bytostem, dala jsem přítomným náskok, aby stihli pobrat co jsem na ně vysypala a nějak se s tím vypořádat. Mezitím, co Fiér něco blekotal, prohlédla jsem si drápky, chlupy a v duchu se pokárala, že bych měla držet hlavu více vzhůru, ale proboha, z té námahy mě tak rozbolelo za krkem, že jsem nakonec musela jako nástroj čiré dominance použít ocas. Taky jsem si ještě jednou stihla prohlédnout tu třetí, která se bohužel k dané situaci vůbec nevyjádřila, jen zacouvala o kus dál. To mě tak trochu vykolejilo. Takové vlčí osobnosti jsou zpravidla naprosto nepoužitelné jako zdroj zábavy, protože neodmlouvají a nesnaží se svoje hrůzné vzezření a obecnou nezajímavost schovat za spousty keců. Proto jsem ji prozatím nechala na pokoji a poohlédla jsem se zase po hnědém. Trochu divně se na Fiéra podíval, když jsem do něj zrovna právem šila. Najednou mi přišlo, že zdejší atmosféra není až tak příjemná, což mě zklamalo. Nebaví mě ničit to, co už se zkazilo samo.
”Ale Fiérku, pozor, aby ses nám nezakoktal a nezaskočilo ti,” naklonila jsem hlavu soucitně na stranu, ”to by byla přece škoda, když jsi teď ve smečce, co?” přešla jsem od mluvy zpět k prskání. ”Můžeš mi říct, co sis, ty jeden tupče, myslel? Že tam budeš něco víc? Fuj, u nás v rodině by si na tebe už nikdo ani neodplivl! Ale já, já jsem jiná, vždyť mě znáš, mám sociální cítění!” zabědovala jsem. ”Líbíš se mi a dám ti šanci, kamarádům lžeš hezky, ale na tu zablešenou smečku kašli! Nebudu se dívat na to, jak někomu děláš koberec!” skončila jsem. Myslím, že u dalších dvou si to už zkazil tak i tak, a kdyby chtěl odejít se mnou, ráda bych ho doprovodila, pokud by mi sehnal něco k jídlu. Těch pár chvil bych to s bahňákem bratrem i vydržela. Z myšlenek mě zase probudil až hnědý.
”Hnědáku, chceš tím říct, že sis mě CHTĚL vzít za ženu?” rozzářila jsem se. To by totiž bylo strategicky a geneticky výhodné. Nemusel by teda bejt takovej bručoun, ale stejně bych si časem vzala jiného. ”Dobře si svůj názor rozmysli, protože lhář je jen Fiér, a toho si brát za ženu přece nechceš, mrkla jsem na něj a protože jsem už ani já nezvládla svoje vlastní divadlo, narovnala jsem se a ohnula koutky do pochybného šklebu.

// budu aktivní bejby, slibuju

// Prsk prsk

Milý deníčku, nedovedeš si představit, jakou námahu představuje v zimě bez sluhy každá druhá aktivita. Kdybych našla jediného tupého zablešence, kterému se všechno nemusí vysvětlovat šedesátkrát a nevypadá jako kopa hnoje, nemusela bych se s každou prkotinou dělat sama. Bohužel se zdá, že nikdo takový nepřežil apokalypsu jménem Gallirea. Je to ostuda, že mi matka otroka nekoupila už v dětství. I ona má svoje mouchy, a proto se jí budu muset časem zbavit, stejně jako zbytku rodiny, když budou tak moc neschopní a nevšímaví. Konec
Celé dny jsem neměla náladu nic dělat. Jenomže pak nikdo neprocházel kolem tak dlouho, že jsem se prostě musela zvednout a jít si najít oběti sama. Já nebohá! Já, královská krev, opomenutá v trávě, celá promrzlá! Izara jsem neviděla tak dlouho jako jídlo, což spolu pravděpodobně souvisí. To dávám za vinu jemu, takže jsem si už v hlavě naplánovala, jak ho zasypu kritikou, až tu jeho tlustou zadel někde zahlídnu.
Zvedla jsem se a protáhla. Pár vlků tu je. Vlastně se mi nikdy nestalo, že bych na tomhle místě nikoho nenašla. Schází se tu celá spodina říše. Co mě ale zaráží je pár známých, které v dálce rozeznávám. A mezi nimi.. FIÉR! TEN ZMETEK! Ihned se k nim řítím rychlou chůzí, protože princezna neběhá, ne, to se nesluší. Už z několika metrů začnu na bratra volat, abych na sebe urychleně obrátila pozornost. “Fiére, ty jeden podvodníku, špíno plesnivá, ostudo rodu!“ poprskám všechny okolo a jen taktak dobrzdím, abych nesrazila nejbližšího přítomného. “Copak si nevybavuješ, že se nemáme bavit se špínou? Co? Řekl jsi jim proboha ASPOŇ kdo seš? No TO se mi musí zdát! Mám pocit, že na mě jdou mrákoty!“ Ve spěchu přecházím z hněvu do beznaděje a zase zpátky, a až v tuhle chvíli mám šanci si prohlédnout další přítomné. Potom přichází další šok. “Ach, to jsi ty!“ Jakmile vidím hnědého vlka, urychleně měním tón. “Drahoušku, tak dlouho jsem tě neviděla! Naposled loňské jaro! Vzpomínáš? Tak vzpomínáš? Myslím, že sis mě chtěl vzít za ženu! Jsem si skoro jistá! Nebo to byl někdo jiný? Proboha, co ty tady děláš? Máš tohle za potřebí? Pojď, můžeš odejít se mnou, jen pojď, můžeš mi ulovit něco k jídlu! A to se přece neodmítá, když ti to řekne PRINCEZNA!“ sladce se na něj usměju. Opravdu by se mi teď hodil, ale matně ho mám v paměti uloženého jako jediného rozumného vlka z cizího rodu, takže bych řekla, že mi na to neskočí.
“A co je zas tohle?“ hodím okem po vlčici, která je tam s nimi. Chudák, má divnou barvu, vyčnívají jí chlupy, no prostě hrůza!

Izar se pořád čertil. Mně to nevadilo, naopak. Když se já zrovna seznamuju, musí tu přece být ještě někdo, kdo jim dá jasně najevo, na jaké úrovni jsme my a na jaké oni, aby měli jasno.
Když jsem navrhla, abychom se všichni představili, slova se hned ujala ta bílá. “Skylette?” zeptala jsem se. Takových zásadních chyb v jednom jméně. To snad ne. “Tak, drahá Skylette. Asi ti uniklo, že jméno S vůbec nepatří na začátek tvého jména, nýbrž až k jeho koncovce. Takže kdokoliv ho vymyslel, opravdu tě nemohl mít rád,” ušklíbla jsem se. “Ty, Izare, pamatuješ si ještě, kdo to byl Stelo? Tak tahle chudinka má taky jméno na S.” uchechtla jsem se. O Stelovi nám povídala máma. Ubožák rodu. Všichni s takovým jménem jsou ubožáci. “Budiž pasována na Kylettasu. A nebo ne – rovnou Kýttasu. Uvažovala jsi někdy o úpravě jídelníčku?” přivřela jsem oči. “Zabíráš mi většinu zorného pole. Což fakt není zrovna radost, protože na tobě není pranic krásného. Vždyť ani tvůj společník tě nemá rád, jdi se bavit s někým, kdo je ve stejné sociální vrstvě” prskla jsem na ní. Že jí neni špatně, že tu otravuje, kvůli ní jsem málem zvýšila hlas.
Mezitím se Izar odebral pro něco k jídlu. Konečně. Tak pomalej servis si přece princezna rodu nezaslouží. Kdyby to tak viděla matka.
Potom jsem konečně mohla začít věnovat pozornost hnědému. “Ale drahoušku,” usmála jsem se na něj, “copak nevidíš, že mi jde pro jídlo? Já převzala vládu už dávno,” mrskla jsem veledůležitě ocasem. Nikdo mě přece nebude zpochybňovat. Potom ještě začal vykládat o tom, že své jméno sdílí s ostatními jen po zásluze. To by mě zajímalo, čím si to zasloužila ta bílá zrůda. “No, vzhledem k tomu, že od poroučení a udělování zásluh jsem tu já, nedělá mi problem se zeptat tvého otce.” Prostě jsem vsadila na to, že Atray jeho otec je. Tečka. Všechno tomu nasvědčuje. “Abys byl v obraze, má matka a tvůj otec spolu mají velmi dobré vztahy, takže by jim určitě udělalo radost, kdybychom spolu vycházeli I my.” Teď se mi to všechno spojilo v hlavě. Krok 1: vyhnat bílou Kýttasu. Krok 2: pochlubit se matce, co jsem si udělala v lese za kamaráda. Krok 3: být matčino nejoblíbenější dítě. Krok 4: převzít vládu na vším a Izarovi nechat vládu nad smečkou. Už jen proto, že mi donesl tu rybu. Krok 5: když bude čas, zbavit se Fiéra a časem I matky.
“Takže znovu. Lindasa I, z rodu Assassínů. Chceš být oslovován jako blešák, nebo máš raději své opravdové jméno?” Poslední šance. Potom se s Izarem pakujeme a jdeme nechat matku vynadat Atrayovi, co si to jako vychoval za nezdvořáka.

Bratr se dál vztekal a vyřizoval veškeré assassínské formálnosti za mně, takže jsem měla čas si udělat krátkou rekapitulaci. Vlčice je mi úplně ukradená. Ale hnědý vlk, to je o něco zajímavější partie. Umí komunikovat, má v sobě něco smrkáčského a navíc vypadá skoro na oko přijatelně, když si odmyslím asi tak deset vad, co jsem na něm při důkladnější prohlídce odpozorovala. Mám dojem, že by možná mohl mít něco společného s Atrayem. Jsem totiž vysoce inteligentní a povedlo se mi k tomu dojít pomocí pachových vjemů, jeho formálního chování a toho, že se mu nikdo jiný ze smrkáče nepodobá barvou srsti tolik jako Atray. Takže by mohl být jeho bratr nebo syn. Podle věku syn. Nebo vnouče? Bůh ví, jak je ta alfí prašivina stará. Teď jen jestli neměla nějakou pochybnou barvu ta flundra, se kterou ho měl, protože to by to všechno mohlo vyvrátit.
Musela jsem sama sebe pochválit, jak dokonale inteligentní jsem. Právě mi došla opravdu nejasná spojitost! Mezitím, co se bratr dohadoval s tím vlkem o nějakém jezevci, sjela jsem pohledem tu bílou vlčici a dlouze jsem se jí koukala do očí. Vypadala, že jí zachvíli vyletí ze zadku tryska a odletí na měsíc, jestli se neuklidní. "Poslyš, támhle je jezero, nechtěla by sis ošmrdlat ty skvrny od uhlí z obličeje?" zeptala jsem se s pochybným úsměvem. Fakt už by mohla vypadnout. Potom jsem se otočila k jejímu společníkovi. Ten by ještě odcházet nemusel, docela mě zajímal. V podstatě řekl, že bílá vlčice je jeho zrůdička, a že Izar je moje zrůdička.
"Správně," pokývala jsem hlavou souhlasně.. "Ale já svojí zrůdičku zbožňuju, někdy se trochu ohání, ale to je tím, že se nemůže dočkat, až převezme vládu nad Gallireou," šťouchla jsem do bratra provokativně. "Zato ta tvoje...," naklonila jsem se k němu blíž, abych mohla šeptat, "...je na tom fakt špatně, že?" odtáhla jsem se a s pohoršeným úsměvem si jí prohlédla.
"Nicméně by bylo slušné se představit. Já už jsem se představila, takže je řada na ostatních. To je slušnost, ne?" V hlavě se mi urodil prima plán, jak by se následující situace mohla vyvíjet. Zahrnovalo to kromě jiného to, že Lady Vaječnice konečně zmizne z obzoru a já se dozvím, jestli ten hnědák patří k Atrayovi nebo ne.

Bratr se po mé stížnosti samozřejmě ihned rozeběhl k těm dvěma přebytečným odebíračům kyslíku, aby jim vynadal. Samolibě jsem se usmála. Jak já to jen dělám, že mě všichni poslechnou na slovo? Chvíli jsem počkala, a potom jsem se vydala velice pomalou chůzí za ním. Cestou jsem si prohlédla pár kytiček, zhodnotila, jestli nemůžu být z nějakého úhlu schozena do jezera a zrakem oskenovala ty dva špinavce.
To první byla vyloženě odpornost. Snad nikdy jsem nebyla znechucena a módně pohoršena víc, než když jsem pár metrů od sebe uviděla bílou vlčici se žloutkem od vejce na hlavě. Párkrát jsem zamrkala, jestli to snad není zlý sen, co před sebou vidím. Ne, není. A ještě ke všemu má červené oči. A nějaké nevkusné černé fleky od uhlí všude po obličeji. A ocas si asi nechtěně namočila do ropné kaluže. "Proboha, Izare, zavolej pohotovost. Vypadá to, že nám tu umřel smysl pro krásu." zamumlala jsem polohláskem k bratrovi, předstírajíc zvracení.
"No!" vykřikla jsem nepříjemně, abych okamžitě přerušila rozhovor a upoutala na sebe pozornost. "Moc mě těší," Nikdy mě netěšilo méně, "Omluvte případnou unáhlenost mého bratra, je to nastávající alfa a nedošlo mu, že dokud nejste jeho poddaní, nebudete tancovat jak píská," pronesla jsem s neskrývanou faleší a konečně jsem si prohlédla toho vlka. On byl něco trochu jiného než ta vlčice. Vlastně jsem usoudila, že podle vzhledu (až na nevkusné sladění srsti s očima a ty příšerné plesnivé obvazy) by mohlo jít o výše postaveného vlka, nebo vlka z výše postavené rodiny. A na to já mám čich.
"Izare, zdá se mi, že máme konečně co dočinění s lepší krví," pošeptala jsem svému bratru extrémně potichu do ucha, narovnala jsem se, abych obratně změnila přístup. "Ty, drahoušku," zamrkala jsem sladce. "Proč se té flundry prostě nezbavíš? Myslím, že na světě je o dost víc k vidění, než tahle zrůdnost," přešla jsem z vlídného úsměvu na znechucený škleb. "Och, já hloupá se zapomněla představit! Lindasa I., z rodu Assassínů, rodu zlaté krve v úzké spolupráci se Smrkovou smečkou," mírně jsem se poklonila, přičemž jsem té bílé vlčici plivla pod nohy na náznak toho, že má konečně vypadnout.

//Asi bude lepší, když nejdřív zareaguješ ty, takhle bych toho zatím moc nesepsala

Jaro je tady. Zažila jsem ho v životě jen jednou, a teď je tu zas. „Ty, Izare, nebylo tohle roční období už jednou? Jakože – jaro?“ zeptala jsem se zmateně bratra, hledíc na tu „velkou nádheru“. Já myslela, že období se pořád mění, ale někdo tam nahoře se očividně rozhodl šetřit, a udělal nám jaro po roce znovu. Tak to mě docela zklamalo. Já myslela, že snad jen nadvlčští jsou mocnější než Assassíni, ale očividně jsme nejmocnější ze všech, protože já být jimi, tak jaro teda dvakrát rozhodně nedělám, je to nuda. Navíc mi vyloženě lezou krkem vlčice, které si strčí květinu za ucho nebo třeba do zadku, a myslí si, že budou krásnější. Bohužel jim nedochází, že jeden musí hezký obličej podědit, jako já.Všude květiny, žádná bílá břečka, docela teplo.. zvykla bych si. Až na ty občasné deště. Skoro bych bratrovi vynadala, že on je jen o něco větší a jakožto deštník nepoužitelný, a už dávno nám měl sehnat poskoka, který by nás té mokré hrůzy ušetřil.
„Chtěla jsem probrat pár věcí!“ vyhrknu na bratra nahlas, abych si urychleně vynutila jeho pozornost.
„Za prvé – a ty víš, že to jednou přijít musí – se budeme muset zbavit matky. Znáš to, ta moc se nepodědí sama, a ráda bych se toho dožila, protože bůh ví, jestli by nás matka nakonec nepřežila. Už teď si musí spoustu věcí kompenzovat ponižováním ostatních, což je pochopitelně nepřijatelné. Nemůžeš demonstrovat dokonalý Assassínský vzor, když.. však víš.. chátráš,“ oklepala jsem se hrůzou při představě toho, jak bude naše matka vypadat za pár let. Prostě se jí musíme nenápadně zbavit. „Dalším generacím se o nás bude vyprávět jako o legendách. Podívej se na nás! Jsme dokonalí, krásní a hlavně mladí. Může to říct i ona?“ prohlédnu si Izara. Je mi jasné, že on by nemusel souhlasit, protože není samice, a moc podědí tak i tak, protože Fiér je prostě nemožnost sama. Čímž se dostávám k problému dva.
„Musíme najít Fiéra a něco s ním taky udělat. Vím, že už se prosáklo, že je náš bratr, ale náš rod nemůže vizuálně trpět jak chátrající matku, tak tu trojbarevnou špínu. Měli bychom mu dát nakládačku, víš co. Prostě ho vydědit.“ Pronesla jsem.
„A problém číslo tři – mám hlad. A lovit se mi nechce. Takže jdeme najít chudáka, co to udělá za nás,“ zavelila jsem a rozhlédla jsem se po území. Popravdě jsem spíš tak trochu doufala, že to Izar udělá za mě, a požádá ty dva pacholky kousek od nás.

Plesnivák se do nás začal navážet, že jsme úplně obyčejní. Ještě jednou jsem si ho nejistě změřila. "Pche, vůbec nevíš, o čem to meleš. Kdybysme byli obyčejní, nebyli bysme přece páni celé Gallirei. Jsi tu opravdu nový, že? Máme tu nejlesklejší srst, nejbystřejší smysly, nejkrásnější oči a nejčistčí krev, takže naprosto chápu, že zrůdy jako ty, máte kecy. Závist je zármutek nad cizím dobrem," pronesla jsem pyšně. "Ale protože mi přijdeš rozkošný a hloupoučký, nenabonzuju tě a nenechám roztrhat našimi sluhy," mrkla jsem na něj a zatvářila se jako největší spasitel. Bratr se do něj mezitím pustil, takže jsem tam jen tak stála a soustředila se na to, abych před tou lůzou vypadala dost důstojně. Když jsem si ho tak prohlížela, přišel mi nějaký zoufalý. Možná, že kdybysme to dali s bratrem dohromady, přeprali bychom ho. Ano, to asi určitě. Ale proč dělat něco takového? Už tak byl chudáček celý zacuchaný a plesnivý.
Sklonila jsem se mezitím k rybě a váhavě jí ochutnala. Bylo to dobré. Navíc mi bratr nechal tu lepší polovinu. "Mně to chutná. Nejradši ze všeho jsem, když za mě jídlo uloví nějaký ubohý chudák. Chutná mi to pak tisíckrát líp," nadšeně jsem si olízla tlamu a zbytek po tmavém vlku taky kopla, stejně jako bratr. "Tak co? Půjdeš s náma na výlet do naší smečky? Představíme tě rodičům, tatínek má místo zubů nože a maminka ovládá deset magií," vytáhla jsem se před ním. "Můžeš jim to všechno nabonzovat. Ale jestli chceš jít, nejdřív musíme dostat tu plíseň z tvého ucha, nohy a ocasu. To by nešlo, ještě bys někoho nakazil." Mohl být ještě rád, že mám po jídle dobrou náladu. Jinak bychom ho s bratrem zakopali do sněhu, o tom žádná.

Mé herecké kouzlo nejspíš zafungovalo. Izar začal naléhat, abych se nebála, protože něco vymyslíme. "Ach ano, přines něco nahned!" Odignorovala jsem to, že mi dal nějaký prazvláštní výklad o tom, že na něj nemám reagovat, nebo tak něco. Jen jsem do něj drcla když vyrážel, aby si pospíšil. Potom jsem jen tam jen tak stála sama a čekala. Popravdě jsem nemohla odhadnout, co v té tmě vlastně dělá. Jen jsem doufala, že buď donese jídlo, nebo aspoň strčí tu chátru do zmrzlé vody. Nemůže být úplně tupý. Zauvažovala jsem. Ale jestli ani tentokrát nedonese co chci, zbiju ho. Pokývala jsem nakonec rozhodně hlavou. Vtom se ozvalo bratrovo volání. Zavolal, že se jen v rychlosti napije. Proč by sakra pil? Je debilní? "Ale dělej!" okřikla jsem ho přísně. Byla jsem příliš slabá na to, abych mu k tomu všemu ještě dávala lekci na dálku. Ještě bych si zničila hlas. Vtom se bratr dohnal zpátky i s rybou. Ohromeně jsem se dívala k sobě pod nohy, načež jsem zvedla hlavu a změřila jsem si ho, protože začínalo svítat a konečně bylo aspoň něco vidět. "Gallirea by potřebovala víc vlků jako ty," zabrblala jsem lhostejně. Skoro bych mu poděkovala, ale to až někdy příště, až ta ryba bude celá.
Jenže tu byl další problém. Původní majitel ryby k nám donesl svůj zadek a v celé své ošklivosti si začal stěžovat, že nás nabonzuje, protože to do naší smečky není daleko. Pyšně jsem vypnula hruď a zvedla hlavu. "Podívej Izare, je tu nový, no není to roztomilé?" ohlédla jsem se pobaveně na bratra. Potom jsem stočila pohled zpět k tomu tmavému ošklivkovi a zahleděla jsem se mu do očí. "Jestli se chystáš jít k naší smečce, pozdravuj tam. A proboha - nejdřív si vytrhej ty vyčnívající chlupy, nebo tě matka s otcem popraví, že je vůbec o něco žádáš, když ani nevypadáš jako vlk. Odkud jsi proboha přišel, ze smetiště?" znechuceně jsem od něj odvrátila zrak směrem k západu. "Naše smečka je tam, můžeš jít," věnovala jsem mu přehnaný úsměv a čekala, jestli se vytasí s kecy o vlčatech, jako ta bledá hlupačka, kterou jsme potkali před ním, nebo s něčím podobným. Stejně na tom byla mentálně o dost hůř než my.

//Cedráč

Den se přetočil v noc a my jsme došli k nějakému jezeru. Když už nic jiného, aspoň tu možná bude něco k jídlu. Stejně jsem byla pěkně vytočená. Jednak jsem nemohla pustit z hlavy tu nechutnou plíseň, druhak mi ten chytrý černý vlk nedal jeho náramek, a třeťak byla taková zima, že bych málem poprosila Izara aby mě zahřál. Poprosila. Izara. Aby se mě dotýkal. Což by normálně samozřejmě nepřicházelo v úvahu.
Konečně za mnou ten lenoch doběhl a optal se mě, co teď, a jestli nemám hlad. "Teď mi seženeš jídlo, protože mám hlad!" vyprskla jsem, otočila jsem se na něj a na chvíli se zarazila, načež jsem unaveně vydechla. "Ach, promiň Izare, jsem z té zimy úplně mimo. Sotva chodím," fňukla jsem na omluvu. Tedy, možná to byla omluva. Možná jsem taky trochu chtěla, aby si s tím sháněním jídla pospíšil, protože jsem už měla docela hlad.
Ve tmě sice nebylo nic moc vidět, ale do nosu se mi vloudil nový pach. Slibný pach. Úžasný pach. Naprosto nepopsatelně krásná vůně. Jo - a mimo to také pach nějakého prašivého cizince. To, co jsem cítila původně, nemohlo být nic jiného, než.. "..ryba! Izare, jedl jsi někdy rybu? Já ne. Ale vem si - žije ve vodě, je to těžce dostupné zboží, a nějaký chudák tady se s tím opravdu lovil! Jdi mu to sebrat!"" poslední dvě věty jsem snad řekla dost tiše na to, aby nás ten cizí parazit neslyšel, ať už byl ve tmě jakkoliv blízko. Doufala jsem, že tentokrát se bratr vzchopí a opravdu něco udělá. Měl by mé tisíceré díky. Možná bych mu opravdu nahlas poděkovala. Jdi, přines. Povzbudila jsem ho v mysli. "Můžeme jí sníst dohromady," nabídla jsem nakonec. Koneckonců - co bych já dělala třeba s takovou ploutvičkou, nebo hlavou? To mohl sníst bratr, on tady byl ten mužnější.

"Šplhavník? Tos ani nemusela říkat, teď si přijdu provinile, že jsem si z tebe dělala srandu. Ty jsi opravdu nemocná, ble," poprskala jsem vlčici a rozhodla se, že se s ní nadále bavit nebudu. Ať je ráda, že má na sobě trochu Assassínských slin, že se mnou mohla prohodit řeč, že jsem jí poučila o spoustě věcí, a vůbec, "..limit vypršel, už na mě nemluv, nebo zavolám otce. A pro tvojí informaci - otec má tak ostré zuby, že když mu hodíš do tlamy šišku, vrátí se ti napůl. Navíc - místo drápů má nože na řezání šplhavníku. Takže lehni, čokle," nakopla jsem na ní malou hromádku sněhu, protože tohle už fakt přepískla. Načež se do nás s vlkem oba pustili, že je přirozené na zimu tloustnout. "Slyšíš? Vztekají se, protože jsou tlustí," dloubla jsem ramenem do bratra. Vlčice potom dodala, že každý vlk s kouskem rozumu zhmotní. Ano, ty už jsi rozhodně zhmotnila. znechuceně jsem si ji prohlédla.
Když jsem začala naléhat, že chci nármek toho černého vlka, Izar mi to zkusil rozmluvit. "Šperk jako šperk, chci to! Říkáš to jen proto, že nejsi schopný mu to vzít!" zasyčela jsem mu rozhořčeně do ucha. Ta zrada! Na druhou stranu měl pravdu v tom, že stříbrná a zlatá by mi slušela víc. Ono by mi cokoliv slušelo líp. Všechno mi sluší, jsem Lindasa I. Pyšně jsem vypnula hruď a od šperku jsem odvrátila zrak. Už jsem ho nechtěla. Navíc ten vlk řekl, že mu to nejde sundat. "Ó, škoda, přeškoda," povzdychla jsem si a sledovala toho černého vlka, jak se loučí a odchází. Sledovala jsem ho tak dlouho, dokud nezmizel z obzoru. Potom jsem začala naléhavě dloubat do bratra. "Slyšels? Jde ke smečce! Má dobré jméno, smečku, a je chytrý. Ale ta bledozelená nána ho odsud vypudila!" postěžovala jsem si, načež jsem se pohoršeně otočila na ní. "Nevidíš, že jsi tu navíc? Nechtěla by jsi jít zpátky do té bažiny, ze které jsi vylezla?" okřikla jsem jí, zvedla hlavu do oblak a pokynula hlavou někam pryč. "Jdeme! Jdeme kamkoliv!" pevně rozhodnutá jsem se vydala úplně náhodným směrem. Samozřejmě jsem předstírala, že vím, kam jdu.

//VVJ

Slabě jsem se zakřenila na plesnivku, když jí z mordy začala vycházet slova. „Haha, slyšíš to, Izare? ‚Já nemocná nejsem, nee‘ – přesně to by totiž řekl každý nemocný vlk. Teď sleduj a uč se,“ odmlčela jsem se, když se mě vlčice mezitím stihla zeptat, jestli nejsem slepá. „Ano, jsem slepá, holčičko, ale ta tvoje plíseň a ohavně nevkusné zabarvení by ani slepci neuniklo“ zadívala jsem se jí dlouze do očí, načež jsem mrskla pohledem vítězně zpět k bratrovi. Ukázkově jsem mu teď předvedla celý systém Assassínské konverzace. Potom jsem si jí ještě jednou změřila. Normálně mi přijdou nemocní skoro všichni vlci v téhle zemi, ale tohle byl výjimečný případ. Ona opravdu něčím porůstala. Bratr to hned znechuceně zmínil. „Musí to být plíseň, co jiného by to bylo? Neprovokuj jí, nebo se nás třeba pokusí nakazit,“ syknula jsem na něj potichu.
Černý vlk se hned začal ohánět, že mu nemám šlapat do oběda, nebo na mě sáhne. „Ještě ty začínej,“ zhrozeně jsem se od něj uhnula. „Tomu ty říkáš oběd? Proboha, vy nejen vypadáte nemocně, asi jste i skutečně mentálně narušení“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. A protože se vlčice zeptala, proč se ušáci nejedí, hned jsem jí to vysvětlila. „Zjistilo se, že se po nich tloustne. Ale to by ti mohlo dojít, tvůj kamarád klacek je trochu při těle, že jo?“ rýpla jsem si. „Výsadou správného rodu bývají trošku jiné obědy, zlatíčko. A nejsou to ušáci na jiný způsob, je to opravdové jídlo,“ objasnila jsem jim oběma situaci a pyšně zvedla čenich k nebesům. Vyrušil mě zase až vlk, když se jednoduše představil. „Ty, Izare, Suerte ani není špatné jméno,“ špitla jsem znovu k bratrovi. Možná to bylo slyšet a možná ne. „Vem si, zní to tak mužně,“ zamyslela jsem se nahlas a upřela zrak na jeho tlapku. Pokyvoval se tam nějaký barevný náramek. „Suerte, jsi chytrý a vysvětlil jsi nám tento netradiční jev. Za odměnu tě bude princezna Lindasa I. z rodu Assassínů brát jako sobě rovného, ale jen v případě, že si sundáš tu věcičku na noze a půjčíš jí právě princezně Lindase I. z rodu Assassínů,“ zabrblala jsem zasněně mezitím, co jsem z toho nespouštěla oči. „Izare, vem mu to,“ zašeptala jsem k bratrovi tentokrát opravdu potichu. „Chci to, kup mi to, udělej něco!“ začala jsem ramenem dloubat do svého bratra tak, abych ho popohnala. Potom jsem zvedla hlavu k černému vlku, dlouze mu pohleděla do očí a usmála se. Na jeho společnici jsem v tuhle chvíli díky bohu zapomněla.

//Přidávám těžce drastickou, je to fakt drama :D

První sníh

Bílá hrůza na zem se snáší,
dnes mě budí vloček moc.
Co je špatně s tou bílou kaší?
Mám od toho celý nos.

Šlapat po tom teda nechci,
kdo mě venku nosit bude?
Kolem žádní silní mezci,
na bratra to zase zbude.

Všichni se smějí, hrají si v tom,
proboha, je mi na zvracení.
Válet se v té hnusné břečce
krucinál přeci sranda není.

Na druhou stranu - jsem lépe vidět
v těch bílých studených ložích.
Všichni mi teď můžou závidět
Můj dokonale lesklý-sexy-nadýchaný-hebký-urovnaný-teplý-super kožich


-Ba dum tss-

//Řeka Mahtae

"Já ti nevím. Ale smrt nás postihnout může, takže nejspíš i to, co jí přichází. Samci by určitě trošku šedivět mohli. Ne jako po jednom chlupu - to je ohavnost, ale hezky na tlamě. Dodá jim to moudrost, nebo tak něco, no ne? Nebo ne? Ale u samic to hezké není. Říkám - třeba si matka šedivé chlupy trhá. Nemůže být úplně a stoprocentně dokonalá, ne?" rýpnula jsem si. Můžu, protože tu není. A taky je to popravdě jediná věc, ve které mám nad ní dokonale a stoprocentně navrch. Věk. Pořád můžu mít kolik partnerů chci, a chodit krásně rovně, protože mi to páteř a kosti budou dovolovat ještě dlouho. Spokojeně jsem se nad tím usmála a napřímeně pokračovala v cestě.
"Zkus potopit čenich do té bílé věci!" otočila jsem se v mžiku na bratra. Geniální. "Aspoň uvidíme, jak budeš vypadat až úplně zestárneš," začala jsem naléhat. Tohle mě opravdu zajímá. Taky chci zjistit, jestli ta věc není třeba škodlivá na pokožku, a normálně bych ho k tomu nedotlačila.
"Nějak vypadat, nějak se chovat, něco umět," otočila jsem se, smazala z hlavy nápad se sněhem a zamyslela se nad jeho slovy. "Řeknu ti to přesně - musí vypadat krásně, chovat se přesně tak, jako by jí na pravidlech tří pé vychovali a umět všechno, na co si vzpomeneš a o co jí požádáš. To jsou vlastnosti vhodného partnera! Ale ta tvoje nesmí být krásnější než já!" zarazím se "..Počkej, zapoměla jsem, že taková není," samolibě se usměju a pokračuju. "Ale jak říkám - nikoho takovéo tady nenajdeš, ani kdybys to prošel křížem krážem."
Zarazila jsem se. Něco mě zastavilo v cestě. Nevím co, nekoukala jsem si pod nohy. Krátký pohled mě však usvědčuje v tom, že je to vlk. Celý černý. Je tu s nějakou vlčicí. Smrdí to tu... mrtvým zajícem. Tak to ne. "Proč na mě šaháš, ty modrookej klacku? Víš ty vůbec..víš, kdo já sakra jsem?" v pár prvních sekundách jsem ho celého poprskala, načež jsem se odtáhla od zbytku jeho večeře (do kterého jsem úspěšně šlápla) a spražila jsem pohledem nejdřív jeho společnici a potom znovu jeho. "Tys neslyšel o tom, že zajíci se jíst nemají? Proboha. Mohla jsem tušit, že hned po té ošklivé bledé blbce narazíme na další marná individua. Izare, představ nás, mám dost, je mi na zvracení. Podívej, jakou má jeho kamarádka barvu! To je nemocná, nebo tak vypadá pořád?"