Gallirea - Příspěvky uživatele

Tohle celý pro mě byl obrovskej šok a nezvyk. Chudák já. Najednou tu nebyla matka, aby udělala všechno, co mi na očích vidí. A ostatní to dělat nechtěli. Dokonce i fackovací panák Izar mi vesele oplácel šikanu, protože tu matka ani otec nebyli, aby mu dali přes tlamu. A že by mu dali pěkně. Páni - málem bych se z toho rozbrečela! Vsadim se, že nikoho v celém tomhle kraji nepotkal horší osud, než mě. Tahat se s usmrkancema a snažít se neumřít hlady. To dělá princezna? Ne, nedělá. A nebude trvat dlouho, než se všechno otočí tak, jak to má bejt. Život pro mě má lepší plán, protože jsem lepší, než ostatní. Stříbrná krev. Osud všechny dožene.
"Oh, můj kožich že ti nepřijde dost užitečnej? Měl by, protože to jedna z nejhezčích věcí, co kdy uvidíš," obořila jsem se na vlčici, protože tahle její narážka se mi teda nelíbila, alfa-nealfa. Já jsem narozíl od bratra nebyla malej podpantoflák. Jediný štěstí bylo, že se mi líbil ten nápad s mechem. Už už jsem se bála, že budeme muset nedejbože lovit, protože to bych asi udělala scénu, ale mech byl... fajn, jednoduchej, lehkej a... mohla jsem většinu práce hodit na Izara. Ani tak se mi ale nelíbil konec věty. "Jestli si myslíš, že ti sem Assassíni budou nosit mech jako banda pošuků a potom se smířej s tim, že by si něm sami neměli ustlat, tak se pleteš. Mám si pro tuhle smečku usmrkanců špinit tlapky? Chci z toho těžit," upozornila jsem jí chladně, aby bylo jasno v podmínkách. Nějaký tahání mechu by totiž bylo nejvíc, co bych kdy pro jakou smečku udělala. Co bych kdy pro kohokoliv udělala. Kdyby z toho nic nekáplo, dala bych si tu práci a mech následně nejspíš roztrhala a zakopala někde v lese. Hodně tomu napomáhalo asi to, že jsem chtěla vědět, jak mi to bude slušet ve světle svítícího mechu. Něco takovýho mě děsně nabudilo k činnosti.
Do toho všeho se sem stihnul přimotat takovej zrzounskej ohava se dvěma identicky stejnejma fakanama a rozvrčel se. Hodila jsem po něm upřímně pobavenej pohled a párkrát jsem zamrkala po vlčatech, jestli nevidím dvojmo, ale bohužel ne. Ty tu tak chyběli. Obě složky potěru vydávali nechutný pištivý vlčecí zvuky. V tu chvíli už jsem se opravdu cítila na výbuch hlavy, ale Izar se s nima začal vykecávat. To si děláš legraci. "Nauč se mluvit a do tý doby se radši nevyjadřuj, zrůdičko. Vem si příklad z bratra, ano?" zavrčela jsem na malou vlčici nevybíravě a zvědavě jsem těkla očima po dvojčeti, který aspoň ráčilo pozdravit. Kdyby bylo po mym, tu malou bych pověsila za kožich na větev a toho bráchu na to za odměnu nechala jenom koukat. Toho zrzavýho by mezitim zázračně spolkla zem. Zavrženíhodná existence.
"Prcci s náma nikam nejdou. Ještě dělat chůvu, to tak," zamítla jsem nespokojeně bratrův debilní nápad, když už jsme byli půl tlapou na odchodu. "Čim přemejšlíš? Kolenem? Tahat s sebou ty fakany? A ještě bysme mohli panáčkovat, ne? Chodit po předních, nebo po zadních, co? To bysme mohli, Izare, ne? Nebo aspoň ty. Tak hluboko jsi byl v jejich zadcích. Ty Assassíne," napomenula jsem ho. Normálně by to bylo hystericky, ale teď už jsem byla úplně sociálně vyčerpaná, takže jsem aspoň nekřičela. "Naložim ti to svinstvo na záda a donesem ho sem. Mám jiný starosti, než otročit bandě voškliváků," vysvětlila jsem následně plán. Měla jsem toho všeho tak akorát. "Viděls toho zrzavýho? Tohle neni smečka, ale klub chudáků s nechutnym zbarvenim. Dělá se mi z toho akorát na zvracení. Ach, do jara to nevydržím!" zabořila jsem se do bratra nachvíli hlavou, jako kdybych ho před pár vteřinami ještě nesekýrovala. Musela jsem uznat, že... i když mi z těch jeho keců bylo taky na blití, herec byl docela dobrej. "Jsi docela decentní diplomat, bratříčku" vypadlo ze mě nakonec. Byla to pochvala, ale ani to tak ve finále neznělo. Spíš jako obdiv k něčemu, s čim já nechci mít nic společnýho, protože já budu absolutní vládkyně, a né nějakej dobroser.

//Galtavar

Celá tahle situace mě donutila se lehce zamyslet - opravdu jsem smečku tak moc potřebovala? Tak moc, aby mi velela tahle... bledule s timhle... vyplašencem? Matko, ty to vidíš. Předci, vy to vidíte. Stříbrná krev mi z pobytu tady akorát tak zbronzoví, bílý zuby zežloutnou a kožich vybledne. Mrkla jsem okem po bratrovi, kterýmu to očividně nevadilo. Šplhal oboum ubožákům do zadku jenom co to šlo. Takhle já jsem páteř ohnout neuměla. A ani jsem to neměla za potřetbí. Kdyby tě viděla matka, narve ti tvoje vlastní uši do zadku. Pohrdavě jsem vydechla čumákem, až to do měsíčního světla lehce vyfouklo páru.
"Zakládající člen, hmmm," zhodnotila jsem lehce pochybovačně pozici rozpůleného, házejíc dost odfláklý výraz obdivu. Bylo to fuk - byla tma. A bledule docela dobře věděla, s kym má tu čest. Proto jsem se rozhodla, že na přetvářku neni potřeba plejtvat energií. Nakonec začali oba dva alfáci nezávazně na sobě mlít něco o tom, že musíme mít pro smečku přínos. "Zrovna jsem si říkala, víte, že lesík ještě nevypadá tak znásilněně, jak by při pobytu smečky mohl... předpokládám, že tu nejste dlouho," pokývala jsem hlavou. Určitě jsme se shodli na tom, že pomoc potřebovali. "Očividně potřebujete někoho užitečnýho. A mít tu mě je obrovská výhoda a reprezentační plus, co si budem povídat," uchechtla jsem se sebevědomě, jako kdybych se snažila v nich vyvolat pocit, že to oni potřebujou mě, a ne já je. Bratr se mezitim stihnul zavázat asi k padesáti různejm smečkovejm úlohám, což jsem já v plánu určitě neměla. Nebyla jsem pitomá, nehodlala jsem dělat služku. Hodlala jsem zdejším členům rovnat chlupy a soudit je... nanejvejš velebit úkryt, kterej taky nepochybně vypadal otřesně. Jaká alfa, takovej úkryt. "Jak že se jmenuješ?" zarazila jsem nakonec alfici v další mluvě. "A... ty?" stočila jsem hlavu i k jejímu partnerovi. Znělo to spíš výhružně, než že bych se fakt zajímala. Jako kdybych chtěla jejich jména nadiktovat nějaký vyšší síle, kdyby mě náhodou chtěli nepřijmout. "Navíc - můj bratr je skvělej pracovník. Bude vám tu ocáskem zametat listí a dělat všechny ty věci, který už sám vyjmenoval," pokývala jsem hlavou a otočila se na bratra. "Viď, Izárku? Ty jsi ale šikulka. Taaaak pracovitej," hlesla jsem a jedovatě jsem se usmála. "Já a bratříček jsme jako jedno tělo, viď? Já jsem mozek a... on pracuje," zamrkala jsem na něj sladce. Protože je dutohlav.

Počet bodů: 22
Směna: 22 bodů = 330 mušlí

//výtvory nezveřejňovat, jako u Duncana
//Díky mooc!:)

"Drž hubu, ano? Mlč. Zavři zobák. Rozumíš? Chápeš, co ti řikám?" začala jsem na bratra nespokojeně šeptat. Vůbec nechápal, čim si procházim.
Netrvalo dlouho a vlčice, kterou jsem znala, ale jméno mi nestálo za zapamatování, se k nám pomalu začala blížit. Společně s nějakym nažloutlym chudákem, kterej se tu zjevil jako puchejř na tlapce. Další hnusnej kožich. To dělalo tři. Na vlčata jsem naštěstí neviděla. Nevěděla jsem, co přesně spolu maj oni dva reprezentovat... jestli alfy, tak to teda potěš koště. Alfu může dneska očividně dělat úplně každej. I můj ocas by byl samostatně lepší alfa. Nevěřícně jsem zírala na to, jak se k nám ty dva blížej jako nějaká delegace, a čím blíž byli, tím víc jsem se snažila věrohodně usmívat. I když můj úsměv vypadal super přesvědčivě, z toho sílícího odporu a přetvářky mě chytala křeč snad do celýho obličeje.
Pomalu jsem se podívala na svoje nohy, slabší než normálně. Potřebovaly si po cestě odpočinout, nabrat sílu, poválet se v úkrytu... ať už to máme za sebou. Tohle utrpení stálo za všechno pohodlí, který s sebou ponese členství ve smečce. Nebyla jsem pitomá. Blížila se zima.
Když si moje bývalá služebná dovolila pozdravit bratra dřív než mě, nachvíli se mi v žilách převařila krev, ale povedlo se mi nechat tlamu zavřenou a prozatím jí nedávat drsnou lekci chování. "Zdravíčko, ty ještě žiješ?" utrousila jsem odměřeně, se svraštělým čelem a přesto stále lehkým úsměvem na tváři... ty zaseklice jedna chlupatá. Kde tady máte úkryt, abych si v něm mohla vyvalit zadek a začít čerpat vaše zásoby, hlupáci? Její... podle pachu partner... už pozdravil tak nějak oba, ale Izara znal dokonce jménem. Hodila jsem po bratrovi krátký, nicneříkající pohled, ale podle sourozenecké telepatie mu určitě muselo dojít, že se ho v myšlenkách ptám, s kym se to jako tahá, že zná jeho jméno. Vlkovo bušení srdce jsem slyšela až ve vlastních uších, a pěkně mě to rozčilovalo. Buch, buch, buch... mozek se mi pomalu začal tavit na želé a krev přicházela do bodu varu. Kdyby se mi z toho úplně vypnul nervovej systém, vůbec bych se nedivila. A ta... bledule, ta byla taky nějaká nervózní. Cejtila jsem to z obou. Chátra.
Když jsem si nachvíli přestala dávat pozor, došlo mi, že je ve večerním šeru lehce propaluju pohledem, takže jsem vrátila na tvář úsměv. Bratr už to řešil za mě. Přešlápla jsem z jedný strany na druhou a zabloudila jsem zrakem k obloze, abych nemusela koukat na ty jejich ksichty. Vítr rozehnal mraky, odkryl měsíc a hvězdy a já měla díky tomu možnost zahlédnout skupinku netopýrů, která se po obloze honila tam a zpátky. Zvláštní noc. Bylo mi z toho všeho špatně.
Když jsem hlavu svěsila zpátky dolu, přišlo mi, že mlčim na můj vkus až moc dlouho, a tak jsem se pomalu nadechla. "Vypadáte velice... důležitě," přešlo mi přes tlamu tak, že jsem se z toho málem pozvracela, ale snažila jsem se to neukazovat. "Takže jaký to je, dělat... alfovský věci? Určitě obrovská starost," pronesla jsem, jako kdyby mezitím duše opouštěla tělo... jako že opouštěla. Nuly. Prašivý nuly. Prašivý nuly s hnusnym kožichem. Smradlavý podřadný usmrkánci. Divim se, že jim někdo dovolil chodit po povrchu, a ne podzemnim tunelem. Byla jsem zralá si jít rozrazit hlavu o strom, jak moc jsem trpěla absencí možnosti se svobodně vyjádřit. "Co je támhleto za chudáka, že jste mu dovolili tu oxidovat?" ujelo mi najednou při pohledu na dvoubarevného. UPS. "TEDA - líbí se mi, proto se ptám. Tyhle typy mě berou... děsně moc.... takový ty... divný," zkusila jsem se laškovně usmát, ale začalo se mi pomalu navalovat, takže jsem prudce polkla a začala se modlit, ať tahle celá situace brzo skončí. Neurotickej záchvat byl tady. "Ráda vidim starý známý. Kdy jsme se viděly naposledy? To je let!" vyloudila jsem ze sebe nakonec s hořkým úsměvem směrem k bleduli. Herečka se ve mně konečně pomalu problouzela. Právě včas. "Muselo bejt těžký se takhle vypracovat," začala jsem nakonec nevinně narážet i na to, že když jsem jí viděla naposled, byla tahle vlčice moje rohožka.

//Kierb

Jakmile bratr zavyl, dohnala jsem ho a dala jsem mu do žeber loktem. "Neřvi takhle na cizim území, je to neslušný. Na nějakýho tuláka jsou tak zvědaví" napomenula jsem ho, jako kdybych snad před minutou nedělala to úplně samý. Amatére. A navíc se pěkně opičil. Trapný.
Ještě než se zeptal, jestli něco cítím ve vzduchu, měla jsem čumák u země jako lovecký pes a soustředěně jsem zkoumala situaci, vypadajíc u toho co nejelegantněji co to šlo. Už dobrých pár chvil nepršelo, můj kožich se dal do normálu a vypadala jsem naprosto perfektně. Tak, jak se slušilo a patřilo. Kdyby to tak nebylo, byla bych na nervy, ale takhle jsem se zvládla nachvíli vnitřně uklidnit a uvědomit si, že teď se musim soustředit.
Byly tu pachy. Hodně pachů, čerstvých. Jako kdyby... dokonce povědomé pachy, ale to bylo spíš tím, že všichni prašivci tady na Gallirei prostě... smrděli Gallireou. Motalo se tu víc vlků, než se motá na normálním území, a někteří očividně odcházeli a pak se hned zase vraceli. A bylo to tu označený. "Smečka," skočila jsem mu rázně do řeči hned jak začal polemizovat. Dokonce jsem hádala, že ne zrovna dlouho fungující. Les ještě nebyl zvyklý na trvalý pobyt vlků. Potřeboval pořád trochu... znásilnit.
Jakmile ke mně začal bratr mít jeden z dalších náramně chytrých monologů, zprvu jsem protočila panenky, ale pak už jsem na něj jenom naštvaně zírala. Ke konci jeho rozmluvy už jsem se neudržela a zase jsem mu skočila do řeči. "Neřikej mi, co mám dělat. Nejsem idiot. Laskavě si hleď vlastní tlamy, ty tele," zabručela jsem na něj, abych mu hezky připomněla, že chtěl ještě před chvílí lovit zajíce. To on byl jak utrženej ze řetězu, ne já. "Jsem lepší herečka než sama Smrt. Kdybych jim nakecala, že jsi úchyl, kterej mě pronásleduje, zvládla bych je o tom přesvědčit," zašeptala jsem, protože jsme se blížili, a kysele jsem se na něj usmála. To si ještě rozmyslim... pro případ, že by ses jim nelíbil.
Pokračovala jsem lesem dál, dokud se mi v zornym poli konečně neobjevila vlčice, vlk a pár fakanů. "No nic, jdeme na to. Sleduj a uč se," zavrčela jsem na bratra, narovnala jsem se a ladně a jako po přehlídkovém molu jsem ušla pár prvních krůčků směrem k nim. ALE - ten horor! Tu vlčici jsem určitě znala. Co ta tu dělá? Omegu? Zarazila jsem se, svraštila jsem čelo a pohled jsem stočila i k černobílému vlkovi, který tam stál s ní. Bože... co... co to má s kožichem? Do očí se mi z tý vší hrůzy málem nahnaly slzy. Otočila jsem se na patě zpátky k bratrovi, kterej stál kousek za mnou, a elegantně a tiše jsem se vrátila tak, aby si mě všimli při nejhorším po pachu, ale po sluchu ne. "Tohle nedám. Jsou divný," zašeptala jsem a hlas se mi zlomil tak, že jsem se málem rozbrečela. "Jsou to exoti," vysoukala jsem ze sebe ještě a nešťastně jsem zabořila hlavu do bratrova krku. Tam jsem se chvíli prudce nadechovala a vydechovala jako při astmatickém záchvatu, dokud jsem nebyla připravená vytáhnout nejvyšší level svých hereckých schopností.
V tu chvíli jsem se s naprosto kamenným a neprůstřelně vlídným úsměvem otočila zpátky směrem k cizím vlkům, zády k bratrovi. Pořád jsme byli dobrých dvacet metrů od nich, ale nechtěla jsem se za nima honit. "Doufám, že naklušou rychle. Nevydržim tohle hrát dlouho," zazoufala jsem. Ubožáci. Touhle dobou už mi tady měli vystlat červenej koberec. A ještě se budu muset tvářit, že jsem nějaká podřadná tulačka? Lindaso, dejchej... potřebuješ úkryt. Na zimu. A žrádlo. Život je přednější, než... kritika kožichů, při těch myšlenkách se mi málem vehnaly do očí slzy, ale skálopevný úsměv zůstal na svém místě. Maminka by byla pyšná. I tak bylo jasný, že se moje pravý já zachvíli dostane na povrch. Jako když vypustí páru rychlovarná konvice.

Jak jsem tak porcovala rybu, brzo z ní na jedný straně zůstaly jenom vyčuhující vnitřností, který já jsem teda určitě nežrala, takže jsem jí nevybíravě přeplácla na druhou stranu a udělala jsem to samý i tam, přičemž jsem si po každym soustu pravidělně olizovala krev z tlamy, aby mi tam nezaschla. Zato Izar to hltal a rochnil se v tom jako nějakej vepř. Hodila jsem po něm pohrdavě oko a pak jsem se prostě rozhodla si ho nevšímat, aby s mi z toho ještě nezvednul kufr.
"Tak samozřejmě, že jí převezmeme," protočila jsem oči nad tím, že bratrovi takové zjištění trvalo celé dvě vteřiny a nedošlo mu to úplně hned. "V den, kdy tam vkročíme, už bude prakticky převzatá," ušklíbla jsem se spokoejně, představujíc si, jak mi tam všichni budou lovit, dělat opěrák na nohy a stlát pode mnou jenom těma nejkvalitnějšíma kožešinama z hranostajů. "Přirozeně, Izare," pochválilaj sem ho pokýváním hlavou. "Přirozeně, že budeme vládnout my, kdo jinej? Kdo jinej by měl vládnout? Kdo jinej než stříbrná krev? Až si jednou na trůn dřepnem my, všechny ostatní alfy můžou chodit kanálama za to, že se vůbec zkoušeli nazývat alfama," uchechtla jsem se pobaveně. "To by bylo, abych já nebyla nejvejš postavenej vlk tady. Každej den kdy nejsem královna Gallirei je jenom jedna velká fraška a ztráta času," olízla jsem si pečlivě tlamu naposled, načež jsem nevzhledně nakopla mrtvolu, která se tak odkutálela dost daleko na to, abych na ní nemusela koukat. Potom jsem si pečlivě olízla i tu tlapku, se kterou jsem jí nakopla.
Neuběhlo ani pár sekund a bratr už se mi snažil nakázat, ať se zvednu, což se mi nelíbilo. "Neříkej mi, co mám dělat. Zvednu se, až budu chtít. A nešahej na mě, fuj." seděla jsem chvíli trucovně na místě, načež jsem pár vteřin počkala, než jsem zvedla zadek ze země. "Teď," okomentovala jsem ještě své zvednutí, aby mu došlo, že se zvedám protože chci, a ne proto, že chce on. "Kam jako jdeš, Izare? Proč timhle směrem, Izare? Co jako děláš, Izare?" začala jsme se pochybovačne zajímat, dokud mi bratr neoznámil, že to tam smrdí vlčinou. Nachvíli jsem se zastavila a celá jsem se zkontrolovala, jestli na sobě nemám smítko, ale byla jsem perfektní. Následně jsem pokračovala stejnou rychlostí chůze za bratrem. Nehodlala jsem ho jakkoliv dobíhat. Dáma totiž neběhá. Abych nás zdržela ještě víc a zpochybnila tak jeho vůdčí schopnosti, zastavila jsem se znovu, jakmile jsem na kraji lesíka potkala takový velký spadlý strom, asi pod vlivem nedávného velkého větru. Elegantně jsem se na něj vyhoupla a doplahočila jsem se až k místu, kde byl ulomený a tím pádem nejvyšší. Odtamtud jsem silně a hrdě zavyla, aby se ze mě celá Gallirea měla možnost zbláznit. Aby všichni věděli, že je zpátky princezna Lindasa I. z rodu Assassínů. Náramně mě tenhle můj majestátní kousek pobavil, takže jsem se uchechtla a opatrně jsem z kmene slezla zpátky, načež jsem se připojila k bratrovi. Byl čas udělat dobrej dojem. Chtěli jsme přece... úkryt nad hlavou.

//Sure as hell gettin' that bread v Mecháči

"Já a otravná?" zabručela jsem, jako kdyby mlel něco absolutně absurdního a nereálnýho. Škoda to komentovat. Dokonce i pro mě, a já jsem byla schopná okomentovat cokoliv. "Přestaň se chovat jako ženská a ulov něco, ano? Šup," skočila jsem mu do řeči při dalším monologu o mém vzhledu. Vůbec nevím, co s tím ten prašivec měl. To já jsem byla z nás dvou ten, co si dokázal udržet obě uši na hlavě. Moje ucho aspoň nehnije někde pohřbený v zemi. Navíc - než začalo pršet, vypadala jsem perfektně, jako vždycky. To on se tady válel v mechu a měl z něj drobky všude možně po srsti. Jako nějakej vandrák. Maličký drobky, ale... už to ve mně vyvolávalo nervový tiky.
Po mém hereckém výkonu se naštěstí konečně sebral a rozpohyboval svůj zadek k činnosti. "Makej," popohnala jsem ho rádoby sladce tak, že i když to byl příkaz, znělo to skoro jako pohlazení po čumáčku. Byla jsem ráda, že jsem si zase jednou vydupala svoje a trochu tahám za nitky. To byla moje oblíbený kratochvíle - něco si vydupávat a pak sledovat, jak to pro mě ostatní dělají. Pobaveně jsem sledovala, jak kvůli mě můj rozkošnej bratříček leze do nechutný řeky. Jak si v tý zimě máčí kožich jenom proto, abych se měla čeho najíst. Byla jsem středobod vesmíru, bez pochyb. Když né já, tak kdo? I následovník rodu skákal jak pískám. Navíc mě to tak trošku zahřálo u srdíčka, že pro mě bratr dělá něco takovýho. Byla jsem ráda, že je aspoň trošku normální, a ne úplnej mentál. "Vypláchni si po cestě z kožichu ten bordel," poradila jsem mu jako přehnaně čistotnej vlk jinýmu přehnaně čistotnýmu vlkovi.
"Huuuurá, rybyy!" povzbudila jsem bratra pisklavě tak, že se mi málem zlomil hlas. Na rybu jsem zrovna měla chuť. Ryba byla jídlo králů. Byl zázrak jíst něco, co dokáže dýchat pod vodou. Čerpat z jejího masa všechnu tu moc a sílu...
Jakmile mi mrskající se macek dopadnul přímo pod tlapky, jednou prudkou ránou tlapou do hlavy jsem ho vyřadila z provozu, aby se přestal mrskat. Než jsem si k obídku ale přidřepla a pustila se do něj, podívala jsem se neutrálně na bratra, který si to ke mně namířil. "Co bych bez tebe dělala," vydechla jsem a nechala jsem ho tak se cítit důležitě, aniž bych musela děkovat, protože princezna děkovat nemusí. Nad jeho poznámkou jsem se už jenom káravě zamračila, protože jsem měla plnou tlamu jídla a nehodilo se mluvit s plnou tlamou.
Ve chvíli, kdy jsem spolkla asi třetí sousto a morda se mi nachvíli vyprázdnila, zvedla jsem hlavu zpátky k bratrovi. "Poslouchej, mám plán," přikázala jsem mu důležitě. "Naše smečka už možná neexistuje, ale tady na Gallirei vždycky existovala spousta smeček vedenejch různejma chudákama. Je na čase se do jedný vetřít. Zima bude krutá, obzvlášť tady. Já potřebuju úkryt a přísun žrádla... nevim, jak ty," ten konec jsem prohlásila spíš pohrdavě, protože jsem netušila, jestli se v tomhle bratrova představa budoucnosti shodne z tou mou, když je teď jako vyměněnej. "No - tim chci říct, že ty si můžeš klidně dělat co chceš, ale já se určitě někam přidám. Každym dnem kdy jsem ubohej tulák mi ze srsti vypelichá jeden chlup, přísahám bohu." Potom jsem se znovu elegantně pustila do žrádla.

"Hele, kdyby tě máti slyšela mě takhle oslovovat, vymáchala by ti tlamu v louži a nechala tě deset dní hladovět," ohradila jsem se tak angažovaně, že se mi v půlce věty málem zlomil hlas. Omezila jsem veškeré své námitky JENOM na tento komentář, protože jsem se opravdu potřebovala najíst, a Izar byl někdo, kdo byl určitě ochotnej zapanáčkovat a něco mi ulovit... udělat to pro mě... pro sestřičku... ach, jak ráda jsem ho vlastně viděla!
"Je to naše rodina ty sklerózo, moje a tvoje! Nedělej Fiéra," skočila jsem mu do řeči při první příležitosti. "Tvoje rodina jsem teď já a já zajíce prostě nežeru. Nevim, co ti to přelítlo přes ten tvůj čumák," doplnila jsem, aby to ten jeho ptačí mozek pochopil. Bylo mi dost jedno, co dalšího mu lítalo přes nos, ale v mojí přítomnosti nepřicházelo v úvahu jakýkoliv zpochybňování rodu. Uprostřed jeho monologu mi ve finále došlo, proč trucuje, a naklonila jsem hlavu na stranu. "Ty jeden chudáčku... bez ouška... chudáčku malej," začala jsem přehrávat lítost tak, že se mi málem do očí nahrnuly slzy, ale vteřinu na to jsem to zametla protočením panenek až k mozku. "Měl sis to ucho líp hlídat, ty chytráku. Vypadáš jako vandrák, ne jako budoucí alfa," vysoukala jsem ze sebe káravým tónem, změřila jsem si zblízka jeho obličej a zase jsem couvla. To ti chtěl asi tatík vymlátit z hlavy všechny ty pochybnosti. Páni- kdybysme pořád neměli společnej cíl a nesmrděl by podobně jako já, skoro bych nevěřila, že je to můj bratr. Potěš koště.
Potom naštěstí ráčil obrátit pozornost zpátky k jídlu. Už bylo na čase - udělal to těsně před tim, než bych se začala znovu ohrazovat, že mám hlad. I když je pravda, že při těch jeho kecech jsem mu měla chuť utrhnout ocas a narvat mu ho hluboko do krku, přetrpěla jsem to všechno kvůli hladu. Vypouštěla jsem ten jeho monolog jednim uchem dovnitř a druhym ven- Já přece vlky žrát nechtěla, asi bych ani nenašla vlka hodnýho zaplnit můj žaludek, takže se mě to vůbec netýkalo. Nechápala jsem, proč mě o tom poučuje. To všechno než se jeho primitivní zjev rozhodnul ke mně skočit a bafnout. Nadskočila jsem, ale hned na to jsem se do něj surově zaklenula rameny, zabořila jsem mu hlavu do krku a začala jsem ho surově tlačit z bodu Á do bodu Bé. "Co bude s tim jídlem, Izare? Je mi úplně špatně, ó špatně! Dělej přece něco! Jsem všechno co máš!" zafňukala jsem přímo do jeho srsti tak, že jsem jí tim proudem vzduchu málem usušila od deště a nepřestávala jsem na něj dorážet. "Už ať je to jídlo tady," fňukla jsem o poznání tišeji. Jako vlče, které opustila matka a ono teď hladoví samo v úkrytu. Byla jsem děsně herecky nadaná. A hlad mi začínal lízt na mozek, takže bylo jasný, že začnu bejt protivnější a protivnější.

Déšť mi dál máčel svraštělé čelo a já chvíli přemýšlela, jestli mám bratra kopnout trochu silněji, aby ten jeho ptačí mozek začal pracovat. Už už jsem se napřahovala, když v tom najednou otevřel oči a vyslovil moje jméno. Svoje jméno jsem už znala, takže mi neřikal nic moc novýho. Možná potřebuje nakopnout silnějc. "Nazdar, bratříčku," zabručela jsem tónem terminátora a... tak nějak i největší chudinky na světě zároveň. "Ne, ty máš štěstí, žes vypadnul ze stejný dělohy. Nebejt toho, dávno mi čistíš kožich a děláš podložku pod nohy," skočila jsem mu chytrácky do řeči. Tupohlave. Neni divu, že tě otec neměl rád. Viděla jsem ho vlastně docela ráda, ale jak už jsem řekla - nebyl čas ztrácet čas a dělat dobrosera. Když mi na hlavě přistál nějakej nechutnej kus mechu, prudce jsem ho setřásla a nakopla jsem bratra slabě ještě jednou, jak jsem původně zamýšlela. Měla jsem štěstí, že holky se nemlátěj, jenom navzájem, takže jestli nebyl holka, už mi to oplatit nemohl.
A jeho další slova mě vlastně taky akorát podryla novou vlnou vzteku. "Pohublá zdechlina? Já jsem pohublá zdechlina? Já? Zdechlina? A pohublá? Tak s tim koukej zatraceně něco dělat, ty minimozku, nebo se z toho dočista zhroutim! Koukni na mě, no podívej se! Jeden by skoro našel moje žebra! Takhle že má vypadat princezna rodu? Izare, proč mi ještě nelovíš něco k jídlu? Jsi normální?" začala jsem do něj prskavě hustit, aby ho to okamžitě vyburcovalo k pohybu. Měl jediný štěstí, že ho napadlo to samý, a začal to hned navrhovat. V tu chvíli jsem se k němu nadšeně přilísala. "Chyběl jsi mi, chyběls, Izárku... ubližovali mi. Všichni mi ubližovali," začala jsem se mu hystericky tiše vyvztekávat do kožichu, dokud mě to herectví nepřešlo a zase jsem nenarovnala hlavu zpátky. "Zajíce ne!" praštila jsem ho nelítostně tlapkou ještě jednou. I když jsem na něm závisela, chtěla jsem si diktovat podmínky. Navíc... snad nebyl takovej idiot, že by se fakt opovážil ulovit zajíce. To bych si tu večeři udělala nekompromisně z něj. "Kde je naše rodina? Kde je?" prskla jsem na něj ještě, jako kdyby to snad měl vědět a podat mi okamžitý výčet. Nespokojila jsem se jenom s ním, i když byl po matce asi druhá nejlepší možnost... nebo možná třetí po otci, to si ještě budu muset rozmyslet. I tak jsem byla ráda, že jsem zase s ním. Bylo na čase dokončit misi.

//rodinná hrobka

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se bratrův smrad táhne ještě tak daleko za hranicemi Gallirei. Dala jsem si tu práci a přirazila jsem čumák k zemi jako nějakej podvraťák, jenom abych zjistila, že mě snažílek bratr předehnal a dotáhnul svojí cestu do cíle těsně přede mnou. Ten zmetek ještě zažije bídu. Nechat mě samotnou v tomhle pekle. Až se to dozví máti... Neměla jsem zrovna nejlepší náladu - byla jsem ze všeho toho cestování z bodu Á do bodu Bé zoufalej hladovej neopečovávanej ubožák. Jestli si tohle někdo nezasloužil, tak já. A navíc - jakmile jsem překročila hranici, měla jsem takovej divnej pocit, že mě odněkud pozoruje nějakej úchyl, nebo tak. Co houští, to jakoby záblesk něčích očí. Ale možná to byly halucinace z hladu. Navíc byl rozbřesk, a přes šero a déšť nebylo moc dobře vidět. Když ale křoví zašustilo, úplně mi přeskočilo srdce a přidala jsem do kroku. Tohle je moc. Na tyhle Gallirejský srandičky nemá nikdo náladu. Dokud jsem byla fuč, nic takovýho se mi nedělo!
Brzo mi čumák znásilnily pachy zdejších a bylo mi hned jasný, že neni cesty zpět. Nespokojeně jsem svraštila čelo. Ještě ke všemu pršelo. Moje srst se pomalu nacucávala vodou a byla jenom otázka času, kdy začnu vypadat jako slepice. Nebo jako každá druhá vlčice, co neni schopná prokázat ostatním laskavost a upravit si srst. Všechno tohle mě hrozně rozčílilo. Až tolik, že jsem místo chůze začala svérázně dupat a cákat tak dešťovou vodou všude okolo sebe.
Jakmile jsem v dálce zahlídla Izara, rozpláclýho na zemi jako hromádku hnoje, přidala jsem do kroku a začala jsem dupat ještě víc, dokud jsem nedodupala k jeho hlavě a nekřesťansky mu jí pokropila vodou. Tohle nestačilo. Ten zmetek spal jako zabitej. "Izaaaaaarrrrrr," zavrčela jsem hrdelně a přehodila jsem si mokrý chlupy na tvářích z jedný strany na druhou, abych nevypadala jako mentál. "Vstá-vej-ty-je-den-bu-diž-kni-če-mu," s každou vydanou hláskou jsem do něj netrpělivě a bezohledně drcla tlapou, takže se jeho bezvládná hlava kinklala ze strany na stranu jako kyvadlo. "Vstávat!" zapískala jsem mu nakonec přímo do ucha, jak jsem byla zvyklá, a čekala jsem, až otevře ty svoje nablblý oči.
Ani jsem se nerozhlídla kolem. Nezajímalo mě, jestli se to tu změnilo. Nezajímali mě vlci okolo. Zajímalo mě jenom vlastní dobro. A zrovna teď jsem měla hlad. Nebyl čas ztrácet čas.

Launee zase něco žbrblala, ale ještě než to stihla doříct, začala jsem mluvit přes ní. Přišlo mi to tak fér, protože poslouchat ty její bláboly ještě dýl, vybouchla by mi hlava. "Ale Launee, já vím, kdo je to Smrt. A neřekla jsem ti náhodou, že už máš radši mlčet? Nedělej si to horší, já se na to taky nerada koukám, když někdo musí někoho zbytečně ošklivě ztrestat. Ale čas od času se to bohužel musí stát, když někdo neví, jak se chovat ve vznešené společnosti. Mimochodem, ke Smrti mám zrovna namířeno, musím si tam vyzvednout spoustu věcí, takže děkuju, že jsi mi to připomněla. To je totiž ta jediná užitečná věc, co jsi udělala za poslední dva dny, celý tvůj pobyt v této říši a možná i za celý život." Mrkla jsem na ní v náznaku toho, že jí tu její prořízlou tlamu teda jako odpouštím, ale že by fakt měla víc mlčet než mluvit. "Smrt je přítelkyně našeho rodu, bát se jí může možná tak taky Fíra." dokončila jsem řeč. To poslední byla lež, ale nebála jsem se, že já bych si ze Smrti kamarádku neudělala. Nebála jsem se, že bych si neudělala kamarádku z kohokoliv. Lhát umím skvěle, manipulovat taky a navíc jsem zdárně vlivná!
Bohužel jsem mluvila tak dlouho, že jsem ani nestíhala vnímat hnědého, který si taky mlel to svoje. Ani mě to v tu chvíli nemrzelo, protože v některých částech docela průhledně lhal, což mě nebavilo. A navíc říkal furt dokola to samé. V hlavě mi utkvělo jen to, že mluvil o nějaké vlčici, která je krásnější než já, čemuž jsem se potichu zasmála a pohledem jsem ho ujistila, že to sice není možné, ale pro jeho radost a špatný vkus budu předstírat, že je. Potom už se hnědý začal loučit a dávat se na odchod, nejspíše za jeho imaginárním davem fanynek. Těžko říct, jestli mi ten prašivec bude v něčem chybět, ale určitě jsem měla v plánu ho znovu vidět. A taky konečně vyslídit, jak se jmenuje. "Stejně se vrátíš! Miluješ mě, každý mě miluje!" zavolala jsem za ním když mizel v dáli, a potom už jsem ho nechala plavat. Utrápit k smrti jsem ho mohla zas jindy.

//Sorrky za to, že jsem nechala naší konverzaci spadnout až na druhou stránku, ale poslední dva dny byly dost hektický :D Už bych měla fungovat normálně.

Zdálo se, že Launee mi na můj projev zase nic nepoví. Chvíli jsem na ní zase hypnoticky civěla, než otevřela mordu a vyvalila ze sebe něco, co znělo jako špatný vtip. "Tak počkat, vyhrožuješ mi?" hystericky jsem se vmíchala do jejího rozhovoru s Fiérem. "Setkání se smrtí? To si ze mě, ty špíno, děláš asi legraci, ne?" nebezpečně jsem se k ní přiblížila a zvedla hlavu i ocas tak vysoko, jak jen to šlo. Těžko říct, zda vlčice mluvila o klasické smrti, nebo o naší Smrti, jakožto o magickém stvoření. Bylo mi to upřímně jedno. "Však se ti to ošklivě vymstí, otevírat si tu svojí smradlavou tlamu na kohokoliv z našeho rodu! Vůbec nevíš, s čím si zahráváš! Uvidíme, komu se zježí chlupy, až budeš mít ocas narvanej v krku!" dokončila jsem, plivla jsem jí pod nohy a zase se stáhla, pohledem naznačujíc, že může v blízké době očekávat nepříjemnou návštěvu. "Dál už se s tebou nebudu zaobírat, pokud nemáš v plánu se uklonit a prosit o milost, aby bylo jasno!"
Dokončila jsem svůj výhružný proslov, v klidu jsem se nadechla, změnila jsem škleb v úsměv a otočila jsem hlavu k Bellrayovi. Ten ale také neříkal nic, co by mě zrovna dvakrát potěšilo. Že já mám tohle zapotřebí! Vyslechla jsem si celý jeho proslov a zamyslela se, co z toho mám ještě zbaštit, a co z toho je hloupá lež. Nebo spíš u čeho budu předstírat, že jsem to zbaštila. Zástupy fanynek, to tak! "Jen se dobře rozmysli, drahý. Tuze by mě zajímalo, která z tvých fanynek má takový potenciál, smysl pro detail a ještě ke všemu je tak krásná! Mimo to mě zdejší znají a každý by ti záviděl, že máš vůbec tu možnost se se mnou bavit," zakroutila jsem samolibě hlavou a švihla ocasem, "..když se tedy chceme bavit o rodech a o společenských postaveních." Dala jsem psychicky packy vzhůru, protože to je poprvé, co jsem toto téma neotevírala já, ale někdo jiný. Což mě dost bavilo. Vlastně jsme se hádali, kdo koho potřebuje víc.

Když jsem vybídla hnědou vlčici, aby něco řekla, dala se do řeči hned. No prosím! Já si říkala, že už je na čase. Bohužel mluvila tak šíleně potichu, že jsem musela nastražit obě uši a ani potom nebylo lehké ji porozumět. Brblala něco v tom smyslu, že se mi stejně nelíbí, tak že nepřekáží. Potom se zeptala čeho by se měla bát, což jsem rovnou odignorovala, protože by jistě nerada viděla ten masakr, kdybych na ní poslala matku s otcem! Kdyby mi zkřivila jeden jediný chloupek! Jako ta stará tlustoprdka Skylieth! Kde ta touhle dobou hnije? "Milá Launee, líbíš se mi. Nejsi prachvůbec zajímavá a ještě ke všemu držíš mordu a krok. Kdybys znala náš vznešený rod - a věz, že poznáš -, hned bys věděla, že vlky ani NEOSLOVUJEME jejich pravými jmény, což jsem právě udělala. Jednou ti to všechno vysvětlím. Najdi si mě, kdybys uvažovala o kariéře podpantofláka. Mám ráda, když se nižší společenská vrstva chová přiměřeně zájmu té vyšší." Kdyby to vlci dělali, už bych tahala z kapsy vizitku. Jediná rozumná vlčice v zemi! "Ale proboha, jestli tě ještě někdy potkám, koukej si předem srovnat chlupy! Vyčnívaj ti všude možně po těle!" odbyla jsem jí nakonec, aby se zas neřeklo, že jsem na někoho přílišně milá. Dnes jsem ale měla dobrou náladu. Bylo na nule a nesněžilo.
Potom už jsem se mohla plně věnovat hnědému. "Ach ano, spatřit všechno, to je především spatřit mě, samozřejmě. To už se dostaneš do bodu, že jsi většinu krásy světa viděl! Ale kdybys chtěl vidět i nějaký další krásný věci," zarazila jsem se. ".. o tom se s tebou teď bavit nebudu! Ani tě přece neznám! Jak mám vědět, že mi budeš k něčemu užitečný ty, když se ani neumíš vymáčknout se jménem?" zvedla jsem uraženě hlavu. "Můžeš mi ho pošeptat," znovu jsem se sladce usmála, "ale do té doby nic nebude!"
Nakonec se zdálo, že se vlkovi povedlo se naladit na podobně teatrální vlnu na které jsme byli my s bratrem. Začal hysterčit, že jsem se vytratila a ani neomluvila. Tady už jsem se v tom zamotala i já, ale samozřejmě jsem to nedala najevo. "Ach, musela jsem to udělát! Mám celé dny tolik práce! Nemůžu se zahazovat s někým, kdo se mi ani nepředstavil, drahoušku!" pípla jsem a hodila jsem okem po Fiérovi. Můj pohled mohl vlastně říkat cokoliv od 'co čumíš' až po 'řekni konečně něco chytrýho'. Ach bože, v takovém prostředí se nedá pracovat!

// Zdaryy, souK(u)REVníci

Netrvalo dlouho a situace mě přestala bavit. Tak moc jsem se nudila, že mi hned bylo jasné, že budu muset vše zajímavé říct já, a ti dva se zase jen svezou. Nemluvě o té třetí, která tam jentak stála a mlčela. No neřekla nic za celou dobu, opravdu! Propíchla jsem jí pohledem aspoň tak na půl minuty, abych se opravdu ujistila, že vůbec nemluví a nemá zájem reagovat. Zůstala jsem zírat přímo na ní, přičemž můj pohled jako by se ji snažil odtlačit daleko odsud a schodit rovnou z vodopádů. Potom na ní začal mluvit i ten hnědák, tak jsem stočila zrak k němu. Asi už ho to taky štvalo, že je zaražená a ještě ke všemu tak hloupě civí. "Haló, ty jsi oněměla nebo co? Nemusíš se ničeho bát!" vyprskla jsem rádoby mile, "..pokud tedy nebudeš dál mlčet..," zahleděla jsem se pečlivě na své drápky na předních packách a ještě jednou ji zpražila pohledem ať si pospíší a aspoň se třeba představí. "Ach, já hloupá! Ty mě vlastně ještě neznáš! Jsem Lindasa I., z rodu Assassínů. Prominu ti, že se ještě neklaníš, protože usuzuju, že jsi nová a nevíš, jak tu věci chodí," usmála jsem se tak jedovatě, že z toho musely z oblohy spadnout všichni ptáci. A nechala jsem ji už být, aby se z toho neskácela, chudinka.
Fiéra jsem pustila jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale jedno slovo jsem zachytila. "Alfa, ach ano, všechno jde podle plánu!" vyhrkla jsem a chvilkově zasněná jsem se zahleděla do prázdna. Zase mě moc nezajímalo co ostatní říkají. Až do doby, kdy začal mluvit hnědý.
"Ach ne, já jsem příjemná vlčice, jsem ta nejpříjemnější, musíš mě líp poznat! Se mnou můžeš mít všechno, spatřit všechno...," zpomalila jsem, aby to hnědý vlk stihl zachytit, a najednou mi došlo, že ani nevím, jak se jmenuje. "..zažít všechno. Víš, že ani nevím, jak se jmenuješ? Ty už jsi moje jméno slyšel dvakrát! Nebylo by to fér? Mimochodem, s ním si mě vůbec nespojuj!" pokynula jsem hlavou k Fiérovi. Dělal mi tu akorát ostudu před synem alfy! Takového bratra jsem si fakt vysnila! Rychle jsem po něm mrskla pohledem, aby mě koukal podpořit, jinak si z něj udělám sekanou.