Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahoj, za akci děkuju, byla moc fajn :))

Poprosila bych o:
- 4 křišťály
- 34 oblázků

//Údolí morény

Přikývla jsem, když můj společník potvrdil, že k moři se nepůjde. Beztak tam byl určitě vichr, co by mi šíleně rozcuchal srst, což jsem nemohla dopustit. V zimě bylo moře na nic. Jednomu se akorát dostal mokrý a studený písek mezi polštářky a škrábalo to jako blázen. Ne, děkuju.
Chvíli jsem si dál jen tak pokračovala v přemýšlení a v chůzi, ale najednou... to nešlo. Prostě jsem nemohla. Zasekla jsem se a nemohla se pohnout o krok dál. Otočila jsem se na Velkého Kreténa, který stál kousek za mnou a civěl. Okomentoval to tak, že jsme něčím svázaní, ale tomu se mi nechtělo věřit. Jak by se to vůbec stalo? Proč? Nic jsme přece neudělali. "To je nějaká tvoje pitomá úchylná magie?" obořila jsem se na Velkého Kreténa. Moje určitě ne. A nikdo jiný tu nebyl. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Měla jsem svůj osobní prostor ráda. A ostatním jsem ho porušovala jenom z vlastní vůle. Tohle byla příšernost.
"Co teď jako budeme dělat?" zamračila jsem se. "Zruš to nějak," přikázala jsem vlku vedle sebe, jako kdyby snad měl vědět, jak se to dělá. Nadšený z toho rozhodně nebyl ani jeden z nás. Ještě aby jo. Velký Kretén prohlásil, že ho to někam táhne, což jsem s ním zvláštním způsobem vlastně sdílela. Pitomá magická Gallirea. "Třeba tam bude nějakej nadpřirozenej pitomec a pomůže nám," vydechla jsem náramně vyčerpaně. Na tohle jsem neměla náladu ani energii. Navíc byla otázka času, kdy Velkému Kreténovi začne šplouchat na maják víc než doposud. A já neměla kam zdrhnout. Co si ostatní pomyslej? Zamračila jsem se někam směrem před sebe. Jestli je to navždycky, můžeme se někam jít rituálně zabít.

//Křišťálový lesík

"Používat magii na lov je srabárna," odsoudila jsem povýšenecky Velkého Kreténa, jehož jméno jsem stále neznala, i když jsem to sama dělala. Bejt pokrytec mi dělalo dobře. Mezitím jsem stále stejně znechuceně pozorovala zdejší partičku tuláků. Nechtěla jsem s nima nic mít, ale kdyby se mělo něco strhnout, chtěla bych u toho bejt a vidět to. Drama mě moc bavilo. I proto jsem začala přemlouvat Velkého Kreténa, aby něco vyprovokoval, ale to se nakonec nestalo.
"Prosimtě, nikdo by na tebe nechtěl mluvit ani tak," ujistila jsem ho, ale pravda byla, že jestli za náma nikdo nebude chodit a otravovat nás, tim líp. Podle mě by se to nelíbilo ani jednomu, takže to vlastně bylo oboustranně výhodný. Velký Kretén se následně zvednul a začal odcházet. Dřív, než jsem čekala. Připojila jsem se s výdechem automaticky k němu - protože co tady? S partou tuláků, co neznám? Lepší bylo asi odejít s jedním tulákem, co ho znám jeden den. Nebo někam samostatně zmizet, ale to se mi ještě nechtělo. "Nepůjdu první, jenom by ses mi koukal na zadek," odmítla jsem jeho nabídku i přes hezké oslovení, které mi udělalo dobře na ego. "Nebo neumíš navigovat?" zajímala jsem se provokativně dál. Neviděla jsem důvod, proč bych se měla vystavovat před cizákem a nechat si ho jen tak za zády. Zas tolik jsem mu nevěřila. Nebyla jsem pitomá. "Pojď najít nějaký drahý kamení, chci zajít ke Smrti," navrhla jsem následovně. "Nebo chceš pořád k moři?"

//Náhorní plošina

//OJ přes Zlaťák

"Výlet k moři je asi v pořádku," zahlásila jsem, jako kdybych chtěla dělat drahoty, i když se mi nápad s mořem vlastně tajně líbil. Jenom nevím, jestli takhle v zimě. Hodně tam foukalo i normálně, a já jsem nemohla dopustit, aby se mi z toho srst vyfénovala úplně do protisměru. I když jsem se teď jenom z nudy flákala z naprosto bezvýznamným tulákem, neznamenalo to přece, že musím sama vypadat jako vágus. "Fajn, nezdvořáku, Velký Kretén je taky v pořádku," vydechla jsem následně, protože se mi rozhodl jméno neprozradit. Tak jsem byla o bezvýznamnou informaci chudší, to se holt nedalo nic dělat. Štvalo mě na tom snad jenom to, že jeho jméno by bylo kratší než "Velký Kretén", takže by nedalo tolik práce to vyslovovat. Ale těžko říct... třeba bylo fakt hnusný, nebo se blbě vyslovovalo, nebo by všeobecně nepasovalo do mých požadavků toho, jak má správně vypadat jméno. Možná dobře pro něj.
Ležérně jsem vedle něj šlapala a snažila jsem se moc nebořit do sněhu, aby mi chůze dávala míň práce. To nebyla zas taková práce, protože jsem byla o dost štíhlejší a menší než zdejší ostatní chundelatý ošklivačky, takže jsem se nepropadala tolik. Rigel se jako samec velesamec samozřejmě propadal o dost víc. Byla jsem vedle něj jako lesní víla v prašanu. A užívala jsem si to. Akorát počasí nebylo nic moc.
Po chvíli ticha jsem zpozorněla, když začal vlk vedle mě znovu mluvit. Upozornil mě na velké množství vlků, kterého jsem si sice taky všimla, ale zas tolik mě nevzrušovalo. "No jo, chudáci tuláci si asi myslej, že společně něco ulověj, nebo tak. To víš, v zimě přibejvá hlad a ubejvaj síly," napodobila jsem lítost, ale moc mi to nešlo. Empatická jsem nebyla ani za mák a jídla se mi ve smečce dostávalo dost. Navíc mě nezajímalo, co tu ta lůza dělá. Už z dálky byl jeden ohavnější než druhej. Tulácký koule chlupů. Bůh ví, kdo z nich měl nějakou chorobu. Bůh ví, jestli neměl nějakou i Velký Kretén. "Odkdy ti záleží na tom, jestli tě opustim?" vytáhla jsem obočí a otočila jsem se s laškovnou zvědavostí na svojeho společníka. To najednou nechtěl, abych mu utíkala za někým jiným? Kde se to vzalo? Hodná holka jsem nebyla, ale jeho jméno by možná zjednodušilo komunikaci, takže jsem se rozhodla držet u něj. Jinak mi celá tahle situace byla těžce jedno. "Tak je přinuť. Vyvolej rvačku. Bude sranda," pobídla jsem rovnou svojeho společníka, načež jsem se uvelebila na místo, co pro nás vybral - jako princezna, která čeká na představení. Jakkoliv na houby mi jeho společnost původně přišla, možná to nakonec mohla bejt zábava.

"To záleží, jestli je pro tebe snesitelnější smrdět nebo bejt kripl," pokrčila jsem rameny, když řekl, že by si měl tlapku urvat. Vlka-kripla jsem už potkala, a rozhodně jsem mu to nezáviděla. Vypadalo to naprosto příšerně. Já osobně bych se radši zabila, než takhle žít. Možná jsem ho tehdy tou svojí schopností opravdu měla přesvědčit o skoku do propasti. Jenom by mu to ulevilo.
"To by byla přece škoda," pousmála jsem se na něj po jeho další poznámce, že se můžu zabít. Jo, dokud mě jeho humor vysloveně neurážel, docela mi to sedlo. Asi proto, že bych řekla něco podobnýho, kdybych byla na jeho místě. Budiž mu odpuštěno. Prozatím.
Začala jsem se pomalu zvedat ze sedu a protahovat. Nehodlala jsem tady u jezera hnít nadosmrti, měla jsem ještě další povinnosti. Jenom se mi moc nechtělo je začít plnit. Měla jsem spíš náladu tak nějak zabíjet čas, což se zatím dařilo. A znovu - až mě tady pan Šedivák začne štvát, vždycky můžu zdrhnout, nebo ho poslat do háje.
Ušklíbla jsem se nad jeho odpovědí na otázku, co teda vlastně umí, načež jsem mu hned suše odpověděla na tu jeho."Já nemusím umět nic, protože jsem hezká, mocná a vlčice," shrnula jsem. On byl šedivej, tulák a samec. Musel nabídnout něco dalšího, jestli chtěl v tomhle světě něco znamenat. Já ne. Já si všechno mohla vymrkat a vyprosit. Vyžadonit. On těžko. Teda... třeba jo, ale rozhodně jsem si to neuměla představit.
Na jeho poslední otázku jsem jen pokrčila rameny. Nevěděla jsem, co sama chci, takže jsem klidně mohla jít s nim. Chození bylo asi lepší než dřepění na zadku. "A kam se ten větší kretén chystá?" optala jsem se zvědavě, zatímco jsem se pomalu vydala kamsi po jeho boku, i když zatím s dostatečným odstupem. "Jsem Lindasa," prohlásila jsem po chvilce. "Teď ty. Jak se jmenuješ?" otočila jsem se po něm zvědavě. Ne, že by mi na jeho jméně jakkoliv záleželo, ale když už jsem udělala ústupek a představila se první, chtěla jsem si pojistit, že u toho nezůstaneme. Nebo mu pořád můžu řikat "větší kretén".

//Údolí morény přes Zlaťák

Drahá krásná, vydechla jsem čumákem a povytáhla jsem obočí ještě trochu. Líbilo se mi, jak vlk najednou otočil, ale naneštěstí se už stihnul ukázat i ve světle prasák-a-magor, takže jsem se v jeho přítomnosti prozatím radši rozhodla mít na pozoru. Těžko říct, jestli to byl celý jeho záměr, ale mně to bylo fuk. Já byla jenom pozorovatel, co se nudí. Jinak bych mu tu druhou šanci ani nedávala. "Tenhle hnus?" pobaveně jsem se ušklíbla, když začal chválit řasy a jedna se mu usadila na pacce. Očividně se mu to vůbec nelíbilo. To jsem se nedivila, mně by se to taky nelíbilo. "Myslím, že tvoje packa je nadosmrti odepsaná," rozhodla jsem se ho chytrácky postrašit. Jestli mu budou nohy smrdět stejně jako ty řasy, žádná už mu v životě nedá. Chudák vlk. Já jsem se jenom ujistila, že od toho hnusu sama sedím dostatečně daleko, takže není šance, že by se mě to dotklo.
"Doufala jsem, že najdu někoho, s kým se dá zabít čas, ale našla jsem jenom tebe," popíchla jsem ho a zamrkala jsem tak, aby moc dobře věděl, že jenom provokuju. Ach, ten nespočet šancí, co jsem se tomuhle vlkovi rozhodla dát! Možná jsem měla po dlouhé době skutečně dobrou náladu. Možná se mi do mozku vkrádal sám Osud, těžko říct. Koneckonců jsem mohla vždycky odejít, když mě to přestane bavit.
Svraštila jsem pobaveně čelo, když se sám označil za mentála. "Snad si z toho označení moc neděláš," nadhodila jsem zase jako náramně zlobivá holka. "Třeba ho někdy vezmu zpátky..." zamyslela jsem se nahlas. Nebyla jsem pitomá, ale poslední měsíc jsem spala a náramně jsem se nudila. Ke štěstí mi stačilo opravdu málo. "Těžko říct... co zajímavýho umíš?" optala jsem se nakonec v návaznosti na jeho otázku. Čekala jsem, co všechno mi teď odpoví, než se mu začnu představovat. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli se s nim dá normálně mluvit, a jestli mu nepřeskočí, nebo tak něco.

Já nevím, od vlka naproti sobě jsem po několika letech prožitých na Gallirei čekala asi skoro cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Kdyby mi přišel dostatečně nebezpečnej, snad bych se rovnou zapakovala a šla prudit jinam, ale tenhle nestál ani za to. Kdyby se naježil a začal po mně prskat, asi bych pořád jenom stála a zírala. Byli vlci, na který jsem si radši zavolala Meinera, ale potom byli vlci... u kterejch to prostě nebylo nutný, nebo mi to tak minimálně nepřišlo.
Povytáhla jsem obočí a přenesla jsem váhu z jedný poloviny těla na druhou. Z jeho první věty jsem nepochytila vůbec nic, a ta druhá to taky nezlepšila. Ušklíbla jsem se. "Jseš mentál?" zajímala jsem se hned. Gallirea byla plná mentálů. Tenhle začal plácat o nesmyslech po tom, co jsem mu položila úplně jednoduchou otázku, takže to bylo docela pravděpodobný. Vůbec jsem netušila, o čem to mluví. Nebrala jsem ho vážně. Při jeho dalších slovech jsem pootočila hlavu na stranu. "Toho vlka už jsem někde zahlídla. Kretén, ale očividně i tak lepší společnost než ty," pokrčila jsem rameny, když navrhnul, že bych mohla odcupitat jinam, k vlčici a vlkovi kousek od nás. Vlastně se mi najednou docela dost chtělo odcupitat jinam, protože mentály jsem v lásce neměla... jeden nikdy nevěděl, kdy už je to nakažlivý.
Cizinec mi to ale nakonec usnadnil. Rozloučil se a vydal se pryč sám. Vydechla jsem a protočila jsem očima. Na jednu stranu mě i takhle krátký setkání psychicky zmohlo, na druhou se situace vyřešila sama. Teda... aspoň do chvíle, než se začal vracet. Mračila jsem se na něj už z dálky, jak kráčel zpátky ke mně, ale jeho slova mě nakonec překvapila. "No proto... to je lepší... to bys měl," změřila jsem si ho váhavě a pokývala jsem hlavou. "Chtěl bys mi na mojí otázku odpovědět znovu a líp?" zajímala jsem se hravě a švihla jsem ocasem, načež jsem se taky posadila do sněhu. Aspoň jsem měla na chvíli zábavu, když už nic jinýho. Proto jsem se rozhodla mu dát druhou šanci. Když mě bude štvát, zavolám Meinera a stáhnem ho z kůže, usmála jsem se spokojeně nad svojí vlastní myšlenkou. Před vlkem jsem se rozhodla předstírat, že je to na něj.

//Teleport z Mechu

Než jsem stačila zjistit, co přesně se děje a kdo za to může, cuklo to se mnou znovu a já jsem se vyloupla... no... někde, kde bylo rozhodně mnohem víc světla než v teploučku úkrytu, i když se den zrovna chýlil ke konci. Prudce jsem oči zavřela a párkrát jsem neelegantně a nuceně zamrkala, než si vůbec stačily zvyknout na světlo. No tohle. Nebylo by to poprvé, co se mi to stalo. Posledně jsem z toho mínila obvinit Meinera, ale dobře jsem věděla, že jeho magie má trochu jinou podobu. Jinak to zní, jinak to vypadá... navíc jsem ho nikdy neviděla někam takhle odletět přes půlku Gallirei. Zato já jsem teď byla úplně jinde, než kde jsem byla původně. Na jihu.
Nejdřív mě popadnul strach a potom vztek, ale bohužel jsem v tuhle chvíli neměla komu to ventilovat. Meinere byl kdovíkde a ani tady to neoplývalo životem. Nebo jsem se jenom špatně dívala? Ještě párkrát jsem zamrkala, abych se mohla lépe ujistit. Jo, vlastně tu pár vlků bylo. Ale patrně nikdo, koho bych znala.
Můj zrak okamžitě zacílil na šedého vlka, který byl podezřele sám a podezřele blízko u jezera, aniž by ale pil. Našel tam snad něco zajímavého? Protože jsem posledních několik dní spala, měla jsem spoustu energie, kterou jsem potřebovala nějak spotřebovat. Ani myšlenka navazování nových kontaktů mi vyjímečně nepřipadala tak neúnosná. Budiž. V tuhle chvíli jsem mu dokonce odpustila i tu šedivou srst. Pyšně a rázně jsem si to k vlkovi tedy nakráčela. Bohužel mě stačil zklamat ještě než stihnul něco říct. Zíral na řasy, co smrděly hůř než zdejší tuláctvo, a nevypadaly o nic líp. Žádný poklad, žádná zajímavost, jenom hnus a bláto. Zastavila jsem se, abych se k tomu nepřiblížila ani na krok. Nechtěla jsem přece, aby mi dokonalá zimní srst načichla. "Nemáš co na práci, fešáku?" zajímala jsem se hned místo pozdravu, abych na sebe upozornila a jen tak za ním nezdvořile nepostávala. Musela jsem vypadat jako nebe samo. Byla jsem koneckonců najezená a po dlouhém spánku. A o svojí srst jsem se pečlivě starala, na rozdíl od všech zdejších špinavců. Švihala jsem ocasem ze strany na stranu a zaujatě jsem ho pozorovala. Co byl asi zač?

Jako šípková růženka jsem se probudila z dlouhého a krásného spánku. Přesně takového, jaký princezna potřebuje. Zima už mě koneckonců šíleně vyčerpávala a štvala. O to víc mě naštvalo, když jsem i přes rozdílnou teplotu úkrytu poznala, že ještě rozhodně neskončila. Brr. Převalila jsem se na opačnou stranu.
Pomalu jsem rozlepila oči, překulila jsem se na břicho a rozhlédla jsem se, jestli jsem tu sama, nebo jestli se tu někdo taky válí. Jak jsem se sem vlastně dostala? A kdy to bylo? V břiše mi nekručelo, takže jsem se nejspíš najedla zbytků z lovu, než jsem šla spát. Kromě toho jsem ale neměla nejmenší tušení. Hluboce jsem se nadechla a nasála při tom pachy. Smrdělo to tu spoustou vlků, dokonce i takovými, které jsem neznala. Otráveně jsem protočila oči a pořádně jsem se protáhla. Neměla jsem chuť se s nikým bavit. Rozhodně ne dřív než hodinu po probuzení. Mlaskla jsem a pomalu jsem se začala skládat na nohy.
Než jsem však stačila cokoliv udělat, nebo se z úkrytu vypakovat dobrovolně, cuklo to se mnou a slehla se po mně zem.

//Teleport k OJ

Dohlašuju Lindu

//loterie 1

//Zubatka

"Tse?!" ohradila jsem se okamžitě vůči Meinerovu prohlášení, že jsem beta, a že bych se o toho fakana měla starat, a bůhvíco ještě. "Launee nikdy nemůže říct, že jsem k ničemu. Dělám pro tu smečku první poslední. Na můj vkus toho už teď dělám mnohem víc, než bych chtěla dělat. Zasloužím si být beta. Dávej si radši pozor na svůj vlastní post," odfrkla jsem si nakvašeně. A vůbec - kdybych chtěla to vlče někam nechat zmizet, jednoduše bych potom Launee nakecala první poslední, a jak jsem se mu snažila pomoct, a ona by mi to nejspíš musela věřit, protože jsem měla tu výbornou novou schopnost, která mi umožňovala úplně perfektně kecat a lhát. To byla prostě nádhera.
Nakonec jsme teda vlče bohužel/naštěstí bez větší námahy našli. Objevilo se tak nějak přímo před námi. Protočila jsem očima a mrskla ocasem. Nemínila jsem kvůli němu zpomalovat krok, ale nakonec se všichni zastavili, tak jsem se neochotně zastavila taky. "Ale nekecej, nikdo tam nebyl," ohradila jsem se na prcka, když začal mrmlat něco o Vlčíškovi. To zrovna. Nevěřila jsem mu ani čumák mezi očima. Já ho tam neviděla, takže tam docela určitě nebyl. "Chm... asi jak chceš," otočila jsem se následně na Meinera a nechala pro jednou rozhodnutí dalšího plánu na něm, což byla velká čest. Já měla času dost, takže jsem smečky klidně obejít mohla, ale zároveň mě vyhlídka odpočinku v úkrytu lákala už dlouho. Bylo mi vyjímečně docela fuk, co bude na programu.

//Sněžné hory

Blbost. Došlo mi, že je tohle celý je naprostá blbost, když jsem se najednou musela škrábat na tu horu. Meinere poznamenal něco ve smyslu, že mě na vrchol klidně vytáhne, ale na to jsem měla až moc hrdosti. Nebyla jsem přece chromá, abych nezvládla vyšplhat na horu sama. Jenom to pro princeznu, jako jsem byla já, bylo až moc námahy, zbytečné námahy. Jakmile jsme se tam dostali, už jsem ani neměla náladu toho pitomce Vlčíška hledat. Beztak neexistoval. Byl to výmysl. Co jsem si přála, to jsem koneckonců mohla nadiktovat Životovi a Smrti, a ne nějakýmu pitomcovi, co se celej rok fláká a potom pracuje jenom v zimě.
Kecla jsem si do sněhu a chvíli jsem seděla. Neměla jsem náladu se ani zvedat, takže jsem prostě dřepěla, dokud mě nezačal studit zadek. Potom jsem se zvedla, už aspoň trochu odpočatá po výstupu. Ale stejně naštvaná. Meinere mi mezitím zmizel, tak jsem ho chtěla seřvat, ale zjevil se právě včas, těsně předtím, než jsem to chtěla udělat. "Proč ho nenechat umřít? Když už to příroda může udělat za nás?" fňukla jsem, ale moc dobře jsem věděla, že Meinere stejně bude chtít vlče najít. Ani tak jsem nechtěla, aby mě nosil na zádech, nebo tak něco. Tak jsem se skoro bez řečí vydala po jeho boku zase dolu. "Byli bychom ale krásný ledový sochy. Nebo minimálně já," zabrblala jsem ještě. Proč vlastně nikde nemám sochu?

//Tajga

//Ragar

A v tuhle chvíli už se mi skoro přestávalo líbit, kam až jsme zašli. I když byl den, zima byla jako v morně a úroveň sněhu jako kdyby se zvyšovala, takže chůze byla pořád náročnější a náročnější. Vlče sklaplo o magiích a nemagiích a pro jistotu se se mnou přestalo úplně bavit a bavilo se jen s Meinerem, což mi nevadilo. Vadilo mi jenom to, že jde pořád s námi, a naschvál jsem i přes závěje nezastavovala, aby si chudák aspoň trochu uhnal ty svoje krátký nožičky, když už nic jinýho.
Tadyty hory na tom mohly být výškově stejně jako ty předchozí. Severní poloha podle mě taky zajišťovala, že tu vrcholky snad nikdy netají. Upřímně jsem si nebyla jistá, jestli tady na těch horách vůbec někdy přes rok něco taje, a to od úpatí až po špičku. V létě ale stoprocentně nebylo toho sněhu tolik jako teď. Bylo šílenství se tím brodit... a otázka času, než mě to začne štvát a seknu se. Místo toho jsem ale dostala geniální nápad. "Musí bydlet tam nahoře!" zapištěla jsem, když jsem kdesi na vrchu zahlédla vyčnívat jakousi samostatnou horu. To bylo přece nejvíc Vlčíškomísto na světě!
Vykulila jsem oči, když mě Meinere zničehonic předběhnul a začal nás popohánět. "To určitě, ty klaune. Jestli to mám vyjít rychlejc než takhle, budeš mě muset vzít na záda," protočila jsem očima a dál jsem si nabubřeně kráčela vlastním tempem, tentokrát ale do kopce.

//Zubatka

//Jedlový pás

"Necháme to bejt, až silnější a chytřejší rozhodnou, že to necháme bejt," poučila jsem skrčka, protože zrovna on teda rozhodně neměl co korigovat naší konverzaci. A vůbec - proč s náma šel? Měl by si vážit toho, že jsme ho už dávno někam nezašantročili. Někam, kde ho nikdo nenajde. Neměla jsem vlčata ráda. Navíc byl nějakej přechytralej. Ohledně magií a tak. Nic o nich nevěděl, ovládat je neuměl, a stejně byl chytrej jako rádio. Ušklíbla jsem se, když mu na to odpověděl Meinere. Navíc to znamenalo, že tím pádem nemusím odpovídat já, takže si mohly moje (jinak náramně aktivní) hlasivky nachvíli odpočinout.
Znovu jsem vzhlédla k horám, které se nad námi na severní straně tyčily. U těhlech už jsem si, narozdíl od sopky, byla opravdu jistá, že zůstávají zasněžené snad celý rok. Byly úplně na severu a byly pěkně vysoké. Minimálně jejich vrcholky musely zůstat zasněžené i v ten nejvíc tropický letní den. Otřásla jsem se jenom při té představě. Nahoru bych určitě stoupat nechtěla, takže jsem byla ráda, že je obcházíme po úpatí. Naposledy jsme tu byli snad tehdy, když tu ještě bývala smečka. Od té doby spíš nebyl důvod sem chodit.
"Říkala bych tomu spíš očista," prozradila jsem skrčkovi chytrácky. Zabíjení, zabíjení. Ono by stačilo některý tyhle siroty chvíli ponechat přírodě. Nebo je poslat do blízkosti Noroxe. Potom by se ukázalo, jak moc potřebujou nebo nepotřebujou magii.

//Sněžné hory

//sopka přes ZG

Pobaveně jsem se ušklíbla, div jsem se nezasmála nahlas, když to šedivý štěně zahlásilo, že bránit se umí samo. To určitě. To tak. "Takže si to s tim topenim v řece máme rozmyslet? Mohla by bejt legrace," navrhla jsem a mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. "Uvidíme, jak se umíš bránit." Fakt naivní představa, že by se nám dokázal ubránit, natož některým ostatním zdejším existencím. To bych nebýt své řečnické schopnosti nejspíš nedokázala ani já, a to bylo co říct. Možná tak Meinere by to dokázal. U něj bych se vůbec nebála. Ten uměl všechno. "Škoda, že poblíž neni žádná řeka," konstatovala jsem nakonec a hodila tak tenhle nápad za hlavu.
Potom jsem se otočila na Meinera. "Na sopce asi ne," usoudila jsem chytře, aniž bych o tom osobně měla jakékoliv informace. Prostě jsem jenom ráda dělala chytrou a předstírala jsem, že vím, kam nás vedu. Pokračovali jsme západně. Tím se nedalo nic zkazit.

//Ragar