Gallirea - Příspěvky uživatele

Teď už jsem vůbec nechápala, co se děje. Já... jsem tu přece byla první, dělala jsem tu nějakou práci, a oni dva sem přišli v pořadí Shao - Meinere. To oni sem přišli oxidovat. A minimálně Shao se choval, jako kdybych se mu sem snad přišla vnucovat já. Ne - to on sem dovalil ten svůj rezavej zadek, aniž by na něj byl kdokoliv zvědavej. Když mě začal instruovat ohledně vlčat, jenom jsem se na něj zamračila, přičemž se mi v očích leskla otázka, kdo se ho jako vůbec na něco ptal. Bavila jsem se o vlčatech s Meinerem, ne s nim. "Ty se taky tváříš, že tě obtěžuje se se mnou vybavovat, ale stejně tu pořád stojíš a civíš jako nějakej úchylák. Východ je támhle, jestli ho nemůžeš najít" opáčila jsem podobnym, jenom víc pobavenym tónem. Musim se mu určitě děsně líbit. Jinak to vysvětlit nejde, pomyslela jsem si namyšleně. A kdo by ho vinil - byli do mě zamilovaný nejmíň všichni na planetě. Mnou počínaje. Nějaký jeho výborný rady šly jednim uchem tam a druhym ven. Určitě mě nezajímal nějakej chudák usmrkanec, co dělá chytrýho a přínosnýho. Pořád platilo, že jsem toho pro tuhle smečku udělala víc než on, a tim pro mě jakýkoliv jeho kecy ztrácely váhu. Ani nemluvě o tom, že určitě nepochází z jakkoliv zajímavýho a důležitýho rodu. Takže lehni, čokle. Ani mi o sobě nechtěl nic říct, a podruhý jsem se teda ptát nehodlala.
U rozpůlenýho jsem nebyla tak super přesvědčená, že ho dostatečně zajímám. Vlastně jsem ho nezajímala vůbec. Ani se ode mě nenechal jakkoliv vytočit. Ani ze sebe nenechal vytáhnout informace. Čím dýl si tuhle pozici udržoval, tim zajímavější pro mě byl. Jenom na jeho poznámku s taťkou jsem znepokojeně svraštila čelo. "Zaprvý se o sebe postarám sama... a zadruhý jsem ráda, že nejseš... můj taťka?" zaklonila jsem pořád docela znepokojeně hlavu. Moc jsem nevěděla, o čem mluví, a proč vůbec vymejšlí nějakej scénář, ve kterym jsem nebo nejsem jeho dcera, ale přišlo mi to super divný... a divný věci já ráda. Proto jsem si neodpustila další otázku. "Změnilo by to něco, kdybych ti taťko řikala?" změnila jsem tón na podobnej, kterej jsem použila na začátku rozhovoru v Ageronu. Prostě jsem jenom chtěla znervóznit a znepokojit všechny přítomný. Takový věci mě bavily. Meinere mi dokonce stihnul nahrát i s tim zadkem. A vůbec - musela jsme se nějak zabavit, když mi ani jeden z nich nehodlal odpovědět na otázky! "Dobrej zadek? Jak se pozná dobrej zadek? Můžu se podívat?" usmála jsem se na něj laškovně. Možná jsem jenom chtěla udělat dusno a oba přítomný vypudit z úkrytu, abych ty jejich ksichty nemusela dál trpět. Možná jsem se prostě nudila a... chtěla nějakou srandu, když ani jeden nechtěl konverzovat.

Stačilo mi pár minut v přítomnosti těhle dvou a začala jsem bejt dost zoufalá ze skutečnosti, že jsou v týhle smečce opravdu moje poslední naděje. Jeden mi byl protivnej jako málokdo a druhej byl úplně nemožnej, a už vůbec se s nima nedalo bavit tak, abych tu konverzaci nedržela při životě já. Úplně mě z toho konverzačního břemene bolely záda. Trochu se mi ulevilo, když se Shao zeptal na nějakej další detail ohledně vlčat, kterej byl stejně ale tak nepodstatnej a zbytečnej, že se ani rozpůlenec neráčil nějak extra namáhat s odpovědí. Potichu jsem si povzdechla a podívala jsem se na mech pod sebou. Kdyby to vlci uměli, prostě bych složila hlavu do dlaní a přejela si s nima neuroticky po obličeji, abych se nějak uklidnila a porovnala si myšlenky. Takhle jsem mohla prostě jenom civět do mechu a odevzdaně si kontrolovat drápky, jako vždycky.
Jedna věc by byla bavit se s kterymkoliv z nich o samotě, to by mi šlo mnohem líp, ale dělat tady divadlo pro oba najednou pro mě nebylo nějak extra pohodlný. "Některý asi budou muset z kola ven. Nejsem jejich máma, tlapy si pro ně špinit nehodlám," odpověděla jsem celkejm rezignovaně Shaovi. Třeba zaostalej zrzoun a malá píšťala mohli klidně pojít, co se mě týkalo. Co mi bylo po nějakejch usmrkancích?
"Takže co, ty jsi sem prostě přišel zablokovat východ a obdařit nás pohledem na to, jak žereš?" obořila jsem se jako správná zástupkyně něžného pohlaví na černobílého, protože jsem se nudila a chtěla jsem nějakou zábavu. "Řekni nám aspoň, jak se jeden stane důležitym a váženym zakládajícim členem smečky," navrhla jsem lačně. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale byla pro mě zábava z tohohle vlka dostávat jakejkoliv typ informací, protože nevypadal zrovna jako typ, co by o sobě rád mluvil. O to víc jsem chtěla, aby o sobě mluvil. "A ty... co kouká z pobytu v týhle smečce pro tebe?" začala jsem se zajímat i o zrzka, aby se neřeklo. Na to jsem totiž taky ještě nepřišla. Já jsem si sem například přišla vyvalit šunky do hezkýho svítícího úkrytu, než naberu síly a v klidu přečkám zimu. A procházelo mi to.

Alfy se ráčily vyklidit úkryt a já jsem tu zůstala se dvouma... kolegama ze smečky. Neměla jsem z toho zrovna dvakrát radost, už vůbec ne, když jeden z nich svym zadkem ucpával vchod úkrytu a druhej byl náramnej chytrák, ale... tyhle dva byli opravdu asi to nejnormálnější, co naše smečka nabízela.
Když zrzek prohlásil, že nikoho nepotřebuje přesvědčovat o svejch kvalitách, přehravačně jsem naklonila hlavu. "Jak jako nepotřebuješ? Navenek jsem si zatim žádný nevšimla... takže prostě žádný nemáš?" položila jsem otázku, tváříc se děsně zvědavě a prohlídla jsem si drápky, ale odpověď mě vlastně vůbec nezajímala. Spíš jsem provokovala. Na zrzkovi jsem si zatim všimla dvou kvalit, a to bylo slizký vystupování a lehká úroveň vlezdoprdeláctví. Ani jedno jsem mu nezazlívala, protože minimálně to druhý jsme sdíleli, ale... zdálo se, že další viditelný kvality odjely na dovolenou. Tenhle chytrolín byl očividně přijatej na základě přetvářky a hezkejch keců, protože jsem si nevšimla, že by narozdíl ode mě, Meinereho nebo Izara odvedl byť jenom kousek práce, jakkoliv bylo vyzdobení úkrytu "práce". I já pracuju víc než on, a to princezna pracovat nemá.
Jediné štěstí bylo, že se oba přítomní docela chytili na mojí poznámku o budoucím fungování smečky, což mi na obličeji vykouzlilo neskrývavý náznak škodolibého úsměvu. Páni - začala jsem konverzaci... s nejmenšíma nulama ve stometrovym dosahu, ale pořád nulama. Výborně. Rychle mi došlo, že bych s těmahle dvěma měla začít aspoň minimálně vycházet, nebo je aspoň naučit tolerovat moje chování, protože lepší společníky tahle smečka bohužel nenabízela. Teda - stačil mi jeden z nich. A bylo mi jedno, kterej to bude, nebo jestli to budou oba. "Je to docela tragédie, co si budeme povídat," přisvědčila jsem, když zrzek poznamenal, že lepší společnost nenajdu. Jednak měl pravdu a druhak se po odchodu alf konečně přestal projevovat jako svatoušek, na což jsem čekala od chvíle, co sem vkročil. "Ano, hru na mámu s dovolenim vynechám, rozhodně tu nejsem od hlídání tý školky, co nahoře řádí. Vůbec nechápu, kde se tu všechen ten sirotčinskej potěr vzal, ale doufám, že si je Launee ráčí ukočírovat sama, když je sem nabrala" spustila jsem klasicky lindasovskym tónem. Já bych to topila. Nechtěla jsem radši ani vědět, jak moc ty vlčata neměli rodiče rádi, že je radši vypustili do přírody. Určitě to bylo z nějakýho důvodu. Ale nedivila jsem se - nelíbilo se mi víceméně ani jedno z nich, co jsem si je tak stačila prohlídnout. Nulovej potenciál.
To Meinere měl jinej názor. Stačil nám ty štěňata popsat s tim, že tři z nich jsou docela normální. Asi měl svatou trpělivost, nebo tak něco. Prohlédla jsem si ho s hranou zvědavostí. "Dokud je to tvárný, dá se s tim pracovat," pokrčila jsem rameny. "Ale ta malá, negramotná... přísahám, že jestli na mě ještě jednou začne hulákat, pověsim jí jako výstrahu za kožich někam na strom. Kolik jí je, že jako neumí mluvit?" doplnila jsem pohrdavě. "O tom zrzounovi ani nemluvě. Co je to zač? Nějakej zaostalec? Gallirea už neni, co bejvala, jestli tu přežívaj takovýhle existence," párkrát jsem povýšenecky zklamaně zamrkala, ale co se dalo dělat? Nic. Jestli na mě jakejkoliv z těch malejch opožděnců ještě jednou zavrčí, narvu jim ocasy do krku.
Jak jsem si tak rozpůleného prohlížela, pořád jsem nemohla přijít na to, co je zač. Ten jeho kožich byl absolutně tragickej, o oku ani nemluvě, ale bylo tu... něco, co mě na něm prostě děsně zajímalo. "Prej jseš děsně důležitej zakládající člen," začala jsem do něj zvědavě rýpat, ve snaze z něj dostat něco víc, než jenom popis vlčat. To mě zas tolik nezajímalo.

Therion se mě stačil zeptat, kde jsem nechala Izara, ale odpověděla mu za mě Launee. Líbilo se mi, že za mě dělala mojí práci. Nemusela jsem se namáhat ani mluvit. A když se zeptal, jestli setkání v lese proběhlo bez větších problémů, už za mě nikdo neodpověděl, takže jsem se uvolila to tedy udělat sama. "Když přimhouříme oko," odpověděla jsem mu. Když přimhouřim oko, můžeme předstírat, že jsem tam všechny neseřvala, že jsou usmrkaný ubožáci, protože je to pravda.
Shao se mezitím jal ptát Launee, jestli si má můj přístup brát osobně. Docela směšnej tah, bát se mluvit se mnou samotnou, i když mi ještě před chvíli podlejzal, ale ne, že bych nebyla zvyklá. Chudáka asi překvapilo, že by mu na ty slizký kecy někdo neskočil. Bledule naštěstí odpověděla přesně tak, jak jsem chtěla. Jako kdyby moje poznámky byly něco naprosto běžnýho. Byla jsem tu doma. Takže si hezky zvykej, zrzoune. "Slyšíš? Jsem na tebe milá. Třeba ti to i vydrží," usmála jsem se na něj kysele. Ale spíš s tim nepočítej. "A na cos je ukecal ty, že tě přijali?" zeptala jsem se ještě upřímně zvědavě, když alfy začaly vyklízet pole. Hezkej kožich to asi spíš nebude - takže jsem nechápala, co jo. Vlk měl hezkej milej kukuč, ale něco mi na něm prostě nesedělo. I když byla pravda, že mi něco nesedělo víceméně na všech. Tady jsem na to ale neuměla vyloženě ukázat prstem, a to mi vadilo.
Do toho všeho se tu stačil zjevit ten rozpůlenec. Takhle jsem si ho mohla změřit hezky ještě jednou, zblízka, i když v šeru. Perfektní anomálie. "Ahoj, Meinere," ujala jsem se slova hned, když jsem si vzpomněla na jeho jméno. A vzpomněla jsem si i na to, jak ho Launee definovala jako důležitého zakládajícího člena. Když se to vzalo kolem a kolem, Meinere se mi vlastně docela hodil. Do budoucna.
Pomalu jsem lehce couvla od obou dvou, aby na mě nenaprskali nějakou jejich hnusnou nemoc tuláků, a posadila jsem se na zadek vedle jedné ze skalek, kde mi mech lehce podsvěcoval obličej. "Je tohle sraz průměrný smečkový elity, nebo jsem tu špatně a řadíte se do kategorie usmrkanci/retardi/vlčata?" prohodila jsem s neskrývanou nadsázkou v hlase, jenom aby nebylo ticho. To oni dva sem přišli oxidovat, ne já. Vůbec jsem nevěděla, proč mě tu s nima Launee nechává. S jednim nebo druhym o samotě by to bylo mnohem lepší, ale to se... nějak nepovedlo. Jestli tyhle nevypadaj z celý smečky mimin nejnormálnějc, tak nevim kdo. A už to je žalostný. Trochu mi to vlastně přišlo, že jestli jsem správně počítala, budeme tuhle smečku táhnout víceméně my tři, alfy a možná pár dalších, ale určitě ne třeba ten retardovanej zrzek, nebo jakákoliv složka toho tuláckýho potěru, co se rozprostíral všude po lese. "Živote, dej nám sílu," zamumlala jsem si spíš tak nějak pro sebe, prohlížejíc si drápky. Já jsem určitě neměla v úmyslu tahat nějaký břemena lovu a péče o fakany.

Když Launee prohlásila, že se na mě spoléhá, očima jsem jí velice rychle odměřeně naznačila, že dobře dělá. Měla jsem ráda tenhle formální přístup. Nechtěla jsem kamarády. Kamarádi byli úplně k ničemu. Chtěla jsem okolo sebe sluhy a vlky, ze kterejch můžu ždímat tak dlouho, dokud nejsou k zahození. Byla jsem jako velká černá díra.
Položila jsem poslední kousek mechu tam, kde jsem ho chtěla mít, a zvedla jsem hlavu, protože jsem v chodbě uslyšela kroky a hlasy. Tak nějak instinktivně jsem si ve světle mechu prohlédla svojí vlastní srst, jestli někde není špinavá. Jenom tak ze zvyku. Tenhle mech naštěstí dělal minimální binec. Jinak bych tu práci taky nedělala, že jo.
Po chvilce se v noře konečně vyloupnul béžovák a... společnost. Jedovatě jsem si toho nového přeměřila, snažíc se na jeho vzhledu najít nějaký zásadní nedostatek. A i když mi to zrovna u něj chvíli trvalo, nakonec mě stejně stihla rozčílit světlá levá přední tlapka, neladící s tmavou pravou přední tlapkou. Div jsem z toho nedostala tik do oka. Proč se někdo rodí takhle? Nepovedený vlče, utopit hned po narození.
Z alfáka jsem už zase cítila velice agresivní nervozitu, ale když mě pochválil, dost mě to zahřálo u srdíčka. Pochvaly já totiž ráda. "Samozřejmě. Je to můj projekt. Dostala bych permanentní tik do oka, kdyby to nevypadalo dobře. Díky bohu, že jsem to měla na starost já," přidala jsem se souhlasně se samochválou, abych i nově příchozímu ujasnila, kdo je tady budoucí beta. Já jsem. Při té samochvále jsem párkrát ostře dloubla pohledem i do Launee, aby věděla, že přiznávám i její podíl... i když minimálně, ale protože se jala muchlovat s Therionem, otráveně jsem uhnula pohledem jinam a protočila očima. No fuj. Někdo by je měl rychle zarazit, než poroděj něco, co se jim podobá.
Tohle navíc znamenalo, že se musím věnovat tomu nově příchozímu. To ale nebyl nějak extra problém. Dokonce se jal představit sám. "Pochopitelně, že tě těší," usmála jsem se na něj a docela naléhavě jsem mu oplatila ten upřený pohled do očí, protože já jsem nikdy nebyla ten první, kdo se uhne pohledem. Kdo s koho. "Zdravím," oplatila jsem mu mezitím trochu sterilně pozdrav, protože já z něj teda nebyla tak odvařená, že by mě vyloženě těšilo, i když mě ten oční souboj bavil. Při jeho dalších slovech jsem se na něj sladce usmála, protože jak říkám - pochvaly já ráda, ale... sama sebe jsem chválila nejmíň dvacetkrát denně, takže mě nic takovýho nevytrhlo. "To můžeš rovnou vzdát, drahoušku. Se mnou máš laťku vždycky v korunách stormů," ujasnila jsem, kdo je kdo, aby si začal rychle zvykat. Nebyl žádná moje soutěž. Byl moje budoucí rohožka pod nohy. I když nebyl k zahození, osud prostě nemine nikoho.

"Nepotřebuju. Převracím věci naruby ráda a nepřetržitě, protože většina věcí na tomhle světě je prostě až odporně špatně. Víceméně všechno potřebuje otočit," přisvědčila jsem po jejích slovech. Asi první věc, na které jsme se my dvě shodly. A když už jsem byla u toho a na vlčici jsem se zase na chvíli koukla, začínala jsem si na ní opravdu docela vzpomínat. To, že jsem na ní tehdy byla zlá, mě vůbec netrápilo - spíš to, že si možná pamatovala, jak to tu tehdy bylo. "Je ještě Smrkáč?" zeptala jsem se spíš lhostejně než nějak extra lačně. Nebyli tam rodiče, takže mi ta smečka mohla bejt putna, ale bylo fajn mít informace.
Po očku jsem zkontrolovala, kam vlčice zasazuje mech, a pečlivě jsem se k ní přidala. Na takovýhle věci mě užilo - když jsem tu měla bydlet, muselo to bejt hezký. "Rozrůst se může, ale když to na nějakym místě začne přehánět, nějak ho přeřadim," odfrkla jsem si. Mech mě bude hezky poslouchat, nebo ho rozsadim. Bolelo by mě to do očí, kdyby ho někde bylo značně víc, než jinde. A divila jsem se, že Launee ne, dokud neřekla, že to tu nemůžeme mít ošklivé. "To teda nemůžeme, to nepřichází v úvahu. Podívej se na úkryty smeček okolo... myslíš, že si dávaj takovou práci? Jenom si ty nuly a flákače představ pracovat na úkrytu... to tak. Budem mít nejhezčí úkryt tady... ne-li na světě," horlivě jsem přikývla a bylo mi docela jedno, jestli to od ní byl sarkasmus nebo ne. Úkryt byl koneckonců její zodpovědnost a vizitka, takže mohla být jedině ráda.
Když se zeptala na detaily k Izarovi, otočila jsem se na ní a jemně jí propálila pohledem. Nemínila jsem bonzovat na svojí vlastní rodinu a nechat si rozvrátit ten úlomek, co z ní zbyl. Chtěla jsem jí tuhle informaci jenom nacpat a... nerozvádět jí dál. "Některý vlci lžou jenom tim, že mlčej. Já třeba nemůžu bejt v přítomnosti někoho ošklivýho a neoznámit mu, že se mi nelíbí jeho ksicht. Už to je lež," odvrátila jsem pozornost k něčemu jinýmu. Na hanobení bratra nebyl čas. A to mě docela prudce zraňovalo to, jak se odmítá hlásit k našemu rodu. Jeho smůla. Až jednou budu vládnout všemu a všem, tak jak Assassíni mají, pro něj tam místo nebude, když se bude chovat takhle.

//Mecháč

Byla jsem docela ráda, že mě Launee (tak jsem si jí v hlavě překřtila - ano, už to skoro není bledule, ale pořád to není alfa) k úkrytu vzala, protože ani moje bystré oči a dokonalý zrak by ho snad nebyly schopné najít. Aspoň v něm nemůžou otravovat žádný vetřelci. Škoda, že vetřelci pro mě byla většina týhle celý nanicovatý smečky. Už jsem se nemohla dočkat, až je všechny srovnám do latě. Ale teď to muselo ještě vydržet. I tak jsem se prakticky okamžitě v hlavě překřtila na dalšího skoro-zakládajícího člena a začala jsem si představovat, jak vysoko v žebříčku se díky tomu dostanu.
Docela notnou chvíli jsem nic moc neřekla, protože já jsem narozdíl od Launee s plnou tlamou nemluvila. Přišlo mi to nechutný. Po jejím pokynu, ať si dám pozor, jsem lehce sklonila hlavu a nakrčila nohy, aby se mi do díry lépe dostávalo. Stačilo se protáhnout dlouhou chodbou a byly jsme na místě. Tam jsem pustila mech na zem a zvedla jsem oči, abych si to mohla pořádně prohlídnout.
Bylo to tu obrovský... a stejně útulný. Okamžitě mě to zaujalo. "Falion, takovej netopýr, děsně chytrej, usmrkanec jeden usmrkaná," protočila jsem očima a zamávala tlapkou. "To ti řeknu - on má normálně jako betu, ale úplně jí zanedbává! Bejt tou vlčicí, převrátim na ruby celou smečku," mávla jsem dramaticky tlapou ještě jednou, procházejíc se po noře, hodnotíc její proporce. "Dobře," řekla jsem nakonec. "Možná by bylo nejlepší vzít ten světelnej mech a nějak pravidelně ho po kouskách zasadit do toho normálního, ale rovnoměrně," dala jsem důraz na slovo 'rovnoměrně', "a kdyby to nestačilo na osvítit celou velkou noru, můžeme ho prostě nalámat na menší kousíčky," navrhla jsem. Projednou jsem byla jako dítě, zabavený oblíbenou činností. Někdo by možná řekl, že takový chvíle byly jediný, kdy jsem snesitelná. "Určitě ho tu nemůžem jen tak poházet, nedejbože nepravidelně!" instruovala jsem vlčici okamžitě jako malou holku. "A musíme počítat i s kusem, kterej donese Izar. Kde to tele asi vězí? To ti taky řeknu - on tak děsně lže, že jsem normálně musela vyklidit pole!" začala jsem přemýšlet nahlas a počítat, jak se to nejlíp rozkouskuje, aby nora svítila opravdu celá, i všechny její zákoutí.

"Počkat, fakt?" zarazila jsem se uprostřed řeči přehnaně zaskočeně. "A já myslela, že nás tam posíláš naschvál," procedila jsem jako by nic. To jsem jí zase jednou přecenila, chudinku s dobrym srdíčkem. Klasická Launee. "Ha!" vydralo se ze mě hned po tom, co řekla, že tam před týdnem nikdo nebyl. "Věděla jsem to! To víš, že se tvářili, že jim to tam patří roky, usmrkanci ubohý... no věřila bys tomu? Normálně to zkonfiskovali a něco za ten mech chtěli. Taková drzost," zamrkala jsem nevěřícně. No páni - zaskočilo mě to tolik, že jsem okamžitě začala kopat za tu zdejší usmrkanou bandu pochybnejch existencí. Tohle bylo teda moc i na mě. Neprobudit se ve mně v Ageronu na konci hovoru opravdovej Assassín, skoro bych se považovala za chudinku. A to jsem si teda doopravdy nezasloužila. Já teda ne. A ta šedivka. Nepřijít tam ten votravovač, doteď k ní vzhlížim jako k nějakýmu falešnýmu vzoru. Život nade mnou dneska stojí a ukazuje mi svatou pravdu, fakt že jo. Aby ne - bylo jasný, že jsem vyvolená. Život mě podle vlastního mínění sledoval nepřetržitě, protože ho moje bytí děsně zajímalo. Stejně neměl na práci nic lepšího.
"Přísahám na assassínskou čest, že je jejich alfa normální okřídlenej magor. Na tvoje jméno si prakticky nevzpomněl, jestli se znáte," utrousila jsem s pyšně zvednutou hlavou a dramaticky zavřenýma očima, protože taková assassínská přísaha, to bylo něco absolutně legitimního. A navíc jsem proti němu chtěla Lau poštvat, kdyby se náhodou třeba vážně znali. Bylo to koneckonců dost pravděpodobný, když už měli smečky defacto vedle sebe.
"Aby ne, všichni ostatní tady jsou očividně naprosto marný nebo slepý," zakroutila jsem souhlasně pyšně hlavou, když Launee řekla, že mi v tomhle věří. Dobře dělala. Něčemu takovýmu nerozuměl nikdo líp než já. Veledůležitě jsem tedy popadla mech jako předposlední dílek skládačky a zamířila jsem rovnou za tou její bledou zadnicí. V tu chvíli jsem zase bohužel nemohla nic říkat, protože jsem měla plnou tlamu. Cítila jsem se šíleně produktivně. Jako klíčová bytost pro tuhle smečku.

//Dno

//Západní Galtavar přes Sopku

Ani to nebolelo. Teda - nebyla to vůbec práce ani cesta hodná princezny jako jsem byla já, ale pozitivní bylo, že jsem stihla všechny hystericky seřvat a vyváznout z toho relativně bez úhony. A s mechem. Svítícím mechem! Takhle v ranním šeru mi ještě pořád lehce podsvěcoval obličej, jak jsem ho nesla v tlamě, což byla dle mého názoru naprosto neuvěřitelně nádherná záležitost.
Jakmile jsem se do lesa ponořila o něco hlouběji do lesa, okamžitě jsem vypátrala Launee. Chudinka se mi zrovna tak nějak nabízela, takže se mojí dokonalosti prostě nemohla vyhnout. Jak se to jmenuje? Lach... Lam... Lap... Lau...nee. Musela jsem dovalit rovnou až k ní, protože s mechem v tlamě se mluvit nedalo. Já jsem teda nebyla nechutná a dělat jsem to nehodlala. Spokojeně a elegantně jsem k ní tedy spěšně docupitala a zaparkovala se nebezpečně blízko, načež jsem utržený kus mechu hrdě pustila na zem. "Launee!" vyprskla jsem na ní, aby mě okamžitě začala poslouchat. Měla jsem toho na srdíčku až až. "To víš, že tam sídlí smečka? Měli obrovskej problém s poskytnutim tohohle mechu, no fakt," vydralo se ze mě tak naléhavě a přesvědčivě, že se o tom nedalo pochybovat. Aby jo - byla to pravda! "Ubožáčci jsou na svůj mech děsně citlivý. S jejich hnusnejma kožichama je to totiž asi jediná hezká věc, kterou maj... ale já, Lindasa I., jsem ho samozřejmě diplomaticky vyjednala," pochválila jsem se důrazně. Byla jsem perfektní ranní ptáče a pracovník smečky. Ode dneška. Od týhle chvíle. Jenom proto, abych jednou byla betou, stejně jako šedivka, a... nedopouštěla se stejně ubohejch začátečnickejch chyb. "Izara jsem obětovala pro tým," zahučela jsem pohrdavě nakonec. Bylo mi fuk, kdy mě dožene, zmetek. Byla jsem lepší a rychlejší. A podala jsem hlášení. A vůbec! "Už teď jsem toho pro tuhle smečku udělala víc, než spousta přítomnejch! Ten mech se bude v úkrytu výjimat krásně. Načechrám to tam. Bude to grandiózní a všichni nám budou závidět. Kudy se tam jde? A..." pustila jsem se ihned do řeči, protože jsem zrovna byla v super soutěživý ráži, div jsem neměla ohýnky v zorničkách. Ani jsem si neuvědomovala, s jakou ubožačkou se to vlastně bavim. Ale kdybych tuhle práci neudělala já, jednoznačně by nebyla hotová správně.

//Ageron

Nasupeně jsem dupala zpátky stejnou cestou, kterou jsme s Izarem přišli. Pro jistotu. Chtěla jsem svůj trucovnej přesun zpátky stihnout za co nejkratší dobu, a už mě nebavilo pořád běhat tam a zpátky. S timhle mechem si pod sebou hezky ustelu a lehnu si a budu spinkat. Princeznovskej spánek. Potřebuju ho. A zasloužim si ho. A vůbec!
Příliš vztekle jsem u řeky skočila na první balvan, abych se přes ní dostala rychle, takže mi to lehce podklouzlo a jen tak tak jsem to vyrovnala, abych do ní nežuchla. Ještě toho trochu. Idioti a idiotská řeka, idiotský ráno. Nakopla jsem vztekle kousek řas, který se rozletěl někam do řeky. Už přesně minutu mi nikdo nevěnoval pozornost, a to se mi nelíbilo. Když jsem byla uprostřed řeky, opatrně jsem se otočila, jestli jde bratr za mnou. "Izarl?" zahučela jsem s tlamou plnou mechu, načež jsem si ale řekla, že mě dožene cobydup, a s radostí z náskoku jsem pokračovala na východ.
Opatrně jsem přeskákala i po zbytku šutrů a vydala jsem se pod jižním hřebenem sopky rovnou cestou k našemu lesu.

//Mecháček přes Sopku

"Ano, vkrádat se sem a tajně brát nějakej mech zní jako představa ideálně strávenýho dne," opětovala jsem jedovatě alfákův sarkasmus sarkasmem, skákajíc mu do řeči už na konci věty, protože jsem těch jeho rádoby chytrejch poznámek začínala mít tak akorát, a skutečná Lindasa se pomalu probouzela k životu. Tomu magorovi jsme zatím nedali nejmenší důvod nás z čehokoliv podezírat, a stejně si pořád jel to svoje. Místo týhle jeho trapný pasivní agrese by bylo mnohem prospěšnější, kdyby prostě vyklidil pole. Vůbec jsem nechápala, proč se tu motá. Takový jsem nesnášela. Měl jediný štěstí, že měl aspoň decentní kožich, narozdíl od přítomného zbytku jeho smečky. "A hlavně si nemyslim, že je tohle území vaše nějak extra dlouho, abys na ten mech byl takhle citlivej," utrousila jsem pobaveně, aby mu došlo, že z nás... nebo minimálně ze mě... idiota dělat nebude. Nesmrdělo to tu smečkou o nic víc než v Mecháči, a včerejší jsem taky nebyla. Dokonce jsem byla zdejší rodák.
Když beta vlčice řekla, že se všichni uklidníme, propálila jsem nemilosrdně pohledem i jí. Ne s pomocí celého obličeje... jenom očima. Ale ne... je podělánek. Takhle betovat nikdy nebude, Tohle mi teda hluboce ublížilo, a bylo to naposled, co jsem se kohokoliv zastala. A nebyla bych to já, abych si svůj vlastní přešlap v hlavě nepřekroutila. Spletla jsem se v ní, v chudince ubohý. Beta... a absolutně bez pravomocí. Nic smutnějšího jsem v životě neviděla. Tímhle to bylo dané a vlčice u mě v očích klesla na stejně podřadnou úroveň jako její světlá společnice, ne-li hluboko níž. Alfák mezitím řekl, že s mechem to záleží na ní, a ta nám to vesměs dovolila. V tuhle chvíli už jsem tedy nepotřebovala od nikoho nic. Tím to haslo a začala jsem pomalu hledat cestu odchodu.
Poslední ránu zasadil bratr, který začal lhát jako když tiskne. "Lže," skočila jsem mu do řeči s protočenýma očima, protože alfák přece taky nebyl úplně pitomej. Jestli znal matku a Fiéra, musel náš původ vycítit docela jasně. "Lžou," opravila jsem se už úplně zoufale, když se k němu připojila i ta světlá otravná nána, o který jsem si těsně předtim pomalu začínala myslet, že je tady ve finále snad nejnormálnější. "Stříbrná krev," doplnila jsem pyšně Falionovu větu a napřímila se, jako kdyby tu najednou stála Weriosasa sama. Tohle jsem si neodpustila. Touhle konverzací jako kdyby vyvolali démona. Byla jsem zpátky. "Ovšemže jsem to já, Lindasa I., z rodu Assassínů. Nepřekvapuje mě, že nás znáš," zaprskala jsem na všechny okolo hrdě, Falionem počínajíc, a významný pohled jsem věnovala i bratrovi. "Ty přestaň chorobně lhát, ubožáku. Takový nemá nikdo rád, víš? Je to pěkně trapný," spustila jsem už svým typickým lindasovským hysterickým hlasem, abych ho co nejvíc znemožnila. "A ty bys měl bejt na cizince milejší... divim se, že v tý smečce vůbec někoho máš, s těma tvejma ubohejma předsudkama," poprskala jsem povýšenecky i alfáka, u kterého bylo obvinění naprosto oprávněné. No - vždyť ho neměly rády ani jeho vlastní podřízené! Kdyby ho ta šedá chtěla svrhnout, s radostí bych jí pomáhala. A když už jsme byli u toho... "A tyyyyyyyyy," otočila jsem se nakvašeně i na ní. "Tyyy," zlomil se mi herečkovsky hlas pod tíhou toho obrovského zklamání. "Tyssss mě zklamala nejvíc, sestro. Nejsi o nic víc beta než ta chudinka vedle tebe," schodila jsem při tý příležitosti rovnou i Ilenii, přišla jsem k šedé a podívala jsem se jí do fialových očí. "A děkuju za mech, protože princezny uměj používat slovo DĚKUJU a PROSÍM, ne jako vy a vaše 'co tu kradeš?', nebo to vaše 'už ani krok'!" Prudce jsem se otočila a zamrskala jsem ocasem, aby jim bylo jasný, že já se poroučim. "Launee se dozví, jakej obrovskej problém pro vaší smečku bylo, aby mi poskytla kousek svítícího mechu, kterej vám sotva patří!" zahulákala jsem ještě za sebou. "A Atray se to dozví! Celá Gallirea se to dozví! Absolutní selhání! Fuj!" doplnila jsem se ještě nakvašeně. Kdo pozorně poslouchal, lesní ozvěna k němu ještě možná donesla větu "to si řikáte smečka?", nebo slovní spojení "ubožáci ubohý". Nabrala jsem kus mechu do tlamy měkkou částí, abych se nezašpinila, a pokračovala jsem hrdě v chůzi pryč, s obličejem nasvíceným od mechu.
A tak jsem opustila tohle šíleně toxický území. Nutno dodat, že s tou šedou mě to fakt mrzelo. Měla jsem v plánu jí v příštích pár týdnech tajně sledovat, abych zjistila, co je zač, že se stala betou, ale... teď pro mě neměla větší význam než smradlavej tulák. A stejně smrděla! Všichni smrděli! Jenom já ne! Já, Lindasa I., z rodu Assassínů. A můj perfektní dramatickej odchod.

//Západní Galtavar

Měla jsem radost. Zatím šlo všechno hladce, měla jsem dobrou náladu a stále jsem neměla potřebu spustit záchvat hysterie, jak bylo normálně zvykem. Bylo to asi tím, že už jsem se vyřádila na obyvatelích Mecháče a bratrovi, a byla jsem pořád dost slabá. Na to byl čas až naberu síly, a nebudu tolik potřebovat úkryt a přísun potravy. Navíc se Izar hned chytnul a začal mluvit na tu světlou, což byla docela klíčová věc. Znamenalo to, že se s tou podřadnou otravnou nulou nemusím bavit já, takže bylo probuzení skutečné Lindy ještě méně pravděpodobné.
Navíc mi přišlo, že s odhadnutím postavení té tmavší jsem trefila docela správnou konverzační linku. Aby ne, jsem empatická až na půdu, pochválila jsem se. "Věděla jsem to," vydechla jsem obdivně. Tohle mi možná spíš na můj vkus nehezky ujelo, než že bych přehrávala. Víc než z ní jsem teda byla nadšená ze sebe, že jsem to uhodla. O vysoko postavených vlčicích jsem toho věděla dost z rodinné historie vyprávěné matkou. Toužila jsem se jednou stát od malička - tedy, v hlavě už jsem vládkyně Gallirei byla, ale fakticky ze záhadných důvodů pořád ne. A pomalu mi začínalo docházet, že v tomhle světě tupců a blbek to půjde jedině přetvářkou, silou a dokonalostí... a špetkou strachu. Proto mě tahle vlčice... vlčice, kterou bych normálně šikanovala za uši, jizvy a sladění srsti a očí.... hrozně zajímala a fascinovala. Ach, proč se nepředstavila?
"Myslíš? To by bylo... super," zareagovala jsem lačně na poznámku, že trochu mechu obětují, i když to podle mě byl jejich zájem podobně jako náš. Jednak by naše odmítnutí nevypadalo hezky v rámci reprezentace smečky, druhak jim mech stejně k ničemu nebyl a měli ho tunu. Nebyla jsem pitomá. Naopak jsem byla pekelnej génius. "Řekněte... co musí jeden udělat pro trošku mechu?" zajímala jsem se jako nějaká super zvědavá zlobivá holka, který by měl někdo velice rychle naplácat, aby se uklidnila, při pár dalších krůčcích směrem k nim. V tuhle chvíli už jsem slušně přehrávala, ale bylo mi jasný, že v tomhle kraji magorů je to ještě pořád něco normálního.
Zničehonic se tu ale zjevil alfák. Doslova z oblohy. Na vteřinku mi cuklo oko, protože tenhle jeho grandiózní příchod úplně zruinoval všechno to napětí, co jsem tu posledních pár minut pracně budovala, a ustoupila jsem elegantně pomalu dozadu, abych se nestala součástí jeho přistávací plochy. "Nikdo si nás neověřuje," upozornila jsem ho a už už jsem se chystala spustit mnohem podrobnější výklad, ale k mému překvapení ho ta světlá - Ilenie - také napomenula, že nekrademe. Huh. O tom, že se do smečky přidáváme, se přeci nikdo nezmínil. Asi taky nějakej empatickej věštec. Mechovou smečkou jsme mohli být cítit asi tolik, jako kdokoliv další z těch, co do ní skutečně patří. Teprve až bratr to zmínil o chvíli později, ale ten to stejně podal tak, že smečka teprve začíná, což byla taky pravda. Vteřinku na to se mu ale povedlo mě potopit s tím, že jsme to dostali za trest. Přesně na zlomek vteřiny jsem po něm těkla očima a představila jsem si, jak mu trhám hrdlo a potom ho dusím cuckama jeho vlastích chlupů, ale v dalším zlomku vteřiny jsem se hluboce nadechla a nechala to být. Jsem úžasná, skvělá a génius. Bratra zabiju pozdějc.
Tak či tak nemělo smysl to dál rozmazávat. Byla tu totiž jiná věc, která nehrála - sluneční svit mi na tváři beta vlčice ruku v ruce s jejím tónem hlasu prozradily, že nemá z příchodu alfy zrovna radost. Ale copak? Možná, že šedá nebyla tak skvělá elitní zodpovědná beta, jako jsem si jí vysnila. Lehce nechápavě jsem naklonila hlavu a snažila jsem se s ní násilně navázat oční kontakt, aby mi došlo, o co tu jde. Na alfáka se skoro nepodívala. Tak takhle to je. Takže ten chytrák se nejenom navážel do nás s Izarem a zpochybňoval praktiky Launee a Theriona, ale dokonce mezitím neměl důvěru a pořádek ve vlastní zahrádce. Narovnala jsem se, abych mohla taky přispět do diskuze. "Když už jsme tedy u toho, co alfy obvykle dělají a nedělají, měl bys svojí betě víc věřit," vydralo se ze mě trošku moc chytrácky na to, že jsem mluvila s alfou, od kterého jsem něco potřebovala (koneckonců už bylo na čase se projevit po lindasovsku), ale... mech se mnou koneckonců řešily ty dvě... ne on. Plus... beta, kterou ani pořádně nenechá zpracovat vetřelce? Úplně jí hodil klacky pod nohy, chudince znehodnocený. "Takhle... pod kontrolou... jsem se dlouuuho necítila," nasadila jsem zpátky super tajemnej přesvědčivej tón na obranu vlčice, abych situaci vrátila napětí. Tohle už totiž mohlo dopadnout jedině tak, že buď alfa odproučí svůj zadek, nebo tu zůstane a udělá ze svojí bety absolutně nemožnou existenci. A já měla napětí a drama ráda, o to víc, když jsem k němu mohla přispět. A kdybych si měla vybírat, komu fandit, vyberu si šedou... primárně proto, že potom už by mi ten mech snad poskytovala ochotněji, a já bych měla míň práce s přetvářkou. Zadoufala jsem tedy, že nás alfák opravdu přestane otravovat a odebere se třeba do tramtárie. Očividně jsem nebyla jediná, kdo ho tu nechtěl. Radost z něj měl snad jenom Izar. Pitomec jeden hnědej vlezdoprdeláckej.

Protočila jsem na bratrem očima při jeho poznámce s bahnem. Nakonec byla tma. Chorobně neuměl přiznat prohru, a já jsem ho svým super ladným baletním číslem na kluzkých kamenech rozdrtila jako vlašák v zubech. Chudinka. Vždycky ve všem druhej. Od narození. "Přemejšlim sama za sebe odjakživa. V rámci rodu, do kterýho patřim. Kdybych měla svrhnout matku, abych se stala vládkyní Gallirei, udělám to. Kdybych ve spánku přidusit tebe, otce nebo Fiéra, udělám to taky," vyřkla jsem k němu s ledovým klidem po dalším hysterickém monologu, který byl obvykle podobný spíš mně, než Izarovi, a začala jsem o jeho vraždě opravdu uvažovat. To on byl ten, co lítal z názoru do názoru a měnil duševní nastavení jako bačkory. Já jsem byl stejná. Šlo mi o to stejný. A věděla jsem, kdo jsem. Nějakej špinavej hnojivec mě v ničem neohrožoval. Jak jsem řekla - od dětství ve všem druhej, od dětství ten horší... navždy ten druhej, navždy ten horší. Věděla jsem, že tohle je pro něj slabý místo, a tak jsem to v tuhle chvíli nevytahovala. Teď byl čas na trochu sourozenecký spolupráce.
"To nás poslala do smečky? Krást do smečky? Fakt smečka socek," změnila jsem obratně téma, aby se bratr přestal tak kabonit a přeorientoval svojí energii jinam, než do nadávání na mě.

Byla jsem tak zabraná do myšlenek, a do pozorování mechu kolem nás, až mi nedošlo, že jsme možná měli zpomalit chůzi. Takhle jsme se dostali hlouběji do smečkového území, a naproti nám přišly nějaké dvě vlčice. Hodila jsem po Izarovi sebevědomý úsměv. V Mecháči jsme ještě eso v rukávu neměli, ale teď jsme byli prakticky delegace z cizí smečky. Kdyby na nás ty dvě cácory něco zkoušely, pěkně by si pocuchaly vztahy, a jejich alfy by se o tom dřív nebo pozdějc dozvěděly, stejně jako naše alfy.
Jedna z nich - šedá, s velkou jizvou, nás okamžitě rázně napomenula. Měla takový chraplák a nefalšovaný pach bety, že jsem se opravdu přistihla, jak zastavuju krok. No vážně! Já, Lindasa I., z rodu Assassínů, jsem se před touhle vlčicí zastavila. Neslýchaná věc. Muselo to být tou únavou a slabostí, ale měla jsem z ní během několika vteřin víc respektu než z Launee. Nebo jsem k ní narozdíl od Launee nějaký vůbec měla. I když... respekt jako takový jsem taky k nikomu nechovala. Možná to byl náznak respektu. Něco, co se mu podobalo. Sama jsem respekt vlastně vůbec neznala. Možná to byla jenom radost z živé bytosti, která jednak není můj bratr a druhak jí neberu jako absolutně podřadnou nulu. Z její světlejší společnice jsem už takovou radost neměla. Tu už jsem si změřila spíš lhostejně. Nějaká prostá kappácká špindíra. Škoda slov. Kdo jí dovolil na nás mluvit? I tak jsem si udržovala naprosto neutrální, skoro až přívětivý pohled, přebíjející všechny ty její kecy.
"No, věc se má tak, že tu vlastně něco... chceme," začala jsem velice tajemně odpovědí nejen šedé vlčici, ale zároveň odpovědí na otázky té světlejší, pomalu elegantně přistupujíc o jeden, dva, tři kroky blíže, ať na sebe aspoň pořádně vidíme, ale pořád s ocasem k zemi a s uvolněnou pózou, aby mě nikdo neměl za hrozbu a abych nedostala přes držku. "Alfy z lesíku kousek na východ odtud nás sem poslaly pro svítící mech. Jenom se nezmínily, že to tu někdo obývá," utrousila jsem stejně klidnou řečí. Budižkničemácká Launee, to o tomhle nemá přehled, nebo to na nás nastražila? Byla jsem na svojí povahu až děsivě klidná, zastavená pár kroků před bratrem, měříc si tmavší vlčici odshora dolu. "Jsem Lindasa," představila jsem se, jak se slušelo, a mrskla ocasem. Kdyby tenhle výstup někdo viděl, asi by neuvěřil. "Tohle je můj bratr Izar," pokračovala jsem lehce přehrávačně, aby se tupohlav nemusel představovat sám. "Ty musíš bejt nejmíň beta," vydechla jsem a zamrkala na fialovookou. Jak toho dosáhla? Co je zač? To já jsem se chtěla stát betou. Primárně proto, abych svrhla alfu, což tahle vlčice dost pravděpodobně asi ne, ale... stejně. Prahla jsem po informacích. Žalostně moc. Tak moc, že jsem z ní skoro nepustila oči, ale zároveň jsem nechtěla působit divně, tak jsem čas od času elegantně o poznání chladněji těkla očima k té světlejší, než jsem se znovu otočila k té první, tmavší. "Myslíš, že bys mi dovolila... vzít si trochu mechu?" naklonila jsem hlavu lehounce na stranu a projela jsem zářivou rostlinu očima. Měla jsem zase jednou krásnou příležitost řádně znervóznit všechny okolo, a taky jsem na tom usilovně pracovala. Bratra a světlou jsem z hovoru spokojeně vynechala. Mohli se bavit třeba spolu. Tím spíš, že to v jednu chvíli vypadalo, že ho vlčice odněkud zná, jak si ho nejistě prohlížela. Krátce a nenápadně jsem se na něj tedy ohlédla a sourozeneckou telepatií mu vnukla myšlenku, ať tu podřadnější nicku zabaví, než jí ukousnu ocas za ty řeči.

//Východní Galtavar

"NEbudu se nikomu přizpůsobovat. Nemůžu ohejbat páteř, protože mám krev ze stříbra a kosti z ocele, narozdíl od tebe, ty želatino hnusná," ujasnila jsem znechuceně bratrovi snad po padesátý. Nedonošenec jeden hloupej.
Při jeho monologu o rodu Assassínů jsem se musela nachvíli zastavit, jestli mu vůbec správně rozumim. "Tyyy prašivino ošklivá!" vyprskla jsem po něm. Do rodu se teda navážet nebude. Stejně byl jeho součástí, ať chtěl nebo ne. "Matka by tě fackovala, že by ti z uší vyletěly poslední mozkový buňky, ty jeden nedonošenej chudáčku parchante," ohnala jsem se po něm podrážděně, a začala jsem přemýšlet, kdy přesně začnu být dost soběstačná na to, abych se ho zbavila, nebo líp - abych ho nenápadně udusila ve spaní. Bohužel nejspíš až na jaře. "Nejseš o nic víc prašivej usmrkanec než Fiér. Být tebou, permanentně sama ze sebe zvracim. Laskavě o tomhle už přede mnou nikdy nemluv, nebo ti ve spaní ukroutim hlavu do protisměru a budeš se celej život koukat na svůj nechutnej hnědej zadek," na konci věty jsem si dámičkovsky odplivla, protože mi nestál ani za řeč. Jediný zázrak byl to, že jsem po něm neskočila a nezardousila ho vlastníma tlapama. V dětství mě od toho dělilo jen to, že jsme byli na stejný vlně. Jestli to takhle půjde dál, zabiju ho, jen co trochu naberu síly.
"No, kdybys byl tak elitní jako já - což nejsi, když už se necítíš být Assassínem," skočila jsem mu pobaveně do řeči, zatímco se plácal ve vodě, "věděl bys, že tahle řeká se dá suchou nohou překročit, skopová hlavo," sladce jsem se usmála, oddělila jsem se a sklouzla jsem kousek směrem jižně k ústí jezera, kde se v řece nacházelo pár velkých balvanů. Kvůli podzimnímu dešti byla hladina trochu výš než obvykle, ale i tak jsem si ve tmě našla co nejpohodlnější cestu a elegantně jsem začala skákat z kamene na kámen. Opatrná na každý krok, zatínajíc drápy do zeleného říčního svinstva, které kameny obrůstalo. Jediné štěstí, že mi nic z toho nezůstalo na tlapkách. Poslední doskok na břeh byl trochu delší, a musela jsem se na něj psychicky připravit, ale hnalo mě vědomí, že není nic, co by opravdový Assassín nezvládnul.
Za řekou jsem se k bratrovi znovu připojila, maximálně spokojená sama se sebou. "Vidíš, vlezdoprdelka jseš skvělej, ale stratég nic moc. Ostatně už od malička. Ziminka?" provokativně jsem si ho změřila, i s tim jeho hnusně promáčenym kožichem.

//Ageron

//Mecháč

"K čertu s dobrym dojmem. Chci, aby se mě ostatní báli, ne aby mě měli rádi. Ráda už se mám sama," zasyčela jsem jako nějaká jedovatá zmije. Ostatní mi mohli bejt dobrý tak akorát k posluhování. Od ničeho jinýho tu nebyli. Nepotřebovala jsem jejich obdiv, ani jejich lásku, ani jejich toleranci. Potřebovala jsem jejich špinavý mrzký tlapy na odvedení práce, která je pro mě podřadná. Moc dobře jsem věděla, že jsem lepší než ostatní, a že se to lůze nelíbí - to je přece pochopitelný, a je to jejich problém. Všichni si bohužel nemůžou být rovni. Tak svět nefunguje. "Chudinky. Nemohla bych se sebou žít, mít tak hnusný vzezření. Tak ufňukanej hlas. Nebo bejt takovej ošklivej sirotek... no řekni, neni to smutný? Nenarodit se jako stříbrná krev, spáchám sebevraždu ještě v děloze," ušklíbla jsem se. Byla jsem podrážděná, že mi Launee dala práci. Nebo spíš proto, že mi aktuální stav nedovolil tu práci odmítnout. Nikdy jsem nepracovala. V životě ne. Ale bylo mi jasný, že to stejně odedře Izar, a že beze mě do smečky nevstoupí. Rozhodla jsem se celý úkol radši brát jako nějakou velvyslaneckou misi, abych sebe samotnou přesvědčila o tom, že jsem důležitá, a dělám to jedině pro sebe.
"Ne, takhle to funguje," opravila jsem bratra chytrácky, "jsme prostě jako hodnej a zlej polda. Musíme se jim vetřít - to je tvůj úkol, ale zároveň je rovnou upozornit na to, že jsme stejně lepší než oni - to je můj úkol. Protože bez toho by to nešlo, nemůžeme je ochuzovat o očividnou pravdu," pokrčila jsem rameny, jako že to není moje chyba, že jsem nejlepší. "Já jsem nebyla decentní, byla jsem perfektní reprezentace rodu Assassínů," odfrkla jsem směrem k němu. V tomhle jsem měla pravdu. K čertu s hereckejma schopnostma. "Ta bledulice Launee stejně ví, co jsem zač. Zná mě, i můj původ. Nějakym herectvim a podlejzánim jí neokouzlim, když už ví, že jsem nejdůležitější vlčice na Gallirei. Nezbejvá, než bejt sama sebou. Takže nejlepší, dokonalá a přiměřeně kritická ke vší tý lůze okolo, Izárku, víš?" usmála jsem se kysele. "Jenom se ti, ty troubo, snažim říct, že děláš svojí práci dobře," protočila jsem nakonec očima, "i když mně by z toho podlejzání teda bylo pěkně na blití. To já dělat prostě nebudu. Dělej si to sám, když jseš v tom tak dobrej, ano?"

//Západní Galtavar