Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jak jako třeba? Assassíni jsou důležitej rod, kterej si dělal rohožky do úkrytu z vlků jako jsi ty, kdybys to chtěl vědět" objasnila jsem mu jako malýmu dítěti. To ho zatim moc dobře nereprezentuju. Nebylo divu, že nás nezná, protože to byl prostě on, ale co jsem přišla na Gallireu, vyptávali se mě na matku a rod i vlci, který jsem pořádně neznala. Třeba pár dní zpátky ten nevkusnej okřídlenec. Málokdo tu měl rod se jménem, vlastně dost možná nikdo. Všichni byli pěkný nuly. Dokud jejich představení netrvalo pět sekund a víc, vůbec nemělo cenu se s nima tahat. Pokud teda nebyli alfy, bety, nebo jejich prvorozený potomci. Tady na Galliree se ale bohužel alfou mohli stát i ubožáci a špíny. Jde to od desíti k pěti.
Jeho oko mě moc nezajímalo. Jenom jsem se ovládala, abych po něm nezačala štěkat, proč si ho od někoho teda nechal vzít. I když byl tulák, nepřišlo mi, že by byl vyloženě nějaká bačkora. Lehce jsem ho sjela pohledem, když si znovu lehnul na mech do vlastních blech, kterejma už byla celá nora nepochybně zavšivená. "Který špinavý smrádě ti ty blechy předalo? Až vylezu, osobně si to s nim vyřídim," začala jsem si představovat, jak toho smrada v nepozorovanou chvíli lupnu někam do rozvodněný řeky, abych ho jako zablešenýho špinavce naučila aspoň základím hygienickejm návykům. Blechy rozpůlence teď totiž byly i moje blechy, a potřebovala jsem to celý nějak ventilovat. "A až příště budeš mít podezření, že je máš, laskavě mě varuj," napomenula jsem ho ještě. Bylo mi fuk, jestli to udělal naschvál, ale i pitomec si přece musel všimnout, že má v kožichu blechy. Já jsem si toho teď třeba všímala dost intenzivně. To jsme smečka. Jsme neschopný, protože jsme plný vlčat, a ještě zablešený. To by se ve Smrkáči nestalo.
Sedla jsem si na zadek a zvědavě jsem si svojeho společníka změřila, když řekl, že mu bylo deset. "Doufám, že letos, a ne třeba před pěti lety," vydechla jsem. "To už by totiž bylo trochu moc," podívala jsem se na svoje drápky a znovu na něj. V hlavě se mi začala rojit myšlenka, co teda půjdu dělat teď, když z našeho setkání vzešlo tak akorát nakažení blechama, ale i to bylo asi lepší než zplození černobílejch parchantů. Izar se pořád nedostavil, což bylo trochu zvláštní. "Co se asi děje nahoře?" začala jsem přemýšlet nahlas, protože jsme se tu přeci jenom zapomněli na docela dlouhou dobu. Aby to někomu nebylo divný. Všichni tam určitě prováděli spoustu smečkovejch povinností, kterejch jsem se nehodlala účastnit. I když na druhou stranu jsem měla ráda přehled.

"Assassínů," ohnala jsem se po něm po jeho chabejch pokusech to vyslovit, i když bylo ve finále možná dobře, že si to nepamatoval. Bylo lepší, že si jméno našeho rodu nebere do tý svojí špinavý tlamy. Beztak jenom záviděl, že já odněkud pocházim, zatimco on byl nějakej neurčitej rozpůlenej celoživotní tulák. Tak hroznej život jsem si představit neuměla. Třeba přežívat zimu někde mimo smečku pro mě bylo naprosto nepředstavitelný. To bych radši pošla. A vůbec nejhorší by to bylo, kdybych pak po lesích v noci náhodně potkávala samý takovýhle individua. Jeden mi v mojí blízkosti stačil. Když prohlásil, že kámoše nemá, jenom jsem souhlasně přikývla, jako že bych nic jinýho ani nečekala. A já jsem žádnej jeho kámoš taky teda nehodlala bejt. Ale chtěla jsem ho přinejmenším několikanásobně nehezky zneužít a čerpat z jeho obliby u Launee a Theriona. Určitě bylo výhodný si s tim tenhle napjatej vztah udržovat.
"To budeš asi mimořádně všímavej," pronesla jsem sarkasticky, znechuceně si ho prohlížejíc, jak se drbe. Jakkoliv moje tělo svědilo mě, neponížila bych se k podrbání. Třeba mě podrbe on, pomyslela jsem si, jak jsem tak na něj civěla... fyzicky spíš zespoda, ale psychicky rozhodně zeshora. Psychicky jsem na všechny koukala z výšin.
Radost mi udělalo až to, když souhlasil s tím, že je to naše tajemství a skoro i s tím, že pro mě bude lovit. Teda - s tím druhým vlastně nějak extra nesouhlasil, ale stačilo, že to nezamítnul. "To ještě uvidíme... takže jo," udělala jsem závěr a laškovně jsem na něj zamrkala. Takhle jsem se tvářila až do chvíle, než mě začaly znovu vytáčet blechy. "To se jim nedivim. Kdyby na tebe v první řadě nepřeskákaly vůbec, nic z tohohle by se nestalo," postěžovala jsem si. A možná by se stalo něco... jinýho. A navíc měl pravdu - jestli byl v tomhle doupěti někdo lepší, byla jsem to určitě já. "Hele, kolik ti teda doopravdy je?" začala jsem se zajímat, tentokrát bez použití slova 'taťko', zase mu strkajíc obličej až do jeho obličeje, abych odvedla pozornost od těch blech. Starší vlci mě docela brali vždycky, ale... určitě bylo dobrý se ujistit, že mu neni třeba třináct, nebo víc. To už by asi bylo moc. Na tolik ale naštěstí doopravdy nevypadal, jakkoliv jsem mu předtim nadávala, že je mu sto.

"Je mi to jasný. Bejt tebou a mít cokoliv společnýho se mnou, taky se tim chlubim do smrti," odpověděla jsem naprosto seriózně a hlasitě jsem si povzdechla. Celej Meinere byl odteď moje velký tajemství. Neexistovalo, že se vylezeme ven z úkrytu a já se tam k němu budu před ostatníma chovat hezky, nebo s nim mít cokoliv společnýho. Bylo by to podezřelý, minimálně proto, že měl fakt tak bizarní kožich, že bych ho za normálních okolností defacto celej den jenom šikanovala, a nic jinýho. A právem. Mohla jsem na něj třeba tajně mrkat, nebo o něj 'omylem' zavadit ocasem, nebo se s nim zase bavit, až budem o samotě a daleko od ostatních, ale tam to pro teď haslo. Bratr by mě určitě zabil, a já bych se zabila taky, kdyby mi celá tahle eskapáda měla znásilnit pověst.
"Mám velice silný citový prožívání," opravila jsem tu jeho chytráckou poznámku o citlivosti, napodobujíc jeho tón. Moje emoce mě opravdu ovládaly, ale to přece vůbec nevadilo, protože dokud to byly moje emoce, bylo to vždycky správně. Jenom jsem moc nechápala, jak mě vůbec napadlo mít něco s... timhle vlkem. Možná jsem se prostě nechala unést situací. Pořád tu byl ten faktor, že ho maj Launee s Therionem rádi. Když prohlásil, že co se stane v úkrytu, zústane v úkrytu, trochu se mi ulevilo. "Zůstane v úkrytu, jo? Můžu ti věřit, taťko?" zeptala jsem se ho, zase naschvál znějíc jako že potřebuju naplácat, ale dělala to spíš radost z toho, že to nemá v úmyslu někomu říkat. To by byl fakt průser. "A... jsme teda domluvený, že pro mě budeš lovit, nebo ne?" zvedla jsem na něj ještě lačně obočí, aby z tohohle tématu náhodou nesešlo.
Potom začal zase mluvit o blechách, a když už nic jinýho, udělalo mi aspoň radost, že je má pravděpodobně asi fakt celá smečka. "Je mi jedno, kolik špinavců je má, ale do mojeho kožichu nepatřej, a budu si ho muset nejmíň patnáctkrát umejt, než se na sebe budu moct podívat na hladině! Příště si svoje blechy laskavě hlídej líp, nebo s nima minimálně nelez do mojí blízkosti," změnila jsem tón zase velice rychle na agresivní a hysterickej. Ty blechy byly prostě instatní turn off.

"Tohle se nikdo nesmí dozvědět," zauvažovala jsem v jednu chvíli nahlas zoufale. To já všem nadávala do zablešenců. Rozhodně nepřicházelo v úvahu, že by měl někdo zjistit, že jsem blechy někdy měla taky. Blechy byla nemoc špín, usmrkanců a podřadnejch vlků. Vůbec jsem nechápala, co si v mojem kožichu vlastně dovolujou dělat, ale podráždilo mě to tak na tři roky dopředu. V tu chvíli mi došlo, že moje mumlání určitě slyšel i můj společník, takže jsem se na něj pomalu otočila. "Nic... z tohohle se nikdo nesmí dozvědět, jasný?" poznamenala jsem potichu, jako kdyby to měl bejt zájem obou stran, ale něco mi napovídalo, že jemu je narozdíl ode mě úplně jedno, kdo se o něm co dozví a kde to vykecá. Mojí pověst by ale podupaly jednak blechy a druhak i to, že se zahazuju s takovouhle existencí. Skoro víc než jenom... zahazuju, kdyby na mě ty blechy neskočily dřív než on. Tohle byla vlastně úplně krizová Assassínská situace.
"Je to naše tajemství," začala jsem mu vmlouvat do hlavy, jako kdybych ho chtěla zhypnotizovat, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale hypnotizovat jsem zatím bohužel neuměla. "Je to naše tajemství, žejo?" ujistila jsem se vlezle, klidnějším tónem než normálně, protože taťka začal zvedat blechy do vzduchu, a mně se částečně ulevilo. Kdykoliv to udělal, popošla jsem prostě o pár čísel jinam, aby ty svině spadly jinam než na mě, ale stejně to moc nefungovalo. Měla jsem chuť na něj začít ječet, že je špinavec a ještě neschopnej napravit svojí chybu, a normálně by se tak i stalo, ale... na druhou stranu jsem od něj něco potřebovala, takže jsem hysterickou scénu prozatím odsunula někam dozadu do mozku a tvářila jsem se tak trochu jako tělo bez duše, tupě přemýšlejíc, co si teď jako počnu.

Pokusila jsem se několikanásobným zamrkáním odvrátit tik v oku, ale nepodařilo se. Stříbrná krev se ve mně pomalu začínala vařit. Kdyby tohle zjistila matka. Kdyby tohle zjistil Izar. Kdyby tohle zjistil kterejkoliv z našich předků! Udělala jsem docela přešlap, a nikdo se to nesměl dozvědět. Potřebovala jsem se těch blech zbavit. Na pár vteřin jsem si pomyslela, jestli by důležitý a vlivný zakládající členové smečky měli mít blechy, a jestli Meinere není spíš tak trochu smradlavej tulák, co nikdy nebude víc než ubohá kappa. Možná, že mě to částečně probudilo z toho momentálního poblouznění. A možná jsem byla v hloubi duše naopak naštvaná, že se nám všechno to pracně vybudovaný napětí vypařilo kvůli těm nechutnejm parazitům. Ať už byl tulák nebo ne, tohle všechno byla náramná zábava.I když je pravda, že matka by mě za to asi zfackovala tak, že by se mi otočila hlava do protisměru. A Izar taky. Snad teď nepřijde.
Čím víc jsem se na svědění soustředila, tím horší to bylo. Snažila jsem se nějak rozptýlit, ale v týhle díře prostě nebylo čím. Jakmile Meinere promluvl, chytla jsem se jeho slov jako lana. Otočila jsem se k němu a znovu jsem strčila svojí hlavu až k té jeho, tentokrát stojíc vedle něj. "Začni," vyzvala jsem ho naléhavě a drcla do něj, protože teď už bylo jedno, jestli se dotýkáme nebo ne. "Začni něco dělat teď hned," vypravila jsem ze sebe rychle. "Nebo se zbláznim. Zbláznim se, Meinere. Koukej je vyndat. Jak se ti tohle jako stalo? Měla jsem si to myslet, že jseš špína. Špína! Měla... já naivka! Udělej s tim něco. Prosím, udělej," ty poslední slova ze mě vypadly už jenom z čirýho zoufalství, jinak bych to přirozeně neřekla. Dlužil mi to, takže nebylo proč ho prosit. A když už se to nedalo vydržet, prostě jsem se o něj surově otřela bokem, abych ty blechy trochu utišila, a aby přeskákaly zpátky tam, odkud přišly. Bylo to praktičtější, než se drbat o nějakou špinavou skalku, nebo nedejbože vlastníma tlapkama - to dáma prostě nedělala. Takže jsem se bokem chvilku ošoupávala o Meinera tam a zpátky, kontrolujíc, jestli do úkrytu někdo nepřichází, protože to by byl vrcholnej trapas, kterej už by moje pověst jistojistě nevydržela. Stačilo, že mám blechy, a že se zahazuju s timhle rozpůlencem. Už tak jsem svoje zásady nehezky znásilnila.
"Dostaň to ze mě, nebo dopadneš špatně," vyloudila jsem ze sebe při náklonech dopředu a dozadu podobnym polohlasem, kterym jsem mluvila před chvilkou.

"Záleží na čem?" zajímala jsem se pohotově, oči zapíchnutý do jeho hlavy, lačnící po odpovědi. Náramná sranda, blbnutí s touhle nulou. Jenom jsem doufala, že nepřijde bratr a nevznikne tady ještě víc hysterická scenerie, než jakou jsem uměla vytvořit já. Taťkovi prostě hodně nahrávalo to, že měl potenciál to v týhle smečce někam dotáhnout. A uměl lovit. To mi prozatim v tý záplavě retardů stačilo, ba dokonce to z něj dělalo asi nejlákavější variantu společníka.
Když řekl, že co není, může být, namáčkla jsem se snad ještě těsněji, lehce se nahýbajíc na stranu, k boku jeho hlavy, abych mu to všechno měla šanci říct přímo do ucha. "Vážně? A jak rychle to může být, taťko Meinere?" zajímala jsem se polohlasem. Nic mě totiž nevzrušovalo víc, než vysoko postavený vlci a smečkovej kariérní postup. Jeden by si skoro myslel, že mě pobláznil taťka Meinere, ale všeobecně jsem spíš byla hanebně zamilovaná do představy samy sebe na vysokym postavení. A to mi v tuhle chvíli stačilo.
A pak to zmizelo. Chytila jsem blechy. Ze vteřiny na vteřinu. Já, Lindasa I., z rodu Assassínů. Jeden by nečekal, že se toho někdy dožiju. Zablešencům jsem se vyhýbala. Intenzivně. Ale Meinere moje dokonalý smysly prostě nějak... dokázal obejít. Bylo to nepřípustný. Zvednul se a začal všelijak nadávat, ale já jsem nechala hlavu na místě. "Jestli chceš můj ocas ještě někdy vidět nastavenej," začala jsem potichu, snažíc se nepodrbat, protože to dáma nedělá, zatímco mě celý tělo svědilo jak čert, a já se z něj snažila astrálně promítnout do jiný dimenze. "A jestli chceš přežít následujících pár minut," dodala jsem úplně stejně ledovým polohlasem. "Koukej... s nima něco udělat... a to hned," vysoukala jsem ze sebe ještě. "Máš deset vteřin, než se na tebe vrhnu a zbavim ten tvůj dobrej zadek ocasu," doplnila jsem ještě, protože jsem sama neručila za to, co se bude dít za pár desítek vteřin, až si uvědomim, že tohle neni žádnej zvláštní erotickej sen, ale špinavá skutečnost. Bylo mi jedno, jestli ty blechy nějak spálí, nebo si z jeho těla vyrobim škrabadlo. Bylo to to nebo ono. Jenom jsem cítila, jak mi pomalu začíná tikat oko.

Čím blíž k němu jsem se postupně přišoupala, tím líp jsem ho ve slabém světle měla příležitost vidět. Možná mu nebylo dvěstě, a asi ani sto... ale byl minimálně dvakrát starší, než já. Což nebylo... zas tak extrémně hrozný, ale bylo to dost. A neměl oko! A byl... dvoubarevnej, hrozně moc nevkusně... dvoubarevnej. Čim blíž jsem byla, tim víc jsem se na něj s odporem mračila, ale odejít se mi stejně nechtělo. Bavilo mě to. A pořád to byl... vlivnej, zakládající člen smečky. I když ze všech dobrejch vlastností i podle vlastních slov pochytil jenom to, že je chytrej, mohl se určitě hodit. A já měla vlivný vlky... ráda.
Vypadlo z něj, že jestli pro mě má lovit, bude za to něco chtít. V tuhle chvíli jsem svraštila čelo ještě víc, a zvědavě jsem si ho prohlédla. Napůl natěšeně, protože to třeba fakt znamenalo, že za mě bude dělat mojí práci, ale napůl znepokojeně, protože se mi nelíbilo, že mu za to nestačí třeba jenom úsměv, nebo příslib, že na něj budu v rámci možností hodná. "Co by to mělo bejt?" vydechla jsem, jako kdybych už teď byla vyčerpaná ze vší tý odvedený práce.
Když prohlásil, jestli chci bejt první náhodná vlčice, kterou obskočí, smetla jsem ocasem podloží, ve vteřině jsem se elegantně zvedla ze sedu a doťapkala jsem až k němu, abych měla opravdu navrch a koukala na něj hezky shora. "Tak hele," naklonila jsem výhružně hlavu a propíchla jsem ho pohledem. "Já nejsem vlčice, kterou by moh mít kdokoliv, kdo neni minimálně beta, nebo aspoň hezkej, nebo aspoň mladej. A ty nejsi ani jedno," zasyčela jsem na něj, i když to vesměs neznělo vůbec jako urážky. Znělo to šíleně tužebně. Jako bych ho chválila. Jenom slova se rozcházela s tónem. A to docela zásadně. Chvíli jsem se na něj jen tak lehce mračila, přemýšlejíc, co jako budu dělat teď... jestli mám čekat na jeho reakci, nebo jestli už teda nemám konečně zmizet a nechat ho tu takhle... ležet na břiše, ale... najednou mě něco začalo svědit. Na rameni, na tváři, na žebrech. Zvedla jsem překvapeně obočí a nevěřícně jsem si ho změřila zblízka. Měla jsem to vědět. "Zablešenec," vydechla jsem, jako kdybych byla vteřinu před zhroucenim. A taky jsem byla. Dávala jsem tomu tak dvě vteřiny, než se na vlka sesunu, nebo ho začnu hystericky mlátit hlava nehlava. "Ty špíno," broukla jsem k němu jenom, neschopná dalších slov, zatímco se mi mozek tavil na kaši. Tohle se mi nikdy nestalo. A byla to asi největší katastrofa, co jsem si uměla představit. Tep se mi zrychlil asi tak na trojnásobek, zatímco jsem na něj jenom bezduše civěla, přemýšlejíc, jak to dostanu z kožichu, a jak zapálim celou tuhle noru společně s nim.

"Aspoň něco jseš, když už nic jinýho," přitakala jsem lhostejně na tu jeho povídačku. Já jsem naštěstí byla všechno z toho. I silná, i hezká, i chytrá. Měla jsem toho všeho víceméně víc, než celá naše smečka dohromady. A pak tu byli takoví, co skoro všechno z toho postrádali.
"Máš pravdu. Kdybys byl můj opravdovej taťka, určitě bych se k tobě nehlásila... a šla bych se utopit do řeky... hned po narození," usmála jsem se sladce, jako kdybych vyslovovala nějakou pochvalu, a ne takovou hnusnou urážku. Na tomhle vlkovi mě nejvíc bavilo, že se nechal jen tak urážet. Prostě mu to bylo fuk. Takže jsem s nim aspoň mohla bejt sama sebou a ohánět se všema těma připomínkama, poznámkama a urážkama, který jsem mu měla potřebu sdělit. "Ale jsem ráda, že jseš můj falešnej taťka. Pokud vim, tak to znamená, že pro mě budeš lovit?" začala jsem se se vší samozřejmostí vyptávat na něco, na čem jsme se vůbec nedohodli, tváříc se jako andělíček. "Nebo to takhle nefunguje a mám ti taky nastavit ocas, jako všem ostatním, co pro mě pracujou?" ušklíbla jsem se pobaveně nad touhle jeho úsměvnou domněnkou. Navíc - soudě dle jeho další úsměvný poznámky - to skoro vypadalo, že by mu něco takovýho vůbec nevadilo, jestli jsem se nepletla v tom, jak fungujou vlčí těla.
"Nikdy mě nezajímalo, jestli mě zrovna ty považuješ za dámu," opáčila jsem už o něco hlubším tónem, i když teď už ta hra nedávala smysl vůbec. "Ohh, asi ze mě musíš bejt hotovej, ale neboj, to všichni," zažertovala jsem na oko s lehkým pokýváním hlavou a přisunula jsem se ještě o kousilililínek blíž, dívajíc se mu přímo do očí. "Nikdy jsem..." začala jsem uvažovat nad dalším výkopem, kdyby se ten poslední nepočítal, hledajíc u toho zrakem inspiraci všude okolo nás. A možná jsem i tak trochu kontrolovala, jestli je všechen mech na svojem místě, a kde ho ještě bude potřeba zasadit. Takovýhle věci způsobovaly moje záchvaty nepozornosti.

Přišlo mi, že už tu sedíme docela dlouho. Pár dalších chvil tady a zapomenu, jak vypadá denní světlo. Ještě jednou jsem se lehce zavrtěla a jenom tak v sedě jsem se protáhla, pořád spočívajíc očima na vlkovi. Co mě donutilo se tak trochu nevědomky zvednout ze sedu do normálního stoje, byla až naše konverzace o... nastavování ocasu. "Tak hele," snažila jsem se skočením do řeči přísňácky přehlušit ty jeho chytrý kecy. "Ty jseš vůbec nějakej chytrej," zaprskala jsem na můj styl ještě docela neutrálně a udělala jsem k němu krůček. Jenom... malej krůček. "Jestli ty mi náhodou nezávidíš. Je ti dvě stě, ale nevidim tady běhat žádný tvoje parchanty," zvedla jsem obočí s otázkou v očích. Tohle byla pravda. Nemá mít vlk v tomhle věku aspoň partnerku? Nebo známky po partnerce? Nebo pravnoučata? Někde? Ne? "O mojí dělohu se taky nemusíš bát, někdo ty Assassíny rodit musí," napomenula jsem ho ještě, aby nezapomněl. To byl byla katastrofa, kdybych v rodu nepokračovala. Takže jsem jenom doufala, že je moje děloha v pořádku. I když...
Jedovatě jsem se usmála, když se mi povedlo mu přičíst další bod. A sedla jsem si. Trošku blíž k němu, ale pořád jsem byla relativně daleko. Neměla jsem zatim potřebu mu nehezky znásilnit osobní prostor, jak jsem byla normálně zvyklá. "Dobře, máš bod," uznala jsem, a nakonec jsem se přecijen rozhodla se znovu zvednout a přiblížit se ještě o krůček. "Nikdy by mě nenapadlo se v přítomnosti dámy jen tak válet na zemi," vyčetla jsem mu, hledíc na něj skoro zeshora, i když technicky vzato ne, protože jsem pořád byla asi dva metry od něj a koukali jsme se na sebe tak nějak... rovně, jenom lehce uhlopříčně. "Nebo se mi klaníš? Klaníš se mi?" zeptala jsem se ještě. Třeba jo, třeba se mi prostě klaněl. Nedivila bych se.

Můj společník, taťka, prohlásil, že kdo prohraje, bude se s šišlavou bavit hodinu, zakabonila jsem se, jako kdybych se měla pozvracet. To bylo naprosto nepředstavitelný. Příšernej trest. Páni - já bych snad radši pracovala! Vyčerpaně jsem vydechla, protože kdyby na něco takovýho mělo dojít, asi bych tu malou udusila během prvních dvou minut. Technicky vzato jsem teda musela vyhrát, jinak to znamenalo jasnou smrt vlčete. I když bylo pořád možný, že vymyslíme jinej trest. Tohle by určitě bylo přílišný mučení i pro něj.
"No minimálně," přisvědčila jsem, když vlk potvrdil, že je mu sto. Vypadal na to. Možná i dvě stě, pomyslela jsem si vztekle, protože tohle nežraní zajíců znamenalo nulovej bod pro nás oba, takže mi začínalo trochu týct do bot.
Když se zeptal, jestli vlkům nastavuju ocas, svraštila jsem čelo a stáhla uši k hlavě, snažíc se zjistit, jestli jsem se náhodou nepřeslechla. "Nastavuju... ocas?" zopakovala jsem po něm nevěřícně. "Nastavuju..." vydechla jsem, jako kdyby mi došly slova. Ale určitě nedošly. "Zaprvý ti neni nic po tom, co kde nastavuju a komu," vyprskla jsem na něj, "zadruhý - vypadám jako patnáctinásobná matka? Přijde ti? Takhle to nefunguje," zvýšila jsem na něj lehce hystericky hlas, protože tohle si ke mně teda právě nedovolil. "Ocas," zabrblala jsem si ještě podrážděně pod fousky. "Hleď si laskavě svojeho vlastního zadku."
Větu jako "špína mi nic neříká" jsem z nás dvou měla určitě právo řikat jenom já, což jsem mu po výstupu jenom vyčerpaně naznačila očima. Beztak jsem se trefila a znamenalo to bod pro něj. "Trapný," opáčila jsem jedovatě na jeho další slova se smečkou. Byl to defacto jenom opak toho, co jsem předtim řekla já, takže bylo jasný, že za to bod dostanu. "Nikdy jsem se neprala," vykopla jsem. Prala jsem se jako malá s bratrama, ale to se nepočítalo. Sem tam někomu podrazit nohu nebo se vyhnout facce, to nebylo žádný praní. Do krve mě ještě nikdo pokousat nezvládnul. Vypovídalo o tom i moje tělo - ani jedna jizva, ani jeden šrám.

A byli jsme tu sami dva. Já, Lindasa I. z rodu Assassínů a... důležitej zakládající člen smečky, rozpůlenec,... kyklop... taťka... Meinere. Už už jsem se sama sebe začínala ptát, jestli mám zapotřebí zrovna tuhle společnost, ale když jsem si vybavila, kdo všechno nám teď dupe nad hlavama v lese, rychle jsem to smetla ze stolu. Byla jsem tu tak trochu jako v protiatomovym krytu, opřená o skalku a... prozatím extrémně v klidu, co se mojí škály hysterie týkalo. Jenom jsem doufala, že se brzo vrátí bratr. Bylo to, jako kdyby mě zapomněl vyzvednout ze školky. Potřebovala jsem pozornost a péči, a to okamžitě. A těžko se mi připouštělo, že by mi měl cokoliv z toho poskytovat zrovna taťka Meinere, co ležel pár metrů naproti mě.
"Když to ten dotyčnej udělal, počítá si bod. Prohrál ten, kdo jich má víc. A ten dostane... nějakej trest," navrhla jsem neohroženě s naprosto klidným hlasem, protože já jsem přece nikdy neprohrávala. Byla jsem Assassín.
Když ale prohlásil, něco ve smyslu, že nejsem unikátní, naježily se mi chlupy až na zadku. "Cože? Nikdy jsi nežral zajíce? Vždyť je ti nejmíň sto!" vyprskla jsem na něj a stačila ho urazit, než mi došlo, že nejezení zajíců je vlastně bonus. "Ale... já úplnou náhodou ráda vlky, co nežerou zajíce," vydechla jsem. "Tak si zkusim myslet, že máš pravdu," mlaskla jsem nespokojeně a elegantně jsem se zavrtěla, aby mě skalka netlačila do zad. Nechtěla jsem o ní dřepět opřená jako nějakej buran.
Jeho další tah byl docela chytrej, ale stejně jsem měla výtky ke slovíčkaření. "Záleží, co považuješ za přinucení. Spousta vlků pro mě loví za slib... nebo jenom z principu, protože jsem to prostě já," začala jsem uvažovat nahlas, protože jsem si momentálně neuměla vybavit, kdy jsem někoho vyloženě přinutila. Určitě jsem si to vybrečela, vyžebrala, vymanipulovala... ale že bych někoho nutila? "No dobře," pokrčila jsem nakonec lhostejně rameny, stále přesvědčená, že stejně nemůžu prohrát. "Nikdy jsem nebyla... špinavej tulák... dýl než jeden rok," vytáhla jsem přehnaně hlubokym hlasem trochu riskantní kartu.

"Jestli ti mám historii vymyslet já, určitě bude zábavnější, než tvoje opravdová historie. A to v ní budeš ubožák. Teda - ubožák jsi v obou," zamotala jsem se do toho tak, že mě to skoro rozčílilo, ale naštěstí jsem se z nějakého důvodu cítila dostatečně zrelaxovaně na to, abych nedělala výstup. Hned na to se Shao začal sbírat, že se půjde nažrat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem ho konečně vypudila. Teda... já ho tak úplně nechtěla vypudit. To až ve chvíli, kdy mě přestal bavit, nebo možná ve chvíli, když jsem zjistila, že se nenechá jen tak zmanipulovat.
"Měj seee," zamávala jsem na něj sladce, ignorujíc ty jeho kecy. Jako kdybych se snad chtěla sápat po nějakym rozpůleňákovi. "To určitě, chytráku zrzavej. Koukej se ztratit," poradila jsem mu už o poznání chladněji, a v první vteřině kdy se jeho zadek vypařil jsem se otočila na Meinera s tak ďábelskym výrazem, že by mi málem vyrašily rohy. Ještě víc se mi obličej zkřivil, když ten usmrkanec souhlasil s mojí hrou, načež jsem ho narovnala do naprosto neutrálního výrazu a hluboce jsem se zamyslela. "Nikdy jsem nejedla zajíce," začala jsem s naléhavým výdechem. To bylo první, co mě napadlo, a bylo to dost neutrální a... neurážlivý... zatim. Chtěla jsem si přece udělat... spojence?
Vítězem budiž ten, kdo to vydrží dýl. Byla jsem si docela jistá, že vlk někdy zajíce žral.

//More like překročili ho a teď maj blechy ,_.

"Tohle ale neni o mně, já tu bejt chci," skočila jsem zrzounovi do řeči už na konci věty, jako kdyby mi na to nora patřila, a jako kdyby byl snad úplně dutej idiot. Jenom ne s tebou, smraďochu. To ty ses sem nachomítnul. Nedokázal pochopit ani tenhle jednoduchej princip! Možná byl větší budižkničemu, než jsem si myslela.
A zase... byla nuda! Shao neřikal prostě nic, ale i kdybych se ho na něco zeptala, řek by, že to je děsně tajný, že mi to řikat nebude, takže jsem se ani nesnažila. Meinere aspoň mluvil, ale podle všeho měl nějakou zvláštní podmínku, která ho omezovala na tempo pět slov za minutu. Začínalo mi docela rychle docházet, proč jsem se vykecávání s nulama doteď moc nevystavovala. Absolutně se s nima nedalo komunikovat. Takže pokud se ani jeden nerozmluví, byl prostě asi čas na... nepřetržitej monolog mojí maličkosti.
"Hah, ale ne, líbíš se mi, Meinere, asi ti budu řikat taťko," usmála jsem se na něj sladce, ignorujíc jeho prohlášení. "Teda - líbíš se mi kromě toho oka, to je opravdu otřesný," dodala jsem, aniž bych se teda pídila po tom, kde k tomu přišel, ačkoliv mě to dost zajímalo. Skoro by to o něm vypovídalo, že je moc slabej na to, aby se tomu ubránil, ale... to se mi nějak nezdálo. "Na tvůj zadek se kouknu pozdějc. A tyyy," otočila jsem se na Shaa. "Tobě budu řikat Kapitáne Zrzku, protože tvoje jméno je tak nevkusně krátký, až mě to znervózňuje, a nejseš na sebe schopnej prozradit vůbec nic, takže se nemám čeho chytit," vydechla jsem přehravačně zklamaně. "Vim o tobě jenom, že ti sem a tam čouhá ze srsti chlup a že jseš nudnej," sklonila jsem se a elegantně jsem si promnula packou oko. Teď byla přesně ta chvíle, kdy bych se zapakovala a pomalu odešla, protože mě to tu nebavilo, ale... jak řikám - já tu byla první. Už z principu jsem odejít nechtěla. Zvedla jsem se, přesunula jsem se o kousek jinam, posadila se a opřela se o jednu ze skalek. "Takže... co budem dělat teď... hrát 'nikdy jsem'?" zeptala jsem se přehnaně sarkasticky. Kdybysme to opravdu hráli, samozřejmě bych řekla 'Nikdy jsem nebyla ošklivej usmrkanec', a oba by prohráli. Kde je ten Izar? Co mu tak trvá?

//Awwww, dělala bych zlýho poldu tuze ráda, ale Meinere blokuje zadkem východ z doupěte a já blechy nechci