Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní Galtavar

"Ale jakýpak vztah, Siriusi. Vztah jako takový opravdu není potřeba, potřeba je jenom umět využívat moc a kouzlo vztahů ve svůj vlastní prospěch," přitakala jsem, protože já jsem taky nebyla žhavá z představy partnerství. Vždycky jsem se jenom snažila flirtovat s tím, s kým bylo zrovna potřeba. "Stačí umět ostatní oblbnout," dovysvětlila jsem, protože byl očividně moc malej a 'fuj, holky' na to, aby to pochopil. A já nebyla jeho matka, abych mu vysvětlila, že když se na správnejch místech správně nastaví ocas, může to jednoho posunout o něco blíž k úspěchu.
Konečně jsme vnikli do lesa, kde jsem prožila většinu svojeho života. Začala jsem se stromy proplétat, protože jsem si jejich rozmístění pamatovala, jako kdybych ani neodešla. Přitom to bylo dva roky, co jsem tu byla naposled. Po smečce tu nebylo ani památky. Jeden by čekal, že mě to dojme nebo zaskočí, ale bylo mi to docela jedno. Ze smečky jsem měla ráda snad jenom matku, otce a alfu. A i každého jednoho z nich bych nechala propadnout do pekla, kdyby to bylo potřeba pro můj karierní růst.
Chybělo mi snad jen to, jak mi všichni věnovali pozornost a starali se o mě. Navíc jsem si byla docela jistá, že tu bývalí členové ještě jsou, jenom schovaní v různých koutech Gallirei od doby, co se smečka rozpadla. "Dobře, takže tu opravdu neni nic k vidění. Jaké překvapení," utrousila jsem potichu, až skoro hraně zklamaně, pomalu jsem si sedla a prohlédla jsem si drápky na jedné tlapce, načež jsem si s nezájmem jemně olízla tu druhou. "Tady jsem se narodila," oznámila jsem Siriusovi nevzrušeně. "Škoda hezkého lesa, no jen se na něj podívej! Kam se hrabe náš nový lesík," rozmáchla jsem se, ale tónem pořád ne nějak extra vzrušeně. Zas tak super nebyl, ale aspoň tu nebyly blechy. Ještě bych možná trefila do našeho úkrytu, ale bůh ví, jestli bez údržby stále existoval. Spíš ne, a byla jsem líná to zjišťovat.
"Hm, a v čem jseš teda supr ty?" začala jsem se zase děsně zajímat, abych teda jako věděla. Kožich dobrej, jméno dobrý, ale jinak jsem o tom pobudovi věděla jenom to, že nesnáší matku, a že mě bude pronásledovat asi přes celou Gallireu, než ho setřesu zpátky v lese.

//Cedrový háj

Znepokojeně jsem se na něj ohlédla, abych měla šanci aspoň přibližně zjistit, jestli ty svoje kecy o mojem stáří myslí jako vážně. "Tak hele, ty chytrej. Naposledy ti řikám, že nestárnu. Jsem jedna z nejhezčích vlčic, co kdy v životě uvidíš... prakticky vlastně asi úplně nejhezčí. Tak si ten pohled užívej, dokud máš šanci," poradila jsem mu namyšleně, aby mu bylo jasný, že sama moc dobře vim, jak staře nebo mladě vypadám, a že mě to nerozhází. "Ani nevíš, co by spousta vlků dala za partnerku jako jsem já," doplnila jsem 'a vůbec' tónem, a změřila jsem si místo, na které jsme přišli.
Bohužel - i tahle další pláň měla kvůli kopytníkům povrch tak akorát na zlámání tlapek. "Přesně kvůli tomuhle se loví vysoká," odběhla jsem nachvíli jen tak mimochodem od tématu, aby bylo mému společníkovi jasné, jak jsem světaznalá. "Aby po sobě po přemnožení nenechala ještě větší bordel, než dělá normálně. Vznešený čin, sejmout a naporcovat takovou vysokou krávu, jako je třeba los, nebo srnec, nebo cokoliv podobnýho. Teda - já bych si s tim pracky nemazala, ale od toho jsou tu jiní. No jen se podívej, co to stádo udělalo s touhle plání," zvolala jsem nespokojeně a rozhlédla jsem se přehravačně a výrazně okolo, ale zároveň dost opatrně na to, abych dávala pozor pod nohy a nedejbože nezakopla. Asi nikdy v životě jsem nezakopla, nebo bych to jako princezna minimálně nepřiznala, protože princezny rodu docela určitě nezakopávají.
"Assassíni nešednou," opravila jsem ho. Tohle byla pravda. Matka neměla jediný šedivý chlup. A strýc taky ne. Míjelo nás to. Stáhla jsem uši, když vlček začal mluvit o bratrovi... dvojčeti. Vlastně jsem měla pocit, že jsem ho zpátky v lese také zahlédla, ale nenapadlo mě se na něj ptát. "Aha... a jak vás od sebe mám asi jako poznat? To tě to nevytáčí, že je někde na světě tvoje přesná kopie? Já bych druhou Lindasu asi zabila," pronesla jsem. načež ale Sirius prohlásil, že je bratr oproti němu chudák, což všechno vysvětlovalo. "Uvidíme. Pro kuňky, chudáčky a retardy si v životě místo nevyhrazuju, takže záleží, jak moc chudák je," pokrčila jsem rameny a stočila jsem pohled zpátky před sebe. Už jsme tam skoro byli.

//Smrkáč

//VVJ

Neubránila jsem se škodolibému tichému zachechtání uvnitř své hlavy, když se Sirius fakt málem propadnul do řeky. Naštěstí ne úplně, protože já bych ho určitě ven netahala. Možná... možná bych se zmínila jeho matce po návratu z procházky, ale to už by bylo asi pozdě. "Znovu, lépe, radostněji," houkla jsem po něm důležitě, jako tehdy po mně matka, když takové věci učila mě. Siriusovi se ale nedařilo dál, a já už jsem se málem chytala tlapkama za hlavu, než konečně dorazil na břeh. "To víš, Siriusi, musíš se to prostě trpělivě naučit ustát. A pak to ještě natrénovat tak, abys u toho nevypadal jako pavouk s nedostatkem nohou, ale jako normální vlk," zachytračila jsem a otočila jsem se s elegantním mrsknutím ocasu, abychom mohli pokračovat.
Konečně jsme se trochu přiblížili ke Smrkáči. Kdyby nebyla taková tma, skoro by byl v dálce vidět. Zjistila jsem to primárně díky tomu, že jsem si tenhle háj cedrů z dřívějška pamatovala, a skoro ve mně probouzel dojemné nostalgické myšlenky… ale jenom skoro. "Víš vůbec, kam se se mnou taháš?" zajímala jsem se, protože mě překvapilo, jak mu nevadí mě pronásledovat přes kamení, rašeliniště i skrz řeku.
Jak jsme tak z volné pláně pronikli pod stromy, sněžilo a foukalo tu zase o něco míň, až bych tady málem zatoužila zůstat na odpočinkový dýchánek, ale myšlenka na nutnou inspekci rodného lesa mě docela radikálně poháněla dál, a pokud nechtěl můj společník ve svém věku někde zhebnout zimou, hlady nebo pod tlapou úchylů a psychopatů tuláků, bylo v jeho nejlepším zájmu mě prostě následovat.
Sirius mi navíc zatím vesměs nedal důvod ho začít kritizovat, což se povedlo málokomu. I kožich měl decentní, což jsem vesměs říkala pouze o zbarveních v naší vlastní rodině a potom jen o výjimečně ladících barvách kožichu mimo ní. Rozčilovala mě snad jenom ta skvrnka pod jeho levým okem, ale každý kožich kromě mého měl ve finále samozřejmě nějakou chybu. Navíc bylo s podivem, že se takhle hezký vlče narodí matce s kožichem, kterej vypadal, jako že tam Život některý barvy vylil omylem, co jsem na ní tak z dálky koukala.
"Máš štěstí, že máš kožich do hněda, Siriusi. Hnědé tóny vždycky přebijí ty ostatní. No sám si poslechni, jak hrozně to zní, když je někdo šedej! Šedej šedivej šediváckej šedoch! Neznám větší nudu a hnus, než šedivej kožich. Bez tepla, bez temperamenu, no prostě bez ničeho. Fuj!" začala jsem zase vycpávat ticho monologem a dávat vlčkovi vedle sebe instruktáž. Ráda jsem ostatní instruovala a informovala.

//Západní Galtavar

//Měsíční rašeliniště

Sirius jednoduše odpověděl, že je otec neopustil. Nevypadal, že by se o tom chtěl nějak extra vykecávat, nebo že by ho to bavilo, takže jsem se rozhodla se tím nadále nezabývat a prostě to pak ve slabé chvíli vybalit rovnou na jeho matku. "Na co mi to bude? Informace jsou to nejdražší, s čím se ve světě obchoduje, Siriusi. Kam se hrabou křišťály a drahokamy. Kdo má informace, má všechno," ušklíbla jsem se spokojeně sama nad sebou. Ráda jsem hledala slabá místa a pak se v nich rýpala. Ráda jsem rozvracela vztahy na základě nedorozumění. Prostě jsem měla ráda... drama. A bez informací to nešlo.
Sotva se na obzoru začalo ve tmě objevovat jezero, svedla jsem náší cestu míň jižně a víc západně, abychom došli k místu, kam jsme potřebovali dojít, nebo aspoň bylo v našem nejlepším zájmu k němu dojít. Nevim, jak na tom byl můj nerovnoměrně vyspělý společník, ale já jsem rozhodně hodlala řeku v tomhle mrazu překročit suchou nohou. Nebyla jsem přece magor. Znala jsem tu cestičku z kamenů, protože jsem jí přecházela i v létě. Vodu jsem nemusela, když zrovna nebylo teplo nebo čas se umýt, abych nesmrděla jako zbytek špinavců tady na Galliree.
Ladně jsem dotancovala až k okraji, kde se řeka dala kousek před ústím do jezera přehopsat, a skočila jsem na první kámen. "Bacha, klouže to. Ne, že bych se o tebe bála, ale rozhodně tě nebudu vytahovat, když ti to ujede," oznámila jsem svému spolucestovteli jen tak mimoděk s důrazem na to, že do vody teď fakt skákat nebudu, přeskakujíc na šutr číslo dva. Byly porostlé mechem, takže to opravdu klouzalo a jeden musel vědět, v jakou chvíli využít drápky a v jakou polštářky. A takhle jsem hopsala z jednoho na druhý.
Nefalšovaně jsem se usmála, když se Siriusovi, který byl někde za mnou, zalíbilo mé představení, a začal se ke mně hned hlásit. "Ach, Siriusi, kéž bychom byli," vydechla jsem si, spokojená s tím, že když už se na mě musí nalepit fakan, je to zrovna on. "I kožich máš tak akorát. Připomínáš mi maličko strýce, maličko... no - splňoval bys prostě všechny podmínky. Rozhodně víc, než mí bratři," zabručela jsem a přeskočila jsem na poslední kámen. "Některé rody jsou prostě lepší, než jiné. Hodil by ses k nám. Máš jedno R a ladící kožich... a chováš se normálně, i když jsi nedorostenec," zauvažovala jsem zasněně nahlas, přeskočila na druhý břeh, počkala jsem na něj a ráčila pokračovat v chůzi.

//Cedrový háj

//Neprobádaný les

Brzy jsme se vymotali z lesa snad na ještě horší místo, co se pohodlí pohybu v krajině týkalo. Cestou zpátky jinudy, pomyslela jsem si pro sebe nespokojeně, jako kdybych tuhle trasu snad nevybírala já, ale nějakej úplnej pitomec. Sotva totiž skončilo kličkování skrz šutry, čekala nás cesta skrz rašeliniště, kde musel jeden dávat pozor na každý krok, aby nezapadnul do země a nezhynul bídnou pomalou smrtí, kterou bych přála nejmín třem čtvrtinám zděších vlků, v první řadě těm s hnusnejma kožichama a v poslední řadě těm, co měli hloupý blbý kecy, jako třeba nedávno Shao nebo tehdy dávno Skyliethasa. Vlček se mnou naštěstí držel tempo, takže jsem ho tu nemusela nechat umřít.
"Má ošklivej kožich? Je stará? Stydíš se za ní?" začala jsem se celkem zaujatě vyptávat. Jednak jsem chtěla najít nejslabší místa, abych pak na vlčici měla všechnu špínu, a druhak jsem sama neznala nic takového, jako bylo nesnášení vlastní matky. Moje matka mě milovala, rozmazlovala a dávala mi přednost už od malička. V životě by mě nenapadlo ji nesnášet. Ale ne všechny matky byli Weriosasa I., z rodu Assassínů. Tahle podle vlčkových slov nedokázala pochopit dokonalost svého syna, což bylo samozřejmě nesnášeníhodné, to ano. "A otec vás teda opustil?" sondovala jsem ještě, když vlček řekl, že otec je kretén. Je, takže byl určitě někde naživu. Chudinka vlčice, jaká škoda. Není nic smutnějšího než rozvrat partnerství. Zvlášť čerstvě po vlčatech. Tohle drama se mi začínalo líbit.
"Stará, stará? No dovol, jsem sotva o dvě zimy starší než ty! Jsem nesmrtelná, a navždycky krásná. Nevidíš?" obořila jsem se na něj lživě, protože jsem si sama nepřipouštěla, že bohové jako já po třech letech ještě stárnou, ale prostě navždy zůstávají v tomhle mladém věku. Navíc mi bylo jasné, že hned co zajdu za Životem, zase mě trochu omladí... vylepší... zkrášlí. Očividně už bylo na čase.
"Dobře, Siriusi, já jsem Lindasa I., z rodu Assassínů, ale výběroví mi můžou říkat jenom Lindasa, nebo Linda," naznačila jsem mu neutrálně pohledem, že on ještě výběrovej neni, ale možná brzo bude. "Sirius je vznešené jméno. Zní důležitě. A je v něm přesně jedno R, což je pro samčí jména naprosto zásadní. Mí bratři se také jmenují IzaR a FiéR, a i když jsou oba tak akorát zralí na vydědění, R mají určitě tak akorát," začala jsem přemýšlet nahlas. Tohle vlče mělo správně jméno i kožich, vlastně se docela povedlo. Skoro jako kdyby jeho rodiče nebyli prašivci a dali si záležet. Spíš to ale byla náhoda.

//VVJ

//Sopka

Rozhodla jsem se svou cestu, zatím sdílenou proti vlastní vůli, stočit trochu jižně, protože já jsem rozhodně nechtěla řeku brodit v její severní části, ale naopak v té jižní, kde byl kamenný přechod a dala se tak přejít suchou nohou. Byla jsem děsně geniální, když přišlo na udržování vlastních tlapek v suchu a čistotě. Proto jsme po chvíli pronikli do lesa, ve kterém se ještě stále válela spousta neúhledně rozházených sopečných šutrů a zbytků, které už x let nikdo nemínil uklidit. Ještě v tu chvíli se mě vlče drželo. Kdyby sem čas od času nakráčel nějakej chytrák s magií země nebo předmětů a ráčil ty šutry posunout, nemusel by tu jeden pořád dávat pozor pod nohy jak tydýt. Nespokojeně jsem vyfoukla nosem, když jsem se motala mezi šutrama, nevěnujíc přílišnou pozornost tomu, jestli ten cizí synáček stíhá nebo ne. Byla jeho věc, jestli zvládne nebo nezvládne držet krok, protože princezna se rozhodně nezdržuje tim, jestli s ní ostatní zvládaj držet tempo, a už vůbec ne cizí bastardi. "Kdo, tvoje matka?" zajímala jsem se. "To by byl v naší smečce exotů asi tak poslední chybějící článek, aspoň to všechno krásně zapadá. Předpokládám, že už jste se taky přidali?" utrousila jsem povýšenecky, hladová po informacích, jako kdybych já sama nebyla jedna z nejhysteričtějších zdejších osob, ale moje hysterie byla teda vždycky oprávněná, takže se to takřka nepočítalo. "Že vy jste přišli bez otce, viď?" doplnila jsem ještě. A můj zrak byl perfektní, takže jestli otce nevyhledaly moje oči, tak tam prostě nebyl. Čim míň samců v naší smečce, tim hůř, začala jsem se interně vztekat, že nemám komu přebírat a svádět partnery. Bylo mi docela jedno, jestli někde po cestě zdechnul, nebo jim prostě zdrhnul, nebo jestli jsem strefila nějakou jinou citlivou notu.
Připlácla jsem uši k hlavě, když se vlče začalo zničehonic bez varování řehtat. O tom jsem si taky myslela, že je to věc, kterou můžu dělat jenom já. A vypadá to, že se jí exoti i narodily. Geny jsou prostě svaté a neomylné. "Jestli ti tak mám přestat řikat, tak se aspoň rač představit, hmmm? Do tý doby budeš prostě... prcek, potěr, nedonošenec, zlatíčko, miláček nebo mimino," začala jsem vyjmenovávat, nadechujíc se, že ze mě vypadnou ještě další jména, protože jsem měla nekonečnou slovní zásobu, ale vtom do mě vlček drcnul a předehnal mě. Měl štěstí, že směřoval tam, kam já, protože kdyby se jenom o kousek uhnul, asi bych se schovala někam za strom a potom se mu vypařila a nechala ho tady. "A vůbec - ani nevíš, kam jdu! Mohla bych se ti vypařit, a nepředpokládám, že tě matka bude hledat, za ty řeči, co o ní vedeš," zachytračila jsem, ale předhánět jsem ho nemínila. Princezna neběhá, ani nežene.

//Měsíční rašeliniště

//Mecháč

Vyklouzla jsem ze svého teď-už-smečkového lesa rovnou na západ, protože jsem si moc dobře pamatovala, kde je můj rodný les, a trefila bych do něj snad ze všech koutů Gallirei, nemluvě o tom, že můj orientační smysl samozřejmě vždy byl a také zůstal perfektní. Vodopády a Smrkový les bývaly moje vesmírné středobody. Všechny cesty vedly tam. Kam se hrabe Mecháč. Ve Smrkáči by blechová epidemie nikdy nezačala. Ofouknul mě studený vítr a pomyslela jsem si, jestli je dobrej nápad chodit ven zrovna v tomhle nečase, ale měla jsem prostě na procházku chuť a chtěla jsem jí teď a hned, takže jsem jí samozřejmě musela mít.
Konečně se přede mnou i ve snížené viditelnosti objevila sopka, kterou jsem začala obcházet po jižní straně, takže to nachvíli blokovalo ten studený vichr a sněhové vločky. I když byl můj kožich naprosto perfektní, zimu jsem moc nemusela. Ráda jsem si hřála zadek v zateplených úkrytech. Třeba ta zima aspoň upálí všechny blechy… a nechá pojít hlady ty zablešený tuláky, co je sem přitáhli.
Po chvíli po vylezení z lesa jsem najednou nabyla dojmu, že za mnou v tenké tající sněhové pokrývce slabě slyším něčí kroky, ale zatím jsem se nechtěla namáhat s otáčením hlavy. Jestli mě pronásledoval kdokoliv z Mecháče, byl to buď fakan, nebo Izar, nebo Meinere, nebo Shao, takže nikdo nebezpečnej ani nikdo, kvůli komu má cenu se ohlížet. Netrvalo ale dlouho a ozval se i hlas a příkaz stát. Neochotně jsem se tedy ohlédla. Potěr.
"Co jsi zač? Vim, že máme smečku plnou mimin, ale nikomu jsem neslíbila žádnou chůvařinu. Kdo tě poslal? Matka? Launee? No kdo? Měl bys to otočit, než dojdu mamince vypíchnout oči za to, že tě nechá takhle volně běhat," vychrlila jsem na něj asi tak v pěti vteřinách a jala se s ledovým klidem pokračovat v chůzi. "Já tu nejsem od žádnýho chůvaření, ani od jiný práce všeho druhu, to ať dělaj Shao s Izarem a Meinerem, to jsou správný slečinky tak akorát pro tuhle práci. Nebo třeba Therion s Launee, to jsou teprv adoptivní rodiče pro nechtěný spratky. A ještě ke všemu jsou chytrý až na půdu, takže se ti určitě budou líbit. Můžete si třeba navzájem vymluvit díru do hlavy chytračinama, tak jdi asi spíš za nima, zlatíčko, ano?" navrhla jsem s nezájmem už zase s čumákem dopředu, takže jsem ani nemluvila směrem k němu. To tak, vypotit si stříbrnou krev u nějakýho stupidního hlídání, od toho maj vlčata přece matky. Mě se ta moje taky nechtěla zbavit, ale to bylo asi tim, že jsem byla od malička tak hezká a dokonalá, protože bratrů se třeba docela určitě zbavit chtěla.

//Neprobádaný les

//Dno

Vystrčila jsem z úkrytu nejdřív hlavu a zavětřila jsem, abych si udělala přehled o situaci. Byly tu zase nějaké nové pachy, ale já jsem se nechtěla obtěžovat zjišťováním toho, o koho jde. Vůbec mě to nezajímalo. Jenom další vlci, co budou jednou v hiearchickém žebříčku hluboko pode mnou. Ve většině z nich jsem viděla víceméně jenom otroky a posluhovače, kterejm budu jednou řikat, co mají dělat. Elegantně jsem se z úkrytu vyloudila v celé své kráse a ohlédla jsem se na své tělo z obou stran, abych zjistila, jestli mi někde nedejbože netrčí chlup. Sice jsem to zkontrolovala už dole v noře, ale za ten náročný výšlap zpátky na povrch se to samozřejmě mohlo změnit. Po kontrole jsem se teprve pořádně uklidnila.
Napadlo mě, že i když je večer a počasí nic moc, lepší už to teď za zimu nebude, a tak bych se měla jít konečně podívat do Smrkáče, jestli tam z naší bývalé smečky něco zbylo nebo ne. Tipovala jsem, že spíš ne, protože se rozpadala ještě v době, co jsem tu byla, ale za prohlídku jsem nic nedala, a stejně jsem se chtěla trochu projít a zahýbat, abych si udržela linii, když jsem teď před zimou musela víc žrát. Nechtěla jsem ze bejt tlustá ošklivá bečka, jako některý další zdější vlčice.

//Sopka

Znechuceně jsem se ohlédla po bratrovi, jak se drbe o stěnu. Jakkoliv moje tělo svědilo mě, určitě to nebylo dost na to, abych se podrbala byť jen tlapkou, natož o nějakou vlhkou kamennou stěnu, kvůli který mi potom vypelichá srst. "Ano, ano, ano," souhlasila jsem spokojeně a důležitě s bratrem, který projednou souhlasil se mnou. Možná jsme byli dokonalí, ale pořád jsme nebyli bohové. A k tomu nám mohli dopomoct jedině další bohové. A já už měla pár jednotek za poslední dobu nasbíráno, takže jsem se k Životovi určitě brzy chystala.
"Dobře," souhlasila jsem nakonec i s tou jeho prupovídkou o úkrytu ze stromů a větví, kterej nám postaví nějakej chudák s magií země. Konečně jsme znovu našli společnou řeč. Byla pravda, že bylo pošetilé se spokojit s čímkoliv. I když jsem tenhle úkryt vlastnoručně vyzdobila a to osvětlení bylo naprosto geniální, pořád to byla díra v zemi. Taková díra, která tu vznikla sama od sebe. Nebylo to vlčí dílo. Nebyli jsme přece nějaký líný podřadný zvířata. Bratr měl pravdu, že náš opravdový úkryt bude jednou muset mít jinou podobu. Majestátní, prosvětlenou, s čerstvým vzduchem.
Zašklebila jsem se za bratrem a protočila jsem oči, když mi začal radit, že se mám brzo vyprdelit. Samozřejmě jsem to měla v plánu, ale když mi to teď poradil on, rozhodla jsem se ještě pár minut zůstat a dorovnat všechny ty svítící části mechu na svá místa, aby to na centimetr sedělo. Až potom jsem se pomalu protáhla, v nepozorované chvíli jsem se lehce podrbala na boku, načež jsem chlupy zase srovnala, a začala jsem taky šplhat z nory ven.

//Mecháč

"Teď jsi vlastně na něco kápnul, Izárku," zapřemýšlela jsem nahlas, když jsem po něm zatím trpělivě sbírala ty neúhledně rozházené kusy mechu a začala je dávat tam, kam opravdu patří. "Měli bychom zase navštívit Života a Smrt, nechat se trochu... dozdobit, vylepšit, však víš," navrhla jsem, i když v případě našeho rodu se o vylepšování moc mluvit nedalo. Byli jsme takřka dokonalí. "Jestli mají naši nepřátelé lehnout popelem, nebudu to zařizovat holýma tlapkama," dodala jsem ještě, aby bylo jasno. Mínila jsem se minimálně znovu vrátit do živlu magie příkazu, a prostě ostatním bezostyšně diktovat, co mají dělat. Jenom ta představa mě náramně vzrušovala.
Poslouchala jsem bratrův výlev ohledně těch vlků z Ageronu a souhlasně jsem mlčky přikyvovala, zatímco jsem vzadu v jeskyni dělila mech na tři části a rozmisťovala ho tak, aby byla rovnoměrně osvícená opravdu už celá nora. Ten počet nakonec krásně vyšel. Aby ne - byla jsem geniální. "Přesně, chudinka ta jeho beta, no prostě hrůza. Když je někdo takovej úchyl přes práci a chce svojí práci opravdu odvádět, jako ona, proč ho v tom jako nenechá? Míň práce pro něj," přisvědčila jsem. My s Izarem bychom určitě byli mnohem lepší vůdci smečky, protože bychom rozvrhli práci přesně tak, aby žádná nezbyla na nás. Jenom sekýrování. O tom jsem nepochybovala.
Až k bratrově poslední myšlence jsem měla námitku. "Tak zaprvý - já to za úkol dostala, a chci ho splnit, protože je nenáročnej a je to to poslední, co pro tuhle smečku udělám," objasnila jsem, protože Izar tu posledních pár momentů nebyl a věděl pěkný kulový. "Zadruhý se podívej, jak jsem to osvícení krásně rovnoměrně rozmístila! No podívej se! Díky mně je ta nora o sto procent krásnější, a nebejt toho, nevidíš si ani na špičku čumáku," doplnila jsem ještě, hrdě jsem se narovnala a švihla jsem ocasem. Bylo mi fuk, co si myslí otrapa bratr bez špetky smyslu pro estetiku, ale můj osvětlovací projekt byl víc než krásnej. Na centimetry vyměřené světelné kusy mechu už pomalu vrůstaly do toho normálního, nesvětélkujícího povrchu jeskyně. Byla to ukázková práce.
"A co budeme dělat, no co budeme dělat... všechny si prostě postupně omotáme kolem prstíků a zotročíme, to budeme dělat přece," odpověděla jsem na jeho otázku. Byl teda vůbec nějakej celej protivnej. Já jsem narozdíl od něj asi vstala pravou nohou z pelechu.

//Mechový lesík

Naštěstí se bratr jal nadávat na jiný věci, než na mě. "Povídej mi o tom, Izare! Je to tu zablešený skrz naskrz, ó Izare, budeme se muset jít umýt. Vyprat si kožichy. Nejmíň napatnáctkrát! Nebo spíš nadvacetkrát, nebo jednadvacetkrát. Navzájem... ať nám v tom kožichu žádná mrcha nezůstane. Bože, to je tak odporný," zavdychala jsem hystericky, popošla jsem zpátky ke vstupu pod stromem a pomalu jsem se začala neúhledným nízkým vchodem tlačit zpátky do úkrytu, ze kterého jsem teprve před malou chvílí vylezla ve společnosti blecháče. To mi podruhé tak tochu připomnělo, že mám taky blechy, i když se mi na to v posledních pár chvílích dařilo poměrně úspěšně nemyslet. Ve vchodu jsem se tedy párkrát ošila, a když jsem si ty mrchy představila, jak mi hopsaj v kožichu, začalo mi z toho nachvíli zase tikat oko.
"No dovol," obořila jsem se tak nějak do čela uličky, když Izar pronesl, že smrdím. Nehoráznost. Skoro bych to na něj zaprskala, kdybych ho neměla za zadkem, ale před sebou. Hned po jeho další otázce mi ale došlo, že je to tím, jak ze mě cítí Meinera. Zatím jsem to nechala bez komentáře. Ke konci jsem krok zrychlila a rovnou jsem pronikla do zadnější části našeho úkrytu, která ještě nasvícená nebyla. Chyběly tam asi tak tři kousky na krajích a uprostřed - jenom tak roztřetit ten Izarův kus mechu a vyšlo to akorát.
"Jo, jeden ušmudlanec se mě dotknul," procedila jsem nabubřele a rozhodla jsem se tohle vůbec dál nekomentovat, doufajíc, že se na to snad nechce nějak extra vyptávat. "Pojď sem s tim mechem, ty nádhero... co ti tak trvalo?" zajímala jsem se spíš sestersky popichovačně, než nějak extra protivně. "Viděls ksicht toho protivy Faliona? Asi si myslí, že je děsně důležitej. A ta chudák beta... škoda slov," uchechtla jsem se ještě, když jsem hledala, kam přesně ty svítící kusy umístíme.

Jakmile jsem tomu rozpůlenci navrhla, že ho představím bratrovi, zničehonic se ozvalo prasknutí, až jsem nadskočila, a on byl tatam. No fakt! Zrak jsem měla perfektní, ale nikde v dosahu jsem ho neviděla, když jsem se po něm rozhlédla. UMŘEL? Svraštila jsem čelo a zamyslela jsem se, že už na to asi fakt měl věk, jestli natáhnul bačkory. Jenom to teda znamenalo, že jsem od něj ty blechy chytila zbytečně, jestli si ho fakt odnesla Smrt, nebo kulovej blesk, nebo ho prostě spolkla zem. Pravděpodobnější teda bylo, že to byly nějaký magický techtle mechtle, který použil, protože mu vadilo setkání s Izarem, což jsem docela chápala a nemohla jsem mu to zazlívat. Protočila jsem očima a přenesla jsem váhu jenom na jednu polovinu těla, jak jsem to tak dělávala, když mě mentálně vyčerpávalo moje okolí, a počkala jsem, jestli se teda bratr ráčí přijít, nebo co. Jeden by si pro něj vyhulákal hlasivky a on se ne a ne přestat vykecávat.
Když se za mnou konečně ráčil rozběhnout, znovu jsem se narovnala a prohlídla si ten mech, co měl v tlamě. Tenhle zbyteček mechu mě zajímal defacto víc než on, protože to znamenalo, že bude jeskyně konečně rovnoměrně osvícená, až ho tam doplníme. Věnovala jsem zelenému svítícímu chuchlu sladký úsměv, a potom jsem si o něco vážněji změřila bratra, když se mi snažil cokoliv vyčítat. Tyhle jeho výlevy mě vůbec nezajímaly. Bylo to pochopitelný, když jsem je měla já jako hysterická vlčice, ale u něj to vypadalo prostě blbě. "Nech si ty idioty, bratříčku," začala jsem ho chlácholit jako mimino, aby mu z tý vší zloby náhodou nerupla hlava. Vypadalo to, že jsme oba přijatý do smečky, a tím pádem náš plán vychází, což teď bylo hlavnější než nějaký jeho paranoidní výmysly o čemkoliv. Tady ale nemělo cenu to nahlas probírat, a stejně jsme měli cestu do úkrytu kvůli mechu. "Pojď, musíme dokončit prácičku," pobídla jsem ho vítězoslavně, jako kdyby to snad byl primární důvod, proč jsem si ho k sobě zavolala. Co byly nějaký naše hádky, který tu byly už od dětství? Hlavní přece bylo, že jsme na zimu ve smečce.
V jednu chvíli mi došlo, že ze mě možná ještě pořád trochu smrdí ten blešivec Meinere, ale to se nedalo nic dělat. Byla jsem to schopná okecat, řešila jsem s nim přece jenom business.

//Dno

//Stojíme s Meiným opodál, ale hulákám na Izara

Ušklíbla jsem se, když prohlásil, že jeho první vzpomínka klidně mohlo bejt kutálení z vršků. To tak. Snad ničím jsem si v životě nebyla tak moc jistá, že tenhle vlk nemá společný geny s kymkoliv soudnym, natož s bohama. Takže jsem jenom protočila oči až k mozku, načež jsem začala okolí skenovat intenzivněji. Přemýšlela jsem, koho bych tak mohla potrápit, zkritizovat nebo zaměstnat. Meinere mi zatím stačil, ale trávila jsem s nim na můj vkus až moc dlouhej časovej interval. Bála jsem se, abych kromě blech třeba nechytila i syndrom blednoucího kožichu, nebo tak něco.
"Smrt teda neni moje kámoška, a už vůbec ne nejlepší. Viděls někdy její kožich, nebo celý to hnusný doupě? Viděls? Jestli jo, tak určitě víš, proč neni moje kámoška, takže nevim, proč se ptáš," zaprskala jsem do tmy a povýšeně jsem přivřela oči. Já byla lepší než Smrt. Mohla jsem jí radit, nebo líp - ona mohla bejt moje rádkyně, až jednou všechno ovládnu.
"No to teda doufám, že jseš důležitej zakládající člen," naklonila jsem k němu hlavu s otázkou v očích. "Nepřeju ti, aby mě něco přimělo o tom pochybovat," zavyhrožovala jsem a otočila jsem hlavu zpátky do tmy. Jestli jsem se s někym nehodlala tahat, tak s nějakou obyčejnou nedůležitou kappou, a už vůbec ne s takovym kožichem. Od toho všeho se odvíjel i prosto, který mezi námi musel na veřejnosti být. Čím nižší jeho hodnost, tím větší. Tak jsem to měla se všema.
Ještě chvíli jsme takhle stáli, než jsem začala větřit bratra. "Bratr, bratr!" skoro bych se k rozpůlencovi přisunula a začala s nim lomcovat nadšením, ale pořád platil zákaz dotýkání. "Pozvu ho k nám, ukážu mu, koho jsem ulovila jako... spojence, hm?" vydechla jsem, a aniž bych se svého společníka ptala na souhlas, nadechla jsem se, abych mohla bratra přivolat jako bludička. "Izááááááárku," zavolala jsem přiměřeně nahlas, ale stejně to bylo tak akorát na to, aby chudákovi vedle mě praskly ušní bubínky. "Izáááááááááááárku," zopakovala jsem to radši ještě jednou, i když to určitě nebylo třeba, protože stál kousek od nás a vykecával se s Launee a Therionem. Ráda jsem na vlky takhle hulákala, aby přiběhli oni za mnou, a já se tak nemusela namáhat chodit k nim.

//Zablešená díra

Vyloudila jsem se z úkrytu za Meinerem. Byla noc. Šílený - čas v úkrytu asi utíkal úplně jinou rychlostí, než tady nahoře. Nechtělo se mi uvěřit, že jsem se s tim všivákem zahazovala celej jeden den svojí vzácný a výjimečný existence. Okamžitě jsem čenichem vdechla první dávku čerstvého vzduchu a rozhlédla jsem se ostřížím zrakem po lese, který protínalo měsíční světlo. Launee s Therionem něco řešili a Shao si konečně našel konverzačního dvojníka na svojí mentální úrovni. Zbytek mě nezajímal.
"I kdyby byl tvůj otec Život, podle mě by tě z těch kopců radši shodil, a to je to Život," začala jsem rozpůlence urážet hlava nehlava, protože jsem nechápala, o čem mluví. "O Smrti ani nemluvě. Vochechule jedna nevkusná, neni divu, že je v tý zřícenině navěky sama," zamrmlala jsem si spíš tak pro sebe. Já a Smrt jsme měly hodně nevyřízeno. Smrt pro mě byla jedno velký zklamání. Konečně nějaká nadbytost, co je vlčice, a ona je takhle nevkusná a zašije se v takový díře. To já - já bych byla mnohem víc reprezentativní, kdybych byla bůh. Bohužel jsem zatím bůh nebyla. Zatím.
"Jasně, jasně že jsem chudáček, co tady žije. Mezi blechama a vlčatama. Tobě to možná nevadí, protože jseš tulák, a jseš na parazity a bídu zvyklej, ale pochop, že mně se to teda moc nelíbí. A už vůbec neřikej, že jsem jeden z těch chudáčků. Já jsem tady ten chudáček. A vůbec," zarazila jsem se, když mi došlo, že u něj možná stojím ze zvyku moc blízko, a udělala jsem úkrok do strany, jako kdybych v sobě měla dvě promile, a zase jsem se elegantně napřímila. Došlo mi, že kvůli tomu... rozptýlení jsem vlastně ani pořádně nedodělala práci v úkrytu, ale Izar stejně ještě pořád nepřinesl ten zbývající kousek mechu. Kde je ten ničema? Neschopnej a ve všem druhej, jako obvykle.

"Náhodou - víš, co by to bylo, mít v úkrytu takovou kuriozitu, jako je ten tvůj rozpůlenej kožich? Náramná exotika. Jak se něco takovýho vůbec stane? Rodiče se nepohodli?" optala jsem se necitlivě. "Až umřeš, stáhnu ho z tebe a budu si do něj utírat tlapky," zašeptala jsem směrem k němu děsně romantickym tónem, a začala jsem si představovat, jak to bude vypadat. Díky tomu můj mozek celej tenhle nápad zase rychle zavrhnul, protože to nevypadalo dobře ani v mojí hlavě. Nerada jsem si to přiznávala, ale tenhle vlk pro mě byl skoro užitečnější zaživa.
"Aha, takže ty sis to myslel. To je hezký, že sis to myslel, zkus si to příště i ověřit, než mi začneš dělat návrhy, dobře?" poradila jsme mu nakvašeně. "Fakt nemůžu uvěřit, že se tu tenhle parazit všude rozšířil. Gallirea se očividně mění na pěkně špinavý místo. Ale se všema těma chudáčkama, co tu žijou, to byla jenom otázka času," započala jsem monolog, bohužel ne interně, ale nahlas, jak bylo často mým zvykem. U rozpůlence bylo stejně jasný, že nebude nic moc namítat, narozdíl třeba od Shaa. Tohle se mi na něm líbilo, jako jedna z mála věcí, společně třeba s jeho... klíčovou pozicí ve smečce.
Když prohlásil, že mu na jaře bylo deset, váhavě jsem si ho změřila. To byla asi pravda. Nevypadal nějak extra staře, dělalo to spíš to zmrzačení. "Dobře," schválila jsem mu tuhle odpověď, jako kdybych mu jí snad mohla zakázat. Deset znělo ještě dobře. Jedenáct už tolik ne, ale... to byl problém příštího jara.
Spokojeně jsem se na něj usmála, když sám navrhnul, že by ho se mnou nahoře neměl nikdo vidět. Na tenhle detail bych skoro zapomněla, ale možná to bylo tim, že už jsme tu byli pěknou chvíli, a když jsem se o něj otřela kvůli blechám, nechala jsem na něm docena znatelně svůj pach, takže bylo docela jedno, jak moc se k sobě hlásíme nebo nehlásíme. Bohužel. Druhá věc byla, že bylo výhodný bejt čas od času vidět, jak se s nim bavim, ale jenom před Launee, aby veděla, že trávim čas s důležitym zakládajícim členem. "Před bratrem ne, před Launee a Therionem jo... před ostatníma spíš ne," rozhodla jsem. "Nebo budem dělat, že řešíme něco... děsně důležitýho," táhnul se můj zvučný hlas úzkou chodbou, když jsem se šplhala nahoru v závěsu za ním. "A ani slovo, že mám blechy! Kdo nemá vlezlý oči, ten si ani nevšimne," doplnila jsem ještě. To by byla katastrofa.

//Jdunavzduch