Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když Sirius poznamenal, že takhle budu mít v kožichu děti světlušek, znechuceně jsem se ošila. Nikdy by mě nenapadlo, že světlušky budou klást larvy do kožichu. Možná proto, že to byla docela pitomost. Ale zase - nemohla jsem mu zazlívat, že zkazí každou hezkou věc. Byl to samec. To samci prostě dělali. "Viď, děkuji, Siriusi," souhlasila jsem, když řekl, že jsem krásná, ať už to myslel vážně nebo ne. Byla to totiž svatá pravda. Ale teď, když mi to potvrdil, už jsem konečně přestala mít potřebu se neustále prohlížet, a začala jsem věnovat pozornost i jemu a našemu okolí.
Znepokojeně jsem se zamračila, když se mu obličej zase roztáhnul do úsměvu a nechala jsem to plavat. Sirius byl zvláštní. I tak jsem ho měla už teď z nějakého zvláštního důvodu snad už teď o něco radši než oba svoje bratry dohromady, ačkoliv bych to nikdy nepřiznala. Navíc - k tomu, abych měla někoho radši než bratry, stačilo málo.
Konečně se mi svěřil aspoň s tím, co ho baví, když teda nic jiného. "To je ale perfektní záliba, ne? Když ti to jde a líbí se ti to, měl by ses tomu věnovat," poradila jsem mu zkušeně. To, co bavilo jeho, mě totiž zrovna bavilo taky. Jenom s tím rozdílem, že pro mě byli ubožáci všichni automaticky. Nikdo jim to nemusel dokazovat, protože to většinou rovnou dokazovali samy. Svým zjevem, svým obličejem, sýma řečma. Podkopávali si nohy, aniž by to za ně musel dělat někdo jinej. Stačilo na to jenom jemně upozornit a vykolejit je. "Ráda říkám ostatním třeba: 'já mít tvůj obličej, utopila bych sebe samotnou po prvním pohledu do vodní hladiny'," zapřemýšlela jsem nahlas, "ale jenom těm, u kterých to myslím vážně," dořekla jsem, aby bylo jasno. Upřímnost byla samozřejmě klíčem.

Když se přestal smát jako blázen, jen jsem vytáhla uši od hlavy zpátky nahoru a dál jsem pokračovala v prohlížení vlastních drápků na nohách a v tom, jak krásně vypadá v tomhle žlutozeleném světle zbytek mého těla, když už si nemůžu prohlédnout vlastní obličej. "Svítící moucha nesvítící moucha, ať je to klidně svítící červ, nebo svítící pavouk, hlavně, když to svítí," pronesla jsem, pořád fascinovaná vlastníma tlapkama, než jsem od nich konečně zvedla oči. "Pověz, Siriusi, že mi to sluší? V tomhle světle? Hm?" začala jsem vyzvídat, protože tu nebyl nikdo jinej než on, i když jsem sama dobře věděla, že vypadám prostě brilantně. Když jsem si ale všimla, jak připlácává jednu ze světlušek ke stromu, ztratila jsem jakoukoliv naději, že má můj společník byť jenom minimální smysl pro estetiku a hezké věci. Očima jsem těkla po světlušce padající pod strom a zase po něm, a nechala jsem to radši bez komentáře.
"A co se pořád tváříš jako kakabus? Jestli tě to nebaví, neměl jsi se za mnou tahat. Nikdo tě nenutil. Můžeš se taky vrátit do lesa za ostatníma exotama a usmrkancema, jestli se budeš takhle tvářit," poradila jsem mu s lehkým výdechem, protože na to teda nebyl nikdo zvědavej. Polsedních pět minut jsem z něj měla dojem, že větší sranda by byla snad i s Meinerem. Ale možná jsem toho po vlčeti prostě chtěla moc. "Řekni mi, co tě baví," vyzvala jsem ho a zamrkala jsem, aby to vypadalo, že mě to fakt šíleně zajímá. Ve skutečnosti mě to ale zajímalo jenom trochu. Co mi bylo po tom, co baví půl roku starý děcka? Měla jsem svejch zájmů dost.

Nejlepší na tom všem bylo, že tohle místo nebylo vůbec úkryt, ale bylo lepší než úkryt. Nesněžilo sem, nefoukal sem studený vítr a ještě tu světélkovaly světlušky, a já jsem v jeich záři musela uričtě vypadat nejmíň jako nejkrásnější vlčice na světě, nebo možná dokonce jako bohyně. Škoda, že jsem se na sebe nemohla nějak podívat, protože tu nebylo jezírko ani tůňka. A škoda, že tu nebyl nikdo, kdo to ocení.
Chvíli jsem jen tak zrelaxovaně seděla, než mě napadlo, kde teda je ten zmetek. Kde se zdržel? Proč má zpoždění? Nezapadnul zpátky do toho potoka? Jakožto princezna jsem se za ním nemínila honit a hledat ho někde v mlze, jestli to nezvládnul, ale nechtěla jsem potom trpět kecy jeho matky, až ho bude hledat. I když... ta ho vlastně údajně taky nesnášela. Třeba se po něm nebude shánět nikdo. Stejně jsem ho ale nešla hledat a pomoct mu, na oplátku toho, že si ze mě posledních pár chvil střílel a předstíral, že neumí mluvit.
Jakmile se ale vynořil z mlhy a zjevil se pod korunami stromu, kde už jsem na něj čekala já, začal se hystericky řehtat a já jsem pohoršeně stáhla uši k hlavě. "Ta mlha ti vlezla na mozek, nebo jako co? Vyšňupal jsi jí moc? Vyplašíš mi všechny světlušky, ty tele," osočila jsem ho a zkontrolovala jsem, jestli jsou všechny světlušky na místě. Ten jeho ryk jim očividně vůbec nevadil, ale stejně jsem ráda dělala důležitou a dramatickou. "No nejsem já dokonalá stopařka? Podívej se, kam jsem nás zavedla. Sem by tě ani matka nevzala, protože by to určitě neuměla najít," začala jsem se chvástat. "Bude to naše tajný místo," vydechla jsem nakonec, protože jsem najednou nabyla dojmu, jako kdyby mi to tu patřilo. Určitě jsem tu byla první. První vlk vůbec. A i kdyby ne, nezajímalo mě to. Můj strom!

//Ronherský potok

Protočila jsem očima, když Sirius dál mlčel a neodpovídal. Ve finále jsem ale byla zvyklá přebírat konverzační iniciativu i za ostatní a vlastně jsem neměla problém vyplnit ticho svým vlastním dvacetiminutovým monologem, když na to přišlo. Tím líp - poslouchat sebe samotnou bylo vždycky lepší, než poslouchat ostatní ubožáky a jejich názory, který nikoho nezajímaj.
Stačilo pár minut cesty od potoka a začal mě pomalu opouštět můj doposud dokonalý orientační smysl. Dělo se tu totiž něco zvláštního. Hodně zvláštního. Nepamatovala jsem se, že bychom dnes večer na některých územích viděli mlhu, dokonce ani tam, kde normálně bývala. Najednou ale byla všude okolo nás. Doslova nás pohltila tak, že jsem si brzo přestala být jistá, jestli se Sirius pořád drží u mě, a musela jsem dokonce párkrát prudce zamrkat, abych zjistila, jestli mi nepřestaly sloužit oči. Pro zrak neexistovalo asi nic úzkostnějšího, než taková noční mlha.
Čím dál jsem si to mlhou stále stejně elegantně vykračovala, dávajíc pořádný pozor, kam šlapu, i když nebylo vidět prakticky ani pod nohy, tím více se mi svíral žaludek a dělalo se mi špatně. Něco tu prostě nehrálo. Najednou jako kdybych cítila to, co jsem ještě v životě nepocítila. Třeba vlastní zbytečnost, nejistotu nebo pocit viny… pocity, které jiní vlci cítili na denním pořádku, ale já teda v životě ne. Dělalo se mi z toho na blití. Jako kdybych byla jeden z těch nechutnejch zablešenejch podřadnejch hladovejch tuláků s hnusnym kožichem. Jako kdybych měla štřapatou hnusnou srst a za partnera nějakýho nechutnýho nudnýho šediváka, co je jenom ubohá kappa. Jako kdyby mě matka od mala odstrkovala a dávala přednost Izarovi s Fiérem. Jako kdybych byla zbytečná. Takovej pocit jsem neznala. V jednu chvíli už to zašlo tak daleko, že jsem málem nezvládla udělat další krok dopředu. Ale přesně v tu chvíli se to zlomilo.
Mlha začala slábnout a přede mnou se po pár dalších krocích objevil obrovský majestátní strom, a okolo něj spousta světlušek, které mě přesvědčily, že mi zrak navzdory nízké viditelnosti v mlze slouží pořád stejně perfektně. Okamžitě jsem pocítila teplo a klid. I sněhová břečka se ztratila, jako kdyby vůbec neexistovala. Otočila jsem se za sebe, jestli se sem povedlo dojít i Siriusovi, nebo jestli je slabší kus, bylo to na něj moc a mlha ho nelítostně spolkla. To se holt někdy slabším kusům stávalo, obzvlášť tady na Galliree.
Sama jsem si v klidu sedla přímo pod strom a lehce jsem se opřela o jeho kmen, abych si po tom zážitku dopřála zasloužený princeznovský odpočinek.

//Pahorkatina dlouhých uší

"Jak chceš, nech si svoje smutky pro sebe," zasyčela jsem váhavě na Siriuse, když se netvářil, že by mi chtěl cokoliv povědět. Stejně - co mi bylo po nějakých obavách vlčat? Nebyla jsem chůva, ani jeho máma, ani kdokoliv další, koho by to mělo zajímat. Zajímalo mě spíš to, jestli bude držet tlamu i ve chvíli, až dorazíme k potoku, a bude potřeba ho přebrodit. Byla jsem si docela jistá, že se minimálně vnitřně bude vztekat stejně, jako se vztekal u řeky. Nutno dodat, že já jsem z toho taky neměla zrovna radost. Chudinky nohy. Chudák kožich. Chudák já.
Konečně jsme dorazili na místo, kde jsem potok celou dobu mínila překročit, a kvůli kterému jsme obcházeli půlku Gallirei, jenom abychom místo toho nemuseli skákat do nějaké ledové a divoké řeky. Stoupla jsem si ke kraji a významně jsem se na Siriuse podívala, načež jsem s hlavou hrdě vztyčenou začala šlapat potokem tak ladně, jak se po těch ledových kamenech jen šlapat dalo. Studilo to jako čert a už po prvních třech krůčcích jsem měla pocit, že mi odpadnout moje výstavní tlapky, ale aspoň se mi podařilo vyhledat úsek, který se dá přejít, aniž by vlk někam zapadnul a umrznul. Na konci jsem se na svého svěřence důležitě a zvědavě ohlédla, abych zjistila, jak si s překračováním vede on.
"Ty, co víš o tom rozpůlenci?" začala jsem se nakonec znovu lačně dožadovat informací. Na mlčení mě byla prostě škoda. Zatím jsem věděla jenom to, že Siriuse učil nadávky, ale jinak nic. Běda mu, jak zjistim, že neni důležitej zakládají člen smečky, zablešenec jeden černobílá.

//Osamělý strom

//Ohnivé jezero

"Žádné po mně nebude," prohlásila jsem a ušklíbla jsem se spokojene spíš jako nějaká přehnaně záporná postava, než jenom jako nezdravě namyšlená a sebevědomá vlčice, která má odpověď na všechno. Assassíni žili věčně. Byla jsem si tím docela jistá. I proto jsme nešedivěli. Prostě nesmrtelná rasa.
Zavětřila jsem uprostřed chůze, protože mě do čumáku praštil povědomý pach. Na tomhle území jsem snad nikdy nebyla. Kdyby ano, určitě bych si pamatovala, že na Galliree někde existuje území plné divokých králíků. Usmála jsem se jen při té představě, kolik králíků tu pod zemí asi bydlí. Kouzelné to místo. Zajíci a králíci – pro rod Assassínů to úplně nejdůležitější zvíře. Nejvěrnější spojenec. Nejposvátnější tvor. Běda tomu, kdo by některého z nich zkusil zabít, nebo nedejbože sežrat. Sama bych radši pošla hlady, než abych udělala něco tak nečistého a špatného. A na to vlastně hned krásně navázala vlčkova otázka, která z něj vypadla jako kdyby mimochodem. "Smutnou mě udělá, když někdo zabíjí a žere králíky a zajíce, a nechápe, že jsou to posvátná zvířata, kterým musíme darovat prostor a život," odpověděla jsem pravdivě, a rovnou jsem se zamyslela, jestli mě vlastně neudělá smutnou ještě něco, protože toho bylo spoustu. "Smutnou mě udělá, když někomu trčí chlupy, když má hnusnou srst, hnusnej obličej, smutnou mě udělá pohled na ošklivou vlčici nebo vlka, na chudáky a retardy a siroty, smutnou mě udělá... když mě někdo nechce poslouchat, když nechce udělat to, co po něm chci já. Smutnou mě dělaj tichý vlci a vlčice... těm bych všem prostě odebrala hlasivky a dala je sama sobě, aby mě ty moje pořád nebolely z toho, jak něco musim vysvětlovat," dokončila jsem slavnostně výčet a podívala jsem se na Siriuse, jestli mi taky teda nechce rovnou sdělit, co rozesmutní jeho.

//Ronherský potok

//Středozemní pláň

"Zaprvý to byla ukázka, takže jsem pěkně kecala a nebere mě to, když je někdo špinavec," vysvětlila jsem, když se Sirius začal ofrňovat. "Zadruhý bys koukal, kolik vlků by tohle rádo slyšelo," nepřestala jsem svého společníka i sebe samotnou přesvědčovat o tom, jak jsem dokonalá, žádaná a nedostupná. Byla to svatá pravda! Byla jsem mistryně herečka. Nebýt toho bych přece se svou náturou už nebyla přijatá asi do pěti smeček. Nebýt toho bych nikoho nikdy nesvedla. Nebýt toho bych nepřesvědčila tolik různých vlků, aby pro mě lovili, abych bez práce měla co jíst. Nebýt toho, nebyla bych prakticky asi ani naživu, protože jsem ostatním prostě hrozně ráda dupala po hlavách, a to se jim většinou nelíbilo.
Stočila jsem naší cestu už ke konci pláně trochu západně, abychom si nemuseli dávat takovou práci s obcházením jezera, které jsme měli před sebou. Sice asi nebylo tak velké jako to na severu, ale určitě bylo dost velké na to, aby pro mě byla úmorná jenom představa ho obcházet kolem dokola jako idiot, když jsme se mu mohli spíš tak nějak vyhnout a jenom se sklouznout po jeho západní straně. Ach, jak já jsem nesnášela vodní překážky! Byly tak nepraktické! Kdo to vlastně vymyslel, že bude všude voda? Život? To mu vyčtu, až tam příště půjdu. Kdyby tehdy chytrák vyčaroval víc úkrytů a míň jezer a řek, vůbec by mu to neublížilo.
"Tak hele, ty jeden," ohnala jsem se po tom nevděčníkovi, když zase vytáhnul, že jsem stará. "Aspoň jsem dost... dost stará. A ne nějakej nevyvinutec prckovská, co ještě zdaleka nemůže dělat všechny ty super dospělácký věci, ani bejt sám mimo smečku. Mám obrovskej náskok, Siriusi. Zkus mě v ovládnutí světa předehnat," zamrkala jsem na něj s výzvou v očích. S falešnou výzvou, byla jsem samozřejmě neporazitelná. Kam se na mě kdokoliv hrabal?

//Pahorkatina dlouhých uší

//Medvědí jezero

Došli jsme na pláň a moje myšlenky a matné vzpomínky mi tak nějak prozradily, že jestli nechceme směrem na východ přeplavávat v tom mrazu nějakou řeku, což rozhodně nepřicházelo v úvahu, budeme muset dojít až na jih, kde se dá jeden z toků přebrodit ještě ve formě potoka. No jestli já jsem nebyla génius, který doslova držel nad vodou celou naší výpravu. DOSLOVA držel nad vodou. Jenom jsem si nechtěla představovat, jak bude Sirius s těma jeho kratšíma nožičkama skuhrat, až budeme opravdu brodit potok. Těsně za potokem už ale úkryt musel určitě být.
"Úchylárna je prostě něco divnýho, nesprávnýho, perverzního, no prostě něco... něco, co normální vlk nedělá, protože je to společensky nepřijatelná věc, chápeš?" oznámila jsem, jako kdyby mi dalo bůhvíjakou námahu celé tohle krkolomné vysvětlení vymyslet. Jeho máma ho mohla aspoň naučit, co je to úchylárna, protože úchylárna bylo třeba její vlastní zbarvení kožichu.
"Jo, to on řiká dobrý slova, to jo," pokývala jsem sarkasticky hlavou, když Sirius začal vyjmenovávat, co všechno ho Meinere naučil říct. To byl vůbec děsnej chytrák, ten Meinere.
Dostali jsme se dál než za polovinu pláně, a já jsem se rovnou rozhodla přidat do kroku, abychom zase brzo zmizeli v závětří nějaký vysočiny nebo lesa, a abychom se zahřáli. Nechtěla jsem svůj kožich přece úplně zničit a zabít vystavováním tomuhle hroznému počasí. Přísně jsem se na Siriuse otočila a propíchla jsem ho očima, načež jsem mlaskla a uvolila jsem se mu teda vysvětlit aspoň část svých mouder a pouček, co se využívání vlků týkalo.
"Dobře, dobře. S vlkama i vlčicema všeobecně je to vlastně tak, že je důležitý před nima dělat nedostupnýho a zlýho, ale pak je třeba nenápadně pochválit, aby byli zmatený a nevěděli, co to s nima teda máš, nebo co si o nich myslíš. Druhej krok je potom to, že s nima navazuješ speciální oční kontakt, třeba o něco intenzivnější než s ostatníma, aby si mysleli, že jsi z nich děsně hotovej, a že jsou výjimečný. Klidně je můžeš jenom tak nevinně pozorovat a pak vždycky uhnout pohledem," oznámila jsem a podívala jsem na vlka vedle sebe, abych zjistila, jestli se chytá, nebo je ztracenej už teď. Nakonec jsem se ale rozhodla mu to rovnou demonstrovat. "Tak třeba," odkašlala jsem si, otočila jsem hlavu nachvíli na stranu a pak jí za chůze zase dramaticky stočila k němu. "Ty jseš ale zlobivej nechutnej špindíra, Siriusi... to mě děsně bere," pronesla jsem tak svůdně, jak jsem to jenom uměla, ale vteřinu na to jsem nasadila zpátky svůj ledově kamenný výraz a odvrátila jsem zrak zpátky na cestu, aby mu bylo jasný, že zbytek lekce už zase bohužel neni zadarmo. "Chápeš?" zeptala jsem se, ale bylo mi docela fuk, jestli z toho něco pochytil nebo ne. Byla to moje tajná technika, na kterou už jsem málem sbalila i rozpůlence, takže zaručeně fungovala. Čím víc vlků o ní vědělo, tím hůř pro mě.

//Ohnivé jezero

"No, tak jsi nebyl retard, no," procedila jsem káravě, když se mě pokoušel opravovat, abych se s tim o tomhle radši nemusela hádat. Neměla jsem hádavou náladu. Teda - měla jsem jí vždycky, ale zrovna teď ne tak intenzivně jako normálně. Spíš se mi ulevilo, když mi oznámil, že mu tuhle divnověc Meinere zakázal dělat, hned co to šlo. To mohl možná říct pro pořádek hned na začátku, ale hlavní bylo, že teď už je všechno vysvětlený. "No to se mu nedivim, to by byla pěkná úchylárna," přitakala jsem se značnou úlevou v hlase. Z řešení tohohle tématu se mi málem hlava zavařila tak, že bych zapomněla na tu šílenou kosu, která teď venku panovala. Čím víc bylo sluníčko pod obzorem, tím větší zima se dělala. Byl čas se znovu vydat na cestu, aby nám fakt nepřituhly zadky k zemi, takže jsem se začala pomalu rozvážně sbírat na všechny čtyři.
"Je v naší smečce, předal mi blechy, prašivec jeden," utrousila jsem jen tak mimochodem, když se Sirius zajímal, kde rozpůlenec vězí. "A vůbec - jseš s nim nějakej posedlej. To teda neni moc důstojný," doplnila jsem ještě, aby si ty svoje hvězdičky v očích schoval na to, až se uvidí s nim. Takový hvězdičky v očích jsem neměla ani já, když jsem se s nim chtěla vyspat. Bože - tohle vlče bylo vůbec nějaký celý dospělácký.
Zvedla jsem se a pokynula jsem hlavou, ať mě následuje. "Když ti celou tu techniku prozradim, musíš mi slíbit, že to nikomu nevykvákáš. Ani Alastorovi, ani matce, nedejbože tomu rozpůlencovi, jasný? Nesmíš bejt idiot a vyžvanit to. Můžu ti věřit? Nerada bych ti potom mazala paměť, kdybys to někde začal slepičit. Nemám na to totiž žádnou magii, takže bych ti prostě musela omlátit hlavu o strom."

//Středozemní pláň

Chvíli jsem tak dřepěla a měřila jsem krajinu v dálce. Napadlo mě, že až přejdeme pláň, bude potřeba obejít nebo přejít určitě ještě jeden vodní tok, a tam už by se konečně nějaká schovka mohla dát najít. Začínala jsem teplo po pobytu takhle na volném prostranství potřebovat skoro stejně jako Sirius, abych pravdu řekla. Taky jsem se přistihla, jak mi začínají mrazem vstávat chlupy na zádech. Hlavně teď, když jsme si kecli na zadek a nebyli jsme v pohybu. Proto jsem se rozhodla, že posedíme ještě chvililililinku, a budeme se muset zase dát na cestu, ať tu neskončíme jako dvě ledové sochy. I když by to byly opravdu majestátní ledové sochy.
"Dobře, takže jsi byl prostě jenom malej retard a nevěděl jsi, takže se prostě nestalo nic divnýho, žejo," začala jsem nahlas uklidňovat spíš sebe samotnou, že nemám co dočinění s pedofilem, než že bych přímo odpovídala Siriusovi. "A rozhodně se ho na to nebudu ptát a rozhodně vím, kde je," informovala jsem ho ještě důležitě, aby teda jako věděl. Zdálo se, že se Sirius a Meinere už stačili poznat. Na tom by ve finále nebylo nic zvláštního. Mechová smečka byla založena jen chvíli před tím, než jsem tam přišla. Bůh ví, co ten zablešenec dělal, než dovalil zadek do našeho lesíku. Očividně někde sexuálně obtěžoval vlčata.
"Tak samozřejmě, že můžeš těžit něco i z vlků, i když jseš vlk, stejně jako já můžu těžit něco od vlčic, i když jsem vlčice, stejně jako naopak a zase naruby. Vždyť to je přece úplně jedno, kdo je kdo, kolik mu je a co má mezi nohama, pokud teda zrovna nemá ohavně nechuťáckej kožich, protože přes to teda vlak nejede. Důležitý je jenom to, kdo je důležitej... a kdo ne," mávla jsem nad tímhle detailem tlapkou. To bylo přece naprosto zanedbatelné. K té betě v Ageronu jsem se div nepřilísala, aby mi poskytla kousek mechu, než jsem se dozvěděla, že to není mocná vlčice, ale jenom nějaká trapačka. Když by to bylo potřeba, šla bych v tomhle přes mrtvoly.

//Medvědí řeka

Netrvalo dlouho a už jsme obcházeli jezero, které bylo poslední zastávkou před tou velkou plání. Čím víc jsme se k pláni blížili, tím víc jsme byli vystavení zimním poryvům větru a prvních sněhových vloček, ale co se dalo dělat. Chudák kožich. Snad se mi z toho celej nezkrapatí a nezblázní, pomyslela jsem si sebestředně a upozadila tak to, že Sirius kriticky mrzne už asi poslední půl hodinu. Museli jsme v cestě prostě pokračovat, abychom k nějakému úkrytu opravdu došli. I když byla pravda, že můj společník pořád nemá tak dlouhý nožičky jako já, a tak jsem se tady rozhodla zakotvit a udělat další pauzu na cestě k vytouženému úkrytu (o kterém jsem ještě tak úplně netušila, kde ho hledat).
Posadila jsem se tedy na zadek, počkala jsem, až mě dojde a očima jsem mu naznačila, ať si sedne přede mě tak, aby na něj nefoukalo. Ale ne moc blízko. Když z něj však vypadlo to, co z něj vypadlo, málem jsem upadla na zem i z toho sedu. "No to snad ne. A proč jsi teda něco takovýho dělal?" zajímala jsem se, teď ještě mnohem víc znepokojeně než předtím, protože patrně šlo o rozpůlence, takže o Meinera. "Pěkně kecáš," zhodnotila jsem nakonec situaci. Meinere byl divnej, ale pedofil teda snad nebyl. I když... já jsem taky byla dvakrát mladší než on, a netrvalo málo, abychom spolu ten úkryt... pokřtili.
Po rozebrání tohohle tématu bylo o něco náročnější pokračovat v probírání toho druhého, ale protože jsme se bavili o dokonalosti a dokonalých vlcích, samozřejmě jsem měla úplně všechny odpovědi na světě. "Nechtějí to vidět, protože nechtěj připustit, že je někdo opravdu lepší, než oni. Spousta z nich se vymlouvá na to, že krásní jsme přece všichni. Ale nejsme. Podívej se třeba na to, jak jsou některý vlčice tlustý. Jako slonice, nebo tulenice, ne vlčice! To já bych se takhle teda nenacpala ani před zimou, abych vypadala jako bečka sádla. Že se nestyděj. Vlčice má bejt krásná a nedosažitelná. Musí se líbit vysoko postavenejm vlkům a těžit z toho, že je tahá za nos, hmmm? Jako já," dokončila jsem další vyčerpávající, ale významově důležitý monolog.

//řeka Mahtae

Znepokojeně jsem se ohlédla, když se ke mně ten prcek snažil přiblížit, a už už bych se instinktivně odtahovala, ať mě ta jeho zamrzlá srst nestudí ne vlastním těle, ale naštěstí ho nenapadlo se mě dotknout. "Co že jsi dělal?" optala jsem se šokované po té informaci, co mi dal. "A proč jsi to dělal? A s kým?" zamračila jsem se. Tyhle doplňující otázky a odpověď na ně byly samozřejmě podmínkou pro to, abych mu sama řekla, co se dožadoval slyšet.
Protože jsem nechtěla ztratit orientační bod řek, o kterých jsem věděla, že vedou na jih, kde by se třeba dal najít nějaký úkryt před sněhem a zimou pro tohohle promrzlýho ufňukánka Siriuse, rozhodla jsem se nás vrátit po pláni trochu směrem severně, než jsem na obzoru zahlédla další řeku, které jsme se mohli chytit, a stočila jsem nás zase trochu doprava, doufajíc, že k tomu to mrně nebude mít nějaký chytrý poznámky, že nevim, kudy jdem, a nebude tak potřeba ho udusit nebo utopit nebo pověsit za kožich na strom, protože já jsem se teda nikdy nepletla, a běda tomu, kdo by to zpochybňoval.
"Taky mi vlastně skoro přišlo, že bys mohl patřit k těm lepším, takže jsem tě předpokládám odhadla správně," začala jsem vlčkovi přikrmovat ego ještě víc. Chvála byla taky mocná zbraň při nabírání spojenců do budoucna. "Minimálně jsi o něco lepší než před hodinou, protože tentokrát jsi nezahučel do řeky," doplnila jsem ještě, skoro matkovsky pyšně, ale nic se nemá přehánět.

//Medvědí jezero

//Smrkový les

Pomalu jsem se zvedla, že teda jako vyrazíme.
"Dobře, teď už zníš o něco víc zajímavě, ale já jsem posledních pár let přežila i bez toho, aby za mě o potravu žebralo vlče," nenechala jsem se ukecat ani tímhle. "Zkus mi říct nějaké tajemství, zajímavost, ohavnost... no prostě něco vzrušujícího, hm?" určila jsem mu cenu, za kterou mu pak prozradím, jak se svádí takoví důležití a vysoko postavení vlci.
Ze Smrkáče jsem nás nasměrovala rovnou k řece, která začínala někde nad Vodopády. Pokud jsem si to správně pamatovala, u takového ostrůvku tu také bylo místečko, kde se dala přehopsat suchou nohou na druhou stranu, ale to bylo opravdu až na jeho jihu. Přeorientovala jsem nás tedy tak, abychom ostrov obešli západní stranou a dostali se tam co nejrychleji, a spokojeně jsem se pro sebe usmála, když tam přechod opravdu byl. Měla jsem paměť jako slon, zrak jako ostříž a intuici jako… Lindasa I., z rodu Assassínů. Pomalu jsme se blížili k dalšímu přechodu přes řeku.
"Tak to máme společné, Siriusi, taky mě spousta vlků nesnáší, protože jsem až moc dokonalá. To je prostě úděl těch lepších. Slovo 'lepší' přece existuje z nějakého důvodu. Kdyby bylo něco krásného na všech, tak slovo 'lepší' nebo 'dokonalý' neexistuje. Jeden to prostě nemůže popřít. Ještě, že já patřím mezi ty lepší vlky. A ty, Siriusi? Asi taky patřiš mezi ty lepší vlky, hm? Nebo jsi taky ušmudlanej usmrkanej chudáček, jako většina zdejších? Tak co… Siriusi?" dokončila jsem další monolog a sklouzla jsem se pohledem z vlčka na řeku. Tady se dala přeskákat.
Tyhle kameny nebyly pokryty mechem, jako ty na řece Aině, takže tu nebylo takové riziko zahučení do vody. Pokynula jsem hlavou, že přejdeme na druhou stranu, a začala jsem tak okamžitě i činit, hopsajíc z jednoho šutru na další, provokativně cestou pomrkávajíc pro Siriusovi, jestli už se mu to povede přeskákat, nebo jestli tam aspoň fakt zahučí, ať je trochu sranda a ať je od něj pokoj.

//Medvědí řeka

"Když ti to nic neřiká, tak asi prcek jseš," mávla jsem prudce ocasem, skákajíc mu důležitě do řeči ještě na konci jeho věty, aby byl ještě víc naštvanej z toho, že nemá šajna, o čem se bavíme. "Ale ne - já taky loudím jídlo, abych nemusela nic dělat, třeba zrovna tímhle způsobem... to je houby výměna, pro mě zcela nevýhodná," ušklíbla jsem se spokojeně a s úsměvem jsem mu naznačila, aby koukal vymyslet něco lepšího, nebo se to prostě a dobře nedozví nikdy.
Odsunula jsem se od něj ještě o kousek dál, když začal kýchat. "Máš nějakou nemoc, nebo co? Mám se bát, že chytim nemoc vlčecích parazitů?" znechuceně jsem nakrčila nos, kontrolujíc ho, jestli se mu třeba někde na těle nedělá vyrážka, nebo nemá nějaké jiné příznaky, ale nevypadalo to. Znepokojeně jsem na něj zamrkala. Třásl se, že by zachvíli mohl při všem tom třasu odjet po zadku někam daleko. Zaposlouchala jsem se do jeho dalších slov a olízla jsem si pomalu i druhou tlapku. "Tuhle smečku nesnášim. Dobře, že jste odešli, fuj," zaprskala jsem, když vlček dodal bližší popis toho místa, ze kterého k nám přišli. To byla nepochybně Falionova smečka. To území se svítícím mechem. To byla prostě hrůza. Znovu jsem se odsunula, když vlček znovu kýchl, a svraštila jsem čelo ještě víc.
"To taky neni pravda, matka tě třeba nemiluje, ale nesnáší, sám jsi to řekl," opravila jsem ho znovu. Paměť jsem měla fakt dobrou, a opravovala jsem ostatní ráda. Navíc nebyl nemocný. Vypadalo to, že je mu jenom zima. To jsem teda ale fakt netušila, co mám dělat. Neměla jsem na to žádnou magii, ani trik. Kdybych to měla zařídit já, prostě bych přemluvila někoho jinýho, ať toho prcka zahřeje, protože sama jsem to dělat nehodlala. "Pojď, ty chudáčku, najdeme nějakej úkryt, hm?" utrousila jsem nakonec, okatě zklamaná z toho, jakej slaboch se z něj vyklubal, a doufajíc, že brzo přestane nadávat.

//Mahtae (sever)

"K čemu... no k čemu... aby ses dostal tam, kam potřebuješ. A abys dostal to, co chceš," odpověděla jsem tak nějak nekonkrétně. "A na to, jak se to dělá, jsi ještě moc prcek," trvala jsem na svém. Od tohohle vysvětlování tu opravdu byla jeho matka, i když jsem pochybovala, že mu to vysvětlí správně, protože jsem v téhle technice byla široko daleko dobrá jenom já. Kdyby nás s Meinerem tehdy nenapadly ty blechy, bůh ví, co všechno by se v úkrytu stalo. A Meinere byl... důležitý zakládající člen smečky.
"To jste se narodili v jiný smečce, nebo jako chudáčci tuláčci?" chtěla jsem si nechat ujasnit. Jen jestli jste ty blechy náhodou nepřitáhli vy. Nebyla jsem si totiž jistá, kolik smeček tu aktálně je, kde jsou, kdo je vede a... tak. Znala jsem jenom toho otrapu Faliona, co by se se mnou málem nepodělil ani o kousíček mechu, usmrkanec.
"Jak jako ve všem? Ve všem asi určitě ne, třeba ve skákání přes řeku ne," vyvrátila jsem mu tuhle mylnou doměnku. "Tak já začnu - třeba ve skákání přes řeku," obrátila jsem to hned spokojeně na sebe. Já jsem teda byla patřičně dokonalá a super doopravdy ve všem, ale to ani nebylo potřeba zmiňovat, tak jsem prostě vytyčila to, co se nejvíc hodilo, a hrábla jsem do sněhu, ve kterém se něco zalesklo. Křišťály. Ty se mohly hodit.
"Co je s tebou?" podívala jsem se na svého společníka zhrozeně, když se začal klepat, jako kdyby dostal nějakou hrozně nechutnou nakažlivou chorobu. "Máš přece kožich, ne? A Vůbec - neměl jsi padat do tý vody," vyčetla jsem mu a zatím jsem si toho moc nevšímala. Zachvíli zapomene, že má problém, jako všechny ufňukaný vlčata.