Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Aina přes VVJ

"L... lhepší společnost," vydechla jsem na oko ublíženě, s přehnaným podtónem nepojmenovatelného cizího přízvuku. "Tak lepší společnost," zopakovala jsem ještě jednou, v tuhle chvíli už doopravdy ublíženě, protože až teď se to můj mozek rozhodl zapracovat jako urážku. Nemínila jsem si s tím ale nechat zkazit náladu - dobrou náladu, kterou jsem oplývala o této krásné zimní noci. Konečně jsme si mohli užívat radost ze sněhu, radost z toho všeho bíla okolo, radost ze zimy a tajemna a kouzelna a bůhvíčeho ještě. "To určitě, lepší společnost. Viděla jsem je. Houby lepší společnost. Leda tak houby. Minimálně ne hezčí společnost, to teda minimálně ne," zpochybnila jsem jeho tvrzení, ale spíš jsem prostřednictvím toho přesvědčila sebe samotnou, že vlk vedle mě akorát mele blbosti. Jako vždycky. Změřila jsem ho přísným pohledem. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem rohožku pod nohy, topení, prut na rybaření... bohužel s příliš příčetným mozkem a nevkusným zbarvením, ale to se nedalo nic dělat. Věděla jsem, že tenhle vlk mi nebude dělat otroka jen tak. O to zábavnější to bylo. Možná proto jsem si ho vybrala jako společníka na procházku.
"Pověz mi o ní," zaplály mi v očích jiskřičky zájmu. Abych se tedy konečně dozvěděla, proč je to taková flundra. Očividně si to o ní nemyslel jenom Sirius, ale mnohem víc vlků. A já jsem ráda znala slabé stránky cizích vlků, abych je poté mohla bezostyšně vytahovat.
Když se zeptal, kam jdeme, stočila jsem pohled zpátky dopředu, abych nedejbože nezakopla. "Není to jedno? Je krásná noc, nemyslíš, hm? No nemyslíš? Prostě kouzelná zimní noc. Třeba se někde děje něco zajímavého. Ty tu atmosféru necítíš? Magická noc! Co bysme dělali v lese? Rozhodla jsem se tě z milosti vzít s sebou," vysvětlila jsem, abych nemusela říkat, že nevím, kam jdeme, že se mi chce prostě jenom chodit. Navíc to byla pravda - i přes tu mlhu to dneska mělo svojí atmosféru. Dneska bych to přecijen možná vydržela i v obklopení smečky, kterou jsem nesnášela. Zvláštní doba zbratření, tahle zima. Obvlášť tohle období. Dělalo ze mě úplně neopatrnou rozněžněnou bytost - fuj!

//Zrcadlové jeskyně

//Mecháč přes sopku

Rozpůlenec měl jediné štěstí, že se ke mně doopravdy připojil. A ani jsem se mu nemohla divit - určitě jsem byla lepší společnost, než všechny ty obličeje, co dorazily do lesa s ním. Akorát dalších pár neschopenců, co budou ve smečce překážet. A ještě to byly vlčice! S vlčicemi nebyla vůbec žádná zábava. A většinou vypadaly hloupě, protože se o sebe neuměly starat. Nebo minimálně tady v těch končinách. A ve všech jiných končinách, ve kterých jsem kdy byla, tam taky. Škoda, že jsem si je neprohlédla dostatečně, abych jim hned mohla vytyčit, na co by si na svém vzhledu měly dávat větší pozor. "Co to bylo zač? Koho to taháš do lesa?" zeptala jsem se s lehce přísným nádechem, ale v mém tónu se dalo docela jasně rozeznat, že jsem ráda, že jde se mnou. Ještě jsem mu nemínila říct kam, protože jsem to nevěděla. Prostě jsem... měla chuť z toho lesa zmizet, jít se někam projít, ale... ne takhle ve tmě a zimě... nebo minimálně ne sama. Potřebovala jsem osobní topení, kdyby náhodou bylo potřeba. A když už jsem teď stejně měla blechy, Meinere se na to stejně hodil nejlíp, protože s Izarem jsem se teda mazlit nehodlala. Nevadilo by mi, že je můj bratr, ale poslední dobou mi vadilo to, jak se choval.
"Byla jsem se projít kousek na jih se Siriusem. Znáš Siriuse? Sirius určitě zná tebe. No to ti řeknu - je z tebe úplně celej hotovej. A ze mě taky, samozřejmě - protože kdo by nebyl. Je to fajn vlče," začala jsem mu vykládat, jakých bylo mých pár posledních dní, ačkoliv se na to neptal. Ráda jsem odpovídala i na věci, na které se nikdo nezeptal. A i když se teď nabízelo spíš vysvětlit, kam to vlastně jdeme, ještě na to prostě nebyl čas, protože já jsem to ještě nevěděla.

//Mahtae přes VVJ

//ve zkratce: kradu Meinera kvůli osudovce, mluvim na Siriuse a okolo zbytku se jenom mihnu... also promiň, Siriusi ,_,

Začalo sněžit, všechno se zatáhlo mlhou a do toho ještě padla tma a přišla zima, ale já ještě neměla zas takovou chuť jít chrápat do úkrytu, i když mě cestování se Siriusem značně unavilo. Těžko říct, jestli bylo únavnější to chození, nebo jeho osobnost. I tak byl jedním z mých smečkových oblíbenců, se kterým jsem tady hodlala trávit většinu času, abych ho nemusela trávit s ostatníma exotama. Aspoň v něčem byl užitečný, protože se ukázalo, že našel Meinera. Nebo... vycítil. Dostala jsem totiž další podnět k průzkumu okolí, a rozhodně jsem to nechtěla dělat sama, abych té zimě a tmě někde pošla. Potřebovala jsem poskoka, zahřívadlo a tak vůbec, a jakkoliv byl Sirius samostatný a vyspělý, na tohle bohužel nestačil.
Jakmile se skrček za rozpůleným vlkem rozeběhnul, rozhodla jsem se ho ladně následovat, přišlapávajíc pod svojí lehkou váhou sníh tak, že skoro ani nezakřupal. Když se zastavil, aby zkontroloval, jestli jdu taky, pomalu jsem ho předehnala a důležitě mrskla ocasem. "Ty, Siriusi, potřebovala bych si toho ubožáka rozpůlence nejdřív půjčit, hm? Než mi ho úplně zkazíš, nebo až on zkazí tebe, nebo prostě než se oba zkazíte, chápeš?" začala jsem horlivě vysvětlovat, protože zrovna teď jsem po něm zablešenci toužila taky, a nabyla jsem dojmu, že ho prostě potřebuju k životu hned teď. "Musím s ním probrat důležité smečkové povinnosti, co jsou jenom pro dospěláky, rozumíš? Ale hned se vrátíme, a můžeme si hrát na schovku všichni tři, hm? Proč nejdeš nachvíli za bratrem?" pobídla jsem ho láskyplně, jako kdybych byla jeho vlastní máma, a hlavou jsem mu naznačila, kterým směrem se jeho bratr přibližně nachází, načež jsem na něj spokojeně zamrkala, otočila jsem se a přidala jsem do kroku. Byla jsem ze svého nově objeveného společníka docela nadšená.
V tuhle chvíli jsem přidala do kroku ještě víc, promotala jsem se skrz pár stromů a i v mlze jsem zvládla soustředěně následovat rozpůlencův pach, protože jsem ho za tu krátkou dobu už stačila poznat docela důvěrně. "Meinereee," zakrákala jsem po něm poprvé a naposledy v životě jeho skutečným jménem, abych tím zvýšila šanci na jeho nalezení, ale ještě než se tak stalo, nalezla jsem ho sama od sebe mnohem dřív, když jsem do něj a do toho jeho harému málem vrazila v husté mlze. "Ach Meinere, pořebuji s tebou probrat něco převelice důležitého, můžeš jít se mnou?" zeptala jsem se, ale byla to spíš oznamovací věta, ba možná dokonce příkaz. Teď jsem ho potřebovala já, ne tyhle ostatní fifiny, kterým jsem věnovala jenom pár důležitých pohledů, kromě Launee, na kterou jsem se pokusila zahrát úsměv. Dychtivě jsem tomu zablešenci očima oznámila, že se mnou prostě musí teď hned odejít, a pomalu jsem začala vykračovat patřičným směrem.

//Aina přes sopku

Byla jsem ráda, že jsme se Siriusem konečně dovalili zadek do lesa. Sotva jsme se schovali mezi bujarý stromový porost a zastavili jsme se, přestala mi být taková zima, sněhobílý bordel přestal rejdit po obloze tam a zpátky, a chudinky tlapky si konečně mohly odpočinout. Ten mráz mě ničil. Dokonce jsem se kvůli němu přidala do smečky. Do smečky idiotů. A očividně jsem nebyla jediná, komu vadil, protože i Sirius nepřestal drkotat zuby nejmíň čtvrtinu naší cesty.
Přejela jsem zrakem po lese, abych zjistila, kdo všechno tu je. Matka dvojčat se vykecávala s Therionem a zřejmě si domlouvala přijetí do smečky, nebo do ní už přijatá byla. Štvalo mě, že si sem všichni tyhle chudáčci chodili sakumprásk jak se jim zrovna hodilo. To já musela pro přijetí něco udělat, a nechápala jsem, že ostatní nemusí. Zrovna teď by se nám nějaká kořist hodila... srna, nebo aspoň kaňour. Pozvechla jsem si nad tou nesmírnou drzostí a leností a přejela jsem očima zbytek lesa, kde jsem stačila zaznamenat i Meinera a pár dalších usmrkanců. Zabolela mě hlava z představy, že se budu muset seznamovat, a s tímhle znechuceným pohledem jsem se podívala i na Siriuse. Sirius byl možná taky mentál, ale byl to jedinej důstojnej spojenec. Aspoň srst měl důstojnou. A jméno. A některý názory. Třeba ho matka nezkazí, než vyroste.

//Ještěří lučina

A byli jsme tady. Zpátky ve smečkovém lese. Během jednoho večera jsme toho nachodili tolik, kolik toho normálně nenachodím ani za tři týdny. Zasloužila jsem si odpočinek.
Skoro bych se začervenala, když me Sirius začal znovu nazývat krásnou. Ani tak ne polichocením, jako spíš pocitem zadostiučinění, jak jsem si ho dobře vychovala. A to za pouhých pár hodin. "Dobrá," nechala jsem tenhle hlavolam prozatím hlavolamem, protože jsem neměla energii vymýšlet další odpověď. Tenhle stav mi vydržel přesně do chvíle, dokud se Sirius zase nezačal v něčem rýpat. "Třeba oheň rozdělat umim, jenom ne pro malý ufňukánky," utnula jsem okamžitě tuhle debatu, protože se mi nelíbila. A jestli nechtěl, abych se mu přede všema začala posmívat, že mu byla chudáčkovi zima, nebo abych vykecala jeho tajemství, měl by jí radši utnout taky.
Rozhlédla jsem se po lese, když jsme se dostali hlouběji než na kraj, snažíc se zjistit, kde kdo je. "Tak kde je ten tvůj bratr? Chci vidět, jestli má vážně stejnej flek na tváři," plácla jsem jen tak do ticha, i když mě to zas až tak nevzrušovalo. Potřebovala jsem jen mít nějaký nový cíl, když už jsme teď byli zpět ve smečkovém lese.

//Zarostlý les

Už nezbývalo moc, abychom se dostali zpátky do smečkového lesa. Jen projít poslední plání a byli jsme tam. Tady byly pro změnu zase rozsypaný šutry, stejně jako v lese pod sopkou, takže jsem s pocitem nezvyku projednou zase sklonila hlavu k zemi, abych mohla dávat lepší pozor, kudy našlapuju. Nechtěla jsem si přece rozřezat tlapky. To bych teda určitě nepřežila. Proč je výletování po Galliree tak náročný? Ještě, že už budem doma, zafňukala jsem si pro sebe výjimečně jenom v hlavě.
"Ale jestli bude Alastor vládnout světu, bude vládnout i Smrti, takže ta tě taky poslouchat nebude," namítla jsem a lítostně zamrkala, abych mu dala jasně najevo, že tohle mu taky nepomůže. Tohle mě začínalo bavit. Bylo to jako nějaká hra, nebo hlavolam. Obrovská zábava. A nejvíc mě bavilo to, jak se z tomu Siriusovi zavařoval mozek. Mně koneckonců skoro taky, ale o mojí nadvládu nad světem tu výjimečně nešlo.
"Nejmenuje se rozpůlenec. My spolu máme přezdívkovou dohodu, ale to je pro vlčata tajný," pochlubila jsem se, když se prcek zarazil. "Jmenuje se Meinere... přece," vyslovila jsem to tak, že jsem na konci předstírala, že se mi chce zvracet, a pokračovala jsem směle do lesa, protože jsme se mezitím dostali až k hranici.

//Mecháč

//Bažiny

Hned z bažin jsme pronikli do dalšího lesa, což bylo ideální. Míň sněhu na hlavách pro nás. Míň střapatá a nechutná srst. Míň bahnitý břečky pod nohama. Tady v tom lese navíc doslova nespadla ani vločka. Když jsem se podívala nahoru, zjistila jsem, že celé stromové patro je jako obří strop. Absolutně neproniknutelné. Asi sem ani nějak extra nepršelo, když se spustil liják. Dobrý vědět. Na druhou stranu se mi moc nelíbilo, jak je všude okolo porost liján a všelijakejch dalších zbytečnejch existencí flóry, skrz který jsme se teď museli nějak vymotat ven, takže jsem radši zpomalila krok, abych si nedejbože nerozbila tlamu. Sirius měl s těma kratšíma nožičkama zase nevýhodu, ale musel si prostě poradit, když si vybral cestování se mnou.
"A jak ho zabiješ, když už bude vládnout světu?" zajímala jsem se, pouze hypoteticky, abych vlka za sebou touhle představou znervóznila ještě o trochu víc, když si myslel, že je tohle téma smazané ze stolu. Tedy - teď už byl přede mnou, protože mě zase předběhnul, ale aspoň mohl prorážet cestu hustým porostem za mě, a já jsem se mohla jen vézt.
"Těším se, až se vrátíme domů a pobavíme se s rozpůlencem," nahodila jsem novou konverzační linku, která by mohla Siriuse trochu uklidnit, protože se mi předtím zdálo, že ho Meinere docela zajímá. A s Alastorem.

//Ještěří lučina

//Ježčí mýtina

Snad nebylo třeba Siriusovi zase opakovat, že si má dávat bacha, kam šlape. Nehodlala jsem ho tahat z bažin, protože jsem si sama nebyla jistá, jestli je zvládnu projít tak, abych se nikde nepropadla. Hlavou jsem mu tedy mlčky podrážděně naznačila, aby se zařadil za mě a pokusil se mě nějak chytře následovat. Navíc byl přecijen o něco lehčí, takže tu bylo dokonce menší riziko, že ho bažina spolkne, než jaké bylo u mé osoby. Tiše jsem prostě zadoufala, že není mentál, a začala jsem opatrně našlapovat skrz bažinaté území. Sem tam se mi tlapka propadla tak nějak po kotník, ale hlouběji naštěstí ne. I když to byl hnus, bylo to pořád lepší, než se někde po ramena brodit řekou. A byla to zkratka, takže jsme měli možnost se do smečkového lesa vrátit dřív.
"No dobře, tak se hned nevzrušuj," zvedla jsem po cestě obočí, když mi objasnil jeho do puntíku přesnou podobu s Alastorem. Jaká byla pravděpodobnost, že ten flek budou mít oba? "Asi jsem nikdy neviděla tak moc identický dvojčata," dodala jsem, aby se cítil speciálně. "Třeba Alastor jenom dělá hloupýho, jednou ukradne identitu on tobě a stane se vládcem světa," rozhodla jsem se mu nasadit do hlavy brouka, jako kdyby jich tam už snad neměl dost.
Konečně jsme se dostali na konec, takže jsem se zase úplně narovnala a podle intuice jsem odhadla, že budeme zachvíli zpátky v lese. "Dovolila ti matka vůbec někam odejít? Hádám, že ne... ale je ti to jedno," odpověděla jsem si radši rovnou sama, protože to byla docela hloupá otázka, prostřednictvím které jsem jenom chtěla Siriuse donutit se cítit provinile, což se stejně nestane.

//Zarostlý les

//řeka Tenebrae

"To je právě ten vtip - vždycky budu obdivovat sama sebe tak moc, že nebude potřeba, aby mě obdivovali nějaký jiný bezvýznamný existence," poučila jsem vlčka znovu a zas, protože jsem měla prostě odpověď na všechno, i když jsem jí náhodou neměla. Kdybych byla ve vesmíru sama, pořád by se přece točil kolem mě. S nimi nebo bez nich.
K mé nekonečné nespokojenosti nás i po dalším úspěšném překročení řeky suchou nohou čekala zase další obrovská nepraktická louka, kde to fičelo a zima byla cítit asi tak desetkrát víc než v lesících a pod horami. Celá jsem se z toho nečasu naježila, a povzdychla jsem si při představě, jak budu všechny ty chlupy muset následně rovnat, aby se vrátily do normální podoby a na své místo. Chudák kožíšek, chudák já! Naštěstí tu kromě Siriuse nebyl nikdo, kdo by mě v tomhle stavu viděl. Kdyby se někdo k mému načechranému já hodlal vyjadřovat, asi bych mu zatlačila oči do mozku, nebo mu je rovnou úplně zabavila. Nebo jazyk… to by možná bylo praktičtější řešení.
"Snaha se cení... neměla by, ale říká se to," přisoudila jsem, když prohlásil, že se bratr snaží. Já jsem se třeba nikdy snažit nemusela, takže jsem neznala prázdnou beznaděj snahy a několikanásobných pokusů. Měla jsem všechno naservírované. Protože jsem si to zasloužila. Protože jsem se dobře narodila. "Pravda, že Alastor je také hezké jméno, také přesně s jedním R. A jestli má i stejný kožich, vlastně to ničemu neublíží. Má i ten flíček pod okem?" rýpla jsem, protože ten mě na Siriusově obličeji docela rušil, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Byla to v rámci celého zbarvení jen maličkost. Na některých vlcích bylo špatně všechno.

//Bažiny

//Kopretinová louka

"Naposledy ti řikám, že nikdy neumřu, hlupáčku," přidala jsem k námitce tentokrát i přezdívečku, aby si to Sirius hezky pěkně konečně úspěšně vsugeroval, že je princezna z rodu Assassínů je prostě nesmrtelná a basta fidli.
"Hm hm hm, taky jsem se moc nevyptávala," přikývla jsem hlavou na jeno poznámku, že on se na přijetí do smečky neptal. Za to jeho citové vydírání, které následně vylíčil, jsem ho chtěla dokonce pochválit, ale nakonec jsem to neudělala, aby si o sobě zase nezačal myslet bůh ví co. On přede mě ale skočil a začal to pro jistotu rovnou předvádět naživo. "No ty jsi ale miláček, páni, s těma očima by se dalo vynutit úplně všechno, ty se mi budeš hoooodit," pochválila jsem ho nakonec, i když jsem tedy původně nechtěla, a spokojeně jsem se sama pro sebe v hlavě pochválila, jakou jsem si to vybrala společnost. "Je Alastor taky takovej herec?"
Sešoupla jsem náš směr trošku k jihu, a i když to byla zacházka, nakonec se to opravdu vyplatilo. Tam, kde už se táhnuly hranice smečkového lesa, se před námi nakonec objevila lávka z napadaných stromů. No proto. Tohle byl zatím snad nejpohodlnější a nejbezpečnější přechod přes řeku, který jsme za své noční cestování potkali. Díky bohu za něj. Ladně jsem se na lávku vyšoupla a začala jsem se po ní procházet jako po přehlídkovém mole, naprosto neohroženě a beze strachu z toho, že bych třeba mohla zahučet do vody, protože princezny prostě do vody… nezahučují? Něco takového se vždycky stalo Izarovi nebo Fiérovi, ale mně ne. Mně nikdy.

//Ježčí mýtiny

//Osamělý strom

Cestou od stromu už se mlhou naštěstí procházelo mnohem líp než cestou ke stromu. Úplně beze strachu, že si jeden rozbije tlamu. Asi to prostě bylo vymyšlené tak, aby se nikdo nedostal ke stromu, a potom už to bylo jedno. Zajímavý mechanismus. Nebo spíš zajímavé, že se zdejší bohové vymýšlejí s takovými nesmysly, ale nevyrobí nám víc přechodů přes řeky. A když už jsme byli u toho – na severu tuhle louku svírala řeka z obou stran, takže jsem nás kurz stočila východně, abych zkontrolovala, jestli se to spíš zase někde nedá zase přejít suchou nohou.
"Je hezké, že sis ode mě něco převzal. Jsi jako můj vlastní syn, ale to zní úchylně, takže jsi jako můj vlastní... učeň," usmála jsem se na Siriuse sladce, když zopakoval něco, co jsem mu sama řekla teprve pár chvil zpátky. "Pro mě za mě si dělej, co chceš. To je na tom právě to krásný," kývla jsem hlavou a zamávala ocasem. V mém světě bylo úplně fuk, co kdo dělá, dokud to nepřekáželo mně, mému fungování a mé spokojenosti. Bohužel mi takhle překážela spousta věcí, které bylo proto potřeba eliminovat. Nic jiného jsem prakticky celý život nedělala.
"Ty jsi vlastně zdrhnul za mnou. Takže ani nevíš, jestli vás do smečky přijali?" sondovala jsem pro změnu zase informace. Byla jsem zvědavá na tu jeho matku a bratra, ale z celý tý bandy exotů patřili ještě asi do tý slibnější části.

//řeka Tenebrae

"To si piš... rozpůlenec si to se mnou určitě rád vyřídí," usmála jsem se na Siriuse stejně sladce, jako se usmíval on, a vynaložila jsem všechnu svou mozkovou kapacitu na to, abych místo 'rozpůlenec' neřekla 'taťka'. Meinere by si to se mnou možná přišel vyřídit, ale určitě by to pro mě ve finále nedopadlo špatně. To ale Sirius vědět nemusel, takže jsem ten úsměv hned smazala a nechala své koutky spadnout zpátky do neutrálního výrazu. "Ale neboj, když nebudu muset, nikomu se to říkat nechystám," prohlédla jsem si jednou naposled drápky ve světle světlušek, protože jsem se mezitím už pomalu podvědomě rozhodla, že se pomalu vydáme nazpátek.
"Já? Na schovávanou? Proč bych hrála na schovávanou a upírala ostatním pohled na mojí osobu? Na to jsem příliš hezká," zavrtěla jsem hlavou. "Myslela jsem to tak, že si můžeš hrát třeba s bratrem. Možná se přidá i Shao, ten zrovna vypadal jako typ, co by si zahrál, ukážu ti ho," navrhla jsem, protože Shao určitě nebyl typ na jakékoliv hry, a tím víc mě ta představa bavila.
Zvedla jsem se, jen tak náznakem jsem si svižně protáhla jednu tlapku po druhé a pohled jsem znovu věnovala Siriusovi, který mě znovu ujistil, že už jsme příbuzní. Kéžby. Takhle to bohužel nefungovalo, aspoň ne u nás v rodě, ale já bych Siriuse jako svou rodinu viděla radši, než většinu svojí vlastní rodiny. Až na to chechtání byl minimálně důstojnější, než většina z nich. "Já už jsem ti dovolila, abys mě oslovoval takhle? Abys mě oslovoval Lindo? Bez přípony? Nepamatuju se," zajímala jsem se s výzvou a nadsázkou v hlase, když jsem se od vlčka odtahovala s pobaveným úšklebkem a hlavou mu naznačovala, ať drží krok, nebo mu zdrhnu, než si toho stačí všimnout.

//Kopretinová louka

"Sebe," pokrčila jsem rameny znovu, nad jedinou odpovědí, která mě napadla. Tak jednoduché to bylo. Nic moc jiného na světě jsem neměla tak ráda, jako sebe. "Ale proč bych ti přísahala na sebe, když už jsi mi to vyžvanil?" předehnala jsem pro jistotu nějaké jeho další zkoušení čekoholiv, aby si náhodou nezkoušel myslet, že jsem pitomá. Já jsem mu přece nic nedlužila. Měl smůlu, měla jsem navrch. A to jsem z něj ty informace původně ani extra dolovat nechtěla. "Na to se mám až moc ráda," zauvažovala jsem nahlas lhostejným tónem. Měla jsem očividně štěstí, že jsem mu neřekla skoro žádné skutečné tajemství. Možná v budoucnu, až si tě líp proklepnu, štěně.
"Na schovku, hmm," začala jsem neúspěšně předstírat zájem. Já jsem teda hrála úplně jiné hry, než na schovku. Minule jsme s Meinerem třeba hráli 'nikdy-jsem'. "Zachvíli se vrátíme do lesa, budete moct hrát na schovku třeba do zbláznění," oznámila jsem jen tak mimochodem. Nehodlala jsem tu trčet do rána, jakkoliv se mi zdejší atmosféra zamlouvala.
"Dobře, s bratrem si dělej, co chceš," kývla jsem hlavou, i když to ani nebylo potřeba. Copak bych mu to mohla zakazovat? A ve finále mi to bylo fuk. Business vlčat byl business vlčat. Ať už Sirius plánoval cokoliv. "Taky bych chtěla mít takové bratry," pípla jsem. Věřila jsem, že mí bratři mají mozek jenom jeden a to ptačí a na střídačku, a ani tak si moc nenechali poroučet. Izar někdy ano, a Fiéra už jsem radši ani nevídala. Ale to bylo jedno. Bylo mi jasné, že jednou je oba přinutím dělat to, co po nich budu chtít. Byli pro mě jenom loutky, protože oba přestali uznávat rod, a to se mi vůbec nelíbilo.

"Dobře," přisoudila jsem rozvážně, i když už jsem se tedy v Siriusově vysvětlování už stačila docela zamotat, takže jsem nevěděla, co je dobře a co špatně. Nevěděla jsem, jestli je dobře, že ten jedinec potom vypadal uboze. Asi ano, když Sirius tvrdil, že ho to baví pozorovat, když někdo vypadá uboze. Já jsem se neuměla moc vcítit do ostatních, vlastně vůbec, a ani jsem po tom netoužila.
"A na co mám přísahat?" zeptala jsem se s lehkou příchuťí nezájmu v hlase, aby tomu škvorovi bylo jasný, že nebudu přísahat na nějakou super důležitou věc, když už mi to stejně prozradil. On sám už přísahal na hlavu bratra. Já mu klidně mohla přísahat na hlavu obou bratrů, protože mě ani u jednoho neděsila představa, že by o ní měli přijít. Aspoň by se svět ušetřil od těch jejich debilních keců. Izarova hlava by ale určitě mluvila ještě i po smrti... a pronásledovala by mě na pavoučích nožičkách, nebo tak něco. Osina.
"To jsem ráda, že se nepletu. Moc často se mi totiž nestává, že bych se pletla," zhodnotila jsem situaci, čímž jsem kromě Siriuse stihla zase zalichotit i sama sobě, jako vždycky. Tohle by mi šlo.
Pohodlně jsem se opřela o strom s rovnou pátěří, jako dáma, a nachvíli jsem přivřela oči, ale sotva jsem tak udělala, zase jsem je prudce otevřela, když ze Siriuse vypadlo, že to řekl Alastorovi. To vlastně nebylo zas až tak překvapivé, ale stejně jsem nechápala, proč to najednou vychrlil, i když předtím hrozně tajnůstkařil. "A co ti na to bratr řekl? Jaký vlastně je... ten tvůj bratr?" vypadlo ze mě také dřív, než jsem se stačila zamyslet. Najednou jsem si Alastora neuměla ani představit. A už vůbec ne to, jak spolu ty dva existujou.

Když vlček prohlásil, že to takhle nemyslel, váhavě jsem si ho změřila. Váhavě, protože jsem nevěděla, jestli ho praštit za to, že si troufá říct, že jsem ho já, Lindasa I. z rodu Assassínů špatně pochopila, ale taky váhavě, protože jsem byla zvědavá, jaké vysvětlení z něj teda vypadne, když to nemyslel takhle, ale jinak. Jedna ze světlušek se mezitím přiblížila k mému kožichu a já jsem stáhla ucho na té straně těla dozadu, abych mohla dávat pozor, jestli mi do něj náhodou opravdu neleze a nechce tam naklást děti, zákeřnice jedna. To tak, mít v kožichu další druh hmyzu!
Nevěřícně jsem zvedla obočí, když se ze Siriuse opravdu začalo soukat vysvětlení, co měl tedy původně na mysli. "Hmm, hmmm," přikývla jsem na oko soustředěně, zatímco můj mozek se snažil vyvařit všechny možnosti toho, o kom vlček asi tak mluví. Já ale nevěděla, s kým vším se tahá. Věděla jsem jenom o jeho matce, rozpůlenci a o Alastorovi, takže prozatím těžko soudit. "A ten... on, nebo ona... ti to fakt uvěřil?" zajímala jsem se. Tohle byla asi nějaká nová technika, kterou jsem v budoucnu mohla k manipulaci také vyzkoušet, i když byla pravda, že jsem měla vlastních technik až až.
"Když to někdo použije proti tobě, odplivneš směrem k němu a pošleš ho do háje, protože ty nejsi slaboch, ani hlupák, pokud se v tobě teda šeredně nepletu," nadhodila jsem nejsnazší řešení a pokrčila jsem rameny nad touhle jeho hloupoučkou úvahou. Já jsem třeba byla prakticky neohnutelná. Kdokoliv mi mohl říkat cokoliv, ale dokud jsem to sama nechtěla, nehlo se mnou skoro nic. Z vlastní vůle teda určitě ne. "Nikdy nemusíš dělat to, co sám nechceš dělat. Nechat se zmanipulovat je pro slabochy," doplnila jsem důležitě a nezaujatě zároveň, jako kdyby to byla prkotina. Já tohle neřešila. Řešila jsem jenom to, jak, kdy a kde zmanipuluju já někoho cizího.