Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//močály

Pozvedla jsem hlavu ještě o něco výš. Takhle mi sice vítr foukal na krk a hruď a na stále promáčenou srst, což nebylo dvakrát komfortní, ale já jsem hlavu určitě neskláněla. Ne na veřejnosti. I když to teď bylo jenom před blešivcem, takže by to asi ani nevadilo. "Můj život je děsně zajímavej, takže kdybych ti měla líčit všechno, určitě bys nestíhal," ujistila jsem ho po jeho vysvětlení, že se teď zajímá o ostatní. Já jsem se o ostatní teda nezajímala. Jenom na oko, nebo když jsem chtěla vědět drby. Jinak určitě ne. Co mi bylo po ostatních? Informace o nich byly z devadesáti procent nezáživné a k ničemu. Já jsem zajímala jenom sebe samotnou.
Nachvíli jsem nabyla dojmu, že tady v té části Gallirei už by jeden měl vidět vršky někde před sebou, ale nebylo na to počasí, takže jsem neviděla nic. Jenom jsem doufala, že tam někde jsou, že si to pamatuju správně. Už jsem chtěla být na místě. A blešivec se pořád neodpojoval. Třeba měl stejnou cestu. "Poradila bych si sama," upozornila jsem ho přísně po té jeho prupovídce o znásilnění. To, že se mi hodilo se tvářit neschopně ještě neznamenalo, že neschopná jsem. Navíc jsem se šla posílit k Životu. A byl to kousíček. Nemohlo se nic stát. A poradila bych si. A vůbec!

//vršky

//Kierb

Vypadalo to, že rozpůlenci se naše malá hra na hádání cíle nelíbí. Odpověděl sice, že by to vědět chtěl, ale jeho tón hlasu to docela popíral. A ani nedodal nic dalšího, prostě jenom odpověděl! Jako kdyby ho najednou nezajímalo, kam jdu, takže jsem nechápala, proč se v první řadě vůbec ptal. Hlava mi hraně poklesla, ale bylo mi to fuk. Dobře jsem věděla, že stárne a je s nim nuda. Nebo byl takovej prostě od mala - kdo ví. Já se jenom snažila udělat situaci zajímavější, což očividně nevyšlo. "Nemělo by ti to bejt ukradený?" vzala jsem to teda rovnou z jiný stránky, když už nic jinýho. Vůbec jsem nechápala, proč se zajímá. Byla to pro mě docela novinka. Třeba byl taky drbna? Jako já? Třeba jsme ve finále měli spoustu společnýho.
"A když ti odpovim, tak zmizneš?" položila jsem otázku, ze který nebylo vůbec jasný, jestli chci, aby zůstal a šel se mnou, nebo jestli chci, aby odprejsknul. Já sama nevěděla, co chci. Chtěla jsem teplo a zábavu, to bylo celý. Proto jsem šla za Životem. A taky proto, že na mě blešivec začal v lese vřískat, což se mi nelíbilo. Proto jsem teď nechápala, že jde za mnou. Možná bych se měla otočit a říct mu, že dneska ocas nenastavuju. Nenápadně jsem po něm pokoukla, jestli za mnou furt je, jestli se u řeky nezarazil a nešel lovit ryby, ale očividně ne. Otočila jsem se zpátky dopředu a pousmála jsem se. Bylo koneckonců fajn, že s sebou mám bodyguarda, rohožku, otroka na lovení žrádla... jenom jeho záměr jsem pořád nechápala.

//Říční eso

//Mecháč

Dokud jsem šla na jih, musel to být správný směr. Žádná jiná cesta k Životu nevedla. Určitě ne z tohohle lesa, protože Erynij byl jenom o kus na západ, a odtamtud se k Životu šlo na jihovýchod. Protože jsem se neohlížela, trochu mě překvapilo, že jsem za sebou jenom pár vteřin po odchodu uslyšela hlas a kroky. Rozpůlenec se uráčil na něco zeptat. Skoro jsem nevěřila svým uším, že se na něco ptá on. To by bylo snad poprvý. Stáhla jsem uši dozadu, ale otázka se patrně týkala toho, kam jdu. Což znamenalo, že jsem ho s mozkovými buňkami přecenila, ostatně jako každého tady. Jak já jsem nesnášela, když mi ostatní nerozumněli... když mi nečetli myšlenky. Bylo unavující na něco pořád odpovídat a vysvětlovat to. To už bylo lepší, když jeden radši hned vysvětloval všechno do podrobna, aby to tupci pochopili. K Životu přece, kams mě poslal, vydechla jsem si pro sebe v hlavě. "To bys chtěl vědět," vydralo se ze mě náramně tajemně a záhadně, abych tomu aspoň dodala špetku vzrůša, když už byla taková zima a nuda a vůbec.
Po dalších pár chvílích jsem na vlka se zájmem otočila hlavu, stále pokračujíc v chůzi, zamávala jsem ocasem a protnula jsem ho pohledem. "A ty? Kam jdeš ty, hmmm?" zeptala jsem se náramně zvědavě. Moc se mi líbilo, že vedeme konverzaci. Ještě ke všemu když jí začal on. Nádhera. Jak jsem se najednou nesoustředila na zimu a hlad, hned jsem byla míň vzteklá. Nemohla jsem na něj ale civět věčně, protože bych zakopla, takže jsem hlavu po chvilce zase otočila dopředu a hleděla si cesty.
//Močály

Podívala jsem se zpod přivřených očí na vlka naproti sobě. Měla jsem chuť se vyvalit v úkrytu, něčeho se najíst a usnout nejmíň na deset dní. Ale byla jsem tak vyřízená, že se mi tam nechtělo ani dojít. To by stálo moc úsilí. Úkryt... navíc tam pořád byly blechy. Co ten Život? Párkrát jsem hloupoučce zamrkala a zavrtěla se tak, aby se moje tělo líp vpilo do tepla kmene stromu.
"Nechci jíst. Klidně jdi," odpověděla jsem, pořád stejně uražená. Byla jsem ve stavu, kdy mi bylo úplně jedno, jestli je tady nebo pryč, protože už mi vážně nebyl vůbec užitečnej. V ničem. A moje nátura už dávno zametla celou myšlenku na to, že mě vlastně zachránil. Jako by se to nikdy nestalo. A jako kdyby mi právě nenabízel jídlo. Byl to vílí prach v kontrastu s tím, že mě nechtěl teď hned zahřát, a že mi teď hned nečetl myšlenky. Zbytečná existence. Byla jsem nabručená na všechno, protože mi byla zima, ale nechtěla jsem se schovat, měla jsem hlad, ale nechtěla jsem jíst a byla jsem unavená, ale nechtěla jsem spát. A mohli za to všichni ostatní, ne já.
A když jsem dotrucovala, znovu se ke mně vrátila ta myšlenka na Život. Možná, že on by mi porozuměl, když nikdo z těch normálních smrtelnejch idiotů ne. Byla jsem jeho miláček. Odjakživa. Smrt se mohla jít třeba bodnout, ale Život? Na vršcích bylo navíc určitě krástně teplo. Stálo to za zkoušku.
Pomalu jsem se zvedla a bez protažení nebo pozasavení jsem se mlčky vydala někam na jih. Už jsem nevěděla, kudy se tam jde, ale určitě to bylo na jih. "Jdu," vypravila jsem ze sebe místo rozloučení, protože jsem stejně šla tam, kam mě před chvílí poslal. Jestli měl víc mozkovejch buněk, než jsem si myslela, dalo se to i docela dobře domyslet. A jestli chtěl pořád lovit ryby, třeba se i přidá.

//Kierb

Když se vlk vedle mě chytil mých slov a začal štěkat, automaticky jsem stáhla uši k hlavě, aby se mi z toho neproděravěl mozek skrz naskrz. Nechtělo se mi uvěřit, že se vážně nechal takhle vyprovokovat. Celou dobu jsem si myslela, že když už nic jinýho, tak je aspoň kliďas. Ale k tomu teď měl daleko. Snad i já jsem byla klidnější. O mojí slabosti nebo neschopnosti navíc věděl houby. To, že jsem za sebe nechávala všechno dělat ostatni ještě neznamenalo, že jsem neschopná. Uměla jsem toho náhodou spoustu. Kdyby ne, už bych určitě nebyla naživu, se svojí povahou teda ne. Plus mi všichni záviděli, takže se mě přirozeně kdekdo chtěl zbavit.
"Fajn," odpověděla jsem jenom, snažíc se neznít prudce uraženě. A o chvíli později jsem stejně odpověděla i na druhou poznámku, ať už ho nikam netahám. Fajn. Poposedla jsem si, když se zvednul, abych se opírala o jeho část stromu, kdyby náhodou byla zahřátá víc. Nemínila jsem ho nikam tahat. Byla spousta jinejch vlků, se kterejma bylo výhodnější, pohodlnější a příjemnější se tahat. Někde... určitě. Ale on už mi očividně neměl co nabídnout. Napadlo mě, že se znovu připlazim, až si ověřim, jestli je v naší smečce vlastně vůbec doopravdy důležitej. Teď jsem neměla energii ani hysterčit, ani se snažit pokračovat v hovoru. A jemu mlčení stejně určitě nevadilo.

//Sopka

Když mi došlo, kde to vlastně jsme, můj mentální stav se o něco zlepšil. Byli jsme jenom kousek od lesa, a dojít do něj trvalo malou chvíli. Z rozpůlence zase nevypadlo skoro nic kromě 'nevim'. V tu chvíli jako kdyby se do mně vrátil život. Napnula jsem uši, zvedla hlavu i ocas a propálila jsem ho pohledem. Měla jsem chuť se ho zeptat, jestli plánuje bejt takhle šíleně nudnej a nevýřečnej až do blízký smrti, ale odpustila jsem si to. Škoda rozlepovat jednu přimrzlou čelist od druhé.
"Nemám sílu," zopakovala jsem po něm rozvážně nakonec. "Nemám sílu," dodala jsem tomu fňukací nádech. "Ne, to JÁ nemám sílu, ty jseš tady chlap, dělej něco," ohrnula jsem čumák nahoru, jako kdybych chtěla vycenit zuby, ale spíš jsem chtěla vyzkoušet, jestli s ním ještě můžu pohybovat.
Ani jsem nevěděla, kde úkryt máme. Kdo ho v té tmě a sněhu měl jako hledat? A beztak bych musela vykopávat východ. To se mi teda opravdu nechtělo. Takže jakmile si rozpůlenec kecnul ke stromu, kecla jsem si prostě k němu. Navíc jsem ještě pořád nenašla chvíli... a hrdost... k tomu, abych mu poděkovala za záchranu. Krátce jsem se na něj otočila hlavou a s ledovým výrazem se mu asi na vteřinu podívala do očí, než jsem se zase odvrátila dopředu. To bylo ono. To poděkování. Víc po mně nikdo nemohl chtít.
Mlaskla jsem a začala jsem se rozhlížet, kde kdo je. Vypadalo to, že nikde nikdo, ale to bylo nejspíš znovu tou tmou a sněhem. Párkrát jsem zamrkala do prázdna a přivřela jsem oči. Konečně jsem mohla chvíli v klidu sedět na zadku.

Než jsem se stačila nadát, vlče prohodilo s rozpůlencem pár slov a vydalo se pryč. Párkrát jsem zarýpala tlapkou ve sněhu. Tohle byla hrůza. Všechno bylo. V zimě na mě chlupy pomalu tvrdly. Můj mozek to pojal tak, že svoje tělo vlastně už ani neobývám. Nebyla jsem to vůbec já! "Ach, Meinere," vypravila jsem ze sebe, ale ještě než jsem stačila pokračovat, pro všechen ten zmatek jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla říct. Chtěla jsem domů. Do tepla. A jíst. A ležet. A spát. A k Životu. A HNED. Ale vlk přede mnou vypadal snad ještě hůř než já - teda... na tom normálně nebylo nic zvláštního, protože se mi ostatní obyčejně nevyrovnali, ale teď jsem na tom byla tak bídně, že jsem si to sama uvědomovala.
"Podívej se na mě. Proč já?" posteskla jsem si odevzdaně. Ten kmen se propadnul pode mnou, ta skála taky, ta chobotice si taky vybrala mě. Musela jsem bejt ten největší chudáček ve vesmíru. "Udělej teplo," napadlo mě najednou a prosebně jsem se na svého společníka namáčkla obličejem, zatímco se zvedal k pohybu. Uměl přece všechno. Určitě měl v záloze i něco proti sněhu a zimě. "Udělej... něco," zopakovala jsem. Můj mozek to opravdu vzdával. Kdyby ne, tak bych touhle dobou dělala hysterickou scénu. Na to teď nebyla kapacita. Teď jsem jenom bezvládně kráčela zpátky do lesa, na každém kroku si sama pro sebe opakujíc, jaká jsem mučednice.

//Mecháč

//Zrcadlové jeskyně

Pokračovala jsem chodbou a snažila jsem se nevnímat ani přítomnost štěněte, ani zablešence. Kdybych totiž ještě měla sílu se jakkoliv soustředit, určitě bych je touhle dobou kritizovala a nadávala, že mě do týhle situace dostali oni dva. Protože dostali. Sama jsem se do ní přece nedostala!
Nachvíli jsem očima propíchla Meinerův zadek, potom mladší vlčici a potom znovu Meinerův zadek. Hrozná společnost. Kdyby ta chodba byla nekonečná a já tu měla pojít na hlad a žízeň, asi bych poodešla někam dál od nich, abych je aspoň nemusela vídat v posmrtném životě.
V jednu chvíli se chodba začala stáčet směrem vzhůru a před námi se objevilo světlo. Východ byl zasypaný, ale blešivec hned začal kopat cestu ven. To měl jediné štěstí. Já jsem určitě nic dělat nehodlala, takže jsem se zařadila mlčky za něj, dostatečně daleko, aby na mě sníh nenapadal, a potom jsem tou břečkou jenom probruslila, když bylo hotovo. Nohy mě jen tak tak vynesly ven a okamžitě se do mě pustila zima. Kožich jsem měla tak promáčený, div mi jednotlivé pramínky srsti nezamrzly v rampouchy. Byla to hrůza. Hrdě jsem se doplahočila k blešivci, co se válel na zemi, a podívala jsem se k východu. "Pojď domů," vyslovila jsem směrem k němu prosbu, která zněla spíš jako výhružka. To byla první věc, co jsem řekla... asi po hodině. Možná nejdelší čas, co jsem kdy vydržela zticha. Taková hrůza to byla. Neuměla jsem si bez panikaření snad ani zrekapitulovat, co všechno se mi v posledních pár chvílích stalo, takže jsem se to snažila vytěsnit. Nikdy víc.

Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem pod vodou, nad vodou a zase pod vodou. Nějaká nechutná věc se mě chytila a nechtěla se pustit. Byla jsem si docela jistá, že až tohle všechno skončí, budu si muset celé tělo pečlivě vyčistit a vydesinfikovat. Ne-li si uříznout trup, nebo se dokonce zabít. Pečlivě jsem zadržela dech, když jsem šla znovu pod hladinu. Pod vodou na paniku a přemýšlení naštěstí nebylo moc času. Snažila jsem se zadržet dech, jen co mi síly stačily, ale moje assassínské plíce jako kdyby to chtěly vzdát bez boje, což se mozku vůbec nelíbilo. Nechtělo se mi uvěřit tomu, že když si to usmyslím, nevydržím zadržet dech třeba klidně hodinu. Všechno přece šlo, když se chtělo! Nehoráznost.
Párkrát jsem pod vodou zamrkala, i když mi to bylo proti srsti, a vyhledala jsem blešiváka, co na tom byl podobně jako já. Zvláštní, že mě pár minut před smrtí příjemně překvapilo, že je na tom někdo stejně špatně. To mi ke štěstí stačilo. Ke spokojené smrti taky. Jenom škoda, že jsem to tu nestačila ovládnout. Zamrkala jsem ještě párkrát, naposledy jsem zkusila "natáhnout" plíce, jestli se v nich nenajde ještě trošička vzduchu a přestala jsem se o cokoliv snažit. Nebudu si přece namáhat svaly, jestli je to to poslední, co v životě udělám!
Naštěstí jsme se po chvilce znovu vynořili, a tentokrát už snad napořád. Jakmile jsem byla nad hladinou, nechutně jsem vykašlala pár decek vody, zadoufala jsem, že to nikdo neviděl, a prudce jsem se nadechla. V pár vteřinách jsme byli na zemi a než jsem se stačila otočit a zkontrolovat tu bestii, byla zase zpátky ve vodě. A než jsem se stačila otočit zpátky na blešivce, taky se vydal pryč nějakým tunelem. Párkrát jsem se hluboce nadechla a změřila jsem si mladší vlčici vedle sebe. Byla to nějaká jeho kamarádka, nebo tak něco. Chvíli jsem se na ní pohrdavě zasekla pohledem, tak jako automaticky na všech živých bytostech, ale potom jsem jí přestala propalovat a pomalu jsem se vydala za rozpůlencem, zařazená blíž u vlčice než u něj, abych stihla utíkat, kdyby ho něco sežralo. Párkrát mi hlavou zaznělo, jestli bych mu neměla aspoň naznačit vděk za to, že pro mě skočil, protože skočil a já to věděla, ale... na projevy vděku byl čas jindy. Až u toho nebudou vlčata. Teď nebyla nálada. A vypadala jsem určitě hrozně! Minimálně on a ona teda hrozně vypadali. Přirozeně hůř než já, ale i já jsem byla celá od vody, a mokrá srst přilepená na mém ještě-stále-tuláckém těle nevypadala zrovna dvakrát dobře. A měla jsem moc hrdosti na to, abych se oklepávala jako čokl. Takže jsem prostě hrdě pokračovala tunelem, i když zmoklá jako slepice.

Krásné Vánoce a svátky celé smečce <3
A přikládám tenhle evergreen:
https://youtu.be/osCCpif7igY

Šlapala jsem po římse, dávala první tlapku přes druhou a druhou přes první a tak vůbec, ale po chvilce se celá skála začala třást. A to už jsem měla fakt pocit, že se mi to musí zdát. Že je to nějaká hloupá noční můra. Protože od kdy se skála takhle třese? No hrůza! Určitě v tom měla prsty ta divná modrá věc. Že by se tohle mělo stát černobílému? Dobře. Ale proč já?
Instinktivně jsem přidala do kroku a začala jsem po římse tancovat rychleji, ale stejně mi to nepomohlo, protože se po chvilce začala drolit a všichni jsme popadali do řeky. Hned po pádu jsem se snažila co nejrychleji vyplavat zpátky nahoru, kde jsem se rozhlédla, kam přesně dopadli ty další dva, ale i to bylo k ničemu, protože nás řeka v pár okamžicích odnesla někam do tunelu, kde nebyla vidět ani vlastní špička čumáku.
"Meinereeee," zavolala jsem po něm i v téhle situaci spíš káravě, než jako kdybych volala o pomoc, ale aspoň jsem ráčila použít jeho skutečné jméno. Asi dvě vteřiny na to jsem dostala do zad ránu od šutru. Párkrát jsem zakašlala - jako nějakej hnusnej prašivej nemocňák - a už už jsem se nadechovala, že zavolám znovu, ale v tu chvíli jsem dostala druhou ránu, tentokrát od stěny tunelu. No aspoň jsem věděla, kde ta stěna je. Párkrát jsem packama zapracovala tak, abych se u ní udržela, a všechny tlapky jsem se při plavání snažila udržet v pozoru tak, abych nenarazila do dalšího šutru zádama nebo bokem, protože to by pro mě byla asi smrt. Jako princezna jsem měla nízký práh bolesti, protože jsem celý život nepociťovala téměř žádnou. A teď tohle! "Meineree," vypravila jsem ze sebe ještě jednou, teď už spíš zoufale, protože mi bylo jasný, že když budu moc vřískat, nikdy mě nezachrání, protože to nemá rád. Vřískat jsem mohla potom. Teď šlo o život.

Každý krok jsem musela perfektně vybalancovat. Bylo to jako nějaká zvláštní věda - o milimetr jinde, špatně zatnutej drápek, špatně roztažený polštářky... a už bych letěla. Naštěstí jsem se uměla přetančit ledacos, a tak se mi povedlo nespadnout - nejdřív do půlky kmene, pak do dvou třetin kmene, pak...
vzduchem se ozvalo prásknutí a Meinere se místo za mnou objevil přede mnou, i s tím vlčetem v tlamě. Lekla jsem se tak, že to se mnou cuklo, a kdybych to nevyrovnala, asi bych zahučela tam dolu. Takhle napodruhý mě ten jeho hloupej kousek ale nezaskočil. Jenom jsem si pro sebe něco naštvaně zamrmlala a začala jsem se líp soustředit na poslední etapu šplhání přes kmen, vlastně naštvaná, že jdou ty dva se mnou. Naštvaná, že jsem přece jenom nešla radši spát do toho úkrytu. Rozpůlence jsem teď už navíc nepotřebovala, protože tady dole nebyla taková zima a sníh. A už vůbec jsem nepotřebovala nějakou zrzavou zakrslici. Radši bych tu byla sama, nebo s někym, kdo je aspoň použitelnej jako otrok. Tahle celá situace byla nehoráznost.
Když jsem se dostala ke konci, přikrčila jsem se a přeskočila jsem poslední část kmene jako kočka, dopadajíc konečně na pevnou zem. Ve chvíli, kdy jsem obcházela černobílého a vlčici, se najednou ozvalo o dost větší prasknutí. To se kmen prolomil a spadnul do vody. Stáhla jsem ocas, zkonotrolovala jsem to a znovu jsem ho hrdě vytyčila do vzduchu. "Škoda, žes nešel za mnou," pronesla jsem skoro až sladce, když jsem okolo zablešence procházela podruhé, obcházejíc oba a vydávajíc se bez dalších komentářů rovnou k římse, která vedla někam nahoru. Asi tam, kam odletělo to světýlko. A dobře udělalo. Chtěla jsem taky pryč. Hned.

Ostatní jsem moc nevnímala a následovala jsem to zvláštní světýlko tam, kam mě vedlo. Přišlo mi to nanejvýš rozumné - co bych se nešla schovat do hlubin, když venku mrzlo a padal sníh? Navrhla jsem to přece i taťkovi, úplně prapůvodně, ale jemu se ten nápad asi nelíbil, nebo co. Zvláštní, že se ke mně nakonec přidal. A společně se mnou i ke skupince exotů, se kterou jsem nechtěla mít nic společného. A už vůbec ne s tou prašivou šedivou nemrtvou mrtvolačkou.
Než jsem se stačila nadechnout, světélkovací věc nás opustila a mně se zničehonic nelíbilo, že tu jsem. Už už jsem otevírala tlamu, abych si začala stěžovat rozpůlenci, nebo nějaké jiné zdejší entitě, ale jedna z vlčic se vydala pryč tunýlkem, a společně s ní i další dvě, mrtvolnicí počínaje. Tím to pro mě bylo dané a tou cestou jsem jít nechtěla - ještě bych v tom tunýlku chytla další druh blech, vši, nemoc šílenců nebo nějakou jinou hrůzu, ze všech těch hrůz, kterými vlčice tak očividně trpěla.
Můj výběr cesty byl jasný. Nahoře na Galliree už jsem přehopkala tolik a kmenů, kamenů a pseudomostů přes řeku, že se mi snad nemohlo nic stát. Jenom za poslední týden jsem řeku překračovala suchou nohou asi třikrát. Přesně jsem věděla, kam se má a nemá dupat, a jak se jeden má hezky chytit, aby se v řece bídně neutopil.
Beze slov jsem se o otočila na černobílého, se kterým se mezitím začala vykecávat ta zrzavá zakrslovlčice... nebo to možná bylo vlče - no bylo mi prostě úplně fuk, co to bylo -, ale po chvilce mi došlo, že je Meinere ze všeho stejně otrávenej, že se mu nelíbí prakticky nic, co říkám, když to zrovna neni o nastavování ocasu, a tak jsem se na něj rozhodla sobecky vykašlat a nechat ho prozatím vlastnímu osudu. Nebylo proč se s ním zaobírat. Býval by mě přece sám opustil už tam nahoře!
S velkou rozvážností jsem si naplánovala první krok na ztrouchnivělý kmen a ještě rozvážněji jsem na něj šlápla aspoň předníma packama. Tenhle provizorní most byl asi nejhorší, co jsem kdy viděla. Pomalu jsem na něj vyšplhala i zadníma nohama, a dávajíc pozor na každý krok jsem si pomalu razila cestu dál. Co bych dělala tady? V díře? To nebylo místo pro mě, už vůbec ne s takovou společností. A vůbec - bylo jediný štěstí, že šla šedivka jinudy.

Namáčkla jsem se ještě o něco víc na rozpůlence, jednak aby mi nebyla taková zima, druhak aby mi neublížil ten magor v díře, třeťak abych nechytla nějakou nemoc od magora v díře. O to víc se to všechno ještě umocnilo, když se tu začalo motat malý zrzavý vlče a nějaká další vlčice. "Co to má znamenat? Sraz dementů? To jsem tu špatně! Ty je znáš?" vyloudila jsem ze sebe polohlasem na jeden výdech a těkla jsem očima ke společníkovi, kterýmu to bylo docela šumák, jako vždycky všechno. Ještě jsem ho asi nepřistihla, že by se o něco zajímal. Ještě, že já jsem měla dost emočního projevu za nás oba.
Už už jsem se nadechovala, že nás prostě nasměruji k odchodu a budeme pokračovat v procházce někde jinde, dořešíme všechny ty... záležitosti, ale cosi mělo jiný plán. Najednou mě tajemná síla popostrčila zezadu, až jsem zavrávorala a zahučela do díry rovnou za tou nechutnou šedivou chcíplotinou. Jakmile to šlo, natáhla jsem všechny nohy tak, abych se zmrzačený vlčice dotýkala co nejmíň, a i po dopadu jsem od ní i přes lehkou bolest okamžitě odskočila. "Fuj, FUJ!" zaprskala jsem a začala jsem si prohlížet všechny části těla, co se jí dotýkaly. Měla jsem chuť je okamžitě amputovat. Ta vlčice byla očividně chorobně nemocná, polorozpadlá ubožačka. Neuměla jsem si představit nic nechutnějšího. Stáhla jsem ocas dolu, když jsem teď u sebe neměla kolegu ze smečky jako ochránce, protože ačkoliv jsem se stále cítila nadřazená všem okolo, najednou jsem byla ohrožená.
Do toho všeho začala vlčice vřískat jako magor. "Buď ticho, ano? Tohle nechce nikdo poslouchat," napomenula jsem jí, ale očividně jí mozek dávno vytekl uchem, protože toho nechtěla nechat. Aniž bych to nějak extra vnímala, začala jsem svůj krok směřovat kamsi do pryč, stejně jako všichni ostatní. Zvláštní. Ale nevadilo mi to. Proč bych se vzdalovala od skupinky? A hlavně od rozpůlence? Nechci tady přece umrznout! "Taťko, udělej mi laskavost a prokousni jí to hrdlo, hmm? Když to chce," začala jsem po cestě naléhat na černobílého, protože já jsem si tlamu špinit nehodlala. Hned na to jsem pohledem propálila i vlčici, ke které se šedivá hlásila (//Kayu). "Slyšíš? Prokousneš jí to hrdlo, nebo ne? Tak bude to? Nedá se to poslouchat. Bude o starost míň," navrhla jsem po cestě, kdyby můj návrh náhodou nebyl dostatečně slyšet předtím.

//Mahtae sever

"Proč bych jako ostatní poznávala se zavřenýma očima? Abych vypadala jako idiot, co je neumí otevřít? Od čeho je mám?" obořila jsem se na rozpůlence, když se mi ráčil s něčím radit. Určitě jsem si nemínila nechat cokoliv o očích poradit od někoho, kdo už o jedno stačil přijít.
"Fuj," ohradila jsem se následně při představě, že má někdo na kožichu všechny tyhle barvy. "Už jsem bohužel viděla, jak vypadá," objasnila jsem. Tedy - viděla jsem jí na dálku. A stačilo to. Víc mě zajímalo, co je to zač, povahově. Proč jí nikdo nemá rád. Oko pro estetiku jako já měl totiž málokdo, takže jsem hádala, že ostatní jí nesnáší na základě jejího ubohého chování. Rozpůlencovo vysvětlení bylo ale takové, že se z toho žádné zranitelné informace vytáhnout nedaly. Jenom jsem upřímně politovala toho chudáka Siriuse, že se narodil zrovna jí.
Našpicovala jsem uši, jakmile jsem zaslechla, jak nenadšeně zní jeho tón, když jsem mu oznámila, proč jdeme v noci z bodu A do bodu B. "Ale copak, taťko? Nestačím ti? Chceš se vrátit za těma fifinama? Posluž si," předběhla jsem ho s hlavou pyšně zvednutou a párkrát jsem máchla ocasem, aby mu bylo jasné, že ho nepotřebuju, ale realita byla taková, že jsem v žádném případě nechtěla, aby někam šel. Jenom jsem dělala nedostupnou.
Jak jsem tak zrychlila, jenom o kousek jsem v mlze minula šedou vlčici zapadlou do díry. Zarazil mě spíš pach krve, který se od ní linul. Bez špetky soucitu jsem se na ní zeshora podívala, ale s odstupem, který jsem si držela, jsem jí stejně v mlze neviděla pořádně. Pud sebezáchovy mě přiměl o krok couvnout a namáčknout se na mojeho společníka."Jdeme jinudy," zašeptala jsem. Nechtěla jsem mít nic společnýho s mrzákama. A navíc se tu mohlo pohybovat to, co jí ublížilo. A když už jsme se o tom bavili - neozýval se tu nějaký zvláštní zvuk? Zvedla jsem uši od hlavy zpátky do vzduchu, ale v tuhle chvíli už jsem zase nic neslyšela. Rozvážně jsem se rozhlédla okolo, jestli tu ten zdroj zvuku někde není, ale v mlze nebylo vidět nic. "Schováme se do jeskyně," začala jsem našeptávat černobílému. Nebyla jsem žádnej dobroser, abych zachraňovala chudinku v díře, nebo abych čelila tomu, co ublížilo jí. Od toho jsem tu měla svojeho společníka.