Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 13

Zvedla jsem hlavu a snažila jsem se analyzovat místo, na kterém jsem se zrovna nacházela. Strop pokrývalo několik velkých a nespočet malých krápníků. Bylo to vlastně docela strašidelné. Nerada bych, aby na mě některý spadnul. Snad to ale nehrozilo, dokud jsem byla potichu. A to, že bych dělala rámus zase nehrozilo... do chvíle, kdy by sem přišel nějaký další vlk, a já ho chtěla vykopnout pryč, ať mě neotravuje.
Chtěla jsem se vyspat a potřebovala jsem klid, ticho, trochu tepla a úkryt před sněhem a vichrem, takže mi tahle ohyzdná tulácká jeskyně musela stačit.
Vyhledala jsem tedy místo, nad kterým se zrovna netyčil žádný gignatický krápník, který by mě mohl zabít, a zároveň tam bylo poměrně sucho. Také to bylo hned za rohem, takže kdyby mě sem chtěl přijít jeden z těch psychopatů otravovat, měla bych výhodu pozice. Potom už nezbývalo než zkontrolovat pokrývku pod sebou a pomalu se stočit do klubíčka. Snažila jsem se příliš nemyslet na to, kde se zrovna nacházím, a jaká společnost se nachází jenom pár desítek až stovek metrů ode mě. Akorát bych z toho chytla hysterii a nemohla spát. Takhle jsem jen pomalu nadechovala a vydechovala nosem a snažila se usnout.

//LOTERIE 12

Popošla jsem v jeskyni o kousek dál. Nachvíli jsem se zamyslela, jestli mi ta závistivá ošklivka náhodou nemohla poradit špatně, abych zabloudila, ale koneckonců jsem tady sama nedávno byla a moc dobře jsem věděla, že o něco hlouběji se v komplexu nachází další skrýš.
Nepřestávala jsem očima sondovat po okolí a snažila jsem se si zapamatovat co nejvíce ojedinělých znaků, i když byla všude okolo docela hustá tma, a chvíli to trvalo, než si moje oči zvykly na zdejší prostředí. Tohle mi náhodou šlo. Vykoukávat věci, pamatovat si je, pamatovat si, jak vypadají. Oproti ostatním vlkům jsem měla velice vnímavý a ostrý zrak. Vnímala jsem každý detail. Asi jsem to tak měla po matce. Té koneckonců taky nic neuniklo. Sem tam jsem si na ní vzpomněla a zasteskla jsem si. Ale bylo mi přinejmenším jasné, že se nenachází nikde daleko. Nebyla hloupá, na rozdíl od zbytku zdejší populace. Uměla si poradit. A já to mám po ní, přirozeně. Stříbrná krev neumírá. Ani nestárne.
Po chvilce už to naštěstí začalo vypadat, že se blížím k další jeskyni. Chodba se rozšířila a přede mnou se rozprostřela docela velká jeskyně se spoustou zajímavých zákoutí.

//LOTERIE 11

Ubožačka vlčice mě okamžitě nasměrovala do menší jeskyně vzadu. Nebyla jsem odbornice, ale z jejího tónu mi skoro přišlo, že se mě tam potom nechystá přijít zavraždit, i když vrčela jako nějaká vzteklá čivava. Výborně. Ještě jednou jsem si jí změřila, jako nějakou nehezkou kuriozitu. Protože ve finále byla nehezkou kuriozitou. Takové kruhy pod očima jsem tedy snad v životě neviděla. Určitě měla nespavou nemoc, nebo tak něco. No prostě hrůza! Chudáci ubožáci...
To vlk měl očividně vtipnou náladu a na mou poznámku namítnul, že možná. Jedovatě jsem se usmála a odpustila jsem si větu 'Ty se tam ani nedobelháš, chudáčku jeden', protože jsem byla dost chytrá na to, abych nechtěla dostat přes držku. I když nevypadali jako nejlepší kamarádi, asi by se proti mě semkli a dva jsou přeci jen více než jeden. Závistivá lůza... vlastně jsem se divila, že se po mně nevrhli hned. Můj kožich mi museli závidět až do vesmíru. Vypadali hrozně. Vlk měl ještě relativně zajímavé, symetrické zbarvení, ale bohužel byl nechutně zmrzačený a neměl na sobě ani kousek hnědé barvy. A jeho oči mě taky děsily.
Svižně jsem je tedy obešla a pokračovala dále do jeskynního komplexu. Nechtěla jsem se ztratit, a tak jsem se snažila si zapamatovat i ty nejmenší detaily, co jsem po cestě potkávala. Tu krápník, tu zvláštní kus kamene ve tvaru čtverce...

//LOTERIE 10

//Mahtae

Když jsem od řeky zahnula směrem na západ, tak, jak jsem si to pamatovala, byla už dávno tma. Slunce mě zradilo a z minuty na minutu zapadlo pod obzor, jako kdyby ho tam něco stáhlo. Jako kdyby nemělo žádnou sílu vůle. Zmetek. I já jsem byla vytrvalejší než slunce. Slunce nikdy nevydrželo na obloze déle než dvě třetiny dne, a to mi teda přišlo jako chabý výkon. "Kdybych byla slunce, trochu víc bych se snažila," zabrblala jsem si pro sebe jako mentál, jak moc mě to v tu chvíli naštvalo, protože spolu s ním mě opustil jak vizuální přehled o okolí, tak i nepatrný paprsek tepla. Jediné štěstí bylo, že jsem byla zase mezi stromy, kam na mě nemohla ta vichřice.
Ještě pár desítek metrů chůze a měla jsem šanci zaplout do jeskynního komplexu. Už od začátku tu byly cítit dva pachy. Zajímavé. Někdo měl očividně podobný nápad. Patrně to byli chudáčci tuláčci, co sem přišli dožít svůj ubohý mizerný život, protože je lepší chcípnout na hlad než umrznout. I když to bylo diskutabilní. A ne, že bych s tím měla zkušenosti. Já se měla vždycky dobře.
Po chvíli se mi podařilo dojít k dvojici. Nešla jsem až k nim. Mohli mít blechy. Nechala jsem si důstojný rozestup. I tak jsem viděla, jak hrozně oba dva vypadají. "Dobrý večer," vyloudilo se ze mě, jako kdyby mě náramně obtěžovalo to říct. Minimálně ten jeden fakt vypadal, že každou chvíli chcípne. Tu druhou jsem odněkud znala, ale můj mozek si odmítal dávat práci se vzpomínáním. Za to mi nestál skoro nikdo. "Ráda bych zapadla kousek za vás, do nějaké hezčí jeskyně. Mám se bát, že mě jeden z vás přijde v noci roztrhat a sežrat?" zeptala jsem se zcela upřímně. Bez provokace. Možná. Časy byly koneckonců zlé. Uprostřed chůze jsem se také přesunula tak, aby bylo jasné, že je pomalu obcházím. Nemínila jsem se zdržet. V jejcih přítomnosti určitě ne. Defacto mě ani nezajímala odpověď. Trochu jsem se nudila, co blešivec odešel, a tak jsem měla potřebu se bavit s lůzou. Jako královna, která jde zkontrolovat, jak se mají poddaní.

Ahoj, poprosím na Lindu prozatím:

- za 80 oblázků 10 lístků
- za Kroniku 1 lístek

celkem: 11 lístků

//LOTERIE 9

//Křišťálový lesík

Už zbývala jenom poslední etapa. Musela jsem podél řeky přejít co nejvíc severně a potom ve správný moment uhnout o kousek východně, abych se dostala k úkrytu. Nebo k něčemu, co se mu vzdáleně podobalo. Upřímně jsem doufala, že mi to pomůže. A že si vzpomínám správně.
Nic jiného mě nezajímalo. Nechtěla jsem být v noci ve tmě a vichřici sama venku. Vůbec mi nedocházelo, jak se to vlastně stane, že je princezna Lindasa I. z rodu Asssassínů někde v noci sama venku ve vichřici. Podvědomě jsem se dokonce začala vztekat na blešivce, že mě v tom nechal samotnou, i když jsem ho vlastně odehnala sama. Měl mi přečíst myšlenky a zůstat. Nebo nahlídnout do budoucnosti a zůstat. Nebo!
Tak moc jsem se zabrala do myšlenek, že bych málem minula svojí odbočku. Nebýt tam území jiné smečky, šla bych zkratkou, ale neměla jsem náladu se s kýmkoliv vykecávat. A už vůbec ne s idiotama z další smečky. Moc dobře jsem věděla, že tam je. Jednak jsem to znala z dětství a druhak to bylo cítit už na míle daleko.
Naštěstí se zdálo, že jdu aspoň správně. V lese přede mnou se začalo objevovat něco, co se mi matně vybavovalo jako úkryt.

//Zrcadlové jeskyně

LOTERIE 8

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Vnikla jsem do lesíku a hned jsem si všimla, jak úroveň sněhu klesla, vítr o něco zvolnil a mně byla aspoň o trošičku menší zima, než před chvílí. Dala bych cokoliv za úkryt. A možná i za jídlo. A možná i za to, aby tu byl zablešenec, aby našel úkryt a ulovil jídlo. Nebo aspoň ohřál vzduch, jako minule. Proč nám Život nevstupuje do hlav a nesnaží se zjistit, co zrovna potřebujeme, když je tak chytrej? Zrovna teď by se mi hodila kožešina na zahřátí. A ohýnek. A úkryt. Střecha nad hlavou. A jídlo. Nejlíp srnu. Nebo rybu. A vůbec! Proč jsem jako nezůstala v lese a nerozhodla se celou zimu proležet v úkrytu? Netrmácela bych se křížem krážem přes celou zemi jenom kvůli jednomu nákupu. Ale... potřebovala jsem to.
Popoběhla jsem doprostřed lesa. Úroveň sněhové pokrývky byla pořád nižší a nižší, jak jsem se blížila do jeho středu. Tady ale úkryt nebyl. Musela jsem pokračovat v cestě podél řeky nahoru. Něco mi říkalo, že úkryt je přímo na sever odtud, ale že obejít to okolo řeky se vyplatí víc. I když to znamenalo vystoupit z lesa zase na volnou pláň, kde budu mít nasněženo až po ramena.
Promotala jsem se lesem až na jeho severozápadní stranu a tam jsem pozvolna došla až k hranici.

//Řeka Mahtae

//LOTERIE 7

//Středozemní pláň

Konečně jsem se vypařila z pláně a dostala se k jezeru. Tedy - technicky vzato jsem byla ještě pořád na pláni, ale už stačilo jenom proplést se podél řeky a mohla jsem zapadnout do Křišťálového lesíka, který jsem dobře znala. Jednak jsem se tam mohla schovat před silným větrem a druhak to znamenalo, že se blížím k úkrytu. Aspoň jsem doufala, že tam byl. Byla jsem mentálně ve fázi, kdy by stačila maličkost, abych se brutálně rozčílila. Natož kdyby se zničehonic vypařil celý jeden veliký úkryt jenom v horizontu pár dní. Ale na Gallirei se ve finále jeden nemohl ničemu divit.
Jen jsem se chtěla dostat na místo, než se úplně setmí. Narozdíl od ostatních vlků jsem se poměrně spoléhala na svůj zrak, a jakmile jsem neměla k dispozici dost jasný vizuální vjem svého okolí, hrozně mě to štvalo a ztrácela jsem orientaci. Jediné štěstí bylo, že sněhové přeháňky se asi držely zatím jen na severu Gallirei, takže dokud se slunce aspoň zčásti drželo nad obzorem, musela jsem pospíchat, abych úkryt zvládla co nejrychleji najít.
Přeběhla jsem podél řeky a konečně jsem se objevila na hranicích leta. Pospíchala jsem do něj jako před pár chvilkami k Životovi. Konečně. Vítr zeslábl už na hranicích lesa, a já tak mohla trochu zvolnit chůzi.

//Křišťálový lesík přes Medvědí řeku

//LOTERIE 6

//Kopretinová louka

Jakmile jsem se dostala na pláň, už se o něco setmělo a začalo šíleně foukat. Vítr se mi dostával ke kůži přes všechny vrstvy zimní srsti a nebylo to vůbec nic příjemného. Okamžitě jsem se začala intenzivně litovat a vymýšlet, kde by tady v okolí mohl být nějaký úkryt. Mechový les byl až příliš na severu, a musela bych se tam dostávat asi přes další pláně, což nepřicházelo v úvahu. Chtěla jsem, aby tyhle útrapy skončily co nejdřív. Pitomá zima. Nepřidala jsem se do smečky, abych potom pořád trajdala mimo ní. Měla jsem zůstat v úkrytu. Nebo u Života. Navždycky.
Pokusila jsem se v tom vichru nachvíli pootevřít oči a očima vyhledat aspoň směr ke Smrkáči. Tam přece byl úkryt. Po cestě. Vlastně jsem tam nedávno byla! Okamžitě jsem přidala do kroku a začala jsem se hlubokým sněhem brodit rychleji. Bolely mě nohy, protože jsem je musela zvedat opravdu vysoko v hlubokém sněhu, ale ještě pořád jsem byla pozitivně a energicky nabitá od návštěvy života. A v tuhle chvíli se ze situace navíc nedalo dostat nijak jinak. Nehoráznost. Měla jsem chuť se zaseknout na místě a trucovat, ale trvalo by věčnost, než by mě tu někdo našel.
Až po pár minutách se mi povedlo se dostat na okraj pláně a zařadit se před jezero. Aspoň jsem zmizela z dosahu vichřice.

//Medvědí jezero

// Ahojky,

BODŮ MÁM: 26

a poprosila bych o:

- 1 křišťál za účast
- 18 křišťálů za 24 bodů (jestli správně počítám lol)
- 3 mušličky za 2 body

A moc děkuju!

//LOTERIE 5

//Tenebrae

Jakmile jsem se z jedné pláně dostala na druhou a před sebou jsem měla akorát vidinu další, došlo mi, že jestli se budu zdržovat v takových oblastech, které nemají ani stromy ani keře, brzo zafouká vítr a mně začne být zima a dožene mě to k šílenství. Navíc jsem si nebyla docela dobře jistá, kolik je vlastně hodin, nebo jaká je část dne. U Života jeden úplně ztrácel pojem o čase. Vůbec bych se nedivila, kdyby tam čas utíkal rychleji, nebo pomaleji. Kdybych tam ve skutečnosti byla třeba tři dny.
A stejně mě zajímalo, jak to ten Život jako dělá, že umí posílit ostatní vlky. Že jim umí dodat moc a krásu a sílu. Takhle si mohl celý den jenom válet šunky v doupěti a čekat, až mu někdo donese další mušličky a květiny jako oběť. Taky by se mi chtělo žít takový život. Muselo to být náramně jednoduché.
Trošku jsem přidala do kroku, abych se ze stráně ztratila co nejdříve to půjde. Neměla jsem otevřená prostranství moc ráda. Vzhledem k tomu, že nebyla vánice, ještě ke všemu hrozilo, že mě tady nakonec fakt potká nějaká tulácká špinavá nula a bude třeba potřebovat pomoct, nebo něco takovýho. To určitě. Byla jsem v takovém stavu, že kdybych tu našla opuštěné vlče, nechala bych ho být a odešla.

//Středozemka

//LOTERIE 4

//Narrské kopce

I na chůzi jsem to cítila. Šla jsem svižněji, ale skoro vůbec jsem se nezadýchala. Život určitě nelhal, když mi slíbil posílení. A teď na zimu se to hodilo. Byla jedině škoda, že v okolí zrovna nebyl nikdo, komu bych o tom mohla sáhodlouze vyprávět. A hlavně by si dotyčný mohl užít mou výjimečně dobrou náladu, která stejně určitě zachvíli zmizí, protože mi buď začně být zima, nebo začnu mít hlad. Pro začátek jsem si ale hlavně musela ujasnit, kudy bude nejlepší se vydat. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli mám tu část Gallirei prochozenou. Zamlada jsem se s bratrem hodně pohybovala v Křišťálovém lesíku a jeho okolí, ale o moc víc na jih jsem se z Erynije nikdy pořádně nepodívala. Proč taky? Kam bych jako chodila, když jsem měla úžasnou smečku, rodinu a ve svém okolí hned několik vlků, kteří udělali všechno, co mi viděli na očích? Teď jsem měla jenom blešivce. A ten měl pořád kecy. A bylo mu nejmíň sto let. A měl zvláštní kožich. Ale aspoň se opravdu nechal ukecat k tomu, aby mi něco ulovil, nebo aby mě zahřál. Budu se mu za to ještě muset odvděčit. Když na něj budu až moc protivná, tak mi zdrhne. Pravda byla taková, že blešivec byl ze smečky ještě nejnormálnější. Když jsem si vzpomněla třeba na toho zvláštního zrzka, úplně mi jezdil mráz po zádech. Ale tomu jsem taky nemohla ubližovat, protože to byl nějakej mazánek Launee.

//Kopretinka

//LOTERIE 3

//Vrchol

Se vší tou nově nabytou energií se mi z vršků sbíhalo už mnohem lépe. Měla jsem pocit, že jsem nabitá na rok dopředu. Ale bylo mi jasné, že až zanedlouho navštívím Smrt, všechna ta radost a chuť do života se zase vypaří jako pára nad hrncem.
Když jsem se opatrně doklouzala sněhem bez pádu až pod kopec, nachvíli jsem se zastavila, abych se vydýchala, a rozhodla jsem se, že nejlepší by bylo, kdybych ještě chvíli zůstala na jihu, a do Mecháče se vrátila až potom. Z vršků bylo totiž docela zřetelně vidět, že zatímco tady na jihu panuje krásné slunečné počasí, i když studené a s desítkami centimetrů sněhu všude po zemi, tam na severu se ještě pořád nepřestal snášet sníh. No to potěš. Tajně jsem zadoufala, že někdo udržuje náš úkryt hezky v teple, abych se tam po svém příchodu mohla úráčit pořádně rozplácnout a spát třeba měsíc. Hlad jsem naštěstí také ještě pořád neměla. Ale možná to byla jen iluze toho, že od Života prostě jeden odcházel všeobecně spokojený, a určitou dobu mu to vydrželo.
Co že to říkal? Že budu krásnější? A silnější? Měla bych najít vodní tok. A možná něco malého přecijen sníst. Byl čas nabrat váhu zpátky. Takhle se zima ve finále přece nedá přežít. Odhodlaně jsem si to tedy zamířila kamsi na jihozápad, protože mi bylo jasné, že na jihovýchodě je možná tak poušť, kterou jsem uprostřed zimy opravdu zažít nechtěla.

//Tenebrae

//LOTERIE 2

//Narrské kopce

Zajímavé, že jakmile jsem se přesunula až na jih k Narrským kopcům, sněžení jako kdyby ustalo a přišel slunečný den. Sníh trochu ztěžknul a dalo se na něm docela dobře chodit. Hlavně se po něm tedy dobře šlapalo vychrtlině, jako jsem v tuhle chvíli byla já. Kdybych se viděla v odrazu jezera, asi bych se rovnou utopila. Štěstí, že bylo zamrzlé.
Bez zbytečného přemýšlení jsem se začala drápat nahoru, protože kdyby si můj mozek uvědomil, že někam sama samotinká šplhám skrz půlmetrové závěje, asi bych se opravdu rozbrečela. Kde vězel nějaký poskok, co mě nahoru vynese? A vůbec – hodlala jsem se Života hezky pěkně zeptat, proč nás šikanuje takovým hrozným počasím. Vždyť to bylo tak akorát k tomu, aby jeden seděl celý den v úkrytu a nedělal vůbec nic… což by mi ve finále nevadilo, kdybych neměla takovou brutální averzi k naší smečce, a byla schopná vydržet s kýmkoliv z nich víc než půl dne.
Jak jsem stoupala, zdálo se mi, že sníh klesá, že se mi najednou jde o něco příjemněji… kroky jsou lehčí, nejsem zadýchaná a nohy jako kdyby mě nesly samy, ale vůbec nepatřily k mému tělu, protože jse mz nich necítila únavu nebo bolest. Hned jsem si pomyslela, že v tom případě jdu určitě správně. U Života jsem byla zamlada nejednou, a vždy to doprovázely stejné pocity. Nikdy jsem nechtěla odejít. Nejradši bych tam vlastně zůstala navěky… ležela, jedla, kochala se všemi možnými druhy rostlin, co tam Život měl. Záviděla jsem mu. Kolikrát mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybych ho z vršků strčila dolu a zabrala si jeho místo. Byla bych nejmocnější zdejší vlčice. A jenom se celý den válela. A prodávala ostatním vlkům schopnosti za služby a drahokamy.
"Vítej, Lindaso," ozvalo se ještě těsně před tím, než jsem pořádně vyšla nahoru. Život nejspíš seděl venku a kochal se některým z koutů své zahrady, nebo zasněženou krajinou na obzoru, která byla vidět díky rozjasněnému jižnímu nebi. "Vítám," přisvědčila jsem trochu hořce. Kdyby mě ten jeho vzduch smíchaný s extází nepřinesl božskou úlevu od únavy už někde v půlce kopce, byla bych mnohem protivnější. Takhle jsem to byla jenom... já. "Copak bys ráda? Vidím na tobě, že vysněnou magii příkazu už máš, hmm?" zeptal se, ještě chvíli si hledíc nějakých zvláštních kousků ze své sbírky.
"Mám?" zarazila jsem se. "Ale to přece není možné, nebyla jsem u Smrti," zavrtěla jsem hlavou. Očividně se spletl. "Někdy vlk k magii přijde i bez toho, aby si jí koupil... třeba je ti souzená," pokýval hlavou na oplátku on. Očividně to myslel vážně. Je pravda, že už jsem jí mívala. Musela... se asi nějak vrátit. "Ano, přikazuji ostatním velice ráda," pronesla jsem zcela vážně bez špetky sarkasmu, ale ten hlupák se stejně jemně uchechtnul a dál si prohlížel zahrádku. "Takže copak si tvé srdce žádá?"
Měla jsem chuť se na sebe podívat ve vodní hladině, ale teď bych tu příležitost ani neměla chuť využít. Snad poprvé v životě. "Jsem slabá. Skoro bezmocná. Nepoznávám se," vypadlo ze mě něco, co bych kromě Života neřekla nikomu a nikdy. Musím vypadat jako troska, ach. Zklamání a selhání normálně nepřicházelo v úvahu, ale teď jsem prostě potřebovala pomoct, takže nebylo jiné východisko, než dělat upřímnou chudinku. "Byla jsi dlouho pryč, jen co je pravda," přitakal klidným hlasem. A mně najednou došlo, jestli to opravdu nebylo tím dlouhým a ubohým pobytem ve vzdálených končinách. Nebyla jsem zrovna dobrodruh. Prostě mě to zkazilo. Promrhané roky.
"Nesmutni, pomůžu ti. Vrátíme tě do normálu. Tvůj assassínský potenciál se v žádném případě nesmí jen tak zahodit," začal mě pobaveně uklidňovat. Říkal přesně to, co jsem chtěla slyšet. "Dodám ti trochu síly. A krásy, i když to podle mě u nikoho není potřeba. Zvlášť u tebe ne," dodal konejšivě. A já tam stála beze slov a zase jednou jsem dostala pocit, že nechci odejít. Nikdy. "Pocítíš to hned, až se vrátíš zpátky dolu," dodal, což mě aspoň trochu namotivovalo k tomu, abych vůbec byla schopná odejít.
"Děkuji," špitla jsem naprosto výjimečně, protože princezna přece děkovat ani prosit nemusí. Bylo to určitě naposledy za letošní nový rok. Ale moje tlapy se k odchodu neměly. Čím víc jsem se na Života koukala a sledovala, jak si prohlíží svou zahrádku, tím méně se mi chtělo. Až po chvíli jsem se silou vůle donutila pootočit jednou nohou a pak druhou. A pak už to šlo docela samo. I když se mi do zimy nechtělo. Chtěla jsem zůstat tady... v teple. "Sbohem, Lindaso," odtušil velký světlý vlk a já se pro jistotu otočila zády, aby bylo moje rozhodnutí definitivní a abych odejít musela. Loučit jsem se nechtěla. Byla jsem uražená, že byla zima. A nesnášela jsem loučení. Snad příště.
Pomalu jsem začala kousek po kousku šplhat dolu, a po cestě jsem se ani jednou neohlédla.

//Narrské kopce

--------------------------------------------------------------------------------

OBJEDNÁVKA:

- PŘEVOD - 338 mušliček na 169 květin (po tomto bude stav květin 194)
- Lindasy UPRAVENÝ VZHLED, co má u sebe Launee (cena 40 kytek a 150 oblázků, dohodnuto s Noxou už v listopadu)

- VLASTNOSTI:
ID - V01/síla/2 hvězdy
ID - V01/rychlost/2 hvězdy
ID - V01/vytrvalost/2 hvězdy
ID - V01/obratnost/3 hvězdy
ID - V01/taktika lovu/1 hvězda
= dohromady 10 hvězd do vrozených vlastností = 150 květin

- CELKEM ODEČÍST: 150 oblázků, 190 květin

//LOTERIE 1

//Říční eso

Než jsem se nadála, blešivec byl zase v tahu. Aspoň mi popřál, ať si Života užiju, což jsem rozhodně hodlala udělat. Jinak mi to bylo fuk. Jeho kecy o znásilnění byly totální blbost, protože v takovém počasí by se přece nikdo nikam netahal jenom proto, aby někomu ubližoval. To jedině totální magor. I když pravda, že těch tu bylo taky dost. Lehce jsem sebou ošila, protože byla opravdu veliká zima, ale snažila jsem se na to nemyslet, protože čím víc jsem se na to soustředila, tím horší to bylo. Všechno to přemýšlení mě dovedlo až k tomu, že bych si snad přece jenom měla koupit magii ohně.
Jediné štěstí bylo, že už jsem byla tak blízko u Narrských vršků, že jsem je nemohla minout. Nic v životě by mě za normálních okolností nedonutilo do toho kopce šplhat v takových podmínkách, ale vidina tepla, kterým celé Životovo obydlí sálalo, mě popoháněla dál. A kdybych se zastavila, tak by mi navíc byla dvojnásobná zima. To jsem přece věděla!
Lehce jsem si z hlavy oklepala zbytečky sněhu a popošla jsem ještě o kousek blíž, než přišel čas stoupání vzhůru. Párkrát jsem se nadechla čumákem a vydechla tlamou. Slunce už bylo dávno na obloze. Krásná viditelnost, i když mi bylo jasné, že se nahoru nepůjde snadno.

//Vrchol