Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 27


Slunce to nevzdávalo a šplhalo se pořád výš a výš na oblohu, i když se mu ještě pořád nepodařilo se ukázat v celku. I tak to byla vražda pro oči, které jsem na sobě měla kromě jiných věcí také nadmíru ráda, takže jsem se do něj nedívala. Skenovala jsem nejbližší okolí, pokoukávajíc od cedru k cedru a sem tam na rozpůlence a pak zase na cedry, ale zas ne moc rychle, aby se mi nezamotala hlava, nebo aby to nevypadalo divně. Měla jsem ráda přehled. Po dlouhé době konečně nesněžilo, nebyla mlha a dokonce nebylo úplně zataženo. Jenom to teplo chybělo. Teplota byla hrozná. Až jsem si začala říkat, že za to členství ve smečce to nošení mechu stálo, a že to byl vlastně chytrý tah. Přirozeně... jako všechny tahy, co jsem kdy udělala. Když nikdo neznal můj plán, nemohla jsem nic dělat špatně. A hlavně jsem byla Assassín... takže jsem nemohla nic dělat špatně.
"Oh ne - já bych se s tím nedělala, někdo by špinavou práci udělal za mě," napomenula jsem černobílého pobaveně po jeho poznámce, že měl vlka nechat na starost mně. Jako kdyby mě neznal. Já byla mozek, ne ruce.
Lehce jsem se zamračila, když můj společník zareagoval na poznámku o Životovi. "Proč?" skočila jsem mu do řeči už na konci věty, protože to mě opravdu zajímalo. Proč si nenechal vrátit oko. Proč se rozhodnul, že bude ještě větší exot než je. "Život má rád i každou prašivou nulu. Takže si představ, jak moc musí mít rád někoho jako jsem já," odpověděla jsem prostě. Mělo to přece logiku. "Navíc sám dobře víš, jak dobrá jsem v přemlouvání."

//LOTERIE 27

"To budem jediný dva na míle daleko," poznamenala jsem podezíravě a nachvíli jsem svraštila čelo, když jsem si vzpomněla na všechny ty zdejší košťata se střapatým ocasem, bordelem v kožichu a trčícíma chluapma. Oproti mě byla za špínu i spousta čistotných vlků. A když už jsem nad tím přemýšlela, rovnou jsem se opatrně zkontrolovala, jestli už se mi napravila ta úděsně navlhlá srst z jeskyně. Naštěstí to vypadalo, že mě zachránilo sluníčko a vítr. Byla jsem nádherná. Ne tak jako v mých nejlepších chvílích, ale... tak jako jsem normálně, takže víc než dostatečně, a víc než všichni ostatní. Naprostá spokojenost sama se sebou. V tomhle jsme byli s Meinerem nejspíš tak trochu opaky, i když těžko říct.
"Nebyla s námi jedna v jeskyních? Taková šareda... obrovský kruhy pod očima," vypravila jsem ze sebe znechuceně velice stručný popis vlčice, kterou jsem tam potkala i dnes v noci. Které jsem se zeptala, jestli mě nesežere ve spánku. A nesežrala! Protože nejsem vlče. Párkrát jsem zamrkala a zvědavě jsem se na rozpůlence otočila, když se rozmluvil o těch dvou, které znal. O oko ho nejspíš připravil jeden z nich. "Vypíchnout oko, vypíchnout druhý, urvat ocas, nacpat do krku, strčit do jezera, utopit, vytáhnout, osušit, zapálit, strčit ze stráně," vyjmenovala jsem s naprosto klidným hlasem pomalu postup, co by musel vlk prožít, kdyby připravil o oko mě. Osud horší než smrt... udělat ze mě ošklivandu bez oka. "Třeba by ti Život oko vyrobil," zadoufala jsem v jednu chvíli nahlas. "Mohla bych... ho přemluvit," zamrkala jsem, nadšená ze svého nového projektu... zkrášlení rozpůlence.

//LOTERIE 26

"To je," přisoudila jsem, když vlk vedle mě prohlásil, že je těžké mít černou srst. To určitě bylo. "Je na tom vidět všechna špína a v létě to nechutně hřeje, hm?" odhladla jsem škodolibě, stále myslíc na to, že i on má půlku těla černou. Chudák. A druhou ještě ke všemu bílou, a na tom je už vidět úplně všechen bordel. Proto byla přirozeně nejlepší hnědá. Šediváky a zrzky jsem vůbec nepočítala... hříčky přírody. Šediví vlci podle existovali proto, že je Život zapomněl vybarvit, a zrzky jsem vůbec nepovažovala za vlky, ale za lišky, a lišky byly špíny a zlodějky. A ten zrzek z Mecháče, ten nebyl ani liška. To bylo prostě nedonošený štěně, který měl někdo dávno vypustit do přírody, aby se o sebe... postaralo.
"Sourozenci požírající vlčata," zopakovala jsem po něm, "jeden by skoro řekl, že ve světě oškliváků a tlustoprdek stačí být ohava navenek." Tohle bylo neomluvitelné i v případě, že požírají vlčata zrzouny. Vrchol nechutnosti. I zajíce bych snad sežrala radši než vlče. "Kolik jich tu je? Kde se vzali?" nestačila jsem se divit, že jim zdejší dobroserové ještě nerozkousali obličeje, jestli jim opravdu žrali vlčata. Svět byl naruby. Gallirea na tom byla očividně mnohem hůř než pět let zpátky. Ani já už neměla chuť jí ovládnout. Královna idiotů.

//LOTERIE 25

"Vypadáš jako někdo, u koho se Život nemohl rozhodnout, na kterou barvu ho teda chce natřít," zopakovala jsem mu něco, co už jsem asi jednou řekla, ale bylo to fuk, protože to byla náramná sranda. Nevěděla jsem, jestli vypadá jako někdo, koho ostatní nevidí rádi. Já neviděla upřímně ráda prakticky nikoho, kdo nebyl můj vlastní odraz v jezeře nebo matka. Jeden jako druhej, druhej jako první... všichni stejný. Pořád jsem nechápala, proč má tenhle vlk iluzi, že ho nikdo nemá rád a že se o něj nikdo nemá zajímat. Já ho měla v rámci možností skoro nejradši ze všech, protože jsem ho i navzdory vzhledu nesnášela míň než ostatní. Protože ostatní byli opravdová tragédie, narozdíl od něj. On aspoň věděl, kdy mlčet, kdy mi něco ulovit a když jsem potřebovala, aby se mnou někam šel, tak fakt šel.
"Pověz mi o malých teoriích," vyzvala jsem ho neutrálně, jako kdyby to byla běžná věc. Jestli to bylo tajemství, chtěla jsem se rovnou chovat tak, že je to normálně sdílená informace, nad kterou se stejně ani nepozastavím, ale ve skutečnosti mě to dost zajímalo. Chodí tu pár psychopatů? Třeba to byl jeden z těch z jeskyně. Jestli ano, chtěla jsem se od nich držet dál. Zkřivené chlupy jsem si nemohla dovolit.

//LOTERIE 24

"Samozřejmě, že je to na mně. Kdybych věděla, jaký problém pro tebe tahle informace bude, řekla bych ti, že tě vidím nerada. To ti to nikdy neříká, že tě to tak zasáhlo?" zívla jsem si s překvapivým klidem v hlase, i když jsem vlastně nadávala. Už jsem nevěděla, co po mně vlk chce. Byl skoro komplikovanější než já. Vlastně byl asi určitě komplikovanější než já. Možná chtěl slyšet, že ho vidím nerada. Možná se vyžíval v tom, že ho nikdo nemá rád. Ale znovu - já jsem terapeut nebyla. Mohla jsem mu k tomu jedině dopomoct a začít na něj být znovu hnusná, jestli to bylo to, co se mu líbí.
"Sirius," zarazila jsem se překvapeně, když rozpůlenec odrecitoval první novinku. "Chudáček. Kdo mu co udělal?" začala jsem se okamžitě zajímat pro případ, že bych dotyčného někdy potkala. Měla jsem Siriuse docela ráda. Kde byla ta jeho povedená máti, když se to stalo? Při informaci o srně jsem následně jenom spokojeně pozvedla koutky. Doufala jsem, že v lese někdo něco nechal. Jediné štěstí, že byla taková zima, že se to nejspíš zkazí až za dlouho. Měla jsem ještě čas. A nemusela jsem se ponižovat k lovu.

//LOTERIE 23

Ještě párkrát jsem zamžourala, dokud nebylo sluníčko tak vysoko, že už se na něj nedalo dívat. Teď jsem si musela najít jiný cíl, ale nechtěla jsem zírat na blešivce, a tak jsem pohled prostě stočila někam k obzoru. Do dálky. Na stromy. Až na tu zimu bylo docela hezky. Všechno bylo jasně vidět. Určitě jsem v tomhle světle musela vypadat jako nejhezčí vlčice pod sluncem. Meinere měl štěstí, že tu mohl sedět se mnou. Měla bych za to vybírat vstupný. "No ovšemže ráda, mám ti snad říct, že tě vidím nerada?" odpověděla jsem netrpělivě. Neměla jsem ráda, když po mně někdo opakoval slova, jako kdybych snad potřebovala zopakovat, co jsem řekla. Já přece věděla, co jsem řekla. Nebo špatně slyšel?
I tak to vypadalo, že se nechce bavit. Zase odpovídal nejednoznačně a krátce. Přikývla jsem, protože nic jiného jsem ani nečekala. To nevadilo. Měla jsem v záloze desítky dalších otázek, jestli nechtěl mluvit on. Nudila jsem se. "Něco nového ve smečce?" změnila jsem tón z pasivního zpátky na upřímně zvědavý. Zatím jsem se ho nechtěla vyloženě ptát, jestli ho koušou blechy do zadku, že má tak divnou náladu. Nebyla jsem terapeut. Ještě bych mu mohla vyprávět o tom, jak krásně jsem se měla u Života.

//LOTERIE 22

Nachvíli jsem odvrátila hlavu zpátky do sluníčka, když už jsem teď věděla, že se ke mně připojil blešivec, a ne jeden z těch exotů, co se tu normálně potulují. Jako třeba ty dva šediváci, co jsem potkala v jeskyních. Ubohé existence. Párkrát jsem zamrkala, stáhla uši k hlavě a znovu je zvedla, když mi vlk oplatil pozdrav a zastavil se na místě. Očividně nikam nespěchal. Kam by taky měl jeden takhle brzo ráno spěchat, že? Já teda rozhodně nikam nespěchala.
"Ráda tě vidím," usmála jsem se, jako kdybych tuhle větu říkala všem na potkání, a jako kdyby nebylo nic zvláštního na tom, že to říkám zrovna já. Někdy jsem prostě měla náladu ostatní zmást tím, že se nachvíli budu chovat normálně. Plus jsem zjistila, že mě toulky o samotě vůbec nebaví. Potřebovala jsem okolo sebe vlky, protože bez nich jsem nemohla být středem pozornosti. I když to třeba byla lůza. "Kam se chystáš?" začala jsem se unáhleně zajímat. Jako černá díra, co do sebe chce pohltit co nejvíc užitečných informací. I když bylo u černobílého pravděpodobné, že prostě nejde nikam. Že jenom... jde. To by se mi tak chtělo. Nebýt zahřátá a nabitá energií od Života, touhle dobou už bych se válela v úkrytu v rámci zimního spánku.

//LOTERIE 21

Zírala jsem na slunce jenom tak dlouho, dokud mě to nepřestalo bavit. Hrozně mu to totiž trvalo a já nehodlala čekat, až se na oblohu vyškrábe celé. A navíc jsem po chvilce zjistila, že všechno to světlo docela bolí do očí, a já si je s tím nehodlala kazit. Párkrát jsem slepě zamrkala po okolí, jak jsem se snažila rozmrkat všechno to světlo, a v jednu chvíli jsem zaslechla kroky. Zvedla jsem do nynějška sklopené uši zpátky do vzduchu a pěkně jsem je nastražila směrem, od kterého to přicházelo. Neobtěžovala jsem se však se zvedáním. Poslední dobou jsem prostě nabyla dojmu, že mi nic nehrozí, že mi nikdo nemůže ublížit... možná mylně, ale ještě mi to nikdo nevyvrátil.
A navíc očividně ani nebylo potřeba se strachovat. Byl to blešivec. Hlavou se mi začalo zběsivě vířit, jakou trefnou frází ho urazím, ale potom jsem si vzpomněla, že mi těch posledních pár dní vlastně docela chyběl. Třeba když mi byla zima, když jsem měla hlad nebo když jsem potřebovala polštář na té tvrdé podlaze v jeskyni. "Dobré ráno, Meinere," zašvitořila jsem, kdyby si mě nedejbože snad chtěl zkusit nevšimnout. Neměla jsem ale v plánu ho trápit. Prozatím. Chtěla jsem jenom vědět, co je nového, a kam jde, a vlastně jsem chtěla vědět úplně všechno, protože jsem měla informace náramně ráda.

//LOTERIE 20

//Mahtae

Sotva jsem se sebrala a rozhodla se od řeky vydat kousek severně do háje cedrů, obloha začala postupně světlat a začalo se na ní drát slunce. Východ slunce jsem naposled viděla opravdu dávno, protože princezna přirozeně takhle brzo nevstává, protože nemusí. A tak jsem byla ráda, že si tu podívanou aspoň jednou užiju.
To ale samozřejmě neznamenalo, že mám dobrou náladu. Pořád jsem byla celá rozlámaná ze spaní na zemi, jako nějaký špinavý tulák, a byla mi docela zima. A pomalu jsem dostávala hlad. Možná proto jsem podvědomě zamířila směrem, kterým by se dalo dojít do smečky. Třeba už někdo z těch budižkničemů hnul zadkem a něco tam ulovil. Jídlu bych se nebránila. A odpočinku v mechu taky ne. Nachvíli mě napadlo, jestli v tom mechu náhodou pořád nebudou blechy, ale už nějakou dobu nebyly ani v mém dokonalém kožichu. Nejspíš je zabila zima, což bylo dobře. Kdo nepřežije zimu, nezaslouží si žít vůbec.
Spokojeně jsem se usmála a pokračovala jsem v chůzi, až jsem se uprostřed cedrů nakonec zastavila a nachvíli se posadila na zadek, abych se mohla na ten východ slunce podívat v klidu a nerušeně. Náramná romantika.

//LOTERIE 19

Když už jsem se dosoustředila na svoje tajné přání pro kometu, které bylo samozřejmě náramně skromné a shovívavé, jak jsem měla ve zvyku, pomalu jsem otevřela oči a ještě párkrát zamrkala na oblohu, jestli neuvidím spadnout nějakou další. Měla jsem koneckonců nekonečno přání. Ani všechny komety na světě by na to nevystačily, a mně se zjevila jenom jedna! Nehoráznost. Kde jsou další? Po pár minutách mě ale začalo bolet za krkem a došlo mi, že to asi nemá smysl. Bůh ví, jestli ty mrchy vůbec uměly plnit přání. Tady pořád něco fungovalo-nefungovalo. Kdybych já byla kometa, určitě bych si na svojí práci dávala sakra pozor.
Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři, oklepala jsem se a pečlivě jsem si prohlédla očima srst, jestli je v pořádku a jestli vypadá k světu. Byla trochu navlhlá z jeskyně, ale naštěstí to nebylo nic, co by nespravilo pár minut na vzduchu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kde to vlastně jsem, a rozhodla jsem se zamířit kousek severně, blíž k Mechovému lesu. Tušila jsem, že je tam kousek další úkryt, a také jsem se chtěla porozhlédnout, jestli ve smečce náhodou třeba není něco k jídlu.

//Cedrový háj

//LOTERIE 18

//Zrcadlové jeskyně

Hned venku jsem popošla pár kroků od jeskyní a několikrát jsem se hluboce nadechla. Pořád byla noc, a dokonce ještě v poměrně rané fázi, ale já už byla perfektně odpočatá. A navíc to vypadalo, že vichřice pomalu ustala. Nebo byla prostě mnohem víc znatelná na pláních, a já jsem se momentálně nacházela v závětří hustého lesa. V tuhle chvíli jsem vlastně byla docela spokojená. Neměla jsem zatím bůhvíjak obrovský hlad, a v jeskyních jsem si odpočala a nabrala trochu tepla, takže už mi to venku nepřišlo na padnutí. Můj kožich byl navíc náhodou docela slušný. Narodila jsem se přece ve Smrkáči, což je docela dost na severu. A navíc jsem byla Assassín, ne nějaká chcípácká bačkora.
Nachvíli jsem se posadila do sněhu a vzhlédla k obloze. I tady na severu už se docela vyjasnilo, a tak byla krásně vidět všechna zimní souhvězdí, o kterých jsem věděla, že existují, ale nikdo mě nenaučil je rozpoznávat. Třeba je někdo zná. Někoho zaměstnám tím, aby mě to naučil. Musím se vzdělávat, abych byla úplně perfekní. V jednu chvíli se přes oblohu natáhla velká žlutá čára a mně se rozzářily oči. Kometa! Párkrát jsem překvapeně zamrkala, než jsem sklonila hlavu dolu, zavřela oči a rozhodla se, že když už je tady, tak jí využiju a budu si něco přát.

//LOTERIE 17

Sotva jsem se vymotala z temné menší jeskyně, ve které jsem spala, padání kapek na zem ustalo a nechala jsem ho daleko za sebou. Díky bohu. Nebýt toho, asi bych se normálně pomátla. Cestou jsem se snažila vnímat jednotlivé úseky cesty a zvláštnosti, co se v chodbách nacházely, abych se opravdu dostala ven. Teď jsem neměla nikoho, kdo to udělá zamě. I když… Život vlastně říkal, že magii příkazu mám. Jako za starých časů. Nikam přece nezmizela. Takhle bych si mohla najít sluhy, ať dělají všechno za mě. Mohla bych... mohla bych se jít ke Smrti zdokonalit. Mohla bych si k tomu nakopit něco navíc. Aby mě poslouchali všichni, přemýšlela jsem si spokojeně, přičemž jsem málem přestala pozorovat, jestli se mé tlapky ubírají správnou cestou. Naštěstí jsem po chvilce znovu narazila na zvláštní kámen ve tvaru krychle, který značil, že jsem na správné cestě.
Tentokrát jsem se taky nasoustředila na to, abych dva vlky ve velké jeskyni minula úplně, nebo… co nejlépe to šlo. Vzdálila jsem se jim opravdu obloukem a našlapovala tak lehce, jako jsem to dělala vždycky, takže tu byla velká šance, že o mě vůbec nevěděli, že procházím. A jakmile jsem minula tuhle velkou jeskyni, byl to k úplnému východu jen kousíček. Sotva jsem se promotala chodbou na vzduch a měsíční světlo, hluboce jsem se nadechla a sama pro sebe se spokojeně usmála, jaká já jsem to chytrá.
//řeka Mahtae

//LOTERIE 16

Ještě se mi tak úplně nechtělo vstávat, ale nehodlala jsem v přítomnosti padajících kapek už strávit ani minutu. Šíleně mě to rozčilovalo. Ještě se sklopenýma ušima jsem tedy pomalu zvedla hlavu a zamžourala do tmy. Nebylo vidět skoro nic, ale já jsem si pořád pamatovala, které zvláštní objekty a tvary musím minout, aby se mi povedlo se vymotat ven na vzduch. Teda – vůbec jsem nezáviděla chudáčkům zvířátkům, co v jeskynních žijí třeba trvale. To musela být naprostá hrůza. Já byla celá hotová jenom z toho, jak mi na tom odporném místě navlhla srst. To umrznu, až vylezu ven. Vážně paráda.
Pomalu jsem si přisunula přední tlapky pod sebe tak, abych mohla pomalu vstát. Byla jsem od spaní na tvrdé zemi celá rozlámaná, protože jsem na to rozhodně nebyla zvyklá, a tak jsem se musela protáhnout na několikrát. Dopředu… dozadu… dopředu a dozadu. Ale pořád náramně elegantně, tak, jak mě to učila matka. I když se zrovna nikdo nedíval. Potom jsem se okamžitě rozkráčela směrem ven z díry, abych byla na vzduchu co nejdřív. Čím víc bdělá jsem byla, tím víc se mi tu chorobně přestávalo líbit. A tak jsem nasměrovala čenich směrem, kterým jsem sem docela určitě původně přišla, a vypravila jsem se úzkou chodbou pryč.

//LOTERIE 15

Ze spaní mě patrně probudily až kapky, které začaly v nepravidelném rytmu padat na zem z krápníků, které se nacházely na stropě jeskyně. Nespokojeně jsem ještě v polospánku připlácla uši k hlavě, abych tu hrůzu nemusela poslouchat, ale tak nějak si kapání stejně našlo cestu do mojeho mozku. Silou jsem zamračeně přivřela oči a zkusila uši sklopit ještě víc, ale nepomohlo to. Zvláštní, protože když jsem usínala, tenhle zvuk mě nerozčiloval. Nebo jsem si ho možná nevšimla, jak moc unavená jsem byla. Teď to ale bylo čím dál nesnesitelnější. Kapky dopadaly na zem úplně mimo rytmus a vytvářelo tu jednu velkou otravnou symfonii. Úplně se mi z toho ježily chlupy… nejdřív na zádech a potom už všude na těle.
Došlo to až do bodu, kdy jsem si pomyslela, že to teda stačilo, a prudce jsem otevřela oči. K mému překvapení mi nechyběla žádná končetina, takže se mě ty podivíni opravdu nepokusili sežrat. Ještě jsem se v rychlosti zkontrolovala, ale bylo tomu skutečně tak. Zadoufala jsem, že třeba už odešli, a tak budu moct opustit jeskyni v klidu a nepozorovaně, ale bylo to asi spíš nepravděpodobné. Nepřišlo mi, že by od mého usnutí uplynulo mnoho času, a venku určitě pořád zuřila vichřice.

//LOTERIE 14

Stačilo pár minut, než jsem začala ve spánku vydechovat pravidelně a než mi oční víčka ztěžkla tak, že už se vůbec nedala otevřít. Vzdala jsem se a oddala jsem se spánku, protože nic jiného bohužel nezbývalo. Navíc se mi úplnou náhodou podařilo najít poměrně pohodlnou polohu na spánek, kde mě ani do vystouplých žeber netlačil šutr.
Jenom jeskynní dno bylo trochu tvrdé. Sem tam jsem se musela ve spánku zavrtět a přetočit se na druhou stranu, aby mi úplně nezdřeveněl zadek. Jednou za čas mě to dokonce i probudilo, ale netrvalo dlouho, než jsem usnula znovu. No - zkrátka a dobře to nebyl úplně nejlepší spánek, co jsem v životě zažila. Ale byla jsem tak unavená, že to vyjímečně nehrálo roli.
Sem tam se mi nachvíli začal zdát sen, většinou to ale nedávalo vůbec smysl. Zdálo se mi třeba o tom, že je jaro, a celá plošina uprostřed Gallirei je pokrytá králíky. A nikdo je nemůže lovit, protože mají zašpičatělé klacíky jako oštěpy a vypíchnou oči každému, kdo se usmyslí jim ublížit. Pefektní sen. Nikdo by si neměl dovolit žrát králíky a zajíce. Vždy jsem snila o tom, že si toho jednou u Života a Smrti nakoupím tolik, že budu moct pouhým pohledem usmažit každého, kdo by chtěl těm nebohým zvířátkům ubližovat.