Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 43

//VVJ

Nechápala jsem, že se bavíme už celý dlouhý den. My dva. Bylo to zvláštní. Tak nějak to utíkalo a zároveň se to vleklo jako nějaká hnusná nudle. Možná jsme ten relativně příjemnej den tak trochu zabili, ale na druhou stranu jsem si z těch zdejších nul neuměla vybavit nikoho, s kým bych ho mohla trávit radši. Což byla docela hrůza, vzhledem k tomu, že blešivec nebyl zrovna můj nejoblíbenější vlk pod sluncem. Asi bylo na čase najít nové vlky, udělat si nové kontakty. Byla jsem tu přecijen už skoro čtvrt roku a pořád jsem znala jenom tu kupu lůzrů, co jsme měli ve smečce. I když byla pravda, že všechny jsem ještě neznala. Třeba Siriusovu matku. Nebo ty vlčice, co tam přivedl blešivec. "Co to bylo za vochechule, co jsi tehdy přitáhnul do lesa? Tehdy, než nás potom napadla ta hnusná chobotnice?" zajímala jsem se. Opravdu jenom čistě proto, abych měla přehled. Jejich jména bych stejně zapomněla, a informace o nich asi zapomenu taky, ale aspoň nebude řeč stát.
"Svojí matce bych tě nikdy nemohla ukázat, vždyť se na ten svůj kožich podívej! Moje matka je jako já, jenom třikrát... takováhle," oznámila jsem mu. Matka by ho asi vykuchala. Nemělo by to vůbec cenu. Byla to komická představa.

//LOTERIE 42

"Počkej, a jak že jseš tu dlouho?" podivila jsem se, protože mi teda nepřišlo zrovna dvakrát pravděpodobný, že by nikdy nepotkal ani Fiéra, ani matku, ani otce. Deset let? Sto? Tisíc? Navíc byla matka úplně stejná jako já, a dokonce se stejně chovala, takže by si skoro mohl vzpomenout. Očividně měl ale tu smůlu, že ho rod Assassínů úplně minul. Byla pravda, že minule říkal, že o našem rodě vlastně neví nic. Že to jméno nikdy neslyšel. A nebo možná jenom zapomínal. Už mu přecijen nebyly čtyři. Ani pět. Ani šest. Ani sedm... "Jestli mě neznáš teď, nebudeš mě znát nikdy, protože víc než tohle ti asi nenabídnu, jestli ti to nestačí," naznačila jsem hlavou na svoje vlastní tělo a prostě a jednoduše na SEBE a na to, že jsem dokonalá, takže jestli mu nestačí tohle, tak je prostě asi mentál, a už nevím, co víc po mně chce.
Všimla jsem si, jak vlk vedle mě přidal do kroku, ale já bych se radši držela pár kroků za ním, než abych jakkoliv popobíhala. Měla jsem přece jenom kratší nohy. A vznešenější chůzi, která dávala docela zabrat. Nechodila jsem jako hastroš, jako on. Navíc mi takhle mohl vyšlapat cestu, jestli se hodlal vzdálit ještě dál.
"Někdy mám na základě rozhovorů s tebou dojem, že jsme starý a už deset let jsme pár," opáčila jsem po jeho další náramně negativistické poznámce. Protože to byla pravda. Vypadali jsme jako hra na vyhořelý manželství.

//Východní Galtavar

//LOTERIE 41

"Lituješ, lituješ... to je hezký, že ho lituješ, ale znáš ho?" rýpla jsem znovu, snažíc se zjistit, jestli opravdu jenom nemá přehled, nebo jestli se přede mnou bratra snaží schovat jako nějakého utečence nebo špiona. "Stejně se ale shodneme, že nejhorší v naší rodině je podle tebe Izar, hmm?" dostala jsem zničehonic zvědavou a zábavnou náladu. I když těžko říct, jestli mě nepřejde, až odpoví. "Znal jsi vlastně mou matku, Weriosasu? Nebo otce? Neznal jsi Takkiho?" začala jsem vyzvídat, protože byla pravda, že v rámci tohohle tématu jsme (stejně jako v rámci spousty dlaších témat) ještě pořád měli konverzační mezery. A navíc někdo musel určitě vědět, kam se ty dva poděli, nebo jestli tu pořád jsou. Možná bych si měla dát tu práci a navštívit co nejvíc smeček, až se udělá trochu hezky. Blešivec určtě ví, kde zdejší smečky jsou. Určitě je zná. Žije tu nejmíň tisíc let a pořád chodí tam a sem.
"A v čem, prosímtě? Chceš mi poradit, co mám udělat jinak?" nenechala jsem se tentokrát urazit a místo toho jsem téma pobaveně obrátila na něj. Kdybych byla protivní nonstop, určitě by se zase někam vypařil, a já to jeho teleportování nesnášela. "Už jsem řekla, že někdy prostě trvá, než se to povede. Jsem tu sotva dva měsíce. Nemůžu být hned vládkyně Gallirei."

//LOTERIE 40

//Cedrový háj

"Schovávání mu bude k ničemu, až ho najdu," upřesnila jsem černobílému svůj vztah s druhým bratrem. S trikolórou. Se zrádcem. S umaštěncem. "Fiér. Neznáš ho náhodou?" zkusila jsem se optat, i když to bylo patrně k ničemu, protože i kdyby ho blešivec znal, nejspíš by se rozhodl ho přede mnou ubránit a neřekl by mi to. S blešivcem jsme měli vůbec zvláštní vztah. Ze svého dosavadního pobytu na Galliree jsem trávila nejvíce času s ním, ale stejně jsem mu nevěřila, ani jsem ho pořádně neznala. Byl to vztah, ze kterého jsem vůbec nic neměla a stejně jsem ho... tak nějak udržovala při životě? Nachvíli mě napadlo, jestli mi rozpůleného vlka náhodou Osud neseslal jako nějakou divnou protivnou lekci. Jestli jo, tak to vycházelo.
"Když život neni spravedlivej, musíš si ho spravedlivej udělat. Jako já. Jenom to dá práci, než se to povede tak, jak chceš," snažila jsem se ho zase přechytračit. Já byla schopná život vzít a násilně ho překroutit tak, aby spravedlivej prostě a dobře byl. Aspoň ke mně. A aspoň po čase. Ostatní mi byli putna. Byl to jejich problém. Nachvíli jsem se na Meinereho zadek zadívala, jako kdybych ho chtěla postrčit do jezera, ale potom jsem zvrátila hlavu někam zpátky do slunce. Aspoň by byla zábava.

//LOTERIE 39

"Smrkáč. Narodila jsem se tam. Území má jenom kousek na západ odtud. Možná se na něj skrz stromy dokonce dá dohlédnout," zkusila jsem mu osvěžit paměť, ale třeba naší smečku prostě neznal vůbec. Aby taky ano, očividně se celý život toulal, než se přidal k Launee a Therionovi. Tenhle způsob života se mi ještě stále nepodařilo pochopit. "Nedávno jsem zjistila, že dneska už neexistuje. Matku i otce jsem nechala tam, takže také nevím, kde jsou. Bohužel jsem našla jenom svoje idioty bratry. Teda - jednoho... zatím," objasnila jsem, aby vlk věděl, jaká jsem teď vlastně chudinka. Já narozdíl od něj totiž nebyla zvyklá být sama. Nemít nikoho, kdo se za mě přimluví, nebo za mě všechno udělá. Takhle jsem nic neměla, pokud jsem to neudělala já. A nelíbilo se mi to. Kde jsou? Lehce jsem zavrčela, když blešivec vyzvracel nějakou poznámku na naší rodinu, ale neměla jsem náladu to komentovat. Co o tom věděl někdo, kdo celej život smrděl někde ve volný přírodě? Kdo neměl rodinu? Kdo neměl nikoho? Kdo nikoho nezajímal? Tenhle útok na rodinu ve mně najednou probudil takovou vlasteneckou nenávist, že jsem snad ani neměla chuť se nahlas vyjadřovat, jinak by se mnou dost možná už nikdy nepromluvil.
"Nejsem kámoška s nikym," opravila jsem ho. Nebo momentálně jsem to tak určitě nebyla. Bylo to jenom o tom, koho zvládnu aspoň trochu tolerovat. "Naberu síly a můžu se na tu smečku vykašlat, jestli to takhle půjde dál. Nedala mi nic. Jenom jsem tam nanosila mech, aby se na mě alfy dál koukaly jako na hrozbu, narozdíl od těch ostatních dementů, který neudělali vůbec nic a očividně je to v pořádku. Tenhle život se výměnou za úkryt nevyplatí," zabručela jsem. I Shaa tam přijali bez hnutí tlapky. A všechny ty vlčata...
Moje nálada se viditelně zhoršila. Bylo mi fuk, jestli se blešivec sebere a odejde. Nebo jestli to nabonzuje. Život už mi dal dost sil na to, abych chvíli sama vydržela. Nebo zkusila štěstí jinde. A vůbec - dělat dusno a drama byla vždycky moje silná stránka.

//VVJ

//LOTERIE 38

"Co se rozpadnul Smrkáč, stojí to za nic všude. Je tu nuda, je tu plno usmrkanců, objevili se tu vlčato-vrazi, normální zdejší smečka neni ani pořádně obranyschopná. Všechno šlo do kytek. Kdyby tu vládli Assassíni, jako to bývalo kdysi dávno, nic z toho by se nestalo. Škoda, že nás utlačili idioti, co tu v dnešní době už ani nežijí," začala jsem nespokojeně polemizovat, aniž bych odpověděla na jeho otázku, protože se mi nechtělo. I když koneckonců možná nemělo smysl být až takhle negativní. To bych se taky mohla rovnou proměnit v blešivce. Nezbývalo než doufat, že to tu jednou budu mít pod palcem já a všechno bude normální. Takhle jsem aspoň měla pořád nějakou zábavu, protože mi nikdy nedošly oběti na kritizování.
"Možná, že to tu bylo, ale já jsem se nemotala na tak pochybných místech, jako jsou ty jeskyně. Nebýt té zraněné chudinky šedivky, normálně bychom šli dál a vyhnuli se katastrofě. Prostě a dobře - kdyby ta blbka nezakopla a nespadla a nebyla zraněná, nikdy bychom tu chobotnici nepotkali, chápeš?" Takže to byla její vina. Konečně jsem našla někoho, na koho to hodit. Já nás do toho bordelu totiž určitě nedostala.
"A nemusíš hned brečet, že ti neřeknu, jakou mám magii. Určitě bys to využil. Možná někdy... někdy, až se za mě třeba přimluvíš u Launee, tak ti to řeknu. Nebo i něco dalšího. Mám spoustu tajemství a drbů," pokusila jsem se mu trochu zvednout náladu... nebo spíš zakrýt využívání pod to, že mu chci zvednout náladu. Aby se přestal tvářit jako kakabus.

//LOTERIE 37

"Vlastně bych se nedivila, kdybych v těch končinách zakrněla," musela jsem s blešivcem projednou souhlasit. "Bylo to tam snad ještě horší než tady. Jinak bych se koneckonců nevracela," usoudila jsem. Páni - já vám ale byla chudák. Kam jsem přišla, tam se to hemžilo lůzou, tupohlavama, nechápavcema, tlustoprdkama, ošklivákama a ošklivkama a šedivkama a zrzounama a prostě tam bylo plno naprosto zbytečných existencí. Nebylo divu, že se náš rod prostě považoval za lepší. Za nadvlky. BYLI jsme lepší. Když se jeden podíval na všechny ostatní, bylo to docela jasně poznat. Ach... matka mi chyběla. Odloučily jsme se příliš brzo na to, aby mě naučila všechno. Třeba trpělivosti... té měla výrazně víc než já.
Chvíli jsem mlčela, když vlk prohlásil, že díky zemi jsme se neutopili. Nikdy jsem mu za to nepoděkovala, ale teď už bylo rozhodně pozdě, takže se to ani nikdy nestane. "Ach ano, no to bylo prostě hrozné. Já si z mládí nepamatuju, že by ve zdejších končinách žily takové zrůdy," otočila jsem téma radši na chobotnici, která se nás docela určitě snažila zabít. Kdybych v tu dobu nebyla na pokraji sil, asi bych jí ty chapadla urvala.
"Neřeknu," odpověděla jsem prostě na otázku podle magie. Určitě by měl kecy a to by mě akorát rozčílilo. Nepotřeboval to vědět. Stejně mu to mohlo bejt fuk.

//LOTERIE 36

Ještě jednou jsem vzhlédla k obloze, abych zkontrolovala, jestli odněkud nejdou mraky, jestli znovu nepřijde sníh nebo vítr, ale nevypadalo to. Dneska jsem si připadala jako v březnu... jenom bylo o 20 stupňů méně, než by mělo být, kdyby březen byl. Párkrát jsem se vyklidněně nadechla nosem, než mě blešivec zase stačil rozčílit.
"To je věc názoru, co je nebo není falešné zboží. Stačí být trochu optimista a hned si můžu pomyslet, že ta magie vlastně funguje, ale chyba je ve mně. A to přece není moje vina, že ostatní neumí ani zprovoznit vlastní magii. Podívej se na mě! Já mám taky magii, uměla jsem je vždycky perfektně a dnes? Absolutní blok. Mám pocit, že mi jí Život dluží vrátit," prohlásila jsem, abych mu dokázala, že Život a Smrt očividně taky tak trochu kecaj. Byla jsem koneckonců tak trochu vzteklá, že moje magie už nefunguje tak jako dřív. A to jsem jí docela trénovala. Nebo jsem se o to snažila. Možná mi jí prostě sebral ten pobyt mimo Gallireu, ale... touhle dobou už bych jí přece v tom případě mít zpátky.
"Na mojí magii si vůbec tlamu neotvírej. Kam se na ní hrabe nějaká země. Co děláš se zemí? Házíš kamení? Nebo necháš vyrůst kytku?" obrátila jsem posměšně koutky do úsměvu.

//LOTERIE 35

"Podvodník!" nadechla jsem se překvapeně. "No dovol! No to snad ne! Já a podvodník. Nemám zapotřebí kohokoliv jakkoliv podvádět, narozdíl od ostatních," začala jsem rádoby uraženě zachraňovat svojí 'dobrou' pověst, aby se vlk vedle mě už nepokoušel opakovat tohle tvrzení. Podvodnice, to určitě. "Já bych řekla dobrá obchodnice, né podvodnice," zkusila jsem ho ještě navést na správnou cestu, pochybujíc, že to ta jeho černobílá palice pochopí. Navíc jsem ve finále asi neměla až takový zájem na prodeji... čehokoliv. Nachvíli mě vlastně napadlo, že bych se spíš měla soustředit na to, kde sama vezmu dostatek květin a drahých kamenů, abych si toho mohla nakoupit co nejvíc já. Nemohla jsem přeci Gallireu ovládnout jen tak. Potřebovala jsem minimálně pět magií... a dobrou kombinaci, abych mohla těm nulám tady přikazovat, co budou dělat.
"Takže oheň, hmm," pochválila jsem se nahlas za svojí bezchybnou dedukci. Když se vlk zeptal na svojí vrozenou magii, nenápadně jsem se na něj otočila. Už jsem totiž zapomněla, jestli má nějakou specifickou barvu očí, a nechtěla jsem, aby věděl, že podvádím. Bohužel jsem ale kráčela vedle jeho bílé poloviny, kde oko neměl. Krucinál. "Tvoje vrozená... to bude něco závratně nudnýho, když to nepoužíváš," ušklíbla jsem se. Když už jsem to neuhádla, mohla jsem ho aspoň urazit.

//LOTERIE 34

"Ále, předat, nepředat... třeba by někdy stačilo v ostatních vyvolat pocit, že jsem jim jí předala. A pro reklamaci by mohli chodit za Smrtí," navrhla jsem. Samozřejmě neexistovalo nic, co bych nevyřešila, když jsem si něco usmyslela. Tyhle organizační schopnosti jsem měla po matce.
Pokývala jsem hlavou, když vlk navrhnul, ať jim to příště řeknu. Hned jsem si představila, jak přijdu ke Smrti nebo k Životu s pergamenem o vystěhování. O okamžitém vystěhování. A potom bych si tam vyvalila šunky sama. Ale spíš u Života než u Smrti, protože Život to tam měl aspoň decentní a bylo tam teplo. Smrt bych vystěhovala jenom tak z recese, protože mě ta mrcha štvala, stejně jako všechno co se jí týkalo. To byla tehdy ale spousta keců, když jsem si u ní kupovala magii příkazu. A ani mi nějak extra nevydržela.
"Máš oheň," začala jsem, protože to jsem věděla. Nejednou jsem viděla, jak ta magie funguje. "A tu přemisťovací hrůzu," doplnila jsem, abych nezapomněla. To ale asi nebylo něco, co by Smrt nebo Život prodávali jen tak. Onehdá jsem si to od obou nechala vyjmenovat a nic takového jsem si nepamatovala. Jestli to tedy nesouviselo s neviditelností.

//LOTERIE 33

"Takže myslíš, že má na prodávání monopol? On a Smrt? Já bych se totiž určitě dokázala válet v jeskyni a prodávat schopnosti za cetky celej den, kdybych chtěla. A nebyla bych mizernej obchodník. A navíc je jim oboum tak milión let. Někdo by je měl vystřídat," začala jsem plácat, protože kvůli tomuhle jsem se už jednou rozčílila dřív, jenom to nebylo před tímhle konkrétním vlkem, a tak jsem ho samozřejmě musela informovat taky. "Jaké magie máš ty, hmm?" začala jsem se zajímat, protože mi došlo, že o tomhle vlastně ještě přehled nemám. Tedy - pár jeho magií jsem znala, ale všechny určitě ne. Bůh ví, kolik jich měl. Nejhorší byla ta teleportační, z toho mi jezdil mráz po zádech. Já jsem měla magie jenom dvě, ale samozřejmě jsem jich víc ani nepotřebovala, protože jsem byla perfektní i bez bonusu.
Když vlk dodal další sarkastickou poznámku k tomu, jak moc musím trpět, starostlivě jsem na něj pokývala hlavou, aby mu bylo jasné, že skutečně trpím. "Spousta věcí dává smysl... tomu, kdo ho v nich chce vidět," odtušila jsem a zastříhala ušima párkrát nahoru a dolu. Třeba chudákům ošklivákům tulákům asi dávalo smysl bejt tuláci, protože jinak by tuláci nebyli. Sama jsem se přesvědčila, že přidat se do smečky je velice snadná věc.

//LOTERIE 32

Popošla jsem dalších pár kroků vedle černobílého a napadlo mě, jak dlouho ještě asi vydržím chodit dokola po lese. Bavilo mě aspoň předstírat, že mám cíl, ale nic nebylo zoufalejšího než toho nachodit tolik, aniž bych někam reálně došla. Chudinky nohy. Navíc se můj hlad začínal ozývat čím dál tím víc.
"To přece není samozřejmost, že umí všechno, co prodává," svraštila jsem čelo, protože se mi to nezdálo. To by toho musel umět hrozně moc. Bylo to absurdní. Tolik magií určitě nemohl jeden umět. Mně by se teda určitě nechtělo trénovat všechny tyhle magie, kdybych byla Život. Ani bych o ně nestála.
Když vydechl, jak moc musím trpět, horlivě jsem přikývla, ignorujíc, že to vlk asi nemyslel vůbec vážně. "Viď! Konečně to někdo chápe. Ani si neumíš představit, jak je to skličující," povzdechla jsem si, stáhla uši k hlavě, vytáhla krk a ocas o něco výš a ťapala jsem dál. "To je možná dobře. Některý vlci prostě nemůžou mít vysoký sebevědomí, protože by to nedávalo smysl," zareagovala jsem na něj ještě. Vlastně to dávalo smysl víceméně jenom u mě. A možná u pár dalších členů rodiny, jenom u bratrů určitě ne. To byli oba mentálové.

//LOTERIE 31

"Myslíš, že ví úplně všechno? Vidí nám i do hlavy?" napadlo mě. Jestli totiž ano, tak jsem nechápala, proč mi ten lenoch líná ještě nevyplnil aspoň jedno z mých tisíců přání. Chtěla jsem toho snad moc? Teda... možná chtěla, ale to nic neměnilo na tom, že byl všemocný a vševidoucí a plnění mých tužeb by ho stejně určitě bůhvíjak nevyčerpalo. Sobec. To já, kdybych byla on, tak bych teda sakra makala. A ještě za to chtěl něco na oplátku, tse!
"Povzbudit," zopakovala jsem po blešivci ještě jednou, jako předtím. Posledních pár chvil jsem měla pocit, že ohluchnul. "Věř tomu nebo ne, ale i já potřebuji povzbudit. Ty si myslíš, že mě nějak extra baví tady žít se všema těma nulama, hm? Pro vlčici jako jsem já je to dost depresivní. Sem tam potřebuji povzbudit," objasnila jsem, aby náhodou nezkoušel dedukovat něco jiného. Pořád jsem mu nevěřila tolik, abych mu pořad a bezpodmínečně říkala pravdu. Nikomu nebylo nic po tom, co nakupuji. "Třeba by tě taky povzbudil, kdybys tam zašel," navrhla jsem ještě. Určitě to potřeboval. Třeba by mu to i pomohlo. Nachvíli jsem se pobaveně pozastavila nad představou, jak Život podstrkuje blešivci nějakou rozveselovací čichací rostlinu. Byla škoda, že se to asi nedalo koupit.

//LOTERIE 30

Nevypadalo to, že se k nám přižene další vánice, nebo sněhová průtrž. Konečně. Asi po dvou týdnech to vypadalo na normální den, co mi nemá jak znetvořit srst. A udělalo se i tepleji. Lehce jsem se oklepala, ale jenom tak, aby mě to nerozcuchalo jako hastrmana. "Nemyslíš si, že tě slyší ho pomlouvat?" rozhodla jsem se do vlka vedle sebe zasadit paranoidní semínko, i když jsem Života sama před chvíli podezírala a pomlouvala. Přišla mi náramně vtipná představa, že se k nám snese shůry a že blešivákovi třeba nafackuje.
Když už jsem teď neseděla a musela jsem se obtěžovat stát na nohou, párkrát jsem černobílého propíchla pohledem, jestli teda někam jdeme, nebo jestli jsem vstávala úplně zbytečně. Asi se mentálně zaseknul. Nakonec jsme se stejně rozešli, ale jenom po lese. Koneckonců proč ne. Bylo to tu docela fajn. Rozhodně hezčí než močály a pláně. "No co... co jsem od něj chtěla," zamyslela jsem se, protože kdybych mu řekla, že jsem chtěla být ještě krásnější a silnější, asi by mi to nevěřil, protože už jsem krásná a silná byla. "Povzbudit," vypadlo ze mě nakonec slovo, kterým by se to dalo shrnout nejlépe. Abych zvládla přežít v tomhle světě trosek a pitomců.

//LOTERIE 29

Když vlk odsouhlasil můj monolog o tom, že by někdo všechno odmakal za mě, spokojeně jsem se usmála. Čím víc vlků vědělo, že já prostě sama nic dělat nebudu, tím míň jich ode mě bude cokoliv čekat a tím míň toho budu muset reálně dělat. Nechtěla jsem přece sama sobě komplikovat život tím, že se budu zaměstnávat něčím, co za mě může udělat kdejaká nula, která sama od sebe neumí přemýšlet, ale tělo jí funguje stejně dobře jako mně. Škoda pracovní síly. Možná, že jenom u Launee jsem si to pokazila tím, že jsem opravdu něco odpracovala. Nerada bych, aby si na to někdo zvykal, takže jsem na to nebyla vůbec pyšná.
"A co se stalo?" zeptala jsem se zase hned na konci jeho věty, abych ho popohnala, když to do detailů nerozvedl sám. Nemohla jsem tohle téma přece nechat umřít, dokud se nedozvím vše potřebné.
"Někomu Život nahání hrůzu. Já se nedivím. Smrt je ošklivačka, ale aspoň je zlá upřímně. Život má určitě tajemství," začala jsem spekulovat, zatímco jsem se zvedala ze sedu, protože se blešivec rozhodnul, že chce někam jít. Očima jsem mu naznačila, že teda dobře, ale že trasu vymyslí on. Pro přemýšlení na mě bylo moc brzo ráno.