Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 58

Meinere se po večeři začal válet na sněhu a mlčel, což bylo opravdu náramně překvapivý. To jsem opravdu nečekala, že bude mlčet. Nevšímala jsem si ho. V prvních pár chvilkách jsem si všímala ryby. Jedním prudkým pohybem jsem jí zabila, aby sebou konečně přestala mávat jako blázen. Uměla jsem to udělat tak, abych se nezamazala. Tohle jsem uměla. Lovit ne, protože to jsem dělat nemusela - i dneska mi to znovu vyšlo a někdo lovil za mě. Takhle dobře se měl málokdo. Za svůj pobyt na Gallirei jsem zatím nelovila ani jednou. Pomalu jsem jí začala porcovat, pečlivá na každý pohyb, abych si moc nezamazala tlamu, tlapky nebo nesežrala nějakou nechutnou část, jako byla třeba hlava. S očima. Fuj. Prostě a dobře jsem z obou stran ryby potichu v klidu sežrala všechno, co se dalo... nebo to, co se mi líbilo. Jedla jsem pomalu. Očividně nebylo kam spěchat, za což jsem byla ráda, protože nebylo nic, co by mě vytáčelo víc, než když jsem se musela najíst rychle.
Když jsem byla hotová, odsunula jsem ten hnusnej zbytek co nejdál od sebe, aby to nesmrdělo hned vedle mě, popošla jsem ke stromu a opřela jsem se o něj. Pořád jsme mlčeli. Zatím mi to nevadilo. Tuhle tichou válku jsem se naučila, když jsem byla na výletě se Siriusem. Plus jsem výjimečně radši držela tlamu, než abych se bavila s vlkem kousek vedle sebe. Nebo než abych se s nim momentálně bavila, protože mě před chvilkou naštval a za rybu už jsem mu poděkovala.

//LOTERIE 57

"Je jediná, o kom mluvíš normálně. Jediná, s kym podle vlastních slov nemáš žádnej problém, rozumíš mi? Víš co? Nech to bejt," svraštila jsem úplně zoufale čelo a lehce vydechla, protože už jsem nevěděla, jak jinak to vysvětlit. Kdyby to šlo, promnula bych si tlapkou asi obličej, ale nechtěla jsem si ho ušpinit. Už jsem ani neměla hlad. Už jsem neměla prostě nic. Ani náladu pokračovat v konverzaci. Protože to já jsem se jí v posledních pár momentech snažila oživit nebo bejt výjimečně milá, ale očividně to bylo úplně k ničemu, takže jsem se klidně zase mohla bez výčitek svědomí začít chovat jako Assassín. Tomuhle vlkovi bylo očividně jedno, jestli je na něj někdo hnusnej nebo hodnej. Bylo to náročný.
Obličej se mi trochu rozjasnil až ve chvíli, kdy jsem zaslechla slovíčko 'souhlasim'. Jako kdyby se mi z toho v mozku zvedla mexická vlna. Tohle byla asi první shoda. Spokojeně jsem se ušklíbla, ale jenom nachvíli, protože jsem pořád byla taková nějaká polouražená, i když už jsem ani nevěděla proč. Prostě proto.
Když se zeptal, jestli lovil zbytečně, konečně jsem se probrala a zvedla a šla si taky pro rybu. Teď už mi jí totiž nabídnul, i když ne přímo, takže jsem si jí nebrala jen tak, jako nějaká tupěna. "Děkuju," zahuhlala jsem, než jsem rybu vzala do tlamy. Pořád jsem byla dobře vychovaná. Sedla jsem si nedaleko a pomalu jsem se do ryby pustila taky. Já jsem u jídla nemluvila. Takže měl Meinere konečně prostor sedět aspoň pár chvilek v tichu. Stejně si to určitě přál.

//LOTERIE 56

"Vždyť mně je jedno, co s ní máš ty. Měj si s ní co chceš. Mě jenom zajímalo, jak to udělala, že ti u ní jako u jediný nepřijde, že ti ubližuje," připomněla jsem, proč jsem to v první řadě vůbec vytáhla. Mně taky přece nešlo o nic víc. Tahle jedna věc mě fascinovala. Jinak by se ta vlčice klidně mohla jmenovat Cimbála a bydlet třeba v Tramtárii. I kdyby to byl vlk, tak by mě to překvapilo. Prostě proto, že Meinere byl očividně vybíravej na vlky, co mu v ničem nevadili. Ani já jsem mezi ně nepatřila. A zajímalo mě, jak jeden něco takovýho dosáhne.
"Já jsem to tehdy v úkrytu řikala, že bych ten toulavej potěr topila, ale koukali jste se na mě se Shaem jako na idiota," připomněla jsem mu ještě jednu věc, protože už jsme se tehdy o vlčatech bavili. V tomhle mi taky vadily. Nic to ale neměnilo na tom, že mi ty blechy předal on. Musel přece tušit, že je má. I když byla otázka, jak dobře by se jim ve východu z úkrytu dalo vyhnout.
Ani jsem si v zápalu hovoru nevzpomněla, že mám hlad, dokud se do jídla nepustil Meinere. Stejně jsme nikam nespěchali. Ještě chvíli jsem se zasekla v myšlenkách a prostě dřepěla. Stejně měl rád ticho, a teď ho konečně měl.

//LOTERIE 55

"Já s ní nemám nic, protože jí neznám. Zajímá mě, protože jsem si jednak zapamatovala její jméno jako jediný a druhak jsem tě nikdy o nikom neslyšela mluvit hezky, kromě ní. Tak jsem si to zapamatovala, no. Nemám s ní nic přece. Co bych s ní měla?" začala jsem se obhajovat, protože se mi ten jeho podezíravej tón nelíbil. Co bych s ní asi jako měla? Čim víc se v tom šťouralo, tim spíš si to její jméno zapamatuju. A já jsem si nerada špinila mozek jménama cizích vlků, který nechci a nepotřebuju znát. "A to, že už nemáš blechy ještě neznamená, žes mi je původně nepředal," připomněla jsem mu, aby věděl, že tady neni jedinej ukřivděnej. Teď už jsem totiž byla uražená i já, protože se mě jenom v rámci několika vteřin pokusil paranoidně nařknout a ještě ke všemu opravovat.
"Vypadalo by to falešně před tebou. Vidíš tu snad někoho dalšího? To tobě by to nepřišlo normální," vysvětlila jsem, jako kdyby mě to obtěžovalo. Nebyla jsem naštvaná doopravdy, jenom jsem bručela, tak, jak jsem to dělala skoro pořád. A jenom jsem doufala, že z toho rozpůlenec zase nebude dělat závěry, že jsem na něj hnusná a nikdo ho nemá rád. Já jsem z nás dvou byla samička, takže já jsem si mohla dovolit mít nálady. Jeho problém, že se tomu nezvládal přizpůsobit.
S náznakem zájmu jsem ho potom sledovala, jak vytahuje z řeky síť. Něco jsme... něco očividně chytil, protože se tam něco hýbalo. Zatím jsem se o to nezajímala, protože jestli tam byla jedna ryba, byla přirozeně jeho. Já jsem byla slušně vychovaná, a sebevětší hlad by mě nepřiměl si nárokovat cizí úlovek, dokud mi ho sám nenabídne. Zůstala jsem dělat lehounce uraženou kousek od stromu. Nachvíli jsem se podívala na oblohu, že tam vykoukám hvězdy, ale bylo beznadějně zataženo.

//LOTERIE 54

Přešla jsem o kousek ke svojemu společníkovi, zkontrolovala jsem povrch a když jsem se ujistila, že to není bahno, posadila jsem se na zem kousek vedle něj, ale blíž k řece.
"Pověz mi - jak moc je na tebe milá Rez, že o ní takhle hezky mluvíš, hm? Protože si nevzpomínám, že bych ti kdy udělala něco příšernýho. Neznáš mě normálně, ale vlastně se docela snažim. Normálně se se zablešencema nebavim vůbec. Takže nevim, co se po mně chce," prohlásila jsem opravdu trochu bezradně. Tohle mě unavovalo. Nikdo mě nenaučil, abych byla milá, a ani jsem se to učit nechtěla. Vůbec jsem s tím nechtěla začínat. A opravdu mi nepřišlo, že bych na vlka vedle sebe byla nějak dvakrát hnusná. Nebyla jsem. Moje chování bylo naprosto v souladu s jeho chováním. Nebyla jsem nějaká idiotská tupá nána, abych mu na některý ty jeho urážky kejvala a usmívala se, to teda rozhodně ne. Musela jsem se bránit, jinak by si každej myslel, že si ke mně může dovolit všechno. "Vypadalo by to falešně, kdybych se k tobě chovala až moc mile," podívala jsem se na něj. "Ale aspoň jsem tě ještě neopustila... a nemám to ani v plánu. Jeden má jenom skoro dojem, že si to přeješ," vyloudila jsem ze sebe neutrálně a podívala jsem se zase dopředu. A v tu chvíli už bylo dost tohohle citovýho povídání. Nechtěla jsem, aby z toho nabral dojem, že se třeba trapně kamarádíme, nebo se tomu jenom nepatrně blížíme.
"Kdy přijdou?" zeptala jsem se rádoby hloupě na ty ryby. Aby měl prostor na sarkastický poznámky a chytračení. Moc jsem toho o nich nevěděla.

//LOTERIE 53

Začínala se mě jímat netrpělivost. Už jsme tu postávali dobrých pár minut, ale vlk vedle mě se pořád nějak neměl k činnosti. Já jsem si myslela, že když řekl 'dobře, jdeme k řece', myslel to tak, že něco uloví. Ne tak, že se na tu řeku budeme koukat. Kdybych se chtěla koukat na řeku, dělala bych to ve dne a v hezkym počasí. A hlavně bych se ani nechtěla jen tak koukat na řeku, protože nejsem žádnej mentál, co by s tim chtěl ztrácet čas. Neznala jsem nikoho, koho by bavilo jen tak koukat na řeku.
"Tak promiň, že jsem si o tobě nemyslela, že jsi bačkora," opáčila jsem, když mi začal vyjmenovávat, v čem je problém, že nemůže použít magii. Já jsem si třeba mohla dovolit nepoužívat magii, protože jsem jednak skoro žádnou neměla a druhak jsem byla vlčice, takže jsem nemusela dělat nic, co se mi nechtělo. Nakonec to ale vypadalo, že stejně vyměknul a něco uloví. Můj výraz se zase přepnul ze zklamání na zvědavost a párkrát jsem rychle zamrkala, zvědavá, co vymyslí. Vymyslel nějakej super magickej trik, ale očividně už neměl náladu se bavit. "Jsem na tebe málo milá?" zajímala jsem se, když se posadil opodál. Z mojeho tónu nešlo poznat, jestli je ta otázka upřímná, nebo jenom předzvěst katastrofy.

//LOTERIE 52

Byla noc. A zima. Nebyly zrovna dvakrát úžasný podmínky na lov. Naštěstí to nebyla moje starost. Nebo jsem aspoň... doufala, že to nebude moje starost, protože to za mě udělá rozpůlenec. Ani ten se k tomu ale nějak neměl. Stála jsem na kraji řeky kousek od něj a skenovala jsem naše okolí, jako kdybych se snažila zorientovat, ale ve skutečnosti mě to nezajímalo a šlo mi jenom o to, abych nezahučela do řeky, nebo nešlápla do bahna. Snažila jsem se neztratit nervy a neproměnit se v hysterku, ale hlad pomalu sílil, takže jsem nevěděla, jak dlouho to ještě zvládnu. "Zemřeš zatímco budeš pracovat pro mě, tak to bude krásná a významná smrt," zašklebila jsem se a nachvíli mě přepadla touhla si sednout na zádek, ale opravdu jsem se bála, že je tu vlhko a bahno a špína a že si ho akorát ušpinim, takže jsem za blešivcem zůstala stát jako dozor.
"Jestli máš oheň, můžeš se potom osušit, no ne?" napadlo mě náramně chytře - protože jsem byla náramně chytrá. Takže jsem tohle jeho vymlouvání vlastně nechápala. Měl těch magií několik. Aspoň nějaká se určitě dala použít k lovu, jestli se mu nechtělo to dělat vlastníma tlapkama. Potlačila jsem v sobě všechen vztek, když mi tahle polomrtvola zkusila nakukat, že jsem stará, a zhluboka jsem se nadechla. "No ale já se to očividně ani naučit nechci, jenom se tě snažim přinutit, abys už začal něco dělat," obořila jsem se na něj, ale ne nějak extra vyčítavě... zase abych ho neurazila a nezapomněl by na to, že pro mě má něco ulovit.

//LOTERIE 51

//Východní hvozd

Přišlo mi, že jak se blížíme k severu, trochu se ochlazuje a obloha už není tak jasná. Možná se počasí prostě měnilo všude na území Gallirei, ale spíš to bylo tím, že už jsme byli hodně severně, a hory byly jenom kousek od nás. Pořád jsem si ale nestěžovala. Pár dní zpátky bylo mnohem hůř, a dokud jsme byli v pohybu, dalo se to normálně vydržet. Můj kožich nebyl žádná levná jižanská napodobenina. Hezky se přizpůsoboval ročnímu období. Líbilo se mi, že stačilo zahnout jenom kousek a byli bychom v lese, kde podle blešivce ještě nějaká kořist byla, ale on dal stejně přednost lovení ryb. Nechtěla jsem mu do toho kecat, protože jsem byla za čerstvou rybu radši než za... cokoliv, co se v lese válí už v rámci několika dnů, možná dokonce týdne, nebo víc. Nebyla jsem zrovna vlk, co by konzumoval zbytky. Nelíbilo se mi, že se toho jídla někdo dotýkal přede mnou.
"Budeš muset, dokud tě nepropustim z otroctví," pronesla jsem s nadsázkou, protože jsem nevěděla, co odpovědět. Nezajímalo mě, jak to bude za pět let. Hodlala jsem to řešit, až ta situace nastane.
Když se Meinere neměl k lezení do vody, chvíli jsem váhavě mrkala a potom jsem na něj začala okamžitě uplatňovat psí oči. "Prooooooosííííím," vypravila jsem ze sebe zoufale. Nejenom, že bych do vody v životě nevlezla, ale taky jsem... "Já jsem se ryby nikdy lovit nenaučila. Můžeš... mi to ukázat," zkusila jsem ho děsně mazaně obelstít, i když mi bylo docela jasný, že v tom odhalí manipulaci a okecávku. Ryby jsem ale doopravdy lovit neuměla. A už vůbec ne ve tmě.

//LOTERIE 50

//Středozemní propadlina

Tenhle vlk mě nepřestával fascinovat. Vzhledem ke svojí vlastní povaze a výchově jsem absolutně nemohla najít pochopení pro to, jak se vůbec někdo může nemít rád. Ale on to zvládnul ještě vytáhnout do extrému. Byla to zbytečnost. Vůbec mi nedocházelo, proč by si měl něco dělat z ostatních. Možná, že kdyby se na ně díval jako na špíny, tak, jako jsem to dělala já, ani by ho nemrzelo, že ho třeba nemají rádi. Mě to teda taky nemrzelo. Bylo mi to víc než fuk, protože jsem se dostatečně milovala sama. Ostatní mě mohli milovat taky, a když nechtěli, byli pro mě stejně tak maličký a podřadný, že jsem je tam hluboko dole neviděla. Nezajímali mě. "Nu dobrá, nemusíš mi věřit, ale zbytečně si přiděláváš vrásky, který teda na obličeji rozhodně nepotřebuješ. Já se tě podrazit nechystám. Za to mi nestojíš. Co bych se namáhala?" zkusila jsem ho tedy ujistit ještě jednou, ale byl by v tom čert, abych to zvládla podat hezky. To bych ho až moc rozmazlovala. Na druhou stranu jsem byla ráda, že už se nehaštěříme. Teď už to bylo spíš na oko. Nemohla jsem se s ním přece kamarádit očividně. Můj čas byl nejdražší na světě a nechtěla jsem, aby si na něj kdokoliv zvykal, nebo aby ostatním přišlo, že ho rozdávám. I tak jsem ho ale nejradši asi vážně trávila s blešivcem. To jsme to dopracovali.
"Zkus z toho nezpychnout, příště ti to řeknu tak za pět let," opáčila jsem s lehkou nadsázkou, když mi... poděkoval. Vypadalo to, že oba děkujeme jednou za uherskej rok. Pokud jsem si to správně pamatovala, už jsem mu taky párkrát poděkovala, ale vždycky to bylo za jídlo nebo služby. Za to jsem totiž děkovala dokonce i já.

//Kierb

//LOTERIE 49

"Jo! Co ti na tom jako přijde vtipný?" obořila jsem se a prudkým vyfouknutím z čumáku jsem mu naznačila, že jestli mě bude provokovat ještě chvíli, vezmu všechny ty hezký slova okamžitě zpátky. "Hádám, že nemá cenu se ptát, kdo to byl. Kromě toho, že Rez to nebyla," odtušila jsem. Víc jsem toho o něm nevěděla. Jenom to, že měl asi děsně tragickej život, než mě potkal. A teď ho má o něco lepší, ale pořád je tragéd. A víc vlků jsem z jeho vyprávění ani neznala, nebo jsem si je přestala pamatovat jménem. Jenom tohle jméno mi uvízlo v paměti. Možná to ale bylo jenom tím, že ho řekl před pár desítkami minut, takže jsem ho ještě nestačila vysypat z mozku.
"Smát se teď taky jen tak nebudu, nejsem magor. Budu se smát, až uděláš nebo řekneš nějakou hloupost," vyloudila jsem ze sebe úsměv a nachvíli jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem, aby jakkoliv smutněl - ne proto, že by mi na něm záleželo. Primárně asi hlavně proto, že jsem smutnící vlky nerada řešila a neuměla jsem s nima nekládat. A ani se mi moc nelíbilo, když celou dobu mlčel, ale na to už jsem si docela zvykla. Mluvit jsem mohla i za nás oba.
Když vydechnul, že jdeme k řece, oči jako kdyby se mi rozsvítily. Párkrát jsem na něj vděčně zamrkala, než jsem si zase začala dávat pozor pod nohy. Byli jsme přecijen nebezpečně blízko u propadliny. "Víš, že jsi asi můj nejoblíbenšjí zdejší vlk? Teda, hned po mně. A hlavně to neznamená nic, protože všechny nesnášim. Ale ty se dáš aspoň tolerovat. Jsi první na žebříčku nul," zasyčela jsem mu přímo do ucha, jako kdyby to bylo vyznamenání, nebo tak něco. Spíš jsem ale měla přehnanou radost z jídla. Zase jsem došla do bodu, kdy jsem hladověla tolik, že bych ani neměla energii si něco ulovit.

//Východní hvozd

//LOTERIE 48

"Ach, když se budeš chovat mile ke mně, tak tě teda neopustim! Nevidim smysl v opouštění někoho, kdo se ke mně chová mile. Proč by to někdo dělal?" zarazila jsem se, když se vlk vedle mě konečně otevřel a začal říkat něco zajímavého. Nebyla to žádná útěcha, ani žádná jiná sentimentální poznámka - reálně jsem se tomu divila. Co je to za blbost? Opravdu to vypadalo, že ho v životě někdo zklamal, zradil, nebo tak. Asi i několikanásobně. Já jsem se s tím vůbec neuměla ztotožnit, protože mně se nikdy nic takového nestalo. Protože jsem měla dobré zázemí, když jsem vyrůstala. Protože můj rod byl prostě tak perfektní, že v něm smutní a opuštění vlci prostě nevyrůstali. Jedině v případě, že se geneticky nepovedli. To ale neměnilo nic na tom, že já to neznala.
"Řikám, že když na mě budeš milej tak nikam nepudu," dala jsem mu teda protivácky svoje slovo, aby už přestal kecat nesmysly. Já jsem přece nikam nešla. Co bych bez něj asi tak dělala? Chcípla hlady? Nebo zimou? "A smát se ti, že jsi hlupák, se ti odteď můžu jenom já, abys věděl," vyloudilo se mi na tváři něco jako zazubení, i když jsem to normálně nedělala. Měla jsem ale naprosto perfektní zuby, tak proč bych je neukázala? "Chci rybu! Prosíííím," vydechla jsem ještě pořád usměvavě a propíchla jsem ho pohledem, protože už jsem měla takový hlad, že mi bylo fuk, co budu jíst... dokud to nebude zajíc nebo králík, samozřejmě.

//LOTERIE 47

Až teď mi došlo, kde se vlastně nacházíme. Byla jsem ráda, že se nacházím na druhé straně od blešivce, než byla ta díra, takže bych tam mohla strčit jedině já jeho a ne on mě. Plus taky foukal ten vítr, který šel sice zatím od propadliny směrem k nám, ale podle mě se to kdykoliv mohlo otočit. A já jsem byla zatraceně lehká, protože jsem si linii držela, narozdíl od ostatních vlčicic tady. Mohlo mě to taky klidně odfouknout!
"A to tě to baví, žít svůj život tak, že neumíš nic jinýho než vytáčet ostatní?" zajímala jsem se. Výjimečně jsem nerýpala, ale opravdu mě to zajímalo. "Třeba mě? Proč mě musíš pořád vytáčet? Byla bych na tebe milá, kdybys furt neměl poznámky. Takhle na tebe bejt milá nemůžu, protože to bych musela bejt idiot, a od toho jsou tady na Galliree jiný vlci," začala jsem polemizovat. Já jsem totiž rozhodně idiot nebyla. A i kdybych nedejbože byla, nikdy bych nedopustila, abych tak třeba vypadala.
Můj žaludek se zničehonic znovu ozval. "A neumíš... vlastně náhodou i jiný věci?" změnila jsem najednou tón a naklonila bych se, až bych se na vlka vedle sebe málem začala mačkat. "Třeba... lovit a tak?"

//LOTERIE 46

//Východní Galtavar

Tak. Teď už byla totální tma. Ale teplota neklesla o tolik, o kolik jsem si myslela, že klesne, takže se to pořád dalo. Nebo mě prostě hřál pohyb. Jenom vichr se začal nepříjemně zvedat. Když už jeden jeho boční náraz rozčechral i mojí srst na boku, lehce jsem se zamračila a trochu jsem se naklonila, aby mi to vyfénoval zase hezky zpátky tak, jak to bylo. Nakonec jsem se ale prostě rozhodla, že zpomalím, počkám až blešivec popojde a zařadím se k němu z druhé strany tak, aby na mě nefoukalo, aby vichr odráželo jeho tělo. Byl o dost větší než já, takže to nebyl problém. Jakmile jsem si byla jistá chůzí v terénu, ještě jsem zvedla hlavu k nebi a zkusila vypátrat, jestli se k nám nakonec nežene sněžení, a vypadalo to, že mračna opravdu přichází. Zatím ale naštěstí nesněžilo.
"Kdybych k tobě chtěla být milá, vypadalo by to jinak. Vždycky mě něčim vytočíš," objasnila jsem, jak na tom my dva jsme. Protože blešivec už mě stihnul naštvat tolikrát, že mi bylo jedno, jestli je významnej člen smečky nebo ne. Už jsem se prostě nesnažila, protože mi to za to nestálo. Pro ty jeho kecy už jsem zapomněla, že mě zachránil. Nebo že pro mě něco ulovil. Byla jsem až moc náročná na to, aby mi to stačilo, a abych na něj byla milá navždycky. Přízeň jsem si musela šetřit pro vlky, u kterých se to vyplatí. A vzhledem k tomu, že on už pro mě nechtěl lovit a ani se přimluvit u Launee, tak mi vlastně nic nenabízel.

//LOTERIE 45

Přišlo mi, že jdeme konečně někam, kde jsem ještě nebyla. Okolo toho obrovského jezera jsem už určitě prošla několikrát, ale směr, kterým jsme se ubírali teď, jsem neznala ani z mládí ani z toulek se Siriusem. Nebo jsem si to nepamatovala. Nachvíli jsem se podívala na černobílého a potom zase zpátky před sebe. Slunce už doopravdy říkalo sbohem a padalo pod obzor, až tam po pár minutách vážně zapadlo. Během pár minut se ochladilo a já zapřemýšlela, jak dlouho to ještě asi vydržím. Chůze byla ale koneckonců zdravá a blešivec mě zatím nestihl vytočit tolik, abych to vzadala. "No teda! Proč bych neměla mít Rez ráda a ona mě? Každej neni jako ty, pane chytráku. Třeba s Rez budu mít náladu se kamarádit. To, že jsem hnusná na tebe, protože jseš protivec, ještě neznamená, že si nemůžu najít známosti jinde," upozornila jsem ho. Ostatní zapomínali, že herečka jsem byla dobrá. Nebo to jenom nevěděli, protože zrovna oni mi nestáli za to, abych se před nimi vůbec namáhala něco hrát. Jako třeba tenhle vlk. To nemělo vůbec cenu. A stejně byl nejchytřejší na světě, takže by našel něco špatně na čemkoliv, co jsem dělala.
"Myslíš, že se potom můžeme najíst, Meinere?" změnila jsem bez varování tón z nepříjemného na náramně přátelský. Zatím jsem nechtěla specifikovat, jak a kde to jídlo seženeme. Byl to jenom nástřel... plánu do budoucna.

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 44

Zase jsme byli o kus jinde a zase to vypadalo, že se zdržíme. Nechala jsem černobílého, ať naší chůzi vede. Jednak jsem nikam nespěchala a druhak mě ještě nebolely nohy, takže mi bylo defacto úplně jedno, že tu chodíme křížem krážem. Otázka byla, jestli mi to tak vydrží i při nadcházející noci, kdy se udělá zima, protože bylo naopak dost možné, že v kombinaci s hladem se objeví moje protivnější fáze. Ještě spíš v případě, že by přišel podobný vichr, na který jsem narazila předevčírem, kdy jsem se nakonec musela schovat do jeskyní s těma dvouma šedivejma otrapama.
"Kdo je Rez, hm?" zajímala jsem se tedy v návaznosti na jeho odpověď. Moje otázka byla naprosto citově nezabarvená. Jednak jsem to potřebovala říct, dokud jsem si ještě pamatovala to jméno, protože jména jsem zapomínala děsně rychle, a druhak jsem nikdy nepropásla příležitost mít nějaké další informace. Plus jsme si konečně povídali o něčem zajímavém. A zaujalo mě, že o ní blešivec prohlásil, že je fajn. Doteď mi nepřišlo, že by to o komkoliv řekl. V tomhle byl tak trochu jako já, ať chtěl nebo ne - měl nějakou výhradu skoro ke všem. Poslední dobou třeba k Siriusovi, a nebo k jeho mámě. A k Izarovi vlastně taky, ale to jsem se mu nedivila.