Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Údolí morény přes Náhorní plošinu

"Jako, že na severu by to nebylo tak snadný? Bavěj tě víc... měnší výzvy?" začala jsem po cestě zvědavě provokovat, protože mi důvod i přes vysvětlení stále ucházel. "Nebo to naopak na severu nestálo za to?" doplnila jsem nakonec, abych zas svojeho společníka nevytáčela úplně. Zatím mě bavil, takže jsem ho nechtěla odehnat. Ale kdybych náhodou později chtěla, uměla jsem takový věci moc dobře.
"Nemusíš se odhalovat, jestli máš ze mě strach, drahoušku. Já se klidně odhalim. Jsem jako otevřená kniha," namítla jsem lišácky, jelikož jsem o sobě stejnak mluvila náramně ráda. Povzbuzovat mě k tomu byla skoro až smrtelná kombinace, protože hrozilo, že nikdy nezavřu tlamu. "Nejvíc mě baví magie, kde můžu dělat z ostatních pitomce. Koukat jim do hlavy, měnit tam věci a tak. Skvělá volba je pro to magie příkazu. Ta je naprosto perfektní. Tu umim asi nejlíp. A pak tu... no, tu druhou, ale ta nejni u Smrti nebo Života jen tak k dostání. Je to nějakej zvláštní druh. Umim... no, prostě umim přemluvit ostatní vlky k ledasčemu. Ukázala bych ti to, ale mám tady jako pokusnýho králíka jenom tebe. A že jsem hodná... dám ti na výběr, jestli to chceš zkoušet, nebo jestli budeš věřit tomu, co ti řikám," usmála jsem se na něj sladce, ačkoliv při mém prvním hokusu pokusu na výběr neměl, a taky to bohužel prokouknul. "Mojí třetí magii poznáš snadno podle barvy očí, jestli v tomhle kraji nejseš úplně novej," doplnila jsem nakonec. O myšlenkách jsem navíc úplně mluvit nemusela, protože jsem z nich uměla kulový a nechtěla jsem, aby to zjistil. Pohledem jsem ho pobídla, že teď je teda řada na něm, ačkoliv to nebylo tak, že bych jeho magie zoufale potřebovala znát. Spíš mě zajímalo, jakej má vkus. A jestli třeba neovládáme to samý. Něco mi totiž vzadu v mozku říkalo, že taky nebude úplně marnej a k zahození... těžko říct, kde se ta myšlenka vzala, ale nemohla jsem si pomoct.
"Jo... budeme jako loutkaři," pokývala jsem spokojeně hlavou. Už jsem si to skoro uměla představit. Byli jsme prostě naprosto geniální. Já samozřejmě o trochu víc, ale Odin taky nebyl k zahození, a líbilo se mi, když přemýšlel za nás oba. Fungovalo to, protože jsme přemýšleli velice podobně.
"No... jenom nevím, co si o tom ostatní pomyslí, když si cizího vlka hned natáhnu k nám do úkrytu. Chápeš... jsem sice beta a můžu si dělat, co se mi zlíbí, ale nebude to vypadat divně? Nebudou si myslet bůhvíco?" otočila jsem se na svojeho společníka a sjela jsem ho pohledem. Nešlo mi ani tolik o to, co si lůza myslí, jako o to, s kým mě ostatní vidí se zahazovat. "No... ale ne. Máš štěstí, že nevypadáš úplně k zahození. Ať si myslej co chtěj," rozhodla jsem nakonec, aniž bych si počkala na jeho názor. A pokračovalo se v cestě.

//VVJ přes Mahtae sever

"A proč zrovna tenhle kus kraje?" zajímala jsem se překvapeně. Ráda jsem Gallireou velice nahlas a nápadně opovrhovala, ačkoliv byla pravda, že jsem se na ní po svých cestách taky nakonec vrátila. To ale neměnilo nic na tom, že byla plná idiotů, což mě náramně otravovalo. Kdybych bývala věděla, kde najdu předky Assassíny, dávno už bych tu nebyla. Bohužel mi matka neposkytla souřadnice, než se sama vypařila. Megera jedna.
"Mhm... a co, co ovládáš za magie?" zaleskly se mi oči. Náramně jsem chtěla vědět, jestli mi Odin náhodou nekecá. Podle tělesný stavby se dali ostatní docela dobře odhadnout, ale magie se jen tak zjistit nedaly, když podle nich vlci neměli zabarvený oči, nebo jiný části těla. A Odinovu barvu očí jsem neznala. A to mě štvalo.
Načež jsem byla vyzvána, abych sama předvedla, co ovládám. Zarazila jsem se, jestli si vlk naproti mě skutečně něco takového přeje, ale jeho žádost zněla jasně. Plus se na mě pochybovačně šklebil, což se mi nelíbilo. Vnukla jsem mu tedy magií příkazu velice přesvědčivou myšlenku, že Lindasa I., z rodu Assassínů, je náramně magicky nadaná vlčice, které se na Gallirei málokdo vyrovná, a od které o tom nepotřebuje vidět žádný důkaz, aby uvěřil. Moc dobře jsem totiž věděla, že cizí končetiny mi ještě dost dobře ovládat nejdou, a nechtěla jsem se ztrapnit. Od magií jsem měla spíš Meinera. Ten je trénoval a nejspíš ho to nedejbože bavilo, protože málokdo toho uměl tolik. Já oproti němu byla dost flákač, ačkoliv bych si to nikdy nepřiznala.
Proto jsem byla ráda, že se téma opět stočilo zpátky k likvidování vlčat. Odinovi to doopravdy myslelo. Takhle za mě mohl myslet on... a Meinere za mě mohl dělat všechno ostatní. Takže já jsem nemusela dělat nic. Jenom vládnout. To byla moje ideální vidina. To, že to Odinovi myslelo, ale taky znamenalo, že se ho půjde hůř zbavit. A hůř ho oblbnout. "Možná, že by se k tomu plánu hodili i nějaký dospělí idioti. Neumim si dost dobře představit, že my dva budem hlídat armádu vlčat. To bych nerada. Ještě by to udělalo víc škody než užitku," vznesla jsem jedinou námitku, kterou jsem k jinak takřka perfektnímu plánu měla. "Gallirea je naštěstí plná úplnejch pitomců, co pro nás můžou makat." Takže to nebyl problém zařídit. "Měli bychom u Smrti taky nakoupit víc oblbovacích magií... a tak," navrhla jsem ještě, zatímco jsem se už zvedala ze sedu. Byla jsem z našeho plánu nadšená. A tohle byly dobrý první kroky.
Odin naštěstí souhlasil s návštěvou Mecháče, takže jsme mohli v plánování pokračovat. "Ale běda, jak budeš mít kecy na náš les. Úkryt jsem zdobila já," varovala jsem ho předem. To bych ho totiž musela vyhostit a přerušit spojenectví, a to bych nerada. Na můj vizuální vkus se sahat nesmělo, to ne. A náš úkryt byl absolutní designérská špička. "A že nemáš rozkecávat náš plán... to ti snad ani nemusim řikat," zahlásila jsem směrem k němu téměř šeptem, načež jsem se ladně a elegantně vydala kamsi k severu, přemýšlejíc, kudy to vezmeme.

//Mahtae jih přes Náhorní plošinu

//Hrozně moc děkuju, že jsi na mě počkala :))

Cože? Zlatá krev? A není náhodou zlato ještě dražší než stříbro? No - jestli ano, Odinovi jsem to rozhodně říct nesměla. "Je pravda, že se leskne pěkně," utekla mi z tlamy zákeřně znějící lichotka - snad by se dalo říct, že závistivá, ale to by nebyla pravda, jelikož moje srst se taky nádherně leskla. Naštěstí pro Odina se leskla stejně hezky jako ta jeho, ne-li víc, tudíž jsem se ho zatím nemusela zbavovat v rámci likvidace konkurence.
"A ty šíříš vlivy zrovna tady, hm... ale jo, on je to snadnej cíl, ta Gallirea. Je to tu samej pitomec. Kdo se nehoní za magií, ten se honí za nějakou jinou blbinou," odfrkla jsem si povýšeně. To já jsem se kupříkladu honila za jedinou maličkostí - hrůzovládou stříbrné krve. "Jestli tady chceš něco znamenat, musíš si taky nějakou magii pořídit, jestlis to ještě neudělal," poučila jsem Odina chytrácky, když jsme teď byli spojenci. Nemusela jsem si přece nechat všechny fígle pro sebe. "Já jich ovládám docela dost. Plus umim fakt dobře přemlouvat ostatní, aby udělali, co chci," nepřestala jsem se chlubit, aby můj společník věděl, s kým si zahrává. Ani vlastně nevím, jestli jsem ho chtěla spíš vyděsit nebo oslnit. Možná obojí. Rozhodně obojí.
"Nejradši bych jim udělala to, co oni udělaj tomu králíkovi, ale nechci si špinit tlapky," odpověděla jsem na jeho následnou otázku. Nebo přemluvim Meinera, aby to udělal za mě. Moje černobílá gorila mi vlastně chyběla... mnohem víc, než jsem si chtěla připustit. Spousta věcí s ním byla mnohem snazší.
Odinův nápad s čistkami se mi líbil, takže jsem naléhavě přikývla. "No jo, ale dalo by to práci. Jak by se taková čistka organizovala?" začala jsem polemizovat, ale z přemýšlení mě velice rychle vytrhlo to, jak mi Odin přejel tlapkou po rameni, a jak daleko ode mě najednou byl. Tělem mi krátce a impulzivně projela zvláštní bolest a sykla jsem. Jakmile to ale polevilo, už jsme nebyli spojený. Najednou jsme... seděli kousek od sebe. Úplně normálně. Nevěřícně jsem na svojeho společníka zamrkala a tlama se mi zkřivila do spokojeného úšklebku. "To bylo snazší, než jsem čekala," podívala jsem se někam před sebe do prostoru a protáhla jsem si lehce rameno, když mi na něm teď nevisela cizí tlapa, načež jsem se pomalu zvedla na všechny čtyři, že se teda uctivě rozloučím a odejdu někam do háje. Čím víc jsem nad tím ale přemýšlela, tím víc mi přišlo, že jsme s Odinem ještě neprobrali spoustu náležitostí. "Nechceš... se třeba podívat k nám do smečky?" nabídla jsem mu tedy - hraně nezaujatě a lhostejně, prohlížejíc si vlastní drápky. Tušila jsem, že smečka by ho ze strategických důvodů mohla zajímat, a navíc jsem věděla, že v Mecháči stejně nevyšťourá moc hodnotnejch informací, protože jsou tam všichni nezákeřný a naivní až hrůza, a o takový věci se nezajímaj. Jedinej můj drbací parťák byl beztak Meinere. Plus bylo možný, že tam bude nějaký jídlo, a mně začínalo kručet v břiše.

"Jo, fakticky stříbrná," pochlubila jsem se. "Ale to nikdo nikdy nezjistí," přimhouřila jsem následně oči, protože jsem samozřejmě byla nedotknutelná, a do dnešního dne jsem na sobě neměla ani šrám. Kde jsem se neubránila sama, tam mě mohl bránit Meinere, nebo někdo další, koho jsem tím výsostně pověřila. Nově jsem navíc uměla ukecat vlky k ledasčemu, takže i k tomu, aby na mě neútočili vůbec. Měla jsem to prostě dobře zařízený. "Část rodiny jo, ale základnu máme jinde," objasnila jsem stručně. Jakkoliv byl Odin fajn a bavilo mě mu vykládat o našem rodě, souřadnice jsem mu úplně říkat nemusela. Navíc jsem nechtěla, aby věděl, že náš rod se prakticky rozpadnul, a že jedinej důstojnej žijící následovník jsem pravděpodobně já. Vypadala bych pak jako slaboch bez vlivu, a to jsem si nemohla dovolit. Rozhodně ne zrovna před ním. Takže jsem se rozhodla otázku otočit. "A ty? To jsi svojí rodinu nechal tam... na severu?" rozpomenula jsem se, odkud to vlastně říkal, že je, a zvědavě jsem ho propíchla pohledem.
"Protože jsou posvátný. Moc našemu rodu pomohli." A mohla bych pokračovat celou tou legendou, co nám matka opakovaně vyprávěla v úkrytu ve Smrkáči, když jsme s bratry vyrůstali, ale ta měla tolik postav, že by se v tom Odin nejspíš ztratil. To bylo jenom pro chytrý hlavy, jako jsem byla já.
"Tak je to správně. Jestli se fakan neumí zařídit sám, a ani rodiče si ho nehlídaj, nemělo by se mu pomáhat vůbec. Pak to dopadá tak, že všude kolem choděj ty slabomyslný a zvláštní kusy. Je jich plná Gallirea," souhlasně jsem pokývala hlavou. U Odina na severu to znělo rozumně - už jenom proto, že se tam nepraktikovala pofidérní adopce vlčat, jako ve zdejších krajích. V naší rodině si zase všichni pečlivě dávali na potomky pozor, protože byl každý assassínský život drahý - nebo jsem si tak aspoň vždycky vysvětlovala, proč matka neutopila Fiéra někde v řece. A Izara ostatně taky.
"No jasně, že se s tebou nechci dělit. Až budem oba mít aspoň náběh na to, co chcem, můžem si jít každej vlastní cestou," protočila jsem chytrácky očima, když měl vlk naproti další námitku k našemu spojenectví. Jako kdyby byl vůči mojí přemlouvací schopnosti imunní, nebo co. Jestli nechtěl, nemuseli jsme být spojenci vůbec. "Ale to víš, že ti je podkopnu, Odine. Jakmile se naskytne první příležitost, prostě tě nechám ve štychu, abych z toho měla prospěch sama. Takovej je život," usmála jsem se na něj sladce. Aspoň jsem ale byla upřímná. Vlk naproti mně by totiž udělal to samý, a oba jsme to věděli. Nic ale nebylo férovější, než s tím předem počítat, no ne? "Nápady, nápady... nejsem žádnej vynálezce. Ale zase mám kontakty. A informace. A jsem hodně přesvědčivá... někdy ti to předvedu," přislíbila jsem tedy, aby se neřeklo. Tak. "Budiž spojenectví uzavřeno," rozhodla jsem nakonec za oba. Na detailech jsme se mohli domluvit dodatečně - hlavní bylo, že mám aspoň nějakýho spojence, když už 90% Gallirei nemůžu vystát.
"City, no... city," prskla jsem, jako kdyby to bylo něco naprosto banálního a jednoduchýho, co vůbec nestojí za řeč. Pravda byla ale taková, že zrovna o citech matka moc nechytračila, aby mi o nich něco předala. "Jeden musí všechno brát spíš prakticky, ne? City můžou přijít potom," zachytračila jsem co nejvíc sebejistě, ale narovinu jsem o tom zrovna moc nevěděla, ačkoliv bych to nikdy nepřiznala. Naštěstí se následně odbočilo od tématu. "Neumřem. Ať se klidně ukáže ten pitomec, co nám tu něco našeptává," zahlásila jsem odhodlaně a neohroženě, ačkoliv jsem vůbec nevěděla, s kým nebo s čím mám tu čest, a jak moc nebezpečný to je. Assassínská tvrdohlavost jdoucí i přes mrtvoly se prostě nezapřela.

"Že se ptáš! Náš rod je speciální - kromě toho, že je to nejušlechtilejší rod široko daleko - primárně tím, že jsme stříbrná krev, a řídíme se pravidly tří pé. Tři pé, to je pýcha, původ a plánování. Moje matka, Weriosasa III., z rodu Assassínů, si dala na naší výchově velice záležet. Síla a inteligence samozřejmě přichází s tím vším," rozpovídala jsem se. Kdyby Odin věděl, jak moc jsem schopná se o tomhle rozkrákorat, možná by se snad radši neptal. Teď už byl ale v pasti. "Nedá se říct, že bratři se povedli tolik jako já. Jsem jednoznačně dědička rodu, takže mám obrovskou hodnotu, a musím si podle toho taky najít partnera. A chovat se tak. A udělat si s ním hromadu vlčat. U vlků je klíčové, aby jejich jméno obsahovalo písmeno R. U vlčic jméno zpravidla končí na 'sa'. Já mám za to, že by se 'sa' mělo přidávat všude. Ráda tak ostatní vlčice oslovuju, i když si to ne každá zaslouží - Gallireou se toulá spousta ošklivaček a tlustoprdek," pokračovala jsem. "A pak je tu spousta dalších pravidel. Nejíme králíky, ani zajíce - to bych osobně v rámci rodu trestala hrdlem, ale vyhoštění nejspíš stačí." Skončila jsem výklad. Byla toho spousta, ale musela jsem to Odinovi dávkovat postupně. Akorát by ho z tý parády ranila mrtvice, nebo tak něco.
"Očividně ne," odpověděla jsem kysele na jeho otázku ohledně vlčat. "Nebo je rodiče nechtěli. Většinou jsou to škaredý vlčata," zauvažovala jsem nahlas. Odin měl stejnej názor - samozřejmě, že měl. Přišlo mi, že se musím bavit s nějakým vzdáleným bratrancem. Neměl ale ve jméně písmeno R, takže jsme příbuzní patrně nebyli, ani vzdáleně. Na to jsme si u Assassínů dávali velký pozor. "To můžou, ale beztak jsou nepoužitelný," smetla jsem ze stolu následně Odinův nápad, ačkoliv se mi líbil, a hodlala jsem ho v budoucnu určitě použít. Vycvičit si sirotky. Heh. S mojí schopností by to navíc šlo perfektně!
"Spojenectví... no, spojenectví... spojenectví by prostě a dobře spočívalo v tom, že když už se chcem oba dostat na vrchol a podmanit si to tu, můžeme si v tom pomoct," vysvětlila jsem chytrolínsky, přičemž jsem Odinovi jasně naznačila, že to by měl přece z naší situace vyvodit sám. "S mým šarmem a tvými nápady to určitě půjde raz dva," pokývala jsem nakonec důležitě hlavou, jako že sama se sebou bezmezně souhlasím. "Máš spoustu super nápadů, Odine. Chtěla bych si jich časem poslechnout víc," zamrkala jsem na něj nakonec. Tenhle vlk byl super kandidát na spojence. Dobře vypadal a dobře uvažoval. Jenom mi přišlo nebezpečný, jak moc podobný si jsme. Šíleně moc jsem ho chtěla co nejvíc mentálně zneužít, než mi on udělá to samý.
"Silnější alfa může slabší alfu zlikvidovat. Slabší alfa nemá právo alfovat," zabručela jsem jen tak do větru. Moje teorie byly vždycky šíleně radikální. A stejně mi přišlo, že svět okolo nás chápu nejlíp ze všech. Kdyby to ale byla pravda, taková Launee už by nejspíš dávno nealfovala. Proč nealfuju já? A proč už nejsem nadvlčí vládkyně? Proč musí všechno tak trvat? Přimhouřila jsem oči, jak se do nás najednou opřelo sluníčko. "Taky slabochy nenávidim. A kuňky. A fňukaly," přitakala jsem a udělala jsem si na zemi pohodlí. Zavrtěla jsem se a hezky rovně jsem si sedla. "Co já vim, jak to máš s citama," pokrčila jsem nakonec rameny. Sama jsem nevěděla, jak to mám. Když jsem tehdy pustila Helia k vodě, taky mě to bůhvíjak nedojalo. Když jsem byla malá, záleželo mi na tom, co si myslí matka, ale i jí jsem nakonec přerostla přes hlavu.

"Chm, někdy ani hnědá srst nestačí," mlaskla jsem, když se Odin rozpovídal o tom chudákovi. Škoda, že jsem jeho ani jeho matku patrně neznala... na podobných případech mi vždycky dělalo dobře si vybíjet zlost a energii. Vozit se po nich.
"No dovol! Ujišťuju tě, že já šedý předky teda určitě nemám. To bych se rituálně utopila sama," objasnila jsem pohotově. "V rodu Assassínů na takové věci dbáme. Urozenost, kožich, postavení... všechno hraje svojí roli." Třeba o tom můj společník něco věděl. Ostatně jsem na Gallirei dlouho nepotkala nikoho, kdo by se mi v tolikém podobal... tedy snad kromě své vlastní rodiny. Když nepočítám Fiéra. Tenhle vlk se jevil jako fajn společník, ač bych to nikdy nepřiznala hlas. Na druhou stranu... čím víc se mi podobal, tím méně se mu tím pádem dalo věřit. A tak jsem najednou začínala chápat, proč si matka nabrnkla podpantofláka, ačkoliv mně osobně celé mládí přišlo, že můj partner musí být druhá verze mě. "Škoda, že jsi tu nebyl, abys mi pomohl utopit potěr v našem lese. Sirotků tam máme habaděj. Já osobně bych volbu nechala na přírodě, ale naše alfa má moc dobrý srdíčko," usmála jsme se na vlka spokojeně, jako kdyby zrovna nebyla řeč o topení vlčat. Těžko říct, jestli bych opravdu utopila vlče... bylo to moc práce. Uměla jsem si ale dost dobře představit, že bych tím někoho pověřila.
Už už jsem se nadechovala, že něco namítnu, když začal hovořit o břídilech a hlupácích v naší smečce, ale... následným prohlášením si to rychle vyžehlil. Oproti NÁM vznešeným. Skoro bych se začervenala, kdyby to šlo. Ne snad proto, že bych nebyla zvyklá na takovou chválu - sama sebe jsem vytrvale chválila celé dny - spíš proto, že mi konečně někdo aspoň trochu rozuměl. "No ne... víš - Odine - třeba bychom mohli navázat spojenectví. Nebyla by to paráda?" optala jsem se dostatečně neutrálně, abych mu naznačila, že můžeme, ale že mi na tom zas až tolik nezáleží, abych dělala dostatečně nedostupnou. Spíš jsem mu chtěla vštípit do hlavy, že ta možnost existuje. Těžko říct, proč jsem se na vlka rozhodla opakovaně zbaběle použít svou schopnost... snad proto, že mě naše podoba tajně děsila, a sama sobě bych taky nevěřila. Chtěla jsem si ho trochu pojistit.
Zaujatě jsem naslouchala jeho dalšímu monologu. Mojí pozornost si samozřejmě získal především prohlášením o tom, že je prvorozený. No ne. "To se pozná hned," přitakala jsem znalecky. No a ne snad? Prvorozený potomek nesl na zádech tíhu celého rodu. Musel být nejsečtělejší. I jeho další slova mě překvapivě dost oslovila. Opravdu jsme přemýšleli až podezřele podobně. Jeho plán s podmaněním hlupáků byl pozoruhodný.
"Pak se uvidí kdo s koho, Odine Borsone..." zamrkala jsem na něj s výzvou v očích. "Nadvlčí vládce může být docela určitě jenom jeden," zachytračila jsem následně. Jinak by to přece nedávalo smysl.
Měla jsem toho na srdci ještě dost, ale víčka mi najednou tak nějak ztěžkla. Začala jsem cítit zvláštní zmatení. Jako kdybych stála na obláčku a vznášela se. Jakmile jsem zkusila něco říct, vyšel z toho jenom zvláštní žblept. Úplně jsem zapomněla, co jsem to vlastně chtěla, a o čem jsme se bavili. Střihla jsem ušima. Po údolí jako by se ozýval šepot. "Odin," odpověděla jsem s přesvědčivou samozřejmostí, aniž bych si byla jistá, na co se mě to vlastně ptají... a kdo se ptá. Když jsem se na vlka vedle sebe otočila, divně na mě mhouřil oko. Stále lehce omámená jsem na něj přimhouřila oči na oplátku. Co se to právě stalo? "Jenom hlupák by přece obětoval sám sebe. Na to se mám moc ráda," vysvětlila jsem bez výčitek, když mi došlo, co se to právě událo. Zrovna on to musel pochopit. "Sotva se známe!" vydechla jsem, když následně začal dramaticky líčit, že jsem ranila jeho city. "City," zasyčela jsem pobaveně. "Jako aspirant na nadvlčího vládce bys měl na city rovnou zapomenout," poradila jsem mu chytrácky - jako kdybych o tom snad něco věděla. Dobře se mi o tom vykládalo, i když každý druhý beztak věděl, že jsem jeden z nejlabilnějších vlků v kraji, a že vlastními city většinou nešetřím.

//Zlaťák

"Netvrdim, že je to nakažlivý," opravila jsem svojeho společníka, když mě nařknul z toho, že ho chci nařknout já. Já přece jenom řekla, že je to možná nemoc! "A vůbec - nejsem žádnej felčar, abych se v takovejch věcech orientovla. Jenom zablešence a svrabáky... ty poznám na míle daleko... abych se jim mohla vyhnout" hraně jsem se otřásla. Nesnášela jsem špinavce, co vypadali, že přenášejí nějakou chorobu. Gallirea jich byla taky plná - třeba Tasa... a ten její kámoš, ty byli úplně jasný. Štítila jsem se jich všech. Kdybych se jich bývala měla dotknout, asi by mě trefil šlak. Ani nemluvě o tom, že měli oba šedivej kožich, stejně jako spousta dalších zdejších blešivejch tuláků. "Dáma se nešklebí," pokrčila jsem nad tím nakonec rameny, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Šklebila jsem se často a ráda - škodolibě jsem se na ostatní mračila, posmívala se jim, soudila je a opovrhovala jimi. Jenom jsem si často neuvědomovala, jak se u toho vlastně tvářím.
Protočila jsem očima, když mi Odin následně barvitě popsal, jak přesně vypadal kožich té vlčice, co s ním byla spojená. "Některý vlci by měli mít páření zakázaný," zakroutila jsem hlavou. Neuměla jsem si tu hrůzu ani představit. "Jakpak by se mi mohly narodit šedý, když bych měla hnědýho partnera? Máš mě za záletnici?" připlácla jsem uši podrážděně k hlavě, načež jsem je ale hned znovu nastražila. "A stejně bych je bejvala utopila," stála jsem si dál za svým. V Mecháči jsem párkrát dokonce přemýšlela, jestli neutopit všechny ty cizí vlčata, co se tam toulaly. A ty špatně zbarvený předevšim. Vždyť by se všem ulevilo. Hlavně mně.
"Mhhmmm, takže rodiče alfy," změnila jsem najednou tón. To se mi moc zamlouvalo. Jeho vyprávění o rodu navíc znělo náramně vznešeně. Čím déle jsem ho poslouchala, tím víc v mých očích stoupal. Až jsem se skoro nepoznávala - byla to přeci jen doba, kdy jsem na Galliree potkala někoho decentního, kdo hrdě nosí jméno svého rodu. Hned na to si to ale stihnul zase pokazit. "Radši mě koukej přestat podceňovat, nebo tě nemile překvapim," zasyčela jsem jedovatě. Bývala bych ztropila scénu, ale nechtěla jsem si zrovna s tímhle vlkem kazit vztah hned zkraje... víc se mi líbila představa, že jsme spojenci. "Ty jseš mi nějakej chytrolín. Musíš mě pozvat na návštěvu, až tu svojí smečku zprovozníš. Jestli ti ale můžu poradit, beta je stejně nejlepší pozice - jeden nemusí pořád šaškovat v lese a dělat si vrásky," ušklíbla jsem se. Ne... rozhodně bych nevydržela dělat všechno to, co dělala Launee. Ani za cenu toho, že se nikdy alfou nestanu. "A vůbec... co je alfa pro boha, hm?" To byla s bratrem moje oblíbená diskuzní otázka, když jsme spolu plánovali ovládnout Gallireu. Teď jsem... na to byla tak nějak sama. Bohužel... nebo bohudík? "Až se stanu nadvlčí vládkyní a budu svojí přísnou hnědou tlapkou vládnout nad Gallireou, nějaká tvoje smečka mě bude sotva zajímat," pošťouchla jsem ho. Bavilo mě se ambiciózně předhánět... v čemkoliv.

//OJ

Těkla jsem očima k vlku vedle sebe, jak se mu vlastně chodí. Mně to totiž šlo docela normálně... kdyby mě na těle neprudil dotek jeho tlapky, prakticky bych nepoznala, že je něco špatně. Takže i když mě to štvalo, byla jsem ráda, že jsem na tom z nás dvou ještě líp, jnak by mě kleplo.
"Třeba je to nějaká nemoc," zamyslela jsem se znepokojeně k tomu jeho šklebení, načež jsem však byla seznámena s tím, že mu to patrně zůstalo z vlčecích let. To mně by matka jednu vlepila, kdybych se jako malá takhle šklebila. U vlčete z rodu Assassínů to rozhodně nepřicházelo v úvahu. Těžko říct, kde se vzal tenhle vlk... tam se asi šklebit mohli.
"No tak to jsme na tom podobně! Ten můj blboun měl taky příšernej kožich. Takovej šedej, opravdu hnusnej... a ještě se choval jako idiot," ulevila jsem si povýšenecky. "Já bych šedý vlčata topila... hned jak se to narodí. Pak z toho rostou tyhle typy," objasnila jsem následně, aby vlk vedle mě dobře věděl, že šedá barva je ve světě vysoké módy naprosto nepřípustná. A nejhorší na tom bylo, že šedých bylo na Galli až bolestně moc.
Překvapeně jsem se na svojeho společníka otočila, když se představil. No nene. Oči mi zajiskřily. Opravdu měl taky přívlastek? "Nepovídej," změřila jsem si ho váhavě. Třeba měl tenhle vlk přece jenom vyšší společenskou hodnost, nebo tak něco. To nebylo jen tak, mít doopravdy dvě jména. Ze vteřiny na vteřinu mě tak zajímal nejmíň tisíckrát víc. "To musíš pocházet z nějakého důležitého rodu, ne?" zamrkala jsem na něj. Takový věci mě totiž vždycinky náramně zajímaly. Povídej, přeháněj.
"Ne, rod Asssassínů není zdejší. Já jsem se tu ale narodila," vysvětlila jsem následně. "Nejdřív jsme okupovali Smrkovou smečku. Teď jsem se rozhodla na vlastní pěst zkusit štěstí na severu. Vlčice se dneska musí snažit, když se chce někam vyšplhat. Nebo si najít dobrého partnera - výběr je ve zdejších končinách bohužel žalostný," povzdychla jsem si dramaticky. Což mi připomíná, že bych měla jít na tu vizitu. Třeba se někde nějakej svobodnej dědic smečky vyloupne.

//Údolí morény

"Snad radši ten šutr," mlaskla jsem a hořce vlka přejela pohledem, protože beztak uměl leda kulový, a ne připoutávat vlčice k šutru. To tak! Navíc se podle všeho měl dostatečně rád sám, ostatně jako já, takže jsem si mohla ulevit a vynaložit na naše soužití přesně nula snažení a nula přívětivosti - ne, že bych to někdy praktikovala. To jenom když jsem něco opravdu hodně potřebovala. A naneštěstí mě zatím nestačilo napadnout, co bych tak mohla potřebovat zrovna po tomhle otrapovi. Kožich měl opravdu decentní, ale jestli neměl po kraji trochu jméno a vliv, byl úplně mimo mojí zájmovou zónu.
"Ke kreténovi," odpověděla jsem hraně neochotně na jeho zvídavou otázku, ačkoliv bych se o Rigelovi a jeho kreténství dokázala jistojistě bavit hodiny. "A vošklivýmu. Na tebe se aspoň dá koukat, když se zrovna nešklebíš, jako kdyby byl tvůj obličej ve smrtelný křeči," vměstnala jsem do otráveného prohlášení velice nenápadně lichotku, protože by se mi tajně líbilo, kdyby se cizinec trochu rozpovídal o tom, kde přišel k takovýmu kožichu. Jo, zbarvení - to je věda. A jestli tady byl někdo odborník na kožichy, tak já. Jako módní policie jsem na Galliree ale trpěla. Všichni tu byli nevkusný až hanba.
Než jsem se ale probrala z rozjímání o tom, jak skvělá módní poradkyně jsem, vlk mě kamsi tahal. Stejně jako předtím Rigel. Neochotně jsem se zvedla a začala za chůze starostlivě kontrolovat svojí srst, jestli na ní někde nezůstal bordel, abych to případně mohla napravit. "Mimochodem - když teď spolu asi budeme muset strávit trochu času - jsem Lindasa I., z rodu Assassínů. To tak, kdybys mě fakt unášel... a nevěděl, kam se jít ptát na výkupný," zachytračila jsem. "Nebo dělám betu v Mechový smečce, i tam bych jim určitě chyběla," chlubila jsem se vesele dál, ale hlásek jsem neměla tak rázný a důležitý jako vždycky. Snad v tom hrála roli únava momentální situací. Zvědavě jsem se otočila na vlka, abych mu tím jemně přikázala, že teď se musí představit on, jinak je buran. Nebo tu případně byla možnost, že nezavřu tlamu při povídání o sobě... která se mi možná zamlouvala ještě víc, když teď chudák nemá kam zdrhnout.

//Zlaťák

//Pls pls - k jaký části těla má Odin tu tlapku přilepenou? Možná jsem slepá, pardon :D

"A co, co nás přilepilo? Jestli vona to neni nějaká tvoje úchylná magie. Vůbec tě neznám," zafrfňala jsem, když se vlk začal vymlouvat úplně stejně jako předtím Rigel. Možná to bylo tím, že s tím ani jeden skutečně neměli nic společného. To jsem ale nemohla vědět. Byla jsem dost paranoidní. Zvlášť okolo cizích tuláků. "Třeba se ti líbí takhle vochmatávat vlčice, chmatáku." Zhluboka jsem vydechla a uvolnila svaly. Po tomhle probuzení mě nebavilo je pořád zatínat a přizvedávat se jako idiot. Těžko říct, jestli s tím šlo vůbec něco udělat. Taky těžko říct, jestli bych tohohle vlka přeprala - už jsem ani nevěděla, jestli jsem v nebezpečí, nebo ne. Už mě to pomalu ani nezajímalo. A škubat mu tlapu se mi taky nechtělo - jednak by z toho bylo moc krve a druhak by ke mně patrně stejně zůstala přilepená.
"Že to Života a ty ostatní blbouny baví, pořád někoho k lepit k ostatním," odfrkla jsem nespokojeně po jeho prohlášení. Dál jsem to nekomentovala. Došly mi slova. Teda až do chvíle, kdy mě chytrolín začal poučovat, že se válim na zemi, a že to bude mít vliv na můj kožich. "Ty jseš ňákej chytrej. Mám se zkusit zvednout? Třeba ti to otočí kloub do protisměru. To by byla zábava," začala jsem velice pasivně vyhrožovat. Moc jsem totiž nevěděla, jak se zvednout. Ale můj problém to nebyl. Protože to nebude moje tlapa, která se kvůli tomu zlomí.
Když jsem nabrala síly a znovu zvedla hlavu, zahlédla jsem kousek od nás zvláštní houbu. Vypadala moc hezky, ale houby jsem zrovna nemusela, takže mi pohled na ní spíš zkazil náladu ještě o něco víc. Kde je Meinere? To se po mně vůbec neshání?

//žblept

Obrovská bolest, která přišla zničehonic. Dost možná taková, jakou jsem nikdy v životě nezažila, protože jsem se bolesti za svůj život prakticky vůbec nevystavovala. Neznala jsem jí. A už vůbec ne takovouhle. V prvních vteřinách mi problesklo hlavou, jestli to není nějaká Rigelova magie. Jestli mě ten pitomec nechce zabít. Nedalo se to vydržet. Nedalo se to popsat. Zatmělo se mi před očima. Vědomí jsem ztratila prakticky okamžitě - snad naštěstí.
Když jsem se probrala, musela jsem párkrát zamžourat, než se mi zrak vrátil. Taky mi trvalo, než mi došlo, kde bych měla být, a že tam nejsem. Tohle rozhodně nebyl lesík. Pozitivní ale bylo, že jsem na těle v prvních pár vteřinách nezaznamenala žádné trvalé následky. Měla jsem docela určitě všechny končetiny a na sobě podle všeho ani šrám. Jenom jedna věc tu rozhodně nehrála. Rigel byl pryč, ale nebyla jsem sama. Zamračila jsem se, ještě párkrát silně zamrkala a lehce přizvedla hlavu, abych mohla zjistit, co se děje.
Než jsem to stihla, někdo na mě ale nejspíš začal hrabat a škubat se mnou, což se mi vůbec nelíbilo. "Hej!" zabručela jsem na protest, ale v tomhle stavu jsem se ještě nezmohla na protiútok. Pořád jsem se nerozkoukala. Ozval se hlas. Někdo mě pozdravil. Rozlepila jsem oči, přitiskla uši k hlavě a podívala se, s kým mám tu čest. Nepřestala jsem se mračit, ačkoliv mě jako správnou módní policistku příjemně překvapilo zbarvení nového společníka - takhle povedený jsem opravdu dlouho neviděla. Dost možná první zdejší zbarvení, co mě vyloženě nebolelo do očí. Příjemná změna od všech těch šedivejch oškliváků. Na druhou stranu... asi jsem k tomu pitomcovi byla přilepená, a vůbec jsem nevěděla, o koho jde. "Co mě osaháváš?" ráčila jsem na jeho otázku odpovědět otázkou. Když jsem se jeho tlapku ale snažila setřást, nešlo to. No tak to potěš. Na tohle jsem neměla sílu. Otráveně jsem fňukla a začala se lehce vrtět, abych se dostala o příjemnější pozice. "Tos mě sem odtáhnul, nebo co? Jseš nějakej úchylák?" optala jsem se ještě - na svůj vkus překvapivě nedostatečně-hystericky, spíš rezignovaně. "Jestli zjistim, že mám někde zkřivenej byť jeden chlup, pěkně ti vyprášim kožich," varovala jsem ho, i když můj aktuální stav zrovna neodpovídal tomu, že bych toho byla schopná. Pořád jsem si přišla lehce omráčeně. Všechny moje pohyby byly dvakrát pomalejší než normálně.

"Před chvílí jsi tvrdil, že jsou víc psycho než ty," opravila jsem ho, když začal tvrdit, že "opak nikdy netvrdil". Tvrdil ho doslova před momentem. Tenhle vlk musel mít tak malej mozek, že ani jeho paměť nevydržela vůbec nic. Jako muší paměť. Nebo paměť nějakýho jinýho hmyzu. Nechtěla bych mít takovou indispozici. Ještě bych zapomněla, jak jsem vznešená a krásná. Na druhou stranu bych možná ráda zapomněla na to, že se teď musim tahat s timhle dutohlavem. Na tom už ale nesešlo. Očividně se s tim nedalo nic dělat. Osud nás z nějakýho důvodu přilepil dohromady a jestli jsem mu nechtěla odhryzat packu, nebo si odhryzat svojí, musela jsem to vydržet.
"A jak to chceš vyřešit, chytrolíne? Poslouchám," souhlasila jsem tedy. Ne, nemuseli jsme nikam chodit. Klidně jsme mohli chcípnout hlady na tomhle místě. Nebo jsem mohla zavolat toho Meinera. Ten už by to nějak vyřešil. Ten uměl vyřešit všechno. Jedinej schopnej samec na Galliree. Jak ten mi najednou chyběl! Jeden si ho začal vážit až když byl podězřele dlouho někde v čudu. Nebo... nejspíš byl ve smečce, a v čudu jsem byla já.
"Ani omylem." To se zajícem pořád platilo. Nesmělo se mu ublížit. Prostě ne. "Žeru jenom kvalitní maso. Vysokou, co uloví naše smečka. A vůbec - nežeru toho moc! Nechci bejt tlustá jako ostatní zdejší vlčice. Vždyť se na ty tlustoprdky někdy podívej," vysvětlila jsem horoucně. Určitě už někdy nějakou tlustoprdku viděl. Já je teda viděla všude okolo. Třeba takový tulačky - ty někdy žraly jak prokopnutý. Protože nevěděly, kdy se nažerou znovu. Nebo naopak alfy, ty taky žraly furt. Muselo se to přece nějak vybalancovat. Můj rozmazlenej žaludek rozhodně nebyl stavěnej na přežírání.
"Dobře, sežeru doslova cokoliv jinýho než zajíce. Máš nějakej nápad, kde se tu někde něco shání? Já znám lovný území jenom na severu. A nebo kousek odtud... se dá chytit ryba," začala jsem polemizovat. Spolupracovat jsme prostě museli, ať už se nám to líbilo nebo ne.

Tak. A byli jsme spojený tlapama. Výborný. Kouzelný. Rigel začal zase něco mrmlat. To samý co pořád dokola. Tenhle vlk měl rozhodně nějakej problém. Jako nejpravděpodobnější scénář mi přišlo, že ho matka pustila na hlavu, a pak ho pro jistotu rovnou nechala osudu, stejně jako jeho sourozence. To by vysvětlovalo to divný chování a pochybnej vzhled. Pro mě byl špína, stejně jako všichni jemu podobní. Kdyby měl aspoň tři mozkový buňky pohromadě, neprskal by kolem sebe pořád jako idiot. Znala jsem manipulátory, kterejm to opravdu myslelo. Tenhle vlk byl podle všeho stejnej jako Norox. Aby ne - byli jedna krev. Hlasitý, ale náramně hloupý vlci. A nejsmutnější na tom bylo, že by mě nejspíš neporazil ani v souboji, ačkoliv jsem byla samice a o hlavu menší. Narozdíl od něj jsem totiž nebyla ubohej hladovej tulák. Byla jsem beta. A uměla jsem ovládat magii, což podle vlastních slov taky neuměl. Čím víc jsem ho poslouchala, tím víc jsem začínala uvažovat nad tím, jak a čím mu tu jeho tlapu uřežu, abych se ho mohla zbavit, protože jsem začínala nabývat dojmu, že z toho začíná odumírat mozek i mně.
"Jseš stejnej mentál jako oni," ujistila jsem ho lhostejně. Bůh ví, jestli by jeho bratr nebyl nakonec ještě menší zlo, kdybych ho líp poznala. Všichni byli stejný... ošklivý zhrzený tulácký šedivý klišé. "A přestaň mi už konečně vyhrožovat, idiote. Kdyby mi tě nebylo líto a nepřišlo by mi to vůči tobě trapný, dávno bych ti natrhla zadek. Víš o mně kulový," protočila jsem očima po tom jeho monologu. Bože, ten měl monology delší než já, a to už bylo co říct. Začínalo mě to nudit. Nebylo nic smutnějšího než úplně nepoužitelnej samec. Tenhle patrně neuměl nic. Nebála jsem se ani toho, že by mě přepral, a to už bylo opravdu k pláči.
Šutr mi nabídnul, ale já už jsem ho nechtěla. Cítila jsem se po jeho proslovu uražená a zprotivil se mi. Měla jsem jenom jedny nervy, a ještě o dost kratší než normální vlk. Byla to otázka času. Myšlenky na spojenectví byly rázem tatam. Objednám si Meinera, aby tohohle pitomce zabil. Určitě se nudí, napadlo mě a znuděně jsem švihla ocasem. Když do mě šťouchnul čumákem, naježila jsem se a ohnala jsem se po něm, až moje tesáky těsně minuly jeho čenich. To jen pro případ, že by chtěl něco takovýho zkoušet znovu.
To už se ale kousek od nás objevila zaječí rodina. Já jsem zajíce nejedla, nikdy jsem nezkusila ani jednoho. Byla jsem proti jejich zabíjení, protože mě to tak naučila matka. Můj rod to tak prostě měl. Takže i když jsem měla hlad, zůstala jsem stát pevně na místě. "Můžeme se najíst třeba u nás ve smečce. Něčeho normálního, většího, chutnějšího. Na zajíce nešáhnu," zamračila jsem se a zatnula svaly. Byla jsem připravená použít magii, kdyby se k nim chtěl můj společník dostat násilně. Nebo začít křičet, aby zaječí rodina zdrhla. Na tohle jsem se prostě nehodlala dívat, i kdybych mu měla otočit tlapu do protisměru i s kloubama.

"A jakou mám jistotu, že až se tě na něco zeptám já, tak odpovíš?" zamrkala jsem na vlka zvědavě. Měl mě snad za blbou? Blbá bych teda musela bejt, abych mu vyzvonila takhle cenný informace. A to jsem toho o jeho sourozencích z drbů věděla až až. Ale zase... co jsem z toho jako měla mít? "Jseš velkej... silnej... jeden by řek, že nebudeš úplně blbej. Každej má co nabídnout. Snad pro mě máš stejně hodnotný informace? Nebo protislužbu?" zajímala jsem se. "Mile ráda s tebou budu spolčená, ale to ti nejdřív musim věřit," dodala jsem ještě, aby bylo jasno. Jakkoliv velkej bručoun byl, spojence stejně potřeboval, jestli v tomhle kraji nechtěl chcípnout. A já byla dobrej spojenec. Možná jsem pro něj byla ještě hodnotnější než on pro mě - byla jsem mocná, náramně krásná, a ještě jsem měla informace. Takže by si měl chlapec dávat pozor, aby si to nepodělal. Na druhou stranu... asi to byl pěknej magor, a zároveň míň pitomej než Norox. Takový se hodili vždycky. Mně rozhodně. Zvlášť, když jsem si byla jistá, že tulák jako on by mě v tuhle chvíli ani nepřepral, kdyby přišlo na nejhorší. "Pro začátek ti řeknu, že pokud vim, oba tvoji sourozenci jsou na živu," přistoupila jsem nakonec na jeho návrh, když už jsme teď byly svázaný neviditelnou silou. Věděla jsem toho víc, co ho mohlo zajímat, ale to by musel sám přihodit nějakou hodnotnou informaci nebo protislužbu, jinak mi byl k ničemu.
Přišlo mi, že Rigel najednou z nějakýho důvodu moc dlouho čumí do jednoho bodu, takže jsem se podívala, co přitáhlo jeho pozornost. No ne! Drahokam! Bez přemýšlení jsem se zvedla a vypravila se k němu rychle taky, ale můj společník byl rychlejší. V posledním momentě jsem mu zkusila pravou přední tlapkou zaútočit na jeho levou přední, abych mu jí podrazila a kámen byl můj, ale nejspíš to byla moc chabá strategie. Protivník viděl přece jenom šutr první. Však já mu ho zabavim.

//Náhorní plošina

Pořád jsem nevěděla, kam jdeme. Prostě... někam. Znala jsem tyhle končiny, na většině území jsem byla mnohokrát. Věděla jsem, kudy odtud k Životovi, ke Smrti, do Mecháče i do většiny ostatních smeček. Přesto mě cosi táhlo právě sem, a Velkého Kreténa patrně taky. Určitě to souviselo s tím, že jsme k sobě byli připoutaní, protože jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Vlk vedle mě prohlásil, že žádnou magii nemá, ale to jsem mu beztak nevěřila. Neznala jsem snad nikoho na Gallirei, kdo by žádnou neměl. Možná si myslel, že žádnou nemá. Nebo lhal, to byla další možnost. Věděla jsem, že mu stejně nemůžu moc věřit. Byl to cizák, tulák, měl šedou srst, sem tam měl divný narážky a ani jsem pořád neznala jeho jméno. "Tady podle mě nikdo nežije," zadumala jsem se nahlas. Kdyby tu nějaká kouzelná bytost byla, musela bych to přece vědět. Nebo bychom jí už potkali. "Nic moc," odpověděla jsem na jeho další otázku. Proč nás to sem přitáhlo? Proč zrovna sem?
Aspoň se Velký Kretén konečně přestavil. Rigel. Jeho jméno bylo v pořádku. Mělo v sobě R, dokonce na začátku. Písmeno R nesli v našem rodě všichni důležití samci. "Tvoje vlčice," odfrkla jsem si namyšleně. Mě přece nikdo vlastnit nemohl. "Těší mě," dodala jsem jen tak mimochodem, pořád se rozhlížejíc po něčem, co by nám pomohlo.
"Jo, něco o nich vim," zahlásila jsem k otázce na jeno sourozence, ale blíž jsem to zatím nespecifikovala. "Co za ty informace dostanu?" zeptala jsem se hravě a mrskla ocasem. Něco za něco, přece. Z čeho jsem mohla něco mít, to jsem nechtěla dělat zadarmo.