Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 73

Když Meinere přitakal, že je to nevkusné, pokývala na něj pyšně hlavou, byť jsem věděla, že to nemyslí vážně. Občas jsem si přála, abychom si takhle povídali doopravdy, ale bohužel to byl pořád jenom Meinere. Kdyby tak byl z nějakého vznešeného rodu, nebo se tak aspoň choval, bylo by to úplně perfektní. Takhle jsem si prostě musela vystačit s vlkem, co byl... docela v pohodě. "To je pravda, ale můžeš být jedině rád, že to není zrzavá nebo šedá, nebo třeba vyblitě béžová. Černá a bílá jsou ještě relativně přijatelné, ale kdybys měl třeba půlku šedou a půlku zrzavou? To bych se s tebou vůbec nebavila, asi bych se na tebe ani nekoukala, protože by mě z toho hororu pálily oči," začala jsem zase barvitě polemizovat a dokonce jsem si tak vlka zkusila představit, ale byl to tak hroznej výjev, že jsem toho radši hned nechala. "Prostě a dobře jsi ještě schytal druhou a třetí nejmíň hroznou barvu, jenom se nemůžu rozhodnout, která je která. Ty máš radši černou nebo bílou?" otočila jsem se na něj zvědavě. To byla docela podstatná informace. Mě třeba náramně zajímalo, jaká půlka se mu obyčejně špiní víc, nebo tak. Osobně jsem nejspíš považovala za hezčí černou, protože černá byla elegantní a zeštihlovala, kdežto bílá byla všechny roční období mimo zimu jako pěst na oko a bílí vlci vypadali jako nějaká divná polární liška, takže se vlastně dali zařadit jenom jako menší zlo oproti zrzounům.
"Chm, kde by asi tak mohla být teď? Určitě je úplně na dně. Chtěla bych jí vidět. Trochu jí přišlápnout hlavu k zemi, aby pochopila, kam teď patří, hmmm?" usmála jsem se škodolibě. Milovala jsem cizí neštěstí. Doslova milovala. Víc už jsem milovala asi vážně jenom sebe. "Kam se poděl zbytek smečky? Taky do Mecháče?" zajímala jsem se ještě. Chudáci, co kdy žili pod jejím velením. Možná proto jsou Launee a Therion pořád tak zticha... trauma.

//LOTERIE 72

"Víš co? Já tomu vlčeti prostě řeknu, že jsi jeho máma ty," vyřešila jsem tuhle jeho náramně provokatérskou náladu posledním argumentem, protože víc jsem jich už neměla a nechtěla jsem to dál řešit. Prostě a dobře neexistovalo, že se mi narodí cokoliv zrzavýho. Z dalších jiných barev kromě hnědé bych taky neměla zrovna radost, ale zrzavá byla opravdu snad nejhorší, co se mohlo stát. "Fiér se narodil trikolórní, jako otec. Měl jediný štěstí, že jedna z těch jeho tří barev je hnědá. I tak vypadá hrozně," zavrtěla jsem se a svraštila jsem čelo, když jsem si na neoblíbeného bratra vzpomněla. Nevěděla jsem, kde je, ale určitě potřeboval po době zase trochu pošikanovat. Nerada bych, aby si někde žil spokojenej klidnej život, nebo tak něco. "Kdybys viděl, jak ten zmetek vypadal... buď ještě rád, že máš jenom dvě barvy," zabručela jsem.
A ještě víc jsem čelo svraštila, když mi vlk odpověděl na otázku ohledně Launee a Theriona. "To je zvláštní, dát cizímu potěru přednost. To by se mi teda tak chtělo. Ale... jejich věc," pokrčila jsem rameny a hlavu jsem znovu otočila k hladině, abych jí pořád neměla vykroucenou do strany a nezírala na vlka vedle sebe. "Aaa, Skyliethasu znám!" vyhrkla jsem najednou a přece jenom jsem se na něj otočila znovu. "Jé, Meinere, jak já jí neměla ráda. Byla tehdy ve Smrkáči lovec, nebo tak něco. To byla ale furie. Už jako malá jsem jí nesnášela," zahlásila jsem překvapivě nadšeným tónem na to, jaký byl obsah věty. "Co se stalo s tou její smečkou, nevíš?" zajímala jsem se. Dobře jí tak, protivě jedný.
Potom už jsem se jenom zaposlouchala do toho, jak vlk povídal o smečkách, a snažila jsem si toho co nejvíc zapamatovat. "Tys přišel o oko kvůli vlčeti?" nestačila jsem se nakonec divit. To muselo bejt teda sakra důležitý vlče. A divila jsem se i tomu, kolik smeček tu ve finále bylo. Já tu byla už nějakou chvilku, prošla jsem většinu území a pořád jsem věděla jenom o dvou. Bylo dobře, že mě Meinere trošku informoval. Někdy půjdu na inspekci.

//LOTERIE 71

"No dovol. Jestli se rezavej gen někde neobjeví, tak určitě ne zrovna u mě. To by bylo, aby se mi narodilo zrzavý vlče. Náramnej průšvih. Jako když se matce narodil Fiér. Laskavě nestraš," snažila jsem se zůstat klidná a nad věcí, protože jsem moc dobře věděla, jak moc rád blešivec provokuje. Navíc jsem neměla náladu mu nadávat. Vzal nás sem, a to pro mě byl dostatečný důvod, abych na něj byla nějakou dobu milá. Opravdu milá... i když pořád po lindasovsku. "To by je museli Therion s Launee oficiálně adoptovat, protože já bych je opravdu vydělila. Chm... maj ty dva vlastně jakýkoliv vlastní vlče? Nebo je jenom baví sbírat omyly?" zajímala jsem se znovu. Vlk vedle mě byl ve finále něco jako schránka na informace. Věděl toho dost, i když možná ne všechno. A já jsem byla ráda, že se konečně zase trochu rozmluvil, takže jsem si prostě dala za cíl tuhle konverzaci neustále resuscitovat.
"Kdo byla jejich alfa?" optala jsem se zamračeně. Nepotřebovala jsem jméno, popis stačil. Jestli byla alfa, určitě tu předtím žila dlouho a jestli tu žila dlouho, nejspíš jsem jí znala i já, i když smečka patrně vznikla až po mojem odchodu. "Smečka v močálech, větší blbost jsem neslyšela," zabrblala jsem si ještě, jen tak pod fousy. "Povídej mi o nich," vyzvala jsem následně vlka, odpoutala jsem svoje oči od hladiny, otočila jsem se na něj a párkrát jsem dychtivě zamrkala. Měla jsem radost, že si povídáme. A že jsme aspoň trochu v teple... v rámci možností. Tohle místo se sakra odráželo na mojí náladě.

//LOTERIE 70

"Můj budoucí teda určitě nebude pocházet z rodu, kde by se nacházeli zrzci. To si moc dobře ohlídám. Zkontroluju celou jeho rodinu, když to bude třeba," ohrnula jsem nos. Zrzci. To určitě. Oškliví zrzouni. "A kdyby se stalo, asi bych vlčata prostě vypustila do přírody," doplnila jsem spíš tak z recese. Takové rozhodnutí bych asi neudělala, a to primárně proto, že bych ho dělat nemusela, protože by se mi to prostě a dobře nikdy nestalo a basta.
Když už mě nebavilo na sebe jen tak zírat, položila jsem na hladinu packu. Odplavilo se z ní trochu písku a voda se rozvířila. Sledovala jsem vlnky, jak putují na druhou stranu a ještě kousek zpátky, a potom mizí a splývají s hladinou. Takhle by se hladina asi hýbala, kdyby foukal vítr. Ale bylo úplně bezvětrné ráno. Další zvláštní zimní den.
"Proč jste zdrhali z močálů?" svraštila jsem čelo, protože mě zajímala hned první věc, co vlk ze svého příběhu vylíčil. Co bylo v močálech? "Hm. Já ve smečce být třeba chci, protože jsem na to zvyklá, ale očividně tu prostě nezůstaly žádné dobré smečky z dřívějška. Se Smrkáčem jako kdyby šlo do kopru všechno. Nevíš, kde se jsou tady další smečky?" zajímala jsem se ještě. Chtěla jsem být... informovaná. Zatím jsem toho věděla žalostně málo, protože jsem tu byla chvíli a hodně se toho změnilo.

//LOTERIE 69

"Proč vlčata? Jak bych mohla plivat na svoje vlčata? Na svojí vlastní krev? Na stříbrnou krev? Jestli si je udělám se správným vlkem, nic takového určitě nebude potřeba," odehnala jsem tuhle zvláštní myšlenku. Neměla jsem na vlčata ani pomyšlení. Moje matka je taky měla později, rozhodně ne hned v pěti. A navíc tu bylo asi tak nula vhodných adeptů na otce. A navíc jsem tu byla chvíli. A navíc jsem ani nevěděla, jestli chci zůstat ve smečce, ve které jsem byla.
Ještě jednou jsem se napila a posadila jsem se přímo k okraji jezírka, stále hledíc do vody. Čekala jsem, až se hladina uklidní, abych se na sebe mohla znovu podívat. Pohled na můj vlastní obličej mě uklidňoval. A Meinere se mezitím válel někde pod palmou a já jenom čekala, kdy to znovu zalomí, takže aspoň nemusel komentovat, že sama si sebe vydržím tak dlouho prohlížet. Byla to moje oblíbená činnost. Nikdo hezčí tu totiž široko daleko nebyl.
"Neboj, vzbudila bych tě. O nic nepřijdeš," procedila jsem mezi zuby, ale jenom proto, že jsem si ve vodním odrazu zrovna kontrolovala právě chrup. "Takže co že tě to přimělo se přidat do smečky? Znáš Launee s Therionem dlouho?" načala jsem nové téma, stále sedíc u vodního zdroje. Aby řeč nestála, nebo aby se vlk nepokoušel usnout a nechat mě tu si povídat samu se sebou.

//LOTERIE 68

"Máš pravdu. Ale bez vlků, na který se dá z vrchnu plivat, to není až taková zábava. Asi si to budu muset ještě rozmyslet," ušklíbla jsem se spokojeně, když mi vlk připomenul, že mám vlastně poušť celou pro sebe, protože jsme tu byli sami dva. Pro mě to byl fakt zážitek. V tuhle roční dobu se mi tu hodně líbilo. Mělo to svoje kouzlo. Jenomže dokud jsem jí neměla podepsanou, ohraničenou a neměla jsem tu trůn, tak byla bohužel všech, stejně jako spousta dalších věcí, co se v přírodě nacházely. Někdy jsem si přála všechno vlastnit a mít nad tím kontrolu, a tím přirozeně i nad ostatními vlky. Potom už by se na mě nikdo nešklebil, nikdo by si nedovoloval, nikdo by se neopovážil mít kecy, protože bych ho nechala spálit na popel, nebo bych mu prostě přikázala, ať sám skočí ze skály. To bylo ale téma na jindy, ne na tuhle příjemnou chvíli.
"Aha, vidíš to. To je opravdu štěstí," podívala jsem se na místo, ke kterému vlk pokynul hlavou, a potom jsem jí namířila ke sluníčku. Usmála jsem se a s přivřenýma očima jsem se tu jen tak vyhřívala ve stoje, jako nějaká ještěrka. Jestli se to v tomhle mrazu dalo nazývat vyhříváním, ale to bylo jedno.
Vlk se rozvalil pod jednou z palem a já jsem si vzpomněla, že se chci vlastně napít. Docupitala jsem tedy až k jezírku a podívala jsem se na svůj odraz. Byla jsem krásná. Ani chlup mi netrčel z hlavy. "Kdyby se sem někdo zkoušil přimotat, výjimečně ho asi uškrtim vlastníma tlapkama," rozhodla jsem pobaveně, než jsem se napila z jezírka. Teď to bylo moje místo. Psychopaty jsem tu nechtěla.

//LOTERIE 67

//poušť Ararat

"No kdybych makala, nemohla bych dělat pěknou. Obojí se většinou nedá stíhat, promiň," objasnila jsem pro případ, že by se mi to vlk vedle mě snad chtěl snažit vyčítat. Navíc moc dobře věděl, s kým se baví. "Meinere, já chci poušť," fňukla jsem tónem 'kup mi jí' spíš vesele než smutně, protože jsem z ní prostě měla radost. Ani jsem to nemyslela vážně. V létě byla poušť určitě docela k ničemu. A navíc jsem vlka po dlouhé době znovu oslovila jménem, což se moc nestávalo. Byla to asi podvědomá odměna za to, že mě vzal někam, kde je teplo. Nebo že mě vzal kamkoliv.
Když vlk poznamenal, že jsme došli tam, kam měl namířeno, přestala jsem vesele skenovat všechno kolem a podívala jsem se konečně pořádně před sebe, načež jsem nadšeně vydechla. Tohle místo bylo prostě nádhera. Mělo všechno. A vypadalo tak letně... a i když mrzlo, určitě tu bylo lépe, než na celém zbytků území. "No ty jsi génius, jak jsi o tomhle věděl?" vyhrkla jsem ze sebe dřív, než jsem stačila cokoliv udělat, a ještě jsem přidala do kroku, načež jsem se zarazila u palem a začala jsem si je s údivem prohlížet. Líbily se mi. Chtěla jsem jich víc. Chtěla jsem je všude. Kam se hrabal náš les, tam daleko na severu? Možná, že v létě z něj bylo lepší místo pro život. "Tohle je jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděla." Možná ze mě mluvila otrávenost ze zimy, nebo žízeň, ale měla jsem upřímnou radost. Určitě byl ale čas se přesunout k jezírku a napít se.

//LOTERIE 66

Jak jsme tak šlapali pískem, brzo mi došlo, že se v něm nechodí tak snadno, jako na normálním povrchu. Tlapky se do něj bořily, takže se vlk vždycky o pár centimetrů propadnul, když se chtěl zapřít a udělat další krok. I na mojí jinak elegantní a perfektní chůzi bylo poznat, že chození pro poušti prostě není něco, co by vlci mohli dělat přirozeně a každodenně. Jenom tak možná takhle jednou za čas, když se tam jdou schovat před zimou.
"Ano, ohraničíme to tu a pustíme dovnitř jenom toho, kdo se nám bude líbit... takže prakticky nikoho. Ty budeš lovec a ochranář a... všechno, a já si nechám od Života vyčarovat trůn a budu na něm sedět a prodávat falešné magie hlupákům za květiny, a pak to tu vyzdobíme a bude to perfektní," doplnila jsem s neskrývaným vzrušením jeho nápad. Poušť se mi líbila. Byla prázdná a nemilosrdná a bylo na ní buď horko nebo zima. Nenabízela ostatním vůbec nic a nezajímalo jí, kdo se v ní ztratí. Kam se na ní hrabaly lesy a pláně.
"Hmm hmm, taky chlupatce nemusím. Jeden může být v zimě elegantní i bez toho, aby vypadal jako ohavná koule tuku a chlupů. A o zrzounech mi radši ani nemluv," máchla jsem tlapkou v rychlosti uprostřed chůze, abych na ní mohla znovu došlápnout. Moc jsem nechápala, proč sem všichni tyhle exotický chytráci teda lezou, když se jim očividně víc líbilo doma. Mně se taky víc líbilo doma, jinde jsem to vyzkoušela a hezky jsem se vrátila, protože to tu bylo prostě lepší a hodila jsem se sem.

//Oáza

//LOTERIE 65

//Říční eso

Když jsme vstupovali na poušť, slunce už bylo prakticky nad obzorem. Přivřela jsem oči a zkusila jsem si představit, že je léto. Pořád sice mrzlo, ale určitě to tu bylo lepší než na severu. Sníh nám pod nohama klesal a klesal, dokud se neztratil úplně. Měla jsem pocit, že jsme nějak vyzráli nad přírodou. Oběšli jí i s tou její pitomou nepraktickou zimou. I s tou bílou břečkou.
Zabořila jsem tlapky do písku. Nechtěla jsem, aby se mi dostal do srsti, ale na tlapkách to nevadilo. A měla jsem je dost dlouhé na to, aby se bez blbnutí nedostal nikam jinam na moje tělo. "Ach ano, tady bychom měli zůstat celou zimu. Můžeme si tady založit svoje vlastní území, nebo tak něco. A pojmenovat ho po mně, přirozeně," začala jsem básnit. Normálně by mě poušť až tak nevzrušila, ale teď v zimě to na ní byla o slunečném dni docela radost. V noci to asi bylo o dost horší, ale o to jsme se teď naštěstí nemuseli starat. Lindasy poušť. Lindasina poušť. Lindasy království. "Je to zvláštní, že má poušť tak blízko k horám, hory k poušti, a dokonce je tu i moře... nikdy jsem to nechápala," zamyslela jsem se. Jako kdyby si Život prostě dělal co chtěl, a rozhodl se nacpat všechny přírodní prvky na co nejmenší plochu. Nedivila jsem se mu, protože já bych to tak asi taky udělala. Jinak by to byla celkem nuda.

//LOTERIE 64

//Zarostlý les

"Vidíš to. Mně jeden psychopat k obezřetnosti stačí. A sama už jsem potkala minimálně dva," prohlásila jsem s klidem. Nevěděla jsem, jak vlk vedle mě, ale já jsem se ještě nechat zabít nechtěla. A navíc bych se sama asi ani neubránila, protože jsem byla zvyklá, že se mnou byl vždycky někdo, kdo mě kdyžtak zachrání... jako třeba teď. Navíc mi opatrnost neubírala zas tolik energie, a já jsem byla opatrná ráda. Věřila jsem málokomu. Ve finále vlastně prakticky nikomu kromě sama sebe. A bylo to tak vždycky lepší.
"Buran nebo masochista, ale určitě to byla chyba. Umírám na záda," zavzdychala jsem, protože jsem samozřejmě byla zvyklá spát v kožešinách, a ne opřená o storm jako nějaký zvláštní pravítko. Tohle už se nikdy nebude opakovat. Spát někde pod širákem v sedě. Možná, že by mě matka rovnou vydědila.
Když jsem se podívala před sebe, rozprostírala se tam poušť. Byla obrovská. Teď za světla už to bylo docela dobře vidět. "Tam jdeme?" zajímala jsem se. Ten nápad se mi líbil. Snad nikdy jsem tam nebyla. Jenom těžko říct, jestli tam opravdu bude teplo. Lehce jsem zametla ocasem vzduch, zvedla jsem pyšně hlavu, i když mě bolely všechny krční svaly, a pokračovala jsem směle v chůzi.

//Poušť

//LOTERIE 63

//Kierb

"Chm, nebo rovnou možná celoroční," poznamenala jsem. Já byla schopná spát dobu. Vůbec mi to nevadilo, dokud jsem nepřicházela o nějaké náramně zajímavé dění. Spánek byl můj nejlepší přítel. Pro krásu se muselo spát. I proto jsem teď byla trochu rozlámaná a rozespalá a všeobecně spánkově nespokojená, ale pořád to nebyla taková hrůza, abych se musla odebrat do lesa. V lese byla nakonec stejně zima a sněžilo, ale Meinere znal podle všeho místo, kde bylo tepleji než tady. Zamrkala jsem do čerstvě vycházejícího slunce a zařadila jsem se rovnou tak, aby mi svítilo na bok a aspoň trochu mě hřálo.
"Nachvilku, ale já nerada spávám venku. Zvlášť kvůli těm psychopatům, co tu teď trajdaj," poznamenala jsem neutrálně. Opravdu nerada jsem spala někde, kde na mě bylo vidět. Kde ke mně mohl kdokoliv přijít. Možná bych ještě usnula, kdyby byl vzhůru blešivec, ale on spánek očividně potřeboval víc než já. "Spala jsem v sedě. Jako buran," doplnila jsem další bezvýznamnou informaci. Protože za to by mě matka opravdu pohlavkovala, kdyby tu byla. Kdyby tu tak někde byla.

//Říční eso

//LOTERIE 62

Jemně jsem si protáhla každou packu zvlášť, potom všechny dohromady a potom celé tělo. Vypadalo to, že se zase dáme do pohybu, a já jsem se potřebovala trochu probudit, stejně jako Meinere.
Když podotknul, že zná jedno místo, kde možná ani nebude sníh, našpicovala jsem uši a zvědavě jsem se na něj podívala. Nebyla jsem si jistá, jestli to chce nechat jako nějaký super překvapení, nebo jestli se se mnou podělí, co je to za místo, když se zeptám, ale ve finále jsem se rozhodla ani neptat. Takhle jsem aspoň měla nad čím přemýšlet. Jen jsem souhlasně přikývla, když prohlásil, že se trochu projdeme. To jsme ve finále stejně dělali až doteď... chodili. Jenom jsme pořád chodili na místě. Když půjdeme někam, budeme aspoň mít cíl.
"Jak ses vyspal?" zajímala jsem se jen tak, aby řeč nestála. Zatím jsem si totiž neměla ani na co stěžovat, ani co komentovat. V noci se nestala žádná zajímavá novina, o kterou bych se mohla podělit. Ale ticho už mě taky moc nebavilo.
Jakmile jsme vykročili, zařadila jsem se někam vedle něj. V duchu jsem se pochválila, že bych taky zvládla trefit na jih, kdybych naší výpravu vedla já. Na Gallirei jsem si pořád pamatovala spoustu míst z doby, kdy jsem tu vyrůstala.

//Zarostlý les

//LOTERIE 61

Sledovala jsem přivřenýma očima blešivce, jak pomalu odchází k řece a pije z ní. Znovu mě napadlo, jak náramně vtipný by bylo ho tam strčit, ale na to jsem byla jednak příliš líná, druhak málo zlomyslná a třeťak jsem se bála, že by mě to nedejbože ošplouchlo, nebo že by se mi chtěl pomstít, nebo že by se na mě nadosmrti urazil. On na takovou srandu stejně nejspíš nebyl... a ve finále ani já ne. Tudíž jsem nevěděla, proč mě tohle pořád napadalo.
Když se na mě otočil, nenápadně jsem zvedla koutky do úšklebku, ale ve tmě to asi stejně nebylo vidět, takže jsem si ještě na chvilku zavřela oči a opřela se, než si u řeky udělá co potřebuje. Já jsem žízeň neměla. V zimě jsem všeobecně zapomínala pít, protože všude okolo mě byl stejně sníh, a sníh byl prakticky voda, takže kdyby byla nouze, mohla jsem třeba... olizovat sníh, nebo dělat nějakou podobnou kravinu. Neobtěžovala bych se chodit k řece, dokud bych neměla opravdu velkou žízeň.
Pomalu jsem se začala zvedat, zrovna když rozpůlenec položil otázku. "Můžeme jít směrem k Životu, asi tam bude lepší počasí," navrhla jsem. Ze zvláštního důvodu se mi ještě nechtělo do lesa, i když jsem posledních pár dní docela snila o tom, jak spím zimním spánkem v úkrytu.

//LOTERIE 60

Možná, že i když jsem se opravdu snažila, aby se to nestalo, jsem ve finále stejně usnula. Matka by mě asi pohlavkovala za to, že jsem tu spala v sedě jako buran, ale po tom jídle a nekonečném chození... nikam... to na mě prostě nějak dolehlo. Úplně bez varování se mi začaly zavírat oči a víčka jsem měla prostě tak těžká, že už se mi znovu nepovedlo je otevřít. Jakmile jsem se po chvilce probrala, párkrát jsem se hluboce nadechla a zkontrolovala jsem situaci. Vypadalo to, že jsme naštěstí pořád sami, že se sem žádnej zdejší psychopat nestačil přihnat. A i Meinere pořád spal. Párkrát jsem zamrkala do tmy, abych se rozkoukala. Všechno bylo v normálu a noc ještě nekončila. Určitě jsem usnula jenom na chvilinku.
Už už se mi oči zavíraly znovu, ale vtom se pohnul Meinere, co ležel kousek od stromu. Myslela jsem si, že se jenom obrací, ale po chvilce se podle zvuků i siluet ve tmě vzbudil a vstal. Někam poodešel a tam se protáhnul. Opřela jsem hlavu nachvíli v tichosti zpátky o strom a ještě jednou jsem se hluboce nadechla. Teď už se mi určitě nechtělo spát, když byl blešivec stejně vzhůru. Mlaskla jsem a párkrát jsem intenzivně zamrkala. Pořád jsem moc nevěděla, která bije, jak jsem teprve před chvilkou procitla.

//LOTERIE 59

Je pravda, že když jsme teď byli nachvilku potichu, konečně jsem si mohla trochu odpočinout a porovnat si myšlenky. Moje hlasivky si mohly odpočinout. A můj mozek. A vůbec celé moje tělo, jak jsem tak seděla a naprosto výjimečně se i o něco opírala, ačkoliv jsem to normálně nedělala, protože mě matka učila sedět rovně. Teď se stejně nikdo nekoukal. Meinere očividně odpadnul, nebo tak něco, a nikdo další tu nebyl. A i kdyby se na mě koukal, bylo by mi to fuk, protože to byl prostě Meinere.
Zamrkala jsem na oblohu. Seděla jsem takhle tak nějak naproti horám na severu, a přišlo mi, že když jsem hodně přivřela oči, šlo tak trochu poznat, že v dálce sněží. Nebo mi to tak jenom přišlo. I mně se koneckonců sem tam snesla malá vločka na čelo a hned roztála, ale nedalo se říct, že sněží i tady. Bylo to tak jednou za minutu. Zvláštní noc. Kdyby se všude nevtíral noční zimní vánek, skoro by se mi to líbilo. Takhle mi byla trochu zima, ale to se nedalo nic dělat. Nechtělo se mi ani poodejít do lesa. Měla jsem hlad dlouho, a teď byl čas trávit rybu.
Párkrát jsem zamrkala, když jsem zaslechla, že Meinere pravidelně oddechuje. Asi usnul. Měla jsem sto chutí si pod stromem ustlat taky, ale tady bych v životě neusnula. Neuměla jsem spát v otevřeném prostoru. Prostě ne. A už vůbec ne s pocitem, že bychom spali oba najednou, když se tu honili psychopati. Takhle jsem jenom přivřela oči, opřela jsem se do stromu víc a... rozjímala jsem.