Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 88

"Dobrá," přitakala jsem s naprosto klidným tónem, jako kdybychom zrovna neřešili, kdy se můj společník chystá zemřít. Beztak jenom dělal drama. Ještě dávno nebyl jeho čas, takže s tím neměl co strašit a já jsem se s tím vůbec nehodlala zaobírat. Plus jsem takovou informaci ani neuměla normálně vstřebat, protože v mojem okolí záhadně nikdo neumíral - bohužel ani ti, u kterých jsem si to tajně přála. A mezi ně blešivec ani nepatřil, i když bych to asi nepřiznala.
"Jednoho malýho posluhovače?" zopakovala jsem po něm zmateně. Nebyla jsem si jistá, koho myslí, takže jsem se prostě rozhodla ho znovu naštvat. "To jako myslíš sebe? Víš, že nejsi zas až tak malej? Přijde mi, že když vedle sebe stojíme, jsem ještě docela hluboko pod tebou," zavrtěla jsem na oko hloupě hlavou. Nebo možná myslí Izara. Nebo Siriuse, na toho by seděla i ta velikost. Víc posluhovačů jsem bohužel zatím neměla, ale času bylo ještě pořád dost. Já jsem aspoň nikam nespěchala. Byla jsem prostě věčně mladá.
"Když myslíš," opáčila jsem s jedovatým úsměvem, když prohlásil, že nemám zač. Možná proto, že jsem chtěla obrátit pozornost od toho, že už mu asi po třetí za něco děkuju, i když princezna normálně neděkuje ale... přišlo mi, že když mu poděkuju, tak to se mnou aspoň vydrží dýl. Některejm ostatním hlupákům se ani děkovat nemuselo, ale tenhle vlk bohužel nebyl zas až tak hloupej, aby byl jenom poskok. Byl to... normální společník. A navíc jedinej relativně normální, co jsem aktuálně měla. Musela jsem trochu klidnit svoje lindasovství, aby se na mě nedejbože nevykašlal, protože kdyby to udělal, už bych byla třikrát mrtvá hlady nebo zimou, i když pro mě bylo těžký si to přiznat.

//LOTERIE 87

Netrvalo dlouho a přišel další záchvěv větru. Zatnula jsem zuby a zkusila jsem to foukání do zad zase přečkat, ale něco mi říkalo, že dlouho už to nezvládnu. Nebyla jsem koneckonců zvyklá trpět takové drsné podmínky. Byla jsem zvyklá se válet v úkrytu v teple a... nedělat nic. Až příště půjdu k Životovi, pořídim si ten oheň taky.
"To je docela možný. Záleží na tom, kdy se chystáš zemřít. Všechno přece nemůže bejt hned," pokrčila jsem rameny. A vláda nad světem už vůbec ne. Ale jednou to přijde. "Kdybych to uspěchala, nebude to ono. Musim nejdřív sehnat armádu posluhovačů a rohožek, a vůbec," vysvětlila jsem znalecky. A doladit tu magii příkazu. To mi vlastně připomnělo, že jsem chtěla rozpůlence použít jako pokusnýho králíka, protože byl první, koho jsem na cestě od Života potkala, ale na to jsem k němu až moc přilnula, takže jsem se rozhodla, že se nic takovýho konat nebude a vyzkoušim to v lese na Siriusovi, zrzounovi nebo někom podobnym, kdo je mi k ničemu... pro jistotu.
Sledovala jsem ho, jak se pomalu zvedá a jde konečně něco udělat s tím, že je mi zima. Nějakejma magickejma fintama se mu povedlo rozdělat oheň, takže jsem se úplně beze všeho zvedla a rozhodla jsem se přesunout blíž. "Děkuji," prohlásila jsem, jako kdyby byl ten plamen přímo pro mě, i když ho spíš asi udělal jenom proto, že mu taky byla zima. To bylo fuk. V mojem světě bylo všechno pro mě, všechno se točilo okolo mě.

//LOTERIE 86

Sotva slunce zapadlo, do zad se mi opřel první náznak studeného nočního zimního vichru. A je to tady. Nepříjemně jsem se otřásla a snažila jsem se držet srst pod kontrolou, aby se mi z toho nenaježila. Tak nějak jsem zadoufala, že je to jenom na chvilku, a že si nebudu muset jít trapně dřepnout za palmy vedle blešivce, abych se před větrem schovala. Jednak se mi nechtělo se přesouvat a druhak jsem se na sebe chtěla podívat v hladině i takhle v noci, ale vánek nad tůní vodu rozhejbal natolik, že jsem stejně viděla velký kulový.
"Tak bych ti prostě zkonfiskovala všechny, kdybys mě naštval," zamázla jsem to znovu pokrčením ramen. Ještě jsem sice nevěděla jak, ale vždycky jsem měla tak nějak pocit, že jsem nedotknutelná a že jednou budu všemocná a všichni mě budou poslouchat. Byla to moje reálná vidina budoucnosti. "Jednou nebude nic, co bych nedokázala. Třes se," varovala jsem ho naprosto klidným tónem a sladce jsem zamrkala.
Když vlk prohlásil svojí další náramně vtipnou větu o tom, že mě drží od smečky daleko a tim jí prokazuje službu, musela jsem se usmát taky, i když moje oči zůstaly zamračený. "Jseš pěknej idiot," shrnula jsem všechny svoje dojmy pobaveně do jedný věty. Kdybych seděla víc, strčila bych do něj, ale pořád se mi ještě nechtělo se natahovat. "A je zima. Dělej něco!" změnila jsem z recese tón a začala jsem dělat přísnou.

//LOTERIE 85

Nachvíli jsem se podívala za sebe. Bylo to tady. Slunce už posílalo na oblohu posledních pár paprsků, a potom bylo oficiálně pryč. I oázu spolkla tma, ale vzhledem k povrchu a okolí tu bylo vidět o něco víc, než na zbytku území, kde bylo pravděpodobně zataženo, nebo možná dokonce sněžilo. Navíc bychom o tom hned věděli, kdyby se někdo blížil, takže jsem byla výrazně klidnější, než na severu u řeky. Tohle bylo prostě naše území.
"Jako ty," přitakala jsem úplně stejným tónem, jakým větu prohlásil vlk, a přikývla jsem. Aspoň na něčem jsme se shodli. Zase. Vlastně jsme se za posledních pár chvilek shodli na dost věcech, až jsem se sama divila.
"A řikám ti, že bys nepřeskočil nic, protože bych ti tu magii prostě zabavila, zkonfiskovala nebo tak něco, takže bys měl prostě a dobře smůlu," měla jsem silný nutkání vypláznout jazyk, ale se na dámu neslušelo a na princeznu už vůbec ne, takže jsem si to radši nechala a jenom jsem to naznačila pohledem. "A nebuď furt ublíženej, vždyť já ti ty tvoje chybný názory vůbec neberu," rozhodla jsem se vlka frustrovat dál. Tohle byl snad nejzábavnější rozhovor, co jsem na Gallirei doposud vedla. Jenom jsem doufala, že ho neurazim tolik, aby se se mnou přestal bavit úplně. Nechtěla jsem další tichou hodinku.
"Hele, nenervuje třeba Theriona s Launee, že jako důležitej zakládající člen netrávíš ve smečce čas? Že se místo toho zahazuješ se mnou?" rozhodla jsem se započít nový téma, rejpnout do dalšího vosího hnízda.

//LOTERIE 84

"Nevidim důvod, proč by každej potřeboval šaška. Šašci jsou otravný a většinou ani nejsou vtipný," smetla jsem ještě jednou tuhle jeho úvahu svojí vlastní tvrdohlavostí. Moje matka se o šašcích nikdy nezmiňovala, což znamenalo, že jsou docela určitě k ničemu. Pro mě byl k ničemu vlastně každej, koho jsem nemohla nějakym způsobem využít. Takže dokud byl Meinere šašek, co uměl lovit a vyvolat teplo, bylo to v pohodě, ale kdyby byl prostě jenom obyčejnej šašek, byl by úplně zbytečnej. "A ta hladomorna by byla tak velká a měla by tak tlustý zdi, že by ses odprásknul maximálně do zdi a navždycky by ses tam zazdil a nikdo už by tě nikdy nenašel," začala jsem strašit. Teď už to byla jenom hloupá slovní hra, ale bavilo mě to. "Nebo bych tě tý magie prostě nějak... zbavila. Přikázala bych ti, ať jí nepoužíváš... zhypnotizovala tě," začala jsem pobaveně fantazírovat.
"Nepoučuj mě laskavě o tom, co se řiká nebo neřiká ve slušný společnosti. Zrovna mě. Zrovna ty," obořila jsem se s úšklebkem. Blešivec měl jedině štěstí, že souhlasil s tím, že ještě chvíli zůstaneme. Jednak se mi nikam nechtělo a druhak jsem věděla, že kdyžtak umí ohřát vzduch. "Dobře," usmála jsem se konečně spokojeně, jako kdybychom se mezitím celou dobu nehaštěřili.

//LOTERIE 83

"Jo, to teda jseš. Tos teda vystihnul. Šašek. Protože kecáš. A protože si děláš srandu. A protože jako šašek vypadáš, podívej se na sebe," musela jsem si do něj rýpnout, protože zase nic moc neříkal, a já jsem chtěla, aby něco říkal, nebo aby se aspoň bránil. Bylo fuk, jestli to myslim vážně nebo ne. Ráda jsem rozhazovala slova bez významu tak, jak se mi zrovna hodilo. "Kdybys neměl tohle srandovní zbarvení, nechala bych tě jako dvorního šaška propadnout do hladomorny, protože bys mě ani nedokázal pořádně rozesmát," zhodnotila jsem to nakonec. Kdybych chtěla depresivního šaška, objednám si třeba Theriona. Pochybovala jsem, že by mě Meinere zvládnul rozesmát. Asi se mu to ani nikdy nepovedlo. Smála jsem se jenom já jemu kvůli zbarvení, a on mně kvůi... vůbec nevim čemu, protože jsem byla dokonalá.
"Řekni mi, cos neztratil," začala jsem se zajímat, znovu kontrolujíc svoje drápky. Když už tu větu teda podal takhle, zajímalo mě, co ztratil a neztratil. Určitě ztratil oko, mládí a pár známejch, to jsem věděla. Ale co mu zůstalo? Druhý oko? Ocas? Všechny čtyři tlapky? Nebo to byl nějakej zvláštní filozofickej výraz?
"Co budem dělat, až se setmí?" zajímala jsem se, ukončujíc tak debatu o svalovcích. Zatim bylo hafo času si to rozmyslet. Slunce teprv začínalo přepadávat za obzor, ale už se znatelně ochladilo. "Zůstaneme tady?"

//LOTERIE 82

Slunce se pomalu sklánělo za obzor, ale naše debata běžela dál. Byla sice pravda, že v noci se v poušti dělala docela velká zima, ale upřímně jsem nevěděla, jestli to někde bude lepší. Písek ještě pořád lehce hřál od sluníčka a narozdíl od zbytku území tady nesněžilo, takže jsem zatím byla relativně spokojená tam, kde jsem byla. "Jestli jseš někonfliktní ty, tak já jsem taky. Jestli jseš nekonfliktní, tak já jsem královna Mírotvůrkyně první, největší pacifista na světě," málem bych se rozmáchla tlapkama, jak moc jsem se snažila svojí nadsázku horlivě vylíčit, ale to bych asi ztratila rovnováhu a zapadla do tůňky, což by se mi nechtělo ani přes den, natož teď, když se smrákalo. "Vlk, kterýmu chybí jedno celý oko mi tady nebude namlouvat, že je nekonfliktní," zabrblala jsem si výhružně spíš tak sama pro sebe, aby vlk vedle mě pochopil, že mu s lehkou nadsázkou naznačuju, že jestli se se mnou bude dál haštěřit, vydloubnu mu i to druhý oko a donaviguju ho ke stráni.
"Svalnatej si klidně buď jak chceš, mně se stejně svalovci nelíbej," odsekla jsem mu po tom, co on odseknul mě. Nebyla to tak úplně pravda, protože svalovci se přece museli od přírody líbit všem, ale já jsem prostě chtěla vlka naštvat za to, že můj kompliment nepřijal jen tak a nedržel hubu a krok.

//LOTERIE 81

"To bych teda úplně neřekla, protože to bychom nebyli kde jsme teď, ale protože už se nechci hašteřit, tak ti to klidně odkejvu," opáčila jsem s hranou vyčerpaností, abychom se už nemuseli přetahovat v rámci tohohle psychicky náročného dialogu, nadechla jsem se nosem a zasříhala jsem ušima. Navíc - i kdyby nelhal jak když tiskne a opravu by byl nekonfliktní, tak já jsem teda docela určitě konfliktní byla, byla jsem na to pyšná a vlastně to byla celá podstata mojí perfektní osobnosti, takže by se tu nějaký tření dřív nebo pozdějc objevilo tak či onak.
"Hm, takže je to pravda," vydechla jsem snad ještě unaveněji, "takže to tu je samá nicka a špína. To se toho moc nezměnilo. Když jsem se narodila, měla jsem aspoň trošku zázemí, protože Smrkáč byl prostě Smrkáč, ale z tohohle se mi chce skoro až brečet," ušklíbla jsem se a naklonila jsem se trošku blíž k vlkovi vedle sebe. "Je mi z většiny zdejších na blití," pošeptala jsem, jako kdyby to bylo nějaký super tajemství, a zase jsem se dramaticky narovnala. Očividně nezbývalo než nad tím fňukat a dělat si z toho srandu, protože situace byla skutečně kritická. Mohla jsem být ráda, že z toho neblouzním. Zatím.
"Vždyť řikám, že nejsi nějak extra tlustej," připomenula jsem mu s protočením očí. To mu jako zpětná vazba muselo stačit. Komplimenty nebyly zadarmo. Minimálně ode mě určitě ne.

//LOTERIE 80

Když se mnou Meinere takhle okatě a nesarkasticky souhlasil, lehce jsem svraštila čelo a projela jsem ho očima. Nebyla jsem zvyklá na souhlas. Nebo minimálně určitě ne zrovna od něj. Nachvíli mě napadlo, jestli se mi to náhodou třeba nemůže zdát. "S tebou se najednou krásně hledá shoda," podivila jsem se nakonec i nahlas, jak moc mě to překvapilo, a se zvednutým obočím jsem se otočila zpátky dopředu, abych na něj takhle udiveně nezírala. Mohla bych ho takhle vycvičit, aby se mnou furt souhlasil. To by byla absolutní pohádka. Někdo takovej by se mi v životě náramně hodil. Byla jsem si ale docela jistá, že tenhle vlk to nebude. Ten sice přikyvoval skoro furt, ale drtivou většinu času to myslel sarkasticky, což mě vytáčelo.
"Já ani nevim, kdo jsou, Meinere. Zapomínám jejich jména, zapomínám, jak vypadali... teda kromě těch, co vypadali tak hrozně, že se to nedá zapomenout. Protože za to ve finále stojí málokdo. A nevyrovná se mi nikdo," navázala jsem lehce nešťastně, když jsme se pustili do pomlouvání většiny vlků ve zdejším kraji. "Ty tu žiješ dlouho, tak pověz - je tu někdo normální? Je jich víc? Jako kdyby to tu byl samej psychopat, nicka a špína," optala jsem se, hledíc nachvíli do sluníčka s přivřenýma očima.
"No, na svůj věk nejsi zas až taková bečka," usoudila jsem lhostejně, ale radši jsem po něm ještě hodila očkem, abych se ujistila, jestli nekecám.

//LOTERIE 79

"To teda neni vůbec žádná výhoda. To je normální tvrdohlavost, zaslepenost a neschopnost unášet kritiku, kdybych ti měla říct, co si o tom myslím já," zavrtěla jsem hlavou s ledovým klidem. A i kdybych neměla, tak bych to stejně řekla. Ani jsem tím vlkovi vedle sebe nechtěla nic vyčítat, jako mu spíš ukázat, že to je podle mě pěkně hloupej pohled na svět, kterej beztak předstírá, protože už jsem moc dobře věděla, jak moc citlivej byl ve finále na to, jak se k němu ostatní chovali. Tohle jeho 'jsem solitér a nic mě nezajímá' jsem mu nežrala. "Na druhou stranu to chápu. Taky mě nezajímá, co si ostatní myslej, ale u mě to je tim, že většinu zdejších považuju za někoho, kdo na mě ani nemá co mluvit, natož mě zkoušet jakkoliv kritizovat," začala jsem polemizovat. Takže jsme na tom ve finále vlastně byli podobně, jenom každej... jinym způsobem?
Podívala jsem na vlka, jak se tak válel po zemi a snažil se pochopit moje řeči o línii, ale beztak o tom věděl velký kulový, protože prostě nebyl samice a nebyl ze sebe zas až tak hotovej, aby držel i dietu, narozdíl ode mě. "Tobě jsem přece žrát nezakázala... zatím," zasyčela jsem na něj pobaveně a zvrátila jsem hlavu zpátky k hladině a potom k nebi. "Kdyby mě zasedla, byla by ze mě rohožka," vrátila jsem se ještě přemýšlivě k velrybici. "To je docela na houby dieta."

//LOTERIE 78

"To je tvůj problém, že si vystačíš s vlastním názorem," začala jsem se z recese hádat, protože samozřejmě záleželo i na mojem názoru, protože princezna a důležitá vlčice jsem tady z nás dvou byla já, rozhodně ne on. Mně bylo zase na druhou stranu fuk, jestli se ostatní nezajímají nebo zajímají o moje názory, protože jsem s jejich hlasitým projevováním nehodlala přestat, dokud si mě jednou neodvede Smrt. Komentovala jsem věci ráda... hlavně proto, že jsem prostě byla nejrozumnější a jediná normální v okolí, takže jsem ostatním prokazovala laskavost tím, že je mohli slyšet.
"Já taky myslím na budoucnost, a v budoucnosti rozhodně nechci vypadat jako velká tlustá bečka sádla, jako ostatní zdejší vlčice. No viděls je? Se zimou to vždycky začne bejt hrozný. Když jsem byla malá, bála jsem se, že mě některá z těch velryb zasedne. Třeba Skyliethasa," ohrnula jsem čumák a podívala jsem se na svoje drápky. Zdálo se, že idylka je pryč. Blešivci už se očividně zase nechtělo nějak extra vykecávat, a já jsem z toho začínala bejt pro změnu protivná. Všechno se nezastavitelně řítilo zpátky do stavu, kde to bylo, než jsme přišli na tohle fajn místo. A tak jsem se znovu jenom podívala do hladiny a... civěla. Pohled na mě samotnou mě uklidňoval. Mohla jsem to dělat hodiny, jako nějakou meditaci.

//LOTERIE 77

Náramně zvědavě jsem vlka skenovala očima, jak se pomalu a dlouze vydechuje a nadechuje. Jako by se na to soustředil. Neměla jsem v úmyslu mu nahnat do hlavy nějaký špatný myšlenky, ale možná jsem to nějak omylem udělala. Ups. Sjela jsem pohledem na svoje drápky a začala jsem si radši prohlížet je. Dělala jsem to ráda, když jsem potřebovala předstírat, že se mě něco netýká. Když už jsem se na ně koukala moc dlouho, podívala jsem se na oblohu, do sluníčka nebo do hladiny a pak třeba zase znovu na drápky, načež jsem taky hluboce vydechla. "To je dobře... aspoň někdo je spokojenej s tim, jak vypadáš," rozhodla jsem si do něj znovu šťouchnout. Bylo mi fuk, jestli se urazí, nebo to vezme jako srandu. Jeho problém. "Taky jsem se sebou spokojená," doplnila jsem ještě, pro jistotu, že by mu tahle skutečnost ještě nestačila dojít, co mě zná. Já jsem se sebou ani nebyla jenom spokojená. Milovala jsem se.
"Pak tu písek bude taky, ale já budu víc unavená a budu mít slabší vůli tady sedět v pozoru," opravila jsem ho. Nechtěla jsem ty zrníčka mít zavrtaný všude. Snažila jsem se to ještě chvilku vydržet, doufajíc, že to třeba vydržím až do večera, nebo do chvíle, kdy půjdeme pryč. Kdyby ten písek trochu hřál, asi bych si na něj lehla, ale takhle? Mínusů bylo prostě víc než plusů.
"Dobře," souhlasila jsem s jeho plánem. Až na jednu věc. "Žrali jsme teď, takže já žrát nepotřebuju. Nechci vypadat jako bečka sádla, jako ostatní vlčice tady," ohrnula jsem nos. Dokud jsem neměla obří hlad, nežrala jsem. Stejně jako s žízní.

//LOTERIE 76

Nachvíli jsem se přes rameno podívala dozadu. Slunce už bylo na obloze celé, dokonce poměrně vysoko. Docela mě bolela každá další minuta, co z tohohle dne ubyla. Byl to fajn den. Zejtra už může zase sněžit. Může se ochladit. A co teprv v noci. Byla to jenom otázka času, kdy se stane něco, co tuhle idylku zkazí. Zatim to ale trvalo, a bylo to fajn. Chvíli jsem si takhle slunila obličej, než jsem se otočila zpátky a znovu upřela oči na hladinu.
"Dobře, tak ti nikdo nemusí pomáhat s ničim. Můžeš prostě navždycky zůstat takhle..." protočila jsem očima, když se vlkovi vedle mě nelíbil ani další návrh. "Ty jseš na sebe vůbec nějakej náramně opatrnej, co? Skoro ani já na sebe nejsem takhle opatrná," zabrblala jsem si spíš pro sebe. Nechtěla jsem ho kritizovat, nebo tak něco. Přišlo mi to prostě jako objektivní fakt. Když jsem potom blešivce zkontrolovala pohledem, vypadalo to, že nad tim pořád přemejšlí. "Nikdo tě barvit nebude," pokusila jsem se ho nějak chabě uklidnit, ale bylo mi to vlastně fuk. Usmála jsem se na něj až ve chvíli, kdy poznamenal, že je tu místa dost. "Nechci mít písek všude... možná později," pokývala jsem hlavou a otočila jsem hlavu někam k obloze. "Můžeme tu zůstat napořád. Třeba dokud se znovu neudělá teplo," navrhla jsem z recese. Nikam se mi stejně nechtělo. A vlk vedle mě mi překvapivě pár posledních hodin ani nevadil.

//LOTERIE 75

Svraštila jsem čelo a zamračila jsem se, když vlk vedle mě začal zmatečně vysvětlovat svojí magii, nebo zvláštní schopnost, nebo co to bylo. Vůbec jsem nerozuměla tomu, o co teda jde, ale očividně to neuměl ani nechtěl vysvětlit, tak jsem se tak nějak rozhodla, že to protentokrát nechám na pokoji a nebudu se dožadovat odpovědi. Že se uměl rozpůlit na dva, nebo co... ne, že by mě to nezajímalo, protože dvě podržtašky byly lepší než jedna podržtaška, ale nechtěla jsem, aby se zase tvářil jako kakabus. "Vim, že od Života nechceš ani vrátit oko, a že ho nemáš rád, ale třeba by tě zvládnul obarvit na černo. A měl bys pokoj. A nebyl bys taková přírodní hříčka," popíchla jsem ho... obrazně, na fyzický popichování byl až moc daleko ode mě, a já jsem se nehodlala natahovat a šťouchat do něj tlapkou jako nějakej neandrtálec. Navíc prohlásil, že má 'řadu magií', takže jich očividně vážně měl dost. Stejně mě zajímalo, kde tulák jako on přijde k tolika magiím. Nebo to možná bylo prostě tím, že žil tak dlouho, že za tu dobu nastřádal dost, aby si je u Života a Smrti zaplatil.
"Brčálová smečka," uchechtla jsem se ještě jednou zamyšleně, protahujíc si jen tak v sedě přední tlapky. Byla to snad největší blbost, co jsem kdy slyšela. Močály byly naprosto nestrategický místo pro život. Nebylo divu, že to tam vedla zrovna tahle vlčice, a taky že to celý zaniklo. Ani jsem si neuměla představit, kde se tam situoval úkryt.
"No... chtěla jsem si lehnout, ale teď už nechci, když jsi mi to poradil ty," ušklíbla jsem se. Takhle jsem to měla se vším. Byla jsem pekelně tvrdohlavá, a když už teď... válení se... nebyl můj vlastní nápad, tak jsem to prostě dělat nechtěla. "Radši na tebe budu jenom zírat z vejšky," mlaskla jsem, ale místo na vlka jsem se na sebe znovu podívala do hladiny.

//LOTERIE 74

"To je dobře, že by ses šel zabít, aby se na tebe ostatní nemuseli koukat. Že bys všemu živočišstvu prokázal službu. Sama bych se taky šla zabít, narodit se tak. Nejsem žádnej sobec, abych s tim ostatním chodila na oči," přitakala jsem horlivě, ale teď už jsem to i já myslela tak trochu jako nadsázku... což ale neměnilo nic na tom, že bych zrzouny nechala hromadně nastrkat ze stráně.
"Jaký stav?" ujistila jsem se, jestli špatně neslyším. Moc jsem nerozuměla, o čem vlk vedle mě mluví. Možná to byla nějaká další magie, kterou jsem neznala. A já jsem si nikdy nenechala ujít příležitost se obohatit o informace. "Hm, taky bych si vybrala černou. Černá je docela akceptovatelná. Ale jeden dneska málokdy narazí na celočernýho vlka... nebo se mi to jenom zdá?" zamyslela jsem se nahlas. Takových jsem vlastně znala opravdu málo.
"To je škoda," vydechla jsem po odpovědi na to se Skyliethasou, "asi si jí někdy najdu sama... a nakopu jí zadek za to, co si ke mně dovolovala, když jsem byala malá. I když mě tolik bavilo jí provokovat," zasnila jsem se. Smrkáč mi chyběl. Tam všichni skákali, jak jsem pískala. Snad jenom právě kromě Skyliethasy. "Fuj, taková blbost, zabydlovat se v močálech," zavrtěla jsem hlavou ještě jednou. Ale na tuhle vlčici to určitě víc než sedělo. Ani matka jí neměla ráda. A matka prokoukla všechny.
"A co se tu válíš jako pytel brambor!" obořila jsem se z legrace vážným hlasem na vlka vedle sebe... nebo mohl být rád, že je to zatím z legrace. Měla jsem dobrou náladu a chuť ho provokovat. Bylo koneckonců sluníčko a byli jsme na fajn místě. Den jako korálek.