Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 103

//Říční eso

Přiblížili jsme se do bažin. Odtud to bylo jenom kousek k tomu, co zbylo ze Skyliethasiny smečky. To místo se mi vůbec nelíbilo. Ani z dálky, a čím víc jsme se blížili, tím horší to bylo. Absolutně zvláštní místo pro založení smečky. A v kombinaci se zhoršováním počasí to opravdu nebyla procházka růžovym sadem.
"No tak samozřejmě, že když je to normální překvapení jakože pozitivně-normální překvapení, tak je to dobrý překvapení," zamumlala jsem. Takový překvapení musel mít docela určitě rád každej, jestli nebyl mentál. Jenomže takový překvapení tady byly velká vzácnost. Minimálně tady.
Mnohem lepší téma byla rozmluva o sourozencích. Překvapeně jsem otočila hlavu a zastříhala ušima po tom, co Meinere prohlásil. "Vážně? Úplně jsem zapomněla, že nejsi jedináček. Ani nevim, proč jsem si to myslela. Pověz mi o sourozencích, hmmm?" zajímala jsem se. Ani jsem nevěděla, proč mě to tak zajímá, ale prostě zajímalo. Asi proto, že jsem si jeho sourozence neuměla vůbec představit.
"To chci vidět," zašklebila jsem se po chvíli pobaveně, reagujíc tak na jeho prohlášení o Siriusovi. Nezpochybňovala jsem ho, jenom... jsem to opravdu chtěla vidět. Aspoň trochu vzrůšo.
Stáhla jsem uši zpátky k hlavě, když se počasí začalo výrazně zhoršovat. Skoro to vypadalo, že se zpátky do našeho lesa nedostaneme včas. A tak jsem jenom doufala, že má vlk vedle mě plán. Nechávala jsem to zatím na něm.

//Mahar

//LOTERIE 102

//Kaňon řeky

"Ne, nemám je ráda, a víš proč? Protože tady v těch končinách je to jenom samý nepříjemný překvapení. Třeba to, že Skyliethasa měla smečku. Nebo to, že tu neni moje matka. Kdyby všechny překvapení vypadaly tak, že by mi někdo úplnou náhodou udělal masáž, nebo by mi něco ulovil, nebo by mě povýšili, nebo by mi Smrt přidělila magii, na základě který můžu rozkazovat ostatním, samozřejmě bych je ráda měla," rozvášnila jsem se, sotva jsem se trochu probudila. Protože se většina z těch věcí neděla, očividně bylo zase na čase začít dělat chudinku a snažit se to přivolat, vyvolat nebo vykouzlit. Tady to byl zatim jenom samej průšvih.
"Ano, máš oko. Vždyť jsem to řekla, že máš oko. Netvrdim nic jinýho. Umim počítat," pokývala jsem hlavou a prohlédla jsem si naše okolí, i to, co jsme měli před sebou. Močály. Skyliethasy domov. Nebo... to byl její domov. Chudinka jedna, fakt. "To znamená, že znáš toho lepšího sourozence," doplnila jsem jenom, abych se vrátila k probíranému tématu, k Izarovi. Kde ten zmetek vůbec je?
"To bys neudělal," přihmhouřila jsem oči na jeho návrh. Byla jsem si docela jistá, že mám pravdu, ale nevěděla jsem proč. Zaprvý to byl s Launee a Therionem kámoš, zadruhý by určitě neměl na to se těch vlčat zbavit. Nebo bych to do něj minimálně neřekla.
//Bažiny

//LOTERIE 101

//Ararat

"Já nemám překvapení ráda vůbec, ale teď nám asi nic jinýho nezbyde," pokrčila jsem rameny. Zbytečný slovíčkaření. Ani jsem nebyla extra zvědavá, čím by se nechal překvapit Meinere. Stejně bych dostala nějakou náramně nekonkrétní a záhadnou odpověď. Nachvíli jsem sklopila hlavu a sledovala, jak se mi krajina pohybuje pod nohama. Zase jsme někam šli. Teď jsme aspoň věděli kam. Zůstala jsem tak jenom momentíček, než jsem hlavu zvedla zpátky vysoko do vzduchu. Jako princezna jsem jí musela mít nahoře hezky pořád, aby se poznalo, že princezna jsem. "Ještě toho trochu. Mám těch parchantů plný zuby jenom to slyšim. Už ani nechci mít vlastní," postěžovala jsem si. Kdyby si Launee s Therionem udělali další, byla by to čistě jejich starost. Mohli si třeba založit školku.
"Kdybys měl trochu oči... oko pro detail, velice rychle by ti došlo, že mezi mnou a bratrem je spousta rozdílu. Od zbarvení přes jizvy až po jeho střapatou srst," zamrmlala jsem. Pořád jsem byla tak rozespalá, že se mi ani nechtělo vracet úder a na oplátku urážet jeho, ale asi bylo právě na čase začít, aby vlk vedle mě trochu zklidnil hormon.
"U všech, u dvojčat, to je jedno. Stejně to Launee nedovolí, je na to moc měká," pokrčila jsem rameny ještě jednou. Dneska ráno to bylo nekonečný krčení rameny.

//Říční eso

//LOTERIE 100

//Oáza

Vzhledem k tomu, že Meinere netušil, jak se chová Alastor, zbýval mi jako zdroj jenom Sirius. A ten ho podle jeho vlastních slov docela šikanoval. Takže těžko říct, jestli byl Alastor opravdu hodnější dvojče, nebo byl prostě jenom trošku hloupější, nebo to byl kec. Bylo mi to koneckonců jedno. Co mi bylo po pár škvrňatech? Jenom jsem tiše doufala, že nám je ta jejich povedená matka nenechá na krku, nebo tak něco. Naopak - mohla třeba dělat chůvu všem, když už do lesa přitáhla vlastní potěr bez otce. Aspoň by byl klid. Já jsem si s vlčatama rozhodně nehodlala dělat vrásky. "Hm... tak se asi budeme muset nechat překvapit, až do lesa přijdeme," usoudila jsem. "Jenom doufám, že se tam mezitim zázračně neobjevilo víc harantů. Určitě jsme průměrem nejmladší smečka v kraji," vydechla jsem, jako kdyby to snad byla moje starost, i když nebyla, a ani jsem se tím zaobírat nehodlala.
"To, že je Život lenoch, je jeho problém. Je to jenom důkaz toho, že každej prostě nemůže bejt jedinečnej, jako třeba já," zabručela jsem. Jeden Sirius by stačil. A z těch druhejch dvojčat by taky stačil jenom bratr, protože sestře jsem měla chuť narvat její vlastní ocas do krku.
"Až dojdeme do lesa, uděláme konkurz o přežití," usmála jsem se škodolibě při odpovídání na rozpůlencovu další otázku. Kdo mi líp namasíruje záda, toho nestrčíme ze stráně.

//Kaňon řeky

//LOTERIE 99

Slunce začalo vycházet jako na zavolanou. Už jsem tady nechtěla postávat, takže bylo fajn, že se posuneme dál. Jenom jsem chtěla stát před cestou co nejdelší dobu u ohně, abych se zahřála pro případ, že by na pláních po cestě hodně foukalo a byla zima. Ale ve finále to bylo jedno - do naší smečky se šlo celou dobu severně, takže docela dost dobře hrozilo, že se dřív nebo pozdějc stejně ochladí.
"Ale to vím, to mi říkal i Sirius. Mně jde o to, jestli se Alastor chová jako Sirius a Sirius jako Alastor, protože tohohle dojmu jsem z vyprávění teda nenabyla," objasnila jsem. Nebyla jsem úplně pitomá, a Alastora jsem na dálku už viděla. A co mi jeho bratr tak říkal, jejich chování se podle všeho moc nepodobalo. "A vůbec - proč se to v tý smečce hemží dvojčatama? Kdo se v tom má vyznat? Nemůžeme prostě z obou párů vybrat lepší dvojče a nechat si ho?" začala jsem myslet nahlas. Vlčat už tam stejně bylo až až. A k čemu dvě kopie stejnýho vlka?
Zařadila jsem se vedle rozpůlence, když zavelel, že jdeme. Bylo fajn, že se vrátíme do lesa. Asi bylo koneckonců na čase se tam ukázat. Měla jsem potom v plánu jít na inspekci do ostatních smeček.

//Poušť Ararat

//LOTERIE 98

Protočila jsem lehce očima, když Meinere prohlásil to svoje 'samozřejmě'. Řikal to skoro na všechno. Jako kdyby neměl širší slovní zásobu. Napadlo mě, jestli jsem ho s tim žrádlem neurazila, že je zase malomluvnej, ale asi to prostě bylo o situaci, nebo o tom, že mi v tuhle chvíli neměl náladu provokaci oplácet. Tenhle vlk mě v jednu chvíli hrozně vytáčel a v druhou chvíli to byl nejlepší společník, co se tu dal najít. Teda - kdyby měl jednobarevnej kožich, byl by samozřejmě úplně nejlepší, ale v dnešní době jsem na tenhle kraj a vlky v něm očividně nemohla mít zas až tak vysoký nároky. Už jsem ani neměla náladu do rozpůlence šťouchat, protože se sem tam vždycky urazil, pak jsem se urazila já a pak byl bobřík mlčení, kterej mě nebavil. A samozřejmě to celý byla jeho chyba, protože já jsem byla perfektní.
"Alastor je o úplně jinej, ne?" optala jsem se, když se konečně zase bylo o čem bavit. Těžko říct, jestli to byla pravda. Můj jedinej zdroj byl Sirius, což byl docela zdroj nanic. Teda - nebyl úplněnanic, ale asi jsem mu prostě stoprocentně nevěřila, a nikoho to nemohlo překvapovat. "Hmmm... můžeme asi jít," prohlásila jsem nerozhodně, pořád zakoukaná do zbytků ohně. Byla jsem připravená vyrazit na poslední chvíli za vlkem, až se rozhoupe. Chtěla jsem jenom zůstat u zdroje tepla do posledního momentu.

//LOTERIE 97

Přišlo mi, že si slunce dává zatraceně na čas, jestli se chce vydrápat na oblohu ještě dneska. Párkrát jsem nervózně poklepala tlapkou o zem a projela jsem oblohu očima, abych zjistila, jestli už někde nevychází, ale nikde nic. Vypadalo to, že bude ještě minimálně pár desítek minut tma a zima. Takže jsem si ještě na chvilku přistoupla k ohni, nebo k tomu, co z něj zbylo, abych naposled nabrala teplo.
"Život neni až tak daleko," namítla jsem, protože by to bez rýpání prostě nebylo ono. Ani takhle po ránu. "Beztak ses přežral a teď se ti nechce nikam chodit," zabrblala jsem rychle, aby nešlo poznat, jestli je to vtip nebo výčitka nebo něco jinýho - prostě abych vlka vedle sebe zmátla. Ráda jsem ostatní mátla. Sama jsem totiž nevěděla, co chci, a nebylo nic lepšího, než nechat ostatní, aby to zjistili za mě. Meinere měl ale štěstí, že jsem si jednak s návštěvou Života dělala srandu a druhak jsem ho taky neměla až tak v lásce.
"Možná bychom měli jít zpátky do lesa. Na inspekci. A ukázat se, hm? Určitě je to tam celý postavený na hlavu, když jsem tak dlouho pryč. A chci vědět, jestli už je po Siriusovi nebo ne," pokývala jsem, ale ještě chvíli jsem zůstala stát u ohně. Přišlo mi... škoda ho tu nechat. A chtěla jsem u něj stát do poslední chvíle, protože jsem věděla, že dokud nevyjde slunce, bude mi po cestě zima a budu protivná.

//LOTERIE 96

Ještě chvíli jsem ležela, jako kdyby svět kolem mě vůbec neexistoval. Možná to byl prostě nějakej zvláštní pozůstatek toho, jak jsem jako malá byla rozmazlená. Jak jsem nemusela nic, dokud se mi vyloženě nechtělo. A teď se mi taky nechtělo nic. Ani se zvedat, ani otevírat tlamu a mluvit, vlastně ani otevírat oči. Ale tušila jsem, že brzo nebudu mít na výběr. Písek v srsti mě začínal pomalu ale jistě nervovat tolik, že mě to nakonec donutilo rozlepit oči a začít uvažovat nad tím, že je čas se zvednout. Dokud jsem byla unavená, nevadilo to, ale čim víc jsem se postupně probouzela, tim víc se ve mně probouzela i stříbrná krev.
"Jestli nám Život nedaruje další slunečnej den, mohli bychom ho jít navštívit a vytahat ho za uši, hm?" zareagovala jsem zamyšleně na jeho odhad o východu slunce, zatímco jsem se pomalu zvedala na nohy. Protáhla jsem si nejdřív přední, potom zadní tlapky, potom ještě každou zvlášť a potom i hlavu, načež jsem od vlka poodstoupila a oklepala jsem se... jako nějakej čokl. Tohle princezna určitě dělat neměla, ale co mi zbývalo? Měla jsem písek všude. Jakmile jsem ho dostala ze srsti, oklepala jsem se na pár místech tak, abych srst hezky uhladila, a nespokojeně jsem mlaskla. "Chceš se hnout někam dál?" zajímala jsem se. Mně to bylo fuk. Den na poušti byl fajn, ale určitě tu byly i další místa. Konečně jsem měla čas a náladu se trochu zorientovat. Západ jsem asi nikdy pořádně neprozkoumala. A nebo jsme se mohli prostě vrátit do lesa. Meinere byl z nás dvou koneckonců ten, kdo uměl lovit a rozdělat oheň, takže záleželo na něm. Výjimečně jsem neměla náladu rozhodovat a rozkazovat. Nebo to možná bylo tím, jak jsem byla rozespalá.

//LOTERIE 95

Možná, že jsem zůstávala v klubíčku prostě proto, abych udržela v teple ty části těla, co jsem měla pod sebou. Takhle mi foukalo jenom na bok, kdežto tlapky, hlava i ramena byly hezky v teple, protože byly buď namáčknutý ke zbytku těla, nebo namáčknutý blízko u ohně. A vůbec - bylo dobře, že jsem se prospala. Jestli nás čekal další slunečnej den, v což jsem pevně doufala, znamenalo to, že jsem tak nějak přetrpěla studenou noc ve spánku mimo úkryt a zachvíli bude zase všechno v pořádku. Jen jestli. Počasí na Gallirei bylo všeobecně náramně protivný. Kolikrát mi bylo líto, že ho neovládám já. To by bylo vždycky tak, jak by se mi to zrovna hodilo.
Hluboce jsem se nadechla a vydechla. Ale jenom tak hluboce, abych si do čumáku nenahnala písek, protože to bych se asi zbláznila. Meinere odpovědě, že měl hlad. Lehce jsem se takhle v leže uchechtla, protože jsem si vzpomněla na náš rozhovor o dietách a linii, ale nechtěla jsem ho deprimovat, tak jsem se rozhodla nešťourat se v ničem nahlas. Bylo docela pochopitelný, že má hlad, ale mně to bylo fuk. Dokud jsem ho neměla já, nepřišlo mi to normální u nikoho. "Za jak dlouho tak vyjde slunce?" změnila jsem téma, pořád neměníc polohu, neotevírajíc oči. Chtěla jsem prostě ještě pár minut ležet a... rozjímat.

//LOTERIE 94

Lehce jsem se zamračila, když okolo začalo foukat tak, že písek lítal všude kolem. Teď už bylo jedno, kdo leží v písku a kdo ne, protože ho prostě budeme mít všude tak i tak. Nabubřele jsem si v polospánku pomyslela, že příště blešivce donutim kromě táboráku postavit i bunkr, přetočila jsem se na druhou stranu, mlaskla jsem a zkusila jsem usnout, ale moc to nešlo. Nachvíli jsem zvedla uši, ale hned jsem je připlácla k hlavě, aby mi tam náhodou taky nenalítal písek. Když jsem pootevřela oko, zjistila jsem, že je pořád noc. Znovu jsem je rovnou zavřela a rozhodla jsem, že se prostě budu snažit usnout dál.
Už jsem znovu skoro spala, když mě zaujaly zvuky... pohybu v písku, co mi zazněly za zádama. Měla jsem nějaký zvláštní tušení, že Meinere v noci někam šel, ale nevěděla jsem kam, a nevěděla jsem, jestli se mi to jenom nezdálo. Teď jsem ale byla moc líná a rozespalá i na otočení, takže jsem jenom prostě intuitivně určila, že to je on. "Šels někam?" zabručela jsem nakonec... ne proto, že bych byla protivná hned po ránu, ale proto, že se ani můj hlas zatím pořádně neporbral. Zůstávala jsem ale ležet na místě. Chytala jsem do ramenou a do zad zřejmě poslední kousky tepla, co mi oheň může dát, než vyhasne. A zajímalo mě to čistě proto, abych zjistila, jestli mě šálí sluch, nebo jestli jsem tak super ostražitá, že mám i ve spánku přehled o tom, kdo se kde pohybuje.

//LOTERIE 93

Normálně se mi sny nezdály snad nikdy, ale tentokrát to bylo... jinak. Už co jsem zavřela oči, začaly mi pod víčkama běhat zvláštní klikyháky. Nevěděla jsem, jestli jsou to vlci, veverky, ryby, nebo nějaká jiná havěť. Všechno to mělo spoustu barev a neuvěřitelně rychle se to pohybovalo. To znamenalo, že jsem prvních pár chvilek neměla vůbec takovej spánek, jakej bych si přála. Možná, že bych si víc dokonce odpočinula vzhůru. A nebo to bylo jenom tím, že jsem spala tak blízko u ohně, a že mi jeho žár a uhlíky tancovali přímo za zavřenýma očima.
V jednu chvíli jsem se zamračila, protože už mi to topilo na hlavu až moc, a zkusila jsem se odsunout trochu dozadu, ale spíš jsem se ještě víc propadla do písku, takže to chvilku trvalo, než se mi povedlo se od plamene opravdu vzdálit. Jako kdyby najednou byly větší, jako kdyby do ohně někdo přiložil, nebo jako kdyby oheň sám zachvátil i něco navíc než jenom kousky palem, co tam naházel Meinere. I podvědomě jsem ale moc dobře věděla, že jsme uprostřed pouště, a že se tu nic podobného nenachází. Takže jsem prostě pokračovala ve spánku, dokud to šlo. Potřebovala jsem koneckonců spánek krásy.

//LOTERIE 92

A navíc bylo mi to fuk. Co bych se stresovala? A vůbec - začínala jsem bejt nějaká unavená. Už nějakou dobu se mi tak nějak pomaloučku klížily oči a já se je mermomocí snažila držet horní víčka nahoře, ale bylo to čim dál tim horší. Nastala u mě taková ta chvíle těsně před spánkem, která jednoho zachvátí tolik, že nemůže vůbec nic dělat, a postupně přestane mít přehled o tom, kde je nahoře a kde dole. Absolutní únava. Tak jo.
Smířeně jsem zamrkala ještě párkrát, než jsem tlapkama zajela o něco hlouběji do písku a hned mi se zamračením došlo, že ty zrníčka budu vybírat ještě nejmíň pět dalších dní. To bylo ale fuk. Vyklepu je... až se blešivec nebude koukat. Princezna se neoklepává. Už už jsem upadala do absolutního spánku, ale v tom jsem za sebou uslyšela kroky. Meinere se asi někam chystal. Nastražila jsem uši, ale to bylo všechno, na co se moje tělo aktuálně zmohlo. Už jsem neměla sílu se otočit, podívat se na něj, nebo mu něco říct. A navíc... byla jsem v klidu. Jestli chtěl odejít, klidně. Kdyby se tak stalo, vyspala bych se, ráno bych se zapakovala a šla bych do Mecháče. Beztak nejde daleko. A s touhle myšlenkou jsem začala pomalu a jistě propadat nejdřív lehčímu, a potom hlubšímu spánku. Už nebylo cesty zpět.

//LOTERIE 91

Uchechtla jsem se a pokývala jsem hlavou, když Meinere prohlásil, že je podpantoflák. Možná byl. Neznala jsem ho dost dobře na to, abych to uměla říct nebo určit. Teda - trošku určitě byl. Koneckonců mi nejednou ulovil jídlo. Nejednou kvůli mně vyvolal teplo nebo oheň. Pro mojí osobnost bylo všeobecně lepší předpokládat, že jsou podpantofláci všichni. Byl to můj nejoblíbenější druh vlků, protože jsem toužila po někom, kdo mě bude poslouchat na slovo. Takže jsem na jeho prohlášení neměla co namítat. Rozmlouvat jsem mu to rozhodně nehodlala.
Spíš mě zajímalo, co je za problém se Siriusem. Toho jsem očividně taky neznala až tak dobře. Což mi koneckonců bylo fuk. Nepotřebovala jsem znát nikoho. Zajímaly mě drby a citlivý informace, ale k čemu známosti? Známosti byly k něčemu ve chvíli, kdy se z nich dalo těžit. "Někdo mu dá přes držku a uvídíme, jak se to vyvine," navrhla jsem. Nechtěla jsem, aby někdo Siriusovi nějak extra ubližoval, ale jak už jsem jednou řekla - jeho matka jsem taky nebyla. A byla to její práce, pohlídat ho a vychovat ho. "Možná, že jsi taky začal pořádně přemejšlet až časem," hodila jsem do kruhu námitku, na kterou nebylo potřeba odpovídat. Bylo to jenom... coby kdyby.

//LOTERIE 90

V jednu chvíli se prostě přestalo ochlazovat a vichr i teplota se držely tak nějak na stejný úrovni. Mně už to vůbec nevadilo, protože jsme měli oheň. Naopak - sedět u něj bylo o to útulnější.
"S tebou to někdy jde i bez magie," zažertovala jsem, i když to podle tónu spíš znělo, jako že to myslim vážně. Se Siriusem by to asi šlo taky, ale Siriuse jsem koneckonců neznala zas až tak dobře. Viděli jsme se doslova jednou, a i když jsme spolu prochodili půlku Gallirei... no jo, já ho pak chudáčka vlastně nechala v lese za sebou. A ještě jsem mu slíbila, že se vrátim. Hned jsem si v hlavě poznamenala, že mu to budu muset nějak vynahradit po návratu do Mecháče. Nebo... nebudu muset, protože matku má koneckonců vlastní, ale... chtěla jsem mu to vynahradit... prostě tak. Někdy se mi chtělo sliby dodržovat, i když většinou ne. Sirius byl podle mě navíc akorát náramně nepochopenej, a bylo mi ho v rámci jeho rodiny líto. Měli jsme dost podobný myšlení.
"A co že to teda dělá špatně?" zajímala jsem se s upřímnou zvědavostí. Aspoň jsem měla šanci se něco dozvědět, takže jsem k vlkovi ještě pokynula hlavou, ať klidně hezky vysvětluje. Z nás dvou jsem koneckonců nemusela pořád mluvit já. A znovu - informace jsem měla ráda. Nikdy jich nebylo dost. Třeba věděl něco zajímavýho, co já ne.

//LOTERIE 89

Přisedla jsem si ještě o něco blíž k ohni a pohodlně jsem se uvelebila. Dost blízko na to, aby mi už nebyla zima a dost daleko na to, aby mi to nedejbože nějak neožehlo srst, i když silně foukalo. To už by nejspíš nikdy nedorostlo. A já jsem si sakra hlídala kožich. Můj kožich byl moje všechno. Byla to první věc, co byla na vlkovi vidět. Absolutně jsem nechápala, že si ho někdo nehlídá. Jako kdyby to věděly i kousky uhlíků, vyhýbaly se mi při dopadu na zem obloukem. Spokojeně jsem si protáhla přední tlapky a lehce jsem zvedla hlavu, aby mi to tolik netopilo do obličeje.
"Sirius má vlastní hlavu. Jeden by si s ním musel dát sakra práci, aby ho opravdu poslouchal na slovo," zauvažovala jsem nahlas. Tohle byla pravda. Sirius byl asi jako... oheň. Byl fajn, dal se využít, ale jakmile se vymknul kontrole, nebylo to asi nic moc, i když se mi to zatím nestalo. A já jsem si blízkost s ním mínila udržet, abych jednou byla na správný straně. "A nebo od někoho možná dostane přes držku dřív, než začne bejt použitelnej. Ale byla by ho škoda," doplnila jsem ještě.
"Samozřejmě," pousmála jsem se škodolibě a nachvíli jsem se na rozpůlence podívala, dokud se mi nenahřála tvář. Potom jsem se otočila na druhou stranu a potom znovu do ohně. "Vždycky nad ostatníma."