Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 116

Musím říct, že i když jsem nebyla zvyklá spát na tvrdé zemi a už vůbec ne někde mimo smečku v tomhle počasí, byl tohle jeden z nejlepších spánků za poslední dobu. Konečně jsme totiž byli někde uvnitř a ještě dobře krytí, takže jsem neměla potřebu pořád kontrolovat, jestli se nás sem nechystá jít sežrat nějaká tulácká špína, nebo jestli nejsme v ohrožení. Dokonce se mi ani nezdály sny, ani jsem se nebudila, byl to prostě... kvalitní odpočinek.
Až do jednoho momentu. Moje tělo se začalo chtě nechtě pomaličku probouzet ve chvíli, kdy začalo cítit... zimu? Byla jsem si docela jistá, že ještě před chvikou jsme měli oheň. Nemohla přece uběhnout extra spousta času od chvíle, co jsem usnula. Nebo ano? A když jsem se snažila to nevnímat a prostě zase usnout, přikrytá pod vlastním ocasem a s dostatečně vyhřátou zemí pod sebou, začal se podle všeho probouzet Meinere. Slyšela jsem za sebou pohyb.
Lehce jsem se v leže zavrtěla, tak, abych mohla zvednout hlavu a otočit jí na něj. Ujistila jsem se, že je vzhůru, a párkrát jsem nespokojeně zamrkala. Zase jsem byla rozespalá. "Co je tohle za počasí?" zabrblala jsem místo 'dobré ráno' a zůstala jsem ještě chvíli ležet, abych neztratila zahřátou skvrnu půdy pod sebou. Stejně nebylo ráno. Asi byla pořád noc. A počasí ještě horší.

Ahojky,

za Lindu jsem od začátku akce napsala zatím 115 postů, prosím tedy o 115 lístků.

Hlásím Lindu
Ale žraní králíků a tolerance střapatejch šedivejch kožichů jsou zásadně v rozporu s povahou.

//loterie 115

I když jsem to neměla v plánu, po chvilce přemýšlení vedle ohně mě nakonec taky pomalu ale jistě zachvátila únava. Nebylo to koneckonců jen tak. Pořád jsme se někam tahali, zvedali tlapky ve vysokých závějích, hledali úkryt a zase se někam tahali, pořád dokola. A do toho ta zima. Jednoho to prostě vysilovalo, ať už chtěl nebo ne.
V klidu jsem otočila hlavu a podívala jsem se na vlka, co ležel kousek ode mě. Taky ho to zmohlo. Nedivila jsem se. Stačilo se nachvilku zaposlouchat do písničky bouře venku, a stačilo to k tomu, aby se mi začaly klížit oči. Snažila jsem se je mermomocí udržet otevřené, ale čím víc času uteklo, tím hůř to šlo, a tím delší chvíli jsem je vždy nechala zavřené.
Nakonec jsem se musela zvednout ze sedu a zkontrolovat půdu pod sebou. Měla jsem jí už tak trochu zahřátou ze sezení, a navíc jsem byla blízko u ohně, což bylo fajn. Ale bylo na čase si lehnout, jinak bych zachvíli spadla samovolně a zrovna dvakrát se mi nechtělo spadnout do plamene. A tak jsem si stáhla nohy pod sebe, ocas jsem si omotala kolem těla a taky jsem se pomalinku oddala spánku. Stačilo mi k tomu jenom pár minut, než jsem taky začala pravidelně oddechovat a přestala jsem vnímat svoje okolí.

//loterie 114

Notnou chvíli jsem jenom seděla, když jsem v rámci naší konverzace dopověděla poslední větu. Čekala jsem, jestli se vlk vedle mě vymáčkne, nebo bude nějak reagovat, ale jenom prvních pár chvil. Potom jsem se na to přestala soustředit, rozostřila jsem zrak a prostě nějakou dobu civěla do ohně, než mi došlo, že Meinere nijak nereaguje. Než jsem se přinutila zrak znovu zaostřit a otočit hlavu, abych ho zkontrolovala, už jsem ho slyšela pravidelně oddechovat. Asi usnul. Jestli ano, tak jsem se mu koneckonců nedivila. Pořád rozdělával oheň, pořád jsme se někam tahali a navíc nedávno tvrdil, že mu krátký spánek nestačí, a ani jeden z našich šlofíků po cestě netrval zrovna dvakrát dlouho. Zasloužil si to. A tak jsem se rozhodla mu nachvíli nedělat ze života peklo a nesekýrovat. Vystačila jsem si koneckonců i sama. Ne na dlouho, ale chvilku jsem to vydržet mohla.
Mně se ještě spát nechtělo. Bylo mi příjemně, počasí venku skoro vybízelo k odpočinku tady vevnitř v jeskyni, ale já jsem měla hlavu tak nějak plnou myšlenek. Ohledně naší smečky, ostatních smeček, rodiny, ohledně všeho. Princenzna totiž prostě musela mít plnou hlavu. Pořád. Měla jem toho na přemýšlení milion.

//loterie 113

Nachvíli jsem se očima zaměřila na svojeho společníka. Skenoval očima východ, jako kdyby si prohlížel počasí. No - jeden si ho koneckonců ani nemusel prohlížet. Bylo to docela dobře slyšet. A teplota taky nebyla nic moc. Měli jsme ještě štěstí, že jsme z pouště zmizeli včas. A včas našli úkryt. "Život se nám mstí za to, že jsme ho pomlouvali," usoudila jsem pobaveně a stáhla jsem uši k hlavě. Nebála jsem se ho. Proč taky? Jako Assassín jsem sama sebe považovala za někoho, kdo je ještě nad Životem a Smrtí, nebo pro to má minimálně potenciál. Bylo mi fuk, co si o tom mysleli ostastní, nebo sami sourozenci. Jen před Smrtí jsem se ráčila přetvařovat, protože jsem určitě nechtěla žádnou nechutnou jizvu.
"A nejdu tam, protože nejsem," reagovala jsem chytrácky na jeho následnou poznámku. Blbá jsem teda určitě nebyla. Uměla jsem to předstírat, dokonce dost věrně, ale nebyla jsem. Byla jsem jednak chytrá a druhak vynikající herečka. No prostě génius.
"Proč se vymezovat postavením? Co je alfa pro Života, Život pro osud a osud pro... pro mě? Nic," pokrčila jsem pyšně rameny. Nemusel mít strach, že bude v naší dvoučlánkové smečce omega. Bylo mi fuk, co bude. Hlavně jestli hodlal lovit a topit. A čas od času se usmát.

//Loterie 112

Zavrtěla jsem se a opatrně jsem omotala ocas kolem nohou tak, aby mi neuhořel, nebo mi to neožehlo srst. "Teď? Zbláznil ses? Jestli ta bouře nějaký šediváky zabije, půjdu jejich mrtvoly posbírat až po tom, co to poleví," zamračila jsem se při představě, že bych musela mimo úkryt. "A vůbec - jednou budu dost silná a mocná na to, abych mohla ostatním říkat, co chci. V tuhle chvíli je to ještě pořád riskantní. Musím si pro kritiku vybírat slabší kusy, né alfy... pokud to teda nejsou Launee s Therionem," zažertovala jsem... možná. Launee s Therionem byli hodně tolerantní. Možná až moc. Ale koneckonců v můj prospěch, takže to nevadilo.
A se zrzounem to bylo ještě horší. "Tohle fakt nechápu, dobrotu některejch jedinců. To, že jí maj na rozdávání," zabručela jsem. Já jí teda rozdávat nehodlala. Sama jsem měla málo. Bolelo mě i děkovat. Ale co už. Čim víc takovejch, tim víc obětí a vlků, co se daj využít. "Počkej, až se do toho lesa vrátíme a jako zázrakem tam bude dvacet novejch parchantů. Nedivila bych se," ušklíbla jsem se. "To bych to asi otočila a šla zpátky do oázy. Můžeme si založit smečku tam. Smečku dvou. Autonomní území."

//Loterie 111

Trošku jsem si poposedla dál od ohně, když se rozhořel víc a jeho plamen zesílil. Nechtěla jsem si přece jenom nechat ožehnout srst. To bych se asi zbláznila.
Zamračila jsem se nad rozpůlencovou odpovědí. "No vidíš to! A ještě jsou neinformovaný. Tim hůř," postěžovala jsem si. Navíc musel vlk vedle mě docela určitě vědět, že jsem všechny kritizovala nahlas a ráda na potkání, takže se to nejspíš brzy dozvědí. A vůbec - to sami sobě nepřišli naprosto obyčejní a odporní, s takovou srstí? To se nikdy neviděli ve vodní hladině? Kdyby totiž jo, určitě by jim to velice rychle došlo.
"No dobře, ale určitě není retard bezdůvodně. Tohle se jednomu přece nemůže jen tak stát," začala jsem uvažovat nahlas, když jsme se vrátili k tématu zrzouna ze smečky. Protože já bych se asi zbláznila, kdyby se ze mě náhodou stal retard. Já vůbec nechápala, že s ním má Launee trpělivost. Když na mě tehdy zavrčel, myslela jsem, že mu ukousnu hlavu. Někdo by ho měl přivázat za vodítko ke stromu... a bylo by. "To nechápu. Ona si ho adoptovala? Dobrovolně?" zatvářila jsem se naprosto, ale naprosto udiveně. Tohle pro mě byl prostě cizí vesmír. Nechápala jsem nic.

//Loterie 110

Párkrát jsem při civění do ohně zamrkala, jak mi vysychaly oči. Jako kdybych v něm něco hledala. Až po chvíli jsem se zvládla odpoutat, přejet zrakem po místnosti, zkontrolovat rozpůlence a nakonec svůj pohled zaparkovat někam směrem k východu. Moje neutrální nálada se změnila na docela dobrou, protože v tuhle chvíli jsem věděla, že jsme na tom líp, než většina Gallirei. Protože jsme určitě byli... při pomyšlení na to, kolik chudáčků se asi ještě teď motalo venku. A sluch mi napovídal, že se to tam docela přiostřuje. Jen tak dál. Cizí utrpení... radost.
"Tim hůř. Vůbec nevim, co je to napadá, zřizovat si vlčata, když se sami ani nenarodili s nějakým trochu důstojnějším zbarvením. Podle mě čirá nezodpovědnost," zabručela jsem si pro sebe kriticky. Ráda jsem ostatní kritizovala. Vlastně jsem tím žila. "Ani nemluvě o tom, že v dnešní době může mít smečku i naprostej ošklivák. Přesvědčila jsem se o tom tady v těch končinách několikanásobně," doplnila jsem. Ale co. Nemělo smysl se zabývat všedními tragédiemi.
"A co se mu jako stalo? To ho rodiče upustili na hlavu, že je mentál? Proč se o něj ještě vůbec staráme? Teda - já určitě ne, ale proč se o něj stará kdokoliv? Příroda je přece příroda," málem bych se rozmáchla tlapkama, jak mě moje vlastní úvaha vzrušila. Naprosto zbytečnej článek smečky. I já toho pro ní udělala víc, a to jako princezna pracovat vůbec nemám.

//Loterie 109

Lehce jsem se na rozpůlence pousmála na náznak vděku, když jsem teď zase dřepěla přímo u zdroje tepla. Nebo to možná bylo ze zoufalství z tý nekončící zimy. Už jsem mu nechtěla děkovat, protože to už bych mu za posledních pár dní děkovala asi po třetí a to by zas bylo moc. Princezna těmahle slovíčkama nemohla jen tak plýtvat a rozhazovat je všude, jak se jí zlíbí. Byla to vzácnost.
"No to je ale náramně nevkusné. To jsou nějaká velká rodina?" zajímala jsem se dál, pro přehled. "To potěš koště, jestli se tu těch šediváků pohybuje tolik. Vůbec nechápu, jak může někoho napadnout, že by měl s šedivym kožichem plodit vlčata, fuj," protočila jsem povýšenecky očima. Byl to zločin proti vkusu a mělo by se to trestat. Bohužel jsem ještě nebyla dost silná na to, abych to trestala vlastníma packama, ale byla jsem si docela jistá, že moje chvíle přijde. Teď byl čas jenom potichu sedět v koutě a trpět všechny ty špinavý šedivý chudáky.
"Hmm... bylo by fajn, kdyby se najednou vypařila. Ona, ten zrzoun a když budem mít trochu štěstí, tak třeba i Shao. Doufám, že jsou teď někde venku," prohlásila jsem s ledovým klidem. Byla jsem zlá, nepřející svině. A Meinere to už beztak věděl, tak co bych to skrývala? Upřímně jsem pár vlkům přála, ať v tom nečase venku klidně zhebnou, a vůbec jsem se za to nestyděla. Jejich problém, že se neuměli zařídit.

//Loterie 108

Přestala jsem civět do prázdna a upřela oči na rozpůlence, jak se najednou zvednul a začal štrádovat po jeskyni. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co hledá a proč, ale když začal dávat dohromady klacky a větvičky, docela rychle mi to došlo. Spokojeně jsem se pousmála při pomyšlení na to, že budeme mít znovu oheň. Znovu zdroj tepla. Možná, že Meinere byl nakonec opravdu nejlepší zdejší společník. "Je to tak," přitakala jsem, zatímco jsem se pomalu zvedala, abych se mohla přesunout k ohni, co se mu povedlo během pár vteřin rozdělat. Usadila jsem se dost blízko na to, aby mě hřál, ale dost daleko na to, abych neuhořela, a znovu jsem si omotala ocas kolem tlapek.
"Dobře. Hmmm, šedá... v tom případě je jedno, jak se jmenuje. Chudinka jedna obyčejná," pokrčila jsem rameny, protože i kdybych její jméno věděla a někdy jí zahlídla, nepamatovala bych si nic. Všechny šedý vlčice pro mě prostě byly jedna velká stejná šedá vlčice. A všechny mi byly stejně ukradený. A tak jsem si zapamatovala jenom jméno jejího partnera, pro případ, že by to bylo potřeba.
"Mám pocit, že tuhletu ani nemá cenu učit mluvit. To bude asi nějaká vada řeči. Tam už by to zachránilo asi jenom včasný utopení, ale bohužel stihla moc vyrůst," usoudila jsem chladně. Co mi bylo po fakanovi, kterýmu neni rozumět ani slovo a ještě je protivnej jak noc? Její bratr byl mnohem lepší, slušnější, pozravil. I když měl ošklivý zbarvení.

//Loterie 107

Jenom mě zajímalo, jak dlouho tohle počasí vydrží. Někdy to přece trvalo i dny, taková obrovská sněžná bouře. A to by se mi teda vůbec nelíbilo, protože jednak jsem nechtěla zůstávat tak dlouho s Meinerem nedobrovolně, i když dobrovolně bych to asi zvládla, a druhak jsem plánovala tak pozítří zase dostat hlad a nejlíp se najíst v Mecháči, aby mi ta smečka konečně byla k něčemu užitečná, protože zatim nebyla. Pomalu jsem se posadila, omotala jsem si ocas kolem tlapek, protože teploty docela výrazně klesly, a vydechla jsem nosem, až mi z něj vyšla pára. Neuvěřitelnost. Třeba nás Život slyšel, jak ho pomlouváme, a přivolal tohle. Mně to ale bylo fuk. Neomluvila bych se, kdyby to tak opravdu bylo. Byla jsem koneckonců v bezpečí jeskyně, takže se mě to kromě teploty netýkalo. Týkalo se to tuláků, vandráků a chudáků, co byli tam venku. Aspoň se od nich Gallirea trochu pročistí. "Jsme prostě šikulky," pokračovala jsem v tomhle sarkastickém rozhovoru. Museli jsme se přece pochválit.
"A kdo? Jestli to neni... náramně tajná informace," zajímala jsem se dál. Meinere totiž odpověděl jenom to, že ví. Dobře ale věděl, že to mě na tom zrovna nezajímalo, ten fakt, jestli to ví on. Zajímalo mě, kdo to byl. Proč bych se jako zajímala o to, jestli to ví?
"Jsem určitě pro. Necháme si jejího bratra. Očividně do sebe vcucnul její mozek už v děloze. Já jsem s ní měla čest mluvit... teda - vypadalo to tak, že na mě minutu něco prskala a já jsem jí zvládla neukopnout hlavu z krku jako míč," sdělila jsem mu o svém příšerném zážitku s natrvrdlým malým koštětem.

//Loterie 106

Ještě nachvilku jsem se zarazila a se zájmem jsem sledovala tu klimatickou katastrofu, co se začala klubat tam venku. Chudáci tuláci... to dneska asi všichni vychcípou. Žádná škoda. Ale protože to nebyla moje starost, hned jsem se zase otočila ke svojemu společníkovi. Naopak - vzhledem k tomu, že teď mezi tuláky patřila patrně i Skyliethasa, měla jsem skoro radost. I Meinere si ale počasí všimnul, a měl k tomu docela místnou poznámku. "No jo, naštěstí jsme náramně chytří a prozíraví a vyvěštili jsme si to," ušklíbla jsem se. Myslela jsem to sarkasticky, ale sama jsem to nechávala na fantazii, jestli to aspoň jeden z nás nějak... nevytušil. Zvířata to tak přece měla. Nebylo by to nic zvláštního. A v noci dost foukalo, takže tam první náznak i byl.
"A nevíš, kdo v Asgaaru dělá alfu?" zajímala jsem se. Byla jsem zvědavá, co to je za smečku. Dokud byl Smrkáč, byli jsme prostě nejlepší široko daleko a bylo to naprosto jasné. Teď? S Mecháčem jsem si až tak jistá nebyla.
"To pochybuju. Jestli jsi jí viděl jenom na pár vteřin a zažil jí i mluvit, musí ti bejt jasný, že je to ztracenej případ. Jako by nestačilo, jak vypadá. Jestli jsou to taky siroty, nedivim se, že je matka vypustila do přírody," vydechla jsem. Ale to o pár fackách pořád platilo, jestli na mě příště zase mínila vřískat. Někdo jí musel ukázat, s kym má tu čest.

//Loterie 105

"Nemáš zač. Doslova," konstatovala jsem, protože to byla pravda. Protože jsem pro něj nic dělat nehodlala, a tak jsem mu to předem řekla, a ještě mi za to poděkoval. Úžasná domluva. Až jsem se musela spokojeně pousmát. Takhle by to mělo fungovat vždycky. A následovala jsem vlka při hledání úkrytu. Patrně mi nějakým způsobem přečetl myšlenky, protože jsem ho taky hodně toužila najít. To počasí bylo pořád větší a větší nepříjemnost. Jenom těžko říct, kde tady ta divná smečka přesně bydlela. "Zlatá oáza. Musíme se tam někdy vrátit," navrhla jsem neutrálně. Zatím neutrálně - protože se mi ještě nestačil rozfoukat a promáčet kožich natolik, abych byla naštvaná, i když se to nezadržitelně blížilo.
"Laura že je beta? Kde?" doptala jsem se ještě. Přehled byl prostě přehled. Hodil se vždycky. A o bratrovi očividně nevěděl. A podle všeho se ani nějak extra nezajímal. Huh. To jsme na tom byli podobně. Možná s tim rozdílem, že já jsem Fiéra docela toužila najít, abych mu nakopala ten jeho trikolórní zadek. "Aha, otec záletník," okomentovala jsem zase jenom, neutrálním tónem. Neznala jsem to. Nebo jsem o tom nevěděla, jestli náš otec záletník byl. Podle mě ale ne.
Konečně jsme našli úkryt. Následovala jsem Meinera až do jeho hlubin, kde jsme se před počasím schovali. "Jo, ta. Potřebuje pár výchovnejch, nemyslíš?" zavrčela jsem si pro sebe. Stačilo mi s ní pár vteřin.

//Loterie 104

//Bažiny

"No - minimálně já ti žádný překvapení nechystám, takže dokud jsme sami, můžeš bejt v klidu," prohlásila jsem pyšně. Zase jsem dělala minimum... vlastně nic, a bylo to správně. Jako všechno, co jsem dělala. Plus to stejně nevypadalo, že v nejbližší době do smečky dojdeme. Počasí se zhoršovalo tak rapidně rychle, že bylo čim dál tim jasnější, že se tam nedostaneme v pořádku. Zvedal se vítr, bouřily se mraky, no prostě hrůza. Srst jsem z toho měla načechranou snad do všech světovejch stran. A ještě ke všemu jsme byli v močálech. V močálech... no - jestli jsme byli tam, kde měla Skyliethasa dřív smečku, někde tu určitě byl úkryt. Jenom se nedalo říct, že by se mi do něj chtělo. Nechtěla jsem s ní mít nic společnýho. I když jsem momentálně asi neměla na výběr.
"Hmm, hmm," pokývala jsem hlavou na jeho vyprávění o sourozencích. "A kde jsou? Jsou někde tady? Jak se jmenují?" zajímala jsem se. Jednak aby řeč nestála, druhak ze zvědavosti. Přišlo mi, že sourozenci toho můžou o jednom prozradit hodně. Teda - když to zrovna nebyli moji bratři idioti. To byla výjimka.
"Radši bych byla, kdyby ses zbavil tý malý ukecaný. Ta mi trhá žíly víc," pokývala jsem hlavou na jeho nabídku a začala jsem se rozhlížet, očima mu naznačujíc, že bychom si asi měli najít úkryt.