Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VJA, úkol 3, 1./3 vlků opřezdívkován a ohodnocen

Skoro jsem znervózněla, když na mě vlčice začala zírat. Neměla jsem ráda, když na mě chudáci tuláci zírali, jako kdyby chtěli žebrat drahý kamení, nebo co. Určitě na mě totiž bylo vidět, že jsem vznešená a bohatá. A aby toho nebylo málo, velice rychle se k nám přidal i vlk. No horší už by to snad bylo jenom ve chvíli, kdy by přitrajdala další lůza a kolektivně by mě sežrali. Našpicovala jsem uši, když začal mít hned po příchodu poznámky.
„Chm, tady kolegyně Proužkozadka má očividně naprosto omámené smysly a něco jí posedlo. Možná démon, nebo sama Smrt. Nebo to snad děláš z vlastní vůle?“ optala jsem se hraně ustaraně raději rovnou vlčice, protože vlk podle všeho věděl velký kulový, a ještě měl šedivej kožich, takže jsem se s ním nemínila moc bavit. To by bylo pod mojí úroveň. Vlčice na sobě měla aspoň náznaky hnědé, ale stejně šlo o náramně nevkusné zbarvení, a ještě ke všemu to asi byla pěkná špindíra, že se takhle válela po zemi. Zase jsem byla nejhezčí široko daleko, bohužel. Ani vidu po sobě rovném. „Lži, dokud máš možnost lhát. Můj úsudek v těhlech končinách znamená hodně, princezno Proužkozadko. Vlastně jsi docela blízko k tomu, abych tě pomluvila. No podívej se na tu svojí střapatou srst!“ upozornila jsem jí pro jistotu ještě než začala odpovědět, aby věděla, jak moc dobře by si tu odpověď měla rozmyslet. Z myšlenek jsem se probrala až ve chvíli, kdy po mně ta proužkatá nádhera začala házet sníh. Poodstoupila jsem dozadu, což už jsem měla stejně dlouho v plánu, protože oba určitě měli blechy, a nešťastně jsem si změřila svojí pěšinu, kterou jsem najednou nemohla jen tak odejít, protože mě tihle pitomci vyrušili. „Kdybyste vy tupci náhodou nevěděli, kdo jsem, tak si zapamatujte, že jste se potkali s princeznou Lindasou I., z rodu Assassínů,“ prohlásila jsem pyšně a nahlas, odpovídajíc na otázku vlčice, načež jsem znepokojeně sjela pohledem i vlka. Vypadal jako rváč. Vlastně spíš jako troska. Při pohledu na to jeho oko jsem si vzpomněla na Meinera a na to, jak mi říkal o oku za oko. Těžko ale říct, jestli to souviselo. Jako bodyguard by se možná hodil, ale ošklivej byl tak, že bych ho nechtěla ani jako rohožku pod nohy.
Povýšenecky jsem zamávala ocasem. Měla jsem ho stejně vysoko jako hlavu. Oproti těmhle dvěma jsem byla vlastně buržoazie. Byli to asi prašiví tuláci, jeden by z nich nevyčuchal smečku a zjizvený byli taky až hanba. Zabíjela mě každá vteřina v jejich přítomnosti. Evelyn, to jo. To zapomenu za pět vteřin. Už teď jsem to určitě zapomněla! No fakt, nemůžu si vůbec vzpomenout.

//Zlaťák přes Louku vlčích máků

Neuvěřitelnost, kolik jsem toho stihla za jedno ráno. Byla jsem prostě dokonalá, perfektní, efektivní a rychlá. Ještě než vyšlo slunce, byla jsem na inspekci hned ve čtyřech lesích, našla jsem si adepta na letní sídlo, rozloučila jsem se s rozpůlencem, prozkoumala jsem pár nových území a zvládla jsem si vyšlapat cestičky tak, abych se mohla procházet do aleluja. Nebo jsem spíš využila cestičky ostatních a potom jsem si vyšlapala vlastní odbočku do lesa na jihu, ze kterého jsem zrovna teď odcházela zpátky na pláň.
Držela jsem se v dvojnásobně vyšlapané lajně a protože bylo slunce dávno na obloze, už z dálky jsem si všimla, že nejsem sama. I když byla vlčice světlá a byla pro mě jenom mastnej flek v dálce, dobře jsem o ní věděla. Jestli mi zacpe pěšinu, prostě jí odstrčim do sněhu, usmála jsem se pro sebe spokojeně. Moje vyšlapaná pěšina byla docela určitě pro princezny, a ne pro tulačky, co se do ní náhodou přimotaly.
Když jsem ale přišla blíž, zjistila jsem, že mi v pěšině nestojí. Byla mimo ní. A smála se jako mentál. A házela sebou jako mentál. Znepokojeně jsem svraštila čelo, protože to vypadalo, že jestli chci pokračovat vyšlapaným tunelem, budu jí muset jenom o kousek minout. A tak se i stalo. Jakmile jsem se nebezpečně přiblížila, i když jsem si nechala odstup asi deseti metrů, musela jsem se zastavit a pořádně se na ní podívat. "Máš problém? Máš záchvat?" zajímala jsem se bez pozdravu, lehce podrážděně a znepokojeně, že mi háže sníh do cestičky, jako by se nechumelilo, nebo co. "Ne, že bych ti chtěla pomoct, to ne, ale hážeš mi sníh na pěšinu," oznámila jsem veledůležitě. A pohledem jsem jí rovnou naznačila, že jestli tu břečku hodí i na mě, tak zaluskám, přivolám bodyguardy a ty se jí ujmou. Takhle se v blízkosti princezny prostě chovat nemohla, jestli to nevěděla.

//VJA, úkol 5, 4./4 lesů za 24 hodin

//Středozemní pláň přes Louku vlčích máků

Protože se tady na jihu rozjasnilo, přestalo sněžit a slunce už se stačilo pomalu vyhoupnout nad obzor, docela jasně jsem svůj vyhlídnutý les viděla už z dálky. Měla jsem zvláštní deja-vu, jestli už mi někdo neříkal, že tu nějaká smečka je, nebo jestli tu ještě za mého nebo matčina života dokonce nějaká neexistovala, ale jistá jsem si nebyla. Jestli ho někdo obýval, mohla jsem to koneckonců zjistit na hranicích, ke kterým jsem se i přes vysokou sněhovou pokrývku nezadržitelně blížila. Byla jsem ráda na jihu. Čím jižněji jsem šla, tím lepší počasí bylo. Vlastně to ode mě byl zvláštní tah, že jsem si vybrala smečku na severu. Ale... princezna nechybovala, takže to určitě mělo svůj důvod. Jenom jsem na něj ještě nepřišla.
Jakmile jsem do lesa vstoupila, začala jsem si ho horlivě prohlížet. Po předešlých špatných zkušenostech jsem snad už ani nedoufala, že najdu normální les pro letní osídlení, a tak mi na tváři zůstal podezíravý výraz. I tenhle les byl listnatý, takže na zimu opadal, takže se sníh neměl do čeho chytit a i v něm byla poměrně vysoká vrstva pokrývky. Zvedala jsem pořádně tlapy, pokračovala jsem o něco hlouběji, kontrolovala jsem každý centimetr na každém kroku. Nebyl až tak hustý, neměl jezevce ani bahno, a nebyl tak hrozně moc na severu. Byl ideální. Byla jsem si docela jistá, že už tady nějaká smečka musela bydlet. Vedlo tu pár stop, což jsem poznala podle prohloublých míst ve sněhu, ale dotyčný tu musel jít nejpozději včera, načež bouře jeho pach i stopy docela úspěšně zavála. Jinak se nedalo poznat, jestli se tu někdo zdržuje. Další stopy tu nebyly, takže to buď rozehnal ten blizard, nebo byl les skutečně opuštěný. Smečka tu aktuálně nebyla určitě.
Párkrát jsem zavřela oči a představila jsem si, jak by tenhle les asi mohl vypadat v létě. Určitě to byla nádhera. Musím se sem podívat, až všechno roztaje. Zapamatovat si tohle místo. Tohle by mohlo být ideální letní sídlo. Musela jsem se sama pro sebe usmát. Takhle v zimě se toho bohužel nedalo vykoukat příliš, ale nic mě tu nestihlo nepříjemně překvapit, což dělalo z tohohle jižního lesa top adepta. Jenom jsem se divila, že to tu opravdu někdo už neobydlel. Možná by se tu dal najít i nějaký starý úkryt. Bylo to naprosto geniální.
Ale... dál jsem tu už neměla co pohledávat. Inspekci jsem provedla, pozici jsem si zapamatovala, ale i přes to se všechno schovávalo asi tak pod čtyřiceti centimetry sněhu nejméně. A tak jsem se znovu a zase otočila na patě a vydala jsem se zpátky. Chtěla jsem to vzít jinudy, ale v tom vysokém sněhu to nemělo cenu. Nejlepší a nejmíň únavná varianta byla v mých vlastních stopách. Takže hezky zpátky na pláň.

//Středozemní pláň přes Louku vlčích máků

//Ježčí mýtina

Naneštěstí dotyčná vlčice nešla zrovna směrem, kterým jsem potřebovala jít já. Tedy - úplně původně šla podle pachu na úplně druhou stranu, což bylo vedlejší, ale hlavně jsem se v jednu chvíli potřebovala vydat jižně, zatímco ona podle stop přišla ze západní části Gallirei. A sakra. Když už jsem došla co nejdál, do bodu, ve kterém bych pomalu potřebovala zatočit jižním směrem, nachvíli jsem se ve vyšlapané stezce zastavila a párkrát jsem se hluboce nadechla nosem. Užívala jsem si to. Hned se mi zlepšila nálada. Měla jsem radost, že je teplo, že je ráno, že nesněží, že jsem na procházce a že jsem tak náramně chytrá a geniální budoucí vládkyně Gallirei. Všechno bylo perfektní. Teda - kromě toho, že jsem pořád nenašla to letní sídlo. To bylo poslední, co mi chybělo, aby to bylo úplně dokonalé.
Zavětřila jsem, jako kdyby snad podle stop nešlo poznat, kdo kudy šel a jestli se tu někdo nachází, ale nejspíš jsem byla sama. A sama jsem si taky musela vyšlapat cestu směrem k jihu. Což se mi moc nelíbilo. Když jsem se totiž pořádně podívala kolem sebe, všude byla super vysoká sněhová pokrývka. Bouře v noci všechno nafoukala na pláně. No... už jsem před sebou neměla až tak obrovský kus cesty, ale stejně jsem z toho byla až unavená dopředu.
Neochotně jsem tedy vybočila z tunýlku a začala jsem znovu křečovitě zvedat tlapky, stáčejíc svůj krok jižně. K poslednímu adeptovi na letní sídlo, k poslednímu lesu, který jsem měla energii prozkoumat, než to vzdám. Takhle za světla byl z dálky hezky vidět.

//Zlatavý les přes Louku vlčích máků

//Jezevčí les přes Říční eso

Vylezla jsem z dalšího lesa a dala jsem se na dlouhou cestu přes mýtiny a pláně. Bylo mi jasné, že nebude snadné je přejít, a že to docela potrvá. I když se počasí umoudřilo a tady na jihu už i krásně hřálo sluníčko, sněhová pokrývka byla pořád závratně vysoká. Tlapky jsem pořád musela křečovitě zvedat a byla to dost námaha.
Nachvíli jsem se zastavila a pozvedla jsem hlavu v naději, že očima vyhledám místo, kudy už někdo dneska ráno šel. A... jedna cestička tu opravdu byla! A dokonce i vedla směrem, kterým jsem chtěla jít - k té obrovské pláni za řekou kousek odtud. Okamžitě jsem začala bagrovat sníh před sebou, jako kdyby to nebyla žádná námaha, ve snaze dostat se co nejdřív do vyšlapané cesty a zařadit se tam, abych si nemusela dávat takovou práci z chůzí. No jestli já jsem nebyla naprosto geniální!
Jakmile jsem byla v místech, kde podle pachu jenom před pár minutami prošla jiná vlčice, hned se mi šlo o něco líp. A mohla jsem za to samozřejmě děkovat jedině sobě a svojí genialitě. Byla jsem rozhodnutá, že jinudy už v zimě chodit nebudu. Jenom tam, kde mi nějakej chudák vyšlape cestu.
A tak jsem spokojeně pokračovala dál, odhlodlaná najít vhodné letní sídlo, kde se v parných dnech schovám před světem.

//Středozemní pláň

//VJA, úkol 5, 3./4 lesů během 24 hodin

//Zarostlý les přes Zubří vysočinu

Sotva jsem vylezla z jednoho lesa, který byl bohužel druhým nevhodným adeptem pro pozici mého nového letního sídla, stačilo přeběhnout jenom další pofidérní louku a byla jsem v dalším lese. Pevně jsem doufala, že tentokrát to už klapne, a s naprosto sebejistým krokem jsem se nebezpečně rychle blížila k jeho hranicím. Tedy - samozřejmě v rámci možností. V tak vysoké sněhové pokrývce moc nešlo mít sebejistý krok, ale naštěstí jsem široko daleko neviděla tydýta, co by mě u brodění zkoušel pozorovat.
I když... nebyla tak úplně pravda, že by se tu nikdo nepohyboval. Byla tu cítit minimálně jedna vlčice, a já jsem se nachvíli měla možnost zařadit do cestičky, co tady vyšlapala. Vypadalo to, že odtud zmizela jenom před pár hodinami, a protože se počasí umoudřilo, sníh ještě nestihnul zavát stopy. Byla jsem ráda, že už tu nebyla, že za sebou nechala jenom korýtko ve sněhu. Neměla jsem na nikoho moc náladu. Zkazilo mi jí asi to, že se mi pořád nedařilo najít to letní sídlo.
A když už jsme u letního sídla... tenhle les vypadal na první pohled docela slibně. Rozhodně slibněji, než ty předešlé dva, protože v prvním jsem se propadala do bahna a ve druhém jsem se ani nedostala přes pár prvních metrů, jak zarostlý byl. Už od začátku jsem se zamyslela, co je na něm asi špatně. Byly tu hlavně listnaté stromy, aktuálně opadané, což tedy samozřejmě nevypadalo nějak extra lákavě a moc to nezadržovalo sníh, ale v létě to mohla být docela podívaná. Musela jsem se pousmát, jak mi hlavou projela představa, že si z něj udělám letní sídlo. To bude Meinere zírat. A tak jsem tak ťapala vyšlapanou cestičkou, očima skenovala okolí a najednou... šup! Tlapa mi zapadla do díry. Můj čenich navíc během pár vteřin zvládnul indikovat, že tady tu díru nechal jezevec. Jezevci! Nesnášela jsem je. Dělali bordel, díry v zemi, že by si jeden zvrknul tlapku, a ještě to byli pěkně nepříjemný zvířata. Ne, díky.
Určitě jsem nehodlala letní sídlo sdílet s rodinkou jezevců. Nebo dokonce klanem! Otočila jsem se tedy na patě, tak jako už dvakrát předtím, a stočila jsem svůj krok ještě o něco víc na jihozápad, doufajíc, že příští les už bude naprosto v pořádku. Docela mi totiž docházely nervy.

//Ježčí mýtina přes Říční eso

Ahojky, poprosím o 8 lístků za posledních 8 herních postů od Lindy :) (posledně jsem hlásila 115 a teď má 123)

//VJA, úkol 5, 2./4 lesů během 24 hodin

//Kopce Tary

A byla jsem zase tu! V druhém lese, který jsem mínila prozkoumat v rámci hledání svého nového letního sídla. Nebo... jednoho z prvních mnoha letních sídel, které si jednou přivlastním, až budu mít dostatek moci, otroků a tak vůbec.
V první řadě mě něco stihlo překvapit hned po vstupu do lesa. Než jsem do něj totiž vkročila, musela jsem prudce a křečovitě zvedat packy na každém kroku, protože byla sněhová pokrývka docela vysoká a já nebyla zas až tak vysoká vlčice. Jakmile jsem ale překročila hranici, najednou nebylo co překračovat. Tedy - na začátku ještě chvíli ano, ale vrstva břečky se pořád snižovala a snižovala, až jí byla jenom tenká vrstva na zemi.
Zmateně jsem zvedla oči k obloze a přivřela jsem je, jako kdybych se tam snažila něco pečlivě vyzkoumat. Koneckonců bylo pořád šero a neviděla jsem vyloženě na desítky metrů. To, co jsem měla nad sebou, bych ale viděla snad i v noci. Nebo spíš... neviděla? Vlastně jsem vůbec neviděla oblohu. Les a jeho stromy sem propouštěly nulové množství světla, a stejně tak sněhu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to výhoda nebo ne.
Já ten les ale chci jako letní sídlo. Nemá smysl se přece chodit opalovat a slunit někam, kam nikdy nebude svítit sluníčko, protože má úplně zarostlou a nepropustnou horní vrstvu. A čím hůř - když jsem se okolo sebe podívala líp, lesem se očividně nedalo ani normálně procházet. I pod vrstvou sněhu jsem vykoukala nejmíň milion věcí, o které tu jeden mohl velice snadno zakopnout, jestli nedával pozor. Rozhodně to nebylo místo pro princeznu. Tak tohle taky ne.
Protože jsem neměla příliš silnou vůli, skoro jsem měla náladu to po druhém, neúspěšném pokusu o nalezení letního sídla vzdát, ale... něco mě prostě táhlo k jihu. Pořád mi přišlo, že jestli nepůjdu dál, prošvihnu nějakou skvělou příležitost. A koneckonců... komu by uškodila trošku procházka? Odpočatá jsem byla dost, a počasí už se taky začínalo pomalu lepšit. No... horšit se vlastně asi ani nemohlo, takovou hroznou sněžnou bouři jako včera z pohodlí úkrytu jsem snad v životě neviděla.
Znovu jsem energicky zašvihala ocasem a rozhodla se vydat dál. To letní sídlo jsem prostě a dobře potřebovala. Takhle v zimě jsem ho navíc chtěla mnohem víc. A tenhle les se pro něj bohuže taky těžce nehodil.

//Jezevčí les přes Zubří vysočinu

//loterie 123

//Les pod horizontem přes Borovicovou školku

Nějak tak nevědomky a nechtěně jsem se stočila o kus zpátky tam, kde jsem se jenom před chvílí loučila s Meinerem. Poznala jsem to podle okolí, i když v tom bordelu, sněhu a břečce pořád nešlo se dost dobře zorientovat. Byla jsem poblíž bažin. Vlastně hodně blízko. Bažin a močálů, takže Skyliethasina bývalého domova, takže blízko úkrytu, kde jsem se s rozpůlencem ještě pár chvil zpátky schovávala. Nebyla jsem úplně pitomá a orientaci po Gallirei jsem sice měla dobrou, ale měla jsem jí dobrou dokud jsem byla vlče a trajdala jsem někam furt. Co jsem se vrátila, měla jsem pořád pár pamětních mezer. Nebylo to ale nic, co by nenapravil menší výlet. Třeba jako teď.
V hledání letního sídla jsem se samozřejmě nehodlala zastavit. Měla jsem namířeno hned do dalšího lesa, odhodlaná vykoukat všechny skulinky a zákoutí, jenom abych zjistila, jestli se tam někde nenechází místo na potenciální úkryt, co by mě zachránil od všech těch zdejších nuďasů, magorů a ošklivek. Timhle tempem si budu muset vybudovat vlastní sídlo. Teda - ne já! Samozřejmě budu muset někoho zaúkolovat, ať to udělá. Měla bych opravdu začít shánět otroky.
Dál jsem zvedala packy, brodila se sněhem a s radostí uvítala hranici dalšího lesa, protože mi bylo jasné, že v takhle hustém lese nebude až taková vrstva sněhu, a bude se tam obecně dát líp schovat před nepřízní počasí, kdyby náhodou.

//Zarostlý les

//loterie 122
//VJA, úkol 5, 1./4 lesů za 24 hodin

//Travnaté výšiny

A byla jsem tu! První horký adept na hledání mého letního sídla byl… les jenom o něco dál na západ od Mecháče, takže bych to ani neměla daleko ze smečky. To bylo první plus – byl úplně krásně na dosah. Pomalu jsem do něj vstoupila, plná očekávání. Na dálku totiž vypadal docela úchvatně, prastaře a hlavně opuštěně, takže bych tu měla hezky pokoj a klídek od všech chudáků tuláků, špinavců, špín a oškliváků. Moc jich sem ale podle všeho nechodilo, i stopy už byly dávno zaváté, jestli tu někdo nedávno chodil. Byl asi příliš daleko od všeho ostatního, než aby sem trajdali úplně všichni - další plus. Měla bych tu svatej klid, konečně.
Hned po prvních pár krocích mi ale došlo, že tohle nejspíš nebude fungovat. I pod tlustou vrstvou sněhu jsem si chvíli po vstupu do lesa nabrala na tlapky bláto, co se zákeřně schovávalo hluboko pod ním. Tak tohle teda ani omylem. Ze vteřiny na vteřinu to najednou přestalo vypadat až tak slibně. A navíc – tenhe les byl daleko na severu, takže asi vypadal notnou část roku právě takhle – zahalen sněhem, a taky tu asi dost pršelo. Nic pro dámičku. Plus jsem teda za svůj krátký pobyt ani nenašla bod, kde by se dal založit úkryt. Byla to holá placka a nebylo tu nic. Budu muset asi hledat líp.
Nebudu lhát – docela mě naštvalo, že hned můj první pokus najít ideální letní sídlo nevyšel, ale to byl prostě život. Pořád jednomu házel klacky pod nohy. Nebo sníh a bahno. A tak bylo na čase se vydat dál a vyřadit tento les ze seznamu vhodných adeptů. Otočila jsem se na patě a vylezla jsem z lesa ven ve vlastních stopách, abych se nemusela znovu namáhat, nebo si špinit tlapky. I tak jsem na ně ale nabrala mnohem víc bahna, než se mi líbilo. No... mně by se ostatně nelíbilo asi žádné bahno na tlapkách, ale to už bylo vedlejší. Tenhle les prostě a dobře zkouškou neprošel.
Hrdě jsem zvedla hlavu, mrskla jsem ocasem, až to rozehnalo sníh za mnou, a stočila jsem se k jihu. Jestli jsem měla najít sídlo, muselo sice být blízko Mecháči, ale určitě ne na sever od něj. Tam už byla moc zima. A i když možná v létě ne, teď se to prostě nedalo vydržet. Potřebovala jsem teplo. Možná bych měla zkusit tu oázu.

//Kopce Tary přes Borovicovou školku

//loterie 121

//Ještěří lučina přes Nad kopci

Než jsem se nadála, byla jsem úplně na severu. Jestli se v tomhle počasí vůbec dalo nějak normálně zorientovat, tak se mi to aspoň trchu povedlo, protože jsem vydedukovala, kudy by se šlo do Mecháče. To bylo hlavní. Kdybych se podívala na západ, nejspíš bych někde v dálce uviděla vytyčenou sopku. Když jsem se ale otočila na východ, viděla jsem hranice dalšího lesa. Pomalu jsem zvedala tlapky, jak jsem se brodila sněhovou břečkou.
Pitomé počasí. Půda pod packama prostě příšerně promáčená, přinášela potřebu pořádně pozvedávat packy. Protože posledních pár period přinášelo počasí problémové, packy padaly pod půdu, protože přišlo promáčení. Protivnost. Panebože, proč packy? Proč packy patřící princezně? Pořádně pozvednout pravou přední, potom pokračovat... Přesložitý pohyb po pláni prostě patřičně podělávalo pokažené počasí předešlých přírodních poměrů. Protivná procházka, prostě protiklad příjemné procházky. Prosím, přines pozitivní počasí. Pár paprsků postačí.
Slunce o sobě ale zatím nedávalo znát. Kdyby se jeho přítomnost nedala docela dobře poznat podle denního světla, které zalilo Gallireu i přes tuhle příšernou klimatickou situaci, skoro bych ani nepoznala, že skončila noc. Oproti jeskyni bylo ale všude dost světla. A tak jsem pořádně zvedala packy ve sněhu dál, a pokračovala někam na východ, hledajíc svoje letní sídlo.

//Les pod horizontem

//loterie 120

//Maharské močály

Pokračovala jsem kamsi na severovýchod od místa, kde jsme se s rozpůlencem schovali před bouří. Počasí se opravdu lepšilo, ale zatím nepatrně. Asi proto, že bylo brzké ráno. Moc brzké na to, aby se Život probudil a nějakým způsobem stihnul rozhodnout, jak to dneska na Gallirei bude vypadat, co se klimatu týče. Mně to bylo fuk. Byla jsem odpočatá, v rámci možností najezená a za posledních pár dní jsem si navíc vycvičila nohy tak, že bych s nimi mohla běhat maratony. Opravdu jsem chodila furt někam. Tam a zpátky. Napříč celou Gallireou, od jihu až k severu, od západu až k východu a zase naopak.
Prochodila jsem skoro všechno. Nejdřív se Siriusem, pak s Meinerem. A stejně jsem cestou nenarazila na to, na co jsem potřebovala. Na úkryt. Na sídlo. Na schovávanou. Na místo, kde bych si rozdělala oheň, kdybych to uměla. Nebo kde by to za mě udělal Meinere, až bych ho tam donutila se mnou jít. A zároveň to místo nesmělo být Skyliethasin bývalý úkryt, to byla docela důležitá podmínka. Nejlepší by koneckonců bylo, kdyby to nebyl ničí bývalý úkryt. Ale nemohla jsem toho chtít moc. Byla zima. A úkryt v Mecháči byl sice fajn (zdobila jsem ho přeci sama!), ale pořád se tam motali různý existence ze smečky, což zas až tak fajn nebylo.

//Travnaté výšiny přes nad kopci

//loterie 119

A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi to vyhlodávalo díru do hlavy. Nebylo koneckonců jasno, jestli v Mecháči v úkrytu prostě nezůstala tuna blech, a jestli se dá normálně používat. A i kdyby jo, neměla bych tam soukromí. Byl to velkej úkryt, to jo, ale až moc... veřejnej. Potřebovala jsem svoje místečko. Nebo spíš místo. Nebo spíš sídlo, dost elegantní a soukromé na to, aby to vyhovovalo... princezně Lindase I. z rodu Assassínů.
Trpce jsem zatěkala očima ven z úkrytu a zase k Meinerovi. Vypadalo to, že se bouře o něco mírní. A on vypadal unaveně. Ze všeho. Možná i ze mě. A já neměla dost dobrou náladu na to, abych to zkusila zachránit. A vůbec - nebyla jsem typ, co by někoho zachraňoval. Byla jsem typ, co vysával dobrou náladu z ostatních, když jí zrovna měli. "Měla bych jít," nadhodila jsem najednou, uprostřed toho nejzajímavějšího. Pomalu jsem se zvedla, popošla jsem k vlkovi, co se mnou strávil poseldních pár dní, a stoupla jsem si k němu nebezpečně blízko. Vlastně jsem nevěděla, co chci dělat, a tak jsem na něj chvíli jenom zírala, než jsem zamrkala, otočila jsem se a dala jsem se pomaloučku na odchod. Ráda jsem ostatní znervózňovala nebo mátla. "Děkuju za všechno. Najdu si tě," prohlásila jsem dost nahlas na to, aby to v úkrytu udělalo ozvěnu, ale dost nejasným tónem na to, aby vlk poznal, jestli je to od srdce, nebo je to výhružka. Meinere navíc nebyl zrovna citlivka. Byla jsem si jistá, že by dojemné loučení neocenil. Možná příště.
Párkrát jsem mrskla ocasem, než jsem se vrhla ven do nevlídna. I když už nebylo tak hrozně, aby se v tom vlk nachladil a ztratil, pořád to nebylo zrovna dvakrát fajn. Ani jsem nevěděla, proč jdu. Ale šla jsem. Hledat letní sídlo. Potom tam rozpůlence někdy pozvu.

//Ještěří lučina

//loterie 118

I když to zamenalo ztratit to vyseděný teplo pod sebou, posunula jsem se o něco blíž k uhlíkům, abych od nich zachytila poslední teplo. Místečko jsem si mohla koneckonců vysedět vždycky, ale uhlíky už pomalu mlely z posledního a nevypadalo to, že v tý zimě a vlhku ještě vydržej nějak extra dlouho. Navíc to pomohlo, když jsem si přisedla. Podívala jsem se na vlka kousek od sebe. Vypadalo to, že ho napadlo to samý. Koneckonců třeba nebylo potřeba rozdělávat oheň znovu. Kdo ví, jestli nás nečekal další slunečnej den. Po noci to mohlo prostě přejít. Vlastně jsem v to doufala, protože jsem se chystala stavit ve smečce a projít si ostatní smečky... a tak vůbec. Měla jsem plány. A bylo k nim potřeba fajn počasí. Rozhodně lepší než to, co panovalo teď.
"Hmmm... možná bychom radši nic hrát neměli," navrhla jsem zadumaně. Aby se nám to... nějak nezvrtlo. A stejně mě nic nenapadalo. Minule jsme ani nedohráli. "Ono to přejde," mávla jsem nad tím nakonec tlapkou, jako kdybych si snad byla jistá. Jako kdybych věděla, že se situace zlepší. Prostě proto, že už jsem chtěla jít ven. I když byl úkryt fajn, nechtěla jsem sedět někde, kde onehdá vládla Skyliethasa. Znepokojovalo mě to. Měla bych si najít... sídlo. Sídlo mimo les. Třeba někde něco bude.

//loterie 117

I když tu ještě zbývalo pár uhlíků, chlad okolo nás byl pořád znatelnější a znatelnější. Koneckonců byla noc, byla zima a takhle velkej úkryt se nedal jen tak vytopit na delší dobu, když se už nějakou dobu nepoužíval. Meinere po chvilce odpověděl, takže byl doopravdy taky vzhůru. "Chmmm, stejně se mu omlouvat nebudu," objasnila jsem zabručeně s nadsázkou, ještě pořád ležíc na zemi. Život si mohl dělat co chtěl. Nezájem. Možná, že když bych měla opravdu velkej hlad, nebo mi byla opravdu velká zima, nebo mě třeba něco bolelo, tak bych začala předstírat lítost a pláč a vtírala bych se, ale takhle to ještě nemělo cenu. Jestě nebylo až tak bídně.
Když prohlásil, že tu ještě nějakou dobu zůstaneme, automaticky jsem pokývala hlavou. Moc se mi to sice nelíbilo, ale musela jsem souhlasit. A to ještě nebyl konec pohybování. Pomalu jsem se zvedla tak, abych aspoň seděla, ale pořád jsem zůstávala na místě, kde jsem ležela, aby mě aspoň trochu hřálo do zadku. "Tak to se asi... budeme muset nějak zabavit," zabroukala jsem potichu. Sama jsem nevěděla, co mám na mysli. Zrovna jsem vstala, takže jsem neměla na mysli nic moc.