Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem radost, že dal vlk pokoj s těma jeho výmyslama o útočení. Neměla jsem zrovna náladu... nebo kompetence... se s někým prát. Kdyby přišlo na nejhorší, zavolala bych Meinera a on by mu prostě a dobře natrhnul zadek, zatimco já bych se koukala na svoje drápky a zívala. Byla jsem si docela jistá, že by ho zadupal do země jak nic. Už jenom proto, že tenhle tydýt věděl o magiích kulový, a Meinere jich měl tucet. "Smrt si může dělat co chce. Jestli jí tou svojí ideologií naštveš, prorazí s tebou zeď a poletíš až na kraj světa," varovala jsem ho, jako kdyby mi to snad nemělo bejt úplně jedno, co se s timhle koštětem stane.
Poodstoupila jsem, když se začal drbat za uchem, aby na mě nenaházel blechy nebo nějakou jinou hnusnou chorobu, zašvihala jsem ušima a zkontrolovala jsem okolí. Byl fajn den. Byla by škoda ho proležet v úkrytu, a tak jsem byla ráda, že jsem venku. "Zaprvý - nikdo neřiká, že dost silná nejsem, jenom proto, že si nechci zamazávat packy nějakou rvačkou s tebou," napomenula jsem ho celkem lhostejným tónem. "A zadruhý - jestli si myslíš, že ti na Galliree stačej svaly, tak to bejt tebou přehodnotim," poradila jsem mu znovu. A tohle byla vyloženě přátelská rada. Protože to byla pravda, a nerada bych, aby si pak někde vymlel zuby na někom, kdo ho prostě a dobře paralyzuje nebo spálí na popel dřív, než k němu vůbec stihne dojít. Nebo jako... možná by to byla zajímavá podívaná.
To teď bylo ale fuk. Někdo se nám přidal. Nejdřív jsem to poznala podle pachu, potom jsem jí byla schopná vyhledat i očima. "I tobě, Šedivko," oplatila jsem jí rozvážně pozdrav. Proč je tady každej šedivej? Vůbec jsem nevěděla, co po mně jako chce, o to víc mě překvapila její další otázka. "A ty jsi jako kdo? Inspektorka toho, s kym se tahám? Měla by sis radši hlídat vlastní uši a srst, máš jí celou střapatou," svraštila jsem čelo a napomenula jsem jí za to samé, jako před chvílí Kyklopa. Kdybych uměla ostatní vítat přívětivě, možná bych to zkusila, ale bohužel mě to nikdo nenaučil, a takhle mi to prostě přišlo nejnormálnější.

"Řekl jsi, že se sourozenci změnili, ale ty ne, a zněl jsi u toho, jako že tě to pěkně štve. Potom jsi řekl, že je změnila Gallirea a během toho i před tím jsi stihnul asi pětkrát zmínit, jak moc tě vytáčí magie. A jestli čarujou, to jsi neříkal... a proto se ptám," pokrčila jsem rameny. Byla jsem docela Sherlock. Nebo jsem minimálně nebyla pitomá. A on byl nějak přehnaně paranoidní. Jeden si prostě věci docela dobře vydedukoval, když pořád nezavřel tlamu o tom, jak ho vytáčí magie a vlci s magií a Gallirea a tak vůbec všechno. V tuhle chvíli mi nepřišlo, že mě už může nějak extra překvapit, jenom jsem chtěla znát detaily, aby konverzace nestála. Jestli na to byl citlivoučkej, mohli jsme toho klidně nechat.
"Říká se to," usmála jsem se, když kápnul na to, jak dokonale manipuluju ostatní. Koneckonců... i on mi slíbil, že se zbaví toho vlčete, co mě štvalo. A to byl jenom jeden z mála mini úspěchů, co jsem tady dokázala. A jednou to bude teprve bomba. Prohlídla jsem si pyšně drápky, než jsem se znovu podívala nahoru a zastavila jsem se na místě. Sledovala jsem ho, jak něco mrmlá a staví se do útočné pozice. Nehnulo to se mnou. Nebyla jsem bojovník, neuměla jsem to, nechtěla jsem to umět a vždycky jsem se zařídila tak, abych to umět nemusela. Jakmile se ke mně rozběhnul, nasoustředila jsem se a přiměla jsem ho hnout přední tlapkou úplně na opačnou stranu než se při pohybu měla hnout, a protože byl zrovna v běhu, byla tu docela dobrá šance, že prostě spadne na zem a rozseká si hubu, i když by to ustát asi šlo. Já jsem se jenom uhnula pořádně do strany, aby nenabral i mě. "Jestli budeš ještě něco zkoušet, zavyju a uvidíš to čóro," usmála jsem se. Myslela jsem si, že je docela dobrej adept na spojence, ale tohle by teda ani omylem nefungovalo. Smečkovej les byl jenom kousek vedle nás, a Meinere určitě v něm, protože jsme se o návratu do lesa bavili předevčírem. Ten by mu teprv rozsekal držku.

//Wait, za víc příspěvků do Kroniky jde získat víc lístků? O.o

//VVJ

Podezíravě jsem přivřela oči, když Kyklop prohlásil, že žil ve smečce vlků, co magii neovládali. To se asi množili jenom mezi sebou, chudáci. A ani tak jsem tomu nevěřila. Všichni měli magii. Prostě měli... někde jo. Rozmlouvat jsem mu to ale nehodlala. Očividně byl ze svojí vlastní ideologie úplně paf. Podle všeho je zadupala do země nějaká jiná smečka, na kterou teď byli naštvaný. Chudáčci. A pak dodal něco ve smyslu, že to byla Gallirea, co změnilo jeho sourozence. Podle tónu ho to asi trochu trápilo, což mi nemohlo bejt víc jedno, ale pečlivě jsem poslouchala. Koneckonců... všechno to byly nové informace, a jak říkám pořád - informace se nikdy neztratí. "Takže jsi naštvanej na sourozence, že čarujou? Nebo... co dělaj špatně?" začala jsem se v tom šťourat dál, aby konverzace nestála.
"Tak sama samozřejmě nic nastolovat nebudu, to ne. Kdybys mě znal líp, věděl bys, že já sama nemusim dělat prakticky nic. Co jsem tu, ještě jsem ani jednou nelovila. Vždycky se najde někdo, kdo to udělá za mě," pochlubila jsem se. Takhle jsem měla práci na přemejšlení o ovládnutí všeho. A navíc to ukazovalo, jak super manipulační schopnosti mám. Dokonce jsem byla i ve smečce, aniž bych pro to hnula packou. Moje řeči a herecké schopnosti stačily. A detaily o tom, jak tady všem míním ovládnout mozky a udělat si z nich armádu tupohlavů, jsem si už nechala pro sebe. Jednak to byla mlhavá budoucnost a druhak... co mu po tom bylo? I když vlk vedle mě nevypadal dvakrát jako stratég, nemusel znát všechny detaily.
"Tohle je speciální magie. Smrt mi tehdy řekla, že je jako dělaná pro mě. A měla pravdu. Dovoluje ti ostatním nakázat, co budou dělat. Ovládat je... jako loutky," zalesklo se mi v očích. "Jestli chceš znát detaily, můžu ti jí ukázat... ale bohužel jedině na tobě," ušklíbla jsem se sladce. Stejně se mi nechtělo, takže jsem prostě doufala, že se podělá strachy a nebude to potřeba.

//Západní louky přes Mahtae

Slunce už bylo plně na obloze. Teda - co na obloze... už bylo prakticky za půlkou svojí cesty. Ten den náramně utíkal, když měl jeden pořád co na práci. Brzo ráno inspekce na jihu, potom sraz se dvouma magorama a potom procházka do smečky s jednim z nich. To se opravdu povedlo.
Otočila jsem se na vlka, když začal dělat rasistu přes magii. To jsem nevěděla, že existuje někdo, kdo to hrotí. "Hm... myslíš, že když jste se narodili jinde, tak žádnou magii nemáte?" Nechtěla jsem provokovat, byla to normální otázka. Ráda jsem kladla... normální otázky. Koneckonců - já jsem nebyla bůhvíjak obří fanoušek magie. Jenom se mi líbilo, že můžu někoho ovládat, aniž bych hnula tlapkou. V tom byla magie úžasná. Nevzdala bych se jí, to ne. Nastražila jsem uši, když vlk zkusil několikanásobně nahradit slovo "takoví". Prakticky mi tak popsal sám sebe. Byla jsem ráda, že jsem informovaná, ale nějak extra mě to nevzrušilo, že je vrah. Někdy mi prostě chyběly emoce tam, kde by byly potřeba. Nebála jsem se ho. Ani jsem se nedivila. Měla jsem spoustu chvilek, kdy jsem taky měla sto chutí někoho zabít, ale nerada bych si zamazala packy. Byla jsem spíš loutkař. "Jakože... sourozenci se změnili? Co to?" zajímala jsem se dál. Jako nějaká psycholožka. Jen ať se klidně vypovídá. Jemu to pomůže a já budu mít přehled.
"No netvrdila bych, že jsem princezna, kdyby to tak nebylo doopravdy, přece," přitakala jsem hrdě a samozřejmě. Co on věděl o tom, jak to tu tehdá vypadalo? A koneckonců... Assassíni jednu dobu opravdu vládli. Musela to bejt úžasná doba. "Zbytek rodiny... řekla bych, že otec se toulá, matka touhle dobou vládne někde jinde a bratři se nepovedli, takže je mi dost fuk, kde jsou. Vždycky jsem byla lepší než oni. Co se s nima zahazovat? A širší rodina nepatří do tohohle kraje, naše původní sídlo je úplně jinde," pokrčila jsem rameny, zase docela lhostejně. Jednomu by možná bylo líto, že se mu vypařila rodina. Já to brala jako znamení. Potřebovala jsem vlastní prostor pro převzetí kontroly, takže mi to spíš usnadnilo práci. Jenom toho Fiéra bych ráda trochu potrápila... třeba mi Kyklop pomůže? Mám si ho k tomu najmout?
"Hm... když na to jeden nemá původ, je těžké vládnout většině, která má opačný názor," přitakala jsem. "Paradoxní je, že s magií by se ti ostatní zotročovali líp," podívala jsem se na něj s jiskrou v očích. Zase jsem nechtěla provokovat, jenom jsem ráda řešila coby kdyby. "Existuje třeba magie, která ostatní přiměje udělat to, co po nich chceš. Bez mrknutí oka. Moje oblíbená."

//Kierb

//Tajga přes Dlouhou řeku

Sebevědomě jsem nás vedla na východ. Teď už jsme okružní jízdu tak nějak dokončili a šli přímou čarou k lesu, nebo... skoro přímou čarou. Měla jsem v plánu nás navést trochu severně a pak už jít zase rovně, podél sopky. Díky dobrému počasí jsem se dobře orientovala v tom, kde jsme. A adept na letní sídlo v nedohlednu. Ten les, co jsme nechali za sebou? Ten určitě ne. Takže to bude muset být asi ten na jihu. Lehce jsem si povzdechla. Když už nic jiného, aspoň bylo fajn počasí, a moje společnost mě zatím nechtěla zabít. Musela jsem se na něj za chůze párkrát nenápadně podívat. Byl to fakt exot, to jo. Na zdejší poměry to asi nebyla taková hrůza, ale stejně jsem jako princezna byla zvyklá trošku na něco... jiného. Mám tohle všechno za potřebí?
"Čtyři? To už je dost! To jste se tu narodili?" svraštila jsem čelo. I já a bratři jsme tu byli jenom tři, a to jsem ani nevěděla, kde je mám... a byli jsme zdejší. "A všichni jsou... takoví... jako ty?" optala jsem se. Řekla jsem "takoví", protože jsem nemohla najít vhodné slovo. Zmrzačení? Zvláštní? Psychopati? Zase jsem ho asi nepotřebovala urážet nahlas, když mi hodlal prokázat službu. Tohle mu muselo stačit. Určitě věděl, o čem mluvím. A určitě ho to neuráželo. Tenhle vlk nebyl jako většina, podle mě se jizvami spíš chlubil, soudě podle toho, kolik jich měl. "No, Assassínů nás bývalo hodně, vlastně jsme tu vládli," vylíčila jsem mu. "Všechno šlo do kopru od doby, co jsem se vypařila," pokrčila jsem za chůze rameny. Však to časem dám do pořádku. "Tobě by se to nelíbilo... vládnout tady? Šlapat na hlavu každému, kdo se ti znelíbí?" prohodila jsem. Mně totiž jo. Hodlala jsem to praktikovat, až naberu dost síly. Vlk jako on by se k likvidaci ostatních určitě rád přidal.

//VVJ přes Mahtae

Vypadalo to, že vlk mě naštěstí znásilnit nechce. Nebo... možná chce, ale nehodlá to zrovna teď udělat, podle jeho reakce na mojí poznámku, že vlčata s tulákem bych teda měla jenom opravdu nerada. Na tváři jsem nechala stejný, neutrální výraz, ale v hlavě jsem si oddychla. Tohle je stejně říše plná mentálů. Možná jsem si měla za bodyguarda vzít radši tu vlčici. Jak se to jenom jmenovala? Chvilku jsem přemýšlela, ale když jsem očima znovu zavadila o vlka před sebou, došlo mi, že ani jeho jméno už si nepamatuju. Na co taky? Co pro mě byli špinaví tuláci? Proč si s tim zabírat místo v mozku?
Hlavu jsem nachvíli sklonila až v momentu, kdy se otočil na toho rysa, co jsem zahlédla za ním. Byla jsem ráda, že se zájmem jeho pozornosti stal někdo jiný. Musela jsem připlácnout uši k hlavě, když se začal chechtat jako magor a tomu zvířeti se posmívat. Zrovna ty se někomu posmívej kvůli vzhledu. A když už to trvalo pár desítek vteřin, protočila jsem očima a švihla ocasem. "Připomeň mi, jestli ten mozek po cestě vytrousila Proužkozadka nebo ty," ušklíbla jsem se s nadsázkou. Přes držku jsem přece jenom dostat nechtěla, a tak jsem se radši rozhodla nás vrátit zpátky na trať a změnit téma, zatímco jsem se rozešla směrem ke smečce. "A když už u ní jsme, říkala něco o tvém bratrovi. Máš tu rodinu?" zajímala jsem se spíš jenom aby řeč nestála, protože mě vlk pořád docela děsil. Byl to lunatik.

//Západní louky přes Dlouhou řeku

"Hloupoučkou!" zopakovala jsem po něm nesouhlasně, jako kdyby mi to vyrazilo dech. Princezna jsem byla, to jo, ale hloupoučká? Určitě ne. O tom jeho monolog ale koneckonců nebyl. "Přímo si o to říkáš." Párkrát jsem si to přehrála v hlavě a jenom jsem na něj neutrálně koukala. Nakrucovala jsem se, to jo, ale nechtěla jsem, aby to zašlo... nějak extra daleko. Nemohla jsem přece za to, že jsem tak náramně hezká. Nebyla jsem... zadarmo. A ani za informace. Nebyla jsem... levná, to ne. Na to jsem byla moc pyšná. Jenom jsem to asi nedávala dostatečně najevo, a koledovala jsem si akorát o průšvih.
Musela jsem se znovu spokojeně usmát, když mě zase pochválil. Chvála byla prostě něco, přes co u mě nejel vlak. Slyšela jsem na ní. I tak mi ale přišlo, že je ve vzduchu dost vykřičníků a červenejch vlaječek. Co ti to tehdy říkal Meinere? Měla by sis dávat pozor, ať po tobě fakt neskočí. Než jsem se ale stačila nadát, stál až u mě a šeptal mi do ucha. Aby už nebylo pozdě, holka. Byla jsem z toho najednou celá naježená, jak mi něco šeptal. Ale jeho prohlášení mě dost znepokojilo. "Ještě chvíli pokračuj a mé tělo se neovládne." Najednou mi došlo, že jestli se ten vlk pro něco rozhodne, já mu v tom asi nezabráním. Protože jsem pořád byla náramně namyšlená mrcha, nechávala jsem ocas hezky nahoře místo toho, abych ho stáhla dolu, ale začínala jsem se trošku bát. Byl tulák a prašivec, a byl asi desetkrát silnější. Byla jsem dost v nevýhodě. Uf. "Já... samozřejmě, ale nemůžu si dovolit vyrábění vlčat s tulákem, to jistě chápeš," zkusila jsem z toho vybruslit. Tón jsem ještě pořád neměnila. Nechtěla jsem ho moc rozčílit, tak jsem radši hrála hodnou a naivní. Dívala jsem se mu do očí a snažila jsem se mermomocí vymyslet další postup, než se za ním mihlo něco, co vypadalo jako rys, a docela mi to nachvíli odvedlo pozornost.

//Úzká rokle

Docela jsem zírala, že vlk věděl o Smrti a o tom všem. Vypadal spíš jako buran, co se sem přimotal teprv pár dnů zpátky a vůbec neví, která bije... ani nevím, proč mi to tak připadalo. Asi první dojem. Teda - Proužkozadka vlastně říkala něco o jeho bratrovi, takže tu možná byli trvale, ale... neměnilo to nic na tom, že byl prašivej tulák. A šedivej. A mrzák. A špinavec. Ale lepší společnost jsem v tuhle chvíli neměla, a potřebovala jsem si ho trochu koupit. A nudila jsem se. A nikdo nás spolu neviděl. Tak proč ne? Jednou to bude tvrzení proti tvrzení.
"Jiné způsoby?" zeptala jsem se naivně, jako kdybych snad nevěděla, co tím myslí. Nebyla jsem včerejší, to ne. Vlastně jsem v tomhle všem byla docela dobře zběhlá. Ale víc mě to bavilo, když jsem mohla předstírat, že nevím, která bije. I moje reputace potom vypadala daleko líp. Byla jsem koneckonců opravdu hezká. Kam se na mě hrabaly všechny ty zdejší ošklivý zjizvený tlustoprdky? Já jsem se hlídala, a to i ohledně linie, i ohledně srsti, i ohledně všeho. Abych pak mohla ostatní hezky oblbovat.
Nachvíli jsem se zastavila na místě a našpicovala jsem uši, abych si poslechla, co mi vlk zase chce nakecat. Byl samá chvála a lichotka. Bylo mi docela jedno, jestli má postranní úmysly - hlavní bylo, že mě chválil, protože na to jsem slyšela vždycky. Předešla jsem ho, polechtala jsem mu ocasem obličej a skoro až stydlivě jsem se usmála, když mě znovu pochválil. Stydlivost jsem samozřejmě musela hrát, protože jsem o sobě dobře věděla, že jsem krásná. "Vidím, že máš prvotřídní vkus," zašvitořila jsem. "Asi se ve vlčicích vyznáš, hm?"

//Náhorní plošina

Stáhla jsem uši k hlavě, když se mě vlk zeptal, co za to. Zas tak moc jsem tu informaci nepotřebovala, abych mu za to něco poskytovala. Na druhou stranu mě ta konverzace docela bavila, a nechtěla jsem jen tak přestávat. Pohoršeně jsem se na něj podívala a vzpomněla jsem si na rozpůlence. Tomu jsem tehdy taky tehdy za něco nabízela protislužbu, nebo ne? Už jsem si moc nevybavovala, jak to s námi v tom úkrytu vlastně bylo. Matka by ti nafackovala, že se všude takhle prodáváš, to teda ne. Na druhou stranu... až doteď se mi to vždycky vyplácelo. Jednomu se hodilo mít kontakty všude. Blízké kontakty, velice blízké. "Hmmm," zamyslela jsem se lišácky a párkrát jsem přehoupla ocas ze strany na stranu. "Nevypadáš jako ten typ, co sbírá drahokamy," zamrkala jsem na vlka nevinně, ve snaze ho trošku znervóznit, načež jsem si začala zase hledět cesty. Ráda jsem ostatní znervózňovala.
Musela jsem se uculit, když mě pochválil. Měla jsem nesmírně ráda, když mě někdo chválil... když jsem to nachvíli nemusela dělat sama a vytahovat se. "Ale jdi ty," mávla jsem nedostupně packou. Koneckonců... tenhle vlk byl poděs. Nejenom že měl šedivou srst, což se vůbec nedalo akceptovat, ale taky byl úplně zmrzačenej, což taky nevypadalo dobře. Na druhou stranu... zaprvé nás spolu nikdo neviděl, takže to momentálně nevadilo, a zadruhé se opravdu mohl někdy hodit. O to víc jsem se sebou byla spokojená, když mi oznámil, že se o tu protivu ze smečky nemusím starat. Takže už to fungovalo. Prakticky pro mě makal. Jestli já jsem nebyla geniální! "Páni, ty jsi ale muž činu. To se mi líbí," pochválila jsem ho naprosto nestydatě, abych mu ještě víc podryla vědomí. Takhle bude zachvíli stačit ukázat packou a zbaví se pro mě kohokoliv. Beztak ho očividně baví všechny mrzačit a likvidovat.

//Tajga

//VJA, úkol 2, 2./2

//Středozemka

"Máš jisté zkušenosti, hmmm? Pověz mi víc," otočila jsem se na vlka dychtivě. Byla jsem absolutně nedosažitelná herečka. A zrovna teď jsem se tvářila, jako že jsou jeho vraždící zážitky to nejzajímavější, co život nabízí k prozkoumání. Vlastně nevím proč. Asi z nudy, nebo kvůli tomu, jak moc jsem prahla po informacích. Nebo jsem vlka vedle sebe chtěla trochu oblbnout, aby byla sranda. Ve skutečnosti mě tohle téma zas tolik nebralo. Bylo fajn to vědět, ale kromě toho skrčka z Mecháče jsem opravdu nikoho vraždit nehodlala, a už vůbec né nějak extra namáhavě. Jedině, že by to za mě někdo udělal. Někdo, koho vraždit a ubližovat baví. Třeba jako tady Kyklop. Bylo by to oboustranně výhodné, no ne?
"Hm, dobře," pokrčila jsem rameny, jako kdyby snad nebylo v ohrožení smečkové vlče. Chtěla jsem se toho mrněte stejně zbavit. Posledně na mě pěkně naprskala, a cítíla jsem k ní absolutní bezcitnou zášť. "Je asi takhle vysoká, nebo byla, teď už je asi vyšší," naznačila jsem tlapkou, přičemž jsem se musela nachvilinku zastavit a znovu se dát do chůze. "Má na sobě snad všechny barvy světa a poznáš jí podle toho, že neumí vůbec mluvit. Ale jak říkám - má štěstí, jestli touhle dobou ještě neni zapadnutá někde v příkopě, nebo jestli jí někdo nezabil... ta se dospělosti fakt dožije jenom v případě, že bude mít obrovitánský štěstí. Třeba tomu ani nebudeš muset pomoct ty. Divočina prostě neni pro všechny," začala jsem uvažovat nahlas. Aspoň jsme měli společné téma. Nenávist k vlčatům. Nebo ke... špinavejm, neužitečnejm a otravnejm sirotkům. Ty mohla mít ráda snad jenom Launee.

//Úzká rokhle přes Kamennou pláž

//VJA, úkol 2, 1./2

Nastražila jsem uši, když se mi vlčice sama a dobrovolně začala nabízet jako bodyguard. Na to jsem slyšela. Čím víc poskoků, tím líp. Teda, spíš mi začala nadávat, že jsem jí to nenabídla úplně původně, ale já už jsem teď chtěla, aby mi toho bodyguarda dělala, takže jsem nevěděla, co mám dělat. "Tak... počkej! Já..." zakoktala jsme se nachvíli, jako nějakej buran, a nešťastně jsem jí sledovala, jak se pomalu pakuje k odchodu. No super, přišla jsi o slouhu! Tak to se nepovedlo. Asi jsem prostě měla slabší ráno. Dívala jsem se za ní ještě ve chvíli, než prohodila pár slov s Kyklopem a zmizela nám z dohledu. Evelynasa. Zapamatuj si jí, hm.
Až potom jsem se probrala z myšlenek a začala jsem vnímat No... Nor... Norka, nebo Norkyse, nebo jak se ten šedivej ohava jmenoval. Prostě Kyklopa. "Ovšemže. Kudy, no kudy... tudy přece!" rozhodla jsem a vydala jsem se jinudy než do smečky. Mělo to hned několik důvodů. Jednak jsem pořád hledala letní sídlo a potřebovala jsem obhlídnout okolí, a druhak jsem si ho chtěla trošku proklepnout, vytáhnout z něj informace. Měla jsem ráda informace. "Takže jak víš, že někdo může ožít?" zajímala jsem se hned na začátek, aby se mohl vypovídat, protože samci byli prostě všichni tupí jak poleno a beztak se chtěli jenom vypovídávat a frajeřit. "Ráda bych se zbavila jednoho vlčete od nás ze smečky. Nebo minimálně jednoho. Je naprostý idiot, neumí ani pořádně mluvit a pravděpodobně stejně zemře dřív, než stihne dospět," doplnila jsem, aby řeč nestála.

//Náhorní plošina

Přejížděla jsem očima z jednoho na druhého, jak vlk reagoval na vlčici, a čekala jsem, jestli se teda doopravdy začnou řezat nebo ne. Kdyby na to totiž mělo přijít, hodlala jsem se uklidit někam, kde na mě nebude lítat sníh, krev, cizí oči a uši a ocasy a tak vůbec. Na to jsem vůbec neměla žaludek. Sama jsem na sobě neměla ani sebemenší šrám. Zato tihle dva jich dohromady měli nejmíň tucet. S nelibostí jsem si to prohlížela a uvažovala jsem o tom, jak k tomu asi přišli. Moc si otevírali ty svoje tulácký huby, odtušila jsem nakonec. Já jsem si taky otevírala tlamu, ale když jsem to dělala já, muselo to všechny povinně zajímat. A překvapivě mi nikdo nikdy ani nezkoušel nabančit... ještě aby jo, to by nedopadnul dobře.
"Hmmm... pár adeptů už mám, ale vidíš tu snad někoho se mnou? Asi budeš muset suplovat," zamrkala jsem na něj spokojeně. Koneckonců... nevypadalo to, že chce útočit zrovna na mě, jakkoliv divně vypadal, a jestli mě opravdu mínil doprovodit do smečky, mohlo mi to jenom přilepšit. Kdyby na nás někdo zaútočil, přes držku by docela určitě dostal on, a né dáma jako jsem byla já. Jsem neodolatelná. Trošku to ve mně hrklo, když mě oslovil stejně, jako mě oslovoval Meinere, ale jako princezna jsem se koneckonců představila, takže nebylo čemu se divit. "Ach Noroxi, potřebovala bych úplně na sever, do svojí smečky, je to docela kus cesty," vydechla jsem herečkovsky, abych jakože předstírala, že se mnou chodit nemusí, ale zároveň jsem samozřejmě chtěla, aby se mnou šel... pro jistotu.
"No - stejně bych nechtěla umřít, ani kdybych pak měla obživnout. Bůh ví, co se s duší děje v mezičase," odtušila jsem, relativně nezaujatě na to, že jsme řešili otázku života a smrti. Mě se to netýkalo, já jsem neumírala, takže mi to bylo fuk. Jako všechno, co zrovna nebyl problém mojí osoby.

//VJA, úkol 1

Situace se přiostřovala a byla pořád zajímavější. Dokud na mě nikdo neházel sníh nebo se mě nesnažil rozcuchat, byla jsem v poměrně dobrém rozmaru. Dvojice tuláků mě koneckonců nemohla urazit, ani kdyby se snažila, protože mě jejich názor nezajímal. Možná, že kdyby měl aspoň jeden z nich hnědej kožich a byl by víc než delta, bylo by všechno jinak. Navíc mě bavilo, že se ti dva hašteří a já z toho ještě vycházím poměrně dobře. Tak to bylo správně. Teda přinejmenším do chvíle, kdy jsem se nestala předmětem hovoru i já.
Otočila jsem se na Kyklopa a ještě jednou jsem si ho projela od hlavy až k patě. Byl fakt šíleně zmrzačenej, zjizvenej, skoro mě bolelo se na něj jenom koukat. "No to je právě ono. Jsem tak krásná, že potřebuju chránit. Ve zdejších končinách se pohybuje doslova hromada úchylů," vysvětlila jsem, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě. Najednou jsem konverzovat chtěla, protože mi vlk polichotil... a bylo mi jedno, jestli sarkasticky nebo ne. "Takže jak se jmenuješ ty? Ani ses nepochlubil," začala jsem resuscitovat konverzaci pro jistotu, že bych minimálně jednoho z nich opravdu mohla někdy v budoucnu využít, zneužít nebo tak něco. Kontakty byly v tomhle světě koneckonců velice důležité. A jméno vlčice už jsem znala. Což neměnilo nic na tom, že jsem se nachvilku znovu otočila na ní a ještě jednou jí taky zkontrolovala pohledem.
"To jsem vůbec nevěděla, že můžou vlci jen tak ožít. Očividně se mám pořád co učit. A to jsem si myslela, že vím úplně všechno, minimálně o těhle zvrácenejch končinách. Přísahala bych, že vlk z hrobu jen tak nevstane... zvláštní," zadumala jsem se nahlas. Musela jsem přiznat, že to mě překvapilo. Asi jsem prostě nevěděla všechno na světě, což byl pro mě docela šok. No... koneckonců - nikdo nebyl dokonalý. Jenom já jsem byla hodně blízko.

//VJA, úkol 3, 2./3 vlků opřezdívkován a ohodnocen

Proužkozadka očividně někde cestou opravdu přišla o rozum. Nestačila jsem se těm jejím výbojům energie divit. A taky mě to pěkně rozčilovalo, protože jsem svojí perfektně uhlazenou srst prostě nechtěla mít od sněhu. Kdyby jo, jdu se do něj taky vyválet jako nějakej magor. Teď se ale podle všeho trochu uklidnila, protože jsme jí s Kyklopákem nakrkli, že si nechceme hrát. No prosím. „Pravda, že tulačku jako tebe to asi nemusí zatěžovat,“ pokrčila jsem lhostejně rameny. Stejně bych potřebovala víc času, kdybych si jí měla pořádně proklepnout. E… Evelynasa. Evelynasa Proužkozadková, tak jí budu říkat.
Navíc - debata se nám nějak přiostřovala. „Jo, vraždit mouchy na kožichu totiž aspoň nevede k vyrvanejm očím, utrženejm uším a takhle znepokojivýmu zjevu, pane Kyklope. Kdybych chtěla vypadat jako ty, taky jdu něco zkusit neúspěšně zavraždit,“ obořila jsem se po šedivákovi lehce kriticky. A to mohl být ještě rád, že jsem odpověděla. Co mně totiž bylo po tom, co si o mně myslí špína? Byla jsem si docela jistá, že mi jednou budou všichni ležet u nohou, jeden jako druhej. „Ty by sis měl spíš hledět toho, aby někdo nezabil tebe, drahoušku. Jestli chceš, můžeš pro mě pracovat jako bodyguard. Ale platit tě nebudu. Jako plat by ti muselo stačit to, že ti dovolim se na mě dívat,“ oznámila jsem zcela neutrálně, prohlížejíc si drápky na noze, jako kdyby mi tahle konverzace byla šumafuk... protože byla. A jako kdyby to byla běžná praxe, že někoho odměňuju svojí vlastní přítomností… protože taky byla. Byla jsem koneckonců náramně hezká vlčice. Takřka dokonalá. Všichni do mě museli bejt děsně paf, vlci i vlčice. Kolikrát mi stačilo jenom zamrkat, abych dostala to, co chci. Za oběť už mi padnul i Meinere, a nebyl ani první ani poslední. Takovej byl život. Někdo byl super sexy a někdo byl… koště. Já byla jenom ráda, že jsem na správnym břehu.
Spíš mě překvapilo, když se Evelynasa nakonec postavila za mě a taky se po vlkovi obořila. Na mojí podmračené tváři se nachvíli vyloupnul samolibý úsměv a párkrát jsem na ní zamrkala, abych si její přízeň hezky udržela. Takhle se mi to líbilo. Drama bylo v plném proudu. Najednou se mi nikam nechtělo. Svůj pohled jsem takhle stočila i k šedivákovi a zvědavě jsem přehoupla ocas ze strany na stranu, čekajíc, co se bude dít teď.