Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úzká rokle přes Tajgu

„Nepřirozená hříčka přírody jsou tak možná ty její hrozný kruhy pod očima, nebo ta její tělesná stavba, nebo ten její chromej mozek,“ zhodnotila jsem klidným tónem, spokojená sama se sebou. Já jí ukážu hříčku přírody. Až se zdokonalím v příkazu, donutím jí, aby sama sobě utrhla ocas a narvala si ho do krku za tyhle kecy. Nebo aby to odvolala, když budu mít dobrou náladu. Bylo mi jí vlastně líto. „Takže tvoje kamarádka trpí tim, že v tý rodině je? Není vražídící psychopat?“ musela jsem se zajímat. Jestli jo, tak byla určitě adoptovaná, nebo nevlastní. Mentální vořech jako mentální vořech, koneckonců. A jestli měla taky šedivej kožich, začínala jsem mít trochu pochybnosti. „Aby jí taky neruplo v kouli,“ pokrčila jsem rameny, ale nebylo to rýpnutí. Spíš… jsem se bála o… další z mála zdejších existencí, která se docela dala tolerovat. Přesně to pro mě totiž Rez nově představovala, i když jsem jí pořád plně nevěřila, a tak jsem musela na otázku o vlčeti odpovědět negativně. „Nikdy bych si toho mentála neobjednala, ať se zbaví vlčete z mojí vlastní smečky,“ mávla jsem nad tím tlapkou tak přesvědčivě, že to snad nešlo zpochybnit. Zas tolik jsem vlčici nevěřila, i když na to začínala mít náběh. „Nevím… aspoň, že ty jsi trochu normální. Ty a Meinere. Asi se na vás dva budu muset lepit do konce dnů,“ vydechla jsem, jako kdyby to snad byla nějaká oběť, ale nemyslela jsem to tak. Spíš jsem byla krajně nespokojená se zdejší situací.

Jak jsem tak šlapala po boku vlčice dál, mojí pozornost si získal jeden z ledových krystalků, co se válel na zemi. Většina z nich byla malá, nebo schovaná pod sněhem, ale tenhle sem patrně nafoukal vítr teprve před chvílí. Tenhle vypadal trochu jako křišťál. Jako šperk. „Podívej se, to jsem nevěděla, že jeden může zbohatnout jenom při prohlídce pláně,“ mlaskla jsem spokojeně, jako kdyby mi snad přeskočilo, a jako kdybych nevěděla, že je to jenom zamrzlá voda. Teplota byla stejně taková, že za předpokladu přenášení mezi zuby a ne v tlamě, by se krystalek ani nerozpustil. A přesně to jsem hodlala udělat. „Já ti tenhle křišťál daruju, na náznak nově založeného přátelství,“ rozhodla jsem bezmyšlenkovitě, a začala jsem z krystalku oprašovat menší kusy ledu a dalších drobků a věcí, aby vypadal opravdu dokonale. Aby vypadal jako drahokam, co obrousila sama Smrt. Dalo mi to práci a musela jsem ho polštářkem a drápkem ošudlat pořádně, ale nakonec to začalo vypadat opravdu vznešeně. „Je to důkaz, že máš za spojenkyni Lindasu I., což se jen tak někomu rozhodně nestává, takže si toho musíš považovat a přijmout tenhle dar!“ rozkázala jsem, a abych se nemusela cítit odmítnutě, možná jsem vlčici nechtěně vštípila, že ode mě tenhle krystalek rozhodně chce přijmout, a že je to opravdu něco jako klenot. To se u mě probouzela ta příkazová magie, nad kterou jsem přemýšlela před chvílí. Potom jsem ho lehce pozvedla mezi zuby do tlamy, abych ho nerozdrtila nebo aby se neroztekl, a naklonila jsem k ní hlavu, pohledem jí vyzývajíc, aby ho ode mě přijala. Jenom jsem nevěděla, jak ho potom poneseme, protože to bychom si nemohly povídat. Možná, že mi jenom stačilo, aby si ho symbolicky vzala, a pak ho klidně zahodila, aniž bych si všimla. Hlavní bylo, že si ho vezme.

//Kry

//Pardon za tenhle zvláštní post, VJA :D

Lindasa už měla celé situace až pokrk, takže se Lindasa nemínila zahazovat s existencemi, co jsou na společenském žebříčku mnohem hlouběji než Lindasa, protože jí to prostě a dobře nepřinášelo nic dobrého, nového, zajímavého, nebo prostě cokoliv, co by stálo za řeč. Lindasa chtěla být pryč už před pár minutami, aby Lindasa už nemusela poslouchat tuhle hroznou tuláckou ošklivou chudinku šedivku, ale na rozdíl od Lindasy se Rez ještě neměla k odchodu, a něco s ní potřebovala doprobrat. Lindasa jenom protočila očima a prohlédla si drápky, tak, jak to Lindasa obvykle dělávala, když byla Lindasa pohoršená situací, a dál si měřila okolí, nedaleký les, nebo zděšeně těkala po těch hnusných kruzích pod očima šedivky. Lindasa si nedokázala ani představit, jak málo musí vlčice na rozdíl od Lindasy spát, že má takové příšerné kruhy pod očima, které Lindasu děsily a doufala, že je nebude mít ani v daleké budoucnosti, a tak si radši rovnou slíbila, že bude dbát na pořádný spánek.
Lindasa měla jediné štěstí, že se Rez nakonec naladila na Lindasy notu a taky začala do vlčice pěkně šít, stejně jako předtím Lindasa. „Jestli ještě někdy potkáš Lindasu a Rez, hezky se jim vykliď z cesty, nebo uvidíš, špíno,“ zabrblala Lindasa, zatímco vlčici obcházela tak, že do ní div nestrčila a nevymáchala jí tu její tlamu ve sněhu, což by si podle Lindasy zasloužila. Potom už se Lindasa jenom zařadila vedle Rzi, která se nakonec hezky naklonila na Lindasy stranu, za což byla Lindasa ráda. „Tohle je hrůza, ta tvoje kamarádka snad nemá normální sourozence,“ vydechla Lindasa, zařadila se vedle vlčice a sjela pozornýma očima jejich okolí, jak to Lindasa obvykle dělávala, když prožívala další den v kůži Lindasy I. z rodu Assassínů.

//Ledová pláň přes Tajgu

Vlčice asi dost dobře nechápala, že vyšlapaná cestička je pro dámy a aspoň malinko důležitý vlky, a ne pro nějaký špinavý tuláky, jako byla ona. Zapadni do toho sněhu, nebo tě tam strčim sama, hm? To, co říkala, šlo víceméně jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vůbec jsem si s tím nechtěla zabírat místo v mozku. A už vůbec jsem nechápala, co si to dovoluje, když jsme proti ní dvě, a můžeme jí úplně v klidu utopit v řece kousek odtud, když se nám zachce. Já jsem na rozdíl od ní ale naštěstí psychopat nebyla, a Rez na to taky nevypadala.
Ale... Rez na ní na můj vkus zase byla až moc mírná. „Moc se nevytahuj. Nebo zabiju já tebe, až tě příště uvidim, ty čubko hnusná,“ zasyčela jsem na ní, bráníc se tomu, abych jí nehodila pár vznešenejch slin do toho jejího špinavýho ksichtu, aby pochopila, že se mi má radši vyhnout obloukem, a už vůbec mi nešlapat v pěšině. Měla jsem za to, že tyhle mentálně narušený chudinky je potřeba prostě hromadně strkat ze stráně, nebo tak něco, aby se nemnožily dál. Bylo mi fuk, jak hnusná jsem. V týhle vlčici jsem neviděla nic jinýho než rohožku a odpad. Vůbec mě nezajímalo cokoliv, co říká, jenom jsem jí chtěl mít z očí. „Magiči vládnou světu. Takže chápu, že jseš z toho hořká,“ doplnila jsem se ještě pobaveně, protože to byla pravda. Magiči jenom nebyli mentálové, jako ona nebo Kyklop. A já jsem se narozdíl od ní ke Smrti nebála. A hodlala jsem jí to ukázat hned až jí příště uvidim, a budu mít svojí magii příkazu absolutně pod kontrolou.
Když jsem se ale podívala na Rez, nevypadalo to z naší strany na dramatický odchod, protože se jí začala na něco vyptávat. Koho to zajímá? Lehce jsem protočila očima, prohlídla jsem si drápky, potom jsem prohlídla les na obzoru a prakticky už jsem jenom čekala, až budeme moct odejít.

„Já Theriona moc neznám,“ zavrtěla jsem hlavou na její otázku. „Asi je.“ Zahlídla jsem ho párkrát a přišel mi jako ztracená existence, o kterou se Launee stará stejně jako o další vlčata, nebo tak něco. Nebyl zrovna alfák. Ale to nevadilo. Tím líp jsem mohla fungovat v naší smečce, když tam byla skoro nulová autorita. Jedině, že by měl dvě osobnosti, nebo dvojče. Jinak jsem pochybovala, že se za jiných okolností chová jinak.
„Ano, to je krásná urážka, ale já třeba radši přirovnávám vlčice k vorvaňům, nebo tak. Sice jsem vorvaně nikdy neviděla, ale prej je to náramně tlustý zvíře, takže taky fajn urážka,“ prozradila jsem něco, co normálně neprozrazuju. A když už jsme byli u toho, jedna urážecí oběť tu byla. Podle všeho to nebyla ta kamarádka Rzi, takže měl Kyklop nejspíš víc sester, sestřenic, nebo co to bylo.
Sama k nám doklusala. Tuhle vlčici už jsem potkala. Nejenom, že byla šedivá, ale taky byla škaredá jak noc. Pod očima měla kruhy jako kdyby sto let nespala, nebo zbarvení, co vypadalo, jako že je má. A ta srst? No hrůza! A od něčeho navíc divně smrděla. A smrděla i po Kyklopovi, takže ten zmetek nejspíš nedošel daleko. Stáhla jsem uši dozadu, když si nás začala dobírat. Rváč jsem teda nebyla, ale hádky byly docela moje disciplína. „Ty jseš nějakym způsobem postižená, že neumíš normálně zatočit?“ optala jsem se tak, že jsem jí skočila do řeči už na konci věty. „No ani neodpovídej, úplně očividně jo. A o tlustejch zadcích teda nemáš co povídat. Měla bys jít ke Smrti, koupit si tam plastiku a nechat si opravit zadek a kruhy pod očima. A nebo k Životu, aby ti aspoň obarvil ksicht nějak normálně. Vypadáš jako bubák. Možná, že by se tě sama Smrt bála,“ zabručela jsem svižně a švihla jsem ocasem. Tlustý zadky – to určitě. O sobě jsem ani nemluvila, protože já jsem byla naprosto dokonalá, a Rez taky rozhodně nebyla vorvaň. „Jdi to schválně zkusit, je to támhletudy,“ pokynula jsem hlavou kamsi k pásu, než jsem rádoby smutně svraštila čelo. „A jo… ty vlastně neumíš zatáčet,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Měla jsem chuť se rozejít a pořádně do ní strčit, protože já jsem prostě ostatním z cesty neuhýbala, ale docela určitě měla nějakou chorobu, kterou jsem nechtěla. Jestě chvíli tu bude smrdět a pošlu jí ze stráně.

//Smrkáč

„Hm. Nechápu, proč si Launee a Therion nepoříděj radši vlastní, ale ve finále mi po tom nic neni. Třeba nemůžou mít vlčata, třeba je jeden z nich neplodnej. Nebo oba. Ale spíš Therion, ten se podle toho docela tváří,“ začala jsem intenzivně uvažovat nahlas. Rez byla fajn posluchač. Očividně měla taky ráda drby, a taky neměla ráda vlčata, což mi ke štěstí stačilo, protože jinak to tady na Gallirei byla komunikační bída. Jediný jádro sporu byla naše neshoda ohledně kožichů, ale na to jsem moc nebrala ohledy. Kromě mě měl na tohle vkus málokdo, vlastně skoro nikdo kromě matky, potažmo Izara, potažmo strýce. Nemoha jsem to po ostatních chtít. Mohla jsem je jenom zarputile kritizovat.
Našpicovala jsem uši, když mi Rez začala povídat o Vořechovi. Zdálo se, že už strávila pár chvil v jeho přítomnosti. Líbilo se mi, jak ho pomlouvá, tak jsem se při jejích slovech spokojeně usmála. Určitě byla nejnadějnější adept na pomlouvací parťačku. Jenom jsem jí ještě neznala dost dobře na to, abych si to potvrdila. „Šakalové jsou pěkně hnusný, vypadaj jako nepovedený vlci, škoda slov. Znám pár vlků, co vypadaj tak hrozně uboze, že bych si je s nima spletla,“ prohodila jsem náramně chytrácky, protože jsem samozřejmě všechno věděla a všechno znala, a měla jsem radost, že v tom můžu Rez poučit.
Než jsem stačila doposlechnout o jejím životním příběhu a položit otázky, praštil mě do nosu pach. Někdo tu smrděl podobně jako Kyklop. „Když už o ségře Kyklopa mluvíme, neni tu někde náhodou?“ optala jsem se. Byla blízko. „Můžeš mi jí rovnou představit, jestli je tak normální, jak řikáš,“ navrhla jsem lehce kysele, protože jsem tomu sama nevěřila, ale tentokrát jsem se snažila udělat výjimku a krotit svoje předsudky.

//Borůvkáč přes Mahtae

Šly jsme přes Smrkáč. Už jsem ho jednou navštívila předtím, ale když už jsem tu byla zase, musela jsem ho pořádně zkontrolovat, a tak jsem ho intenzivně projížděla pohledem. Domov.
"Chm, co je mi po tom," pokrčila jsem rameny. Všechny vlčata asi ne. "Minimálně dva nejsou, ale jejich matka je tak moc k ničemu, že to vyjde nastejno," zhodnotila jsem něco, co jsem asi spíš pochytila od Meinera, než že bych se o tom sama přesvědčila, ale přišlo mi, že Meinere nebyl ten typ, co by někoho drbal jen tak pronic zanic. Narozdíl ode mě. Já jsem byla přísná kritička.
"Aha. No - černá je lepší než šedá, to se na mě nezlob. Já za tvůj kožich nemůžu," ušklíbla jsem se pobaveně. Možná s nadsázkou, možná ne. Spíš mě bavilo, že si vlčice můj úsudek o jejím kožichu zapamatovala. Pravda byla taková, že extrémně hroznej nebyl. Aspoň na něm měla jednotnou barvu, žádný hnusný odznaky a ten odstín se taky dal, na to, že to byla prakticky šedá. A když jsem se teď dozvěděla, že je ten vořech idiot, asi už nebylo co řešit. "Jednou blbeček, pořád blbeček," usoudila jsem. Nepřekvapovalo mě to. Půlka Gallirei byli blbečci. A ta druhá půlka byly blbky. A ten nepatrnej zlomeček mezi, to jsem byla já.
"No, historku, historku," zabrebentila jsem, "já už jsem ti o sobě vykecala skoro všechno, a i když o sobě mluvím náramně ráda, o tobě pořád nevím vůbec nic. Jak mám vědět, že nemáš nějakou hnusnou přenosnou nemoc, nebo že nejsi třeba slabomyslná?" prošpikovala jsem jí očima. "Možná, že když se konečně trochu vybarvíš, řeknu ti nějakou zajímavost o našem rodu, hm?" zvedla jsem hlavu vysoko do vzduchu, pyšná na svůj návrh, a následovala jsem vlčici kamsi na západ. Vlastně stejnou trasou, jako jsem přišla s Kyklopem, ale to nevadilo. Začínal den, a já jsem se procházela ráda. Narozdíl od ostatních tlustoprdek jsem si tak držela linii, abych byla krásná.

//Úzká rokle přes Lesík topolů

"Nechtěla," odtušila jsem lhostejně. Protože opravdu nechtěla. Doteď mě to vlastně ani nenapadlo. A když jsem byla mimo Gallireu, nenarazila jsem na nikoho z rodiny, ani na známky toho, že by někde měli být. A extra daleko jsem se tahat taky nehodlala. Takže to vůbec nemělo cenu řešit.
"I sirotek s tuhym kořínkem je pořád jenom zbytečnej sirotek," ohrnula jsem nad tím nos. Ty škvory jsem viděla. Většina z nich byla k ničemu. U Siriuse už to vypadalo nadějně, ale taky se při procházce v zimě sesypal jako domeček z karet. A ten měl ještě ke všemu matku, která byla úplně stejně k ničemu. Nedělala ve smečce nic, ani si ty haranty nehlídala. No hrůza. Nechápala jsem, kde na to všechno bere Launee nervy. "Jsem pro. Můžeme je tady poskládat za hranice a vypustit do přírody," pokývala jsem spokojeně hlavou, když Rez navrhla, že bychom je sem mohly přestěhovat.
Našpicovala jsem uši, když se začal někdo blížit. Normálně bych to už dávno zjistila podle čichu, ale takhle uprostřed hovoru jsem to zjistila až ve chvíli, kdy to naznačila vlčice vedle mě. Byl to vlk. Nějakej zdejší vořech. I když jsem musela uznat, že takové symetrické a... relativně normální zbarvení, jsem ve zdejších končinách neviděla dlouho. Napřímila jsem se, jako kdyby mi tenhle les patřil, ale většinu mluvení za mě stejně dělala Rez, takže mi celá situace nestála ani za pozdrav. Rychlá výměna? Koho za koho? Zmateně jsem svraštila čelo, zatímco jsem si ho intenzivně prohlížela. Ještě chvíli jsem zůstala stát na místě, když se šedá dala do pohybu, než jsem dotyčnému suše kývla na rozloučenou a zařadila se vedle ní. "Cvok? Co dělá špatně? Takhle decentní kožich jsem tu ještě neviděla," spustila jsem, jako kdyby nebyl pár metrů za námi, a opustila jsem les po jejím boku. Zvláštní návštěva.

//Erynij

Moc díky za super akci, byla to sranda tvořit i číst! :D
A poprosím o:
- 8 oblázků
- 15 květin
- 5 křišťálů

Pokývala jsem lehce hlavou, když se mnou souhlasila.... vlastně v tom, že je Kyklop pěkně zvláštní, a taky jednodušší. Musela jsem se uculit, že někdo někým pohrdá společně se mnou. V tomhle se tu těžko hledal parťák, protože na Galliree byli všichni náramně tolerantní hodňouskovský dobroseři, třeba jako Launee s Therionem.
"Já... jsem tam nikdy nebyla," protlačila jsem spíš mezi zuby. Nebyla to přece ostuda, že jsem tam nikdy nebyla. Nechtěla jsem tam. Něco bylo prostě špatně, jinak by matka neodešla a nezaložila autonomní Assassínskou oblast tady. "Ale nejsou to povídačky!" doplnila jsem se urychleně. "Ach, povídala bych ti báje o našem rodu klidně hodiny. Je opravdu smutné, že jediná normální zdejší zástupkyně jsem já," vydechla jsem zklamaně ještě jednou. O bratrech byla opravdu škoda mluvit, a rodiče se strýcem vězeli Život-ví-kde. Kdyby tu všichni byli, už by nám půlka území ležela u nohou a šlapali bychom jim na hlavy. Nachvíli jsem si vzpomněla, jak mě všichni museli obsluhovat už jako vlče... tehdy to bylo všechno mnohem snazší. Teď jsem si všechno musela zařizovat sama, jako nějakej chudák.
"Baghý," zopakovala jsem nahlas. Zvláštní jméno. Znělo jako kdyby někdo zvracel, když ho vymýšlel. Musela jsem si zkusit, jestli mi vůbec půjde přes tlamu. "Neznám," oznámila jsem po krátké pauze. Nebo si jí nepamatuju.
"Nelžu když řeknu, že by mě nemrzelo polovinu vlčat z naší smečky shodit ze stráně. Radši než koukat na to, jak šíleně odpudivý kožichy maj," prohlédla jsem si s nezájmem drápky. Nemělo cenu schovávat, jaká mrcha jsem. Já jsem byla vždycky pro likvidaci slabších a ošklivějších. Ani nemluvě o sirotcích. Ale nebyla jsem vraždící psychopat, jako třeba Kyklop. Sama bych to neudělala, ani bych se nezabývala vymýšlením nějakého plánu, jak to udělat. Prostě jsem čekala, až se to udělá samo, a žvatlala jsem o tom.
"Snažíš se mě přestěhovat, nebo co?" otočila jsem se lehce podezíravě na vlčici, když začala chválit zdejší smečku. "A neodpověděla jsi mi na otázky," doplnila jsem ještě. Nehodlala jsem s ní probírat vlastní život, jestli chtěla dělat tajnosti s jejím vlastním. Mně stačilo k podráždění málo. Nebyla jsem zvyklá se ptát dvakrát, ani v běžném hovoru.

"On? Dělá mu radost už jenom to, že může někomu nakopat zadek. Kdybychom měly taky mozek velikosti vlašáku, možná to pochopíme," usoudila jsem. Tedy za předpokladu, že vlčice vedle mě taky neměla mozek velikosti vlašáku. Byla jsem si ale už v prvních pár chvílích docela jistá, že trávit čas v její přítomnosti zabíjí mnohem míň mozkových buněk, než trávit čas v přítomnosti Kyklopa. I tak tu bylo pár pochybností. Předně ta, že se kamarádí s jeho ségrou. Jestli jsem jí měla věřit tak, jako Meinerovi, potřebovala jsem jí ještě pořádně proklepnout. Dalo se v ní narozdíl od ostatních číst docela těžko. Jakkoliv jsem jí nenápadně prohlížela kousíček po kousíčku, nechytala jsem se žádného zvláštního detailu. Obvykle mi nedělalo problém o ostatních něco zjistit jenom podle toho, jak vypadají.
"Assassíni chvíli vládli i tady, ale ohnisko našeho rodu je úplně jinde, daleko za hranicemi," objasnila jsem. Zvláštní - já jsem se do domoviny nikdy vracet netoužila. Nechtěla jsem to tam ani navštívit. Jestli matka odešla, tak určitě ne bezdůvodně. A já jsem matce věřila. Byla jsem jako její kopie. Pokračovala jsem v tom, co ona začala. Akorát byla okolní situace tak zoufalá, že to moc nešlo. Byla to bída.
"Málo vlčat, hmmm... že bych přesídlila?" nadhodila jsem s nadsázkou a švihla jsem spokojeně ocasem, načež jsem začala s vizuální inspekcí lesa. Těkala jsem očima od stromu ke stromu, dokud jsem si nezmapovala většinu okolí. "Jak se jmenuje známá?" Byla tu velká šance, že to stejně zapomenu, jestli nebyla extra důležitá, ale informace se hodily vždycky. Možná jsem jí znala.
"S Meinerem!" okřikla jsem jí zdrceně a stáhla jsem uši k hlavě po jejím dalším prohlášení. "Jakože by bylo jedno mělo bílou srst, další černou srst a třetí hnědou? Musela bych ty první dvě utopit," zavrtěla jsem hlavou s prudkým výdechem. "Dokud jsem byla malá, matka pro mě sháněla někoho se správnou barvou srsti. Měl to být minimálně beta, nebo syn alfa páru. Dovedeš si představit, jak málo takových je?" svraštila jsem čelo. Po pár zážitcích mimo Gallireu mi vlastně spíš přišlo, že si budu muset vystačit sama. Svádět ostatní jenom tak pro radost, když něco potřebuju. Ve finále mi nikdo doopravdy nestačil. "Ty jsi zdejší? Přišla jsi s někým? Partner? Máš někde vlčata? Vyhlídla sis někoho?" zavalila jsem jí na oplátku otázkami zase já. Něco za něco. A byla jsem zvědavá. A chtěla jsem odvést téma od toho, že bych někdy vlčata měla mít já. Znamenalo by to předat moc... a to jsem nechtěla. Kdyby ty haranti byli po mně, chtěli by mě akorát svrhnout z trůnu, jako já matku.

//Kierb přes Východní Galtavar

"Možná... měl by?" změřila jsem si vlčici s hranou podezíravostí. Těžko říct, jestli byla rváč. Jednu jizvu měla, to jo. A levý ucho taky nic moc. Ale nevypadala, že by na mě chtěla jakkoliv útočit... i když v týhle říši psychopatů jeden opravdu nikdy nevěděl. "Slíbil mi, že se pro mě někoho zbaví, to je tak všechno," usmála jsem se, jako kdyby to byla všední věc. Jenom mi došlo, že zrovna tahle vlčice detaily slyšet nepotřebuje, když jsem prakticky objednala vraždu vlčete ze smečky. Ups. Stejně jí to vlče určitě štvalo taky, bylo prostě příšerný. Nikomu určitě chybět nebude.
"Barva je naprosto zásadní. Ale chápu, že to nevíš. Neví o tom skoro nikdo. Dokud určitým oblastem vládli Assassíni, spousta vlků tam vůbec nemohla vkročit," vydechla jsem nostalgicky, jako bych tu éru snad sama zažila, i když už jsem se prakticky narodila do doby, kdy byl náš rod těžce na ústupu. Možná jsem byla poslední čistokrevná členka. Bastardi, Fiér a jeho nová smečka. Všechno špatně.
Než jsem se nadála, byli jsme na území smečky. Bylo označené, ale mně to bylo fuk. Nebyla jsem vetřelec, byla jsem návštěva. A kdyby to nepochopili, svedla bych vinu obratně na vlčici vedle sebe. I tak jsem kousek za hranicemi iniciovala zastávku, aby to nevypadalo, že jim chceme proniknout až do úkrytu. "Mhhhhm, ahaa," pokývala jsem hlavou nad její odpovědí ohledně Meinera. Zamyslela jsem se, kde teď asi je. Ale byla jsem to já, kdo ho v močálech nechal skoro bez roloučení. "Známe se ze smečky," potvrdila jsem trochu suše, ale nevěděla jsem, co dalšího mám dodávat, protože jsem sama neměla absolutní tušení, co se děje. A já bych nikdy nepřiznala, že nemám tušení, co se děje. "Jsem Lindasa, jasně, že za mnou běžel," zkusila jsem to s lehce pokrčenýma ramenama vysvětlit, ale asi to pořád nebyla dostačující odpověď. Takže jsem začala po okolí očima nenápadně shánět někoho nebo něco, co odvede pozornost od tématu.

"Ale samozřejmě, že bych se nezahazovala s někým takovým. Potkala jsem ho náhodou, udělala jsem si z něj bodyguarda a pak jsem ho chtěla u smečky vypustit do přírody... což jsem taky udělala," pokrčila jsem rameny. A možná jsem si u něj omylem objednala, aby se zbavil toho idiotskýho hlučnýho vlčete. A znovu bych to asi neudělala, protože byl mistr Kyklop dost zvláštní. Určitě měl spoustu problémů. Jenom jsem doufala, že ani jeden z těch problémů nebylo něco nakažlivýho.
"Hm... jiná než on. Jestli má stejně nevkusně zabarvenej kožich, bavit se s ní stejně nějak extra netoužim," mlaska jsem. A vůbec - mentál jako mentál. Jestli nebyli nevlastní, určitě s bratrem musela mít něco společného. Já jenom tiše doufala, že se celá jejich rodina nehodlá nějak množit dál, protože tolik hnusnejch šedivejch divnejch vlků jako Kyklop zas nepotřebujem. Snad ta nádhera nepatří k nám do smečky.
Nastražila jsem uši, když Rez prohlásila, že by se radši prošla. To já ostatně taky, a zatím mi nějak extrémně nevadila, takže se klidně mohla přidat... což u mě byla docela vzácnost. Pokynula jsem tedy hlavou náhodným směrem a pomalu se rozešla jižně, protože na jihu posledních pár nocí narozdíl od severu nesněžilo, což bych teď uvítala. Neměla jsem tu břečku ráda. Kazilo to kožich a jeden se o něj musel starat mnohem víc. "Odkud Meinera znáš?" zajímala jsem se neutrálně, když ho zmínila.

//Borůvkáč přes Východní Galtavar

A než jsem se nadála, byl večer! Celej den v háji. Timhle tempem tu Gallireu neovládnu. Nespokojeně jsem si párkrát dupla tlapkou, snažíc se přes protivnou severní oblohu vyhledat, kde přesně to slunce zapadá. Čas utíkal hrozně rychle, když ho jeden potřeboval. Ale ani v životě by mě nenapadlo si myslet, že stárnu. Pořád jsem si přišla nejmladší široko daleko. Nebo minimálně jsem podle toho vypadala, protože jsem byla prostě krásná. Skoro jsem měla náladu se jít zkusit podívat, jestli není řeka zamrzlá, jestli bych se v ní nemohla prohlédnout, protože mě pohled na sebe samotnou docela uklidňoval, ale vlčice mě stihla vytrhnout z myšlenek.
Sjela jsem pohledem na svoje drápky a potom na ní, abych jí ještě jednou zkontrolovala, když už teď byl mistr mentál pryč. Zklamalo mě, že je vlastně docela normální. Skoro až... lehce vkusná. Já byla radši v okolí někoho, koho můžu plnohodnotně kritizovat. Ale kazila jí to ta jizva. A šedá srst byla prostě taky šedá srst, i když v tomhle odstínu. "Někoho zabil, bavili jsme se o tom. Nevim koho, asi někoho hnědýho. Snad to nebyl můj bratr... i když," prohodila jsem a pokrčila s nezájmem rameny. Chudáci tuláci někde vychcípávali furt, co mi po tom bylo? "Všechno mu vykecám. Dá mu přes držku," usmála jsem se škodolibě, když zmínila Meinera. Vlastně jsem se nemohla dočkat. Když nebylo drama, musel si ho jeden prostě vyrobit vlastnoručně.
"Já jsem Lindasa," začala jsem, přemýšlejíc, jestli to mám odříkávat celé, protože už jsem to dneska dělala nejmíň tisíckrát. "Lindasa I. z rodu Assassínů, kdybys to chtěla vědět," doplnila jsem nakonec, protože mi to nedalo. A taky proto, že to vědět chtěla. Takhle byl celý můj titul asi sedmkrát delší než její jméno, a to jsem ani nezmínila, že jsem princezna, dědička rodu.
"To bych teda nechtěla, mít co do činění s Kyklopovou ségrou. Že se na to nevykašleš," rozhodla jsem se pustit do vyrýpávání dalších informací. Jestli byl divnej on, byla divná i jeho ségra, a jestli byla divná jeho ségra, byla asi divná i Rez. Jenom mi nesedělo, že se se Rzí baví Meinere, a ten byl v rámci možností snad nejnormálnější zdejší vlk, kdybych nepočítala vzhled.

Stáhla jsem uši k hlavě, když vlk prohlásil, že zabil někoho mně podobnýho. Izara? Ten se mi přece podobá. A je docela pravděpodobný, s tou jeho nevymáchanou hubou. Nachvíli jsem se zamyslela, jestli mám smutnět nebo ne, ale protože mě bratr jednak štval a druhak se určitě beztak půlku zimy nehnul na krok z úkrytu, došla jsem k závěru, že to zatím není potřeba. "Druhej tobě podobnej"... hm. To teď bylo ale jedno.
Sledovala jsem, jak vlk vyhrožuje nově příchozí vlčici, jak se s ní baví o jeho sestře, či co. Bylo to drama, co se mě netýkalo. Ale i tak... drama jako drama, a já měla drama ráda. Těkala jsem očima nadšeně z jednoho na druhýho, čekala jsem, jestli se začnou masakrovat a snažila jsem se rozmyslet, komu bych pomohla, kdyby na to přišlo. Asi tomu, kdo by vyhrával. A nebo bych nedělala nic, protože jsem si packy špinit nechtěla. Prostě bych stála a koukala, a potom bych se šla zahřát a najíst do úkrytu.
Kyklop se ale nakonec rozhodnul vypařit. Zavyhrožoval něco vůči Šedivce a odvalil zadek. "Nazdar, bubáku," zahučela jsem za ním nevzrušeně. Na vlčici jsem se otočila se stejným výrazem. Nezajímalo mě, jestli jí vyděsil, nebyla jsem utěšovací typ, takže jsem pro jistotu předem dělala, že se doteď nic nedělo. "Ne, nemáme s Kyklopem nic společnýho. Takovejch pitomců je tady habaděj. Je to hrozný. A nejhorší je, že se mezi sebou tyhle typy pořád křížej a vznikaj nový a nový exoti. Jsem poslední zdejší čistokrevnej vlk. A tehle buran po mně normálně vyjel! Chápeš to? Jak má jeden zachovat rod?" zavalila jsem vlčici informacemi, nenechávajíc jí prostor na vzpamatování, načež jsem lehce vydechla a donutila se k úsměvu. "Takže Rez," zkusila jsem jí naschvál oslovit jménem, i když se nepředstavila. Byla to určitě ona. A jestli ne, mohla jsem pak prostě tvrdit, že jsem nic neřekla. Tvrzení proti tvrzení. Ráda jsem ostatní mátla, aby si pak připadali blbě. "Jaká je situace v lese, hmm?" začala jsem loudit informace. Milovala jsem informace. Pohlcovala jsem je, jako nějaká houba.

"O to víc energie na všechno potom mám. To bys čuměl. A to je přesně důvod, proč se vlci jako my nemůžou míchat s nikým dalším. Někdo prostě do parametrů našeho rodu nikdy nemůže pasovat. Jeden si musí pořád hlídat, aby si neušpinil krev." poučila jsem ještě Kyklopa, než jsem jemně protočila oči. Věděl houby o tom, co to je, být princeznou. Absolutní houby. Byl možná tak pěknej buran. Tahle diskuze byla úplně beznadějná. Já jsem si tlapky prostě špinit nehodlala, a byla jsem si dost jistá, že jestli jednou budu vládnout dost silnou magií, ani to pro podmanění Gallirei nebude potřeba. Amatéři, co pracujou tlapkama.
Navíc - mezitím se k nám přidala ta další nádhera. Když jsem tak chvíli stála v její přítomnosti, došlo mi, že je asi z naší smečky, i podle jejích slov. Už jsem jí tam jednou viděla. Přitáhnul jí... Meinere... a... počkat! Rez? Musela jsem se trochu zamračit. Tohle byla ona? Ta náramně úžasná a hodná vlčice, která ho jediná psychicky netýrá? "Nejdeš nevhod!" prohodila jsem najednou. Už teď pro mě byla zajímavější společník než Kyklop, a to tu byla pár vteřin. Prostě mě zajímala. "S fešákem? Máš problémy s očima?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou, jako kdyby vedle nás vlk zrovna nestál. Určitě o sobě věděl, že vypadá hrozně.
A vůbec - celá situace pro mě byla pořád zmatenější. Zatímco Kyklop se chlubil, jak Meinereho... zamordoval? "Jsem si docela jistá, že myslíš někoho jinýho, protože bych poznala, kdyby byl po smrti," usoudila jsem suše. Nehodlala jsem dělat bůhvíjak překvapenou, protože jsem nebyla. Bylo mi fuk kdo, kdy, jak a komu namlátil. A byla jsem si docela jistá, že kdyby sem teď Meinere přišel, rozbil by tomuhle nemagickýmu chudákovi držku ještě než by stačil něco říct.
Potom se Šedivačka začala zajíat o detaily o vlkovi vedle mě, což už mě vůbec nezajímalo. Já jsem jeho jméno dávno zapomněla, a nepotřebovala jsem, aby mi v mozku zabíralo místo. Mohli by se chytit za ruce a jít skočit ze stráně. Párkrát jsem těkla očima z jednoho na druhýho a potom někam na západ, kam bych v tuhle chvíli nejradši odešla, protože mě tahle konverzace příliš nenaplňovala.