Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pouštní Oáza

Zvědavě jsem se rozhodla od pouštní oázy pokračovat více severovýchodním směrem, než jsem měla původně v plánu. Už jsem se nechtěla brodit tou břečkou, radši si ťapat hezky tady po písku. Sice foukal vítr, ale aspoň tu nesněžilo, a už vůbec tady určitě nebyla taková zima, jako na zbytku území Gallirei. Možná to bylo ale jenom tím, že byl písek ještě mírně vyhřáty z doby, kdy byl před pár hodinami den, a teď postupně ztrácel svou teplotu. Bylo dost dobře možné, že tu za pár chvil bude pekelná zima, takže jsem nemohla na území zůstat. A asi bych ani nechtěla. Chtěla jsem ho prozkoumat, ale zůstat tady? Na to jsem se necítila. Už jen proto, že si tu jeden nemohl pořádně sednout, ani lehnout, nebo minimálně dáma jako já by nemohla, protože vím, že by se mi písek zaboval úplně všude. Už se mi to párkrát stalo. Naposled před týdnem, když jsme byli u Oázy s Meinerem. Meinere… došlo mi, že bych ho měla taky najít a zjistit, co během té naší chvíle odloučení dělal. Byla jsem si docela jistá, že se někde válel a nedělal nic.
Nepatrně jsem přidala do kroku, protože mě tohle místo začínalo trochu děsit. Určitě tu žila spousta menších zrůdiček, která jenom čekala na to, až bude moct uprostřed noci vylézt z úkrytů. A já jsem u toho rozhodně být nechtěla. Neměla jsem kromě králíků ráda skoro žádná zvířátka, co byla menší než vlk. A ani vlky jsem vlastně neměla moc ráda. Nebo… většinu z nich.

//Kraj světa přes Tmavé smrčiny

//Tenebrae

Přešla jsem z lesa pomalu na volnou pláň. Nebo spíš… na poušť.
Musela jsem zjistit, jak to po tom všem vypadá na místečku, které jsme si s Meinerem jenom asi před týdnem nebo dvěma zamluvili pro sebe, a ze kterého jsme chtěli udělat své území. No prostě a dobře – když jsme tu byli předtím, nebyly tu ještě ani stopy po sněhu, ale od doby, co se Gallireou pár dní proháněla ta příšerná písečná bouře, se to docela určitě změnilo. Muselo to mít nějaký efekt i na poušť. A já jsem jenom tiše doufala, že nedejbože není zapadaná pod sněhem, nebo že to nenafoukalo tuny písku do té úžasné tůňky, ve které jsem se tak ráda prohlížela, když jsme tu naposledy byli. Nerada bych, aby se do ní nedalo koukat jako do zrcadla, protože to by potom ztratila svůj význam.
Sotva jsem na místo vstoupila, došlo mi, že něco se určitě změnilo. Měla jsem štěstí, že jsem sem přišla teď, a ne třeba před týdnem, kdy bylo počasí nejhorší. Tehdy se to vlastně zlomilo hned po chvilce, co jsme s Meinerem odešli. Teď už byly ale teploty vyšší, a celá oáza se vzpamatovávala z krutých mrazů. Na jejích západních okrajích, které pomalu hraničily s lesem, se pomalu zvedala sněžná hranice, čím víc šel jeden na západ. Ale u oázy naštěstí klesala, až nakonec mizela. Sníh se přece nemohl jen tak držet v poušti, a už vůbec ne, když se v posledních pár dnech teploty zvýšily. Dokonce mi přišlo, že je tu větší teplo. Rozhodně větší než na zbytku Gallirei, a možná i větší než to, které jsem tu zažila minule, kdy jsme se přišli schovat před zimou. Písek byl sice takový těžký a promáčený a prostě to nebylo ono, ale vypadalo to, že se oáza pomalu vzpamatovává. Chtělo to jenom trochu větru, aby se zdejší půda vysušila.
Pozitivní bylo, že takhle se písek ve formě zrníček nezabodával do srsti a nezůstával v ní i proti mojí vůli. Trvalo mi několik dní, než jsem se ho minule zbavila, a byla jsem z toho náramně vzteklá. Jednak to šimralo a druhak to nevypadalo dobře. Na druhou stranu tu ale bylo i negativum – teď se písek jako nějaká bahnitá břečka lepil na nohy, a to se mi taky vůbec nelíbilo.

//Ararat

//Medvědí řeka přes Středozemku

Slunce už se dávno schovalo za obzor a šlo spát (personifikace). Pohybovala jsem se po zdejším území, rychlá jako vítr (přirovnání), hledajíc něco lepšího na práci, nebo prostě způsob, kterým si utřídit myšlenky. Ledovým pohledem (synestézie) jsem skenovala celé okolí, vyhlížejíc nějakou společnost, nebo něco zajímavého. Jenomže než by někdo přišel do těhlech končin, musela bych čekat nejmíň tisíc let (hyperbola). Nebyla tu ani noha (synekdocha), nebo jsem si spíš nikoho nevšimla ve všem tom rozruchu, který právě ovládal mé tělo. To se mi teda povedlo (ironie), zase jsem zabloudila někam úplně do háje, pomyslela jsem si. Proč vždycky já? (řečnická otázka) Ó Živote, navěď mě prosím někam, asi jsem se ztratila (apostrofa). Nejenom jsem nevěděla, kde jsem, ale možná jsem byla dokonce ztracená, no prostě úplně opuštěná uprostřed ničeho, až zoufalá, nebo možná nejzoufalejší na světě! (gradace) Tmavé, černé světlo (oxymoron) pohlcovalo celou pláň. Teď už nemělo smysl pospíchat, a tak jsem chůzi zpomalila (inverze). Byla tu prostě jenom tma a ticho a šero a noc a nic (polysyndeton). Kdybych měla kapku štěstí (metafora), třeba by mě osud navedl k nějakému místu, které aspoň trochu poznávám. Nechápala jsem, jak jsem se mohla takhle ztratit. Tahle noc mě úplně vraždila (dysfemismus). Na mé poslední špetce naděje už pomalu rostl zelený trávníček (eufemismus), ale najednou jsem si všimla řeky, podél které se dalo dostat k oáze, u které jsme předtím byli s Meinerem. S úlevou jsem si vydechla a pokračovala jsem tedy v cestě směrem na jih.

//Pouštní oáza

//Vodopády přes Mahtae

Zdrhala jsem podél řeky jižně, hlavně, abych utekla od toho vlka, nějakým způsobem minula Rez a prostě se vypařila. Neběžela jsem už dlouho, nebyla jsem na to vůbec zvyklá, ale v tuhle chvíli mi po opravdu dlouhé době přišlo, že je to potřeba. Musela jsem si utřídit myšlenky, uklidnit se, vzpamatovat se, znovu zprovoznit svůj mozek. Dneska jsem se skoro nepoznávala. Na veřejnosti jsem se hlídala vždycky, ale když jsem s někým byla sama, poslední dobou mi princeznovské chování dost ujíždělo. Co to do tebe vjelo? Byla jsem přesvědčená, že jsou za tím nějaká zdejší kouzla. Tahle země byla přece jenom skrz naskrz nasáklá magií, takže to bylo vysoce pravděpodobné.
Jakmile jsem byla na volném prostranství, úroveň sněhu se o něco zvedla a mně už se nechtělo běžet. Zpomalila jsem na úroveň rychlosti, co se podobala klusu, a pokračovala jsem spíše východním směrem. Potřebovala jsem pryč. Uklidnit se, schovat se, jenom nachvilku. A potom se můžu vrátit do smečky. Musím se tam ukázat, dlouho jsem tam nebyla. K čemu tu smečku mám, když tam přes zimu skoro nejsem?
Po pár krocích jsem se přece jenom zastavila a ohlédla směrem, kde jsem za sebou tmavého vlka nechala. Nori, Nori... snažila jsem si opakovat v hlavě, abych to nezapomněla. Obyčejně jsem byla zvyklá si cizí jména rovnou vyklepávat z hlavy a zapomínat je, aby mi tam nezabírala místo. Tohle jméno jsem si chtěla zapamatovat. Prostě... chtěla! Nevěděla jsem proč. Chtěla a... a basta. Možná proto, protože se mi líbilo, co říkal. Chválil mě. Sám od sebe. Neměla jsem potřebu na něj hulákat a kritizovat ho, jako jsem jí u ostatních normálně mívala. A navíc mě náramně zajímalo, co že to je na něm špatně, že mě před ním Rez varovala. Vždyť... se ke mně choval normálně. Až hezky. Dokonce tak, že jsem ho opravdu chtěla vidět znovu. Jako kdyby šly všechny Assassínské zvyklosti a zásady nachvíli stranou. Nori... hm.

//Tenebrae přes Středozemku

Když vlk pronesl, že mě zná, srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Zná mě! Pamatuje si mě! Takže jsem ho určitě taky zaujala! Byla jsem jako malá. Snažila jsem se svůj ocas držet tak, aby se nezačal ze strany na stranu houpat nápadně rychle, ale musela jsem se na to vyloženě soustředit. "Kámošku... nechala jsem jí u řeky, rozloučily jsme se," odpověděla jsem jednoduše, ale v jeho přítomnosti jako kdyby i vyřčení tak jednoduché věty bylo šíleně náročné. Říkala i něco o něm, ale... určitě to nebyla pravda. Vůbec jsem nevěděla, co to se mnou je. Kdyby tě Rez viděla, tak tě zmlátí. A kdyby tě viděla matka, tak tě taky zmlátí. A otec asi taky. A sebe samotnou jsem niterně taky měla chuť zmlátit, ale celé moje tělo teď ovládalo srdce. Možná proto jsem na vlka všechno vybalila tak rychle, že ho to akorát znervóznilo. Bylo to na něm docela vidět. Potvrdil to i ten jeho křečovitý úsměv. Jako kdyby mi tu lichotku neuvěřil.
Ale ne... vyděsila jsi ho. Že by... že bych se mu nelíbila? Já, Lindasa I., z rodu Assassínů? Copak nemůžu mít kohokoliv, koho si zamanu? Jsem krásná! Nejnádhernější v okolí! Na kožichu nemám ani šrám, a starám se o něj, a držím si linii! Jak mi to v mozku šrotovalo, najednou mě opustil kus sebevědomí a nahradila ho nervozita, která pro mě také byla naprosto neznámým pocitem. Naštěstí tuhle nervozitu zachvíli vystřídala zase úleva - hned po tom, co mi vlk oplatil lichotku. "Ach, děkuji ti, snažím se," uculila jsem se jako nějaká nezkušená a nepolíbená nána. Prostě jsem si nemohla pomoct. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi přišlo, že už za to nemůže amorek, že jsem si tuhle situaci prostě vyrobila sama, a že se s ní teď budu muset nějak vyrovnat. Hrabe mi? Očaroval mě někdo? Očarovala jsem se sama? Nebo mě očaroval... tenhleten? Překvapeně jsem zamrkala a probrala jsem se z myšlenek, když se zeptal, jestli bych měla zájem. Měla bych zájem? Zamrkala jsem ještě párkrát. Možná bych se na to měla vrhnout rovnou, hmm? Měla bych mu olíznout čenich, tak jako mně před chvilkou Rez. Už nejsem nejmladší. Potřebuju partnera. Ale... takhle narychlo? A určitě má houby postavení. A nemá ani hnědej kožich! Teda, má hnědý oči... a má černej kožich... hlavně černej, z většiny černej, takže to je v pořádku, a... Došlo mi, že moje odmlka už je moc dlouhá. "M... možná?" vyklouzlo mi z tlamy spíš samo. Moc jsem to uspěchala. Takhle to nejde, nejsem žádná... lehká... vlčice! "Já... promiň, že jsem tě takhle přepadla," zabrblala jsem, pustila jsem náš oční kontakt a začala jsem se zmateně rozhlížet po okolí, přičemž jsem malinko couvla. Zkazila jsem to?
Zabloudila jsem očima někam do rohu, kde se poblíž vody díky vyšším teplotám posledních pár dnů začaly drát na povrch první sněženky. Abych nějak marně odvedla pozornost od všeho toho, svižně jsem ke květinám přešla, dvě jsem tlamou jemně vytrhla ze země, položila jsem je na sníh, uškubala jsem jim větší část stonku a zbytek jsem pravou tlapkou šmrdlala tak dlouho, dokud se dva stonky nezamotaly do jednoho a dokud z toho prostě a dobře nebyla kytice o dvou květech, kterou jsem vzala do zubů, načež jsem se pomalu vrátila k vlkovi. "Poslouchej," pronesla jsem, když jsem mu květinu položila až k nohám. "Tohle přijmi jako památku na mě! Ještě se uvidíme. Někdy... začneme odznova, dobře? Musíš si tenhle artefakt nechat," vychrlila jsem ze sebe tak rychle, aby nebylo vidět, jak moc jsem ze situace nervózní. "Jo, začneme odznova! Najdu si tě. Vím, kde bydlíš," začala jsem nervózně couvat, dokud jsem nebyla tak daleko, že jsem skoro zmizela ve tmě. "Jmenuju se Lindasa!" broukla jsem za ním ještě svižně, než jsem se otočila a ačkoliv jsem normálně vůbec nebyla zvyklá běhat, rozběhla jsem se kamsi do pryč, abych oba z nás dvou ušetřila od mého zvláštního chování. Jsi idiot? Co to sakra bylo? Tohle chování je pod tvojí úroveň! Absolutní selhání! Takhle nervózní jsi ještě v životě nebyla! Ten vlk o tom musí pomlčet, nebo... jo, musíš ho pak najít. Napravit to. Ukázat mu, že nejsi takhle nervózní chudinka. Ne, vždyť nervózní chudinky normálně šikanuješ! Zavrtěla jsem hlavou, abych ho z ní vytřepala, ale nějak to nešlo. Musela jsem si jít... opravit mozek a uklidnit srdíčko.

//Medvědí řeka přes Mahtae

//Mahtae

Nevím proč, ale jakmile jsme se se Rzí rozloučily, zamířila jsem k vodopádům. Znala jsem je moc dobře, a bylo to prostě moje místo. Dřív vlastně patřily k naší smečce, protože se rozprostíraly vedle ní, ale dnes to bylo prostě území nikoho. Přesto se mi nezdálo, že by dnes večer bylo prázdné. Hned po cestě sem jsem ucítila velice čerstvý pach. A znala jsem ho. To je ten vlk ze smečky, co mě před ním Rez varovala. Jak že se to jenom jmenoval?
Než jsem ve svojí vlastní hlavě našla odpověď na tuhle otázku, jeho silueta se objevila jenom kus cesty přede mnou. Slunce přecijen zapadlo teprve před malou chvilkou, takže bylo vidět o malinko líp než uprostřed noci. Zapřemýšlela jsem, jestli se chci s někým takovým vůbec zahazovat, ale... musela jsem si přece dělat známosti, no ne? Jak jinak jsem chtěla všem hlupákům vštípit, kdo je ve zdejším kraji nejkrásnější a nejžádanější? "Dobrý večer, co ty..." začala jsem, protože jsme se dneska už dříveji viděli, ale najednou jako kdyby... se něco změnilo.
A zničehonic… to přišlo. Jako kdyby mě zasáhlo nějaké zvláštní kouzlo, přišlo mi, že tenhle vlk je prostě… on. Možná, že to bylo tím, že jsem dlouho neviděla nikoho s relativně normálním zbarvením. Možná to bylo těma hnědýma očima. Nebo tím, že už jsem zapomněla, jak mě před ním Rez jenom před nedávnem varovala. Ale jak bych mohla zapomenout? Možná jsem byla jenom zmatená z toho, jak mi vlčice před pár minutami olízla čenich, i když to bylo omylem. A nebo na mě možná šlo jaro. A nebo všechno najednou. Teď už jsem ani nepotřebovala znát jeho jméno. "Víš, že jsi docela fešák? Dlouuuho jsem neviděla takhle… hezky, symetricky zbarvenej kožich," zamrkala jsem na něj. Rozhodla jsem se mu hrubě narušit osobní prostor a dojít prostě bez varování až k němu. Nemohla jsem si pomoct. Už tehdy když se u nás mihnul v tom smečkovém lese mě zaujal, ale teď jsem měla poprvé šanci si ho pořádně prohlédnout, což jsem taky udělala. No opravdu! Většina jeho kožichu byla černá, což byla moje druhá nejoblíbenější barva kožichu, a ty znaky na něm sice možná byly šedé, ale byly na jeho těle rozmístěny tak perfektně, že jsem mu to byla schopná odpustit, i přes nenávist ke všemu šedému. Snažila jsem se maskovat výraz na své tváři tak, aby nevěděl, jak moc hotová z něj jsem, a abych spíš mohla hrát nedostupnou, ale určitě měl něco do sebe. Byla to láska na první pohled. Amorek mě musel trefit přímo do zádele. No teda, a to není alfa a ani nemá hnědej kožich! Matka by tě hnala. Já jsem si ale pomoct nemohla. Ne, už mi nebylo pomoci. Byla jsem momentálně naprosto poblázněná. Vůbec jsem se nepoznávala. "Pověz mi… máš nějakou partnerku, hmmm?" zajímala jsem se bezprostředně. Jestli má, tak to přece nevadí. To není pohlavní choroba, mít partnerku. Párkrát jsem na něj sladce zamrkala, než jsem vůbec byla schopná odvrátit zrak, ale stejně jsem se očima zase vrátila k němu. Nemohla jsem je odpoutat. Ani jsem nemohla přestat kroutit ocasem spontánně ze strany na stranu. Můj mozek vypnul a celé tělo ovládala řeč srdce.

//Západní Galtavar

Zapřemýšlela jsem, jak by asi Rez vypadala, kdyby měla klikyháky na těle. No - možná, že kdyby je měla už teď, a nebylo by to pro mě dost vkusné, vůbec bych se s ní nezačala bavit. Někdy jsem to prostě přeháněla se vzhledovými nároky, ale bylo to potřeba - kdo jiný by v tomhle kraji dělal módní policii? "Dávej si na Smrt pozor, je to pěkná mrcha. Už když jsem byla malá, byla na mě pěkně hnusná. Je zákeřná a nesmíš jí vytočit," poradila jsem vlčici, protože jsme teď byly kamarádky, jinak bych nikomu normálně neradila. Naopak - normálně bych ostatní navedla, aby udělali nějakou blbost, a pak se bavila jejich neštěstím. Nebylo nic lepšího než cizí neštěstí. "Ale jestli máš dost drahokamů, určitě se jí zeptej na příkaz! Podle mě by se ti ta magie líbila," ušklíbla jsem se ještě, spokojená sama se sebou, že už nejlepší magii pod sluncem mám.
"Je nádherná," zaradovala jsem se ještě jednou nad ódou, kterou na mě složila. Možná jsem byla zlá manipulativní mrcha, ale jestli si chtěl někdo omotat okolo prstu mě, očividně stačilo zazpívat ódu. Měla jsem z toho na svůj vkus až přehnanou radost. Až jsem si nachvíli musela vnitřně říct, že bych si měla dávat většího majzla.
"Hm... hnědosrstý krasavce," drcla jsem do ní spíš zamyšleně na oplátku. Nevěděla jsem, jestli je to to, co teď potřebuju. Jasně - rozptýlení bylo fajn, ale já jsem nechtěla, aby mě kdokoliv brzdil. Kdybych měla závazně shánět protějšek, musel by to být asi někdo, kdo má výrazně vyšší postavení a pomůže mi se vyhoupnout až na vrchol, jenom abych ho pak mohla odhodit jako kus hadru, protože už ho nebudu potřebovat. Co byla láska? Nepotřebovala jsem jí, ani jsem na ní nebyla zvyklá, ani jsem jí nepociťovala, k nikomu. Byly jenom motivy. A rozptýlení. Nic dalšího asi nebylo potřeba, nebo jsem si to minimálně nemyslela.
A než jsem se nadála, byla naše procházka u konce. Rez navrhla, že se rozdělíme, a dáme si sraz až ve smečce. Nebyla jsem vůbec proti, ačkoliv jsem na zbytek večera zatím asi plán neměla. Pootočila jsem hlavu k vlčici, abych se s ní mohla pořádně rozloučit a darovat jí svůj poslední drahocený úsměv, ale najednou mi... olízla čenich? Lehce jsem ucukla, protože mě to překvapilo, a zarazila jsem se na místě. Okamžitě jsem zkusila vyhledat odpověď v jejím obličeji, který mi napověděl, že to nebyl záměr. V hlavě mi začalo šrotovat, jak vrátit tuhle zvláštní situaci do normálu, ale možná jsem nad tím jenom přehnaně přemýšlela. "Taky jsem se s tebou ráda prošla, Rez," pronesla jsem výrazně méně sebejistě než normálně, ale stejně upřímně, a na tváři se mi vyloupnul spokojený úsměv. "Šťastnou cestu zpátky do smečky," popřála jsem jí ještě, než jsem se hrdě napřímila, švihla jsem ocasem a jako duch jsem v západu slunce zmizela někam za obzor, pořád myslejíc na to, co za zvláštnost se to právě stalo.

//Vodopády

"Né, on se na mě nevykašlal, to já na něj, protože je pěknej idiot. Měla jsem se ho zbavit dřív, než nadělal tolik ostudy," svraštila jsem čelo při vzpomínce na to, co všechno se mi bratr snažil nakecat a jak mě chtěl ztrapnit. Když jsem se nad tím teď zpětně zamýšlela, vlastně mě dost vytočil. Tak moc, že mi bylo jedno, že je to bratr. Ve chvíli, kdy neuznával náš rod a stříbrnou krev, nebyl pro mě nic. Ale to nevadilo. Vždycky jsem věděla, že je slabší kus, a já jsem tíhu našeho jména klidně hodlala nosit sama. Věděla jsem, že to přijde. Že se z něj jednou stane jenom další Fiér. Matka taky říkávala, že samečci mají prostě jednodušší mozek. Proto jsem byla ráda, že jsem konečně v přítomnosti vlčice, která mi trochu rozumí. Meinere byl fajn, dokonce jsem na sobě poznala, že mi chybí, ale jeden si od těch jeho depresivních móresů potřeboval sem tam odpočinout. Nebo jsem to minimálně potřebovala já, jinak bych mu utrhla hlavu. Rez byla v tomhle ohledu asi trpělivější, aspoň podle jeho vlastních slov.
"No... možná bych si vybrala," začala jsem zamyšleně polemizovat. Musela jsem si samu sebe představit, jak by to asi vypadalo. Určitě by to bylo na dlouhou diskuzi se Životem, a musela bych to pořádně zvážit. Ono koneckonců těžko říct, jestli to v našem rodě vadilo, protože o tom matka nikdy nemluvila, ale sama přece nic neměla. A z pár vlků jsem si kvůli tomu dřív utahovala. "Musela bych to pořádně promyslet. Ty to máš v plánu?" zajímala jsem se. Páni - já jsem se nefalšovaně zajímala. Možná, že tahle vlčice měla nějakou spešl magii, která z vlků vytahovala to nejlepší.
Když se ale začala smát po mém hudebním vystoupení, stáhla jsem uši automaticky k hlavě a ocas mi trochu spadnul. Na vteřinku jsem se lekla, že se směje mně. Protože kdyby se smála mně, asi bych musela ukončit naše přátelství, přetáhnout jí kamenem po hlavě a shodit jí ze stráně. Zdálo se ale, že to nemyslí špatně. Naopak - jako kdyby se nakazila mojí dobrou náladou, začala si pozpěvovat taky. A bylo to... o mně? Zorničky se mi úplně rozšířily a zůstala jsem za ní chvíli stát jako opařená, než jsem se probrala z transu a začala jsem jí spěšně dohánět. Poslouchala jsem všechny ty slova jako opařená. Byla jsem z toho prostě v šoku - někdo složil ódu? Na mě? Samozřejmě, byla jsem narcis, totální narcis, takže by to se mnou normálně nemělo hnout a měla bych se jenom pyšně usmívat, ale nikdo na mě doopravdy ódy neskládal. Teda - nikdo kromě mě. "Rez, to je nádhera!" vydechla jsem s nehraným úžasem. "Prosím, zapamatuj si to! Zapamatuj, ať se to nikdy neztratí!" doplnila jsem naléhavě, jako kdyby na tom závisel můj život, a pěkně jsem se na vlčici za chůze namáčkla. "Páni, takže z nás opravdu budou kamarádky," zabrblala jsem si nakonec spíš tak pro sebe. Nemohla jsem se přestat usmívat. Někdo, kdo ocenil můj kožich, a dokonce na něj zazpíval ódu? Vlčice vedle mě si mohla být jistá, že po tomhle se mnou nejenom může počítat jako se stoprocentní spojenkyní, ale že už se mě nikdy nezbaví.

//Cedrový háj

"Hm, Izar, Izar... je to exot! Co jsme oba zpátky na Galliree, normálně mu přeskočilo. Já bych na náš rod nikdy nezanevřela, to teda ne," začala jsem si stěžovat, když vlčice zmínila jeho jméno. Jestli na něj byla zvědavá, byla jediná široko daleko. Já jsem na něj teda určitě zvědavá nebyla, to ani náhodou. Mohl být rád, že jsem mu za to jeho chování neurvala ocas, když jsem ho naposled viděla. Bylo to, jako kdyby mu někdo proklel mozek. Ale dutohlav byl koneckonců odjakživa, takže se ani nebylo čemu divit.
"Samozřejmě, matka byla zdejší nejdůležitější zástupkyně našeho rodu. Měla čistě stříbřitou krev. Naučila mě úplně všechno. Pravá dáma. Škoda, že tu není, abys jí poznala," klesla jsem hlasem do trochu smutnějšího tónu, ale hned jsem tu myšlenku okatě zahnala a začala si místo toho hledět dalších věcí. Dívala jsem se okolo nás. Hledala jsem ve vyšších teplotách první náznaky jara, ale protože ještě pořád docela hustě sněžilo, moc dobře to nešlo. Chtěla jsem, aby už bylo jaro. Kdybych očima našla jedinou květinku, sněženku, no prostě cokoliv. Ale zatím neúspěšně.
Rez mezitím pokračovala v našem rozhovoru o zdejší módě a tak vůbec, což mě náramně bavilo. "Hm, myslím, že si to můžeš u Života koupit, jakmile ovládáš některou z magií perfektně. Nebo ti to možná musí přidělit, těžko říct. Já si myslím, že když se to povede hezky vkusně, může to vypadat dobře. Bohužel jsem ale zatím viděla jenom samou tragédii, co se toho týče. Většina zdejších nemá vůbec vkus," orhnula jsem nos, pořád očima skenujíc okolí. Kdyby jen náznak... náznak toho, že zima končí. Byl přece fajn den, a pomalu se chýlil ke konci. Oproti předešlým dnům bylo teplo, nefoukal vítr, a navíc jsem byla ve společnosti, která mi vyhovovala. Najednou jsem si náramně užívala momentu. Zabrouzdala jsem zrakem až ke kraji nedalekého háje, kde na větvích stromů seděli dva ptáčci. Tak dobře schovaní, že je počasí asi netrápilo. A určitě to byl páreček. Jaro! Normálně mě to dojalo tak, že jsem se nepoznávala. "Podívej," zatetelila jsem se a pokynula k nim hlavou.
"Ó, být tak ptákem,
jenom si tak zpííívat,
cvakat zobákem,
a ze stromu se díííívat," zabroukala jsem si pyšně písničku, kterou jsem si zrovna vymyslela, protože jsem byla šíleně geniální skladatelka, a navíc jsem byla přesvědčená o tom, že zpívám nádherně. Takže neexistovalo, že by o to Rez měla přijít. Pyšně jsem po tomhle výkonu vypnula hruď, jako kdyby to dalo náramně zabrat, a párkrát jsem ještě zamrkala ke korunám stromů, než mě tahle myšlenka začala opouštět. Den se chýlil ke konci.

//Lesík topolů

"Ach ano, mám dva bratry, ale toho jednoho bych radši vůbec nepočítala jako bratra. Matka ho vydědila snad už v děloze. A já taky," vzpomněla jsem si na trikolórního Fiéra. A i Izar mě poslední dobou pěkně štval. Nebylo divu, že mě matka měla nejradši ze všech. Fiéra jsem různě šikanovala a trápila snad celé naše mládí. Byla to náramná zábava. Mohla jsem si k němu dovolit cokoliv jsem chtěla. Kdyby se mi dostal pod packy znovu, asi bych mu nadělala z obličeje takovou paseku, že by ho nikdo nepoznal. Za to, jak se choval. Jak nerespektoval matku. A jak zdrhnul. A jakej to byl idiot. A těžko říct, jak by to bylo, kdybych se potkala s otcem. Matka na něj nadávala pořád, to ano, ale já jsem s ním koneckonců vždycky mívala docela fajn vztah. Ráda bych ho znovu viděla, narozdíl od bratrů. "Fiér podle mě pořád bydlí někde tady, odešel tehdy do cizí smečky, ale je to hrozně dávno. Izar je ve smečce s náma, ale štve mě. Asi by mi nevadilo, kdyby se vypařil, nebo někde spadnul do příkopu. Matka by je za to jejich chování oba hnala," postěžovala jsem si. Nebylo divu, že vždycky nadržovala mě. Po všech těch letech jsem byla jediná, kdo jí poctivě obhajoval. A to jsem jako mladší nejednou měla myšlenky na to, že se jí v zájmu převzetí rodu budu jednoho dne muset zbavit. Což už teď ve finále ani nebylo potřeba.
Jak jsem tak vzpomínala, začala mi vlastně hrozně chybět všechna ta šikana. Teď nebylo na kom si vybíjet vztek. A zatím jsem na to nebyla ani dost silná. Třeba proti Kyklopovi bych sama neobstála.
Spokojeně jsem pokývala hlavou, když nás Rez nakonec jmenovala kontrolórkami kožichů. Tahle spolupráce se mi začínala líbit. Byla to určitě jedna z mála zdejších vlčic, co měla mozek v pořádku. "Jsem pro. Už je na čase, aby tady někdo dělal módní policii. Z těch zdejších výjevů na mě kolikrát jdou až mrákoty," vydechla jsem dramaticky.

//Tajga

"Ach ano, já jsem vyrůstala jenom kousíček odtud, tím lesem jsme procházely, je vlastně támhle," kývla jsem hlavou ke Smrkáči, kterým jsme s vlčicí už předtím prošly, ale nevyjadřovala jsem se v tu chvíli k tomu, že je to můj rodný les. "Ještě před pár lety tam existovala Smrková smečka. Suverénně nejlepší ze všech v okolí. Rodiče se tam usadili ještě před tím, než měli mě a bratry," vysvětlila jsem. Jenom jsem neuměla vysvětlit, kam ta smečka zmizela. A rodiče. A bratři. Znala jsem pár detailů, jako třeba že naše tehdejší lovkyně Skyliethasa založila vlastní smečku v močálech, která už taky stihla zaniknout, ale víc jsem nevěděla. Byla jsem pryč až moc dlouho. "Když jsem byla malá, Gallirea byla úplně jiná. Lepší," neodpustila jsem si nakonec. Byla to pravda. Její nynější stav mě deprimoval. Všude byli kanibalové, exoti, mentálové, no prostě úplně zvláštní existence. I u nás ve smečce. Mohlo tomu pomoct snad jenom to, že celou zemi ovládnu já, a bude tu prostě a dobře diktatura. No hrůza.
Vypadalo to, že se Rzi vzpomínky na jejího bývalého partnera pořád docela živě dotýkají. Asi se to nestalo tak dávno. A náramně mě překvapilo, když o mně prohlásila, že určitě dovedu být dobrá kamarádka. Dobrá kamarádka. Kamarádka. Tak mi vlastně nikdy nikdo neřekl. Dokud jsem tu měla rodinu a šlo to, byla jsem na všechny hnusná a protivná. Formální vztahy vždycky převažovaly, nic jiného jsem vlastně nehledala. Dokud jsem měla rodinu, kamarády a spojence jsem nepotřebovala. Teď to bylo jinak, takže jsem za to byla vlastně ráda. "Jsem ráda, že si to myslíš," vypadla ze mě nakonec docela chabá odpověď, protože jsem na něco takového neuměla vůbec reagovat. Nemohla jsem říct, že mi to ještě nikdy nikdo neřekl, protože bych shodila sama sebe, a to jsem nechtěla. "Nejsem zvyklá si dělat kamarády," prohlásila jsem nakonec neutrálně. "Ale když už bych měla, tak bych si určitě vybrala tebe," oplatila jsem jí se spokojeným úšklebkem její kompliment. Tohle bylo vlastně asi to nejhezčí nebo nejvzácnější, co jsem kdy komu řekla. Kdyby mě viděl kdokoliv kdo mě znal, musel by si myslet, že halucinuje.

//Západní Galtavar

//Tajga

Ušklíbla jsem se, když měla Rez poznámku o tom, že by Smrt měla místo magií rozdávat inteligenci. Nemohla jsem nesouhlasit. Pro mě tady byli póvl skoro všichni. Všichni byli hloupější, ošklivější a zbytečnější než já. Byl to náramně náročný život, ale někdo se prostě obětovat musel. A vzhledem k tomu, že matka byla někde bůhvíkde a zbytek rodiny vesměs taky, musela jsem všechnu tuhle tíhu zodpovědnosti nosit já.
"Je to fajn. Můžeš ostatním rozkazovat a oni budou dělat, co se ti zlíbí. Cokoliv, co jim přikážeš. Myslím, že se ta magie dá u Smrti normálně koupit. Mně jí tehdy vyloženě doporučila," dodala jsem, aby měla Rez lepší přehled, jestli ho ještě neměla. Osobně jsem mohla příkaz jedině doporučit. A už jsem se celá tetelila na to, jakou magii si půjdu koupit příště. Pomalu ale jistě jsem si na ní šetřila. Třeba by mi mohla přidělit nějakou speciální, kterou budu mít jenom já. Myslím, že mi už tehdy říkala, že něco takového dělá. Nebo že by mi to říkala matka?
Zdálo se, že vlk, o kterém mluvila, byl koneckonců její partner, takže jsem hádala správně. To vyprávění bylo opravdu zajímavé. Podle všeho se utopil při bouři, ale už předtím jim to moc neklapalo. Nevěděla jsem, co dřív. Jestli jí nějak uklidnit, nebo si postěžovat na vlastního bývalého, nebo na vlky obecně, ale nakonec jsem zůstala notnou chvíli mlčet a přemýšlela jsem. "Určitě jsi udělala všechno, co se dalo," odvodila jsem nakonec. Nebyla jsem zvyklá být na ostatní milá. Kdyby to byl kdokoliv jiný, prostě bych ho odpálkovala, nebo se s tím vůbec nezaobírala, ale Rez měla štěstí, že se mi líbila, a že jsem měla relativně dobrou náladu. "Ale nezatěžuješ mě, klidně se vypovídej!" vypadlo ze mě dokonce. Skoro jsem se nepoznávala. Už už jsem k tomu chtěla přidat nějakou vlastní životní tragédii, ale ve finále se mi asi žádná nikdy nestala, nebo mě nic nenapadalo. Byla jsem jenom dlouhodobě nešťastná ze stavu našeho rodu, ale to bylo tak všechno.

//Ageron

//Sněžné hory

Přikývla jsem, když vlčice vedle mě usoudila, že se s tím ne-magičové budou muset smířit. Nic jiného jim koneckonců nezbývalo. Taky jsem kvůli vlastnímu rodu měla pár zásad, jako třeba nejedení králíků a zajíců, ale tam jsem se naštěstí nikdy nemusela ničemu přizpůsobovat a rušit to. Vždycky jsem si poradila. Oni prakticky neměli na výběr. V zemi, kterou skrz naskrz ovládá magie, to bylo hodně mimo mísu... pokřikovat, jak je magie špatná. V zemi, kde nad nima budou mít vždycky převahu vlci s magií. A ta její ségra, ta je příšerná. Jestli mi ještě poleze na oči, přišlápnu jí obličej, špíně. "Cvoci jsou příšerný. Někdo by je měl prostě kastrovat, aby se nemnožili dál," souhlasila jsem. Jenom jsem nevěděla, jak to prakticky udělat. A nechtěla jsem nad tím uvažovat.
"Já... no, když jsem byla malá, bylo to s mojí magií mnohem lepší. Přišlo mi, že mě poslouchaj všichni, bez rozdílu. Když jsem byla mimo Gallireu, prakticky jsem o magii přišla. Ale teď jí mám zpátky. Na Kyklopa fungovala perfektně, takže na dutohlavy fakt možná funguje líp," pokývala jsem škodolibě hlavou. Těšila jsem se, až s ní pořádně potrénuju na někom dalším. Na Rzi ne, tu už jsem si teď rozhodně znepřátelovat nechtěla. Možná na nějakých vlčatech v lese, nebo tak.
"Mhhm, tak to se těším, až nás navštíví," prohlásila jsem spíš zamyšleně, protože jsem se při tom snažila vydolovat v hlavě, jestli se o vlčici nezmiňoval i Meinere, když jí údajně znal. Za boha jsem si to ale nemohla vybavit.
Potom už jsem jenom našpicovala uši, protože Rez mluvila o své minulosti. Párkrát jsem po cestě zastříhala ušima, jak mi to šrotovalo v hlavě. Očividně cestovala s někým. Několikrát jsem jí během jejího monologu chtěla skočit do řeči a zeptat se, o koho šlo, ale nakonec jsem to vydržela. A bylo to dobře, protože nakonec z ní vypadlo, že zemřel. "Ach, to mě mrzí, upřímnou soustrast!" spustila jsem takřka automaticky, protože jsem nebyla moc přes city, nebo minimálně ne přes city ostatních, a když bylo potřeba někoho nějakým způsobem uklidnit, musela jsem zapnout vnitřní herečku. "Tvůj partner?" doptala jsem se ještě. Mohl to být taky bratr, nebo kamarád, nebo tak něco... ale teorie s partnerem byla z kontextu ve finále nejpravděpodobnější. Podle všeho se k ní ani nechoval hezky.

//Úzká rokle

//Kry

"Jo. Frajeřej a sami maj magii, chytrolíni. Co udělaj, až se to projeví? Půjdou se zabít?" svraštila jsem zamyšleně obočí. Chtěla jsem dodat, že by bylo ze světa hned lepší místo, ale nechtěla jsem Rzi urážet tu její Styx, tak jsem se tak jenom zatvářila.
Nevěděla jsem, jestli je to tím, že teď chodíme po severní části Gallirei, ale najednou zase docela dost sněžilo. Tohle počasí se mi moc nezamlouvalo, ale dokud nebyl vichr, dalo se to přežít. Ani teploty už nebyly tak šíleně nízko, jako když jsme se s Meinerem museli schovat v močálech.
Rez měla podle očí stejnou magii jako já, ale rozebírat jsem to spíš nechtěla, protože já měla mnohem radši příkaz, a svojí původní magie jsem si nikdy moc nevšímala. Což znamenalo, že jsem jí neprocvičovala. Což znamenalo, že jsem s ní neuměla pracovat. Což bylo něco, co bych rozhodně nikdy nepřiznala. Vlčice se na to ale naneštěstí zeptala, takže na to stejně přišla řeč. "Já?" vypravila jsem ze sebe, abych zaplácala čas, než si rozmyslím správnou odpověď. Koho jiného by se taky ptala, že? "Já mám radši magii příkazu. Smrt mi jí vybrala už když jsem byla malá. Ale jsem ráda, že podle ní nemám oči. Nejhezčí oči jsou od myšlenek," pochválila jsem zase spíš sebe, ale protože měla stejnou barvu očí i Rez, tak defacto i jí. Měly jsme docela určitě nejhezčí oči široko daleko.
"Tuhle tvojí Styx bych někdy chtěla vidět," prohodila jsem, jako kdyby byla řeč o zvířátku v zoo, nebo o kuriozitě. Styx jsem si totiž vůbec neuměla představit. "No... co ti tak trvalo, než ses sem dostala? Co se dělo, než jsi sem přišla?" zeptala jsem se spíš nekonkrétně, protože jsem z jejího příběhu opravdu věděla prd, kromě toho, odkud pochází. I proto jsem se zatím nemohla ptát na detaily, nebo se v tom šťourat víc.

//Tajga

//Znovu se moc omlouvám za tuhle rébusovou šikanu spoluhráče ,_,

//Ledová pláň

"Bezta kmagi im. áKažde jzdejš íj ímá, i kdy žt onev," íprohlásil ajse mpevný mslove mněkoh, okd ot užij eu žo dnarozen. íMěl ajse mdos tdobro ušanc iodpozorova, tja kmagick átahl ezem ěj. eKd omagi inemě, lte nj íprost ěnějaký mzpůsobe "mchyti", ldosta, lneb om uj íSmr ts Živote mpřidělil. iPravd abyl aal etakov, áž ekdybyc hbyl aŽivo tneb oSmr tj, átěmhl ementálů mbyc hdal ata kmožn áfack, ua n émagi. iNezasloužil is it. oVlastn ějse mnechápal, ac ot udělaj, íkdy žji mta kmo cvad ímagi. eMohl ijí tkamkoli vjina. mA přito mjic ht u byl ojak oblech.
Měl ajse mrados, tž eRe zsdíl ítuhl enenávis ts emno. "uHmm... mmyslí, šneb oví?" šVypadal ot, ož eznov urýp, ual ev eskutečnost ijse ms eopravd ujeno msuš ezajímal. aAbyc hvěděl, ajestl is imá mdáva tpozo, ra žtuhl eSty xpotká. mJeno mběhe mnaš íprocházk yu žn an ípřišl aře čdvakrá, ttakž em ědocel azajímal. "aAc, han, odík ytob ěa Meinerov ibyc hv t ýbeznadějn ýsmečc emožn áopravd umohl azůsta," tsouhlasil ajse mn asvů jvku sskor oa žpříli šnadšen. ěMožn ájse ms enechal aunés. tTahl evlčic esic eneměl avšechn, oc oAssassí npotřebova lk eštěst í(třeb ahnědo usrs), tal ej ájse mnebyl azdalek ata kortodoxn íjak oKyklo pa jeh oband. aJina kbyc hs enezahazoval aan is rozpůlence.
mZpozorněl ajse, mkdy žjsm es edostal yd ozvláštníc hkonči. nI kdy žjse mGallire uprošl acelo, utad yjse msna dnikd ynebyl. aA ta kjse mt oRz ijeno msouhlasn ěodkýval. aTohl enebyl omíst pr oprincezn. uSů ls em ichytal ad osrst ia j áu žte ďvěděl, až es ej ípoto mbud umuse tzbavi. tJí ts evykoupa td otoh ozvláštníh otepléh opramen, eneb ota kněc. oAl emožn áspí ša žbud ena dnulo.
uByl ajse mrád, až eod em ěda rpřijal. aZnamenal ot, ož emá mdalšíh odůležitéh ospojenc. eU žm iskor oan inevadil, oja kj íMeiner epředtí mvychvalova. lJeno mjse ms en an íspokojen ěusmál. aByl ajse mspokojen ásam as esebo, us esituac... íměl ajse mpřekvapiv ědobro unálad. "uTakž ekd ejsm et oskončil, ykdy žjsm es ebavil y otvoj íminulsti"

//Sněžné hory