Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Teď jsem tu seděla, lehce odpočatá, protože jsem se aspoň konečně zastavila, opřená o strom, a skenovala jsem očima vlka vedle sebe. Na tváři se mi objevil lehce spokojený úšklebek. Měla jsem relativně dobrou náladu. Ještě před pár desítkami minut jsem se prohlížela u jezera, a až doteď jsem byla klasicky nadšená z toho, jak dobře vypadám. Moje sebevědomí bylo už takhle až někde na úrovni nebe a oblaků, ale dneska se vystřelilo rovnou do vesmíru. Možná i proto jsem rozpůlenci tak rychle a snadno odpustila, i když jsem byla normálně zvyklá dělat scénu. A možná proto jsem se teď usmívala, i když to u mě vůbec nebylo zvykem.
Přikývla jsem, když mi vylíčil, co dělal. Nebo... vylíčil. Ono nebylo moc co líčit. Očividně toho zas tak moc nedělal. Mluvil s Therionem. Chtěla jsem se zeptat, o čem se bavili, ale nakonec jsem se rozhodla do toho nestrkat nos. To já měla zatraceně náročnou noc. Ta Rez... a co ten Nori? Je to tím, že přišlo jaro? Všechno bylo tak zvláštní. Musela jsem párkrát prudce zamrkat, abych si myšlenky porovnala. Zbláznila jsem se snad? Určitě ne. Pořád jsem to byla já. "Ach, já jsem měla tak náročný týden. Myslím, že na Gallireu přichází jaro. Všem úplně hráblo. Možná i mně," prohodila jsem tónem, který naznačoval, že asi není potřeba to dál rozvádět. Kdybych to chtěla dál rozvádět, tak bych pokračovala a mluvila o tom. "Ani jsem se s tebou pořádně nerozloučila..." vydechla jsem nakonec, hraně zklamaná sama ze sebe. Byla to spíš taková nevyřčená omluva.

Musela jsem zatnout svaly na předních tlapkách a pomalu se na ně vysoukat tak, abych se zase seděla. Nebyla jsem ráda, když jsem měla hlavu výrazně níž než ostatní. Jenom mi to chvíli trvalo, protože jsem byla opravdu unavená, a moc se mi do toho nechtělo. Když už jsem byla u toho, rovnou jsem si je jemně protáhla, a pak i zadní, a pak jsem se pomalu posadila zpátky na zem, tak, abychom s černobílým seděli tak nějak vedle sebe, jenom mezi námi byla docela mezera.
Meinere zase vypadal na umření. Naklonila jsem hlavu na stranu, když začal větu, ale nedokončil jí. Nechtěla jsem ho trápit. U něj nemělo vůbec smysl ho grilovat. Když zrovna neměl provokativní náladu, vždycky to dopadlo tak, že začal bejt depresivní, a to jsem nechtěla. Neměla jsem na to náladu a asi bych to pak už ani nezvládla napravit. Teď bylo asi nejjednodušší zatnout zuby, zahrát hodnou a dál se o to nestarat. Dělat, že se to nestalo. "Nech to plavat," přerušila jsem jeho tok myšlenek, ať už chtěl větu dokončit, nebo ne. A tím to bylo uzavřené. Jako by se nestalo. A taky jsem podle toho nasadila úplně jiný tón a výraz. "Musím ti říct, co všechno se mi stalo, když jsme se neviděli! Seznámila jsem se se Rzí. Docela... důvěrně. Co jsi dělal ty?" začala jsem a spokojeně jsem mrskla ocasem. Jako kdyby se do mě najednou vlila nová energie.

Udělala jsem pár pořádně hlubokých nádechů a výdechů, přičemž jako bych s každým výdechem zjistila, jak mi z nohou postupně odchází bolest a únava. Prochodila jsem toho opravdu moc. Až moc na princeznu. Měla jsem v nich skoro křeče. Teď už jsem chtěla jenom sedět a odpočívat. Linii jsem měla stejně naprosto dokonalou, takže jsem se klidně mohla jít najíst k prasknutí a nic neřešit. Což mi rovnou připomnělo, že už jsem dlouho nežrala. A nespala. Což mi připomnělo, od čeho mám vlastně smečku. S trochou štěstí se třeba někdo činil a něco k jídlu tu bude.
Teď se mi ale zvedat nechtělo. Nechtělo se mi tak nějak vůbec nic. Byla jsem odevzdaná lesu, užívala jsem si relax. Nebo aspoň do chvíle, kdy se tu objevil někdo, u koho jsem si nebyla jistá, jestli ho teď chci vidět, nebo ne. Poznala jsem Meinera po čichu. Ještě před tím, než jsem stačila otevřít oči. Hm... jsem na něj naštvaná? Nejsem na něj naštvaná? V hlavě jsem rychle začala hrabat mezi všema maskama, co jsem jako správná herečka uměla zahrát, ale nebyla jsem si za boha jistá, kterou vytáhnout. A tak jsem zatím zvolila jenom tu neutrální. "Čau," odvětila jsem suše, prohlížejíc si drápky. Tichá domácnost? Možná. Ale zlost jsem nepociťovala. Odurazila jsem se vlastně výjimečně rychle.

//VVJ přes Kierb

A byla jsem tady. Po tom všem. Konečně... doma? Nebyla jsem si tak úplně jistá, zda bych tenhle les zvládla nazývat svým domovem. Pořád tu byla kupa vlků, co jsem neměla ráda. Měla jsem ráda vlastně jenom Meinera a Rez, oba v rámci možností, protože jsem byla docela nedůvěřivá mrcha, a potom se dal tolerovat Sirius. Meinerovi jsem věřila o něco víc než Rzi, protože jsem ho znala mnohem lépe a důvěrněji. I když byla pravda, že šedá vlčice se mi za krátkou dobu stihla svěřit se spoustou věcí, které bych z Meinera dolovala rok. Ostatní jsem buď neznala, nebo na ně neměla názor, nebo jsem je prostě a dobře nesnášela, třeba jako to šišlavý škvrně nebo Shaa. Ty se mohli klidně chytit za tlapky a jít se zabít na stráň, nebo tak něco.
Uprostřed lesa jsem si našla místečko, kde mi nikdo nepřekážel v zorném poli, a tam jsem si nachvíli sedla, lehce se opírajíc o strom. Začala jsem pravidelně dýchat a přivřela jsem si oči. Potřebovala jsem si trochu odpočinout, ale nechtělo se mi se jít válet do úkrytu.

//Západní louky přes Mahtae

Jak jsem se tak snažila zdrhnout z místa činu, objevila jsem se bezmyšlenkovitě zase u jezera, u kterého už jsem se jenom za včerejšek a dnešní noc mihla asi tak pětkrát. Zvláštní… možná, že se u tohohle jezera fakt děly zvláštní věci, tak, jako předtím říkala Rez. Možná, že bylo předešlou noc nějakým způsobem prokleté, nebo přitahovalo zvláštní sílu. Už když jsem k němu přišla, všimla jsem si v dálce na jezeře dvou vlčic, které cosi vymýšlely… uf, ani jsem vlastně nechtěla vědět, co se to tam sakra dělo. Snažila jsem se jenom vytěsnit myšlenku na to, jak mi Rez povídala o tom, že se tu někdo utopil a nespojovat si jí s několika siluetami, co jsem viděla v dálce. Kvůli podmínkám se ke mně ani pořádně nedonášel jejich pach, ale přišlo mi, že ani jednu z nich stejně neznám. Nechtěla jsem se o to starat.
V tuhle chvíli jsem jenom přišla k jezeru, odhrnula jsem pár sněhových vloček, co sem mezitím stihly dopadnout, a rozhodla jsem se ho použít jako velice nekvalitní zrcadlo. Takhle zamrzlé samozřejmě jezero nemohlo vyobrazit mou podobu a krásu dokonale, ale to v tuhle chvíli nevadilo. Potřebovala jsem se vidět. Pohled na mě samotnou mě uklidňoval, a už dlouho jsem se na sebe nepodívala. Posledně to bylo snad u oázy, ale ne, když jsem u ní byla včera… posledně to bylo až tehdy, kdy jsme tam byli s Meinerem. Když jsem tam totiž byla včera, byl do tůňky nafoukaný písek a nebylo v ní vidět vůbec nic, takže jsem si svůj božský zjev prohlédnout nemohla.
Snažila jsem se v ledu jeden určitý kruh rozehřát tlapkou, abych byla vidět trochu lépe. Když už jsem notnou chvíli zírala do jezera, prohlížela si svůj obličej a snažila se zjistit, jestli někde nedejbože nemám šedý chlup, což jsem neměla, řekla jsem si, že je na čase prohlédnout i zbytek těla. Nebylo to zrovna dlouho, co jsem to dělala naposled, ale tohle byl prostě postup, co se dělat musel, když jsem byla princezna assassínská, poslední normální zástupce jména našeho rodu. Musela jsem nám přeci dělat dobré jméno a vypadat naprosto perfektně, a to za všech okolností, abych nám dělala správnou reprezentaci. Udržovala jsem si i srst i linii, neustále jsem si kontrolovala, jestli někde nemám vrásky, nebo šedivý chlup, nebo nedejbože nějakou jinou hrozně nevkusnou módní katastrofu, která se tady okolo dala najít skoro na všech vlcích, protože na svůj vlastní vzhled většinou kašlali.
Prvním předmětem kontroly byla moje srst. Naštěstí byla stejně krásná, jako vždycky, takže absolutně nebylo čeho se bát. Byla hebká, neměla v sobě písek ani další bordel, nikde mi nic netrčelo a ani chloupek jsem neměla zkřivený. V tomhle ohledu bylo tedy všechno v pořádku, podle všeho i na obličeji, který jsem raději znovu zkontrolovala ve svém soukromém ledovém zrcadle. Očima jsem mezitím pro jistotu těkla i po vlčicích, co tu stály, jestli náhodou nemají něco za lubem, ale vypadalo to, že mají vlastních starostí dost.
A tak prohlídka pokračovala. Další na řadu přišly moje nožky. I když byly unavené ze vší té chůze, vypadaly prostě nádherně. Díky neustálému pohybu a kontrole správného žřádla jsem si svojí postavu i srst udržovala hezky zdravou. Když jsem se na sebe takhle podívala a ohlédla jsem se po všech zákoutích svého těla, s úlevou jsem zjistila, že jsem pořád stejně dokonalá, jako když jsem se kontrolovala posledně, a že se nic nezměnilo. A jestli ano, tak k lepšímu. Poslední dobou jsem na sebe totiž obzvlášť dbala – kontrolovala jsem si srst i obličej mnohem častěji, a všechno vypadalo pořád stejně perfektně. Jako kdybych čekala nějakou vzácnou návštěvu… každej den, každou minutu, každou vteřinku. Byla jsem dokonalá. Úplně k nakousnutí.
Spokojeně jsem zamávala ocasem, napřímila jsem se, zvedla jsem hlavu i ocas vysoko do vzduchu tak, jak jsem to běžně dělávala, a dala jsem se do chůze. Teď, když jsem věděla, že je všechno v pořádku, mohla jsem se vrátit k nám do lesa.

//Mecháč přes Kierb

Což znamenalo, že jsem se nemusela ani propadnout pod zem hambou. Prostě se to stalo… a nevěděl o tom nikdo, kromě mě. Tedy – samozřejmě, že mojí vlastní princeznovskou výsost to náramně pobouřilo, ale na tom přece nezáleželo. Mně stačilo celou tuhle věc jenom vytěsnit a tvářit se, že to voní jako fialky, a že se nikdy nic nestalo. Ve finále to vlastně nebyla taková hrůza. Taky jsem se mohla podělat, jako se podělalo to vlče. To by bylo mnohem horší a potupnější, a navíc by to zanechalo i důkaz. Takhle to hned vyprchalo. To je tragédie. Doufám, že to nechytila i Rez. A doufám, že to nebude mít nějaké další následky.
Napadlo mě, že bych se teď možná měla nachvíli uklidit někam do ústraní, pro případ, že by se to snad mělo nedejbože stát znovu, nebo že by se mělo stát i něco horšího. Nemohla jsem dopustit, aby to někdo viděl, slyšel nebo cítil. A vůbec – byl čas se úplně vypařit z místa činu a předstírat, jako že se nikdy nic nestalo.
Okamžitě jsem si zrakem změřila, kudy bych tak měla nejlépe jít, ale ve finále mi to bylo jedno. Neměla jsem žádný konkrétní cíl, nikam jsem nutně nepotřebovala. A tak jsem se prostě náhodně otočila jedním určitým směrem a rozešla se tam. Do lesíku, do kterého jsem ráda chodila, když jsem byla mladší.

//VVJ přes Mahtae

//Východní Galtavar přes Mahtae

Sotva jsem se dostala na dostatečně daleko od území, na kterém jsem byla před chvilkou, pomalu jsem zvolnila krok a zastavila se znovu. Možná, že jsem se prostě potřebovala prospat, nebo tak něco. Možná, že jsem byla moc unavená na to, abych pokračovala dál. Koneckonců jsem za poslední dva týdny pořád někde chodila, a skoro nikdy si pořádně neodpočinula. No – a bylo to i mnohem víc než dva týdny, co jsem strávila mimo smečkové území a mimo náš úkryt. Když jsem se nad tím teď zamyslela, vlastně jsem tam nebyla věčnost. Nebyla jsem tam většinu zimy. Na co jsem se tam teda vlastně přidávala? Příští zimu to musím napravit, a dát si pořádný zimní spánek rovnou v tom úkrytu, co jsem pracně vyzdobila.
Jakmile jsem se dobelhala až na místo, kde jsem si byla jistá, že jsem široko daleko sama, okamžitě mě do břicha chytila příšerná křeč. No to snad ne. Asi jsem něco chytila od toho zmetka, co se před náma podělal. Možná tu řádila nějaká hrozná střevní chřipka. Než jsem se nadála, omylem jsem si prdla tak nahlas, že nic hlasitějšího nebylo. No naprostá nehoráznost! Ani jsem kolem sebe neměla nikoho, na koho by šla hodit vina. Ale… vlastně bylo štěstí, že široko daleko kolem nikdo nebyl. Takhle mě nikdo nemohl slyšet.

"Nevim, jestli tam někdo takovej je. Jestli ne, měli by ho rychle sehnat, nebo to budou dělat sami," zabrblala jsem, ještě pořád dřepíc na zadku. Vlastně mě nenapadalo, kdo z naší smečky by to mohl dělat. Kromě Launee s Therionem jsem si neuměla na nikoho ukázat. Nebylo mi po tom koneckonců nic. Nebyla jsem alfa, ani beta, ani gamma, dokonce ani delta, abych se s něčím takovým zaobírala. Proč taky? U mě to fungovalo tak, že dokud jsem neměla hodnost, neměla jsem ani motivaci se chovat odpovídajícím způsobem. "Poslala bych to do Borůvkovýho lesa všechno," shrnula jsem nakonec. Ani jedno vlče by mi nechybělo. Jinde by mi ta ošklivá havěť aspoň nepřekážela na očích.
Když mi Rez oznámila, že se chce zastavit a odpočinout si, jenom jsem střihla ušima a přikývla. Sama jsem měla namířeno do smečky, i když jsem nevěděla, jestli to vezmu po přímce, nebo se ještě někde zastavím. "Jo, potkáme se v lese," souhlasila jsem tak nějak lhostejně, zatímco jsem si pomalu stoupala zpátky na nohy. Byla jsem unavená. Už jsem do našeho rozloučení ani neuměla dát energii. I tak se mi na tváři vyloudil lehký úsměv. Potom jsem jí jenom kývla na rozloučenou, mrskla jsem ocasem ze strany na stranu a pomalu jsem se rozťapala pryč.

//???

//Západní Galtavar přes VVJ

Jakmile jsme se přesunuly o něco víc jižním směrem, všimla jsem si v podle pachu i zraku v dálce vlčete, co nás před chvílí opustilo. Očividně už si našla jinou oběť na otravování, ale teď byla aspoň trochu blíž ke smečce. Mně bylo koneckonců fuk, jestli jí sežere Norox, Tasa, nebo jinej psychopat, nebo nikdo. Od doby, co mě v Mecháči poprskala, jsem jí taky měla chuť přizabít, když jsem jí někde zahlídla. Byla mi ukradená. Nelíbilo se mi snad ani jedno vlče, co jsme ve smečce měli. Možná její bratr, ten se posledně choval docela normálně, ale kožich pořád stejná hrůza. A potom Sirius. Toho jsem dlouho neviděla... bůh ví, jestli už ho někdo někde nepřizabil. Kdyby jo, asi bych zrovna nebrečela. Tak blízcí jsme si nebyli. Ale chyběl mi, to jo. "Je to docela hrůza. Máme štěstí, že ani jedna neděláme vychovatelku, nebo tak něco," zabručela jsem souhlasně, když měla k vlčeti nějaké poznámky i Rez. To by byla hrůza. To bych ze smečky asi radši odešla. "Nevím, jestli chci ostatní vůbec poznat. Nebylo by lepší se držet daleko od lesa až do doby, než vyrostou?" ušklíbla jsem se škodolibě. Ne, to by nešlo. Musela jsem se do smečky vrátit... ukázat se tam.
Nachvíli jsem se na další pláni zastavila, otáčejíc se na druhou vlčici. Nevěděla jsem, kam dál. Nevěděla jsem, co teď. Potřebovala jsem si nachvíli odpočinout, nabrat sílu. Prostě jsem se posadila, pořádně se nadechla čenichem a přivřela oči. "Jaro už je asi tady, co?" poznamenala jsem zamyšleně a máchla jsem ocasem ze strany na stranu. Možná proto jsem byla v noci u vodopádů jako omámená.

Jenom jsem nad slovy vlčete protočila očima. Na tohle jsem neměla náladu. Na nic z toho. Nebyla jsem žádná chůva. A už vůbec jsem se s touhle malou nehodlala zahazovat mimo smečku, aniž by někdo viděl, že se menšímu smečkovému členovi věnuju. Když už bych měla předstírat, že pro náš les něco dělám, muselo by to být před Launee nebo před Therionem, aby za to pak přišla nějaká odměna. Takhle teda určitě ne. Ještě víc jsem měla chuť protočit očima, když začala vyprávět, jak se její maminka utopila v moři, ale neudělala jsem to. Ani jsem nepoznamenala, že je to pěknej blábol, a že je s bratrem určitě jenom vypustila do přírody za to, jak hnusný kožichy maj. Prostě jsem to vydržela se zavřenou tlamou, jenom jsem si nespokojeně mlaskla a švihla ocasem. Všechno mluvení za mě víceméně dělala Rez. Byla mírnější, než bych byla já, ale líbilo se mi, jak s malou jedná. Prostě se rozhodla jí poslat pryč, jenom to zaobalila tak, aby to ten malej škvor nepoznal a opravdu běžel. Jedinej problém byl snad jenom v tom, že se předtím malá vlčice stihla i podělat. Hluboce jsem se nadechla, abych to pak nějakou chvíli nemusela čuchat, a dala jsem se nevzrušeně do chůze, obcházejíc ten poklad obrovským obloukem. "Dnešek se fakt nepoved," zhodnotila jsem s prudkým výdechem, když jsem se od místa činu trochu vzdálila, a ohlédla jsem se po Rzi. Byla jsem trochu unavená. Asi to bylo prostě ze všeho toho vzruchu kolem, nebo z toho, že jsem za poslední noc proběhala celou Gallireu. A ten Meinere... a co teprv ten Nori! Sama jsem nemohla uvěřit tomu, že si pořád pamatuju jeho jméno. Co budu dělat, až ho potkám příště?

//Východní Galtavar přes VVJ?

Čím dýl jsem se na to vlče koukala, tím víc jsem ho chtěla sešoupnout ze stráně, koukat se, jak končí někde dole v řece a mávat mu na rozloučenou. Malá si z nás chtěla udělat srandu, jako kdyby snad nevěděla, s kým má tu čest. Pořádně jsem si prohlídla ten její prudce zvláštní kožich a opovržlivě jsem zvedla obočí. Vypadal, jako kdyby na něj někdo náhodně vylil spoustu barev. Kdyby se mi něco takovýho narodilo, asi bych to utopila. A pokud jsem věděla, byli to sirotci, ona i její bratr. Nebylo divu, že je jejich matka vypustila do přírody. "To těžko, Lorenzo byl tak tisíckrát míň otravnej," odpověděla jsem při vzpomínce na jeho bratra, zatím ledově klidná. Bylo to přece jenom vlče. Ošklivý, otravný, hloupý, politováníhodnej hnusnej sirotek... ale pořád vlče. Šikanovat jsem jí mohla, až trochu vyroste.
Netrpělivě jsem sledovala, jak se snaží vykecávat se Rzí, a když jí Rez odpověděla, souhlasně jsem se na ní podívala. "Jo, měla bys vodprejsknout zpátky do smečky," přitakala jsem. Kdo ví, co se tady v těch končinách může ošklivejm sirotkům stát. Ani by tě nebyla škoda. To jsem si odpustila říct nahlas. Měla jsem výjimečně docela dobrou náladu. A tak už jsem malou vlčici jen skenovala pohledem, který jasně říkal, že jestli se nám brzo nevyklidí z cesty, vyprovodim jí sama.

//Mahtae sever

"Ále, poslouchala... já bych jí přinutila poslouchat." Zašklebila jsem se hned po tom, co jsem to vyřkla, aby to nevyznělo moc autoritářsky, i když jsem docela autoritářka byla, a všichni to věděli, takže to stejně nemělo moc smysl. Těžko říct, jak moc hnusná nebo zákeřná jsem připadala Rzi. Né vždycky jsem to skrývala, ale mojí nejhorší stránku rozhodně neznala. Naopak, znala vlastně tu nejlepší. Nic lepšího už jsem nejspíš nabídnout nemohla. "Můžeme," pokývala jsem hlavou a zamyslela jsem se, když se vlčice zeptala, co se mezitím přihodilo mně. Měla jsem jí to říkat? A co všechno? Ale koneckonců... ona mi to řekla taky. A nebylo to nic tajného. "No, já... pohádali jsme se s Meinerem... na opačné straně jezera, než jsi byla ty s Tasou. Měl protivnou náladu a já na to neměla nervy, znáš to," prohodila jsem. "Nebo... to vlastně možná neznáš," doplnila jsem ještě zamyšleně. A co ten Nori? K tomu se mi přiznávalo o něco hůř. Věděla jsem, jaké o něm má Rez mínění. "No a... stala se mi zvláštní věc. Já..." začala jsem, ale někdo nás po cestě vyrušil.
Jak já jí nesnášela! Tahle malá barevná špinavá mrcha, co se neuměla chovat. A už ani nemluvila jako retard, takže jsem měla tu objednávku u Noroxe asi specifikovat líp, když jsem jí chtěla nechat hodit ze stráně. "Kdo tě naučil mluvit normálně, princezno šišlalko? To muselo dát práci," zvedla jsem zvědavě obočí. Napadlo mě, že bych do ní pořádně strčila, aby sebou flákla na zem a já jí mohla přišlápnout obličej, ale nebyla jsem takovej mentál, abych se potřebovala povyšovat nad vlčata, jako třeba Norox nebo Tasa. Navíc jsem se nechtěla chovat nehezky před Rzí. Páni - měla na mě normálně dobrej vliv!

Když mě opravdu oslovila šedá vlčice, se kterou jsem se za posledních pár dní skamarádila, zamávala jsem ocasem ještě párkrát, než jsem ho konečně ustálila na místě. Hezky nahoře, tak, jako jsem ho měla vždycky, aby všichni široko daleko věděli, kdo je tady nejdůležitější. "Taky jsem ráda, že jsi tady," oplatila jsem jí s lehkým úsměvem. Na můj vkus to bylo skoro až přeslazené, ale to mi prostě jenom chvíli trvalo si uvědomit, že teď mám vlastně i kamarády, a né jenom nepřátele. Víc mě vždycky bavilo mít nepřátele a dělat si nepřátele, ale kamarádi se teď hodili. A Rez byla prostě nejideálnější adept. Ona a... Meinere, i když ten mě zrovna vytočil tolik, že bych ho nejradši impulzivně zavrhla, tak, jak jsem to měla ve zvyku. To si s hošánkem ještě vyřídíme.
"Tasa by zasloužila pořádně přes držku, aby se jí nastartoval mozek," shrnula jsem rychle, bez zabarvení v mém tónu nebo výrazu. S ledovým klidem jsem jenom čekala na to, jestli to někdo udělá za mě, nebo jestli to udělám já po tom, až se příště posílím u Života a Smrti. Chtěla jsem to udělat nejspíš s pomocí magie, abych na ní vůbec nemusela sahat. Prostě nulovej kontakt. Určitě totiž měla nějakou hnusnou chorobu, nebo hned několik. "Ani mi nemluv," zavrtěla jsem hlavou. Kdyby to nebyla Rez, spustila bych hodinový monolog o tom, jak mě šedivka vytáčí a jak bych jí nejradši pozvolna dostrkala ke stráni a sešoupla jí dolu, protože akorát špiní a kazí tenhle svět a obtěžuje moje zrakový pole, ale teď to asi nebylo potřeba. Sama si s ní podle všeho zažila pár chvilek, takže toho určitě měla dost.
Když mi začala vyprávět o tom, jak se do ledu na jezeře probořili dva vlci, nachvíli jsem svraštila čelo, ale potom jsem obočí znovu vytáhla nahoru. "Dneska je opravdu divná noc," přitakala jsem, jako kdybych věděla, o čem mluví. Všechno bylo zvláštní. Od chvíle, co jsme se odloučily... prostě všechno. Něco tu nehrálo. Jako kdyby byla nějaká magická fáze úplňku, nebo tak. Prošla jsem za večer dost zdejších oblastí na to, abych zjistila, že tu něco nehraje. Všude bylo živo, všude se něco dělo. Už jenom to setkání s Norim u vodopádů... o tom se Rez nesmí dozvědět. A o Meinerovi? Měla bych jí něco říct? Možná jsem mlčela až podezřele dlouho, ale měla jsem dojem, že teď to nevadí. Se Rzí už jsem se cítila dokonce dost pohodlně na to, abych nepotřebovala ticho zaplácávat monologem.

//VVJ

Šla jsem trucovat někam jinam. Teda - né, že bych to vlastně potřebovala, nebo že bych šla trucovat doopravdy. Odešla jsem jenom pro efekt, a taky proto, že mě od sebe Meinere odehnal. Ta naše hádka mě extra nezasáhla. Byla jsem ten typ, co se v hádkách vyžíval a vrásky si z nich moc nedělal. Plus jsem byla perfektně přesvědčená, že si Meinere zasloužil všechno to, co jsem mu řekla. Protože musel pochopit, že na mě nemůže jen tak zvedat hlas. Uměla jsem si najít lepší společnost než takovou, která na mě bude hulákat.
A když už jsme mluvili o lepší společnosti... určitě jsem od jezera neodešla sama. Od určitého bodu, kdy jsem se vzdálila od jezera a přešla k řece, jsem za sebou uslyšela kroky. Ještě než jsem se otočila, snažila jsem se zjistit, čí jsou. Meinere to určitě nebyl. Ten by víc dupal, sníh by pod ním křupal víc, a nebo by se rovnou přemístil, aby mě znovu vytočil. A navíc by za mnou asi nikdy nešel. Měl teď špatnou náladu. A ta šedá nána to podle mě taky nebyla. To byla chodící katastrofa, nenesla by se po sněhu takhle lehce. "Rez?" vypravila jsem ze sebe ještě těsně před tím, než jsem za chůze otočila hlavu za sebe, pomalu se zastavila a otočila se celá. Chvíli jsem nevěděla, co říct, tak jsem jenom zamávala ocasem. Měly jsme se sejít až ve smečce. Ale byla jsem ráda, že jsme se viděly už teď, jen pár hodin po tom, co jsme se odloučily. Protože to byl prostě zvláštní večer. Všude po Gallirei se toho dělo hodně, bylo tu nějak... živo. Než jsme se odloučily, stihla jsem jí prakticky celou projít, viděla jsem se s Norim, s Meinerem... "Co chtěla?" zajímala jsem se nakonec. Můj tón byl plný opovržení nad šedou vlčicí, ale trochu to mírnilo to, že jsem byla ráda, že vidím vlčici, která stála přede mnou.

Vítr mi rozfoukal srst na celé jedné půlce těla, jak jsem tak stála bokem k jeho směru. Nerozcuchalo mě to. Dramaticky to půlku mojí srsti zvedlo do vzduchu a zase připláclo zpátky, takže jsem určitě vypadala náramně vážně a důležitě, což se mi líbilo. Výjimečně mi vichr nevadil. Dneska jako kdyby foukal správným směrem, správnou silou a tak.
Zato moje nynější společnost byla celá nějaká povadlá. Meinere... vypadalo to, že má nějakej problém, nebo tak něco. Já jsem nebyla zrovna pomahač nebo řešitel problémů, ale to už určitě musel vědět, za tu dobu, co mě znal. A taky musel vědět, že potřebuju trochu prostoru, než se k někomu začnu normálně chovat hezky.
I proto mě náramně překvapilo, když zvednul hlas. Instinktivně jsem stáhla uši k hlavě a přistihla jsem se, jak automaticky o krůček couvám, i když jsem běžně před nikým nikdy necouvala. "Neni ti do toho nic, protože tobě totiž neni nic do ničeho. Chtěla bych vidět někoho nebo něco, o co se opravdu zajímáš," začala jsem mu to se svraštěným čelem okamžitě oplácet, i když tentokrát jsem z nás dvou byla já ta, co mluvila víc potichu. Možná... možná jsem mu měla prostě hned říct všechny ty novinky, né do něj rýt, ale situaci jsem bohužel předpovědět neuměla. "Víš ty co? Možná bych měla! Můžeš se mi ozvat, až ti skončí záchvat chudáčkovství a budeš schopnej normálně konverzovat," obořila jsem se na něj, na můj vkus dokonce až moc mírně. Byla jsem zvyklá ostatním ubližovat slovy a nelitovat toho, i když jsem je měla ráda. "Možná, že ti neubližujou ostatní," zavrtěla jsem nakonec hlavou a pomalu jsem se otočila. "Možná si to prostě děláš sám," dokončila jsem větu, teď už otočená zády, a hodně potichu. A už jsem se neohlížela. Prostě jsem pomalu zmizela od jezera. Chtěla jsem asi trucovat a pak dělat nedostupnou, klasicky. Byla jsem tak pohlcená sama sebou, že mě vůbec nezajímalo, jaké osobní problémy má vlk, kterého jsem za sebou nechala. Zvýšil na mě hlas, a já byla moc ctižádostivá na to, aby přes to jel vlak. Měla jsem lepší věci na práci. Řeknu mu to všechno příště, idiotovi.

//not sure yet