Gallirea - Příspěvky uživatele

Hups. Zase jsem si dala trošičku delšího šlofíka, než jsem plánovala. Naštěstí jsem si během zimy stihla u Života zaplatit omlazovací kůru, takže jsem si po vstávačce nepřišla jako ztrouchnivělá mrtvola, ale znovu jako princezna Lindasa I. Hezky jsem se protáhla od hlavy až k ocásku, párkrát jsem zamlaskala a pečlivě se prohlédla, jestli někde nemám nějakou ošklivost. Kožich jsem ale měla překvapivě čistý, navzdory klimatickým podmínkám. Výjimečně nebylo všechno úplně na houby. Lehce jsem se pousmála, jak jsem se zvedala, ale jen tak, aby to nikdo neviděl. Jakmile jsem začala kontrolórsky štrádovat tam a zpátky lesem, abych někoho našla a mohla ho obtěžovat, už jsem se zase tvářila jako kakabus.
Ten někdo mi naštěstí padl do rány dříve, než jsem čekala. A zrovna Meinere. Tu držku jsem neviděla nejmíň milión let. "No vida," zakrákala jsem k němu, když jsem ho měla na dosah. Vypadala jsem teď mladší, krásnější a štíhlejší. Tajně jsem doufala, že si toho třeba všimne, ale jak jsem ho znala, stejně by to neřekl nahlas. "Jak si to představuješ, takhle mě tady nechat? Ani jsi mě nehledal!" vyčetla jsem mu nakvašeně hned v prvních pár vteřinách. I proto nebylo ráda tě vidím na místě. Nechtěla jsem dávat najevo nějakou takovou slabost. A vůbec! "Kde ses coural? Určitě s nějakou voškliváckou vošklivkou, vošklivější než já. Že jo?" zvedla jsem podezíravě obočí, načež jsem obličej zase povolila, jako že je mi to vlastně fuk.

"Léčitel. V čem to spočívá?" Věděla jsem, co to přibližně je, co to dělá, pár už jsem jich jako malá viděla, ale třeba uměl něco speciálního? Já jsem neuměla být léčitel, ani jsem nechtěla být léčitel, protože bych stejně chtěla léčit tak maximálně sebe samotnou. Na co bych léčila ostatní nevděčníky? A léčit sebe samotnou, to taky nemusí vždycky jít, když je jeden v háji, no ne? A navíc... já jsem se zásadně nezraňovala. Dávala jsem si pozor, abych na sobě neměla ani škrábanec. A taky jsem nebyla neschopná, abych si někde třeba zlomila nohu. Takže jsem to nepotřebovala.
"Dvě vlčice, hm." Tak to mě nezajímalo. Copak já byla zvědavá na smečku, kterou vedly dvě vlčice? Tu jsem nemohla ovládnout, protože tam nebylo koho balit. Všechny ostatní vlčice jsem většinou k smrti nenáviděla, nebo mě nezajímaly. Spíš Asgaarská smečka mě zajímala víc. Strýc a jeho synové... chm. "Aha. A kde leží Asgaarská smečka?" chtěla jsem se ujistit, ale tahle smečka tu určitě existovala už když jsem byla malá. Podle mě byla někde jihozápadně, stejně jako Borůvková - jestli jsem si správně pamatovala, že byly až zbytečně blízko vedle sebe. Jestli to tak bylo, tyhle smečky nebyly daleko od Smrkáče. Zbytek výčtu mě moc nezajímal, protože to tam buď vedla vlčice, nebo to byla nějaká pseudopolosmečka. Stejně bych to měla jít prozkoumat. Tady v lese už mě to začínalo nudit. "Máš ještě nějaký další drby?" zaleskly se mi oči. Vypadalo to, že se Pajda docela vyzná, že má přehled. "Řekni mi něco, co tě poslední dobou zaujalo. Třeba co ses o někom doslechl, nebo co se povídá, hm?" zamrkala jsem na něj, načež jsem si spokojeně utrhla další sousto.

„Já bych svojí sestře zakázala se tahat s někym tak nemožnym,“ prohlásila jsem chytrolínsky k Pajdovi, ačkoliv jsem žádnou sestru neměla a oba bratry jsem měla díky bohu ztracené bůhvíkde. Na to, jak moc jsme si zakládali na rodu, mi toho moc nezůstalo. Jeden musel všechno odmakat sám. Řekla jsem to hlavně proto, že jsem viděla, že to Sigyho trápí. V tom případě jsem naprosto nechápala, proč to dopustil. Byla jsem na ostatní vždycky přísnější než sama na sebe, aby jim mělo co vrtat hlavou. A aby si mysleli, že jsem lepší než oni. „A ještě měl tak hnusnou šedivou srst, pche. A ten malej chudák to po něm zdědil. A moudrosti asi taky moc nepobral,“ dodala jsem povýšenecky.
„Unavený životem, nebo fyzicky unavený?“ zajímala jsem se k jeho následujícímu prohlášení. Ve skutečnosti mě to moc nezajímalo. Spíš jsem se zlobila, jestli ho náhodou nezmohlo hlídání úplně cizího fakana na úkor smečky. Nic nefungovalo tak jak mělo a já byla nervózní. Naše smečka neměla řád, ani nic, co by se tomu podobalo. Místo toho, abych se válela v kožešinách a nechala si nosit jídlo, musela jsem hlídat hranice a doopravdy něco dělat. Otřes.
Načež jsem nastražila uši, protože Měsíčník mluvil o Launee. Že prej odešla. To tomu ještě scházelo, pche. To znamenalo, že alfa budu já, no ne? Jestli se nevrátí. Její partner byl koneckonců taky pryč. V očích se mi zalesklo… a ještě o trochu víc, když prohlásil, že se Launee rozhodla vzdát pozice. Už už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale vlček to přebil tím, že smečku předala jemu a Biance. Celé tělo mi vnitřně chytlo a začalo divoce hořet, ale obličej se nehnul ani o centimetr. Přemýšlela jsem nad vraždou Měsíčníka a Šedivky, nad zapálením lesa, nad odchodem… ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Nakonec… alfou jsem chtěla být, chtěla jsem se stát něčím mnohem víc než alfou, ale copak bych o takovou smečku vůbec stála? Šlo to tu od desíti k pěti. Výhodnější snad bylo se přimotat někam, kde je single alfa, funguje to a kde si konečně hodím tlapky nahoru a budu mít dost času začít pracovat na ovládnutí zdejšího kraje. Tím jsem se nakonec i uklidnila. „Gratuluju.“ Napůl jsem to slovo spolkla, jak mi zhořklo na jazyku, ale znělo to docela neutrálně. Ani jsem si nevšimla, že se Sigy nabídnul, že mi bude dělat společnost. Až když to přeformuloval v otázku. „Hm… asi mě neubude. Řekneš mi něco zajímavýho?“ optala jsem se. Starší toho věděli hodně, no ne? Třeba jsem z toho ještě mohla něco mít. Měsíčník se mezitím odebral a zůstali jsme sami. „Jak dlouho jsi ve smečce? Ještě jsem tě neviděla,“ prohlásila jsem, „nebo viděla?“ Třeba jsem se pletla. Neměla jsem na vlky pamatováka, protože mě většina z nich nezajímala. Pomalu jsem se přesunula ke kořisti a začala si jí nespokojeně prohlížet. Neměla jsem starý maso ráda. Jako betu mě sem měli přivolat, když to bylo čerstvý. Teď to bylo akorát tak na užvejkání se k smrti. Ale… měla jsem hlad. Posadila jsem se a co nejelegantněji jsem kousek masa odškubla. Pravda, moc toho nezbylo. To je úroveň. „Řekni mi o ostatních smečkách. Co víš? Kde jsou? A kdo jim velí?“ napadlo mě, když už jsme byli u toho. Měla jsem v plánu tu svojí slavnou diplomatickou výpravu, tak abych se připravila.

Tak... a byli fuč. V duchu jsem si symbolicky oprášila tlapky a poplácala jsem po zádech, jaká jsem děsivá a zlá, hnusná příšera, které se povedlo vypudit otce tuláka i s vlčetem na mráz takřka v rekordním čase. Vůbec se mi nelíbila představa, že by nás v budoucnu ještě měli chodit navštěvovat, ale... příště už třeba budu mít štěstí a Pajda s Měsíčníkem se mi nebudou motat do cesty, než si dostatečně vyhraju. Navíc to docela dobře vyrovnalo to, jak hezky se Pajdovi povedlo fotříkovi pasivně agresivně zavyhrožovat, než svůj zadek odklidil za hranice, ačkoliv to na základě kontextu nejspíš dělal kvůli ochraně sestry, což mě nedojímalo a nezajímalo mě to.
Když už byli opravdu z dohledu, uvolnila jsem se a elegantně jsem si protáhla všechny svaly, co jsem celý ten dialog měla v pozoru. Nejvtipnější bylo, že jsem tu byla výrazně nejdrobnější, pokud se nepočítal ten fakan. Vzteku jsem v sobě ale měla víc než všichni dohromady. Navíc to nevadilo, protože já jsem na to nikdy nešla přes fyzickou sílu - od toho jsem měla ostatní vlky, ze kterých jsem si mohla udělat loutky s pomocí magie. Měla jsem Pajdovi s Měsíčníkem říct, aby mu dali sodu... aspoň by bylo nějaký povyražení.
Zůstali jsme tu jen ve třech. Vlastně mi to nevadilo. Tyhle dva mě ještě nestihli moc vytočit, a barvu kožichu měli taky docela v pořádku. Konečně nebyl široko daleko nikdo šedivej, na kom bych si akorát zkazila oči. "Mně neděkuj. Bez vás bych je nešetřila," pokrčila jsem lhostejně rameny. Akorát jsem přišla o legraci, no. Ale vzhledem k tomu, jakej protiva Etney byl, mi to ani nevadilo. Vlastně možná dobře. Na mojí první otázku Pajda odpověděl, že si Rozpůleného nepamatuje, a Měsíčník dodal, že šel pryč. Budižkničemu, protočila jsem očima. Už jsem ho v lese neviděla nejmíň věčnost. Měl milion magií, ale ani jednou ho nenapadlo mě s nima najít. Rozhodla jsem se, že se na to konto urazím, což mu bude oznámeno, až se uvidíme. Sigy mezitím prohlásil, že může jídlo obstarat. "Ty? S tou tlapkou?" pozvedla jsem obočí a změřila si ho odshora dolu. Nebo bych měla říct bez ní? Na nějaký citlivý šetření kohokoliv mě stejně nikdy neužilo, takže pro mě za mě... druhý vlk ale nakonec navázal s tím, že ještě něco bude v úkrytu. Asi z lovu. Hm. Nepamatovala jsem se, že by se svolávalo k jídlu, ale možná jsem to zaspala, nebo byla zrovna na nákupech u Smrti a Života. "Hm. A kde je Launee?" zajímalo mě ještě, zatímco jsem se začala pomalinkou chůzí posouvat k srdci lesa, protože jsem umírala hlady, přičemž jsem od vlků samozřejmě očekávala to samé, protože jsem potřebovala odpovědi. Chtěla jsem se Launee pochlubit, jak půjdu dělat diplomatku do ostatních smeček, ačkoliv jsem tam ve skutečnosti chtěla primárně jít prosazovat a šířit svůj vliv a použít to jako omluvu.

Jo, náramně dojemný. Kdykoliv se na mě to cizí vlče podívalo, podívala jsem se na něj nazpátek tak ošklivě a zlostně, aby ho už nikdy nenapadlo sem přijít, nebo se vůbec odlepit od nohou toho svojeho povedenýho fotříka, co ho při první příležitosti stejně někde zase zapomene. Bylo mi putna, čí je ten skrček příbuznej, starat se měl hlavně Etney. Kde byla jeho partnerka, v tom už jsem se snad ani nechtěla šťourat, protože bych se rozčílila. Neuměla jsem si představit, že bych jako matka vůbec dopustila, aby moje vlastní krev někde v zimě v závějích v noci běhala sama po zdejších končinách. Žádná zodpovědná matka by to nedopustila. Z toho co jsem ze situace zatím stihla pochytit, i Sigy by byl pro tohle harantě nejspíš lepší máma než jeho vlastní máma.
Už už jsem málem povolila svaly na těle a posadila se, protože mě tahle situace unavovala, ale pýcha mě nutila mít hlavu a ocas pořád hezky nahoře a mít se na pozoru. Nemohli jsme přece dopustit, aby si sem každej cizák chodil jak se mu zlíbí. Konverzace se ještě chvilku táhla mezi fotříkem a Sigym. Etney mluvil o pečlivém vybírání lesa a vybudování úkrytu, jako kdyby během toho nestihnul poztrácet všechny svoje vlčata. Protočila jsem očima. Mamlas. Bohatě stačilo, že podle Sigyho měl "kupu vlčat", ale při rozloučení se zmínil jenom o "mámě a sestře". Kde byl v tom případě zbytek, jsem si ani nechtěla domýšlet. Nadechla jsem se a lesem se ozvalo moje tiché zavrčení, když se vlk začal mít k odchodu. Chtěla jsem ho napomenout, aby poděkoval Sigymu, ale naštěstí to na poslední chvíli udělal. Podruhé jsem výhružně zavrčela, když si bez poděkovaní vzal toho holuba. Synáčkovi připomenul aby se rozloučil, ale sám to neudělal. Etney byl podle všeho nevychovanec a ztracenej případ. Sám vypadal až moc dobře živenej, ale vlčata měl zatoulaný a krmili mu je cizí vlci. Jeho partnerka musela bejt podobnej úkaz, že se s nim vůbec dala dohromady.
Když se konečně začali pakovat k odchodu, jak jsem nařídila, samolibě jsem se ušklíbla a konečně se otočila na Pajdu s Měsíčníkem. "Já jsem Lindasa I., z rodu Assassínů," představila jsem se tedy taky, když už se představil Pajda, ale jenom proto, že jsem beta, a moje jméno by logicky měl znát. Vlastně jsem si myslela, že by úplně každý měl moje jméno znát, proto mi přišla taková otrava se představovat. Konečně jsem se taky mohla trochu uvolnit a přestat dělat strašidelnou. Ocas jsem pustila dolu, ale hlavu jsem nechala nahoře. "Je tu někde Meinere? A něco k jídlu?" zajímala jsem se, i když jsem omylem prohodila priority a zeptala se na Meinera dřív než na jídlo. Na druhou stranu - u černobílého se dalo jídlo dobře vyžebrat, takže to šlo skoro ruku v ruce. Otázky jsem tak nějak cílila na oba přítomné vlky ze smečky.

Cizinec ze sebe začal cosi zoufale koktat a mávat na mě tlapkou. Krátce jsem protočila očima a povzdechla si. Další mentál. Když to má šedivej kožich, je to vždycky ztracenej případ. Toho snad ani nemá cenu týrat. Načež z něj konečně vylezlo, že tu hledá syna. Pozvedla jsem obočí, protože to se mi vůbec nelíbilo. To znamenalo, že nám po lese dost možná lítá víc havěti než je potřeba, a může za to zrovna tady tenhle expert. "Zajímavý. Nenapadlo tě si takhle uprostřed zimy hlídat vlčata líp, když už sis je vyrobil?" začala jsem šťourat, protože vypadal opravdu smutně a starostlivě, a já to chtěla zhoršit. Hlídání cizích vlčat byla moje poslední starost a kdyby se mi jeho synáček dostal pod tlapky jako první, hezky bych ho otočila hned na hranicích... a poslala na dobrodružství. Čert ví, jestli by ho dřív dostala zima, hlad nebo jeden z těch tuláckejch magorů, co se motaj okolo. To je tak, když prcek schytá nezodpovědný rodiče.
Už už jsem chtěla rozjet zapíračku a co nejvíc vlkovi znepříjemnit den, ale než se tak stalo, stihnul mě nazvat krásnou slečnou. Měl štěstí, že na to jsem vždycky slyšela. Zasekla jsem se a spokojeně jsem se zamyslela nad tím, jak jsem teď určitě ještě dvojnásobně krásnější než předtím, no prostě úplně nejvíc nejkrásnoucnější vlčice pod sluncem. Párkrát jsem na vlka zvědavě zamrkala, načež mě do reality probudil popis jeho synáčka. V životě jsem neviděla caparta s inteligentním pohledem, takže jsem se pohrdavě ušklíbla a pokrčila rameny. "Chudák... schytal kožich po tobě," pípla jsem pobaveně do ranního šera. To bylo tak jediné, co mi dělalo starost - jestli měl jeho syn tak nudnou barvu jako tenhle vlk, bylo mi ho líto. Víc líto, než kdyby se zjistilo, že je opravdu ztracenej někde venku v zimě.
A najednou... jako na zavolanou se sem prcek opravdu přivalil a začal se k cizákovi hlásit. Celá ta šaškárna mě ani krapet nedojímala. Byla jsem beta a nelíbilo se mi, že se z našeho území stala družina pro cizí fakany. Za štěnětem se sem dobelhal nejdřív další cizí vlk a potom Měsíčník, nebo jak se to jmenoval. Potom Pajda prohlásil, že se o to postará. Zamračila jsem se. "Vzhledem k tomu, že jsem tvoje beta, ráda bych sama rozhodla o cizincích na tomhle území," prohlásila jsem chladně a sjela ho pohledem. Bylo mi buřt, kdo je čí známej nebo příbuznej. Mohli se jít radostně dát dojemnej rodinnej sraz někam jinam, kde není tady. Smečka nebyla místem, kam mohl uprostřed zimy kdokoliv kdykoliv přijít, vyzvednout si vlče, nasvačit se s ním a probrat
plány do budoucna. Šťastné konce jsem nesnášela, takže jsem z toho byla patřičně otrávená.
"Zapakuješ si synátora i holuba a vrátíte se, odkud jste přišli," nadnesla jsem rázně, "a to hned." Kořist jsem se jim rozhodla nechat jenom pro to, že něco tak nechutnýho jako holuba bych já v životě nesežrala. Než si to rozmyslim a uděláme si z prcka rozhožku do úkrytu. Načež jsem sjela pohledem Pajdu s Měsíčníkem. Dlouho jsem ve smečce nikoho nepotkala. Chtěla jsem vědět, kde je Meinere. A Launee. Nechtěla jsem ale nic interního probírat před cizím tulákem. "Kdo chce, může se k nim v odchodu přidat," prohlásila jsem nakonec vzhledem k tomu, že měl s cizákem Pajda patrně rozjetou konverzaci. Bylo mi to vlastně jedno. Kdybych tu měla zůstat sama, aspoň bych se šla do lesa konečně najíst a zjistit, kde je zbytek smečky. Kdyby tu zůstali se mnou, zeptala bych se jich.

//Jedlák přes Severní Galtavar

Dorazila jsem domů. Můj pach tu byl ještě pořád dost jednoznačně cítit z posledního značkování - linul se prakticky přes celou hranici. Vždycky jsem si dávala záležet, protože se mi líbila myšlenka, že si les hezky podepíšu. I přes to mě hned u západní části hranic smečky praštil do čumáku pach cizího vlka, který neměl na našem území co pohledávat. Cítila jsem ho tak nějak už od řeky, ale překvapilo mě, že šel opravdu až do lesa. Patrně jsem tam nebyla až příliš dlouho na to, aby cizáky a tulácký špíny rovnou opustila myšlenka k nám vůbec vkročit.
Jakmile se někde blízko přede mnou ozvalo zavytí, dalo mi to informaci o tom, kde přesně vlk je, a přidala jsem do kroku, jako kdybych ho chtěla ulovit, roztrhat a sníst. Celá čerstvě zkažená a nabitá černou magií ze Zříceniny jsem se tetelila radostí, jak tomu pošetilci zkazím celý den... nebo možná spíš celou noc. Musela jsem si to všechno přece na někom vyzkoušet, a tenhle smolař mi přišel rovnou do rány.
"Jestli na mě budeš zkoušet nějaký magický cavyky v mym vlastnim lese, vykuchám tě a dám sežrat tulákům," uvedla jsem ho řečnickou vlastností velice přesvědčivě rovnou do děje, aby ho vůbec nenapadlo cokoliv zkoušet a vyvolalo to v něm nejistotu. Nechtěla jsem chodit před něj. Chtěla jsem tomu nebožákovi znemožnit odchod a donutit ho se otočit, takže jsem nezvykle zůstala hezky za ním, blíž k hranicím. Byl větší než já, o dost větší, byl ho kus... na můj vkus až moc. Stála jsem za ním se vztyčenou hlavou celá naježená a takhle po omlazení a s působením nové magie od Smrti jsem i tak musela vypadat jako nejkrásnější vlčice pod sluncem. Šťastlivec. Kamarádit jsem se ale určitě nechtěla. Vlastně jsem ho nechtěla nechat odejít, dokud mi nevysvětlí, proč uprostřed tuhý zimy strká rypák někam, kde je to jasně ohraničený. V zimě přece nevítala cizáky ráda žádná smečka, to věděl i idiot. "Teď mi vysvětli, co tu chceš, smraďochu. Dokud to nebude dost přesvědčivý, nikam nepůjdeš," přikázala jsem a pobaveně se posadila, jako by zrovna začínal film. Ať už jsem to měla udělat magií příkazu, řečnictvím nebo čímkoliv jiným, nemínila jsem mu nevítanou návštěvu dát zadarmo, rozhodně ne uprostřed zimní noci. Pošetilec hloupá, motat se uprostřed noci zrovna sem. Však já ho naučim.

//Stará zřícenina

Skoro až vesele jsem vylítla ven ze Zříceniny a pokračovala svižně rovnou do smečkového lesíku. Nejenom že už jsem byla skoro z dosahu tý starý hnusný rašple, ale byla jsem plná elánu a energie. Život a Smrt jako by mi vdechli nové schopnosti a vědomosti, o kterých se mi ani nesnilo. Můj kožich se lesknul a cítila jsem každý sval na těle, ale ne proto, že by mě něco bolelo, ale prostě proto, že jsem všude cítila sílu a moc, což mě naprosto opíjelo. Nemohla jsem se dočkat, až se ve smečce všem předvedu, až o tom o všem řeknu Meinerovi a Odinovi a všem ostatním které potkám, ale hlavně až se najím, protože mi v žaludku kručelo a tušila jsem, že ve smečce ještě někde ještě leží kus masa z lovu. A kdyby ne, měla jsem v sobě dokonce tolik života, že bych si snad šla poprvé po dlouhé době něco ulovit sama, aniž bych tím kohokoliv pověřovala nebo si vynucovala jeho pomoc, načež ho to nechala odmakat.
Udělala jsem pár zatáček mezi stromy, přeběhla malý srpek pláně, kde bylo o něco víc sněhu, a už jsem si to štrádovala domů. Tušila jsem, že Odin se tam sice stejně asi nevrátil, ale ve smečce jsem dlužila svojí návštěvu i tak. I když jsem tam přes začínající zimu pár momentů strávila, nedala jsem o sobě dostatečně vědět, a to se mohlo vymstít. A navíc... měla jsem ráda, když o mně ostatní věděli.

//Mechový lesík

//Teleport od Života

Snad jediná pozitivní věc na tomhle přesunu bylo to, že duch mojí matky byl dle všeho zapomenut na vrcholu Narrských kopců, protože do Jedlového pásu se mnou už nedorazila. Objevila jsem se tu sama samotinká. Do zimní noci. Rozhodně lepší než být s duchem matky, ale horší než být sama. Třeba to na mě Život hrál a už od začátku veděl, jak mojí situaci vyřešit. To by mu tak bylo podobný, pche. Chytrolín starej. Jakmile už jsem nebyla tam nahoře, moje nálada se výrazně změnila. Necítila jsem se klidně ani spokojeně, spíš úplně naopak. Když jsem se po chvilce rozkoukala a ujistila, že jsem opravdu tady, znechuceně jsem se otřásla a do kožichu se mi vryla zima. Nad Zříceninou se na mě z nebe šklebila spousta hvězd. Byla to světlá noc, a i když Jedlový pás většinu světla z okolí blokoval, obloha dneska zářila silně, skoro až magicky. Možná to ale bylo tímhle místem. Zastavila jsem se a snažila jsem se skrz díry ve zdech a stropech uhádnout, kde je nahoře a kde dole, kde sever a kde jih. Tu a tam mi napověděl útržek nějakého známého zimního Gallirejského souhvězdí. Popocházela jsem tam a zpátky po okrajích zříceniny, jako bych tak chtěla odsunout svoje setkání s tou čarodějnickou mrchou, která už o mně beztak určitě věděla a sledovala každý můj krok, a sledovala hvězdy z nových úhlů a nových průtrží ve zdi tohohle zvláštního zbytku hradu. Cítila jsem přítomnost Smrti, ale snažila jsem se rozptýlit světlem hvězd, které dnes nezvládlo přebít ani silné světlo měsíce, a dokonce ani mraky, ačkoliv přes den vydatně sněžilo. Ta bílá břečka nedosáhla snad jen nahoru k Životovi. Pěkná noc, pěkná. Kdybych teda nebyla zrovna tady.
"Přijde ti snad můj hrad jako nějaký planetárium?" zasyčela Smrt a objevila se v jednom z rohů Zříceniny, kousek ode mě. Tep se mi zrychlil, ale nechtěla jsem panikařit. Věděla jsem, co od ní potřebuju, a pak jsem chtěla co nejdřív vypadnout. Snad tomu doopravdy neřiká hrad, pomyslela jsem si pobaveně, ale navenek jsem zvládla zformulovat naprosto jednoduchou a přesvědčivou odpověď: "Ne." Její zřícenina mi rozhodně nepřipadala jako planetárium. I jako planetárium by stála za starou bačkoru.
"V tom případě vypadni nebo vysyp co potřebuješ, nebo ti napíchnu hlavu na špalek a dám jí do vchodu jako výstrahu," vyzvala mě otráveně. Šla z ní hrůza. Zoufale jsem chtěla být jako ona. Stejně mocná a obávaná. Odkašlala jsem si, pyšně jsem se narovnala a jednou hluboce vydechla a nadechla, aby ze mě moc nebyl poznat strach, i když jsem se bála jako málokdy. Ve Zřícenině se všichni báli. Potřebovala jsem jí pořádně vlézt do zadku, nakoupit a zmizet. Tak, jak mě to učila matka. "Nejdražší Smrti, paní všech magií," začala jsem tedy a lehce jsem se uklonila, ale jen tolik, abych si příliš nenamohla záda, "přinesla jsem ti drahé kameny." Solidní začátek. Zelené oči se zvědavě zaleskly ve tmě, načež je znovu přimhouřila. "Ale asi ne jen tak, že jo, chytračko?" ozvalo se podobně otráveně, jen s pobaveným nádechem. Nelíbilo se mi, že mě nazvala chytračkou. Už už jsem chtěla začít hysterčit, ale nemínila jsem se nechat zabít. Ani o kameny jsem ale nechtěla přijít jen tak. "Samozřejmě jsou věci, po kterých jako prachobyčejná smrtelnice toužím," snažila jsem se zoufale držet na lince pravdy, abych se nedostala do průšvihu. "Jo. Přesně proto vás smrtelníky tolik nesnášim. Už aby vás smetla potopa. Tak dělej. Nemáme na to celej den," zavrčela o něco víc agresivně než předtím. Docházela jí trpělivost. "Budu hádat... řečnit už umíš. Chm... mohla bys to používat trochu víc, nemyslíš? Přisypat do světa trochu víc zla," zhodnotila nespokojeně. Už už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale předehnala mě. "Určitě chceš bejt krásná a ovládat vlkům mysl, nebo tak něco. Vysol ty drahokamy a ušetři mě tlachání... udělám to rovnou. Dělej!" okřikla mě nakonec, vycenila zuby a nebezpečně se přiblížila. Vysolila jsem jí všechno co mám a než jsem se nadechla, abych řekla něco dalšího, znovu mě přerušila. "Uvidíme, co se dá dělat. Teď se seber a máš pět vteřin na to, abys byla venku. Nebo tě nejenom okradu, ale svlíknu z kůže a vystavim si tu ten tvůj kožich," zavrčela hrozivě, zatímco si prohlížela hromádku drahých kamenů, křišťálů a oblázků. Nehodlala jsem na nic čekat. Několika skoky jsem překonala křivolaký povrch zříceniny, div jsem si nezlomila tlapku, a už jsem byla venku.
Popoběhla jsem ještě o něco dál od zříceniny, kde se přede mnou konečně otevřela celá noční obloha plná hvězd. Zamrzelo mě, že jsem přišla o svoje drahokamy, ale byla jsem zvědavá, co mi naše setkání přinese. Doufala jsem, že se co nejdřív stanu o dost mocnější, než jsem teď. Už bylo na čase využít svůj potenciál a začít to tu trochu zotročovat.

//Jedlový pás

_______________________________
OBJEDNÁVKA (s použitím 75% slevy)

ID - M05/Grácie - 40 křišťálů a 400 oblázků (po slevě 10 křišťálů a 100 oblázků)

Tato magie nemá na rozdíl od většiny gallirejských speciálních magií žádný význam pro útok, obranu, pomoc ostatním ani jakékoliv usnadnění života. Pravděpodobně proto, že Lindasa je jedinou bytostí, která je dostatečně marnivá na to, aby si takovou magii pořídila. Magie totiž slouží čistě a jen k tomu, aby byla Lindasa ještě o něco krásnější, než je. Projevuje se až překvapivě lesklou a hebkou srstí bez šedých chlupů, jasnějšíma očima, upravenými drápky, běloskvoucím chrupem, čistýma ušima a spoustou dalších znaků. Na Lindase se přílišně neprojevuje věk, nesmrdí jí z tlamy a dokonce se může zdát, že vlčice skutečně příjemně květinově voní. Jako kdyby její tělo samo produkovalo extrémní nadbytek vitamínů, které jsou pro zdravý zevnějšek potřeba.
Magie má ale samozřejmě má své hranice a není neomezená. Funguje hlavně díky tomu, že se o sebe vlčice dostatečně stará sama, a pouze umocňuje a výrazně posiluje efekt její vlastní sebepéče. Například - pokud na hnědou vlčici nacákáte bláto, rozhodně samo jen tak nezmizí. Ale po tom, co se Lindasa očistí, se její srst vrátí do stejně dokonalého stavu, v jakém byla předtím. Lindasa umí tuto zdokonalovací kůru s pomocí magie sama vyvolat, a její tělo jí pak tento stav zvládne udržovat nějakou dobu, než je potřeba se do procesu pustit znovu.

Darované hvězdičky do magie - dohromady 32 hvězdiček = 160 křišťálů (40 křišťálů po slevě)
ID - M04/Bouře/3
ID - M04/Lilith/3
ID - M04/Baghý/3
ID - M04/Belial/3
ID - M04/Duncan/10
ID - M04/Dráz/10

ID - M03/příkaz/4 (200 drahokamů = 50 drahokamů po slevě)

ID - M01/emoce (20 křišťálů a 200 oblázků = 5 křišťálů a 50 oblázků)
ID - M02/emoce/4 (120 drahokamů = 30 drahokamů po slevě)
ID - M03/emoce/5 (250 drahokamů = 63 drahokamů po slevě)

ID - M01/neviditelnost (20 křišťálů a 200 oblázků = 5 křišťálů a 50 oblázků)
ID - M02/neviditelnost/4 (120 drahokamů = 30 drahokamů po slevě)
ID - M03/neviditelnost/5 (250 drahokamů = 63 drahokamů po slevě)

ID - M01/elektřina (20 křišťálů a 200 oblázků = 5 křišťálů a 50 oblázků)
ID - M02/elektřina/4 (120 drahokamů = 30 drahokamů po slevě)
ID - M03/elektřina/2 (250 drahokamů = 63 drahokamů po slevě)

CELKEM (po slevě) = 65 křišťálů, 250 oblázků, 291 drahokamů

_______________________________
SHRNUTÍ:

co chci: spešl magii, darovat hvězdičky šesti různým vlkům, vymaxovat příkaz, magii emocí na maximum, magii neviditelnosti na maximum, magii elektřiny do sedmé hvězdy
kolik platím: 65 křišťálů, 250 oblázků, 291 drahokamů (po slevě)

//Teleport z Mecháčku

Těžko říct, jestli se nade mnou náhodou nesmilovali bohové, když slyšeli, jak mě matky duch neúprosně šikanuje. Nějak se mi povedlo se z Mechového lesíku dostat rovnou sem, přímo do Životovy oázy. Byla jsem tak ušetřena sáhodlouhé cesty, která by mě na jih z našeho lesíku obyčejně čekala.
Teda... pěkně to se mnou cuklo, a než jsem se stačila rozkoukat a zjistit, kde jsem, chvíli mi to trvalo. Tělo mě z toho bolelo a když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že matčin duch je bohužel stále se mnou. Překvapivě ale držel tlamu a nenadával mi. Mlčel. Ale nezmizel. Možná to bylo tím, kde jsme se octli. Klid a pocit bezpečí mě zalil prakticky okamžitě, stejně, jako se to vlkům stávalo při výstupu na vršky, kterého jsem dnes naštěstí byla ušetřena. I v noci to tu vypadalo oslnivě - až jsem se musela zamyslet, jestli jsem tu už v noci někdy byla, nebo jestli sem chodím jen přes den. Tušila jsem, že Život číhá někde za rohem. Cítila jsem jeho přítomnost.
Začala jsem se procházet ve snaze setřást matčin přízrak, ale vždycky, když to vypadalo, že už se konečně nevrátí, znovu se objevil přímo za mnou. Z tohohle se zcvoknu. Přirozeně bych byla mnohem víc rozčílená, kdybych nebyla zrovna tady. Tohle místo negativní emoce přímo potlačovalo. Než jsem se nadála, magická entita byla u mě, a já mu znovu a zas záviděla jeho auru a zevnějšek. I proto mi nestačilo se uklidňovat tím, že se jednou stanu alfou... protože kam se jakkoliv mocná alfa hrabala na někoho, jako byl Život? Copak se s ním jakýkoli smrtelný vlk mohl měřit? Nebo se jeho sestrou?
"Zdravím tě, Lindaso. Vidím, že dnes jsi mě výjimečně nepřišla navštívit sama." Život přirozeně taky viděl přízrak, který mě pronásledoval. Já taky viděla Odinův, a on viděl můj. Navíc Život určitě věděl o všem. I o tom, co si myslím, o tom, co mám schované hluboko v hlavě. Snažila jsem se v jeho přítomnosti své nenávistné myšlenky krotit, ale ne vždycky to šlo. Nebo to spíš nešlo vůbec. Přetvařovat jsem se uměla excelentně, ale tok myšlenek jeden jen tak zastavit nemohl. "Ty určitě víš, proč tu jsem," prohlásila jsem pevně jako skála. Nehodlala jsem všude cestovat s matčiným duchem, vytáčelo mě to. A byl to trapas. Odehnal ode mě dokonce i Odina. Určitě na mě někdo uvalil kletbu! A vůbec! Ale Život se ale tvářil jako že neví o co jde, což mě rozčílilo. Možná to byla práce jeho sestry, na kterou jsem si ale příliš vyskakovat nemohla. "Proč se mi to děje? Matka přece není mrtvá. Nebo je?" dožadovala jsem se rozhořčeně odpovědi. "Na podzim se na Gallirei můžou dít zvláštní věci. Ostatně... jako všechna další roční období. Určitě najdeš způsob, jak se ducha zbavit. Nebo se od tebe po čase odtrhne sám," usmál se. Jeho hlas mě zalil klidem, ale obsah sdělení mě rozčílil ještě víc. Nedal mi žádnou jistotu a ani neodpověděl na mojí otázku. "Ale já už to nezvládnu! Tohle si přece nezasloužím!" skoro bych vycenila zuby, ale obličej jako kdyby mi ochabnul. Magickou entitu to stále nechávalo ledově klidnou. "Tvoje matka může ještě žít. Jenom je mimo dosah Gallirei," naznačil, načež se zarazil. Snad sám vycítil, že se o matce netoužím bavit, a že mě to rozčiluje. "Můžu pro tebe aspoň udělat něco, co tvé starosti zmírní?" pozvednul obočí. Tak! Teď jsme konečně mohli najít společnou řeč. Nebyla jsem dost veselá na to, abych se usmála, ale vnitřně mě to aspoň trochu rozveselilo. Chvíli jsem si svojí odpověď rozmýšlela. "Chtěla bych zkrášlit a omladit. Jako vždycky. A blíží se zima... moc toho nejím, abych si držela figuru. Tak bych potřebovala trošku zesílit... zrychlit... zlepšit... když jsem teď beta," vylíčila jsem napjatě. Život pokýval hlavou a já si náhle přišla jako vlče, kterému Vlčíšek plní vánoční přání. Uvolnila jsem se, jako kdyby mi jeho kouzlo dávalo masáž.
Jednomu se z Narrských vršků nikdy nechtělo odcházet. Jediné štěstí bylo, že jestli Život vyhověl mojí žádosti a jestli neuměl nic hned teď udělat s matčiným přízrakem, nic dalšího jsem od něj nepotřebovala. V mozku se mi vyvrbil nápad, že už musím jít, ale tělo se samozřejmě nehnulo. Jediné, co mě nakonec přimělo vyrazit směrem ke Smrti bylo to, že jsem chtěla zkusit, jestli jeho kouzla zabrala - podívat se na sebe v odrazu nějakého jezera, nebo tak.
Poklidně jsme se rozloučili a já jsem se už už otáčela k odchodu směrem dolu z kopců. "Ještě zadrž, Lindaso," ozval se za mnou jeho uklidňující hlas. Než jsem se za ním stačila otočit, znovu to se mnou luplo a byla jsem tatam. Snad mi chtěl magický vlk pomoct se k jeho sestře přesunout rychleji. Dnes jsem měla při nákupu obzvlášť štěstí. Přítomnost matčina ducha to ale dost kazila.

//Teleport Stará zřícenina
_______________________________________________________
OBJEDNÁVKA (aplikace 50% slevy = i staré slevy k Životu prosím smazat):

- ID - V03/Bouře/rychlost/5 (= 50 květin, po slevě 25 květin)

celkem 9 hvězdiček do vrozených vlastností (= 450 květin, po slevě 225 květin), a to takto:
- ID - V01/síla/1
- ID - V01/rychlost/3
- ID - V01/vytrvalost/2
- ID - V01/obratnost/3

- omlazení na 4 roky (tedy o 3 roky) - 30 křišťálů a 30 mušliček, po slevě 15 křišťálů a 15 mušliček

CELKEM: 250 květin, 15 křišťálů, 15 mušliček

Než jsem se nadála, Odin byl i s přízrakem někde v tahu. Povzdechla jsem si a nespokojeně mlaskla. Smečka se mezitím podle všeho vrátila z lovu. Les se znovu naplnil pachy a dokonce jsem něco zaslechla. Neměla jsem na maso ale zrovna chuť. Matčin přízrak mi úplně zkazil večer a ještě ke všemu odehnal Odina. Neochotně jsem se zvedla na nohy a protože už to byla nějaká ta chvíle, co jsem to tu naposled značkovala, přičapla jsem si u nejbližšího stromu a pustila se do toho, když už jsem byla přítomná v lese. Normálně mi značkování jako povinnost vadilo - dělala jsem to vlastně jen kvůli tomu, že mi dělalo dobře, když celý les voněl po mé maličkosti. Vždycky mi to přišlo jakože mi patří, jakože jsem si ho podepsala.
Chtěla jsem zajít za Meinerem a zbytkem smečky, trošku se zorientovat v situaci a všem hezky připomenout, že existuju, ale protože mě ještě stále pronásledoval duch a nechtěl zavřít tlamu, zrovna dvakrát se to nehodilo. Jako kdyby nás s Odinem někdo proklel. Ale kdo? Nikdo další v lese přece nebyl, když to přišlo.
Postupně jsem se dostala až k okraji lesa a začala jsem ho znuděně obcházet. Tu a tam jsem to označkovala - už jsem dokonce měla svoje oblíbené stromy. Když jsem obešla severovýchodní část, táhle jsem zavyla, abych všem oznámila, že tu jsem, a že se na značkování pracuje. Vytí mělo lehce výhružný tón. Po cestě mě totiž znepokojil pach tulačky, kterou jsem neznala. Byla jsem si docela jistá, že už to s ní ale někdo řeší, protože nás v lese bylo dost a podle pachu to nebylo prvních pár minut, co se zdržuje na našem území. Pokračovala jsem tak v okruhu, který jsem plánovala zakončit jižně, abych se potom mohla vypravit k Životovi. Chtěla jsem, aby mě zbavil toho, že mě všude pronásleduje duch matky, kterému jsem se rozhodla neodpovídat a ignorovat to. Beztak to vymyslel nějakej idiot, co mě chtěl vykolejit.
Když byl kruh skoro kompletní, stočila jsem to do srdce lesa, abych se přece jenom rychle nasvačila, když mě čeká dlouhá a náročná cesta ke Gallirejským bohům. Matka měla pár poznámek k tomu, že bych neměla tolik jíst, ačkoliv jsem si toho jako vždycky moc nedala. Kvůli tomu, ale i kvůli tomu, že jsem beta, jsem se nikoho o svolení neprosila. Označkovala jsem srdce lesa, kde to bylo potřeba trochu míň než na hranicích, ještě jednou jsem vydechla a stočila svou chůzi směrem na jih. Bylo to příšerně daleko. Mám to vůbec zapotřebí?
Už už jsem se chystala, že přemluvím Meinera, aby šel se mnou, nebo aby mě tam dopravil některou ze svých sto magií, ale najednou prásk a byla jsem fuč. A to i s přízrakem matky, co se mě nehodlal pustit za žádných okolností.

//Teleport na Vrchol Narrských kopců

"Srovnala bych to tu se zemí," zahlásila jsem rozhodně. Něco takového bych sice nedokázala, ale chtěla jsem, aby ze mě šla před Odinem pořádná hrůza. Moje jméno se nesmělo jen tak zapomínat. Všichni si ho museli pamatovat. Povinně. Ts! "Sochy nebudou potřeba, protože sochy jsou pro mrtvoly. Já umřít nehodlám. Mám tady spoustu práce," zamračila jsem se ještě. Cokoliv bylo pro Života nebo Smrt nutné udělat, jakkoliv hluboko jim bylo potřeba vyšplhat do zadku, všechno jsem to hodlala postoupit pro nesmrtelnost a slávu. Až to budu mít, bude na řadě neomezená moc. "Naše jména budou znát všichni v kraji. Budou mít naše podobizny v hlavě jako razítko. Netřeba soch." Lepší alternativa stejně byla, že si nás všichni budou pamatovat sami od sebe. A bylo s tím míň práce. "Třeba by to chtělo si udělat radost u Života. Nechat si do kožichu nakreslit něco, na co se nedá jen tak zapomenout. Já se svojí krásnou srstí ale hazardovat nechci..." zamyslela jsem se nahlas. Třeba by Odin svůj kožich obětoval a stal se pokusným králíkem? O tom jsem ale pochybovala.
"Můžeš jít se mnou," odvětila jsem rozvážně, "nemůžeš ale mluvit za smečku. Můžeme to udělat tak, že si informace opatříme ve vlastním zájmu... a záležitosti smečky budu řešit bokem. Nebo... tě donutím o nich prostě pomlčet, když to zaslechneš," zamrkala jsem na něj. Líbil se mi nápad jít společně, ale nutit jsem ho nehodlala. Těžko říct, jestli se hodil jako bodyguard - spíš ne. Přijít ve dvou bylo ale o něco elegantnější, a Odin na rozdíl od ostatních zdejších trhanů aspoň vypadal decentně a hodil se ke mně.
"Zajímalo by mě, kde to vázne. Ráda bych se jako beta najedla, když už nám hlídám les," odfrkla jsem si nespokojeně, aby seveřan věděl, že tohle v naší smečce není standartní praxe. Obhajovat jsem jí ale nehodlala, protože by to v případě selhání znamenalo i moje selhání. Záleželo na výsledku. "Kdyby to trvalo, necháme se pozvat na jídlo v cizí smečce. Jako diplomatická mise." Nádhera! Jsem doslova génius.
"Byla jsem tam. Z výparů se ti úplně poplete hlava. Zdejší mamlasové to tam normálně čuchaj," popsala jsem rozčarovaně. Nechtěla jsem k sopce. Byla nebezpečná, ale hlavně smrděla. Nepotřebovala jsem, aby mi od toho načichnul kožich.
K debatě vlci versus vlčice - výhody a nevýhody, jsem se už nevyjadřovala, protože se stalo něco zvláštního. Mutr. Byla tady. Weriosasa osobně. Normálně to se mnou cuklo, jak rychle jsem se narovnala, abych seděla rovně. Byl to reflex. Chvíli jsem na máti překvapeně zírala, načež jsem rychle těkla očima k Odinovi. Moje starší verze tu nebyla sama, a do seveřana se hned pustil jiný nezvaný host. "Jestli to děláš ty, bejt tebou toho rychle nechám," ohradila jsem se nakvašeně na Odina, protože jsem se nehodlala smířit s tím, že na mě matka takhle prská. Určitě šlo o nějakou pitomou iluzi. Vždyť jsem byla její oblíbenec! Dědička rodu! Princezna! "Nechalas mě tady, máti. To by se v rodu Assassínů stávat nemělo," zabrblala jsem nakonec přímo k ní, aby nezůstala bez odezvy, pokud by šlo opravdu o mojí matku. Znělo to poctichu a pokorně, ale byla to sprostá přetvářka. Od malička jsem věděla, že na cestě k moci mi bude matka překážet, jestli včas nenatáhne brka. Její návrat mě lehce znepokojil. Měla jsem však zvláštní pocit, že není opravdová. Jestli si se mnou nehrál Odin, někdo další určitě jo. Nepřišla jsem si v bezpečí a neměla jsem tu Meinera, aby tomu zabránil. Byla jsem pěkně mrzutá.

Les zel prázdnotou. Procházeli jsme skrz úplně sami, nikdo neodpověděl na moje vytí a ani jsme nikoho nepotkali. Čím hloubš jsme šli, tím zvláštnější mi to připadalo, ale nedala jsem na sobě nic znát. "Viď," přitakala jsem směrem k Odinovi. No - mně to koneckonců nevadilo, že je tu prázdno. Málokoho ze smečky jsem snesla. "Nebyla jsem tu dobu, protože si dělám co chci," pozvedla jsem čumák hrdě k obloze a zamračila se, když společník prohlásil, že si mě tu nebudou pamatovat. "Měla jsem v plánu se vydat na diplomatickou misi do ostatních smeček, ale chtěla jsem počkat, až se uklidní klimatická situace," pokrčila jsem rameny. Ostatně - možná na diplomatickou misi nastal akorát ten správný čas, až skončí moje nynější návštěva v lese. "Na misi toho spoustu vyšpehuju. Ty toho taky spoustu vyšpehuješ a potom se podělíme o informace," navrhla jsem spokojeně. Skoro bych si za ten nápad zatleskala. Kde jinde z ostatních vymámit drby, než v těch několika centrech dění, co Gallirea má? Odin zase mohl sondovat mezi tuláky. Nebo kdekoliv chtěl, to mi bylo fuk.
"Šli na lov," prohlásila jsem s jistotou v hlase. I kdybych měla lhát, byla to jediná decentní výmluva, proč nikdo nehlídá les. Navíc - jak jsme procházeli křížem krážem a po hranicích, všimla jsem si, že se Meinerův pach táhne směrem k řece. I další pachy se ubíraly tam - Launee, minimálně jeden další ze smečky, u ostatních jsem si nebyla jistá. Byly to slabší pachy. A nechtěla jsem, aby si Odin všimnul, že to kontroluju. Kde to sakra vázne? "Počkám na jídlo. Počkáš se mnou?" optala jsem ve stejnou chvíli, co mi v břiše varovně zakručelo. Nehodilo se, abych se vydala pomáhat s lovem - jednak jsem zrovna přivedla důležitou návštěvu a druhak by měl někdo zůstat tady a hlídat. Třeťak se mi ani nechtělo. Prohlásila jsem to tak, aby Odin věděl, že má ode mě přirozeně dovoleno tu zůstat. A rovnou jsem si kecla na zadek. Byli jsme v srdci lesa, kousek od úkrytu. A nachodili jsme toho už dost.
Načež začal vznášet zajímavý otázky, který mě skoro rozhodily. Pravda, že bydlet vedle sopky možná nebylo nejchytřejší. "Podle pachu odešli z lesa," ujistila jsem ho. Teda, aspoň Meinere a Launee, a upřímně - jestli tu nějakej další chudák byl a zkapal, nějak extra mě to nevzrušovalo. Jenom by bylo odporný to najít. Nebo si pomyslet, že by se to mohlo stát mně. "A jmenuje se to sopka. To na severu nemáte, nebo co?" změnila jsem obratem téma a začala chytračit, aby to nebylo moje selhání, ale jeho neznalost.
"Proč by to pro nás bylo jednodušší? Nic ti nebrání se přilísat k nějaký mocný a hloupý alfačce. Stačí dobře hledat. A když tě začne štvát, můžeš se jí nenápadně zbavit. Aby to vypadalo jako nehoda," namítla jsem. Přišlo mi to úplně stejně jednoduchý. Ne každá vlčice měla partnera. A partnera se koneckonců taky dalo zbavit, když měl jeden dost síly. A v tom to zas měli jednodušší vlci.
"Kdybych tě doopravdy chtěla, dostala bych tě. Ale nechci, páč zatim nic nemáš a nic nejseš," objasnila jsem uraženě a zamračila se. Vadilo mi, že se z mojí nabídky nesesypal na kolena, a tak jsem se rozhodla bránit nemilosrdným útokem. Budiž mi omluvou, že jestli naše smečka nebude úplně neschopná, za chvílí se díky mně i nají. Těkla jsem po něm očima a zvědavě čekala, jestli přijde další protiútok, nebo jestli ode mě zdrhne. Nechtěla jsem, aby zdrhnul. Tahle konverzace mě začínala náramně bavit.

//Velké vlčí jezero

Překročili jsme hranici našeho lesa. Pach mi poradil, že se tu neznačkovalo zas tak dávno, a že tu značkoval Meinere, ale to bylo fuk. Značkování nebylo nikdy dost. Hned na kraji jsem si na vteřinku přičapla a začala jsem velice hrdě značkovat les, jako kdyby mi patřil. Musela jsem o sobě přece dát vědět. Potvrdit svojí pozici po tak dlouhé době, co jsem tu nebyla. Odin ten proces určitě moc dobře znal.
"Klid je nuda," zahlásila jsem chytrácky, značkujíc další zákoutí tak pohotově a elegantně, aby kvůli mě Odin nemusel zpomalovat krok. Mnohem radši jsem měla drama a chaos. Bylo to lepší prostředí pro vybudování něčeho nového a lepšího. Nadvláda se přece nedala získat v klidu, musela se vybojovat. "Sranda bude určitě. Asi někoho, kdo mě vytočí. Uvidíme. Podle situace," shrnula jsem lhostejně, protože nebylo tak těžké mě vytočit. Byla to nejspíš otázka několika prvních minut, co se budeme nacházet na smečkovém území. Zvlášť, když jsem tu tak dlouho nebyla. Bylo mi naprosto jasné, že se v lese mezitím objevila spousta nováčků a bordelu. Začala jsem nás vést malinkou oklikou, abych mohla označkovat větší plochu lesa. I kvůli tomu jsem zatím čekala s proslovem na uvítanou. Tu a tam jsem si v pravidelných intervalech přičapla, abych označila hranici. "Mohli bychom v první řadě někoho zotročit, ať nám něco uloví," zamyslela jsem se nahlas. Ačkoliv jsem lovec naší smečky byla já, aktuálně se mi nic nechtělo. Byla jsem vyčerpaná z cest. A v břiše mi kručelo. Bylo by fajn, kdyby se ve smečkovém úkrytu třeba válel kus masa, ale tak velkou víru jsem v naší smečku nevkládala. Odin se nabídnul, že kdyžtak přiloží tlapku k dílu, což jsem mu spokojeně odkývala.
"Hejbat s věcma," zopakovala jsem po něm zamyšleně. Ať jsem dělala co jsem dělala, neuměla jsem pro to najít užitečný využití. I když... zvednout ze země kámen a po někom ho mrsknout, to mohla bejt docela sranda. Asi záleželo, jak moc dobře vlk magií vládne.
"Zdržela jsem se na kappě jenom chvilinku. Přebrat cizí smečku je snazší než zakládat vlastní. Stačilo chvíli předstírat snahu," vysvětlila jsem polohlasem. Zatím jsem nikoho ze smečky neviděla, ale i stromy měly uši. "Upřímně řečeno, nejradši bych se do smečky vdala. Ve zdejším kraji se ale těžko najde alfa, co nevypadá úplně k zahození," pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem dodat i "a je single", ale to pro mě nebyla překážka.
"Ovšemže vypadáš k světu. Škoda, že jseš takovej tuláckej budižkničemu a né alfa. Kdybys byl alfa, přikázala bych ti, aby ses stal mým partnerem," uchechtla jsem se zlověstně, načež jsem označkovala posledních pár zákoutí a namířila si to i s cizincem rovnou doprostřed lesa. "Pojď. Zjistíme, jestli je někdo doma," navrhla jsem cestou a táhle jsem zavyla, abych dala smraďochům ze smečky najevo, že jsem doma. Chtěla jsem Odinovi ukázat úkryt, co jsem sama designovala. A tak vůbec. Do srdce lesa to ale byl ještě kousek cesty.

//Mahtae jih přes Mahtae sever

"Pustina, hm. Proč si to teda vybrali tvoji předkové?" zamrkala jsem do Odina. Dělala jsem hloupou. V tuhle chvíli mu muselo bejt jasný, že nikdy nepřestanu rejpat. Nešlo mi dohromady, že by se idiotům, co se usadili v pustině, narodil takhle náramně chytrej a úžasnej synáček, kterýho to zničehonic osvítilo a rozhodnul se jít kolonizovat jinam. My Assassíni jsme se od počátku jako klíšťata drželi těch nejlepších a nejhezčích míst, aby z toho šlo vytěžit co nejvíc. "Máš pravdu, tady to máš lepší" přitakala jsem nakonec, protože celková myšlenka dávala logiku. Co v pustině? Navíc - jestli jsem od sebe seveřana nechtěla odpudit tim, že ho budu neustále zpochybňovat, musela jsem mu čas od času zvednout ego.
"Třeba bych tě zvládla přemluvit k něčemu, u čeho by sis sám uvědomil, že to není tvoje myšlenka," pokrčila jsem rameny. Neměla jsem s Odinem žádný špatný úmysly, ne v tuhle chvíli. Na svůj vkus jsem se v jeho přítomnosti cítila až podezřele příjemně. Líbilo se mi, že je stejnej zákeřnej had a vychcánek jako já. Z nějakýho zvláštního důvodu mi taky přišlo, že nemám co ztratit, ale to bylo normální, protože nedotknutelná jsem si přišla víceméně pořád. Dokonce... jsem mu možná začínala zvláštnim způsobem věřit. V něčem. Moc dobře jsem ale věděla, že to je moc tenkej led, a že nesmim moc zpohodlnět. "Na někom ti to předvedu. Najdeme nějakýho ubožáka. Třeba zrovna u nás ve smečce. Dlouho jsem tam nebyla... měla bych si upevnit svojí pozici," souhlasila jsem spokojeně. Pořád jsem si dost dobře nerozmyslela, jestli chci před Launee hrát divadýlko o pracovitý holce a potom jí zákeřně ukrást smečku, nebo jestli chci bejt rovnou obávaná a zlá beta-čarodějnice. Možná něco mezi? Měla bych to zkonzultovat s Meinerem. Toho jsem taky dlouho neviděla. Nemohla jsem se dočkat, jak se bude tvářit, až do lesa přitáhnu Odina. Co kdybych mu řekla, že je to můj novej amant? Už teď mi to přišlo náramně vtipný.
"Předměty... to vůbec neznám," přiznala jsem. To bude asi pěkně hloupá magie, když jí neznám. Nikdy jsem o ní neslyšela. "Co to umí?" zajímalo mě samozřejmě hned. Horlivě jsem se o tuhle informaci chtěla obohatit. "Příkaz a halucinace, to je dobrej základ," pochválila jsem nakonec chytrolínsky svojeho společníka, abych ho povzbudila, když už má tak hloupou vrozenou magii. To má asi z toho jejich severu. A vůbec - na severu to podle všeho stálo za starou bačkoru. Nebylo divu, že zdrhnul.
"Ani alfa mi nemá do čeho kecat, abys věděl," ujistila jsem ho vážným tónem, abych ho hezky opravila. "A o názory ostatních se někdy starat musíš. Minimálně do doby, než jim začneš doopravdy vládnout," namítla jsem. Cesta k moci přeci nevypadala tak, že si jí jeden rovnou prorazí - to by musel mít obrovskou sílu a moc. Přišlo mi, že na to s Odinem oba chcem jít částečně spíš i přes chytračení, abysme se zas tolik nenamáhali. Takže mi přišlo logický, že nás musí trochu zajímat, co si ostatní myslej. "Vypadáš... normálně. Jinak bych tě k nám do lesa vůbec netahala," ujistila jsem ho následně, stočila jsem koutky do úšklebku a krátce jsem se na něj podívala. Odin to možná nevěděl, ale "vypadáš normálně" byla zrovna z mojí tlamy obrovská pochvala, kterou jsem nikomu jen tak neudělovala. Pravda byla, že se mi jeho kožich opravdu líbil. Odin se mi vzhledově líbil celej. Bylo mi moc líto, že v tomhle kožichu zrovna on, a né nějakej jednoduchej podpantoflák, kterýho bych překecala, aby mi udělal vlčata, jako to udělala matka s otcem. Byly by to krásný vlčata. To ale bohužel nešlo. Jednak to byl můj spojenec, druhak to byl můj nepřítel a třeťak jsem na parchanty neměla čas ani náladu.
Načež mi proud myšlenek přerušila hranice našeho lesa a já jsem zjistila, že se na seveřana dívám už podezřele dlouho. "Vypadáme dobře," ujistila jsem nakonec spokojeně nahlas spíš sebe samotnou. Aby ne - Odin vypadal normálně a já jsem byla nejkrásnější zdejší vlčice. Když se to zprůměrovalo, určitě jsme vypadali minimálně dobře.

//Mecháč přes Kierb