To, co vás čeká při setkání s Lindasou, se vysvětluje velice snadno. Především proto, že ji po všech koutech Gallirei předchází její neblahá pověst. Kdo by zapomněl na dokonale věrnou kopii její maminky Weriosasy, která ve zdejších končinách také proslula terorizováním všeho a všech okolo?
Pro nezasvěcené – Lindasu potkat nechcete. Je to labilní agresivní elitářská herečka schovaná pod zahálkou dokonalé vlčí princezny předurčené k velkým věcem. Cítí se automaticky nadřazena všemu živému kvůli svému původu a neomylným pravidlům, podle kterých byla vychována matkou. Má poznámky a připomínky ke všemu a všem, je upištěná, umíněná a přesvědčená, že má vždycky pravdu. Když má ostřejší den, je to zlá manipulativní mrcha, která dělá škodu všude, kde to jde. Dalo by se říct, že jde o jednoho z nejhorších odchovanců, které Gallirea má. Tady nemáte šanci najít nějakou nepředstíranou „dobrou stránku“ schovanou pod záporáckou skořápkou, jak někdy bývá zvykem. Tahle vlčice je opravdu jenom zákeřná slizká zmije, ať už se bude tvářit jakkoliv. Neměla šanci se vyvinout v cokoliv jiného, protože byla od malička rozmazlovaná vychovávaná v určité ideologii.
První setkání s ní bývá nezapomenutelné. Lindasa si libuje v hlasitém hodnocení vlků a v udělování přezdívek, které jsou podle ní zpravidla neuvěřitelně komické a trefné, ostatně jako všechno, co ona sama vypustí z tlamy. Nezajímá ji, co si ostatní myslí nebo říkají. Ani se ostatních nebojí, i když by někdy měla, protože by při svém chování zasloužila přes tlamu. Vesmír se vesele točí okolo ní a ona je bohyně všeho. Zkrátka a dobře není vyšší existence než její maličkosti. Většinou si nepamatuje jména, komolí je, nebo vás oslovuje jinak. Za něco takového jí vůbec nestojíte.
Zpravidla ji potkáte takovou, jaká opravdu je, jenom v odlišných náladách. A ať už jsou tyto nálady jakékoliv, Lindasa ve většině případů barvitě přehrává, přikrášluje, lže a vesele uráží všechno, co se hýbe. Myšlení je vlastně úplně vyřazeno ze hry a nahrazuje ho téměř nepřetržitý monolog, který začne slabší povahy brzy dohánět k šílenství. Není to ale tak, že by vyloženě nepřemýšlela – Lindasa není hloupá. Naopak umí velice dobře vyhodnotit situaci a poznat, jak ji efektivně znásilnit ve svůj vlastní prospěch. V zájmu toho se nebojí přehánět a přetvařovat se ještě víc, než je zvykem.
Jediné, co je jí svaté, je její maminka, povedenější bratr Izar a překvapivě také tatínek, na kterého nikdy nedala dopustit. Rod a původ jsou pro ni základem. Ale nutno říct, že i přes rodinné vazby někdy jede vlak – nejednou se naše princezna přistihla, jak si tiše přeje vyřadit matku ze hry, aby byla nejvyšší božskou vlčicí ona. Těžko říct, o co jí vlastně jde. Asi prostě o svět, ve kterém všichni pochopí, že jí nesahají ani po kotníky, a že by si měli rychle vyprat ten svůj zapáchající kožich v řece.
V návaznosti na to je také nutné zmínit, že je Lindasa přehnaně čistotná a nestrpí na svém vlastním kožichu byť jen smítko. Trpí utkvělou představou, že je dokonalá a že se tak musí chovat a vystupovat, i když se s tím její vystupování zlého nevybíravého sociopata ve finále vůbec neshoduje. Lindasa ví všechno a vždycky má pravdu. I kdyby nedej bože neměla, stejně to překroutí tak, abyste byli za idiota vy. Pravdou je, že byste těžko hledali lepšího manipulátora a řečníka. V životě ji nepřesvědčíte o její vlastní prohře, ani kdyby byla do očí bijící. Na to je příliš tvrdohlavá, takže podobné pokusy naprosto postrádají smysl.
Lindasa si libuje v náhodných výbojích energie a impulzivních rozhodnutích, i když je v zásadě velice líným tvorem. Sem tam chytne super nápad, nebo se jí chopí nějaká nová skvělá úchylka, o kterou má potřebu se podělit – to je její jediná iniciativa. Zbytek jejího života se skládá jen z ponižování ostatních, chválení sebe samotné a spánku. Potažmo se pokouší ostatní zmanipulovat k tomu, aby za ni udělali její práci. Nesnáší slabé, mentálně zaostalé jedince a její nejmíň oblíbenou kategorií jsou kuňky. Ty by házela ze stráně po stovkách, protože tichá vlčice podle ní nemá vůbec právo na život, stejně jako některé další kategorie vlků – třeba vlci s ošklivým zbarvením. Zbarvení kožichu je vždycky klíčové. Jestli ji na vás rozčílí jeden jediný flíček, okamžitě jste skončili.
Abychom to shrnuli – Lindasa je prostě jedna velká chodící zkouška trpělivosti. A zároveň samozvaná vládkyně všeho, co se hýbe. Můžete prostě jen doufat, že na ni nikde na Gallirei nenarazíte. Je schopná se k vám přilepit jako klíště a ještě vám nakukat, že jste to vlastně vy, kdo obtěžuje ji.
Náš příběh začíná přímo na Gallirei. Tři vlčata se narodila ještě těsně před začátkem jara ve Smrkovém lese, krásném a bezpečném to zázemí. Jejich rodiči nebyl nikdo jiný než nechvalně proslulá vlčice Weriosasa a její partner Takki.
Pro Lindasu byla vteřina jejího narození chvíle, kdy se automaticky stala smečkovou princezničkou a matčiným oblíbencem, aniž by pro to cokoliv udělala. Byla jediná dceruška mezi dvěma bratry, z nichž jeden měl přijatelnější zbarvení, ale byl samec, a druhý se vůbec neshodoval s matčinou představou, protože vypadal jako otec. Byla vítěz hned od začátku. Maminčin mazánek. Pod její záštitou ji čekalo absolutně bezstarostné, rozmazlené mládí. A tak to všechno začalo.
Weriosasa už od malička všechna svá vlčata vychovávala podle přísných pravidel jejího původního rodu. Základním stavebním kamenem bylo pravidlo tři pé – pýcha, původ, plánování. To se vlčátkům vtkloukalo do hlavy snad už ode dne narození. Jejich původ byl dalo by se říct až smrtelně důležitý, bylo potřeba na něj dbát a chovat se vždy výhradně tak, jak se má správný vlček z rodu Assassínů chovat. Chodit upravený, chodit rovně, nelovit zajíce a pamatovat si, že právě jejich rod je nejčistší a nejvznešenější na světě. Pro Lindasu hračka. Ostatně – i kdyby to pro ni hračka nebyla, matka by jí vždy nadržovala a dala by jí přednost před bratry. Byla její miláček. Bratři mohli mít očíčka jedině pro pláč a závist To, že se podle pravidel rodu uměla automaticky chovat už od malička, protože byla silně po matce, byl jenom bonus. Weriosasa ji milovala víc než cokoliv na světě. Možná snad jen kromě sebe samotné.
Sotva začala malá hnědá vlčice chodit a mluvit, už sekýrovala a urážela všechno, co se hýbalo. Ať už to byli výše postavení členové smečky, tuláci, vlci z cizích smeček nebo její vlastní bratři, nikdo neutekl její hořké kritice a kecům. Pod záštitou matky mohla cokoliv. Její první a nejoblíbenější obětí byl bratr Fiér, k tomu malou záškodnici totiž inspirovala přímo Weriosasa, a potom už se to jenom nabalovalo. Zvláštní vztah panoval mezi její osůbkou a otcem – ačkoliv ho matka často hanila a nadávala na něj, Lindase nikdy nevadil. Pořád to byl tatínek. On a matka byli jediní, na které se její hrozné chování nevztahovalo. Její dva bratři zato chytali sodu už od začátku. Fiér pro ni byl absolutně ztracený případ a oblíbený fackovací panák, a Izar byl možná snesitelnější, ale jeho marné snahy se jí vyrovnat Lindasu také značně podněcovaly k šikaně.
Jakmile začala růst a dospívat, stávala se pro své okolí ještě nesnesitelnější a nesnesitelnější. Když měla zrovna časovou skulinku mezi ponižováním jednoho a ponižováním druhého, postupně se přihlížením jakž takž naučila lovit, stejně ale počítajíc s tím, že to jednou někdo bude dělat za ni.
Jakmile vlčata povyrostla, Fiér se čím dál tím více vzdaloval od rodiny, a Lindasa se v rámci jakési zvláštní symbiózy sblížila s Izarem. Značnou část mládí spolu cestovali Gallireou, hledali poskoky a obětní beránky a vysnili si, že si jednoho dne založí svou vlastní smečku. To se však nestalo. Stal se pravý opak. Fiér se přidal do jiné smečky, jejich původní smečka zanikla a s tím tak nějak i celá rodinka.
Po tom, co Lindasa nějakou dobu bloudila Gallireou sama, rozhodla se znovu setkat se svojí rodinou. Tedy s máti, tatínkem a Izarem. Fiéra mohl vzít čert, byl součástí cizí smečky, pro Lindasu byl prakticky mrtvý. Jaké to pro ni bylo překvapení, když nenašla ani jednoho z nich. Na žádném území. Ani stopy po komkoliv. No páni – vždyť ona si musela lovit sama, aby přežila! Víte, co to pro chudinku vlčí princeznu bylo?
Když jí došlo, že je všechna snaha marná, posunula se za hranice Gallirei. Ani to, že sekýrování cizích vlků zdaleka nebylo tak efektivní jako sekýrování gallirejských, ji však neodradilo od toho, aby to dělala. Kdyby měla své první dospělé roky popsat ona sama, řekla by vám, že se zdržela ve dvou cizích smečkách, a v jedné to bylo horší než druhé, protože ji tam nikdo neposlouchal na slovo a nikdo nechápal, že má špinavou nečistou krev, zatímco její krev je stříbrná. Lindasa nepřestala hledat svojí rodinu, nikdy „neznormálněla“. Ani ve snu by ji nenapadlo zapomenout na odkaz matky a jejích předků. Vzhledem k tomu, že k tomu byla vychovávána od malička, byla to pro ni zdaleka nejdůležitější věc v životě.
Dalo by se říct, že to v tom velkém krutém světě za hranicemi přežila díky tomu, že s ní měli ostatní dostatečnou trpělivost, a možná k ní dokonce cítili lítost. Lindasa si všechny zmanipulovala podle svojí potřeby díky špetce hysterie a osobního kouzla, takže celé dny nedělala vesměs nic moc, a když si moc nevyskakovala, ostatní to tolerovali. Prakticky jen díky pobytu nejprve v jedné a poté ve druhé smečce nezemřela její výsostná lenost hlady nebo ji někdo nezavraždil za nevymáchanou tlamu. Někteří vlci se dokonce nevyhnuli ani jejím prvním záchvatům lásky a chtíče, jeden dokonce opětovaně, ale nic netrvá věčně, a protože Lindasina očekávání naplní jen máloco a málokdo, nepovedlo se to ani zmíněným smečkám, ani vlkům v nich.
Nakonec obě opustila. Po opuštění té druhé se rozhodla vrátit na Gallireu, což se zprvu jevilo jako snadný úkol, ale ukázal se pravý opak. Princeznička těsně před začátkem kruté zimy velice rychle pochopila, že v tomto ročním období takovou cestu nezvládne, a naštěstí se vrátila do základního tábora smečky ještě než udeřil opravdový mráz. Tohle pro ni byla docela potupa, a navíc musela přetrpět další tři měsíce ve společnosti svého ex. Absolutní nehoráznost.
Jakmile sluníčko začalo znovu spolehlivě hřát, vypařila se znovu, tentokrát tajně a bez dramatického odchodu. Cesta, která je ve skutečnosti o dost kratší, jí nakonec trvala asi půl roku. Viňme za to její chabý orientační smysl, který k životu smečkové vlčice nikdy nepotřebovala. Dorazit se jí sem podařilo až na podzim. Akorát včas, aby se mohla jako pijavice přicucnout na další smečku a začít využívat všechny okolo.
Zajímavosti:
- Hebká, často důkladně opečovávaná srst, jeden by v ní těžko hledal smítko
- Zásadně neloví zajíce, nikdy zajíce nejedla a odsuzuje to
