Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Něco v její řeči mi připomnělo to, jak lehce rýpavě obvykle mluvil Duncan. Byla jsem skoro až překvapená, jak najednou moje mírně nepříjemné pocity ze setkání s téměř neznámým vlkem postupně vyšuměly. Koutky se mi začaly zvedat do podobného pobaveného šklebu. Zamávala jsem ocasem. ”Už to tak vypadá. Z nějakýcho důvodu,” zopakovala jsem po ní. ”Náhody se občas dějí,” dodala jsem pobaveně, i když jsem o tom nevěděla o moc víc než ona.
A ona zjevně obviňovala mou maličkost. Asi jsem jí to nemohla mít za zlé. Však jsem taky při poslední takové příležitosti skoro odkousla hlavu. ”Já?” vydechla jsem s hraným naivním překvapením. ”Netuším,” pohodila jsem hlavou, ”Mně se teda taky nikdo neptal… Objevila jsem se tu jen chvíli před tebou,” pokrčila jsem rameny, ne úplně znepokojená z celé situace. Kdo ví, jestli to bylo tím chladem nebo prostě tím, že jsem si na takové situace začínala docela zvykat.
”Popravdě, jsem tu poprvé,” rozhlédla jsem se zvědavě kolem. Tohle nebyly hory, necítila jsem se stísněně mezi vysokými hřebeny, takže mi ani ten chlad moc nevadil. Zvědavě jsem dloubla tlapkou do sněhu. ”Taky by mě zajímalo, jak to tu vypadá. Můžeme to zkusit prozkoumat společně,” nabídla jsem jí se zářícíma očima. Něco mě k ní táhlo. Jestli to byla patetická vděčnost za to, že se o mě postarala, když mi nebylo dobře, nebo to, že zatím její chování bylo sarkastické a neosobní, takže jsem dostala potřebu se dostat blíž.

1 západ
2 řeka
3 měsíc
4 černá
5 orel
6 pravá
7 C želvovina
8 B slámky
9 C osamělý
10 F lajdák
11 B dobrý
12 F vzhled
13 F mrtvolka
14 B napodobovaný
15 F nemoc

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Mám ráda pěkné mobilní zahrádky.

Čekání na něco se neukázalo jako nejzábavnější aktivita. Ono by to asi nebylo úplně žádný terno, ani kdybych se mohla rozvalovat na nějaké příjemné louce. Možná tak ta louka, na které jsme byli s Nemesisem, přemýtala jsem, zatímco jsem zvedla zadek, který mi začal pomalu přimrzat k podkladu. To by rozhodně nebyl příjemný zážitek. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebylo tu… nic. Nebo nic zajímavého. Chlad mi až nepříjemně připomínal věci minulé a šumění moře napovídalo, že je pode mnou velká masa vody, ve které se nemám zájem vykoupat. ”Ale no tak, proč jsem tu?” zamrmlala jsem nedočkavě kamsi do prázdna, jako kdyby mi mohlo odpovědět. Nejspíš bych to měla vzdát a zmizet, než se mi zadek opravdu přilepí, ale to bych se musela smířit s pocitem selhání, musela bych se vzdát a to bylo něco, čemu jsem se v poslední době z principu vyhýbala.
A pak jsem za sebou ucítila něčí přítomnost. Bude to zase Duncan? Nebo někdo jiný? Třeba Nemesis? přemýšlela jsem. Nakonec to ale byla vlčice. Už několikrát jsme se potkaly. Poprvé, když jsem si myslela, že umřu. Nebo bych se možná byla bývala i zabila, kdybych na to měla sílu. Tehdy mi pomohla a… rozešly jsme se vlastní cestou. Chvíli jsem nevěděla, co říct. Naposledy jsem ji zahlédla na tak krátkou chvíli, že jsem si ani nebyla jistá, jestli si mě všimla. Ostatně, mně se její jméno už vyšumělo z hlavy. Ostudné, Lilith.
Nakonec jsem se rozhodla zvolit ležérnost a jakousi napodobeninu sebevědomí. Nadzvedla jsem jeden koutek. ”Čekala bych tu hodně vlků, ale tebe?” uchechtla jsem se a nedávala najevo, že si uvědomuju, jak pitomá ta věc, co jsem řekla, byla. Small talk jsem nikdy moc nezvládala. ”Hezké místo na procházku?” pokračovala jsem, když mlčela. Stále se mi dařilo udržet lehký konverzační tón.

← Z mýtiny Amorkem

Škubla jsem sebou. Kde doteď vedle mě stál Duncan a s očekáváním se na mě díval, abych mu odpověděla, co máme provést tomu vetřelci, bylo jen moře. A led. ”No to mě po*er,” unikla mi z tlamy mnohem vulgárnější nadávka, než jsem původně zamýšlela. To bylo určitě Duncanovou přítomností, která mě začala kazit hned, jak jsme se viděli. Teď ho ale nevidíš, suše dodal vnitřní hlas a znova mi vrátil pozornost tomu, že jsem se už podruhé v životě proti své vůli přesunula na úplně cizí místo.
Perfektní. Krása. Bájo. Přesně to můj den potřeboval. ”Duncane!” zakřičela jsem, jen tak pro jistotu, kdyby tu přece jenom byl s rozhodl se mi schovat. I když jsem tomu nevěřila, byla jsem poměrně zklamaná faktem, že jsem tu sama. Sama. Hm. Asi bych měla být faktem přesunutí vyděšená a nejspíš bych byla, nebylt toho, že jsem se pomalu začala považovat za Gallireanku. Tohle bylo pro mě normální. Víceméně. Nebo to prostě bylo faktem, že po znovuoživení už vlka jen tak něco z míry nevyvede.
Tentokrát ale přenos byl za jiným účelem. Pokud by se dalo o divoké magii tohoto místa mluvit jako o něčem, co má účel. Docela jsem doufala, že se to dělo jen tak, náhodně. Jinak by vlk musel začít uvažovat o tom, že někdo za ty špagáty tahat musí a ta představa se mi vůbec nezamlouvala. Takže náhoda. Dobře. Co dál? Nikdo jiný tu nebyl. Teda, až na tu hroznou zimu. Sarumen mě rozmazlil, povzdechla jsem si.
Mohla bych odejít. Teda, nejspíš. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych nemohla. Jenže… Nějak se mi nechtělo. Ne hned. Protože jsem pořád doufala, že se něco stane, něco víc než moje přesunutí kdo ví kam. Odchod teď by mi přišel jako porážka. A ty já od určité chvíle kategoricky odmítala. Běž do háje, Duncane, poslala jsem mu myšlenku, protože mi bylo jasné, kdo za to může.

← Sarumen

”Mmm, to je asi fakt,” zamručela jsem zamyšleně a zkoumavě se zahleděla na jeho prokouslé ucho. Jeho obviňující otázka mě ale trochu zarazila. Překvapeně jsem rozevřela oči a začala jsem vrtět hlavou. ”Ale ne, to ne… Hodí se to k tobě,” zazubila jsem se. ”Všechno to spolu…” výmluvně jsem ukázala tlapkou na celou jeho maličkost, ”barevně sedí. Hnědý kožich, zlaté oči, zlatý kruh na uchu,” pousmála jsem se. ”Možná jsem ale čekala něco, co se bude velikostí aspoň blížit tvéméu egu,” pošťouchla jsem ho hravě. ”Třeba obrovský řetěz, co bys táhl i po zemi, nebo případně korunu,” zamrkala jsem na něj nevinně.
Pořád mi nebylo objasněno, kdo ta Bouře byla, jestli to vůbec bylo skutečné jméno, nebo jen nějaká pitomá přezdívka, kterou si právě vycucal z prstu, aby nemusel říkat jméno svého posledního objevu. Než se ve mně stačila plně rozvinout paranoia, nebo přinejmenším podezřívavost, můj vcelku málo citlivý radar zachytil nějaké nespokojené vlny. Přivřela jsem oči. Udělala jsem něco? Podělala jsem něco? ”Zato ty moc ne,” odpověděla jsem, opatrnost se mi už pomalu vkradla do tónu.
Do háje, já ho urazila, uvědomila jsem si. A taky to nebylo poprvé. Už jsem se k tomu dostala dřív a stejně jako tehdy, mi to žádnou radost nepřineslo. Líbily se mi naše slovní přestřelky, ale ve chvíli, kdy se takhle začal stahovat do sebe, mě začal přepadat pocit viny. ”Víš, že jsem to tak nemyslela, že jo?” zeptala jsem se provinile, ale i mně to znělo dst pateticky. Do háje, do háje, do háje doháje… jelo mi dokolečka v hlavě. ”Jsem moc ráda, že jsem tě znova našla,” hlesla jsem po chvíli ticha se staženým hrdlem a možná bych pokračovala v ztrapňování sebe sama, kdybychom se nepřiblížili ke dvěma vlkům.
Nevěděla jsem, co si myslet o tom, že mě začal ignorovat. Možná bych se i urazila, kdyby nebyl uražený ještě před chvilkou on a já se ještě nestihla vzpamatovat z pocitu viny. Taky jsem ale zahlédla změnu výrazu svého společníka na něco, z čeho se mi rozbušilo srdce. Budou problémy, uvědomila jsem si nadšeně. Než jsem potkala tohohle velkého hnědého pitomce, vůbec bych netipovala, že mě něco takového bude bavit. S lehce pobaveným výrazem jsem šla s ním a až když mu varovně zapraskalo v srsti, jsem obezřetně ustoupila. Nebo spíš jsem s cuknutím uskočila. Nepříjemně mi tím připomenul návštěvu u Smrti a její kopanec magií. Taky jsem ji měla dostat a skutek utek… Nevěděla jsem, co říct, tak jsem zůstala jen jako mlčenlivý kumpán toho ukecaného, jen s pobaveným úsměvem, a čekala, jak se situace vyvine.

Na mou poznámku o kousání už neodpověděl, takže to asi bral za uzavřené. Nebo se to rozhodl ignorovat, protože mi nevěřil, že ho kousnu. Pff, už jsem to jednou udělala, co mi zabraňuje to podniknout znova? vrhla jsem po něm uražený pohled. Tohle mu nezapomenu… Stejně jako všechno ostatní. Nejlepší le bude ještě s tím počkat, až to nebude čekat.
”Myslíš, že by ji to zajímalo víc, než barevné kamínky?” trochu pochybovačně jsem se na to podívala. Tušila jsem, že by byl rád, kdybych mu to pochválila, že je dobře, že si takovou hezkou věc nechal. Ale jeho ego víc nafukovat opravdu nepotřebovalo. ”Přijde mi to takové… Obyčejnější,” rýpla jsem si ještě víc, ale pak jsem stočila pohled na přívěšek na mém krku. Já na něm barevný kamínek měla. ”Často si od vlků bere jejich ozdoby?” zeptala jsem se trochu ustaraně. Ještě jsem na něj nebyla úplny zvyklá, ale i tak se mi líbilo, že takovou věc na krku mám. Nechtěla jsem si to nechat ukrást od té hrozné baby. ”Tak Bouře,” uchechtla jsem se s hraně žárlivým tónem, i když mě trochu píchlo. Kdo byla Bouře? Že jí do sebe dovolil kousat?
”A kde pak máš ten svůj skvělý harém, když jsi obdařen takovou báječnou magií?” zlomyslně jsem se zahihňala. ”Nevidím, že by ti vlčice nějak výrazně padaly k nohám, Casanovo,” ušklíbla jsem se. ”A já jsem tu jen pro to, abych mohla sledovat tvoje pokusy o získání oněch sličných dam,” koketně jsem na něj zamrkala a poslala vzdušný polibek.
”Pan ochránce se ozval?” nadzvedla jsem obočí. ”Ten, který tak rád lezl do území cizí smečky?” vyplázla jsem na něj jazyk. ”Dokonce i Maple mi říkala, že až tě uvidím, ráda by si s tebou popovídala. Když to řekla cizí vlčici, asi nemá moc velkou důvěru ve tvůj pobyt ve smečce,” popichovala jsem ho a pobaveně mávala ocasem. ”Ach, tak jeho sestřička?” vydechla jsem hraným tónem naivní nanynky. ”Té mě ještě nepředstavil, ale slyšela jsem, že maminka je beta. Moc dobrá partie,” uculovala jsem se.

→ Mýtina

Mírně pobaveně jsem nadzvedla obočí. ”Naposled ti sexy nepřipadalo, když jsem se ti zakousla do zadku,” vycenila jsem zuby a natáhla krk, abych dosáhla zuby na to drzé ušisko, ale do háje, ten pitomec snad ještě vyrostl. Nebo se já zmenšila. Nepovedlo se mi nic víc, než mu na něj zespoda dýchnout a olizovat se mi ho nechtělo. To by si pak vyložil úplně jinak a následná situace by byla… Nedobrá. ”Konečně sis něco našel, po takové době, co se tu poflakuješ, co?” zašklebila jsem se na něj, když se konečně a naštěstí odtáhl. Celá jsem se trochu uvolnila.
Koutek mi mírně cukl nahoru, ale pohled zůstal upřímný. ”Moc se na to nepamatuju, vím jen, že jsem po tobě dost vřískala a myslela si, že jsi úchyl, co si magicky přitahuje vlčice k sobě,” zazubila jsem se. ”I když,” sjela jsem ho pohledem, ”Nejsem si jistá, jestli bys toho nebyl schopný, kdybys takovou magii ovládal,” vesele jsem se na něj zazubila a pak můj úsměv zjemněl. ”Myslím, že jsme už za hranicí, kdy všechno, co děláme, musí být veselé, ne?” zeptala jsem se, šťouchla do něj zadkem a v hrudi pocítila příjemné teplo.
Těšilo mě, že se směje mým poznámkách. ”Přesně jsi to uhádl,” uchechtla jsem se. ”Nelíbilo se jí, že se cizinec rozvaluje v kožešinách smečky a už jsem myslela, že mě za ocas vytáhne na mráz, když se objevil můj zachránce,” na okamžik jsem se odmlčela a mrkla na něj. Škádlení Kenaiem mě bavilo až v nechutné míře. ”Přihnala se Maple a zrzka byla patřičně uzemněna. Myslím, že se ten den stala alfa mou hrdinkou,” zazubila jsem se při vzpomínce na Jennin kyselý výraz. ”A už jsem začala pomstu,” úsměv se mi ještě víc rozšířil. ”Jedno vlče ze smečky jsem přesvědčila, že Jenna je jen velmi smutná duše, kterou je potřeba pořádně rozveselit. Už se nemůžu dočkat na její nadšení, až kolem ní bude skákat malý škvrně,” zahihňala jsem se zlomyslně.
”Mmm, moc milej,” protáhla jsem ještě a kdybych měla jakoukoliv soudnost, už bych přestala. ”Nevím, co bych bez něj dělala,” povzdechla jsem si a už s neskrývaným úšklebkem pozorovala obličej svého kamaráda, tvrdohlavě otočený dopředu.

Já netrucovala. Rozhodně ne. Ale žralo mě, že naše setkání bylo… Všelijaké, jen ne takové, jaké bych si představovala. Možná jsem ale měla prostě moc velká očekávání. Možná jsem ani nevěděla, co vlastně čekám a co vlastně chci. Však jsi viděla, jak se tvářil, když tě uviděl, snažila jsem se připomenout svojí nespokojené dušičce. Opravdu, měla bych se s tím krotit. Prostě byl chlapec trošku překvapený, no. Stává se i v lepších rodinách.
Možná jsem i toužila po troše klidu, to bych se ale nesměla nastěhovat za tím velkým hnědým pitomcem, co za sebou táhl ještě větší ego. Na chvíli jsem protáhla obličej v grimasu. ”Potřebovala jsem si protáhnout nohy,” odpověděla jsem s hranou lehkostí a chtěla natáhnout krok, ale to už si do mě strčil, až jsem se zakolísala a uniklo mi slabé zavrčení. ”Chceš ukousnout ucho?” zeptala jsem se a zacvakala zuby. Jenom napůl vážně. ”Třeba to s tou ozdobou,” vycenila jsem zuby v úsměvu. Pořád mu ještě nebylo plně odpuštěno. A nebo jsem potřebovala odpustit sobě a upustit páru. V každém případě, nebylo to ještě hotovo.
”Huh, opravdu?” vydechla jsem, docela rozhozeně. Na ostrově? My dva? snažila jsem se něco vybavit, ale… Černá díra. Ostatně ale, nejdřív jsem si sotva vzpomínala na svoje jméno. ”Celkem normální?” uchechtla jsem se, ale nedokázala jsem úplně zakrýt zakolísání v hlase. ”To jsi mnou praštil o nějaký kámen, že se tomu nedivíš?” další nepřesvědčivé uchechtnutí.
”Jenna je totální koza,” prohlásila jsem pevně. ”Ale, pokud se jí bojíš, musela na tobě zanechat opravdu silný dojem,” zašklebila jsem se. ”Co se tak hrozného stalo? Připálila ti zadek?” utahovala jsem si z něj a docela si oddechla, když obratem trochu zjemnil moje starosti o jeho názoru na moje vniknutí. ”Jo, to si pamatuju, jak na nás ten taťka skoro vyjel, když jsme jeho synátorovi přičarovali zaječí ocásek,” zahihňala jsem se zlomyslně. Jo, starý dobrý časy.
Pokud byla moje nálada zlepšená, najednou začala vylétat do nevídaných výšin. Kdo ví, proč. Ale něco se ve mně… Začínalo chvět, když si Duncan mumlal pod vousy Kenaiovo jméno. Bože, já jsem taková pipina. Něco se ve mně začínalo chvět. Ne že by to nebyla pravda. ”Mmmm,” souhlasně jsem zamručela, ”Fakt fajnovej vlk. Přitáhl mě do úkrytu v zimě, když jsem skoro zmrzla… Pod kožešinami už bylo teplo,” koukla jsem na něj a protože jsem zjevně v jeho blízkosti ztrácela nejen pud sebezáchovy, ale i jakoukoliv soudnost, jsem dodala: ”Nám oběma.” A kdo ví proč, cítila jsem se jako vítěz. Který vyhrál podvodem, ale nebylo to o nic méně sladké.

”Mhhhhm, jo?” odpověděla jsem nevýrazně, zatímco se snažila vzpomenout, jestli se o nějakém ostrovu zmiňoval. Nedokázala jsem si ale ani vybavit, kdy jsme se viděli naposledy. Někdy… V létě? ”A co jsi na tom ostrově dělal?” vrhla jsem po něm zvědavým očkem. Duncan a dobrovolně se tahat na ostrovy? Po tom, co se nám stalo na těch ostrůvkách, to bylo skoro divné.
Skoro hned jsem to pustila z hlavy, když se mi snažil přikázat, ať jsem ticho. Vydala jsem ze sebe tiché uchichtnutí. ”A zkazila bych ti pověst nejdrsnějšího drsňáka v okolí?” zazubila jsem se. ”Ani by mě nenapadlo,” protáhla jsem afektovaně a pobaveně zamávala ocasem. Ne že by uklízející Duncan byl nějaký skvělý vydírací materiál. Silně jsem pochybovala, že by mu to vůbec i pověst poškodilo. Navíc, nezaběhl se se mnou sem označkovat území? Hrozný lenoch. Fakt.
”Nelíbil by se ti románek s Jennou?” popíchla jsem ho samolibě. ”Ta má ohně pro vás oba. Možná bude dokonce konkurovat té tvé divoké,” přidala jsem ještě oleje do ohně, protože proč ne. Možná jsem ztratila cit pro to, jak s ním zacházet, v čase, co jsme se neviděli.
Žertovná nálada mě ale rychle přešla, když i jemu samotnému trochu zamrzl úsměv na tváři. A poprvé mě přepadly opravdové pochyby. Chtěl vůbec, abych tu byla? Na začátku mi to přišlo jako zábava, super nápad, že budeme bydlet na stejném místě, ale teď… Žaludek se mi nepříjemně stáhl a najednou jsem měla hroznou chuť běžet za Maple, že jsem si to rozmyslela. Ne, řekla jsem si pevně, zatímco jsem se mu podívala přímo do očí. Už jsi umřela do háje, něco takového tě přece nerozhodí, ne? Po tom jsem cítila, jak se mi koutky znova začínají zvedat do ne úplně upřímného úsměvu. ”Myslím, že vůbec nemáš,” řekla jsem mu trochu jedovatě a zpupným pohledem ho vyzývala, ať s tím zkusí něco udělat. Budu tu, ať se mu to bude líbit, nebo ne. Však si může zase odtrajdat někam jinam. Já se odtud nehnu.
Výmluvně jsem trhla uchem. ”Je to složitý,” řekla jsem mu vyhýbavě a všimla si, že chlad úplně můj hlas neopustil. ”Přišla jsem sem s Kenaiem,” řekla jsem nakonec a technicky vzato to byla pravda. Protože jsem se pořád cítila trucovně, jen jsem ještě víc vyplázla jazyk, abych ho měla delší než on a snažila se zapudit pocit mírné hořkosti.
Která se rozrostla do ještě větší, když mi pán velkomožný oznámil, že odchází. Ale hned se vrátí. Prý. Byla jsem tak zaražená, že jsem mu ani nestihla odpovědět, než zmizel. Zůstala po něm jen vysezená tráva a ještě větší prázdnota v hrudi. Takhle jsem si to nepředstavovala. Zhluboka jsem se nadechla, jako kdybych nafouklými plícemi mohla vyplnit nepříjemnou dutinu. Prudce jsem se zvedla na nohy a na truc vyrazila… Někam. Takže i kdyby se náhodou vrátil, už mě nenajde na stejném míst. Beztak se nevrátí. Naštval se, žes mu vlezla do revíru a tak radši zase zdrhnul. Uklidil ve smečce, takže si svou povinnost odbyl na dalších… několik měsíců. Bylo mi bídně.

”Mmmhm,” zamručela jsem, ještě pořád dost rozpačitě, protože jsem nevěděla, co si o tom myslet. O své náhlé modrosti i Duncanově reakci. Pod kůží mi pobíhali nepříjemní mravenci a na chvíli jsem měla chuť prostě utéct pryč. Tohle ale byl Duncan. A my jako vždy hráli hru, kdo je lepší. Zkoumavě jsem zaklouzala pohledem po něm. ”Ale koukám, že tys taky něco našel,” ozvala jsem se po chvilce ticha s pohledem na zlatém kroužku na uchu. ”Neříkej, že jsi taky spadnul do nějaký díry a pak ses nemohl vyhrabat?” ušklíbla jsem se a snažila se setřást nepříjemný pocit, který mě přepadl při těch slovech.
Pak mě ale úplně vykolejil, když najednou zněl… naprosto seriózně. Dokonce naléhavě. Rozhodně ne, jako Duncan a přesto jsem mu to plně uvěřila. A zůstala stát a zírat na něj jako vyděšená laň. Protože co jiného jsem taky mohla udělat? Nádech, výdech. To bude dobrý. To bude dobrý. Ale bude? Bylo to vůbec někdy dobrý? Něco na představě Duncana, vyděšeného Duncana, který má starosti, mnou otřáslo až do samotného jádra. Tak to být nemělo. Nebylo to správné. A já nevěděla, co na to říct. Prostě laň. Ubohá, malá, blbá laňka, co na něj zírá a cosi v ní kvete, i když je vyděšenější, než když si uvědomila, že se topí v ledové vodě.
Z hrdla mi uniklo slabé zakňučení, když se o mě otřel. ”Já taky,” hlesla jsem, protože jsem se na víc nezmohla. Měla bych se dát do pořádku. Přestat vyšilovat. Uklidnit se. Najít způsob, jak se vrátit do té žertovné nálady. Koutky mi cukly nahoru. ”Takže… ty jsi uklízel, jo?” zeptala jsem se, v hlase náznak žertu, kterého jsem se zoufale držela. Pocity? Ne, absolutně ne moje parketa. Pojďme se vrátit k tomu lehce kousavému pošťuchování a napůl vážně myšleným urážkám. Od té doby, co jsem se vynořila z jezera, se necítím úplně sama sebou… ”To musely všechny vlčice ve smečce zírat, co?” pokusila jsem se o žert, ale byl bídně chabý.
Ještě že jsem se mohla chytit dalšího tématu, u kterého se mi na tváři začal pomalu roztahovat už pravý, široký úšklebek. ”Copak? Něco se vám nelíbí, pane?” zazubila jsem se na něj jako malá potvora. Upřímně? Kterou jsem taky byla. Ale kdo ví, o čem jsem přemýšlela, když jsem o to Maple požádala. ”Nooo,” hravě jsem protáhla a předstírala, že se musím zamyslet. ”Samotné přijetí proběhlo teprve před chvilkou, ale poflakovala jsem se ve smečkovém úkrytu už od zimy,” věnovala jsem mu široký, zubatý úsměv. ”Asi jsi moc dobře neuklízel, když sis toho nevšiml, co?” vyplázla jsem na něj jazyk.

Věděla jsem, že tu Duncan bude. Však konečné rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy jsem zaslechla, že do téhle smečky patří, i když mi to mělo dojít už dřív. Ale v každém případě jsem to věděla a to by mělo být dost na to, abych byla připravená, až ho uvidím. Ale nebylo. Ještě že svalová paměť fungovala a mně se podařilo hned na tváři roztáhnout ten napůl sarkastický a napůl uličnický široký úšklebek s odhalenými zuby. I on mě rád vidí, uvědomila jsem si a pokud tohle nebyl ten nejlepší pocit od té doby, co jsem se probudila v úkrytu, tak sežeru vlastní ucho.
Čekala jsem nějakou kousavou poznámku, na kterou bych mohla zareagovat něčím podobným, ale to že mi to sekne, jsem nečekala. Střelila jsem pohledem ke svým nohám, které byly pořád modré. Už asi navždy. ”Ani nevím, jak se to stalo,” hlesla jsem rozpačitě. Snažila jsem se vymyslet něco dobrého a úderného, ale byla jsem nějak naměkko a nic mě nenapadalo. Do háje.
”Heh,” uchechtla jsem se po jeho další poznámce. ”Někdo ti musel připomenout, abys nezapomněl svoje ego občas vyfukovat,” řekla jsem už s větší jistotou. ”Aby jednoho dne nebylo tak velké, až uletíš někam do háje,” zašklebila jsem se a možná plánovala říct něco dalšího, ale než jsem se vůbec pořádně stihla nadechnout, byl najednou hned u mě a najednou jsem ho měla plný čenich. Bezděky jsem se otřásla. ”P… pevně věřím, že jsi dostatečně velký kluk, že se o sebe dokážeš postarat sám,” odpověděla jsem mu měkce a kromě zadrhnutí na začátku jsem zněla docela dobře. Rozhodně ne tak vyklepaně, jak jsem se cítila uvnitř.
Věděla jsem, že se musím odtáhnout, že tohle je jen další hra, kterou spolu hrajem a aktuálně já rozhodně nejsem ta, která vyhrává, ale nešlo to. Chtěla jsem se k němu ještě o něco přiblížit a opřít se o jeho krk, ale ve chvíli, kdy jsem se konečně odhodlala udělat pohyb blíž, trochu ucouvl. Jakýkoliv pocit zklamání jsem tvrdě zatlačila do nebytí. Aspoň že jsem dostala důvod pro další lišácký úsměv. ”Ach, ale pane,” vydechla jsem, oči přehrávaně vykulené, jako naivní slečinka, i s patřičně vyšším hláskem, ”Ale přece byste mě nevyhodil,” zamrkala jsem koketně očima, ”To se dělá, tak se chovat k dalšímu členovi smečky?” povedlo se mi ještě říct tím velmi naivním hláskem, ale pak se mi už na tváři rozvinul pořádný krvelačný škleb a vyzývavé vítězství v očích. To jsi nečekal, co? říkal můj výraz.

Abych byla upřímná, ani jsem nevěděla, co jsem čekala. Ti dva nebyli zrovna dvakrát přívětiví. Skvělý. Musela jsem si připomínat, že ani já jsem neudělala nějaký velký vstřícný krok, takže bych asi neměla prskat, když se zachovají prakticky podobně. Ale to neznamenalo, že by mě to nežralo. Tak to ten další smečkový život začíná fakt moc hezky, poškleboval se mi vnitřní hlas a já bych aktuálně dala cokoliv za to, aby měl nějakou reálnou formu a já se mohla alespoň pokusit mu urvat ucho. Nebo dvě. To by mě možná uklidnilo. Ale docela možná taky ne, kdo ví.
Rozhodla jsem se radši zaměřit pozornost na Maple, když se otočila na mě. Po tom, co měla moc příjemnou debatu ohledně smečkových magií, což jsem hned těm dvěma záviděla, protože já sama byla pořád dost ztuhlá na to, abych dokázala vymyslet nějaké dobré téma na pokec s alfou. Maple ale dokázala s vlky pracovat. Po její poznámce o čertící se zrzce mi jeden koutek vystřelil nahoru a nebyla žádná síla, která by ho dokázala stáhnout dolů. Ne že bych se o to snažila. Představa naštvání Jenny mi doopravdy zvedla náladu natolik, že mi ani moc nevadilo, že budu muset *jakémukoliv* členovi smečky ulovit něco k snědku. Kdybych neměla před očima kyselý zrzavý obličej, možná bych přemýšlela o tom jako o otročině.
”Dobře, provedu,” pokývla jsem se značně větším elánem, než co jsem cítila před chvílí. Ale pak… byla najednou pryč. Prý povinnosti, bum a dělej si, co chceš, Lilith. A já nevěděla, co bych měla dělat. Co bych měla chtít dělat. Co tak normálně dělali členové smečky? Můj dost krátký pobyt v Borůvce mi neposkytl moc nápověd. Mohla bych splnit ten úkol s lovem, ale nejradši bych nejdřív našla někoho, kdo bude ochotný být obdarován a ne pak jako pitomec nahánět ubohé nicnetušící vlky se zajícem v hubě. Skvělý první dojem.
Když jsem za sebou zaslechla prasknutí větvičky s prudkým škubnutím jsem se otočila. Napůl jsem čekala zrzku chystající se ke skoku s pro to mi už srdce rychle bušilo dřív, než jsem ho uviděla. Ležérně se opíral o strom s přesně tím příšerně samolibým úsměvem, kvůli kterému mě často vytáčel k nepříčetnosti. Ale i tak jsem cítila, jak se mi na tváři roztahuje široký úsměv. A do háje, jak moc ráda jsem toho pitomce viděla.
A on asi mě taky. Pocítila jsem naprosto hloupou potřebu k němu přiskočit a… být k němu prostě blíž. Ale když pán uměl být drsný a cool, já mohla taky. Jen jsem pobaveně nadzvedla jedno obočí, když zmínil vlčice skákající do pelechu. ”To víš,” zavrněla jsem sladce, ”Nemohla jsem ti přece nechat jako jedinému titul ‘Vstal jsem z mrtvých, kdo je větší drsňák’?” zazubila jsem se. Mohla jsem mu rovnou vykecat všechno, co se stalo, podat přesný výčet událostí, ale s Duncanem jsme vždy hráli hru, kdy jsme střídavě uhýbali a tančili kolem. Prostá upřímnost by to kouzlo mezi námi zrušila a to by bylo to poslední, co jsem si přála. Beztak jsem si byla jistá, že si to nakonec všechno povíme.

Lilith taky!

Nikdy jsem netušila, že mi mlha bude chybět. Ale chyběla. Měla jsem pocit, že se mi žaludek propadá až do země, ale tam se nezastavuje, ale padá dál a dál. Do háje, do háje, do háje dohájedohájedoháje… jelo mi v hlavě pořád dokola, když jsem se násilím donutila panicky neotáčet hlavu za mizící bílou stěnou, ze které mi teda vstávaly chlupy na zátylku, ale aspoň na měl nikdo neviděl. Teď, když se to rozprášilo, jsem zahlédla další dva vlky, kteří se k sobě zjevně docela měli. Šlehla jsem po nich krátkým pohledem. Vlčice vypadala, že má snad na krajíčku? V aktuálním stavu jsem nějak neměla sílu zjišťovat cokoliv bližšího.
Přikývla jsem na Maplin pozdrav a z tlamy vydala cosi, co se podobalo jakémusi “uh”. Asi to mělo být slovo, ale to jaksi nevyšlo. Znova jsem krátce střelila pohledem k Šedému a Plačce. Skvělé. Noví členi. Co s tím mám dělat já? Ani jeden z nich nepozdravil a to úplně pevné uzly v břiše moc neuvolnilo. Když nereagovalo oni, kromě pohledů, neměla jsem potřebu to nějak měnit. Mlčky jsem se otočila zase na Maple a snažila se rozehnat nervozitu, která mi začínala stahovat i svaly.
”Už je to lepší, díky,” slyšela jsem se říkat. ”Moc díky za… Úkryt. a všechno ostatní. Kenai je opravdu laskavý vlk,” plácala jsem dál úplně zbytečně. Chtěla jsem říct i něco ke svému výpadku paměti, ale přišlo mi, že už mluvím až moc dlouho. Chtěla jsem taky říct něco o Duncanovi… Zhluboka jsem se nadechla při její pobídce. ”Dalo by se říct, že ano?” hlesla jsem nejistě a v duchu si nadávala, jak skvěle se umím vyjadřovat. Myslela jsem, že tahle nervózní Lilith je už dávno za mnou. ”Um. Slyšela jsem, že v téhle smečce bydlí Duncan?” začala jsem, tón pořád asi tak jistý, jako ptáče vypadlé z hnízda. Sklopila jsem zrak.
Ale do háje, musíš se takhle ztrapňovat, ty kozo blbá? zavrčela jsem v duchu na sebe, když jsem těkala pohledem všude možně, jen ne k Maple. Vyhrabala ses z ledového jezera, kde jsi dost možná umřela a nedokážeš se ani pořádně vyjádřit? nadávala jsem si dál, ale to bylo asi to, co mě konečně nakoplo. Umřela jsem. Já umřela, co může být horší? Nic. Umřela jsem, ale jsem pořád tu, takže bych se měla konečně kousnout a kašlat na názory jiných. Když jsem pohled k Maple konečně, s hlubším nádechem, zvedla, cítila jsem se skoro… Sebevědomě. Odvážně. ”Už nějakou dobu hledám místo, kde bych mohla patřit. S Duncanem jsem před zimou strávila hodně času a říkala jsem si, kde by bylo lepší místo zůstat, než to, kde mám dobrého kamaráda,” řekla jsem jí a i když to mohlo být formulováno lépe, byla jsem hrdá, že se mi hlas ani trochu nezakolísal

Vlče za mě žádné věci nevyřídilo. Docela rychle jsem byla odhozená jako nepotřebná hračka a popravdě jsem si nakonec ani nevšimla, kam a ským se to smrádě podělo. Asi odsmradilo za dalšími rezavými smráďaty. Já se tak nějak snažila poslouchat, o čem alfa vypráví, ale pak jsem zaslechla jméno Duncan a můj mozek úplně zkratoval.
Zasekla jsem se, přestala fungovat, šok mě na chvíli úplně vyřadil z provozu, mohla jsem jen hyperventilovat a zírat na ni jako na zjevení. Ale… Nakonec jsem na ni asi nezírala, protože když jsem konečně odtrhla pohled ve chvíli, kdy jsem se navrátila do reality, uvědomila jsem si, že jsem sama. To bylo docela znepokojující. Původně mi mému neklidu nepomáhal fakt, že kolem mě byla spousta neznámých vlků, ale to, že se prostě všichni zvedli a odešli, aniž by věnovali pozornost cizímu vetřelci byla… Znepokojující. Lehounce. To bych už skoro brala víc naštvaných zrzek, i když v takovém případě bych byla už dost daleko za hranicemi. V několika kusech.
Zhluboka jsem se nadechla, abych zmírnila nepříjemný pocit v žaludku a jala se hledat alfu, abych… Kdo ví, co. Popravdě, jsem ani netušila, co jí říct, což bylo trapné. Skoro jsem doufala, že ji nenajdu a budu mít chvilku klidu, ke své smůle jsem ale poměrně brzy narazila na stopu, která se zdála být docela čerstvá. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem viděla, že houstne zpropadená mlha. Tiše jsem zanadávala. To bylo fakt poslední, co mi chybělo.
Naštěstí mi Danie o ní řekla, jinak bych se asi otočila na patě a uháněla pryč. Mlhu já neměla ráda. Nene, to vůbec. Ale ani znalost o jejím původu mi moc s úzkostí nepomohla. Ah, hyperventilování, jak jsi mi chybělo! Už to začínalo být nepříjemné, když jsem konečně zaslechla hlasy. Jasně, že nebyla sama. Proč by měla být sama? Byla to alfa, ta pořád něco zařizovala, neměla důvod být sama. Já bych alfa být nemohla.
Ale do háje, jak že se jmenovala? Božee… Však jsem to ještě nedávno věděla. Ah! ”Maple?” zavolala jsem do bílé tmy a můj hlas zněl trapně nakřáple a vysoce a extrémně nejistě. Skvělé. Nějak se mi je nedařilo víc lokalizovat a doufala jsem, že to není jen tím, jak se mi nervozitou točí hlava, ale třeba i tím, že to je jeden z účelů mlhy. Pak bych si třeba nepřipadala tak neschopně.