Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi to bylo tím vítězstvím, že jsem si neuvědomila, jak se okolí začalo třást. Hlavně jeskyně samotná. ”Skvělý,” chtěla jsem říct otráveně a sarkasticky, ale nemohla jsem se ubránit i příměsi strachu, která mi kolovala žilami. Tohle fakt nebylo dobrý. Aj aj. Z tlamy jsem vydala nespokojený zvuk, když mistr stratég poukázal na chybu v mém plánu. ”V tom asi máš pravdu,” souhlasila jsem, úzkost už byla téměř úplně nezakrývaná.
Když ale rozhodnutí nabídl Světlušce, loupla jsem po něm zlým pohledem. Opravdu se chystal rozhodnout o něčem tak důležitém vlčici, která byla sotva na úrovni vlčete? Zatímco jsem ho propalovala pohledem, koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. ”SVĚTLUŠKO!” zaječela jsem, když jsem zahlédla, jak rychle zajela dovnitř. I když jsem nepochybovala o některých jejích schopnostech, věděla jsem, že to nemohla udělat. Mohlo nás to sežrat všechny, uvědomila jsem si s hrůzou.
I když se mi potrhlá vlčice zdála docela sympatická, nehodlala jsem se kvůli ní vrhnout do temné díry, kde na nás cosi číhalo. Jde to po tom kameni, došlo mi a to byl poslední hřebík do rakve. Té Světluščiny. A s trochou štěstí ne mojí nebo Meinerovy. Ten se mezitím činil a než jsem pořádně procitla, už se kameny řítily dolů. A my- ne. My se neřítili s nimi, ale frčeli jsme domů po horské cestě, rychleji a rychleji jsme upalovali, abychom nedopadli stejně.
”Tak to,” vydechla jsem mezi prudkými nádechy. ”Bylo…” pokračovala jsem, ale nebyla jsem si vlastně jistá, jak to nazvat. Jen jsem ale viděla mu na tváři, že něco řekl a zrakem mě vybídl k cestě. Zavřela jsem tlamu a mlčky přikývla. Měl pravdu. Ještě jsme nedokončili úkol. Ještě jsem ale koutkem oka zahlédla malého motýlka. Už zase? podivila jsem se. Pamatovala jsem si, že v motýlcích se ukrývaly příjemné věci a tak jsem ho čapla do zubů a uháněla za Meinerem.

→ Portál

Tak nějak se mi přestávalo chtít mluvit, možná pro to, že Světluška zarytě mlčela a já nevěděla, jak se k ní chovat. Byla spíš jako malé vlče? To by mi stejně moc nepomohlo, nevěděla jsem, jak s nimi mluvit. Povzbuzování typu už tam skoro jsme, já ti věřím, to zvládneš, mi ale bylo docela cizí a bylo mi trapně i jen při myšlení na to.
”Jo, všechno skvělý,” odpověděla jsem Meinerovi jen s náznakem sarkasmu. Odpoutala jsem se od Světlušky a zvědavě mrkla směrem, jakým se dívalo Meinerovo oko. Bylo tu hrozně a stejně jako Meinere jsem se zadívala na vchod do jeskyně ”Pojď, schováme se tam,” pobídla jsem Světlušku, protože aspoň to jsem jí dlužila. Už by ale neměla mít problém s chozenm. Rozhodně to nebyl tak hrozný výstup. Než jsem se k jeskyni dostala (čekala jsem, že Světluška je za mnou), půleňák se už vrátil.
Na tváři se mi roztáhl široký úsměv. ”No nepovídej,” vydechla jsem s překvapivým množstvím nadšení. Ono to stejně bylo vyvolané hlavně hysterií, než opravdovou radostí z toho, že jsme ho fakt našli. Věnovala jsem tomu blyštícímu šutru něžný pohled a pospíšila si pomoct Meinerovi s odlomením, abych nebyla úplně na nic. ”Perfektní,” spokojeně jsem zabroukala a mrkla na většího vlka. Tohle šlo docela dobře.
”A neboo,” zamyšleně jsem pronesla s zamračeným pohledem upřeným na kopec dolů. ”Můžeme se zkusit sklouznout taky. Nemělo by to být až tak hrozné,” přemýšlela jsem nahlas a uvnitř uvažovala, jestli to myslím vážně. Hravá nálada mě pomalu začala opouštět a začínala jsem si uvědomovat, že nejsme v úplně ideální situaci. Netlačil nás i čas, čistě náhodou? Výstup musel trvat dosr dlouho. Zhluboka jsem se nadechla. ”Hele. Nejspíš nám nezbývá moc času a popravdě… Nelíbí se mi představa, že bychom se museli od kamene vzdálit. Co až dojdeme dolů a on tam nebude? Budeme prohledávat celou horu, kam se ztratil?” naléhala jsem na něj logickými argumenty, ale sama jsem začínala mít strach.

Mohla jsem jen zírat na tu horu, na kterou jsme se měli vyšplhat. Nejspíš. Byla jsem to já, kdo navrhl, že to, co hledáme, bude nejspíš na vrcholku, že? Nadávala bych si za to, kdybych nevěděla, že jsem měla pravdu. Byli jedno, kdo to řekl. Nahoře to prostě bude, protože proč by něco mělo být jednoduché? Povzdechla jsem si a podívala se na Světlušku, jestli nějak protestuje. Neprotestovala. Byla zase dost ticho, jako kdyby měla v sobě spínač, který ji pořád přepínal z hyperaktivity do téměř naprosté nečinnosti. Nebo to možná byla apatie? Zdravý rozum mi nenápadně napovídal, že tahle šáhlá vlčice možná nebude úplně normální (žeby?), ale hlavně bych se před ní měla mít na pozoru. Kdo ví, co může takový jedinec skrývat?
Jenže když většinu času vypadala jako ztracené štěňátko. Naopak Meinere byl zamlklý pořád. Hodila jsem velmi nepříjemný pohled na temeno jeho tlusté hlavy. Chtěla jsem udržet jakous takous náladu ve skupince, ale nebyla jsem někdo, kdo by dokázal vytvořit dobrou atmosféru. Tenhle panďulák ale odpovídal jen, když to bylo přímo na něj a jediné, co by bylo trapnější než otevření tlamy, bylo naopak mlčení.
Podívala jsem se vzhůru a důkladně probodla horu pohledem. Přípomínala mk nepříjemná léta a tak jsem nebyla moc šťastná, že tu musím být. Ale nemusím. Mohla jsem si vybrat něco jiného, připomněla jsem si, což mi na štěstí mco nepřidalo. Dobře tedy. Kudy nahoru? Při pohledu na ledovou klouzačku jsem už cítila naražený zadek. To fakt nebude nejlepší volba. Nebylo tam dost kamenů na to, abychom se mohli zachytit. Ale vidíš lepší cestu? ozval se rýpavý hlásek. Lepší? To nevim. Ale tahle byla nejrychlejší. A pk co? Až uklouzneš a zabiješ se. Nesměla jsem taky zapomínat na svůj mlčenlivý přívěšek. Brodit se sněhem už bylo úplně mkmo čáru. Tam bych nevlezla. A to nejen kvůli vidinᡠpropadu do skrytých puklin. Pak se ale vyjádří Meinere, dost rozumně.
”Asi máš pravdu,” zamručela jsem souhlasně, protože už i mě začínala nakazovat jejich mírná apatie. Víc než mírná. Co mě ale trochu namíchlo, byl fakt, že si prostě vyrazil dál, jakoby se nechumelilo. Uvidíme se nahoře. Zaskřípala jsem zuby. ”Poď, doběhnem ho,” pobídla jsem Světlušku. Kdo ví, co by se jí mohlo stát, kdybych ji tu nechala samotnou.
~.~.~
Velmi rychle mi ale došlo, že tohle rozhodně nebude tak jednoduché, jak jsem doufala. ”Pojď, Světluško,” pobídla jsem ji, někde mezi frustrací a zoufalstvím. Nějak mi ale docházelo, že to tak jednoduché teda nebude. Menší vlčice byla… menší. Už i to samo o sobě pracovalo v její neprospěch. Taky ale byla, jak jsem velmi brzy zjistila, o dost slabší než já, takže jsem si mohla nechat zdát o mém úžasném a perfektním a zlomyslném plánu, že kolem Meinera projdeme jako vítězky a budem pokračovat dál. Dobře, takže na pocit zadostiučinění můžu zapomenout. Ale. Nejspíš bych to nezvládla ani já sama. Furt jsem byla tulák. Alespoň technicky vzato. Maple mě sice přijala, ale já byla odfrknuta kdoví kam skoro hmed potom. Takže technicky vzato smečový člen s fyzičkou tuláka. Boží. Nemohla bych se mu rovnat nejspíš ani kdybych v sarumenu byla o něco déle. Duncan by to možná zvládl. Ale kde ten kulišák byl? Nechtělo se mi začít fňukat, že chci svého kamaráda, ale zase jsem od toho asi neměla zas tak daleko. Duncan by se mi tu hodil.
Dobře tedy. Co s prckem? Vypadala dost vyděšeně. Nebo zamlkle. Kdo ví. Nebyla jsem si jistá, jak číst její nálady. ”Tak fajn. Teď trochu zrychlíme, jo?” popohnala jsem ji, ale to byla jen jedna část mého skvělého a úžasného plánu. ”Já ti trochu pomůžu, jo?” upozornila jsem ji na sebe, abych ji úplně nevylekala. Opřela jsem se mírně do ní, abych ji mohla tlačit a tak ji urychlila, abychom nebyly až takové želvy. ”My mu ukážem, že jo?” mluvila jsem s ní, ale nebyla si jistá, jestli vůbec očekávám odpověď. ”Takhle nás tu nechat… co si myslí, že jsme moc pomalé? To my vůbec nejsme, že ne?” pokračovala jsem ve víceméně monologu.
Až mě skoro překvapilo, jak moc jsem se rozohnila. Nečekala jsem, že budu na toho půleného blbce tak naštvaná, ale asi povzbuzování Světlušky tomu pomohlo. A opravdu jsme začaly jít trochu rychleji. Bylo mi jasné, že ho nedoženem (ledaže by se mu stala nějaká nejoda, to bychom prošly kolem jeho mrtvoly), ale bylo to fajn předstírat, že mśme šanci.

// nebyla jsem si jistá, jestli můžu napsat dva posty těsně za sebou, jestli to vůbec má smysl, tak jsem to zdrcla do jednoho delšího, snad to nevadí ._.

→ Životova zašívárna

Šla jsem vedle Meinera a taky se koutkem oka snažila dávat pozor na Světlušku, aby se nikam nezaběhla. Kdo ví, jak to tu bylo velké, třeba bychom ji už nenašli. Nebo tohle místo tak velké nebylo? Mohli bychom prostě vyrazit nějakým směrem a dojít na Gallireu? Nebo prostě někam jinam? Hodila jsem úkosem pohled, odkud jsme přišli. Vykašlala bychs e na Života? Kdo ví, jestli to vůbec je opravdový Život, připomněl mi vnitřní hlas. ”Velice děkuji,” vesele jsem se Meinerovi uklonila. ”Abys ale věděl, že nejsem úplně hamižná, přenechám ti pár úderů,” mrkla jsem na něj. ”A tobě taky, Světluško,” otočila jsem se na drobné zvířátko. ”Chtěla bys nám pomoct se bránit proti nepřátelům?” ptala jsem se jí jako malého vlčete, které vybízím ke hře. Ono to tak bylo ostatně lepší. Tvářit se, že je to hra. Nějak se mi nechtělo panikařit a přemýšlet, co se stane, až… se to stane.
Takže si hrát na to, že jsme na výletě. ”Ale,” zapředla jsem překvapeně. Takže starší vlk jel po mladé holce? Spiklenecky jsem na něj mrkla. Kdybych byla Duncan, asi do něj budu víc rýpat, ale Duncan jsem naštěstí nebyla. ”Ahoj,” odpověděla jsem trochu překvapeně Světlušce, která se právě ozvala. Chtěla poukázat na sebe, ať si ji taky všímáme? ”Copak?” zeptala jsem se s nadějí, že mi to třeba poví.
Nervózně jsem těkla očima zpátky, prootože tamta hnědá vlčice s námi opravdu nebyla. Polkla jsem. ”Třeba. Možná že se jí hory tal moc nelíbily a rozhodla se, že půjde jinam,” přikyvla jsem křečovitě. ”Musí to být nějaký speciální kámen, ne? Třeba bude svítit nebo… bude možná na vrcholku,” nevesele jsem se zaksichtila. Úplně nahoru nám bude trvat vylézt celou věčnost. A kdo ví, jestli to vůbec jde.

Navázala jsem oční kontakt se Světluškou a bylo vidět, jak se… rozzářila. I když byla aktuální situace ne zrovna pozitivní, z tlamy mi uniklo tiché uchichtnutí. Možná mírně hysterické. Ale uvědomila jsem si, že Světluška se na ni docela hodí. I když jí nesvítí zadek, ocas to bohatě vynahrazuje. Pobavený úšklebek mi z tváře jen tak nemizel, také kvůli tomu, že bylo lepší se usmívat a snažit se udržet jakž takž příjemnou náladu než myslet na to, co se může stát. A tak jsem se radši ploužila s Meinerem, svítícím pozadím a tou třetí vlčicí dál.
Naštěstí byl Meinerův smysl pro humor na správném místě. Roztáhla jsem koutky doširoka. ”S tím plně souhlasím. Můžu si zabrat první ránu?” zaculila jsem se. Dál jsme pokračovali v tichu a to mi úplně nevyhovovalo. Nechtěla jsem se topit ve vlastních úzkostech sama. ”Dcerka tě opustila?” zvědavě jsem si do dvoubarevného rýpla. ”Už se osamostatňují, co? Čas utíká tak hrozně rychle,” nostalgicky jsem si povzdechla a po očku sledovala jeho reakci. Nečekala jsem, že bude nějak zvlášť naplňující, ale aspoň něco.
Stočila jsem zrak ke své následovnici. ”Dobrou chuť,” sakrasticky jsem poznamenala, když jsem si všimla, že zrovna dožírá oběd. Taky mi mohla nabídnout, závistivě jsem si povzdechla, zatímco se hnala k nám. ”Co je to suchý mech?” nadhodila jsem otátzku, aby řeč nestála. Fakt jsem nepotřebovala ticho. Proklínala jsem Duncana, že tu není, jeho kecy by se mi hodily.
”Um…” zamumlala jsem, když jsem se ohlédla na tu hnědou. Nevypadalo to s ní dobře. Stáhlo se mi srdce, když mi hlavou proletěla vzpomínka na její rozseklou hlavu. Já byla na vodě. Potřásla jsem hlaovu. ”Dělej, máme ještě dalekou cestu,” zavolala jsem po ní a sobecky se otočila. Měli bychom s ní něco udělat. Ale nejdříve dojdeme. Pak něco vymyslíme.

→ Ledová hora

Bylo mi bídně. Bídněji než bídně. Zdálo se mi, že jsem už v téhle situaci byla, vcelku nedováno. Figuroval v tom Duncan, nebo se ho jen snažím nacpat do každého okamžiku svého života? letmo mě napadlo. Měla jsem ale hlad, tak jsem postrádala energii jaksi otevřít tlamu. S tím, kolik nás tu nejdnou bylo, to asi ani moc nevadilo. Stejně to byla jedna velká bída. Podezřívavě jsem probodávala Života pohledem, který ani slůvkem nezmínil to, že si s námi povídal už předtím. Byl to vůbec Život? Který z těch dvou Životů byl ten pravý? Anebo to nebyl žádný? hlavou se mi honilo tolik otázek, ale neměla jsem sílu vyslovit i jen jednu. Aspoň že jsem už znala jméno vlčice. Světluška. Kdo ví, jestli se to k ní hodilo, nějak jsem to v aktuální stavu nebyla s to posoudit.
Když už jsem myslela, že začnu hlady šilhat, objevil se… Motýl. Bylo jich teda víc, ale pořádně jsem zaregistrovala toho, co mi polechtal čumáček, až jsem kýchla. A pak… Jsem uviděla kus masa a ani náhodou to nehodlala promrhat. Otrávené? Zkažené? Mohlo to být jakékoliv a nejspíš bych to sežrala. Morální podporu jsem tu neměla a ve skupině těch pitomců a navíc nejspíš falešného Života, jsem neměla sílu odporovat vnitřním pudům. A jak jsem se ládovala, Život-Neživot dál povídal. Další rozhodování. Do toho se mi moc nechtělo a tak i po dokončení snídaně (nebo večeře?) jsem tak trochu bezradně civěla, jak si všichni vybírají, kam půjdou.
Na chvíli se mě zmocnila trucovitost, se kterou jsem skoro měla chuť prohlásit, že jako jediná půjdu na energii, ale naštěstí se zdravý rozum ozval dřív, než jsem provedla něco extrémně nepříjemného. A taky jsem navázala oční kontakt se Světluškou. Možná odtud přicházelo její jméno? Světlá očička svítila jako dvě světýlka a já si nemohla pomoct, vypadala trochu jako ztracené štěně. A tak jsem s vnitřním zanadáváním mlčky přikývla a přidala se ke skupince.
”Umm,” zamumlala jsem polohlasem. ”Jsme si vůbec jistí, že tohle je Život?” prohodila jsem skoro konverzačním tónem, ale nervozitu jsem zakrýt úplně nedokázala. ”A je to vůbec ten samý jako ten, co jsme ho potkali prvně?” nadhodila jsem další palčivou otázku.

Debata o magických zážitcích mi začala nějak unikat. Beztak si to Bianca s Meinerem syslili mezi sebou. A já se snažila věnovat té potrhlé.Říkat tomu konverzace by bylo asi moc. ”Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?” zeptala jsem se a doufala, že to ještě nezaznělo a já nebudu za blbku s děravou pamětí. Kdyby měnavíc označila takhle švihlá osoba, bylo by to ještě trapnější. Namísto jména jsem ale dostala upozornění, že něco zpívá. A mám se na to jít podívat. ”Um… Jo. Moc hezkej zpěv,” zahuhlala jsem prázdně. Nejradši bych se tomu vyhla velkým obloukem, ale… Vypadalo to hezky Moc hezky. A potrhlá nepadala k zemi mrtvá, takže…? Kašlu na to, zavrčela jsem v duchu a začala chlemtat taky. Bylo to úžasně osvěžující.
Neušli jsme o moc dál a já se tak nějak zařadila do skupinky, kterou zjevně vedl Meinere. Chvíli jsem přemýšlela, jestli tu úlohu chtěl, nebo teď na ni v duchu nadává. Pobaveně jsem se zašklebila. Vypadal na dost mrzoutský typ. Ale Rez neviděl, což mě zamrzelo. Nejspíš pak ve smečce taky nezůstala a zmizela někam jinam, povzdechla jsem si. Když se před námi zjevily dvě vlčice, skoro jsem se ani nezarazila. Prostě další den na Gallirei. Ušklíbla jsem se. ”Krásný den,” pozdravila jsem je s jízlivým úsměvem.
”Já Sheyu neznám,” povzdechla jsem si, naoko ublíženě, když se všichni začali Sheyovat. Zvědavě jsem se podívala hlavně na Hnědou, která se toho nějak chytla a mně se spíš zdálo, že se jí to slovo skoro líbilo, než že by dotyčnou znala. V duchu jsem převracela oči nad tím, že prý chce zničit Gallireu.
Když se ozvala i druhá nová vlčice, jen jsem se uchechtla. Smrt hce zničit Gallireu? ”A něco nového nemáš?” zašklebila jsem se. Proč chce ale zničit svůj domov? Tak moc se jí tu nelíbí? A pak se mi asi vrátilo moje skuhrání, že všichni znají nějakou tu Sheyu jen já ne. ”Huh,” neinteligentně jsem vydala. ”My… se asi známe, co,” pronesla jsem s pohledem těkajícím po jejím těle. Byl fakt, že se mi zdála povědomá. Ale povědomí mi byli i vlci, které jsem nikdy neviděla. Tahle ale znala moje jméno a tak jsem teď balansovala na hranici zmatení a podezřívavosti. Znala jsem ji? Nebo to byla nějaká zrada? ”Odkud jste se tu vlastně objevily?” zeptala jsem se jich úsečně a těkala očima z Šedé na Hnědou.

Z tlamy mi uniklo uchichtnutí, když se Meinere zmínil o tom, co se mu stalo. ”Souviselo to spolu, nebo to byly dvě různé události?” zeptala jsem se pobaveně a snažila si představit, jak takový ježibaba může vypadat. Moc mi to nešlo. Ale rybí ocas mohl být zajímavý, to bych možná i chtěla zkusit. Pohodila jsem hlavou a lehce se pousmála na Biancu. Byla ještě docela mladá… Ale za vlče už považovaná být nemohla. Narodila se tu? Nebo… Lehce jsem přivřela oči. ”Tak to jsi tu asi krátce,” prohlásila jsem zamyšleně. ”Nebo máš prostě štěstí a tyhle problémy se ti vyhýbají,” trhla jsem uchem a zdržela se poznámky, že jí závidím, protože jsem si najednou nebyla jistá, jestli bych nelhala. Byla to zajímavá myšlenka, ale teď jsem neměla čas se jí zabývat hlouběji.
Byla jsem mile překvapená, že oba jsou ze smečky, kde jsem squattovala. Napadlo mě, že bych asi měla alfě vyřídit poděkování, ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Snad na mě už zapomněli. ”A Rez? Jak se má? Zůstala ve smečce?” zeptala jsem se, i když fakt, že při první zmínce o ní nic neříkali, mi asi otázku zodpověděl.
”Magičtí jsou osiny v zadku při každé příležitosti,” hlasitě jsem se uchechtla při Meinerově poznámce směřující na Bianku. ”Tak to je dobře,” řekla jsem už podstatně měkčeji a tišeji směrem k té trhlé vlčici. Nevěděla jsem, co si o ní myslet, ale fakt, že jsem si k ní nevypěstovala negativní vztah, o něčem vypovídala. ”Modrá se cítí fajn,” odpověděla jsem s povzdechem a přemýšlela, na kolik je to kec. ”Na to, že se octla v další magické polízanici,” zazubila jsem se, abych skryla obavy.
Zírala jsem na značky, o kterých se ostatní začali vybavovat. ”Borůvková smečka,” zabručela jsem a znělo to jako nadávka. ”Nekradou ty vlčata odněkud? Prý je jich tam opravdu hodně,” prohodila jsem a snažila se svést na vlně nechuti, kterou začal Meinere. Dělalo mi to vcelku radost. Další mi připomínaly Třesňový háj a to velké jezero, u kterého jsem potkala toho drzého skrčka, když jsem se kochala polární září. Tam bylo hezky. Mohla bych se tam někdy vrátit. Nebyla to ale nijak zvlášť silná touha, rozhodně ne jako kdyby mě kousaly blešky a vešky, spíš jen plán do budoucna.

Mladá vlčice pořád mudrovala. Byl to její způsob, jak se vyrovnat s tím, co se dělo? Kdo jsem byla, že bych ji mohla soudit? Ne že by se mi podobné věci neproháněly hlavou, ale nahlas vych je asi nevyslovila. Možná ne zrovna o tom čase, ale rozhodně jsem očima klouzala po okolí a uvažovala, co s tím vším. Nějak jsem se ale nedokázala přijmout to považovat za otravné. Čekala jsem, že to bude moje reakce, že na ni začnu v duchu bručet a postupně ji nemilt ráda čím dál tím víc, ale to se nestalo. Byla mi… skoro sympatická? Velmi skoro. Docela naivní.
Věnovala jsem jí široký a trochu jízlivý úsměv. ”Klíčové slovo je zatím,” zašklebila jsem se. ”Kdykoliv se přeneseme na nějaké podivné místo, následují ještě podivnější věci. Ať je to být loven podivnými holými opicemi, zachraňovat svět pomocí disku nebo být spojen magickým lepidlem. Nebo je přesun úplně přeskočen a rovnou na tebe zaútočí tvůj nemrtvý dvojník,” vyprávěla jsem rádoby lehkým tónem s nehezkým úsměvem a říkala si, jaký jsem to už sakra světák. Pár let v téhle podivné zemi a… Jen aby se ti to jednou nevymstilo a opravdu umřeš. Definitivně, zlomyslně mi připomněl vnitřní hlas.
”Těší mě,” pokývla jsem Biance a počítala vteřiny do doby, než mi její jméno vyklouzne z hlavy. Ah, Meinere. To bych si už taky mohla zapamatovat. ”Tak trochu. Od vidění,” souhlasila jsem. ”Myslím, že jsem jednu zimu sockovala v jeho smečkovém úkrytu?” zpytavě jsem se na něj podívala, jestli to říkám správně. ”Ještě se Rzí,” dodala jsem. Z vlčice se pomalu stávala spíš mlhavá vzpomínka. Ozvala se i hnědá vlčice, která se přestala tvářit tak, jak se tvářila doposud. Lehce jsem se zamračila. Nebyla to moje starost, ne?
Při nálezu prvního dilematu jsem několikrát naprázdno otevřela tlamu. Sama bych se nedokázala rozhodnout. Oba argumenty měly něco do sebe. ”Na cestě aspoň budeme vidět, až se to něco bude blížit a můžeme se líp bránit?” nadhodila jsem s nuceným optimismem. Mým prvním instinktem by bylo jít přímo přes pole, ale byla pravda, že oklika, ač delší, bude třeba i míň náročná. Snad.
Jak se Bianca oddálila a začala si povídat s Meinerem, přepadl mě trochu ublížený pocit. Ne že by byl úplně oprávněný, tak jsem chvíli zvažovala tiché trucování, než jsem si uvědomila, že to bych byla už druhá trucující. Zase jsem začala uvažovat, jestli to je nebo není můj problém, ale chtěla jsem radši jen tak mlčky jít? Asi ne. Bože, ten Duncan mě hrozně zkazil. Pomalu jsem se ke Světlušce přitočila. V duchu jsem nad tím udělala obličej. Čeho jsem se asi tak bála? Že se mě lekne a uteče? ”Jsi v pohodě?” zeptala jsem se jí jemně a tvrdě zamáčkla hlas, který se mi smál, že nic trapnějšího vymyslet nejde.

Jak jsem těkala pohledem od svého, docela slušně načatého věnce, k té zmatené, začala se mi trochu točit hlava. Ale jen trošičku. ”Hhhhhn” zafuněla jsem a když jsem se pokusila zaostřit, nešlo to. Zamračila jsem se a radši vzhlédla k vlčici. Mířil k ní ten černobílý. Dobře. Tak aspoň o jednu starost míň. Můžu se soustředit na svou práci, oddechla jsem si, ale snažila jsem se lhát i sama sobě. Ve skutečnosti mě to štvalo. Trochu. Asi docela absurdně? Ale ještě před chvílí jsem se viděla v pozici zachránce, který doplete vlastní věnec - sám - a pak ještě půjde pomoct někomu v nouzi. Znělo to hezky.
Nakonec jsem se pokusila polknout hořkost a zaměřit se na věnec, abych zvládla aspoň jeden z úkolů, kterých jsem se ujala. ”Uhh,” zahučela jsem, když jsem pořád nedokázala zaostřit. Ani zuřivé mrkání nepomohlo. A pak byl najednou konec. Když jsem znova zvedla hlavu, ti dva už měli věnec hotový a asi Život nás vnitřně pobídl, abychom k němu přišli. Na několik chvil jsem zvážila, že bych přece jenom dotáhla i svůj ubohý řetěz, nakonec jsem to ale zamítla a dotáhla se jako bídný prašivý pes s prázdnou.
Držela jsem se dál od všech, hlavně kvůli hanbě, která sužovala moje vnitřnosti. Chtěla jsem se propadnout do země. Přesto se můj nespokojený výraz ještě prohloubil, když se Život netvářil, že bychom tím něco dosáhli. Ale odpočinek? To bych udělat mohla. Střelila jsem tichým pohledem po půleném. V háji? To rozhodně, vztekle jsem souhlasila. Vztek byl obrácený především dovnitř. Sama jsem to podělala. Kdybych to udělala třeba líp… Skroutila jsem se do malé kuličky a násilím zavřela oči.
Aspoň že se mi hlava už netočila. Poslouchala jsem zvuky zbylých vlků a říkala si, že nemám šanci usnout. Až moc mnou cloumal vztek a přemýšlela jsem, jestli by použití magie třeba nemohlo způsobit i požár na těch hloupých kytkách. Neskopojeně jsem trhla uchem. Věděla jsem, že je to hloupé a jen se snažím odvrátit od vlastní viny. Neměla bych to shazovat na ostatní, prostě si to přiznat a… Pak to nějak zvládnout. Protože asi není konec, s těmi myšlenkami jsem konečně usnula.
Probouzela jsem se pomalu a překvapivě mi bylo mnohem líp. Pořád to nebylo ideální, ale lepší rozhodně jo. Vyškrábala jsem se na nohy a prohlédla si zbytek. Ah, měli jsme se někam vydat. ”Tipuju, že déle, než se nám zdálo,” zašklebila jsem se na pěknou šedivku. Půlený nahodil další otázku, nad kterou jsem chvíli za chůze přemítala. Byla to rozhodně podstatná věc. ”Je to horší, než se nám zdá?” nadhodila jsem se sarkastickým širokým šklebem. Lepší se smát, i když se řítíme do kdo ví jakého problému.

Když tu byl Život, bylo všechno v pohodě, že? Nejspíš. Určitě ano. Možná. Byl jenom překvapený tím, že jsme se tu objevili, takže asi přesně nevěděl, co s námi. Ještě pozorněji jsem si prohlédla okolí, když se zmínil o tom, že je to jeho útočiště. Uličnicky jsem se pousmála. Takže jsem měla pravdu. Byla to jeho zašívárna. Bylo docela osvobozující zjistit o něm takovou… obyčejnou informaci. Příjemný pocit, že se aspoň v něčem podobá nám smrtelníkům a není to jen naprosto perfektní symbol.
Neuvědomila jsem si, že na tom, co řekl, může být něco divného, až když se ozvala šedá vlčice. Zvědavě jsem napřímila uši. ”Jsou… tu bytosti podobné tobě?” zeptala jsem se opatrně. ”Někdo, kdo… vypadá jako ty, skoro jako vlk, ale ve skutečnosti jím tak úplně není?” neurčitě jsem zamávala tlapkou směrem k jeho maličkosti. Pokud to myslel takhle. Přejela jsem pohledem i zbytek svých společníků, co si o tom dál myslí. Mělo by mi to dál vrtat hlavou?
Znova jsem se pousmála, když té střelené vlčici vykouzlil květiny. Trochu mi ale povadl ve chvíli, kdy jsme byli varováni proti používání magií. ”Skvělý,” ochraptěle jsem se uchechtla. To… Nebyla moc pozitivní zpráva. Stejný názor měl i jediný vlk naší skupinky, ale když jsem se s ním snažila navázat oční kontakt a soucitně se zašklebit, nevšiml si mě.
”Věnec,” zopakovala jsem trochu nedůvěřivě. Hlavou se mi proháněly vzpomínky na ten divoký den s Nemesisem a nálada se mi zase trochu zpravila. Kde bylo tomu kulišákovi konec? Nejspíš si vyvaloval šunky u sebe doma. Zatímco já jsem tu teď musela plést věneček bez něj. ”Mohli bychom se třeba nějak…” dohodnout. Dohodnout jsem chtěla říct. Jenže ti dva se rozhodli jít na vlastní pěst a mně nechali s vyšinutou. Na ni jsem se ale nedívala. Jednou z možností byly pomněnky a do háje, kam jinam by měla modrá vlčice jít než za modrými kytkami? ”Um… Půjdu to zkusit s pomněnkami,” zamumlala jsem směrem k vlčici a vyrazila za svým cílem.
Šlo to překvapivě snadno. Překvapivě, protože původně jsem očekávala naprostou katastrofu, ale zjevně se vlk učí i když je naprosto sjetý. Hehe, ani tě tu nepotřebuju, zvládám to úplně sama! vyslala jsem rozvernou myšlenku směrem k nepřítomnému kamarádovi. Už jsem se skoro blížila ke konci když jsem zvedla zrak a v dálce uviděla Vyšinutou, jak tupě zírá na květiny. Zakousla jsem se do jazyka. Do háje, zanadávala jsem a pokusila se výčitky svědomí zapudit. Co jsem byla její chůva? Ti dva soukromníci se rozhodli vykašlat na nás obě! Proč bych se měla starat zrovna já?
Jenže ať jsem se snažila vymyslet sebelepší úlevu, nějak se mi to nedařilo. S povzdechem jsem se podívala na svůj modrý věnec. Nedalo se už ale nic dělat. Modrá bude stejně lepší, pevně jsem si řekla. Pletení mi docela šlo. Dodělám svůj věnec a pak jí půjdu pomoct. Jo, to bude nejlepší volba.

Zírala jsem na tu hnědou a přemýšlela, jestli a jak rychle vymyslet nějaký dobrý důvod, proč se vlastně neznáme. Protože jsem si vůbec nebyla jistá, o čem to vlastně mluví. Věděla jsem, o kom to mluví, ale že její kamarád zmizel? Zmizel stejně jako já, když jsem se potkala s Kayou? napadlo mě. ”Fakt netuším,” potřásla jsem hlavou. ”Odešli jste od nás společně a pak už jsem vás neviděla,” dodala jsem a střelila pohledem k těm dvěma, jestli mi poskytnou nějaké další vysvětlení.
Namísto toho se mi dostalo ne moc upřímný souhlas s popisem dne. Blýskla jsem po něm zubatým úsměvem. ”Jsem ráda, že se v tom shodnem,” zapředla jsem a zamávala ocasem. Pokud mi nehodlal vysvětlit, co se tu s hnědkou dělo, tak… Asi jsem to z něj nehodlala páčit. I když bych mohla. Ale nějak se mi nechtělo otravovat si den, přece jsem se přesunula z ledového pole na moc pěkné místo a měla bych si to užít. Mladší vlčice toho taky moc nenamluvila. ”Brána?” zeptala jsem se zvědavě a rozhlédla se kolem. Takže přišli bránou? Už jsem se chtěla zeptat na něco dalšího, ale když jsme zahlédli Života, nějak mi to vyšumělo z hlavy.
Nemohla jsem si pomoct, při pohledu na něj jsem se spokojeně usmívala. Bylo to fajn, že tu byl zrovna on. Už jsem ho dávno neviděla a… Tak. Hm. ”Prý… Nějakou bránou?” ohlédla jsem se na zbytek vlků, jestli to říkám dobře. ”Co je tohle za místo? Nějaký tvůj skrytý kus světa, který máš jen pro sebe?” zeptala jsem se, v hlase náznak laškovnosti. Ten hamoun. ”A co tu pak děláme my…?” zvědavě jsem na něj koukla. Jak Kaya povídala, magický přesun obvykle byl za nějakým účelem. ”Nebudeme muset zachraňovat svět nebo něco takového, ne?” uchechtla jsem se. Svět už ale zachráněn prý byl. Kayou. Takže o to tu už asi nešlo.

← Kry taxiteleportem

Když mi začalo být na té hoře sněhu nevolno, myslela jsem, že je to hodně velká bída. Že snad umřu, i když mi do té doby nic nebylo a už je to tu. Nehalucinovala jsem celou dobu? Nestihla jsem ani na svou moc příjemnou společnici zavolat, prostě to nešlo. A pak zmizelo úplně všechno. V posledních pár chviličkách, kdy jsem ještě vnímala okolní svět, mně projelo hlavou A do háje, to je ono. Tohle byl ten důvod, proč jsme sem přišly. Ale, proč…? dál jsem nestihla nic.
A pak jsem se náhle probudila. Když jsem narazila na tvrdou zem. S heknutím jsem sebou škubla a mžourala do náhlé… Záplavy barev. Nějakou dobu mému mozku trvalo, než pochopil, že se dívá na živou přírodu a ne sníh s podivnými barvami, což bylo zjevně první řešení, které mě napadlo. ”Uh,” uniklo mi z tlamy.
Ani pochopení, že jsem zase někde jinde, mi moc nepomohlo. Aspoň že je tu teplo. A hezky, povzdechla jsem si a zaměřila pozornos na skupinku vlků kousek ode mě. Byli tři. Fajn. To je dobrej základ. S trochou hrůzy jsem si uvědomila, že víc než polovinu z nich znám. Na toho černobílého se zapomenout nedalo a hnědka s bílým flekem na čele byla stále v mojí paměti dost čerstvá. S dalším heknutím jsem se zvedla a opatrně se přiblížila k nim. Opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli nemám něco naražené. ”Zdravíčko. Takový pěkný den tady,” rozhodla jsem se pro nonšalantnost, protože jsem už dávno byla za fází panikaření po každé lehce bizarní situaci, i když mě trochu znepokojovalo, že tu Kaya není. Zatímco jsem si prohlížela tři přítomné, koutkem oka jsem zahlédla někoho dalšího. Ve stejnou chvíli jsem prožila pocit propadnutí žaludku někam pod zem a příjemného, hřejivého pocitu. ”Um… To je Život?” zeptala jsem se zpitomněle. Jasně, že byl. Ale… Kde jsme pak byli my?

Zašklebila jsem se. ”Docela jo,” uchechtla jsem se, protože při určitém úhlu pohledu by Duncan mohl být považovaný za nějakou příšeru. I když by proti tomu hrozně nahlas protestoval. Ta ukňouraná představa mi docela zvedla náladu. V očích mi pobaveně zajiskřilo a vysekla jsem jí hlubokou úklonu. ”Jeden zkušený zjevovatel zdraví druhého zkušeného cestovatele,” mrkla jsem na ni a byla vděčná, jak byla tahle konverzace přirozená.
Když byla moje teorie ohledně slepení vyvrácena, trochu jsem zpomalila, abych zase nebyla ta blbka, která utíká celou dobu. Chtěla jsem si to tu taky užít, než… Kdo ví, co se stane. třeba až mi začne být zima, což se překvapivě ještě moc nedělo. Čekala jsem, že to bude horší, ale asi léto zahřálo vzduch… Až podezřele moc na to, že tu bylo pořád tolik sněhu? Potřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku vypudila z hlavy, protož se mi začalo dostávat vysvětlení. Docela rychle mi obočí vystoupalo až kamsi do výšin a zapomněla jsem i šplhat nahoru do kopce.
Chvíli po jejím odmlčení jsem nebyla schopná najít správná slova. Jakákoliv slova. Probudila mě až její úklona. ”No, páni,” vydechla jsem se smíchem a nevěřícně zavrtěla hlavou. ”To je fakt divoká historka. Kdybych ji slyšela před pár lety, vůbec bych jí nevěřila. Ale teď?” uchechtla jsem se nad svým osudem a opět obnovila snahy o zdolání sněhového kopce. Hrozně jsem doufala, že na druhé straně bude něco zajímavého. ”Zážitek na celej život, co?” zazubila jsem se. ”Asi všechno?” pousmála jsem se, když jsem se pokusila v hlavě sesumírovat všechny rozdíly v našem zjevování.
”Nejdřív jsem, už ani nevím, proč, došla na jedno místo a pak puf! Byla jsem jinde, vedle vlka, kterého jsem osočila, že je úchylák, který si takhle přitahuje vlčice k sobě,” zahihňala jsem se nad tou představou. ”A ještě horší to bylo, když jsem zjistila, že se od něj nemůžu hnout! Naštěstí se z něj vyklubal vcelku… ucházející společník,” jemně jsem se usmála nad myšlenkou o Duncanovi. Byla jsem tak moc v háji. ”Každopádně, pak jsme se motali po zemi, hledali někoho, kdo by nám pomohl a při tom jsme potkali jednoho taťku se synáčkem,” oči mi trochu zlomyslně zajiskřily. ”Nějak se nám povedlo tomu vlčeti přičarovat zaječí ocásek a ten tatík nás pak pěkně hnal,” pobaveně jsem se chechtala.
Při vyprávění jsem se pořád pokoušela škrábat do kopce, i když to začínalo být čím dál tím těžší. Zachytila jsem její skeptický pohled. ”Copak, už to vzdáváš?” vyplázla jsem na ni špičku jazyka, protože jsem se cítila vcelku odvážně. ”Už jsme došly takový kus, to už dotáhnem,” rozhodně jsem prohlásila.

V očekávání jsem mlčela, dokud se vlčice nerozhodne. I kdyby z toho nic nebylo, přece co nevadí, ne? Aspoň jsem to zkusila. Zatím se ale netvářila moc odmítavě, tak jsem to brala docela pozitivně. a když nakonec souhlasila, neubránila jsem se širokému úšklebku. ”Výborně!” uculila jsem se.
”Huh,” vydechla jsem po její pobídce. Opravdu by se tu mohl někdo objevit? Podezřívavě jsem si prohlédla, teď docela temnou pláň. Nezdálo se mi, že bych kohokoliv viděla, ale zase… třeba se schovával za tamtou závějí. Nebo tou o pět metrů vedle. A nebo to byla ta na opačné straně od nás? ”Tak to máš hodně rozdílné zkušenosti se zjevováním na neznámých místech,” prohodila jsem bezstarostně, protože abych se zbavila paranoie, že za každým převisem na mě zírá alespoň jeden pár očí, musela jsem se i tak tvářit. A třeba tomu začnu i věřit. Že je to úplně v pohodě a nic nám nehrozí. ”Ale čmuchám za tím docela zajímavou historku?” nadějně jsem se na ni podívala, než jsem stočila pohled zase ke sněhu.
”Hah,” srdečně jsem se uchechtla nad otázkou a už poněkolikáté přejela pohledem horizont. ”Proč troškařit? Když už tu jsme, tak toho musíme pořádně využít!” zazubila jsem se a bez čekání vyrazila k místu, které se zdálo být jako malá sněhová hora. Propadneš se, propadneš se, propadneš se, pokud si nebudeš dávat pozor, ozýval se v mé hlavě velmi rozumný hlásek, ale já zrovna machrovala a dokazovala jsem sobě i té vlčici, že… Jsem někdo zábavný. A odvážný. Dobrodružný a ochotný se pouštět do rizik, namísto toho, aby zůstal ve stínu ostatních a jen je pozoroval. Chtěla jsem být na špici.
Taky jsem ale byla zvědavá, kdy a jestli vůbec pocítím skoro už nostalgický tah, který mi prozradí, že se od dotyčné nemůžu vzdálit. To se ale nikdy nestalo. Zastavila jsem se na půl cesty k tomu zajímavému útvaru. ”Pospěš si!” zakřičela jsem na ní a cítila trochu úlevu, že k sobě nejsme připoutané.