Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šly jsme krajinou po vyšlapané cestě a já kromě snahy jí stačit, musela snášet i pohledy ostatních. Neměli by se na mě dívat. Neměli by mi věnovat pozornost. Proč nemůžu být neviditelná? Neviděná. Neexistující. Musela jsem se ovládnout, aby mnou neprojela vlna vzlyků. ”Mohla bys aspoň někdy fungovat normálně? Měly jsme povinnost a ty nejsi schopná splnit ani tu nejmenší drobnost,”[/b] začala Loth, když jsem ji na jedné z jejích zastávek konečně dohonila. Asi už pronikavé pohledy nepovažovala za dostatečný trest. ”Dokonce jsem vzala i Eviru, aby ti s tím pomohla. Abys nebyla na to úplně sama.”
Další poznámka o tom, jak jsem neschopná. ”Ostatní ti to chtěli dát na starost úplně celé, ale já jsem říkala, ať to nedělají, ať se počká. Musela jsem zakročit a ochránit tě, víš? Pomoct ti. A ty?” úkosem se na mě podívala. Znechucení. ”Ty nedokážeš udělat ani tu nejjednodušší práci, Lith! Jak pak před ostatními vypadám?” rozčilovala se a já v každém tónu, v každém slově slyšela skrytý podtext. Připadala jsem si kvůli tomu hrozně male. Nesnášela jsem, když mi říkala Lith. Lith a Loth.
Uvnitř jsem byla tak stažená, že jsem byla ráda, že jsem nedávno nic nejedla. ”Vím, že já jsem ta lepší, ale jak dlouho jsi už neudělala nic pořádně? Nečekám od tebe hodně, jen normální míru aktivity. Nebo jsi moc líná už i na tohle?” podívala se na mě znechuceně. Chtěla jsem jí něco říct. Že si na mě nemá vyskakovat. Že nejsem její osobní otrok, ani úplně neschopná nicka. Ale nemohla jsem. Ještě bych se dokázala přimět otevřít tlamu, abych jí na to něco odpověděla. Jenže já nevěděla, co. Protože měla pravdu. Seč jsem se snažila, jak to šlo, vymyslet nějaký argument proti, nemohla jsem na nic přijít. A proč? Protože nic takového ani nešlo vymyslet. Abeloth měla pravdu. Jako vždy.
”Ale mohla bys se mnou alespoň mluvit, když už nic,” odfrkla si. ”Nebo jsi už moc líná i na tohle,” to ani neznělo jako otázka. Jen konstatování. ”N… ne,” dostala jsem ze sebe a nenáviděla se, jak slabě to zní. Roztřeseně jsem se nadechla. ”Co ti na to mám říct? Máš mě celou přečtenou, odpovědi na všechny svoje otázky znáš, tak co bych ti dalšího mohla dát?” zeptala jsem se s pohledem odvráceným pryč od ní. Nedokázala bych to říct, kdybych se na ni dívala. Zaslechla jsem překvapené uchechtnutí a podvědomě se trochu přikrčila. ”To nemyslíš vážně, doufám,” vydechla, se široce rozevřenýma očima. ”Já se ti tu snažím pomoct, nastavuju ostatním vlastní krk a ty se mi pak takhle odvděčíš? Nevíš přece, kolikrát jsem se postavila do cesty ostatním, aby tě nezabili? Moc dobře víš, že bys sama nepřežila. TY mě potřebuješ. Já tebe ne,” soptěla, rudé oči byly tak hrozně obrovské a já jsem se cítila male.
Protože měla pravdu. Měla pravdu v tom, že vlastně nikdo nejsem. Nic neumím. Nic nezvládnu. A ona se tu obětuje kvůli mně, abych přežila. Kdybych nebyla pod takovým tlakem, možná bych dokázala vymyslet nějaké pádné argumenty. Někde uvnitř jsem taky cítila, že to, o čem mluví, vlastně není vůbec pravda. Jenže protože jsem si nedokázala vzpomenout na nic, co by to jen trochu vyvrátilo, nezbývalo mi, než jí věřit, Jako vždy. Protože co jsem byla bez ní?
Sklopila jsem zrak a věděla, že očekává nějakou odpověď. Buď obranu nebo cokoliv jiného. Asi jsme obě dobře věděly, jak poníženě se cítím a nemohla reálně očekávat, že ji dám za pravdu. Ale tala bych tlapu do ohně za to, že to moc dobře věděla. Bože, já se cítila tak male. Chtěla jsem umřít. Tu, hned tu na místě. Nesnášela jsem se za to, že mnohem víc než Daniino utrpení na mě zapůsobila Abelothina slova. Která jsem neslyšela poprvé. Ani podruhé. Některé fráze jsem dokázala už zpaměti odříkat, protože komu by se vždy chtělo vymýšlet něco nového? Ne, tohle byl můj život. Gallirea? Nezdálo se mi jen o tom?
Najednou jsem si nebyla jistá ani tím. Nebyla jsem si jistá ničím. Jen tím, že se jmenuju Lilith a… Abeloth je někým, kdo je v mém životě, někým, kdo můj život tvoří, převrací a pevně ho drží ve své moci Chtělo se mi brečet. Měla jsem pocit, že každou chvílí moje nitro praskne, že bude rozerváno na dva kusy a ven z něj se vyvalí cosi ošklivého, cosi, co ve mně spalo tak strašně dlouho. Ale možná to nebude cosi. Možná to budu já, moje pravé já, které už není schopné vydržet v téhle schránce. Probodávala jsem zem pohledem a odmítala se podívat na ni.
A ona to samozřejmě věděla. Pobaveně si odfrkla a neznělo to hezky. ”Takže se mnou teď nebudeš jakože mluvit?” zasmála se a já v tom cítila nebezpečí. Ucouvla jsem trochu. ”No takto ne, holčičko,” zasyčela jako lítá zmije. ”Teď chceš utíkat? Nebyla jsi před chviličkou ještě nějak odvážná? Kde se poděla ta všechny odvaha, Lith? Tak kde je? Nechceš se rozhlédnout, jestli není někde opodál? Opravdu nechceš? Protože mě by HROZNĚ zajímalo, co by nám dalšího řekla! To něco málo, co zakvákala, znělo velice zajímavě!” s každým dalším slovem zvyšovala hlas a já se podvědomě snižovala. Ani jsem si neuvědomila, kdy se mi ocas objevil mezi nohama. ”Ale ona tam není, co? Lith. Není tam, protože tam nikdy nebyla. Ale neboj, já to vím. Já tě totiž znám, Lith. Znám tě moc dobře abych věděla, že TO, cos teď provedla byl jen… kratičký zkrat. Krátká chvíle, kdy tvoje tělo posedl cizí duch a donutil tě říct něco, cos nechtěla. Že je to tak?” Nesnášela jsem, tak hrozně jsem nesnášela, když měnila tóny. A úplně ze všech byl nejhorší právě tento. Skoro něžný, jako kdybych jí byla to nejcennější na světě, jako kdyby mě zvala, abych se k ní přitulila. Ale namísto toho jí z jazyku jen kapal jed.[]

”Dělej, jdeme,” ozval se její hlas těsně vedle mě. Nedokázala jsem se na ni ani podívat, věděla jsem, co bude následovat. Frustrovaně zavrčela a popadla mě za zátylek. Kdo ví, proč jsem se nechala tak jednoduše dobrovolně táhnout ven. Cesta z jeskyně byla dlouhá a ke konci jsem zase mohla slyšet křik a jeho nekonečnou ozvěnu. ”Hni sebou, nebudu tě táhnout jako vlče celou dobu,” zafuněla Abeloth a přidala do kroku. Moc dobře věděla, jak se cítím. Moc dobře věděla, jak se cítím i to, jak ztuhlé nohy teď mám. Vyrazila tak rychle, abych se musela potácet a zakopávat ve snaze jí stačit. Nemusela jsem ani vidět její oči, abych cítila propalující znechucení. Jsi odpad, naprostý odpad. K ničemu nejsi, jsi sama. Jediné, co ti může pomoct, je Abeloth. Jen s ní máš šanci na přežití. Je tvojí jedinou oporou, ozvala se prastará myšlenková linka. Myslela jsem, že jsem na ni už zapomněla.

”Nemáme na to celý den, hni sebou!” ozval se otrávený hlas Eviry, který se vůbec nehodil k její dívčí masce. Projela mnou vlna třesu. Do teď jsem si to vlastně neuvědomila, ale měla pravdu. Nezvládnu to, nezvládnu to, jak po mně může někdo chtít něco takového provést? s hrůzou jsem si uvědomila a ještě víc se děsila událostí, co budou následovat. ”Ona to nezvládne,” ozval se druhý hlas, který v sobě žádné podráždění nenesl. Abeloth byla jen zklamaná. Ve svém životě jsem nikdy nepoznala nikoho, kdo by tak perfektně dokázal vyjádřit znechucení, zklamání a odevzdanost. Tak, že se to vlkům dostalo až do morku kostí, její nespokojenost jimi projela jako rozpálený hrot, ale zůstala a šeredně pálila. ”Ona to nikdo nezvládla, teď to není jiné. Prostě jako vždy. Neschopná. Tupá. Líná,” s každým slovem se do mě zabodávaly další dýky. Mlasknutí jazykem byla už jen poslední kapka.

Ryšavá vlčice křičela. Křičela a naříkala a prosila o odpuštění, že už bude poslouchat, že už bude… Nechtěla jsem ji poslouchat. Nechtěla jsem sledovat, jak vlhkost pod ní roste a pomalu ale jistě se blíží k mým tlapám. Věděla jsem, že nesmím ustoupit ani o krok, jinak budu na jejím místě.
A pak… jsem byla na řadě. Teď už pachuť na jazyku byla spíš kyselá. Rozežírala mi celou dutinu. ”Myslím, že jsem ti ještě něco nechala, aby ses mohla taky předvést,” řekla Evira se širokým rudým úsměvem a jiskřícíma očima. Byla překrásná. Zatímco z Abeloth zářila mocná krása vznešené velekněžky, Evira skutečně zářila zbrocená krví a zalita tlumeným světlem. Vypadala jako ztělesnění mladosti a čisté energie. Polkla jsem a pachuť mi úplně zaplnila hlavu. Jen Abelothin rudý pohled mě donutil se pohnout, jinak bych nohama navždy vrostla do země.
Uzlíček přede mnou naříkal už mnohem tišeji než zpočátku a já věděla, co mám dělat. Snažila jsem se v sobě najít to odosobnění, ten stav mysli, kdy jsem vlastně neexistovala, stáhla se do temného kouta mysli a tělo dělalo to, co je potřeba. Kde to bylo? Jak jsem se do něj dřív dostávala? Stála jsem nad srstí, u které se nedalo říct, jestli je spíš oranžová nebo červená a nemohla se přinutit k činu. Proč jsi tady? Jak ses sem dostala? Nedokázala jsi utéct šikovněji, aby ses z toho pekla dostala? ptala jsem se jí mlčky, ale zlaté oči zůstávaly zavřené. Jen slabý třas prozrazoval, že je naživu.

Radši jsem sklopila zrak a zařadila se do řady. Nechtěla jsem vyčnívat z davu, nejradši bych zmizela, ale to neznamenalo, že bych necítila určitou úlevu, že jsem v řadě vykonavatelů a ne ten trestaný. Abeloth mezitím vykládala hříchy onoho vlka, jasným a zvučným tónem. Moc jsem ji neposlouchala, zírala jsem do země a znova bojovala s kroutícím se žaludkem. Aspoň že nohy jsem měla ztuhlé a nemohla jsem se hnout. Dotyčná, protože Loth o ni mluvila jako o vlčici, byla odsouzena za útěk ze společenství. Otřásla jsem se. Další obvinění jsem už aktivně neposlouchala, to jediné mi stačilo.
A pak jsem vzhlédla.
Dívala jsem se do vystrašených zlatých očí zrzavé vlčice, vlčice, která tu neměla být, vlčice, která sem nikdy neměla zamířit, ale z nějakého důvodu tu byla, byla součástí společenství a pak se rozhodla, že tu nebude. Cítila jsem, jak se moje odhodlání tříští. Já ji znala. Já ji znala. Neuvědomila jsem si, co se děje, dokud k ní Evira nevykročila. Jaký byl trest? Co byly její další hříchy a jaké následky si bude muset nést s sebou? Najednou jsem litovala, že jsem neposlouchala, čeho všeho se Danie dopustila. Nemohla jsem vědět, co se chystá. Mrtvě jsem pozorovala, jak z jejích čerstvých ran teče krev. Můj žaludek si mezitím hověl kdesi hluboko pod zemí a kdybych nebyla naprosto paralyzovaná šokem, byla bych asi i ráda za ty ztuhlé nohy, protože k šanci utéct pryč by se přidala i potřeba pomoct jí. Na jazyku jsem cítila kovovou pachuť.

Cloumaly mnou různé emoce, z většiny jsem byla naprosto zmatená. Z části možná i naštvaná. Na sebe. Kvůli tomu, jak jsem tomu podlehla? Jak jsem prostě přijala fakt, že jsem tu a tu budu a nic jiného… Nebo snad bylo? Bylo něco jiného? Proč jsem si potom vzpomínala na všechno ostatní, na to, co bylo, na ty, co byli, ale možná vůbec nebyli. Už se mi zase chtělo zvracet a motala se mi hlava. Přežij, prostě přežij! snažila jsem se vnitřním křikem přinutit sebe samu, abych se na místě nezhroutila, jenže s každou další vteřinou to na mě doléhalo víc a víc, až jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že jsme už v jeskyni. Uvědomila jsem si to, až když jsem skoro vrazila do Abelothina bílého zadku. Stihla jsem se zarazit, ale stejně si toho všimla a počastovala mě znechuceným pohledem a nespokojeným mlasknutím jazyka. Odpad, projelo mi hlavou slovo a s ním se dostavil i dobře známý pocit. Nesnášela jsem ho.

Šly jsme poměrně dlouho, od Hnízda byla jeskyně zdálená. Zdálo se mi to jako celá věčnost, ale zároveň ne dost dlouhá doba, abych se vzpamatovala. Postupně jsem si uvědomila, že Evira začala mlčet. Se samolibým úsměvem se dívala kamsi dopředu a asi pochopila, že moje mlčení znamená, že ji neposlouchám. Je patetická, určitě si o mě říkala. Nestihla jsem dostatečně rychle otočit zrak, když se na mě podívala. Pobaveně se ušklíbla. ”No nekoukej tak. Tváříš se, jako kdybys v jeskyni dlouho nebyla. Nebuď trapná a laskavě to nepřenes na mě,” posmívala se mi a já se zase cítila male. ”Mm,” zamručela jsem aspoň, abych si nemusela dál poslouchat, jaká jsem neslušná a další věci, které se mi už beztak proháněly hlavou. Ty se umlčet nedaly. Pokoušela jsem se aspoň zahlušit zoufalý monolog já tu nechci být já tu nechci býrjátunechcibýtjátunechci….
Ani jsem si neuvědomila, kdy jsme konečně došly k jeskyni. To, že jsme na místě, mi došlo až v spojovací chodbě, kdy jsem skoro zamrzla, ale jen čirá hrůza mě donutila pokračovat. Kdybych zastavila teď, stane se mi něco mnohem horšího. Vešly jsme dovnitř.
Hned jsem se střetla s Abelothiným rudým pohledem. To ti ale trvalo, říkal mi. Kdyby měla ráda Eviru, nejspíš by si vyměnily znechucené pohledy. ”Když už tu tedy konečně jste, můžeme začít,” zapředla bílá vlčice a bez čekání se vydala dál. Vypadala, že si to velice užívá. ”Dnešní trestaná je odsouzena za kacířský prohřešek a dnešním dnem počíná její trest,” mluvila jasným a zvučným hlasem, jako kdyby byl kolem ní dav, dychtící po akci.
Táhla jsem se za nimi, beztak v té úzké chodbě se nedalo moc hnout. Takže jsem měla výmluvu, proč jít poslední a nikdo nemohl komentovat můj výraz. Od chvíle, co jsem se probudila, jsem nevěřila tomu, co vidím. Ten pocit vůbec nemizel, jen strach z toho, kdybych se vzepřela, mě nutil pokračovat v tom… co jsem dělala. Dalo se tomu říct šaráda? Pořád jsem nemohla uvěřit, že to bylo skutečné. Co potom… Všechno ostatní? Kde to bylo?
Otázky, na které jsem neznala odpověď, pořád se mi proháněly v hlavě a já… Se cítila tak sama. Koho jsem se měla zeptat? Kdo tu měl moje blaho nejvíc na mysli? Abeloth,” zašeptal zrádný hlásek, podraz setrvačnosti, která zjevně jela i po tolika letech. Ale teď jsem už věděla, že to není pravda. Možná i pro to jsem šla až poslední v řadě, i když bych se kdysi snažila k ní co nejvíc přiblížit. Aby mě ochránila. A abych ji mohla pomoct. Teď jsem už věděla, že jsem jí sloužila. Ale… Staré zvyky… Do háje, tak moc se mi chtělo brečet nebo křičet. Hučelo mi v uších, jestli někdo něco říkal, neslyšela jsem ho, a z toho jsem měla další návaly hrůzy, protože co když neposlechnu nějaký rozkaz? Co pak? Takže jsem prostě šla s nimi dál.

// Díky, mámo! Bylo to boží <3
Poprosila bych o magii na Kánoi za pomocí bonusu štěstí, dankee

I AM STUPIDO
tak prosim vlastnosti :Ddd

Venku to bylo stejné, jak jsem si pamatovala. Všechno. I malý potok protékající přes střechu Hnízda, kvůli kterému ze stropu kapala voda. Roztřeseně jsem se nadechla, ale měla jsem pocit, že mám hruď staženou, tak pevně, že kdybych měla mnaplnit plíce na plnou kapacitu, nezvládla bych to. I v tlapách jsem cítila mravenčení a ne ten dobrý typ, protože jsem byla… Tady. V horách Společenství. Máme práci, říkala Abeloth. Pořád jsem ji automaticky poslouchala. Už dávno byla určitě někde jinde a nedala mi žádnou nápovědu ohledně toho, kam mám jít. Mohla jsem jít podle pachu, ale hrozilo, že pokud ho vtáhnu do plic víc, než je nezbytně nutné, na místě se pozvracím.
Rozhodla jsem se teda pomalu vyrazit po jedné z vyšlapaných cest. Zdálo se mi totiž, že pokud nebudu dělat nic, zblázním se. Takhle jsem se alespoň snažila udržet při smyslech, i když mě každý krok bolel, dýchalo se čím dál tím hůř. A pak jsem uviděla další vlky. Matně jsem si na ně vzpomínala. Možná, že kdybych se snažila, vzpomněla bych si na jejich jména, ale snažila jsem se na to co nejvíc nemyslet. Nezdálo se mi to jako moc efektivní způsob.
”Lilith!” ozval se zvučný hlas, plný pobavení a samozřejmé nadřazenosti. Ztuhla jsem a v žaludku mi zahořel oheň. Evira. Na několik chvil mi všechny údy ztuhly tak, že jsem s nimi nemohla pohnout. Pak jsem se násilím donutila otočit se. Bolelo to. A navázání očního kontaktu ještě víc. Její povýšený úlisný výraz bylo něco, o čem jsem myslela, že už nikdy neuvidím. ”Kam to jdeš?” zahihňala se, jakoby mluvila s retardovaným štěnětem. Možná to byla pravda. ”Exekuční jeskyně je přece na úplně jinou stranu, pitomá,” zazubila se a já musela přemýšlet, proč u toho pořád vypadala jako anděl. Nenáviděla jsem ji. Za to, i za vše ostatní. Co bylo ale horší byl fakt, že jsme šli do Exekuční jeskyně.
Znova jsem se roztřásla a přestala vnímat, co dalšího mi Evira povídala. Určitě to nebylo nic podstatného, jen sladké řečičky prokládané urážkami. Taková byla vždy. Mezitím jsem si procházela menším záchvatem. Šli jsme tak kvůli mně? Šla jsem na svou vlastní popravu? Ne… Ne… To by za mnou neposlali jen Eviru. A Abeloth by mi neříkala, že máme práci. I když u ní to nemuselo nic znamenat. Ale proč tam chtěli i mně? Bylo to snad za to, že jsem před nějakou dobou pomáhala na lovu? Zamáčkla jsem oči co nejvíc k sobě, jako kdyby to mohlo odehnat nepříjemné myšlenky, ale dosáhla jsem jen viditelného zaškobrtnutí, které si vyžádalo uchichtnutí od Eviry a další smršť vět, které jsem jen s velkým úsilím dokázala ignorovat.

Bylo mi jasné, že tu nemůžu zůstat ležet moc dlouho. Ale… Třeba… Kdybych usnula, tak se znova probudím jinde. Doma? Možná. Kdo ví, co byl můj domov. Možná to byla celá Gallirea. Možná šlo o to, že jsem domov neměla. Ale přece, domov máš tady, ozval se ten hlas, Abelothin hlas, který jsem tak dlouho, tak hrozně dlouho neslyšela. Jenže před chvílí byla přede mnou. Přede mnou! A já… Třásla jsem se. Hrozně jsem se třásla. Navenek to nebylo vidět, ale celé moje nitro vibrovalo, už jen z pachu Hnízda a tiché kapání vody do louže, kterou se nikomu nepovedlo nadlouho zneškodnit.
Polkla jsem, i když jsem měla pocit, že budu zvracet. Druhý pocit, kromě touhy usnout a probudit se na správném místě, byl poslechnout Abeloth, tak, jak jsem to dělala vždy, tak, jak se ode mě očekávalo, tak, jak to ode mě očekávala ona. A to jsem nakonec udělala. Vstala jsem, protože mi to řekla ona. Ale bože, jak jsem se za to hrozně nenáviděla. Kdybych se nebála, začnu křičet, jen abych ze sebe dostala tu frustraci. Nechtěla jsem tu být. Tak hrozně moc jsem… Toužila po věcech, které byly teď tak moc, moc vzdálené.
Ale poslechla jsem ji. Jako poslušný poskok, poslušný pejsek, který se uvnitř snaží spáchat sebevraždu, jen aby to nemusel prožívat. Co mi jiného ale zbývalo? Hrůza z toho, co se stane, pokud se nepohnu, zastínila všechno ostatní. A možná také v tom byla morbidní zvědavost, co uvidím, až vyjdu ven. Pořád jsem ještě nevěřila, že jsem skutečně tady. Musela to být nějaká zvláštní chyba.

Zavřela jsem oči. Zapadlý kus mysli, který se obvykle neprojevoval, nyní řval na plná plíce. Zuřivý jekot, který se mi ozýval v hlavě byl něco, s čím jsem se musela naučit žít, ale to bylo dávno, jakoby ve snu. Zimomřivě jsem se oklepala a donutila se jít dál, abych se z toho bludiště dostala.
Zimní peklo, tak bych to nejradši nazvala. Ze vcelku přimočaré stezky vinoucí se mezi horami se stala uzoučká cestička v průrvě mezi prasklým ledovcem. Zabořující se tlapy do vlhkého sněhu tomu taky nepomáhaly. Zapadající slunce jsem naštěstí ještě trochu viděla; kdyby se začlo smrákat teď, měla bych větší nervy. Zítra už ale určitě budu mít tohle proklaté místo za sebou a nikdy, nikdy ho už neuvidím.
”Zabiju tě. Zabiju tě, tentokrát už si nedělám srandu!” zavrčela jsem směrem k neexistujícímu společníku. Že jsem se nechala ukecat a vyrazit na tuhle prokletou cestu. Zima, všude kolem mě byla jen zima a proklaté hory, které se tyčily tak vysoko, že se ztrácely v mracích. Zajímavé ale bylo, že navzdory mému neustálému nadávání (abych si ulevila od vzteku), jsem se moc neklepala. Zduřelé uzliny, omrzající tlapy, čumák a ocas se neděly.
Zamračeně jsem se ohlédla na svoje tělo. Zajisté, měla bych být vděčná a nenimrat se v tom, ale šlo to snad? Zvláštní úkazy mě provázely už dlouho a tohle by měla být prostě jen další z nich, kdybych o něčem takovém někdy slyšela. Začít cítit paranoiu ne po tom, co se na mě vrhne moje nemrtvé já, ale když nedostanu omrzliny? Získání magií jsem si beztak nikdy pořádně nevšimla, vždy to přišlo tak nějak… postupně.
Žel, moje cesta ještě stále nebyla u konce. Žádné světlo na konci tunelu jsem neviděla a nezbývalo mi doufat, že ta záhadná magie je opravdu mně vlastní a bude fungovat celou dobu a nevynechá v nejhorším úseku. Zakočit nějakého dalšího vlka, pohledem na mou zmrzlou mrtvolu bych asi nechtěla.

”Neslyšela jsi mě, Lith?” zazněl znova její hlas a já sebou škubla, při přezdívce, kterou jsem už tak dávno neslyšela. ”Máme práci, tak pohni zadkem, nehodlám kvůli tobě být nejhorší,” znechuceně se ušklíbla a sjela moje celé tělo. Cítila jsem se tak hrozně malá. Několikrát jsem otevřela tlamu, ale hrdlo jsem měla tak stažené, že jsem se nemohla hnout. Abeloth to viděla. Jasně, že to viděla. Jak to mohla nevidět? Neschopná, neschopná, neschopná jsi a vždy to tak bylo. Ona to vidí, viděla to vždy, vždycky věděla, kdo ve skutečnosti jsi a jen ty ses snažila lhát a tvářit se, že jsi někdo jiný, rozezněl se mi v hlavě hlas, který jsem… Ne, nikdy jsem ho nepřestala slýchat. Byl tam. Byl tam vždy, byl tam pořád, nikdy neutichal. Ten těžký pocit mi dopadl až do žaludku a moje tělo se samo o sobě skroutilo do křeče. Zamáčkla jsem víčka k sobě, jak to jen šlo.
Tohle nezvládnu, tohle nepůjde. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem zmizet, zmizet, být pryč. Jenže to jsem nikdy nedokázala. Nebyla jsem vidět, ale to neznamenalo, že bych byla neviditelná. Postupně jsem cítila, jak moje panika postupně odplouvá do pozadí; nezmizela, jen se z ní stal ten neurčitý pocit, kdesi na okraji vědomí, který mě kdysi neopouštěl za žádných okolností. Kdysi? Ne teď? Ne… vždy?
”Dobře, pokud si chceš hrát na chudáčka, prosím. Já nebudu za tvou neschopnost trpět,” odfrkl si hlas bílé vlčice a zaslechla jsem mizející kroky. Bylo to jako kopnutí do břicha. Selhala jsi. Zase. Nenáviděla jsem ji, hrozně jsem ji nenáviděla, ale přesto jsem silnější nenávist cítila k sobě za to, že jsem ji zase zklamala. Byl to tak silný pocit, tak ohlušující řev v hlavě, že teď už nebyla nejmenší šance, že bych mohla donutit svoje svaly, aby se uvolnily z křeče.
Bylo to hrozné. Tak šíleně moc hrozné. Když tu zůstanu déle, bude to ještě horší. Určitě za mnou někdo přijde a potrestá mě. Bude to bolet. Tak hrozně moc bolet, vzlykla jsem, nebo aspoň jsem si myslela, že jsem vzlykla, všechny pocity byly najednou tak zmatené, promíchané, ale zároveň otupělé, že jsem je nedokázala pochopit. Jen pulsování na okraji mysli.

Několik chvil jsem setrvávala v tom vcelku příjemném limbu, které vlk cítí, když se probouzí. Není tak úplně vzhůru, ale rozhodně už nespí. Je si vědom svého já, ale ještě mu nedošly okolnosti jeho bytí. Myslím, tedy jsem, ale zároveň jsem jen já. Osamělý, samotný, pouhá existence bez vláken pojících mě s ostatními, pojících mě s realitou. Asi jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale vždy jsem ten stav měla ráda. Byly to často chvíle, kdy jsem se cítila tak dobře, jak jindy ne.
Čím víc jsem se vědomě snažila vnímat svoje bytí nebytí, tím méně jsem se v tom stavu nacházela. Slastné opojení pomalu odcházelo a s ním přicházela realita. Která mě ovšem vcelku mátla. Zdála se mi matně povědomá, jako dávný sen, při kterém se mi ale svíral žaludek. Co to bylo? Zakmitala jsem víčky a když jsem otevřela oči-
Ah.
Žaludek se mi propadl až kamsi hluboko, protože tohle nemohla být pravda, že ne? ŽE NE? Nemohla jsem… Nebyla jsem tu. Ne. Ne. Byla jsem přece… A nebo ne? Ne. Určitě ne. Vždyť… Gallirea! Gallirea! Byla jsem tam! Ještě nedávno! Před chvílí! Že?
Srdce mu bušilo jak o závod a měla jsem dojem, že mu velmi brzo začne být špatně. ne. Ne. Ne ne ne neneneneen…. Donutila jsem se zavřít oči. Pokud znova usnu, už tu nebudu, že? Je to jen sen a já se probudím zpátky na Galliree, tam kam…
”Dělej, vstávej.” A s tím se celý můj svět roztříštil. Otevřela jsem oči a podívala se do rudých očí. ”Jsi ospalec nejvyššího kalibru,” ušklíbla se a já cítila, jak se moje tělo poddává a ohýbá, aby souhlasilo s její představou o mně.

Očkem jsem zahlédla zbylé dvě vlčice, které přinesly jablko. Hezké, napadlo mě a přemýšlela jsem, co musely udělat, aby ho získaly. Zjevně ale nikoho neztratily, kysele jsem se zašklebila. ...nebo snad ano? Světluška a snad i Meinere říkali něco o tom, že ta hnědá vlčice se k nim vrátila. Takže jedna ztráta na obě skupiny? To nebylo úplně dobré. Především, když jsme vlastně nevěděli, o co se jedná a jestli to, co před námi stojí, je vůbe Život. Nebylo to trochu hloupé, že jsme skákali tak, jak nám poručil?
Navzdory mým siláckým řečem tam na hoře jsem se moc necítila na vrhnutí se na tu bytost. Rozhodně ne sama. Přece jenom bychom ale něco měli udělat, ne? [mysl[Proboha…[/mysl] uvědomila jsem si, že se klepu. Nejdřív jsem těm slovům nemohla ani věřit. ”Ne. Ne? Ne. To nemůže být pravda,” začala jsem blábolit, pořád v šoku. Naštěstí se ke mně Meinere přidal. ”Přesně. Světluška umřela před chvílí. Stáhla si ji k sobě ta hnusná potvora. Vem i její energii nebo těch chapadel!” protestovala jsem a předcházející zábrany ve mně mizely.
”Jsi vůbec pravý Život?” osočila jsem ho, ”Před chvílí ses tvářil dost zmateně. Jak máme vůbec vědět, že jsi skutečný a ne jen nějaká potvora, co se za něj vydává?” vyštěkla jsem a podívala se na Meinera, jestli je připravený na útok s kamenem. Když jsem se ale otočila na ty dvě, jestli získám i jejich podporu, tělem mi projel mráz a já ztuhla.
Aspoň ta mladší měla tu slušnost se hned se studem obrátit, ale ta druhá se na mě dívala vyzývavě, jako kdyby očekávala, že radostně vyskočím s výkřikem já! ná to udělám, můj milý živote! obětuji se za vás všechny, protože vás mám móóóóc ráda! ”To nemůžete myslet vážně,” hlesla jsem stěží slyšitelná slova. ”Absolutně ne! Co ti dává právo si jen tak na někoho ukázat? A vůbec, tenhle Život nemůže být skutečný. To on není! Rozhodně ne!” bránila jsem se, tlak mi stoupal, krev bušila v hlavě a zoufale jsem se snažila vymyslet nějaké argumenty. Náhle jsem přivřela oči. ”A vůbec, odkud jste se tu vzali vy? Tak najednou, zničeho nic a nikdo se ani na nic neptal.” probodla jsem ji podezřívavým pohledem, ve kterém byla panika asi dost viditelná.

← Ledová hora

Ani mi nevadilo, že Meinere uháněl jak o závod dolů, dolů, pořád dolů. Směrem k Životovi. Docela dobře to sedělo s mými pocity, co nejrychleji zmizet. Byl ale o něco rychlejší než já, nebo se prostě jen rozhodl, že bude vepředu jako ochránce. Nebo doufá, že když mě předhodí té obludě, přežije, suše jsem zabručela v duchu.
Když jsme spolu navázali oční kontakt, odpovědí mu byl zubatý škleb, který snad mohl být úsměvem, kdyby v něm byla aspoň špetka radosti. Moc jí ale nebylo, vzhledem k okolnostem. Narozdíl od něj jsem se ale rozhodla, že se rozhodně nebudu dívat na horu, kde jsme nechali Světlušku. Měla jsem dojem, že jsem za ní snad měla zodpovědnost. Nebo… Měla jsem něco udělat. Asi. Rozhodně se teď budu muset vyhýbat tomu šedému vlkovi. A na otázky, jestli jsem ji neviděla, budu odpovídat že ne, rozhodla jsem se pochmurně a přemýšlela, jestli moje psychické nepohodlí nepramení náhodou z toho, že necítím takovou lítost z její smrti, jak bych asi měla. Bylo tam jen… prázdno. Nedokázala jsem se přijmout cítit silnější emoce. Snad to bude k užitku.
”Tak dobrou chuť,” pobídla jsem Meinera se sarkastickým pobavením a máchla tlapou doširoka. ”Trávy je tu pro všechny dost,” pokračovala jsem ve šklebení, protože i když jsem žádnou paniku necítila, nejspíš tam byla, někde hluboko. Když se ale začal živit brouky, můj žaludek hlasitě zaprostestoval; ač hlava se nad tím znechuceně pitvořila. S odevzdaným vzdechem jsem se k němu přiblížila. ”Dobrou chuť tedy,” řekla jsem mu a pustila se do té ňaminy. Překvapivě to nebylo až tak hrozné. Rozhodně to aspoň částečně zaplašilo hlad a já začala házet očka po kameni, který jsem teď nechala Meinera valit celou dobu samotného. Asi bych měla taky přispět. ”Tak pojď, čím dřív se stihnem k Životovi dostat, tím víc času nám zbude na zdřímnutí,” pobídla jsem ho a začala koulet.
Přestala jsem tak trochu vnímat i svoje okolí a tak jsem byla skoro překvapená, když jsem si uvědomila, že už jsme prakticky na tom místě, kde jsme začali.