Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Zrádný průchod přes Ježčí plácek

Nejdřív jsem si to ani neuvědomila. Pořád jsem se ohlížela a nepřestala ani když jsem už vylezla na nějaký palouk. Temný stín byl pořád za mnou a nějakou dobu se mi zdálo, že mě dokonce pronásleduje. Naštěstí ten pocit začal pomalu odeznívat, právě včas, protože moje svaly začaly silně protestovat a tak jsem se už jen spíš ploužila krajinou, jazyk skoro na zemi. Kdyby všude kolem nebyl sníh. Fakt jsem neměla zapotřebí ho vláčet ve sněhu.
Naštěstí jsem dolezla k jezeru, které se mi zdálo vágně povědomé, ale ve svém unaveném stavu jsem si nedokázala uvědomit, čím to je. Neřešila jsem to. Alespoň tedy ne moc. Měla jsem žízeň a to byla moje aktuální priorita. ”Vodaa,” zachrčela jsem jako nějaká trapka, ale popravdě jsem potřebovala nějakou vzpruhu a co je lepšího udělat, než si povídat sama se sebou? I když to bylo jen jedno slovo. Při chlemtání lehce vlažné vody jsem se ušklíbla. Tohle povídání si samé se sebou jsem dřív dělávala docela často. Zdálo se mi, že se mi to už nějakou dobu nestalo. Nebo ne v takové míře, aby to byly celé dialogy. Na to mám Duncana, zašklebila jsem se a rozhodla se, že ani nemá smysl se pozastavovat nad tím, jak moc o něm přemýšlím. Bylo to trapné, to ano, ale nehodlala jsem si kvůli tomu dělat vrásky. Třeba mu to nějak vrátím, až ho najdu, rozhodla jsem se, zatímco jsem se svalila kousek od hladiny na místě, kde nebylo moc sněhu, ale zase ani mokro. Poslední věc, co jsem chtěla, bylo mít vlhký kožich v mrazech.

← Poušť přes savanu

Už se mi šlo o něco líp. Pořád jsem byla unavená, ne-li vyčerpaná, ale neměla jsem pocit, že každou chvílí padnu k zemi. Okolí mi nebylo vůbec povědomé a to mě dost znervózňovalo. Šla jsem už někdy touto cestou? uvažovala jsem. Všechno vypadalo jakoby ze snu, který se mi zdál hrozně, hrozne dávno, ale na malé útržky jsem si vzpomínala. Mohlo to tedy být jen tím, že jsem byla tak zmatená? Třeba jsem tudy prošla už mnohokrát, jen jsem se na to aktuálně nemohla vzpomenout.
Bylo to tu teda ale pochmurnější než pochmurné. Viděla jsem někdy nějaké horší místo? Odpověď jsem znala a bylo to ano, ale o tamtěch místech se mi absolutně přemýšlet nechtělo. Už dost toho, že si v mé hlavě žil podivný sen, ze kterého jsem si nejvíc pamatovala vyděšený výraz, Abelothiny rudé oči, Makadiho zuby. Trochu jsem se roztřásla. Možná za to mohlo to prostředí, možná mě jenom děsily výjevy, které se proháněly v mojí hlavě a já je neměla, jak zastavit. Pokud to byl sen, byl sakra nepříjemný. A ten křik? Můj křik?
Ještě stále mě brněla celá kůže a kdyby si ze mě někdo utrhl kus masa, asi by to byl dost podobný pocit. Podezřívavě jsem se rozhlédla kolem. Ne, nejspíš to nebyly jen doznívající pocity z noční můry. Celé tohle místo bylo… zvláštní. Vůbec se mi nelíbily už jen ty obrovské kosti. Jaké hrozné zvíře je muselo mít v sobě? Bylo to vůbec zvíře nebo nějaká noční můra?
Ne, kašlu na to. Tohle nemám zapotřebí.
Výrazně jsem zrychlila krok a pak ještě rychleji, když jsem něco zaslechla. Nebyla jsem tu sama a sice bych si nejspíš mohla nějak poradit, kdybych nebyl úplně zesláblá, ale riskovat jsem to nechtěla. Takže jsem nahodila skoroběh, což byl asi nejlepší výkon, jakého jsem byla schopná a šupajdila dál, doufaje, že se dostanu do bezpečí.

→ Ohnivé jezero přes Ježčí plácek

← Zapadlý kout přes Narrské vršky

Když jsem konečně vylezla ze Životova bludiště, uvědomila jsem si, že se prostě všechny překážky odstranily, ale písek zůstal. Škaredě jsem zanadávala a měla chuť to tomu bílému šmejďákovi jít pořádně vytmavit. Šla bych… kdybych se nebála. Nebylo to úplně rozhodnutí, na které bych byla hrdá, ale pořád jsem se cítila tak hrozně slabě, že bych mu nejspíš jen padla k nohám a on by na mě byl tak hodnej, že by mi to bylo všechno líto. A já jsem mu chtěla vytknout naprosto nehumánní umístění. ”Projděte si peklem na zemi, abyste přišli k hodnému strýčkovi životovi, to tak,” zachrčela jsem, zatímco jsem se snažila co nejsvižněji přejít písečnou poušť.
Koho to kdy napadlo, aby tu dovolil něco takového? Aspoň Smrt bydlela na poměrně slušném místě. Možná ne přímo její vražedné bludiště, ale rozhodně jsem aspoň neměla pocit, že tu umřu žízní. ”Voda,” zaskuhrala jsem, ale bylo mi to úplně na nic. Neobjevil se nikdo, kdo by mě zachránil, dokonce ale ani moje mrtvé já, které si nejspíš spokojeně dál hnilo v močálech kdesi v háji. Doufám, že pořádně smrdíš a ani další mrtvoly se s tebou nechtějí bavit, vyslala jsem k ní podrážděnou myšlenku a pro jistotu se opravdu ohlédla, jestli náhodou se přece jenom neobjeví. Neobjevila.

→ Zrádný průchod přes savanu

Připravenost kožichu na zimu
← Limbo

Probudila jsem se s prudkým a chraptivým nádechem. Kolem mě byla tma. Zuřivě jsem mrkala, abych se zbavila poletujících černých skvrn před očima, ty se však nechtěly vzdát, až mě na chvíli přepadla panika, jestli jsem náhodou neoslepla. To, co se mi dařilo zahlédnout, nebylo moc pozitivní. Tiše jsem zaskuhrala a oči zase na chvíli zavřela, abych se mohla schoulit do klubíčka. Bolelo mě celé tělo. Jako kdyby mi po těle přebíhala armáda mravenců s malinkými kusadly, kterými ale pořád kousali a kousali a já cítila každičký dotek a každé pohnutí každého chlupu.
A navzdory tomu, že se mi točila hlava, snažila jsem se rozpomenout, co se stalo a jak jsem se sem dostala. Měla jsem pocit, že jsem měla zlý sen. Jeho zbytky ve mně ještě přežívaly, jen krátké útržky, které se zdály jako dílky delšího příběhu. Abeloth, otřásla jsem se. Na ni jsem si vzpomínala nejvíce. Ale bylo tam i něco jiného. Pamatovala jsem si… Krev. Ano, asi to byla krev. A hrůzu, která celou dobu ten sen provázela.
Přes zavřená víčka jsem viděla obrysy mého rodného místa, o něco živěji, než naposledy. Zdálo se mi, že jsem tam byla? Některé detaily byly zvláštní, jakoby tam nepatřily. Ale o tom sny byly, že? Zmatené, promíchané a hlavně… Ne skutečné. Bylo to jen v mojí hlavě, jen v mojí hlavě, opakovala jsem si a tušila, že to postupně bude lepší. Že na ten sen zapomenu, pokud o něm nebudu mluvit - a to jsem neměla v plánu ani omylem. Chtěla jsem na něj zapomenout.
Taky jsem si pamatovala, že mi byla zima. Nikdy jsem neměla až tak krátkou srst jako třeba Duncan, ale i jiní. Ale rozhodně jsem se už na horách necítila tak dobře. Přestala jsem na to být zvyklá už ve chvíli, kdy jsem cestovala sama, ale od té doby, co jsem se s Duncanem potloukala hlavně na jihu, musela mi ještě víc prořídnout. Ještě když jsme byli u sopky a on fňukal, že je mu jinde zima, to až takové nebylo. Ale ten mráz ve snu? Znova mnou projela vlna třesu. Byl to ale sen, jen sen, který se dost možná ani nezakládá na pravdě. Už je zima? přemýšlela jsem. Netušila jsem ani, jaké roční období je. Nevěděla jsem vůbec nic. Měla bych zvednout prdel a někam vyrazit.
Hlava se mi skoro už netočila a když jsem otevřela oči, množství černých skvrn bylo skoro minimální. Mravenčení mě ještě neopustilo. Ale už jsem nedokázala dál ležet a tak jsem se vrávoravě pustila vpřed.

→ Poušť přes Narrské vršky

//poslední post, omgg

A pak se jedna z nich natáhla pro další kus mojí modré srsti, vytrhla s ní i maso. Nejdřív jsem slyšela zvuk trhání masa, než se objevila ostrá pálící bolest. Zaječela jsem. Odpovědí mi byl jen smích ze všech stran. A najednou při každém škubnutí letěl i kus mého těla, ne jen to, co ho obklopovalo. Neuvědomila jsem si, kdy jsem padla na zem, protože všechno se otáčelo, ještě pořád se točilo, dokolečka dokola, stále kolem své osy, zatímco se ze všech stran ozýval smích a výskání a trhání kusů masa, stále větších, až jsem už nic z toho nevnímala, protože mě pohtily plameny bolesti, které mi olizovaly kosti. A jen jsem si uvědomila, že část toho výskání je křik, naprosto neskutečný ryk, který vycházel z mého hrdla, ale i on postupně ustával, stejně jako ustávalo trhání kusů masa, až jsem si najednou uvědomila, že jsem sama.
Ležela jsem na chladné zemi, slepýma očima jsem se snažilo vidět alespoň obrysy a zdálo se mi, že je i poznávám. Ale mohly to být i moje halucinace. Byla jsem sama. Byla jsem sama byla jsem slabá byla mi zima. Už jsem nemohla určit zdroj bolesti, já se stala bolestí a bolest se stala mnou.
A z dálky jsem zaslechla zpěv, rozeznívající dóm kdesi v útrobách dómu, který byl daleko, že to znělo spíš jako šum. Zpěv, jehož slovům jsem už nerozuměla Zpěv, jehož konec moje uši už neslyšely.

Ach má milá, copaks mi to povila,
víčka má šedivá, na mně se nedívá.
Kdepak jsi.

Dnes brzy ráno, řeklas mi ano,
teď už se setmělo, tak se stát nemělo.
Kdepak jsi.

Zítra ráno na hoře, ve vší čestné pokoře,
pohřbím těla dvě, věčnou lásku jemu i tobě.
Kdepak jsi.

A když dalšího večera nastane, zemi se krvi napít dostane,
ještě třetí duše nevinné, sen lásky se tam rozplyne.
Kdepak jsi.

// Vybírám si číslo 14, snad bude bůh milostivý ._.

Seděla tu už i Evira. Kousek od Wizku, vysmátá, jako vždy a zdálo se, že se jí nepovedlo smýt veškerou krev z posledního zabití. Dost možná se ale ani neobtěžovala, k čemu. Obě měly podobný výraz, až se mi z toho chtělo zvracet. Mnohem horší ale byl fakt, že se ke mně blížily a já neměla, kam couvnout. ”Ale notak, Lili lili lili, snad by ses nám nebála,” zavrněla Evira a Wizku ji doplnila zahihňáním. ”Moc dobře jsi věděla, co tě čeká, když ses nechala tak zmalovat,” řekla Wizku tónem kárajícího dítěte.
Nečekala jsem, že po mě tak rychle vystartuje a když jsem si uvědomila, co se děje, už bylo pozdě. Už se stahovala s mým modrým kamenem v zubech. Ne! Můj kámen! chtěla jsem vykřiknout i nahlas, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Podvědomě jsem věděla, co bude následovat. Neměla jsem mít modrou srst, ani jsem ikdy nepřišla na to, jak jsem k ní vůbec přišla. Věděla jsem ale, že se nachází po celém mém těle. A pro to, kdy se na mě jako první vrhla Evira a vyškubla chuchvalec chlupů, mohla jsem to čekat. Nevěděla jsem ale, že to bude tak pekelně pálit. A další a další. Skučela jsem a pak i křičela, snažila se bránit, občas se mi zdálo, že jsem snad i zasáhla někoho tlapou, ale jenom se smály a smály a točily se pořád do kruhu a já se snažila je zasáhnout, tak jsem se točila s nimi, ale zatímco ony kroužily po kružnici, já se otáčela na místě, až se mi hrozně motala hlava, všechno se houpalo, obě se slily do jedné bytosti se spoustou zubů, spoustou očí, nespočtem nohou a modrými chlupy v tlamě. Vždy modrými chlupy v tlamě.

Když mě hodili k nohám Nejvyššího, myslela jsem, že jsem už na dně. Zlomená, pokořená, téměř přesvědčená o tom, že celá moje realita je úplně jiná. A pak jsem vzhlédla. Šok nastal, když mě Abeloth vzbudila. Hrůza začala ve chvíli, kdy jsem se dívala na umírající tělíčko rusé vlčice a teror ve chvíli, kdy mi Duncan řekl, co si o mně myslí. Neexistovalo slovo, které by dokázalo popsat můj nynější stav mysli, nebo jsem ho nikdy neslyšela.
Makadi.
Makadi byl Nejvyšší. Nejvyšší byl Makadi. A díval se na mě, proboha, on na mě shlížel a já v sobě cítila celou škálu pocitů, hrůzy, naprostého, neskutečného, bezbřehého zoufalství. A Makadi jen pohled opětoval, mlčel. Jen se díval, zatímco jsem se zoufale, jako nějaké zvíře stahovala a couvala, ale pořádně nebylo kam. ”Lilith,” nakonec promluvil. Velkolepým tónem, jaký se používal při ceremoniích. ”Prohřešila jsi. Co sis myslela že tím dokážeš? Co se ti zdálo na tom tak lákavé, že sis řekla, že to je přesně to, co uděláš? Víš, jak jsi tím všechny zradila? Podle. Nechutně. Nechce se mi ani na tebe dívat, jsi jako odporný červ. I ten je užitečnější než ty.”
”Zradila jsi mě, Lilith. Nevidíš to? Zradila jsi mě. Opustila! Jen tak sprostě utekla. Jakoby se nic nechumelilo. Ale chumelilo. A víš, kolikrát? Kolik zim už uběhlo, cos vzala do zaječích? Beze slova, bez omluvy, bez pozvání, ať jdu s tebou. Nic! NIC! A víš, proč? Protože jsi jen sobecká potvora, nechutné podsvinče, které si nezaslouží žít. Nechápu, jak kdokoliv do tebe mohl vkládat důvěru, protože. Ty. Jen. Všechno. NIČÍŠ. Nezasloužíš si v životě vůbec nic. Za to, co jsi způsobila na světě utrpení by ses měla smažit v pekle navždy. Už nikdy bys neměla vidět denní světlo protože i to poskvrníš svou špatností,” plival jed dál, až mu sliny lítaly od huby. Kéž by to bylo komické. Měla jsem pocit, že si každou chvílí pustím hrůzou. Slzy mi už znova tekly.
”A co je na tom nejsmutnější? Ty jsi tak neschopná, že jsi žádné zlo nedokázala dotáhnout do konce. Protože na to nemáš. Nejsi nic. Nicka. I když se snažíš skrývat za nový ohoz, i když si myslíš, že když budeš MODRÁ, budeš aspoň trošičku zajímavější, není to pravda. Jediné cos tím dosáhla, bylo dát všem naširoko vědět, jak ubohá jsi, jak plytká a zkroucená je tvoje duše, že máš potřebu změnit vzhled, protože tak hrozně moc toužíš po zájmu ostatních,” soptil. Hrozně jsem se třásla. Jeho hlas… Nebyl jeho. Zněl celou sálou, třásly se z něj i stěny a kosti mi rezonovaly tak, že jsem myslela, že se každou chvíli rozskočím na jednotlivé kusy. ”Už se mi na ni nechce dívat, jak je odporná. Zbavte jí toho,” prskl a to bylo naposled, co jsem na něm spočinula zrakem.

”Náno pitomá,” odfrkl si a zvedl se. Nemohla jsem se pohnout, jen jsem ho následovala pohledem. Krok, krok, krok. Zmizel mi z dohledu. Uvědomila jsem si, že se třesu. To byla ale jediná věc, které jsem si byla doopravdy vědoma. Šok úplně vymazal všechny myšlenky o tom, že celá ta situace je… Absurdní. Ale byla absurdní? Opravdu byla? Nebo jsem si to ve své hlavě všechno pomotala, vytvořila si v hlavě pohádku, které jsem začala věřit?
Když se vrátil, šla s ním Wizku. Polila mě nová vlna horkosti, ne té dobré, ale té, co pálí a ničí a hrozně, hrozně bolí. A vlk s ní nemůže nic dělat. Byla jsem jako hadrová panenka, když mě čapli a táhli další chodbou. Znala jsem ji. Věděla jsem, kam míří. Všechno ve mně bilo na poplach. Uteč! Uteč! Uteč! To byla hlavní linie myšlenek v mojí hlavě. Ale jako kdyby mě něco drželo. Ne. Jako kdyby mi něco sebralo veškerou vůli bojovat, jakékoliv zbytky odhodlání byly rozmetány Duncanem a tím, kým ve skutečnosti byl. Protože o to šlo, ne? To všechno, co jsem si ještě nedávno myslela, že je skutečné byl… Jen výplod mojí mysli. Nic víc. Duncan tu byl celou dobu. Abeloth nebyla jediná, kdo mi trýznil život. Wizku tu byla také. Skoro se mi zdálo, že si na to vzpomínám. Že si uvědomuji, jakou roli hrají ve společenství a to, co jsem si o nich myslela dřív? Gallirea? Co když je to doopravdy jen hloupoučký, naivní sen?

”Ššš, to bude dobrý,” broukal uklidňující věci, zatímco já se nepřestávala třást. Asi na mě konečně začal dopadat ten fakt, kde jsem. Nechápala jsem to. Vůbec jsem to nechápala. Měla bych být ještě víc zmatená faktem, že tu byl zrovna Duncan. Danie… Tu jsem možná mohla nějak přejít. Ale on? Co by tu dělal? Až jeho hlas znovu přerušil moje myšlenky. ”Víš, že jsem skoro v pokušení ti ten útěk dopřát? Aspoň na chvíli, abych mohl vidět hrůzu ve tvých očích, až pochopíš, jak ubohé to od tebe bylo,” ozval se hlas, ze kterého mi trhla krev v žilách, ten hlas přece nemohl vycházet z Duncana - z mého Duncana.
Pomalu jsem se odtáhla, můj žaludek najednou ledově chladný. A on… Jeho uličnický úsměv se změnil na něco horšího, něco krutějšího a já si uvědomila, že se na mě dívá s opovržením. Na tváři jsem stále měla mokré slzy.
Otevřela jsem tlamu, ale nedokázala ze sebe vydat nic víc než slabé zachrčení. Žádná hláska, žádné slovo, nic. Ale můj výraz musel říct všechno podstatné. Viděl to. Pochopil mě. A úsměv se mu roztíhl ještě víc. Začal připomínat Eviru. ”Ale notak, Lilith,” z jeho hlasu kapal med smíchaný s jedem. ”Snad sis nemyslela, že bych s tebou chtěl někam jít? Zrovna s TEBOU?” zasmál se a zavrtěl hlavou, jako kdyby to byla nejabsurdnější věc, kterou v poslední době slyšel. ”Dobře, uznávám. To, co jsme spolu zažili, byla sranda. Na chvíli teda. Ale Lilith, ona to byla chvíle. Nemohla jsi přece čekat, že to tak bude navždy? Proboha, jak jsi mohla čekat, že to bude trvat déle než týden?” Teď už se nepokrytě smál a mě nezbývalo nic jiného než ho sledovat, naprosto ztuhlá. Slzy začaly vysychat. Hrůza neplodila slzy.

Moje další myšlenky přerušil zvuk kroků. Odmítala jsem se ohlédnout a podívat se svému vězniteli do očí, chtěla jsem si ještě aspoň na pár chvil uchovat iluzi bezpečí. Protože když se na to nedívám, neexistuje to, že? Jak směšné.
”Co tu tak zkroušeně, krásko?” zavrněl mi do ucha sladký hlas. S vykviknutím jsem sebou mrskla na stranu, protože ne… Ne… To nemohla být pravda. V žádném případě to nemohla být pravda. Ale byla. Byla. Byla to pravda a on nade mnou stát s tím svým přihlouplým úsměvem a uchem nakřivo a očima tak otravně se lesknoucíma, až se mi z toho chtělo brečet- ”Duncane!” vyjekla jsem a rozhodně to neznělo hystericky. ”Proboha Duncane, co tu děláš? Tu nemáš být. Tohle není správný. Tohle není místo pro tebe,” vehementně jsem vrtěla hlavou, jako kdybych jen svým nesouhlasem dokázala celou situaci vymazat a vrátit ho do jeho přirozeného prostředí. ”Pojď, musíme odtud rychle pryč, ty… Ty to nechápeš, ale tohle místo je hrozné. Společně to ale můžeme zvládnout a budeme pryč odtud a už nikdy tu nebudeme muset být,” vzlykala jsem už teď s neskrývanou hysterií a když mě objal, pevně jsem se k němu přivinula. Z jeho vůně se mi točila hlava.

Už jsem mu neodpověděla. Odpověď jsem dostala a já i on jsme dobře věděli, že nemůžeme ode mě čekat něco více. On to určitě věděl, protože ěm znal, jaká jsem neschopná. Skoro bych se divila, že Abeloth nepřihodila trochu dřeva do ohně. Možná ho nesnáší, napadlo mě, ale nechtěla jsem to zjišťovat. Nechtěla jsem se na ni ani podívat. Chtěla jsem, aby zmizela. Periferně jsem zahlédla, jak cukla hlavou směrem ke vchodu do jeskyně. ”Víš, co máš dělat. Tak hni sebou,” rozkázala. Věnovala jsem pohled jen jejím bílým tlapám a vkročila dovnitř.
Osaměla jsem. To byla zpočátku dobrá věc. Byla jsem vděčná, že už nemusím setrvávat v jejich přítomnosti. Šla jsem pomalu úzkou chodbou, ze které čpěl silný smrad, kombinace různých pachů, které jsem znala a dokázala pojmenovat, ale nechtěla na ně myslet. S každým dalším krokem mě jímala větší hrůza. Kdybych nevěděla, že před vchodem stojí Adiram, možná bych se pokusila nějak utéct… Ale to už jsi jednou zkusila, ne? připomněla jsem si. Jak to dopadlo?
Myslela jsem si, že jsem unikla. Proč jsem ale pak pořád ještě tady? Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl. A já na ty všechny absurdity na chvíli zapomněla. Když jsem byla s jinými, uzavřela jsem všechny pochyby a prostě… Jela dál. Podle toho, co bylo třeba udělat, jako kdyby neutekl ani jediný den od chvíle, kdy jsem opustila tohle prokleté místo? Opustila? Ne. Utekla. Jen tak tak. S životem na vlásku a smrtí na jazyku. Byla jsem teď jiná? Byla jsem jiným vlkem, který tu předtím přebýval? Ráda bych řekla, že ano. Chtěla jsem to říct a byla bych poměrně přesvědčená, že to pravda je. Ale… Ale. Zjevně to tak nebylo.
Zjevně jsem byla úplně stejná, protože jsem opět rychle sklouzla do starých kolejí. Dělala jsem to, co mi bylo přikázáno. Šla jsem tam, kam Abeloth ukázala. Do háje, já přijímala okamžitě i všechny její názory! Teď, když jsem byla sama, jsem si dokázala uvědomit, že to tak není. Že jsem jiná. Starší. Silnější. Ale k čemu mi to bylo platné, když ve chvíli, kdy se na mě podívala těma rudýma očima, jsem se cítila jako malé, naprosto bezvýznamné, nic? I mravenec měl větší hodnotu než já v té chvíli.
Já nebyla nikým. Jen trapný poskok, který nedokáže splnit ani tu nejmenší drobnost. Ani ten nejjednodušší úkon. A co bylo nejhorší? Neměla jsem názor. Neměla jsem nárok na názor. Protože ten byl rozhodnut za mě ne pro to, že bych já nedokázala něco vyplodit, ale pro to, že to byl vždy, za každé příležitosti naprosto správný. Přesnější pravda neexistovala. Pouze Abeloth, která svým rozumným pohledem na svět dokázala pokaždé všechno správně pochopit. A co na tom, že jsem si pak zpětně uvědomila, že to tak není. Ve chvíli, kdy se mnou mluvila, kdy mi vtiskávala svá slova do hlavy, jsem si uvědomila, jak hloupá jsem. Jak moc hloupá jsem, že se vůbec snažím o něco vlastního, když nikdy nedokážu dosáhnout to, co, ona zvládá od narození, naprosto přirozeně. Nenáviděla jsem ji, ale mnohem více jsem nenáviděla sebe samou.
Byla jsem už na místě. V rozšířené části jeskyně, která sloužila jako síň pro setkávání. Brzy sem přijde někdo, kdo mě odvede k Nejvyššímu. Tu mám čekat. Na svůj osud, na svou popravu. Pokud to bude poprava. Nebyla jsem si ani jistá, co mě čeká a nechtěla jsem se jich ptát. Už tak mnou opovrhovali. Nemyslím, že bych dokázala otevřít ústa a něco takového z nich dostat. Na to jsem byla moc velký srab.
V myšlenkách jsem znova zabloudila k Galliree. Bylo to všechno jen iluzí? Nebo mě sem přesunula magie? Tak to bylo? Nedokázala jsem si vzpomenout, co se stalo předtím. Ani ťuk. Časová posloupnost událostí? Bez šance. Proč se ale potom všichni chovali, jakoby se nic nestalo? Abeloth by si to rozhodně vychutnala. Stejně tak Evira a Adiram. A Danie. Co tu dělala Danie? připomněla jsem si a v myšlenkách znovu uslyšela její křik. Je mrtvá, určitě už je mrtvá. Už nic necítí, opakovala jsem si a nebyla si jistá, jestli to mělo být uklidnění nebo možná něco jiného. Sama jsem se v sobě nevyznala. Její smrt mi ale rozhodně nepřinášela klid. Nechápala jsem, jak se tu vzala. Co tu dělala, když měla být tak strašně moc daleko. Já bych taky měla být strašně moc daleko, připomněla jsem si, ale i tak mi to přišlo trochu jako lež. Nepravda.
Hrdlo se mi stáhlo, když jsem pomyslela na Duncana. Co si bude myslet? Co bude cítit? Co budu já cítit? Už ho nikdy neuvidím. Protože to byla ta pravda, které jsem se celou dobu vyhýbala, že? Odtud není úniku. Tu zemřu, ať to bude kdykoliv. Ať moje smrt nastane dnes nebo a dlouhé roky, kdy budu už zkroucená stařena, obtěžkaná bříměmi života. A už ho nikdy neuvidím. Už se nikdy nebudeme moct spolu smát ani někoho vystrašit. Už nikdy neucítím jak voní…
Nemohla jsem v sobě ani najít sílu na to se cítit pateticky. Měla jsem v sobě jen zoufalství. A hysterii, která mě ještě pořád neopustila, ale ani se nedostala na povrch. S hysterií se asi pojilo i neuvěření. Nemohla jsem tomu pořád věřit. Něco mi našeptávalo, že když zavřu oči, znova je otevřu na úplně jiném místě. Nebyla jsem už ale vlče. Věděla jsem, že ač na světě magie existuje, zázraky ne. A tohle by musel být sakra velký zázrak.
To mě naplnilo ještě více beznadějí, protože teď se mi před očima proháněly hodiny a dny a měsíce a roční období v rychlém sledu a já. Vždy jen já, shrbená, zoufalá, zlomená. Každý den stejný jako ten předchozí, stále to stejné utrpení, žádná radost, žádné úsměvy, jen bolest, bolest bolest. Do očí se mi vehnaly slzy, ale pokusila jsem se je zatlačit zpátky. Moc se mi to nedařilo. Zoufalství. Snad jsem nezažila nic tak hlubokého. Chtěla jsem umřít. Chtěla jsem se teď a tady vrhnout z útesu a přestat bojovat. Vzdát to? zašveholil jakýsi hlas, který jsem nepoznávala. Navzdory slabému bodnutí provinilosti jsem mu nemohla dát za pravdu. Jaká odvaha plyne z celoživotní dřiny? Co bych dokázala tím, že bych sklopila hlavu a zapadla mezi bezejmenný dav? Ne, lepší to bude ukončit. Protože útěk nemá šanci na úspěch. Sama to rozhodně nezvládnu.

Co měl v plánu? Do teď jsem myslela, že se bude jednat o trest, možná pokárání, ale proč mluvil o lásce? Já nikdy nebyla oblíbená. Nikdy jsem si nemohla dovolit k němu mluvit. Do této chvíli jsem se ani moc nezamýšlela nad podstatou toho, proč si mě volá. Nemohl mě potrestat někdo jiný, níže postavený? Zachytila jsem Abelothin pohled, který byl dostatečně mrazivě pobavený na to, abych mohla tušit, že přesně ví, co se mi prohání hlavou. ”Ale notak, co tak pochmurně? Trochu nadšení do toho umírání!” zavrněl sladce, až mě z toho zabolely zuby. Roztřeseně jsem se nadechla. Tahle situace mi nebyla ani trochu příjemná, potřebovala jsem se z ní so nejdřív dostat.
”Co… Co tu děláš?” vydala jsem ze sebe zvuk poprvé po dlouhé době. Měla jsem dojem, že jsem byla schopná mluvit častěji. Ale teď? Teď jsem měla hrdlo neustále svázané, jazyk zdřevěnělý a myšlenky tak zamlžené, že jsem nebyla schopná vykřesat něco smysluplného. Odpovědí na mou otázku byl nejdřív jen pronikavý pohled. ”Mám hlídat vchod, aby ses náhodou nerozhodla, že se ti uvnitř nechce být,” řekl přesladce s tak širokým úsměvem, že to vypadalo spíš jako cenění zubů. Sice to neřekl, ale jasně bylo vidět, že v duchu dodal ty hloupá, stejně jako neřekl, jak mě plánuje zadržet, kdyby na to přišlo. Velmi rád by si ze mě ukousl, tím jsem si byla jistá. Přemýšlí někdy o tom, jak chutnám?

To, že jsme už na místě, jsem poznala jen podle dalšího frustrovaného ceknutí, které mě srazilo k zemi ještě víc. Před chvílí jsem si ani nebyla jistá, jestli je to možné. Zjevně bylo a čekala mě ještě dlouhá cesta na úplné dno. Z nějakého důvodu jsem tušila, že se k němu v nejbližší době dostanu.
”Mohla bys aspoň trochu dávat pozor, když už neumíš plnit rozkazy,” odfrkla si Abeloth a já sklopila zrak. Pro to jsem si nejdřív nevšimla, kdy se k nám přiblížil další vlk. ”Dobré jitro, sněženky,” zapěl zvučný hlas a já sebou znova cukla. Adiram. Abeloth vydala otrávené zaskuhrání. Podle pozice jejich tlap jsem mohla hádat, že se o ni pokusi otřít. Já sama jsem se snažila být co nejmíň vidět, nenavazovala jsem oční kontakt, zatímco si ti dva povídali. Ani jsem nerozuměla jejich slovům, moc jsem se topila ve vlastní beznaději. ”Ale Lilith, notak,” zasmál se Adiram. ”Co tak skleslý výraz?” popichoval mě a já nedobrovolně vzhlédla směrem k jeho modrým očím. ”Netěšíš se snad na setkání s naším jediným vládcem, který svou lásku rozdává všem, kteří jsou jí hodni?” ušklíbl se a já sebou vyděšeně cukla.

V průběhu cesty mi došlo, kam jdeme. Samotné poznání nejspíš přišlo ještě dřív, než jsem si dovolila na Abeloth otevřít ústa, ale kupodivu jsem z toho až takovou hrůzu neměla. Tušila jsem, že se pletu. Že to nebude ani trochu přijímné. Ale v aktuální chvíli pro mě byla tím největším zlem Abeloth. To ona mě tak dobře znala. To ona mi viděla až do morku kostí, dokázala odhadnout každičkou mou myšlenku a znala moje důvody ještě dřív než jsem si je sama uvědomila. Kdybych nebyla tak v šoku a tak moc otupělá, asi by nastoupila hysterie. Teď setrvávala jen v nějakém odlehlém koutku mysli, který nebyl propojený se zbytkem. Alespoň emočně. Věděla jsem, že aktuálně se zabývá mou absurditou a faktem, že v sobě nemůžu najít dostatek hrůzy, jakou by bylo potřeba při setkání s Nejvyšším.
To všechno ale probíhalo jen kdesi hluboko v hlavě. Reálně jsem to zas tak moc nevnímala. Cítila jsem jinou tíži a měla jsem dojem, že mi brzo roztrhá útroby a zbude ze mě jen smutná kaše. Břečka. Nejsem to už teď? přemítala jsem, abych se pokud možno co nejvíc oddálila od Abelothina tíživého ticha. Nedařilo se mi to. Jako mlha se dostal úplně všude, vyplňoval každičký kousek mého já. A já ji za to tak hrozně nenáviděla. Víc jsem ale nenáviděla sebe.

”Lith, ty jsi hodně věcí. Jsi líná. Jsi nešikovná. Jsi naprosto bez jakéhokoliv talentu. Je to pravda, že? Že?” dožadovala se souhlasu a já už ten nátlak nemohla dál vydržet. Nepodívala jsem se na ni. Ani jednou jsem se na ni nepodívala. Ale začala jsem přikyvovat. Protože co mi zbývalo? Co mi zbývalo než ji dát všechno, co chtěla? Co mi zbývalo, než si přiznat, že má pravdu? ”No tak vidíš,” řekla něžně a v hlase jí byl slyšet úsměv. Pohledem jsem se vpíjela do země a říkala si, že ona tomu snad opravdu věří. Že je na mě velice laskavá a dobrotivá. Nesnášela jsem ji. ”Tak se potom nechovej jako pitomá nána a aspoň si přiznej, kdo jsi,” dobrotivý tón se vytratil a zbyla jen ledová zášť. ”A teď hni sebou. Nemám celý den na zahazování se s tebou.”
Vyrazila a já ji následovala. Uvědomila jsem si, že na nás zírají vlci. Většina nenápadně, jakoby jen na něco zapomněla, ale někteří se neostýchali posadit a provázet mě očima se širokými úšklebky. Chtěla jsem zemřít. Chtěla jsem zmizet, chtěla jsem nebýt a nikdy neexistovat. Všichni na tebe zírají všichni na tebe zírají, vidí, jak jsi neschopná! šeptal mi do ucha Abelothin hlas, i když ona sama šla mlčky vedle mě s perfektní směsicí nezájmu a naprostého opovržení. Nikdy jsem nepřišla na to, jak to dělala, pochybovala jsem, že na světě chodil ještě nějaký vlk s tou schopností.