Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Středozemka přes… něco, idk

Skoro jsem protočila oči. Byla bylo byl Makadi schválně tak moc… Eh, co já vím. Snažila jsem se být klidná, být rozvážná, kát se, k tomu zachovat určitý respekt k tomu, čím vlk vedle mě byl, protože se už nezdál být tím, čím jsem ho znala a všechno toho bylo nějak moc. Odevzdaně jsem si povzdechla a na krátkou chvíli svěsila hlavu. Jak se k tomu mám stavět? povzdechla jsem si a tak trochu toužila, aby mi někdo řekl, co mám dělat. Staré zvyky se drží jako klíšťata. Už jsou nacucaná k prasknutí ale stejně se odmítají pustit. Nejradši bych je všechny utopila, povzdechla jsem si a uvědomila si, že i když je to bláhová myšlenka, je to přece je o dost lepší než touha po někom, kdo mi ukáže směr. Beztak mi jen z té myšlenky zůstávala odporná pachuť na jazyku.
“Netvař se zase, že vůbec nevidíš důvod pro křik,“ opáčila jsem a snažila se neznít kousavě. “Nedá se říct, že by mezi námi nebyl nějaký spor, který bublal pod povrchem pár let,“ zadívala jsem se do očí mně neznámé barvy a zapátrala v nich po… něčem. Nějaké emoci, která by mi odhalila vnitřní myšlenky. “Nebylo v tobě aspoň trochu vzteku? Frustrace? Něčeho jiného?“ přitlačila jsem a pečlivě se vyhýbala přímému oslovení, kterým jsem si nebyla na sto procent jistá.
“Vlk nemusí být jen hrozný nebo ne-hrozný,“ odfrkla jsem si. “Všechno je to spektrum,“ tvrdohlavě jsem si stála za svou vinou. I když jsem se v ní už tolik netopila, neznamenalo to, že jsem se cítila na to ji úplně opustit. Víc jsem už na to ale netlačila.
Už jsem zvedala hlavu, abych jí s kyselým výrazem zavrtěla, když jsem se zastavila. Nepomohlo? Opravdu? Vzpomněla jsem si na Duncana a srdce mi poskočilo. Hah, prý nepomohlo, uchechtnul se vnitřní hlas a nezněl moc nepřátelsky. Jen pobaveně. Duncan a… no, vlastně jen Duncan. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem našla ve svém životě nějaké další výrazné plus, ale přesto to bylo plus velké. “Pomohlo,“ přiznala jsem nakonec a neodpustila si trochu kyselý tón. Pořád kvůli neodcházející představě, že bych měla trpět.
Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala najít hlas. “A ty? Pomohlo… ti to?“ zachraptěla jsem a studem jsem radši odvrátila zrak. Nemohla jsem pozorovat mimiku po takové otázce, které jsem se děsila pár let.

Víš, kde jsi mě nechala? Podvědomě jsem uši přiblížila k hlavě. Čekala jsem, že mi řekne, že to místo bylo peklem na zemi, že jsem udělala to nejhorší, co jsem mohla. Význam Makadiho (Makadiných? vůbec jsem netušila) slov mi chvíli unikal. Zmateně jsem svraštila obočí, ale protože jsem stále čekala hněv a výčitky, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mi to nezazlívá. To mi skoro vyrazilo dech. Jak mi to mohl nezazlívat?
Nestihla jsem se ani vzpamatovat, abych negovala prohlášení, že o rozbité vlky nikdo nestojí. Zabořilo se to extrémně hluboko, nejen pro to, že mě trápilo, že si to myslí o sobě, ale pro to, že ani já se necítila… Spravená. Jistě, měla jsem Duncana, ale toho jsem neviděla tak dlouhou dobu, že už na mě dost možná zapomněl. A třeba je mu tak líp, ozval se vnitřní hlas.
Nenáviděla jsem se za to, že jsem měla v krku knedlík, který mi nedovolil říct ani slovo a tak jsem jen mlčky zírala Makadimu na ústa, jak se pohybují, jak říká věci, které jsem nečekala. Měla by mi asi spadnout tíha ze srdce, že? Asi jsem byla ještě pořád v šoku a emoce, kromě toho prvního výlevu, se nedostavily. Postupně jsem pohledem migrovala až k očím. Barvou i výrazem to byl vlk, kterého jsem neznala, ale přesto tam byly známé věci. Rychlosti mrkání, to jak se hlava hýbe, při mluvení… Poslouchala jsem, i když jsem nemluvila.
“Čekala jsem křik. Výčitky. Možná i rvačku,“ řekla jsem nakonec, když se mezi námi rozšířilo další ticho. Všechny argumenty, které jsem měla na tu řeč, se vypařily. I když jsem věděla, že s některými částmi silně nesouhlasím, nenašla jsem v sobě odhodlání na tu konfrontaci. “Celou dobu jsem si říkala, jak jsem hrozná,“ šeptla jsem a uhnula pohledem kamsi do dálky.
Nechtěla jsem teď uklidnění a přesvědčování o tom, že to není moje chyba. Beztak jsem si to nezasloužila. Ale muselo to jít ze mě ven. Potřebovala jsem mu jí o tom říct.
Mlčky jsem přikývla na nabídku, ať jdeme někam jinam. Vyrazila jsem pomalým krokem, ale šlo se mi lehčeji, než jsem čekala. Zamířila jsem na jih. Možná pro to, že to bylo na opačnou stranu od Borůvky, na kterou jsem nechtěla myslet. “Nemyslím si, že jsem udělala dobře, když jsem odešla. Utekla,“ prohlásila jsem po chvíli. “Ale…“ zasekla jsem se. Jsem ráda, že ti to udělalo dobře. Jsem ráda, že jsem tě kompletně nezničila. Jsem vděčná, že tu pořád jsi. Že jsi mě nezačala nenávidět. Proč na mě nekřičíš? Ani jedna z variant mi nepřišla vhodná k vyslovení.

→ Zlaťák přes Ronherský potok

Točila se mi hlava. Nebo jsem aspoň měla pocit, že se mi točí hlava. Popravdě, cítila jsem se tak moc oddělená od reality, že jsem chvílemi neměla pocit, že jsem ve svém těle. Ale to se mi jen všechno zdálo, ne? Snažila jsem se oprostit od sebe, abych se nemusela vypořádávat s vinou. Zbabělá, zbabělá, ozývalo se mi v hlavě, spíš jako pocit než konkrétní myšlenka. I tak to bylo dost. Příliš.
Přítěží. V tlamě mi vyschlo. Jazykem jsem marně šátrala kolem, abych našla aspoň trochu vlhkosti. Bezvýsledně. Nemohla jsem nijak reagovat. Byla jsem celá ztuhlá. A postupně, snad jako obrana proti té zoufalé vině, které jsem se celou dobu vyhýbala, se začal objevovat vztek. Nebyl mířený na nic konkrétního, prostě jen obrana, vymýtit oheň ohněm. Nikdy jsem neměla zdravé návyky. “A podívej, kde jsem tě nechala,“ odsekla jsem, ale znělo to spíš zoufale; agrese byla zamířená dovnitř — na mě, ne na ní. Něj. Věděla jsem ještě vůbec, kým Makadi je?
Bláhová otázka. Nevěděla jsem.
“Tam by tě mohli milovat. Myslíš, že jsem udělala dobrou věc?“ upřela jsem pohled do očí, které jsem znala i neznala a mlčky jsem vybízela, ať se mi opováží oponovat. Nevěřila jsem ani za mák tomu, že to byl dobrý skutek.
“Byla jsem…“ najednou jsem byla bez dechu. “Sobecká. Kvůli vlastním potřebám jsem udělala hrozné věci. A dlouho jsem si ani neuvědomila, že bych toho měla litovat.“ A ani teď jsem nebyla o moc lepší. Však kdo by se v této chvíli jen litoval? Ale nevěděla jsem, jak jinak se s tím vypořádat. Zdravý konflikt? Co to je?
Dech se mi znova zadrhl, když jsem zaslechla, že neexistuje. Že chce být ničím. A ty si myslíš, že jsi na tom byla špatně? Že ses dostatečně nesnášela? rýpl si vnitřní hlas, který si nemohl dát pokoj. Nikdy si nemohl dát pokoj. Přiškrceně jsem se zasmála. A řekni mi, že za tohle všechno nemůžu já, vybízela jsem mlčky, jen pohledem.
“A i po tom všem se chceš omlouvat ty mně?“ nechápala jsem. Nerozuměla jsem.

Nevěděla jsem, čím to bylo, ale měla jsem pocit, že je něco špatně. Že to takhle být nemělo. Ale co? Neměla jsem se už nikdy setkat s vlkem, se kterým jsem kdysi tak ochotně a dlouho cestovala? Moje... pocity z tehdejší doby se zdály skoro jako polozapomenutý sen. Nedokázala jsem si je vybavit, jejich sílu, tvar ani barvu. A to se mi zdálo, že kdysi spalovaly celé moje tělo, celou mou bytost. Kdybych byla sama, začala bych se tomu hystericky smát, ale sama jsem nebyla. A tak jsem jen trhla hlavou, než jsem se zastavila.
Otupěle. Cítila jsem se otupěle. Možná to byl ten problém.
Lhala bych, kdybych nemyslela, kdybych netoužila a nepředstavovala si, že se znovu setkáme. Ale v mojí hlavě, vždy jsem se viděla s obrovskou vlnou emocí, pocitů, pokaždé, když jsem o tom přemýšlela, mě zavalila vlna, u které jsem si myslela, že se utopím. Teď se mi zdálo, že jsem stála uprostřed nádrže, uprostřed údolí, které bylo kdysi plné vody, ale teď jen písek a suchá vyprahlá zem mi dělali společnost. Někde ta voda ale byla, cítila jsem ji, jenže ne na povrchu a i tak jsem měla pocit, že se dusím. Její absencí, nikoliv hyperabundancí, která by mě topila. Jedna i druhá možnost byla špatná, ale alespoň obrovská vlna byla tím očekávaným utrpení. Co bylo tohle? Proč jsem to cítila? Proč jsem necítila?
Měla jsem sucho i na jazyku. A tak jsem mohla jen pootevřít tlamu a marně se snažit vytvořit slova. Nebyl mi známý ani hlas, ani barva, ani výraz v očích, ač ten byl nejspíš nejpodobnější. A přitom tak vzdálený. "Přítěží?" jak jsem mohla soudit změněný hlas, když jsem teď zněla tak ochraptěle? Nerozuměla jsem tomu, o čem mluvila. Mluvil. Mluvilo. Mluvilo? Tak se teď viděla? Viděl. Vidělo. Vidělo. Tělem mi přejela vlna ne nepodobná mrázu, husině, ale přinesla s sebou jen chuť zvracet. Zvracení z šoku. Už jsem to zažila, ačkoliv to bylo dávno, dávno. Naprázdno jsem polkla, ale to ten pocit ještě zhoršilo. Tělem se mí šířila špatná horkost, kterou provázely mdloby. Ale ne. To jsem si nemohla dovolit. Ani se zapotácet.
"Já tě vytrhla z domova," najednou jsem řekla. "Ve své sobecké potřebě být projednou někoho zachráncem a ne tím, co potřebuje zachránit," vyšlo ze mě horečnatě, ve spěchu a teď se mi ze sebe opravdu chtělo zvracet. Měla jsem potřebu to říct, potřebu vyslovit nahlas slova, o kterých jsem doteď přemýšlela jen v pocitech, ale to, že jsem je neříkala jako zpověď, ale jako... potřebu o uvolnění vlastního svědomí bylo stejně tak zlé, ne-li ještě horší. Jsi odpad a byla jsi odpadem.
Potřebovala jsem se toho zbavit. Potřebovala jsem se zbavit těch myšlenek, protože jsem se s nimi nedokázala vyrovnat a tak jediná možnost, jak se nenechat zabít bylo je ignorovat. Zabít je. Vymazat jejich existenci. Skoro se mi stýskalo po vyprahlé poušti prázdného údolí. Najednou jsem se topila v záplavě vody, v záplavě hanby a bylo to mnohem horší. Protože jsem v rozbouřené hladině viděla svůj odraz a bylo to to nejhorší, co jsem mohla uzřít.
"A... teď jsi kdo?" zeptala jsem se, ale zněla jsem nepřítomně, možná se to ale zdálo jen mně. Slyšet samu sebe mluvit, jakoby z velké vzdálenosti, zatímco jsem se topila ve svém malém osobním pekle. Nebyla jsem už dost silná? Nedokázala jsem tomu vzdorovat? Potřebovala jsem se toho zbavit. Potřebovala jsem se dostat pryč.
Když jsem se nadechla, znělo to spíš jako lapání po dechu někoho, kdo má plíce vyplněná vodou. Slyšela jsem kompliment, zaznamenala jsem kompliment, ale protože jsem na něco takového nebyla zvyklá, nevěděla jsem, jak odpovědět. Nebylo v mé přirozenosti si uvědomit, že slušností je vrátit lichotku zpět. Namísto toho mě to vtáhlo dovnitř, do sebe a já neodpověděla. Ale přesto jsem si všimla něco, co mě zaujalo. Upřela jsem na to pohled, který jsem najednou nemohla odtrhnout. Zírala jsem na přívěsek, ač světlejší modři, nebyl nepodobný tomu, co se houpalo na krku mně. Břicho se mi prudce stáhlo přidušeným smíchem, který neopustil tlamu, což bylo nejspíš dobře. Zněl by dost hystericky.

Makadi. Makadi. Makadi. MAKADI. Hlavu jsem měla prázdnou, jako kdybych přestala fungovat, ale fungovala jsem někdy vůbec? Ne.. Já nevím. Dívala jsem se do očí, které mi nejdřív vůbec nepřišly povědomé, ale postupně jsem si uvědomila, jak bláhová jsem byla. Všechno bylo tak, jako předtím. (Až na to že nebylo.) Změnila se jen barva, ale tvary… Tvary byly povědomě známé. A já je znala. Proboha, jak často jsem se na ten obličej dívala a modlila se, aby se na mě ty (zlaté) oči dívaly stejně. Teď mě ale pozorovaly oči úplně jiné barvy a já je nepoznávala. Rozhodně ne tak, jako předtím. Možná jsem si to ale i tehdy nalhávala. Že vím, na co myslí, že vím, kým je. A to byla asi moje největší chyba. Protože jak Makadi mohla (mohl) vědět, kým je, když…
Omluva. Za co? Překvapeně jsem sebou škubla a odvrátila zrak. Měla jsem dojem, že za to můžu. Teda, jistě, že jsem za to mohla. Ale omluva na mě dopadla jako vlna písku, který se stále sypal a sypal a sypal. Radši jsem zkusila pozorovat trávu, kdesi za Makadim, ale nemohla jsem se na to soustředit. Skoro jako kdybych se dusila a nemohla se nadechnout. ”Za co?” hlesla jsem, protože mi smysl těch slov nedocházel.
Věděla jsem, že bych se měla omlouvat já a cítila jsem se za to hrozně. Měla jsem padnout na kolena, plazit se a škemrat o odpuštění za to, že jsem tak ohavný sobec, který se sebral a odešel, i když věděl že na něm závisí jiná bytost. Už zjevně tak moc nezávisí, poukázal vnitřní hlas. Další moje část se naopak vzdorovitě ohradila, že to bylo moje právo, že jsem byla vyhnána, ale byl přehlušovaný silnou bolestí, která tryskala odněkud z minulosti, z té Lilith kterou jsem už nebyla, ale zjevně ve mně stále žila.

Nebylo to poprvé, kdy jsem se od svých emocí vzdálila. Kdy jsem se cítila otupěle a nebyla schopná fungovat, maximálně na autopilota, který rozhodně neodpovídal mému obvyklému chování. KDyby se mě někdo v tuto chvíli zeptal, čím to je, nevěděla bych odpovědět, nejen kvůli pmezeným kognitivním funkcím – také jsem si to nemohla uvědomovat. Šok samotný se skryl do balíčku pocitů a pak se s nimi odmrštil dál, daleko, kam už moje vědomí nesahalo.
A tak jsem prostě chvíli jen zírala a kroutil se mi žaludek. Protože věděla jsem, na koho se dívám. Kdo se dívá na mě. Ale vypadalo to špatně… Jako kdyby mu někdo pozměnil rysy natolik, abych musela pochybovat o svojí příčetnosti. Nesnila jsem? Nepovedlo se mi zase sjet se něčím? Všechno bylo možné a nebylo v mé moci to poznat.
I hlas, který vyšel ze známé tlamy byl… Jiný. zvláštní. Ale přesto jsem to poznávala. Kdesi vzadu, blízko podvědomí, jsem byla vděčná za milosrdný šok, který mimo jiného zabránil protrhnutí přehrady vzpomínak. Přežila bych to?
”M… M… Makadi,” vykoktala jsem, protože to bylo jediné, na co jsem se zmohla. Lilith, ozývalo se mi v hlavě, v nekonečné ozvěně. Lilith. Lilith. Lilith. LILITH!
Co jsem měla dělat? Kdybych neměla nohy tak vrostlé do země, možná bych zvažovala útěk. Jako srab. Ale nemohla jsem se hnout. Nemohla jsem hnout prakticky žádnou částí těla a cítila, jak na mě dopadá nekonečná tíže. ”Já…” začala jsem, ale nevěděla, jak pokračovat.
Makadi. Moje minulost, kapitola, kterou jsem chtěla uzavřít, hlavně kvůli svému nechutnému chování, ze které se mi dělalo neskutečně špatně, kvůli které jsem se styděla tak moc, že jsem chtěla zapomenout. Protože to se mi nedařilo, aspoň jsem se před ostatními tvářila, že neexistuje. Že jsem nikdy nežila… Ve dvou smečkách, že jsem necestovala, že jsem… Neublížila.

Nejdřív jsem si to vůbec neuvědomila. Byla jsem vcelku unavená a otráveností jsem se snažila zamaskovat prázdno, které nyní z mého života čišelo. A nerozhodnost. Přišlo mi, že nevím, co mám dělat. Tak trochu jsem se ztrácela v absenci nějakých opravdových známých, ale odmítala si to přiznat. co bych také měla asi dělat?
Všechnu tuhle vnitřní nepohodu jsem maskovala vcelku znuděným pohledem, který možná hraničil s nespokojeností, ale rozhodně to nevypadalo, že mám silnou osobní krizi. Snad. Ale ani jsem si neuvědomila, že mě někdo pozoruje. Co mi bylo po nějakém vlkovi. Nechtěla jsem ho ani brát na vědomí. Navzdory svému boji se samotou a prázdnem, jsem neměla zájem se s někým bratříčkovat. Chtěla jsem se utápět ve svém masochismu a až pak, až by to začalo být neúnosné, bych se možná o něco pokusila. Kdo ví o co. Nejspíš bych prostě zalezla do Sarumenu a doufala, že si tam najdu někoho, s kým budu moct trávit nějaký čas.
A i když jsem si uvědomila, že se ke mně pohybuje vlk, nechtěla jsem – nechtělo se mi to řešit. Lilith bez zájmu o socializaci by nebyla dobrým společníkem a tak jsem chtěla ušetřit toho chudáka (ah? červeného?) od nepříjemného zážitku. Po tom trubci jsem byla ještě víc podrážděná.
Jenže mě zastavil výraz, který na sobě vlk měl. A také… něco dalšího. Něco. Něco. Moje podvědomí to vědělo mnohem dřív. Moje podvědomí si to uvědomovalo a protože ta druhá, vědomá část stále nechápala, o co se jedná, vzniklá diskrepance způsobila šok, bublající pod povrchem. Nemohla jsem jinak než zírat do očí vlka, kterého jsem… Nedokázala jsem myslet. V hlavě jsem měla prázdno. Ale šok, šok tam byl. Šok plynoucí z tohoto dotyčného.

← Esíčka

Nakonec jsem se to rozhodla otočit. Mířila jsem kamsi na sever, což bylo vzhledem k ročnímu období opravdu rozumné řešení. A taky se mi nelíbila řeka, kolem které jsem šla. Začínalo v ní být víc a víc vody a moc se mi nelíbily klouzající tlapky. Bylo to takové ohavné čvacht čvacht čvacht.
Jenže s obrácením se jsem jaksi ztratila ten zápal, se kterým jsem tvrdošíjně mířila směrem, který jsem si určila. Najednou jsem se cítila tak nějak prázdně. Prázdně a ztraceně. Měla bych se vrátit do Sarumenu? uvažovala jsem. Chtělo se mi vůbec? Potřebovala bych to k životu? Vlky k životu potřebuješ, argumentovala jsem si. A měla jsem pravdu. Někoho jsem potřebovala a Duncan… Duncan byl tam. Někdy. Kde jsem ale na něj měla čekat– Ne, řekla jsem si pevně. Já na něj nečekám jako nějaká pipinka, potřásla jsem hlavou. Chtěla jsem tím říct, že mi chyběl. Že bych ho ráda viděla a přišlo mi, že nejlogičtější by bylo ho hledat, ne čekat, zrovna v sarumenu.
Kam jsem tak nějak asi i patřila. Asi. Možná. Co já vím. Patřila jsem tam rozhodně víc než kdekoliv jinde. Což byla dost tragická myšlenka. Nejlepší by bylo se jí zbavit. Pryč. Fuj. Prostě tam pudu a bude, rozkázala jsem si, ale nohy se mi dál nehýbaly.
Nechtělo se mi. Nemusela jsem tam ale hned, ne? Prostě se budu trochu poflakovat, kochat se… rozmáčenou scenérií. A pokoušet se nemyslet na to, jak je to mizerná situace. Super. Dobrej plán, přikývla jsem si rozhodně a protáhla se, až mi zapraštělo v zádech. Poflakovat po okolí jsem uměla.

← Sarumen přes Tenebrae | L3

Jojo, zase na útěku. Asi se to nedalo říct moc jinak. Prostě jsem se poflakovala, protože mě najednou přepadl strach z vlků, takže jsem práskla do gatí a frnkla z místa, které mi teoreticky mělo být domovem. Za tu krátkou chvíli, co jsem o tom přemýšlela, jsem se ale přesvědčila o tom, že mě tam už beztak nechcou. Nejspíš na mě Maple zapomněla. A co bych jako měla říct o Světlušce? Pardon, tak trochu mi zdechla v Životově tajnym bejváku. Smůla! Na druhou stranu, já nedopadla o nic líp a nakonec jsem se už z hrobu vyhrabala. Podruhý. Já tě jednou tak zkopu, Duncane, vyslala jsem svůj slib do světa. Jak pán skučel, chudáček malinkej, že umřel jen jednou! HA! Já už dvakrát a musím říct, že podruhý to bylo mnohem horší.
”Ale teda, mohla jsem se teda nějak poučit,” zahuhlala jsem pod vousy a hlas ještě ztišila, když jsem si všimla, že o kus dál je páreček vlků. A jeden měl na hlavě parohy? Sakra, to je odporný. Mám hlad, uvědomila jsem si tragicky. Dala bych si jelena. Ale toho jsem sama nemohla sejmout ani omylem a tak mi nezbývalo nic jiného než fňukat dál a přemýšlet o tom, co bych tak mohla na sobě najít, důkaz, že se moje já lepší těmi všemi smrtmi. Nejspíš je to ale horší a horší, povzdechla jsem si.

→ Středozemka

← Ohnivé jezero přes něco | L2

Ach ano, domov sladký domov, že? Akorát že vůbec, uvědomila jsem si se silnou dávkou lítosti. Nikoho jsem tu neznala, možná právě pro to, že relativně brzo po přijetí mě nějaké síly sebraly a jaly se mě přesouvat po Gallirei sem a tam. Kysele jsem se zatvářila při té vzpomínce. Už nikdy víc. Radši bych nějaký klid. Který by mi měl být dopřán právě tady, vnitřní hlas ihned doplnil.
Proč jsem se tu ale cítila, jakoby mi pod kůží lezli mravenci? Nejspíš jsem byla až moc rozhozená z toho tupce. Rozhodně. Měla jsem se s ním poprat, povzdechla jsem si lítostivě. To by mu ukázalo.
Jenže už toho litovat bylo asi dost pozdě. Byla jsem tu. “Doma”. Ať to znamenalo cokoliv. A přistihla jsem se u toho, že jsem netoužila po společnosti nějakého divného cizáka. No dobře, čas najít Duncana.
Který tu ale zjevně nebyl, protože po tom, co jsem opatrně prošmejdila les (aby mě nezastavil nikdo jiný), jsem zjistila, že tu jeho pach není cítit prakticky vůbec. I to něco málo jsem si taky mohla namlouvat, jak jsem se snažila najít jeho stopu. ”Zmetek,” zamručela jsem si pod vousy, abych trochu ulevila frustraci. ”Doufám, že jsi mě tu nenechal,” to jsem věnovala už přímo jemu.
A tak tu pro mě nebylo nic moc co dělat. Pořád mě svrběly tlapy, nechtěla jsem si lehnout, nebo se zahrabat do nějaké díry, to by mi moje frustrace rozhodně nedovolila. Namísto toho jsem se strategicky otřela o nějaké ty stromy v lese, aby to vypadalo, že jsem tu opravdu byla. Doufala jsem, že to dá smečce najevo, že sem pořád patřím, i když kdo ví, jak se to mělo vlastně dělat. Možná tak, že tu doopravdy budeš? sarkasticky si rýpl vnitřní hlas.
Potřásla jsem hlavou a vyrazila svižným krokem kamsi k severu, abych ze sebe dostala vztek a pak… pak se uvidí.

→ Esíčka přes Tenebrae

L1
Z tlamy mi uniklo krátké uchichtnutí nad jeho odsekáváním. ”Ale, copak,”zavrkala jsem slaďoučce. ”Něco se pánovi nelíbí?” pomalu jsem zamrkala a přímo se rochnila v potěšění ho rozčilovat. Že by tohle byl můj životní úděl? Olízla jsem si tlamu. ”Takže je vždy využiješ a hned zahodíš? Jak šlechetné,” pokračovala jsem v jeho popichování, ale už to nebylo až tak hravé.
Ten vlk mi něčím výrazně vadil. Kdyby nebyl tak očividně slizký, možná bych zvažovala se za ním chvíli táhnout, provokovat a dělat si z něj legraci, jako to bylo chvíli s Duncanem. Ale tenhle šmejd byl na mě nějak moc… V tom ohledu, že mě znehucoval do takové míry, že jsem věděla, že mě to moc bavit nebude. Rozhodla jsem se, že ho odtud vyštípu, nebo aspoň budu mít poslední slovo a pak padám. Ten zmetek mi chybí, povzdechla jsem si a ani si nepřiznávala, jak moc.
”To tak, furt silácký řeči, ale skutek utek,” posměšně jsem se zasmála. ”Kdybys opravdu byl takový nadsamec, nebudeš tu se mnou smrdět tak dlouho a vykládat o svých skvělých činech,” ušklíbla jsem se. ”Jsi jen ukecaný lhář, co si vzal do hlavy, že o sobě vytvoří legendu, jak je úžasný, jen aby zakryl fakt, jak zoufale patetický jeho život je.”
Konečně jsem se vyškrábala na nohy a uvědomila si, že v sobě už nenaházím trpělivost pro tohohle kašpara. ”Klidně si najdi nějakou ubohou naivní chudinku, která si nechá hlavu naplnit tvými zvratky a třeba ti i dá,” odfrkla jsem si. ”Já nemám zapotřebí se zahazovat s takovým ubožákem, klidně si tu shnij, prokážeš tím všem velkou službu,” odmávla jsem ho ocasem a bez jakéhokoliv ohlédnutí vyrazila pryč. I když jsem se tvářila nadmíru otráveně a znechuceně, přece jenom jsem trochu víc přitlačila na pilu, abych ho ještě víc vyprovokovala. Představa jeho uboleného ega mi dělala radost.

→ směr Sarumen

Chvíli mi trvalo, než jsem pořádně pobrala, co mu vylezlo z huby. Ne že bych nerozuměla jeho slovům, ale potřebovala jsem chvíli na vydýchání obsahu. ”Páni,” vydechla jsem, když jsem nakonec vyhodnotila hledání adekvátní odpovědi jako nemožné. ”Ani nevím, co ti na to říct,” vydechla jsem a nakonec se rozhodla pro podpoření této absurdní situace. ”Ach, tak ještě že tu jsi, ó zmužnělý pane,” zasténala jsem s nepřirozeně vysokým hláskem jako naprostá nanynka. ”Pojď! Pojď a vezmi si mě! Už nemůžu čekat na to, až budu konečně spasená, když mě obšťastní takový alfasamec,” teatrálně jsem zvedla jednu tlapku k hlavě. ”A potom budu konečně šťastná! Budu moct umřít s vědomím, že jsem dosáhla vrcholu svého života!” už jsem skoro vykřikovala, ale připomněla si, že ta chvála má být zaměřena hlavně na jeho maličkost. ”Však, kde bych takového urostlého samečka hledala? Všechny vlčice ho chtějí, škemrají ho, aby jim projevil aspoň trochu náklonnosti. Pořád jsou v jeho blízkosti a…” zastavila jsem svůj extrémě přehrávaný provzdychaný projev, otevřela oči, které byly docela přivřené a rozhlédla se kolem.
”Ale… kde jsou?” zeptala jsem se už svým normálním tónem, který byl ale nepříjemně pichlavý a posměvačný. ”Nikde je tu nevidím a podle tvých řečí by se tu mělo motat aspoň tucet. A ta tvoje modrá kráska, co ti zobe z tlapy?” ušklíbla jsem se. ”Jsi si jistý, že opravdu existuje? Protože ty jsi přesně ten typ vlka, který má hubu plnou keců, le reálně není pravda ani polovina,” zle jsem se na něj šklebila. ”Nevěřím ti ani nos mezi očima, ubožáku,” odfrkla jsem si. Urážet a nadávat tu neuměl jen on. ”Kompenzuješ si něco? Neměla tě maminka v dětství ráda? Nebo to byl tatínek? Zlý sourozenec?” ptala jsem se posměšně lítostivým tónem. ”Nebo je to snad něco ohledně tvojí výbavy?” s nevinným tónem jsem pohled zaměřila směrem k jeho zadním nohám a když jsem znova navázala oční kontakt, koketně jsem zamrkala.
A pak když se ukázala jeho pravá stránka, jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Ani jsem moc neposlouchala, o čem to fňukal, zachytila jsem jen cosi o modré plísni, což jen přililo oleje do ohně a mně začaly už stékat i slzy po tvářích. ”Páni,” vydechla jsem, když se mi povedlo chechtání aspoň trochu uklidnit. ”Ty jsi fakt zoufalec, víš to?” další nával smíchu. ”Pravá ruka Smrti, to je dobrý. Ta by si z tvýho prašivýho kožichu neudělala ani rohožku.”

Ohrnula jsem tesáky do zubatého úsměvu. ”Já a podrážděná?” můj drsný tón vůbec neladil s úsměvem na tváři. ”Naopak, velice se bavím,” zavrněla jsem na něj a zamávala ocasem na znak toho, že to myslím opravdu vážně. Bylo vtipné, že se pořád snažil překroutit moje slova na něco úplně jiného a vymačkat ze mě nějakou negativní reakci. V mých očích si ale střídavě prohazoval místo s Duncanem, alespoň s tím původním Duncanem a pro to jsem zůstala klidná, dokonce se docela těšila na eskalaci.
”Pff,” odfrkla jsem si. ”O jakém hrozném stavu to mluvíš?” probodla jsem ho zcela očividně hraným uraženým pohledem. ”A beztak, myslíš si, že se o sebe neumím postarat sama?” rýpla jsem si ještě dál.
Znechuceně jsem ho probodla pohledem. Šeredná jako ksukol? Beru zpět, jakékoliv připodobnění k Duncanovi, tohle byl prostě jen ubožák, který se ukájel na shazování ostatních. V očích mi poprvé probleskl kromě pobavení také vztek. ”Můj problém je maximálně tvůj hnusný ksicht, který se sem nakýbloval. Prosila jsem se tě, ubožáku? Baví tě urážet ostatní?” probodla jsem ho pohledem a už se zapomínala usmívat.
To mi vydrželo i po zbytek poznámek o Duncanovi a po prohlášení o zamilovanosti se mi už skoro začaly zvedat chlupy na zátylku. ”Tak dobře,” vydechla jsem a byla si okrajově vědomá, že jsem ho původně chtěla znejistit smíchem a urážlivými poznámkami. Na to mě ale až moc vytočil a mně přestalo jít o jedno dílčí vítězství. Nestál mi ani o to, abych ho dál škádlila.
”Víš, co si o tobě myslím?” přivřela jsem oči do úzkách škvírek a pomalu se zvedla ze země. Byla jsem hrdá na to, že jsem nezavrávorala, zjevně mi odpočinek dost prospěl. ”Že tvoje ego má naprostou hrůzu z toho, že by někdo mohl ohrozit a tak, když se zdánlivě hrozna Duncana vzdálila, myslíš si, jaký jsi král,” znechucením jsem protáhla obličej. ”Ale mně jsi úplně u zadnice. Pokud si myslíš, že tě může špína ohrozit, nejsi nic lepšího, než ta sama špína.,” odtáhla jsem se od něj. ”A upřímně lituju vlčici, o které si myslíš, že tě zamilovaně obletuje. Při tvých bludech hádám, že spíš byla natolik naivní, že se rozhodla ti věnovat trochu laskavosti a ty sis to tak překroutil. Ale kde je?” blýskla jsem pohledem. ”Na to, že tě zamilovaně obletuje, je tu nějaké ticho, ne? Vždyť tu už smrdíš dost dlouho. Kde je ta tvoje krasavice, o které si myslíš, že tě miluje?” zle jsem se uchechtla. ”Nejspíš ani neexistuje a ty si to všechno vymýšlíš, abys na mě zapůsobil a předvědčils` mě, že nejsi takový ubožák,” koutek mi sarkasticky cuknul nahoru. Necítila jsem se úplně komfortně při označování sebe sama jako objekt jeho sympatií a snah, ale pokud by mi to pomohlo v rýpnutí si to něj, udělám to.

Odfrkla jsem si nad tím ubožákem. Dobře, nebyl to úplně ubožák, ale rozhodně namyšlený tupec a mně pomáhalo, když jsem o tomhle typu mohla přemýšlet takhle. ”Skvělé. Gratuluju,” suše jsem odtušila na jeho prohlášení, hned na to jsem se ale podrážděně načepýřila. Ne jen pro to, že tu zjevně bylo víc vlků, co bylo modrých a taky to, že s tou smečkou měl tak trochu pravdu. Nebýt Duncana, nejsem tam. Ale to ten tupec nepotřeboval vědět. ”Páni,” vyprskla jsem podrážděně, už bez té “jsem sarkastická a nad věcí” energie. Nechápala jsem, jak tenhle úplně cizí vlk dokázal zabrnkat na dvě citlivé struny, o kterých jsem vesměs ani nevěděla, že tu jsou. ”Kdo ti strčil ostnatou větvičku do zadku, že jsi takový?” zavrčela jsem na něj a hodlala se zvednout a odejít. Opravdu jsem neměla zapotřebí poslouchat takové urážky těsně po tom, co…
Šedáka to zjevně ale nevrušilo a plival jed dál. Na můj vkus až trochu příliš. Ale jeden zjev mi byl povědomý. To, jak stáhl uši ve chvíli, kdy jsem se rozesmála a popuzený výraz, který následoval… Jako kdybych viděla Duncana. Horší a vzteklejší verzi Duncana, ale přesto jeho. A jak na něj jsem věděla. Najednou mi už zase nepřipadal tak otravný. To, jak s ním můj kamarád zatočil, byla jen třešnička na dortu poznání. Můj smích se jen prohloubil. ”Takže tak to je? Duncan ti nabušil zadek a tys teď uražený?” smála jsem se, až se mi hlava zakláněla. ”Netuším, kde je, on se umí o sebe postarat sám,” pohledem jsem zaklouzala k jeho sivému pozadí, ”jak ses zjevně poučil i sám,” věnovala jsem mu ten nejsladší úsměv, jaký jsem dovedla.
”A upřímně lituju tu další mordou vlčici. Co hrozného ti musela provést, že máš na ni takovou pifku?” pokračovala jsem v pošklebování, protože jeho urážky najednou začaly znít spíš jako fňukání zabalené do rádoby drsňáckého hávu. ”Plně věřím, že sis to zasloužil.”

Válela jsem se u vody a odpočívala. Střídavě jsem upadala do lehkého spánku a znova se probouzela, vždy jen tak na okraji vědomí a nevědomí a čekala, až se přestanu cítit slabě, abych mohla… Něco. Ještě jsem neměla plán. Nabízelo se několik možností, u všech ale bylo potřeba nejdřív zvednout zadek a tak jsem se rozhodla soustředit na první krok a až potom se rozhodnout, co bude nejlepší.
A pak se ozval podrážděný výkřik, já sebou trhla a slastné dřímoty mě opustily. Ale do háje, tu se nemůžu ani vyspat, zachrčela jsem a zamžourala směrem vzhůru na hlas, který jsem nepoznávala. Zjevně mu už došlo, že nejsem Rowena. Ať to byl kdokoliv. ”Huh,” zopakovala jsem sarkasticky a v podrážděném očekávání ho probodla pohledem.
Když mě zjevně (asi?) poznal, bylo na mě, abych udělala mírně zaražené ”Huh.” Sjela jsem ho pohledem ještě jednou a mnohem důkladněji. ”Vůbec netuším, kdo jsi,” odfrkla jsem si otráveně a doufala, že zase zmizí. Trochu mě znepokojovalo, že věděl, že jsem se tak nějak přidala do Sarumenského lesa. Kdo ví, jestli mě tam ještě pořád berou, ani to přijetí se mi nezdálo moc oficiální. Možná to ale bylo jen tím, že jsem tam nestrávila moc času a skoro s nikým nenavázala vztah. Duncan se nepočítal, kvůli němu jsem se tam dotáhla.
Šedák si na něj zjevně taky vzpomínal, ale to, jak ho popsal, mě hrozně rozesmálo. ”Zakomplexovanej degeš, to je fakt dobrý,” chechtala jsem a tělo se mi natřásalo tak, až to skoro bolelo a slzičky se objevily v koutcích očí. To, jak se naštvaně tvářil, dělalo celou situaci ještě vtipnější. ”Zrovna on a komplexy, kdyby tě slyšel… To bych chtěla vidět,” křenila jsem se a pokoušela se utišit smích. ”Každopádně zase, nemám tušení, kdo je Star, ale hádám, že jsme se asi někdy viděli?” prohodila jsem konverzačně, jako kdybych se neválela na zemi a nade mnou se netyčil velký vlk, kterého jen myšlenka na Duncana zjevně rozpalovala do běla. ”Ukradl ti snad holku, že ho tk nemáš rád?” popíchla jsem ho zlomyslně.