Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už to bylo dávno, kdy jsem každého vlka posuzovala podle toho, jak silný mi připadal. Jaké riziko mi hrozilo. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem to přestala dělat. Ale zjevně jsem od toho musela někdy upustit, protože jsem si vůbec neuvědomila, jak silný (nebo spíš slabý) byl vlk přede mnou. Ne že jsem nějakou tu potyčku čekala. Ale opatrná jsem mohla být.
V každém případě jsem se nacházela v situaci, kdy jsem mačkala zátylek šedého vlka v čelistích a očekávala nějakou retaliaci. Nejdřív po mě začal chňapat zuby, ale stačilo jen trochu víc zatnout zuby a začal se naopak cukat pryč. Byla jsem pořád rozlícená a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že se snaží utéct. Adrenalin mě ještě úplne neupustil a tak čelist zůstala sevřená, i když jsem už neviděla tak moc rudě. Srdce mi stále bušilo a já si ještě neuvědomovala, že tak nějak nevím, co vlastně teď dělat. Jak z téhle situace.
Dost? Opravdu na tohle došlo? Mohla jsem ho pustit. Opravdu mohla. Jenže jsem si uvědomila, že ani moc nechci. Až teď jsem pochopila, že jsem opravdu silnější. Že se sám nemůže dostat z mého sevření. Nečekala jsem takový nával vzrušení. Můžu udělat, co chci, uvědomila jsem si a skoro se mi z toho zatočila hlava.
Skoro jako bych svoje tělo neovládala. I když to byla lež. Prostě jsem se řídila instinktem. V jednom rychlém chmatu jsem pustila vlkův zátylek, secvakla zuby kolem jeho ucha a škubla. Z něj se mi už kus urvat podařilo. Osrstěná špička mi zůstala v tlamě, zatímco zbytek vlka se škubnul dozadu, pryč ode mě. Až teď mi došlo, že celou dobu vrčím. Prostřelila jsem vlka pohledem, ale nebyla jsem schopná uvolnit žvýkací svaly, abych něco řekla.

Ani jsem si nějak neuvědomila, že vlk zmlknul. Jela jsem dál, hlavně pro to, že jsem se tak soustředila na co nejlepší urážky, že jsem moc nevnímala, co dělal. Beztak jen trucoval. Asi mi ani nedošlo, že by mohlo od něj hrozit nějaké nebezpečí. Naposled jsem se pohádala s tou zrzkou, kzerá po mě jen prskala a pak se zdejchla.
Zastihl mě uprostřed slova a úplně překvapil. Vydala jsem ze sebe překvapené vykviknutí, když do mě vrazil. To se ale změnilo v zavrčení, když mi to konečně došlo. Pokud mým prvním instinktem bylo sebou škubnout dozadu (a že jsem škubla), tak ten druhý byl už víc odpovídající. "Ty šmejde," zavrčela jsem a natáhla se po něm. Když mě držel za nohu, tak jsem se mu zahryzla do zátylku přímo za ušima a pevně zmáčkla.
Do tlany se mi vehnala kovová chuť krve. Jak dlouho jsem to neochutnala? Když se chtěl rvát, dostal, co chtěl. Navzdory bolesti jsem se zapřela nohama do země a škubla hlavou nahoru. Nepovedlo se mi kus masa vytrhnout, ale cítila jsem trhání.

No, musela jsem říct, že to byla zajímavá změna. Z usoplené hromádky neštěstí se proměnil v posměvačného šmejdíka. Popravdě, ani jedna forma mi nebyla sympatická, ale takhle mě nasíral. Ucho mi cuklo z obvinění, že jsem prý ukázala pravé barvy. To si fakt myslel? Odfrkla jsem si. "Páni, v jaký díře jsi vyrostl? Víš, že vlci můžou svoje chování měnit?" probodla jsem ho podrážděným pohledem. "Dokud ses nezačal chovat jako hovno, neměla jsem důvodu ti to oplácet," odsekla jsem.
Prý patetický. "Ukazovala jsem jen základní slušnost, ale to zjevně z hnoje, odkud si vylezl, neznáš," zavrčela jsem na něj, ale nezdálo se, že by se to setkávalo s nějakým účinkem. A vůbec, vypadal dost labilně. Já se teda smála taky, ale ne tak moc, jak on. Asi. Já se labilně rozhodně necítila, rozhodně ne tak moc jako tady frajer.
"No ne, ty mi snad vidíš do duše," odvětila jsem suše po výlevu o osamění. "Jak jsi mě mohl tak dobře prohlédnout? Ach bože, co budu teď dělat, asi se sesypu tady u jezera a budu ležet jako mrtvola čekající na mrchožrouty," teatrálně jsem přeháněla a pak po něm loupla pohledem. "Jo počkat," zastavila jsem se a v očích se mi zlovolně zajískřilo. "Tos byl vlastně ty."

Pokrčila jsem rameny, když odsekl, že sedět nepotřebuje, ale docela mě štval. Jako kdybych mu zabila prvorozeného. "Jak chceš," zabručela jsem a zahrabkala tlapkou do země. Celý byl nějaký cukavý. Já už si vcelku zvykla, že tu žije tolikk vlků, že jsem moc nevnímala jejich pohyb. Tenhle to ale dost prožíval.
Skvělé. Ještě jsem na krku měla nováčka. Nemilovat tohle.
Pak se ale rozjel a já se pomalu nestihla ani nadechnout, abych mu odpověděla. Moc nepomohlo ani to, jak hystericky se smál. Proboha, to byl ale ubožák. Chvíli jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli bych se měla urazit, než jsem se začala smát. "Proboha, ty jsi fakt vtipnej zoufalec," koutky se mi roztáhly do širokého úsměvu. "To si o sobě fakt tolik myslíš, že předpokládáš, že já se musím cítit výjimečná, protože mám odvahu se tě zeptat co ti je?" můj smích zněl nehezky a vlastně jak jsem mluvila, začínalo mi docházet, že bych se urazit i mohla. Docela mě namíchnul svou arogancí, i když se tvářil jako nakopnuté štěně. A beztak, neznala jsem ho, nemusela jsem si s ním tvořit jakýkoliv vztah. Volné pole působení.
"Jen jsem šla kolem, viděla kus špíny na zemi, tak mě zajímalo, proč tu leží," ušklíbla jsem se. "Trochu si kopnout a zlepšit si den."

Pokud jsem si myslela, že vlk vypadá docela blbě před tím, když na mě vyskočil, vypadal ještě podstatně hůř. Překvapeně jsem sebou cukla. Do háje, to je nervák. Začalo mi škubat uchem. "...nechceš si radši zase sednout?" zeptala jsem se zdráhavě. Přišlo mi, že to s ním každou chvíli sekne a já se pak budu cítit blbě od něj jen tak odejít. Hlavně, když bych za to částečně mohla i já.
Nakonec měl ale ještě dost páry. Protáhla jsem obličej. "No, dobře jsem se cítila už i před tim," pronesla jsem. "A asi nemůžu říct, že by mě zrovna pohled na tvou neurotickou maličkost naplňoval nějaký zvláštním štěstím," ušklíbla jsem se a sedla si. Nemělo smysl stát a doufala jsem, že tak aspoň budu vyzařovat o něco méně agresivní auru.
"...um," zmateně jsem se zamračila, když se začal hihňat. Tohle bylo asi horší než jsem si myslela. Nemá třeba náhodou i vzteklinu? K takovým bych se přibližovat asi neměla, že? Zvědavost byla ale větší a navíc, pěna od huby mu nešla. Takže byl v pohodě. Asi.
Kopni si. Hm. "Tak jo," pokývla jsem hlavou, zvedla se a přišla k němu. Srdce se mi trochu rozbušilo, přece jenom jsem reagovala na provokaci od labilního jedince a nějaký rozumný hlas v mé hlavě mi nadával, jaká jsem nezodpovědná koza, ale kašlala jsem na něj. Napřáhla jsem přední nohu a kopla si. Nebyl to jeden z mých nejlapších kopů. Byla to docela slabota. Ale přece jenom, kopnutí jsem splnila. "Hm," zamyšleně jsem zamručela. "To by bylo."
Udělala jsem pár kroků vzad, kdyby ho přece jenom napadlo, že bych byla dobrou pochoutkou. Povzdechla jsem si. "Musim říct, že jsem docela zklamaná. Na náladě mi to moc nepřidalo. Škoda," upřela jsem na něj pohled, jako kdyby za to mohl on. "No," zavrtěla jsem se a azse si sedla. "Když už za sebou máme tohle, co mi tak říct, co tě trápí? Třeba to pomůže víc jak kopání," zazubila jsem se. Byla jsem potvora a byla jsem zvědavá.

Bylo mi dost trapně. Zjevně to bylo vzájemné, pokud jsem mohla soudit z řeči těla toho druhého. Skvělé. Fakticky skvěle jsem začala konverzaci, o kterou ale zjevně ani jeden z nás neměl zájem. Měla ses radši jít ráchat o něco dál, vyčetla jsem si. Kdo jsem byla, abych narušovala... tohle, ať to bylo cokoliv? Ale už bylo pozdě. Dotyčný si mě všiml, já něco kvákla a teď stála po boky ve vodě (v božsky studené vodě) a čučela na něj.
A au. Takovou krizi, jakou asi zrovna procházel, jsem neměla už dávno. To byl teda kec, ale už jsem se nějakou dobu cítila docela solidně. Trochu rozpačitě jsem přešlápla. Měla bych něco udělat? Zdálo se, že je teď míč na mém poli sociální interakce, i když on ještě ani nepromluvil.
Než jsem se stihla rozhodnout, co s tím chci dělat, štěkl po mně. Nebo, aspoň se snažil, ale vypadal u toho tak trochu jako nakopnuté štěně. "Um," zamrmlala jsem a rozhodla se aspoň vylézt z vody. Přišlo mi nefér se koupat, když se tu tak zoufale válel. Vycapkala jsem ven a musela se silně ovládat, abych se neotřásla a nezaprskala ho vodou. Ale kdo ví, třeba by se mu to líbilo? Přece jenom, je dost vedro, bezděčně mě napadlo. "Ne tebe," řekla jsem nakonec. "Vypadáš... že si tu právě prožíváš krušnou chvilku," naklonila jsem hlavu na stranu.

← červené řeka

Skoro bych se rozbrečela při tom pohledu. Bylo to tak... nádherné. Ve vycházejícím slunci jezero přímo žhnulo, jako kdyby hořelo rudým plamenem. Což... na druhou stranu, nemuselo být až tak příjemné, vzhledem k tomu, že jsem sem šla pro úlevu od vedra, ale nepochybovala jsem, že ve skutečnosti nehořelo. To jen tak. Pro krásu.
A třeba jako výstraha pro ty příšery, co jsou uvnitř, že... povzdechla jsem si při vzpomínce na to, co jsem si tu zažila. A že toho bylo. Teď jsem ale mířila jen za jedním. Úlevou. "Ahhhhhhh," vydala jsem ze sebe při posledních krocích do vody, než jsem docachtala do místa, které bylo dostatečně hluboké a povolila svaly. Zřítila jsem se jako špatná stavba z kamenů, přímo obličejem dolů, do vody.
Šplouch!
Nahoru jsem se nijak zvlášť nehrnula. Vypustila jsem jen pár bublin a nechala se laskat nekonečně příjemnou chladnou vodou. Než mě napadlo, že si vlastně s magií vody můžu udělat sifon na dýchání, jsem se už vynořila. Další šplouch. A konečně jsem si všimla společnosti. Před tím jsem měla jediný cíl a na očích klapky. Chvíli jsem si toho vlky mlčky prohlížela a přemýšlela, jestli mi stojí za omluvu, že jsem si ho doteď nevšimla. Ale co jsem si nalhávala, koho to zajímalo.
Co bylo ale zajímavější, byl jeho stav. Byla jsem zvědavá. "Um..." ozvala jsem se. Zdálo se, že prochází nějakou krizí a bylo mi trapně do toho zasahovat, ale ještě trapnější by bylo se dál ráchat ve vodě a dělat, že nic. "Asi... nejsi v pohodě...?" zeptala jsem se a hned jsem měla chuť praštit hlavou do kamene. Páni, Lilith. Ty jsi opravdu mistr konverzací, že?

← Vlčí máky přes Ronherský potok

Ne že by řeka nebyla úplně fajn, ale nějak se mi nechtělo odplout, zatímco se budu válet ve vodě. Už jsem ale v dálce viděla vysvobození. Moji spásu! Nálada se mi pomalu lepšila. Už jsem se viděla, jak se ráchám ve vodě, plně spokojená a vykoupaná. Spláchnu ze sebe i smrad toho bahna. Skvělé.
Jakmile jsem měla už svůj plán, moje myšlenky zamířily o něco dál, na to, co budu dělat následně. to už nebylo tak jednoduché. Nechtělo se mi o tom přemýšlet. jistě, nejjednodušší by bylo se razhodnout najít Makadi. Makadiho. Nebo jak jsem to teď měla sakra říkat? V každém případě jsem netušila, kde bych měla vůbec začít. Stejně ten šmejd zmizel už dávno. A když nehledá mě, proč bych se měla obtěžovat? Ne že bych to myslela vážně, ale bylo jednodušší svědomí zacpat tlamu neférovým vztekem.

→ ohnivé jezero

Mohla jsem dělat, co jsem chtěla, ale to neznamenalo, že by to stejné neplatilo pro počasí. Zafoukala jsem. Neměl náhodou někdo magii, která mohla ovládat to peklo tady kolem? Docela by se to hodilo. Fakt moc by se to hodilo. Měla bych najít někoho, kdo to umí a udělat si z něj svého otroka. Krásná představa. Úplně jsem viděla, jak by se mi krásně žilo. Pořád by za mnou běhal úslužný služebník a plnil každé mé přání. Zachechtala jsem se. To by se líbilo i Duncanovi. Hlavně když by to byla nějaká vlčice. Záviděl by. A nebo vlk a potom by žárlil, při té myšlence se mi rozbušilo srdce. Nečekala jsem to.
Radši jsem se kousla do jazyku. A nebo aspoň nějaká voda, navrhla jsem si mnohem příjemnější alternativu. Nebo teda... Asi získatelnější.
S heknutím jsem se zvedla a rozhlédla se. "Hm," zabručela jsem. Víceméně jsem tušila, kde jsem a kde najdu vodu. Skvělý.

→ Červená řeka přes Ronherský potok

← Zlaťák

"No do háje," zamručela jsem. Zamilovala jsem se právě? Protože sakra, ty vlčí máky v západu slunce... Byla to fakt nádhera. Kecla jsem si z toho na zadek a jen se kochala. Beztak, kam bych se měla hnát žejo. Makadi stejně někam... frklo. Nebo kdo ví. Pokud není mrtvé? stáhlo se mi hrdlo. Ale to byla blbost, ne? Jasně jsem viděla, jak ho to spláchlo, jen trochu jinam než mě. A beztak, už to bude nějaká doba. Voda opadla a já jsem zůstala ležet v lese. A proč nehledalo mě? trucovitě jsem se zapitvořila. Možná by mi to mělo ublížit. Ale nějak jsem se k tomu nemohla přimět.
Asi mě ta voda taky nějak vymyla. Ještě jsem pro jistotu zkontrolovala modrou srst, ale ta byla pořád na místě. Dobrý. Docela by mě zklamalo, kdybych o ně přišla. Marnivá, marnivá, posmíval se mi vnitřní hlas, ale anni ten neměl moc síly. Jen jsem si spokojeně povzdechla a rozvalila se po vlčích mácích. Docela dost jsem jich zamáčkla do země, ale nějak mi to nevadilo. Můžu si dělat, co chci.

← spláchnutá

Tak nějak jsem věděla, že nás to s Makadim spláchlo. Hnusná voda. Taková zrada. A nebo to jako byla i moje vina, přece jenom, čí zadek tu má magii vody? Hahaha. "Ufff," zafuněla jsem a zkusila pohnout klouby. Zdálo se mi to, nebo zavrzaly? Proboha, ony opravdu zavrzaly. "Oh nee, já jsem už stará," zafňukala jsem a s hrůzou zjistila, že i hlas mám ochraptělý. Teda, víc než normálně. Původně jsem chtěla zjistit, v jaké poloze přesně ležím, a pak zvednout svoje ubolené tělo a odlézt... někam. Třeba najít Makadi. To by bylo fajn.
Jenže se na mě navalila další vlna, tentokrát metaforická, ale nebyla o nic horší. Sebelítost. Úplně mě to pohltilo a tak jsem se rozhodla, že pokud tu Makadiho neslyším, nejspíš tu neni. Ostatně, taky jsem měla matný pojem o čase – aspoň natolik, že jsem věděla, že od toho spláchnutí uběhla nějaká voda. Teda doba. Doba. Voda tu už právě nebyla. Tak to je teda svinský a mě hledat ne? Nic? vyslala jsem rýpavou myšlenku směrem k Makadi, jen abych se trochu víc poňuchňala v tom svém utrpení. Ach jo, jaká jsem tu ubohá. Opuštěná.
Dokonce tak dlouho opuštěná, že mě už ani nic nebolí. Ach jo, jaká to tragédie. Naprostá. Ale úplná. Mizérie.
Vlastně mi bylo docela fajn. Z času na čas se trochu poráchat v tom bahníčku mizernosti, vlku se najednou uleví. Duncan by na mě byl hrdý. Kdybych věděla, kde ten zmetek je. Ať jde i on do háje. Určitě se snaží nějaké vlčici vlézt pod ocas. A ona mu stejně nedá.
Obličej se mi zkroutil do škodolibé grimasy a začala jsem se hihňat. Jo, to byla dobrá představa. Moc ráda bych ji viděla. Ale to bych toho pitomce musela nejdřív najít. A ještě před tím se přestat litovat, zvednout zadek a někam vyrazit. S výrazným heknutím jsem se zvedla a zamířila... někam. Naslepo. Okolí jsem víceméně znala, tak jsem si dovolila se trošku pocourat.

→ vlčí máky

← Zlaťák přes rohnher

“Mno, tak je dobrý to změnit,“ nadhodila jsem a pak se trochu hořce uchechtla. “Teda, mně se to taky říká dobře,“ povzdechla jsem si. “Ale může na tom zapracovat spolu. Bude se hlídat aby s námi nezametali,“ pošťouchla jsem Makadiho bokem. To bylo dobrý. Navrhla jsem společnou aktivitu. Zůstanem spolu. Velmi nenápadný, Lilith, fakt. Byla jsem fakt tak patetická? Nebo se mi to zdálo?
Nakonec jsem se úlevně zasmála. Makadi zjevně myslelo na to samé. Tak to asi až taková mizérie nebyla. Díky bohu. “Platí,“ usmála jsem se jemně, ale cítila v hrudi příjemné teplo. Že by se mi život postupně dával dohromady? Jak šokantní!
“No asi až tak doslova ne,“ uchechtla jsem se. “O jídle to vzájemně snad ještě víme a… Tvoji znám,“ řekla jsem a ztichla. To nebylo asi až tak dobré téma. “Nebo asi tuším,“ dodala jsem, jako kdybych to chtěla podělat ještě víc. Věděla jsem, že jsem mu nikdy neřekla o tom, co bylo… předtím a teď jsem měla pocit, že by to skoro i mělo být fér, ale… Nevěděl to nikdo. Takže.
“To já chci taky,“ hlesla jsem, protože jsem pořád byla vnitřně nějak rozhozená z těch myšlenek. “Ale určitě jsme se změnili od té doby, co jsme se viděli. Tak… Poznat tohle,“ objasnila jsem situaci. A pokračovali jsme dál.

→ Plamínek přes ohnivé jezero

lilith

Trochu nespokojeně jsem nakrčila nos. Makadiho odpověď byla… drsně upřímná. A právě ta drsnost se mi nelíbila, protože jsem měla dojem, že za tím stojí výtka, ale popravdě tam asi vážně nebyla. Nakonec se můj kyselý výraz proměnil na smích. “Tak dobře,“ povzdechla jsem si. Nelíbilo se mi to tak uzavírat, protože jsem měla pocit, že bych měla trpět. Alespoň několik let. A netrpěla jsi? rýpnul si do mě vnitřní hlas. Jistě, poflakovala jsem se všudemožně s Duncanem, ale to nebyla jediná věc, co jsem dělala, ne? Beztak jsem se furt cápala v bahně výčitek, které jsem nemohla setřást. Mohla by tohle být moje šance…? napadlo mě, docela sobecky. Asi bych měla myslet o Makadim, ale... Ale.
Každopádně jsem se cítila lehčeji. A to bylo dobře.
Tentokrát, když jsem se zasmála, znělo to míň sevřeně a víc od srdce. “Oh, prosím,“ zazubila jsem se. “Mám celý seznam vlků, kterým bych chtěla nejen šlápnout na krk,“ řekla jsem sladce, ale do mého hlasu pronikla i krvelačnost. Někteří mi opravdu pili krev a trochu jim to vrátit znělo skvěle. “A i kdybychom se tak úplně s nápady nesešli, jsem pro každou špatnost a ráda pomůžu i při nějaké tvojí osobní vendetě,“ mrkla jsem. Tahle konverzace mi přišla chlup moc škrobená, ale museli jsme si najít novou rovnováhu. Prakticky jsme se neznali a tak to bylo pochopitelné. A pokud by se z nás stali dva výtržníci běhající po Galliree roznášející chaos a pomstu… asi bych si moc nestěžovala. Z té představy se mi na tváři rozlil úsměv.
“Dobře, tak ten šmejd může být jako první na seznamu,“ pohodila jsem hlavou a vztekle máchla ocasem. “Můžeme ho odlákat ze smečky a svrhnout do díry,“ navrhla jsem a už v hlavě spřádala detaily. “A jinak, netrap se tím, že jsi svině,“ dodala jsem jakoby mimochodem, se škubnutím rameny. “Já jsem taky a popravdě, je to lepší než sebou nechat zametat,“ pousmála jsem se. Už mě nebavilo být ta zakřiknutá v rohu. A zdálo se, že jsme to do určité míry cítili stejně.
Úsměv mi ale pomalu zmizel. Makadimu se nevedlo dobře. Znova mě bodly výčitky, ale ty jsem zahodila stranou, protože teď jsem se soustředila hlavně na vlka přede mnou. “Asi máš pravdu. Nerozumím tomu.“ Jak bych taky mohla, když jsem měla úplně jiný život? “Ale to neznamená, že bych nechtěla,“ otřásla jsem a uvědomila si, že to není jenom naší konverzací, ale i zimou.
Bylo toho hrozně moc, co bych chtěla říct, ale slova mi už unikala z hlavy. Nic, co bych řekla, by moc nepomohlo. Nezalepilo rány. A tak. “Můžeme to zkusit znova,“ navrhla jsem. “Nebo ne znova, ale… poznat se, jakcí jsme teď. Najít v sobě přátele,“ zadívala jsem se kamsi do bílé tmy. Sníh se nám usazoval na tělech a zima pronikala dovnitř. “Pokud teda budeš chtít,“ pousmála jsem se a trochu nejistě navázala oční kontakt.
“Ale asi bychom se měli někam schovat dřív, než z nás budou rampouchy, jinak tohle dojemné setkání skončí až moc brzo,“ prohlásila jsem mnohem hlasitěji a protáhla se. Trochu jsem z toho utíkala, toho jsem si byla vědomá, ale zase… Nebyl to zběsilý úprk pryč jako tenkrát. Tak jsem si to mohla dovolit. “Kousek odtud je smečka, do které jsem se tak trochu přidala… Jsou milí a můžeme se schovat do jejich úkrytu. Často tam pobývají i cizinci, tak to nebude žádný problém,“ navrhla jsem a vyrazila směrem, kde jsem tušila, že sarumen je.

→ Červená řeka přes Ronherský potok

Oh skvělé. Takže pokračování předstírání, že se nic neděje. Boží. Ohlédla jsem se na Makadiho a prostřelila mu oči podrážděným výrazem. Už jsem se nadechovala, abych začala pořádně dlouhý monolog, ale nakonec jsem jen ten všechen vzduch zase vydechla a splaskla. Nespokojený výraz mi ale zůstal. “Mám skoro chuť se začít hádat a agresivně tě přesvědčovat o svojí pravdě, ale…“ povzdechla jsem si. Přišlo mi, že vzdychám teď pořád. Ale stejně to byla asi lepší varianta než hádka. Nejspíš.
“Já…“ začala jsem nejistě a zahrabkala tlapkou do země, jako kdybych tam mohla najít odpovědi na všechny moje problémy. Jasně, že tam nic nebylo. Svoje problémy jsem si dělala sama. “Celou tu dobu jsem si to hrozně vyčítala. A měla jsem dojem, že se na mě zlobíš. Že budeš zuřit, až se potkáme. Že…“ odkašlala jsem si. “Nejspíš jsem jen projektovala do sebe svou vinu. A nedávala ti pořádně prostor na vlastní názor a reakci,“ svěsila jsem hlavu, protože toho všeho bylo trochu až příliš.
“Žila jsem v tom pocitu celou dobu,“ hlesla jsem tiše. “Takže se omlouvám, že teď je mi těžký pobrat, že to vlastně vidíš jinak,“ pomalu a trochu neochotně jsem zvedla zrak k jeho očím. Zoufale jsem si přála, aby to znělo tak upřímně, jak jsem to myslela. A taky jsem doufala, že to upřímně opravdu myslím a nehoním si jen svoje ego. Trochu jsem se pousmála. “Jsem moc ráda, že tě vidím a bude to na mě znát, až zpracuju všechny svoje pocity,“ rozpačitě jsem přiklopila uši, ale následně se mi úsměv rozšířil. “Šlapání na krk zní jako skvělá aktivita. Taky mám vlastní seznam adeptů, možná bychom to někdy mohli provést spolu,“ navrhla jsem a přišlo mi, že mám knedlík v krku a trochu se mi chce brečet. Nebyla jsem si jistá, proč.
Naklonila jsem hlavu na stranu a pokusila se zamyslet. Už jsem ale zjistila, že Makadiho pohled na svět byl úplně jiný a já jsem nebyla s to pochopit jeho pohled. “Mmmm,“ zamručela jsem zamyšleně a marně hledala nějakou správnou větu na reakci. “A ty jsi kdo? Svině nebo nesvině?“ zeptala jsem se po chvíli.
Uchechtla jsem se a znělo to dost hořce, nepříjemně. Skoro jako kdybych zadržovala vzlyk. Těžko říct. Takže nepomohlo, ale jen nechtěl (nechtělo?) říct tak přímo. Zavřela jsem oči, jako kdyby to mohlo pomoct. “Co se ti mezitím stalo?“ zeptala jsem se tiše. Asi jsem to měla udělat už dřív, ale… Byla jsem Lilith.
Pokud jsem si myslela, že se pomalu rozpadám, po kousíčcích moje tělo odlétá s větrem, zatímco se zoufale snažím udržet pohromadě, teď zavanula vánice. Zírala jsem na Makadiho, beze slova, bez pohybu a snažila se aspoň přežít ten divoký vír emocí, který jsem neměla šanci zkrotit.
Zůstala jsem tak dlouhou dobu. Neschopna se hnout, mluvit, nebo i přemýšlet. Srdce mi divoce bušilo a měla jsem pocit, že omdlím. Asi tolik ke snaze to všechno hodit za hlavu a zkusit vidět svět z Makadiho pohledu. Chtělo se mi zvracet.
Nakonec jsem rezignovala a pomalu se sesunula k zemi. Skroutila se do klubíčka. Pohled upřela do dálky, jako kdybych v tomto položení mohla být ochráněna před tím, co bylo už v dávné minulosti. Žaludek jsem měla pořád na vodě. “Já… už nevím,“ hlesla jsem a neměla kapacitu přemýšlet o tom, že zním jako malé, vyděšené dítě. “Byla jsem tehdy taky někým úplně jiným a byla jsem tak vyděšená, tak zoufalá, snažila se přežít, že ne všechny moje volby byly… něčím, co jsem dělala plně vědomě,“ přiznala jsem a bolelo, bolelo to. Uvědomila jsem si ale, jak to zní. Na úplně dobře. “Tebe jsem viděla jako… Um. Jako někoho, s kým jsem se cítila v bezpečí. Nebo možná jen ne v přímém ohrožení. Viděla jsem v tebe někoho, kdo nebyl průbojný, od koho jsem neměla strach, že… mě ovládne, že mi bude vsunovat vlastní myšlenky, někoho, kdo byl v podstatě tak trochu tragéd, stejně jako já,“ uchechtla jsem se nevesele a teď už vzlyk zakrýt moc nešlo. “A taky jsem byla asi trochu fascinovaná. Tím, že jsem věděla, kým jsi… Kým jsi byl… Bylo?“ nejistě jsem se mu podívala do očí a vágně kývla nosem k zadním nohám a tím, co mělo mezi nimi. Popravdě jsem si nebyla jistá, co bych tam našla dnes. Makadi dneška bylo záhadou. “A tvoje matka… jak s tebou dokázala zacházet, co vymýšlela… Přišlo mi to částečně známé a podobné, ale zároveň úplně jiné. A… byla jsem zvědavá. Ale to, že jsem se s tebou cítila nejpříjemněji hrálo velkou roli. Měla jsem strach být sama sebou a ty…“ hlas jsem nechala vyznít do ztracena, nevyslovená slova visela mezi námi. “A pak jsem byla sobecká. Určitě jsem nechtěla vidět, jak trpíš, ale hlavně jsem se tě nechtěla vzdát, tak jsem si ospravdelnila to, že tě skoro unesu ze smečky tím, že ti vlastně pomáhám.“
Po těch slovech jsem se skroutila do klubíčka, protože ze mě vytáhly zbtek energie a já už nedokázala vzdorovat vlastním démonům.