Příspěvky uživatele

→ Magický palouk

Makadi se mi snažila zlepšit náladu. Dobře viděla, že poslední dobou už nejsem tak nadšená jak předtím. Jak dlouho bude trvat, než si uvědomí, že to nemá cenu? Pak jí dojde, že vlastně Gallirea neexistuje. Že jsem jí lhala a že ji ve skutečnosti táhnu nekonečnými pláněmi jen tak. V den odchodu to vypadalo jako báječný nápad. Prostě si vyrazíme divočinou, budeme si užívat všeho, co má svět co nabídnout. Zkrátka perfektní život. Když jsem přežila celé zimy sama, proč by to mělo být jiné teď? Teď jsme dvě. Mělo by to jít líp. A asi by to i šlo líp, jen kdyby nepřišla tahle zatracená zima. Nenáviděla jsem zimu. Možná bych i sníh milovala, kdyby ho nebylo tolik. Čeho je moc, toho je příliš. A tohle bylo příliš už před pár týdny.
Podívala jsem se na svou společnici. Kdy mě opustíš? Nechtěla jsem na to myslet. Unaveně jsem se na ní usmála. “Třeba tohle už Gallirea opravdu je,“ zažertovala jsem. “Možná se jen skrývá pod tím vším sněhem. Aby ji nikdo zlý nemohl najít. A až přijdou dobří vlci,“ tlapou jsem naznačila nás dvě, “Sníh najednou roztaje a budou tu obrovské zelené pláně a lesy plné zvěře,“ pokračovala jsem se svými výmysly. Doufala jsem, že to Makadi zlepší náladu. A co když ten sníh neroztaje? přepadla mě mírná hrůza. Chtěla jsem jí pomoct, ale kolosálně jsem si naběhla. Ten sníh neroztaje. Věděla jsem to. A Makadi si bude myslet, že jsme my ti zlí. A uvědomí si, že já jsem ta zlá. A odejde pryč. A nebude se moct o sebe starat a umře. A já zůstanu sama.
Procházely jsme mezi stromy. “A nebo možná je prostě ta země ještě o kousek dál. Třeba je tohle celé zkouška. Abychom ukázaly, že jsme toho hodny,“ snažila jsem se zachránit situaci. Rozhlédla jsem se kolem. Zvíře žádné. Ale ani jsem si neodvážila doufat. Povzdechla jsem si. Co bych teď dala za pořádný flák masa. Štěstí se na nás ale přece usmálo. Vysoké vrby s převísavými větvemi pokrytými sněhem poskytovaly příjemné útočiště a závětří. Především jedna z nich vypadala slibně. Ani moc velká ani moc malá. Tak akorát. “Tohle vypadá dobře,“ prohlásila jsem s úsměvem a hned se tam vydala uvelebit. “Stihly jsme to právě včas. Za chvíli se bude stmívat, mrkla jsem na ní. “A zítra můžeme vyrazit dál. Od teď to už bude jen lepší, slíbila jsem jí.

<< mimo Gall

Jak dlouho jsme se už brodily sněhem? Tiše jsem skřípala zuby. Lezlo mi to už krkem. Takové závěje jsem nezažila už roky a od té doby jsem si na ně odvykla. Znova jsem se musela učit, jak správně našlapovat, abych se nepropadla, a to mě stálo až příliš energie. Na to, že tu není nic k snědku. Třeba všechny srnky se to taky nenaučily a tak teď žijí pod sněhem. Jeleni vyrýpali parohy tunely a všichni si teď spokojeně žijí pod našima nohama a smějí se našemu hladu. Samozřejmě to nebyla pravda. Tipovala bych, že prostě chcípli a my je budeme následovat. Ale bylo hezký svalit vinu na ně.
Podívala jsem se na Makadi, jako vždy po mém boku. Na její návrh jsem stroze přikývla a pokračovala dál. Po pár krocích jsem si uvědomila, že bych na ni neměla být tak ostrá. Trpí stejně jako já, možná ještě víc. Povzdechla jsem si. “To bude asi nejlepší nápad. Třeba to taky napadlo i zvěř a na něco dobrého narazíme,“ prohodila jsem povzbudivě. Ale kam? Začínala jsem být zoufalá. Kde je ta pitomá zaslíbená země? Pokud ji hodně rychle nenajdeme, odebereme se do jiné zaslíbené země a Pán mě konečně potrestá za rouhání se a odchod ze Skupiny. Fakt poslední, co bych si přála.
Usmálo se ale na nás štěstí. Když Makadi ukázala směrem k lesu, nadšeně jsem se zazubila . Možná až příliš nadšeně. “Skvělý, Maki,“ rozesmála jsem se úlevně. Třeba tam fakticky bude něco k snědku. Dál jsem vyrazila o něco pružněji. Vidina úkrytu do mě nalila novou energii a všechny škarohlídské myšlenky byly krutě zamáčknuty zpátky do temnoty, kam patří.

>> Vrbový lesík