Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Nebylo,“ soushlasila jsem pobaveně. “Nebo spíš… Nechutnalo to vůbec nijak. Bylo to prostě… dřevo“ pokrčila jsem rameny. “Ale jestli se ti někdy bude chtít stát bobrem, mám pro tebe skvělá doporučení,“ navrhla jsem, ale bylo mi jasné, že se k tomu nedostaneme. Nikdy. Makadi neuvěří ani tomu, že je samec, takže mentální proměna v bobra nepřichází v úvahu. Moje představivost se už ale rozjela nečekanými směry a před očima mi vytanula představa Makadi-bobra. Nemohla jsem si pomoct a vyprskla smíchy. “Ale… Být bobrem by ti slušelo. Žlutý zuby ti půjdou k očím.“ A je to tu. Oficiálně jsem se zbláznila. Teď už stačí odškrtnout ze seznamu přesvědčení Makadi, že je samec, vyznání svých bezbřehých citů a můžeme vesele odskákat v západu slunce. Nebo spíš budu moct umřít. Protože pak už můj život stejně nebude mít smysl.
Už jsem svoje myšlenky vůbec nechápala. Potřebuju se najíst, jinak se ze mě opravdu stane bobrovlk okusující stromy v okolí. Z myšlenek mě vytrhl Makadi. Vytrhla. K čertu s tím. Já… Nebyla jsem vůbec zvyklá na takové projevy náklonnosti. Chvíli jsem stála, ztuhlá a nevěděla, jak zareagovat. “Jsem vážně v pohodě. Proč bych nebyla. Jakoby se mi nikdy nestalo nic horšího,“ zasmála jsem se a pokračovala dál. “Ale… Děkuju, že se staráš. Opravdu jsem v pořádku,“ dodala jsem měkčeji, když mi došlo, že jsem se asi vyjádřila příliš zbrkle.
“Tak pojďme,“ mrkla jsem na ní a vyrazila směrem do lesa, doufajíc, že v něm něco bude, ne jen nějaké chcíplotiny. Snažila jsem se našlapovat co nejtišeji a pozorně se rozhlížela kolem. Dlouho jsme na nic nenacházely, až se v dálce mihnul zaječí ocásek. Podívala jsem se na Makadi a pohledem se jí zeptala, jestli chce vyrazit první.

← Les ztracených duší

Chvíli jsem byla ticho. Hrozně jsem se za sebe styděla a propadala jsem se spirálou hanby hloub a hloub. Tohle už fakt nebylo normální. Hrabe mi z hladu? Nebo jsem byla vadná celá? Možná je se mnou špatně něco celou dobu. Docela pravděpodobně. Nikdy jsem nebyla normální. S tím jsem se měla smířit už hodně dávno. A do jisté míry jsme se asi i smířila. Vždy jsem vyčnívala z davu. Ale za tyhle divnosti by mě už dávno zabili. Slituj se, Nejvyšší. Pokám se, pokám se, shlédni na moje hříchy a… zarazila jsem se. Zaťala jsem zuby a přinutila se vrátit do reality.
Ta nebyla taky moc růžová, pořád jsem se styděla za svůj výmysl s dřevem. “Uh,“ vydala jsem ze sebe po chvíli. “Já…“ pokračovala jsem, ale šlo to ztuha. Dělej, vymysli něco vtipnýho. Něco… Normálního. Dělej… “To byl pitomej nápad,“ přiznala jsem. “Ani nevím, co mě to napadlo. Myslela jsem… Možná jsem si myslela, že to bude dobře chutnat,“ zasmála jsem se rozpačitě, ale stud už trochu ustupoval.
Maki si navíc ze mě dělala legraci. Pousmála jsem se. Tak si asi o mě nemyslela, že jsem úplný mešuge. “Je to možný,“ zazubila jsem se. “A nebo možná ta voda byla opravdu jedovatá a teď jsem zešílela,“ spiklenecky jsem na ni mrkla. Přešly jsme z jednoho lesa do druhého. Tenhle už ale nebyl svědkem mé hanby a tak jsem se v ně necítila tak hrozně. Rozhlédla jsem se kolem. “Myslíš, že by tu šlo něco ulovit? Můžeme zkusit prohledat les,“ navrhla jsem.

← Mušličková pláž

Pomalu jsme dolezly až pryč z té zvláštní oblasti při moři. Pořád mi nešly do hlavy ty podivné kamínky. Cítila jsem se hrdá, že si jich pár nesu s sebou. Zatím jsem neřešila, co s nima budu dělat. Kdo by to řešil. Třeba si s Maki najdeme nějakou hezkou díru a… Eh, fuj. Špatný myšlenky, špatný! důrazně jsem se otřásla, když mi došlo, kam jsem se svými myšlenkami zatoulala. Tohle nebylo dobrý místo na přemýšlení o takových věcech. Hlavně ne u Makadiho. Jedno pomyšlení na díru a jsi už tak rozpálená, jo? Na tebe vážně leze jaro, ozval se jeden z mnoha kritických hlasů. Tentokrát připomínal Abeloth. V duchu jsem zaskučela. Ať se propadnu do země, prosím. Tenhle život je hotové utrpení. Svoje zvláštní kamínky jsem si položila na záda, byla dostatečně chlupatá, aby nespadly. Stejně jsme šly docela pomalu.
“Ne? A o co?“ vydechla jsem se zdráhavým zájmem, který jsem hned litovala. Asi jsem nechtěla slyšet odpověď. Nerada jsem se na takové věci ptala, nikdy to nedopadlo dobře. “Obě jsme v pořádku, to je hlavní,“ snažila jsem se tu pitomou otázku zakecat. Teď ještě zbývalo zjistit, kde sehnat potravu. Všechny zvířecí zvuky jakoby patřily ptákům. Skvělý, opeřence fakt jíst nechci. Nebo jo, jo. Jíst jo. Jíst cokoliv. Ale chytat? Ani za zlatý prase.
Vtom mi zakručelo v břiše. Hodně hlasitě. “Um…“ zahuhlala jsem nejistě. Nebyla jsem si ani trošku jistá, jestli nebudu dělat další kravinu. Ale skoro jsem hlady šilhala a to taky nebylo dobrý. “Kdysi jsem slyšela…“ začala jsem znova neméně váhavě. “Že prý… Oh, tohle bude znít trapně, ale prý i kůra stromů a takový ty… Vlákýnka pod ní nejsou nejhorší. Prý dokážou zachránit od…“ včas jsem se kousla do jazyku, než jsem řekla před jistou smrtí hladem. “Eh, teda, před hladem. Jo. Prý to docela pomáhá,“ vyložila jsem jí svůj plán a snažila se necítit jako blbec. Moc se mi to nedařilo.
Složila jsem kamínky na zem při jednom stromě, který jsem si vybrala jako svou oběť. “Asi… Za zkoušku vlk nic nedá?“ zasmála jsem se a cítila se trapně. Zhluboka jsem se nadechla. Natáhla jsem tlapu a shrnula sníh dolů z kmene. Vůbec jsem to nedělala kvůli tomu, abych ten okamžik mohla oddálit. Ale už nebylo cesty zpět. Prosím, ať mě Makadi potom ne-nenávidí, pomyslela jsem si a zakousla se do stromu. “Bleh, fuj, ugh,“ plivala jsem. Kůra byla fakt hnusná. Ale hlad zůstával. Zamračila jsem se na ta světlá vlákna, která se teď odhalila. “Všechno je to jen o stavu mysli,“ zamumlala jsem soustředěně. Co by mi tak mohlo pomoct. Jaké zvíře má rádo stromy? Nemohla jsem si vzpomenout. Počkat… BOBR. Tak fajn. “Bobr. Jsem bobr. Bobrům chutná dřevo. Jsem bobr.“ mumlala jsem si jako šílenec. Naklonila jsem se ještě jednou ke stromu, ukousla si kus stromu a začala usilovně žvýkat. Bylo to… Ucházející. “Um…“ pronesla jsem směrem k Makadi, ale neodvažovala jsem se na ni podívat. “Není to úplně nejhorší,“ řekla jsem nuceně.
Hanba mě ale velmi rychle přemohla. Chtěla jsem být z toho prokletého míst co nejdřív pryč, abych mohla zapomenout na svůj poklesek. “Pojďme radši pryč,“ zamumlala jsem se sklopeným zrakem, popadla kamínky a pelášila pryč.

→ Zrádcův remízek

← Přímořské pláně

Makadi se pořád tvářila jako na pohřbu. Můžu za to já? Že za to můžu já? Rozhodně za to můžu já. Proč jsem vůbec na ten pitomej led lezla? Chtěla jsem zlepšit náladu nám oběma. Ve výsledku jsem si ji zlepšila jen já, ale teď už mi zase bylo mizerně. Že se já nikdy nepoučím. “Maki…“ zamrmlala jsem a můj hlas zněl až moc unaveně a ztrápeně. “Vždyť se nic nestalo,“ snažila jsem se ji uklidnit. “Příště už kraviny dělat nebudu. Slibuju,“ řekla jsem jí pevně a byla jsem ráda, když mě ujistila, že jí nic není. Aspoň že tak.
Pomaličku jsme vyrazily dál, stále podél moře. Sněhu začalo ubývat, už byl těžký, tuhý a vlhký. Aspoň že já jsem mokrá už byla, pomyslela jsem si vděčně. Ale Makadi… “Není ti moc zima?“ ptala jsem se starostlivě. Doufala jsem, že ne. I když… Co to bylo za pitomou otázku? Neměla jsem se jí na to ptát, když mrzlo i přes den? Zafuněla jsem. Prosím, všichni vlčí bohové. Ukončete už tohle utrpení. Ať se tu klidně objeví ta největší smečka, ale ať se něco změní, měla jsem pocit, že už to nezvládám. Celou dobu jsem naše toulky táhla já a měla jsem pocit, že jsem už na konci sil. Už jsem každým dnem očekávala, až se prostě sesypu, Makadi se mě lekne, uteče a já pomalu umřu, nechopna es pohnout z té celé hanby. A Maki někdo sežere. Protože ten chudák vlk skočí do chřtánu prvnímu zlosynovi. Nemusí to být ani zlosyn. Prostě do toho chřtánu skočí. A až umře, tak můžu umřít i já, protože bez něj to stejně nemá smysl.
Postupně jsem ale slyšela, jak se zvuk našich tlap mění. Sice to bylo pořád to otravné hnusné čvachtání, ale zároveň už to nebylo tiché dření písku, ale jako kdybychom chodily po zvláštních oblázcích. Chtěla jsem změnu, ale ne až takovou, vyslala jsem sarkasticky k nebesům. I když sníh tál, stejně pod ním nebylo nic moc vidět. “Hm,“ zabručela jsem a zkusmo hrábla do země. “No páni,“ vydala jsem ze sebe uznale. Nebyly to oblázky, byly to takové zvláštní… Kamínky. Vypouklé a vroubkované.
Zvědavě jsem přiblížila k nim oko. Co to s nimi bylo? “Vidíš to taky?, ozvala jsem se směrem k Makadi. Ještě jednou jsem do nich rýpla a pak si pár zvedla. “Tohje je skvějý,“ zahuhlala jsem s plnou tlamou. “Beu si to na památku,“ zakřenila jsem se na Makadi. Zjevně ale u moře se nikdy moc zvířat nezdržovalo. Možná je přece jenom ta voda jedovatá. Třeba umřu, pomyslela jsem si, ale začínala jsem mít takový hlad, že by mi to možná ani nevadilo. Asi by to chtělo jít dál, kde snad i bude něco k snědku.

→ Les ztracených duší

Makadi se na mě úzkostlivě dívala. “No tak, snad to nevypadalo tak hrozně,“ zasmála jsem se, ale tušila jsem, že ty pronásledující praskliny musely vypadat pěkně děsně. Zkoumavě jsem se jí zadívala do obličeje a uviděla opravdovou starost. Alespoň někdo má o mě starost, pomyslela jsem si. “Omlouvám se, že jsi měla strach,“ dodala jsem mnohem pokorněji. “Ale samozřejmě bych nechtěla, abys z amnou šla. Aspoň tobě by se nic nestalo,“ řekla jsem, teď už vážně beze stopy po humoru. Vážně jsem doufala, aby se za mnou bezmyšlenkovitě nevrhla. Takové chování… Bylo by zbytečné. Naprosto zbytečné. Ale byla bys vděčná za zachránce, ne? Vrhnout se do divokých vln pro tebe, zachránit ti život… A v té chvíli by si uvědomil, že je vlkem a ne vlčicí a chce s tebou strávit zbytek života, rozjela se mi v hlavě nedobrovolná fantasie. Potřásla jsem hlavou. Sračky, samé sračky. Líp na to nemyslet.
Ale pokud by se to mělo udělat, je potřeba… NE! Ticho! rázně jsem okřikla své zrádné myšlenky. “No tak, už se netrap… Jsem v pohodě,“ usmála jsem se na něj s uklidňujícím úsměvem. A něj? Na ní. Ní. Ona. Líp přemýšlet takhle. I kdyby byl vlkem, nechtěl by tě. “A co ty, ty jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?“ pokračovala jsem v starání o NI i navzdory další soukromé válce, která uvnitř mě probíhala. Nedalo by se říct, že jsem na to už nebyla zvyklá.
Ohlédla jsem se zpátky na to moře. “No,“ začala jsem zase lehkým tónem, “To bychom měly. Viděly jsme moře a moře vidělo nás. Co teď? Jdeme dál?“ pobídla jsem jí. S mokrýma tlapama se mi tu nechtělo dál postávat a ostatně… Co bychom tu dělaly dál? Nípaly se v písku? Jak adrenalin pomalu odpadával, žaludek se začal ozývat o slovo. A že se začínal ozývat hlasitě. “Pojďme si najít něco k snědku třeba…“ rozhlédla jsem se kolem. Mohly jsme se vrátit, odkud jsme přišly, nebo se vydat podél moře dál. A tušila jsem, že jeden směr míří přímo tam, odkud jsme původně přišly.
Nemělo smysl se vracet na místa, kde jsme nic nenašly. Radši vyrazit vpřed. Do neznáma. I když se nedá říct, že nemám strach. “Třeba tamtudy,“ dokončila jsem větu, na kterou jsem skoro zapomněla a ukázala packou tím směrem. “Co ty na to?“ zeptala jsem se, ale už jsme rovnou vyrazila. Proč by se mnou neměla nesouhlasit?

→ Mušličková pláž

Utíkaly jsme po ledu a bylo to skvělý. Proč tohle neděláme častěji? Mnohem lepší než se jen depresivně potloukat po lese, napadlo mě a trochu jsem zvolnila tempo, aby mě mohla doběhnout. Chvíli jsem slyšela, jak se její tlapy přibližují, ale pak náhle utichly. Srdce se mi propadlo snad až pod ten led. Snad se jí nic nestalo.
Chtěla jsem se zastavit, ale najednou mi jedna tlapa podjela a já uklouzla na ledu. “Aaah! vykřikla jsem, ale to jsem se klouzala dál, ve směru, kam jsem původně běžela. Všechno se točilo. Já i svět, oba ale v opačném směru. A nejvíc se točila moje hlava. Ještě chvíli po tom, co jsem se doklouzala, jsem ležela bez hnutí a čekala, až si moje hlava uvědomí, že se FAKT už točit nemusí. “Jsem v pohodě!“ zavolala jsem směrem k Makadi. Což o to, že jsem neměla tušení, jakým směrem byla. Nemohla jsem se sklouznout až tak daleko, aby mě neslyšela. Snad. A v pořádku jsem opravdu byla. Možná až na bolavou zadnici a mírně ublížené ego. Ne že by bylo předtím nějak velké. Ale i malé věci se můžou ještě zmenšit.
Opatrně jsem zvedla hlavu, takže i kdyby se to točení hlavy rozhodlo vrátit, neriskovala bych moc. Dobrá zpráva byla, že jsem pořád ležela na ledu. Poněkud. Poněkud dál od břehu, než jsem původně zamýšlela. “Uh,“ zahučela jsem zmateně. Co teď? “Jsem v pohodě, jsem v pohodě,“ opakovala jsem, tentokrát ale sobě, abych v to znova začala věřit. Tenkej led nebyla sranda. Zkusmo jsem zavrtěla pozadím, ale žádné praskání jsem neslyšela.
Opatrně jsem se teda postavila na nohy. Praskání pořád nikde. Pár opatrných, VELMI lehkých kroků. Pořád nic. “Hele, dobrý, nakonec je ten led pevnější, než se zdálo,“ zavolala jsem směrem k Makadi, na kterou jsem už tentokrát aspoň viděla.
KŘUP. A sakra.
Koutkem oka jsem zahlédla malilinké prasklinky, které se mi začaly objevovat pod nohama. Teď nebo nikdy. Na nic jsem nečekala a vyrazila tryskem směrem k břehu. “Aaaaaaa!“ ječela jsem v běhu, zatímco za mnou led praskal. Jakoby mě praskliny pronásledovaly. Musela jsem to stihnout! Párkrát jsem skoro ztratila rovnováhu, ale naštěstí se mi to vždy povedlo vyrovnat. Smůla mě dohnala těsně u břehu, kde jsem se s hlasitým žbluňknutím propadla po kolena.
“Uf,“ zasmála jsem se s úlevou a dobrodila se zbytek cesty na suchý břeh. No, břeh s tajícím sněhem. “Tak nakonec led na tom byl hůř, než se zdálo,“ konstatovala jsem očividné. V hrudi mi ale srdce pořád bušilo z toho všeho adrenalinu. Aspoň jsem se cítila probuzenější než před chvílí. Omluvně jsem se usmála na Maki. Doufala jsem, že si o mě nedělala moc velké starosti.

Obezřetně jsem se ohlédla na Makadi, když si postěžovala, že jsem o příhodě s bodláky nikdy nemluvila. Vyčítá mi to? Určitě mi to vyčítá, píchlo mě nepříjemně v duchu. Že já se o tom vůbec zmiňovala. Chtělo to zábavnou historku na odlehčení atmosféry, možná trochu přikrášlenou, ale nakonec z toho stejně vyplyne, že se s ní pořádně nebavím a nejsem k ní upřímná. Nezazlívala jsem jí to. To vůbec. Ale přidávalo se to na seznam dalších hříchů, které jsem už na svých bedrech nesla. “Jsi si jistá?“ líně jsem pokrčila rameny, “Hm… Možná jsem o tom nemluvila, už jsem si na to dávno nevzpomněla. Není to úplně důležitá vzpomínka,“ prohlásila jsem, jako by mě to nezajímalo.
Na její prosbu jsem se ale hřejivě usmála. “Jasně že můžeme. Ani se nemusíš ptát. Taky by mě to zajímalo,“ slíbila jsem jí. Všechno vypadalo jako hrozně vzrušující. Jen kdyby to nebylo pod sněhem, dodala jsem suše. Už jsem ale měla plné zuby té zimy, toho chladu a všeho ostatního.
Když jsem běžela, cítila jsem se skvěle. To mírné nebezpečí prolomení ledu mě vzrušovalo. Věděla jsem, že pokud budu stále dost blízko břehu, jen podél pobřeží, že se mi nic nestane. Ovšem, pokud ta voda není otrávená. Snad ne. Doufám. Slyšela jsem za sebou Makadin křik. “Maki!“ smála jsem se. “Pojď! Poběž!“ zakřičela jsem na ní. Chtěla jsem, aby byla taky šťastná. Chtěla jsem, abychom byly šťastné pořád, ne jen na tuhle krátkou chvilku, kdy vlk běží po zamrzlé vodě, kterou nikdy předtím neviděl. Kéž by naše štěstí bylo stejně nekonečné jako ta voda, povzdechla jsem si v duchu, ale tentokrát jsem tomu nepřidávala žádný negativní pocit. Prostě jen povzdech.

← Údolí morény

Maki se za mnou pořád ohlížela. Vždy jsem se na ni usmála, ale v duchu jsem přemýšlela, proč to dělá. “Neboj, já se neztratím. Umím chodit,“ zazubila jsem se a vyplázla na ni jazyk. Vypadala, že si dělá starosti. Dělá si starosti s tím, jestli jsem ji tu nenechala? To si o mě vážně myslí? Nebo má pochybnosti. Možná se chce vrátit domů. URČITĚ se chce vrátit domů. Ale teď v zimě bychom cestu zpět nezvládly. Opravdu začínám přemýšlet o návratu? Nečekala jsem, že to tak rychle vzdám. Prozatím jsem to ale vzdát nechtěla. Počasí se zlepšovalo, bude líp. Někde podvědomě jsem si ale uvědomovala, že pokud ještě nějakou dobu nenarazíme na žádné vlky a hlavně na žádnou zvěř, vezmu ji zpátky. Nechám ji jít pár kilometrů samotnou, já se otočím a už se nikdy nevrátím. I to samotné pomyšlení mě bolelo. Ale musela jsem to udělat. V její staré smečce by mě stáhli z kůže a já si představovala hezčí smrt než tohle. To jsem už rovnou mohla před léty přestat utíkat a nechat se sežrat.
Naklonila jsem hlavu. Měla ale pravdu. Bodláky bylo zlo. “Pamatuju se, že jsem se jednou brodila přes zarostlou louku a nevšimla si těch poděsů. Celou zimu jsem měla na hrudi příšerný chuchvalec a zbavila jsem se ho až s jarním línáním,“ rozesmála jsem se při vzpomínce na tu pekelnou zimu. “Vypadalo to hrozně. Nikdo se mnou nechtěl nic mít, všichni se toho lekli,“ uchechtla jsem se a byla vděčná za trocha odreagování.
Na její další otázku jsem pokývala hlavou. Umřít z jedovaté vody je to poslední, co potřebujeme. “Na druhou stranu,“ prohlásila jsem zamyšleně, “Jak to, že v té vodě žijí ryby? Teda, nikdy jsem je neviděla, ale prý tam jsou. A někdo dokonce mluvil i o tom, že jsou fakt dobrý,“ pokračovala jsem v úvahách. “Něco mi říká že na jedné z těch historek něco nesedí. Obě být přece pravdivé nemůžou,“ koukla jsem na Maki, jestli ji to náhodou nepřestalo nudit. Nejdřív se mi to zdálo jako kravina, ale v momentální chvíli nebyl problém který by mu mysl tížil více než tohle.
Moje radost trochu poklesla, když se Makadi vyjádřila ohledně smeček. Já do smečky nechtěla. Vůbec. Byla jsem v jedné a nesnášela jsem každou minutu v ní. Jenže Makadi byla pro ně stvořená a já neměla to srdce jí říct ne. Kam šla ona, tam budu následovat. Možná. Zatím to není aktuální, třeba se mi ještě povede jí změnit názor. “Doufejme,“ přitakala jsem, ač jsem doufala ve věc naprosto opačnou. “Jen by mě pak zajímalo, kde jsou všichni ti vlci? V tom údolí se mi možná zdálo, že někoho cítím, ale sem vlčí noha nešlápla už hodně dávno,“ komentovala jsem situaci pochmurně. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že to asi nebude nejlepší nápad. Neříkala sis, že už konec negativním myšlenkám, Lilith? “Ale určitě je to blízko. Třeba tohle je nějaké okrajové místo a tou roklinou se už hned dostaneme za nějakými vlky,“ lhala jsem. Snad dost přesvědčivě.
Mezitím jsme ale už přišly k moři. No, moři. Sníh byl i tu. Sníh, led a mráz. Zklamaně jsem ti povzdechla. “Teda, čekala jsem něco lepšího. Asi je zima nevhodný čas pro navštevování čehokoliv,“ prohodila jsem žertovně a směle vykročila dál. Došla jsem až k ledu, poznala jsem to, když moje drápky zaškrábaly o jiný povrch než zmrzlý písek. “Na druhou stranu,“ ohlédla jsem se na Maki s uličnickým výrazem, “Když už jsme tu, proč si to moře nevyzkoušet?“ zakřenila jsem se a rozeběhla jsem se po ledu. Byl ještě relativně tvrdý, ale stejně jsem se neodvažovala běžet moc hluboko. Pamatovala jsem si na jezera, která už uprostřed zamrzlá nebyla. V takové vodě padá vlk ke dnu jako kámen. “Juhuuuu!“ vykřikla jsem z čiré radosti. Už dávno jsem se necítila tak nespoutaně. Občas jsem musela všechny věci hodit za hlavu. Jako třeba teď při běhu na zpívajícím ledu.

// Hrdinný Mejé opět zasáhne? :D
Your favorite Friendly Neighborhood Meinere :DD

← Vrbový lesík

Zasnila jsem se. “Dej tomu pár dní,“ prohodila jsem. Měla jsem pravdu, že? Nebo alespoň jsem v to vroucně doufala. Tušila jsem, že obě chápeme, že pokud sníh neroztaje, budeme v háji. Vlk dokáže cestovat jen tak dlouho, dokud mu to prázdný žaludek dovolí. Jaký limit vůbec mám? Narazila jsem na něj? Nechtěla jsem si připustit, že budeme cestovat tak dlouho, než jedno ráno nebudeme mít sílu vstát. Nebo se možná už ani neprobudíme. Zemřeme ve spánku, až nás mráz udolá. A zmražené zůstaneme až do doby, než se konečně oteplí. My to už vidět nebudeme, ale třeba někomu naše těla poslouží jako potrava. Kdyby šlo o kohokoliv jiného, asi by mi to nevadilo. Ale z nějakého důvodu se mi při myšlence Makadiny mrtvoly dělalo zle. Nedělej, že ten důvod neznáš.
Chtělo by to konečně trochu pozitivního myšlení, ať cesta ubíhá rychleji. Protože stejně to jediné, co děláme je, že cestujeme. Ploužíme se krajinou, s plnými i prázdnými břichy a za čím? Abychom došli vykoupení? Našli Gallireu? Co když to místo bude úplně stejné jako ty ostatní? Na legendách je často méně pravdy, než se vlku zdá. Třeba je to jen hezké místo. Malý plácek, který se někomu zalíbil a slovo se rozneslo. Postupně se nafukovalo, až do podoby země vlkům zaslíbené. Třeba jsme ji už dávno přešly. Třeba nikdy neexistovala. Stejně jako nikdy neexistovalo vykoupení u Pána po smrti. Po smrti totiž nic není. Jen tma, ticho a mráz. Protože se mrazu nezbavíme ani po smrti.
Z pochmurných myšlenek mě vytrhla Makadi. Chvíli jsem na ni zírala, než mi došlo, o čem to vlastně mluví. Pousmála jsem se. “Ani přesně nevím. Byla to první rostlina, která mi přišla na jazyk,“ přiznala jsem rozpačitě. “Ale nejsou úplně špatné, ne? Jsou i mnohem horší rostliny. Třeba…“ pokračovala jsem ve svém připitomělém plácání. Na žádnou špatnou rostlinu jsem si ale nevzpomněla. Nevzpomněla bych si skoro na žádnou rostlinu. Teď jsem se cítila pitomě. Proč jsem vůbec tu debatu začínala? Sevřelo se mi hrdlo. Chtělo to něčím nahradit. “Spadané stromy. Tak moc, že přes ně nedokážeš přejít,“ prohlásila jsem a hned bych praštila hlavou do skály. Jakou kravinu jsem to zase vypustila?
Pak jsem ale zacítila to, o čem Maki zrovna referovala. “Moře?“ ozvala jsem se překvapeně. “Moře jsem nikdy neviděla…“ přiznala jsem tiše. Zajímalo by mě, jestli je tam opravdu tolik vody, že se povídá. “Prý je jeho voda jedovatá,“ zamumlala jsem opatrně. Chtěla bych ho vidět, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to nejlepší nápad. Pokud to ale Makadi chtěla…
Ona ale chtěla smečku. Mírně jsem strnula. Samozřejmě, že ji chtěla. Vytáhla jsem ji z jedné a už chtěla do další. Nemohla jsem si ji ale nechat pro sebe, ne? Pokud ovšem v té zimě smečky taky neumřely, pomyslela jsem si pochmurně. To bych ji ale říct nedokázala. “Možná jo. Nezdá se ti, že tu jsou vlci cítit víc než obvykle? Třeba je tu opravdu blíž nějaká smečka,“ řekla jsem proti své vůli, ale dál ji beze slova následovala za mořem.

→ Přímořské pláně

Ráno bylo hezké. Možná až příliš. Nechtěla jsem se ale nechat hned po probuzení vydeptat nějakými negativními myšlenkami. Věděla jsem, že to dokážu, ale zájem jsem o to rozhodně neměla. Já i Maki bychom potřebovaly nějakou vzpruhu. Ona se ale na mě mile usmívala a tak byl celý svět v pořádku. Všechny hrubé hrany vyhlazeny, všechny křivdy zapomenuty. Zahřálo mě v hrudi. Pokývala jsem hlavou. “Možná máš i pravdu,“ prohlásila jsem po začichání do prostoru. “Štěstí se na nás konečně usmálo. Jaro začíná,“ na tváři se mi rozzářil dětinský úsměv. Konečně ta pitomá zima skončí.
“Už se těším, až najdeme první jarní květiny,“ zasnila jsem se, zatímco jsem si protahovala svaly po spánku. “Myslíš, že to už bude brzo? Hrozně ráda bych viděla… Bledule,“ řekla jsem jediný název květiny, na který jsem se pamatovala a doufala, že je jarní. Nálada se mi opravdu zlepšila, měla jsem dokonce dojem, že jsem Makadi už několik dní neviděla se tak usmívat. Dnes bude skvělý den, slíbila jsem si.
Na její návrh jsem pomalu přikývla hlavou. “Jasně, můžeme,“ souhlasila jsem, i když se mi to v duchu nezdálo. Pořád je ještě docela tuhá zima a ona chce jít dál na sever? Kdo ví, jestli to počasí není přechodné, třeba za chvíli zima zase přituhne a co pak? Budeme uvězněné kdesi na severu uprostřed kdovíkde… I když, je to asi fuk. V kdovíkde jsme už sakra dlouho. Nebuď tak negativní, Lilith. Takhle od sebe všechny odradíš, napomenula jsem se v duchu. Když si Makadi myslela, že nejlepší volbou bude jít na sever, půjdeme na sever. Nic se tím přece nemůže zkazit, že? Až na hrozivé umrznutí. Tuhle smrt bych nerada zažila na vlastní kůži, pomyslel jsem si pochmurně.
Ale no tak! Dnes žádná negativita! Nasilu jsem se na Maki usmála. “Takže se stane něco dobrýho, jo?“ zeptala jsem se laškovně. “Co by to podle tebe mělo být?“ nadhodila jsem debatu. Já upřímně doufám jen v trochu čerstvého masa a polevení zimy. To není moc, ne? To se dá? Za to mě žádná božstva potrestat nemůžou. Je to naprosto realistické přání, uvažovala jsem, zatímco jsme šly dál sněhem.

→ Údolí morény

Makadi byla pořádně unavená, já byla ostatně taky. Sice mi odpovídala na otázky, ale krátce, jednoslovně a já v sobě už nenacházela energii na vymýšlení odpovědí. Sklonila jsem teda hlavu a občas se na ni usmála. Ale i když jsem byla naprosto vyčerpaná, ve vzduchu jsem cítila změnu. Nebo jsem v to alespoň doufala. Musím být už opravdu zoufalá, když jsem se už přesvědčila, že jsme už v Galliree. I když zcela jistě nejsme, povzdechla jsem si.
Když jsme už ležely pod vrbami, trochu jsem si oddechla. Zvládly jsme další den. Znova jsme přižily. Snažila jsem se soustředit na pozitivní věci. Jako třeba co? Jako třeba to, že jsme doopravdy obě na živu. A zima začíná polelovat. Nezdá se ti, že už je zima trochu slabší?“ zeptala jsem se. Skvělý. Už nemám energii na nic jiného než se bavit o počasí. Kam jsem se to dohrabala…
Makadi už potom nic neříkala, jen mi popřála dobrou noc a tak jsem se na ni pousmála. Chtělo se mi už taky spát, ale ještě chvíli jsem poslouchala zvuky kolem. Milovala jsem tyhle tiché noci. Nebo nenáviděla. Záleželo na tom, co mi právě projíždělo hlavou. Teď jsem ale byla soustředěná na cíl udržet Makadi naživu a dovést ji do Gallirei. Nedokázala bych se sebou žít, kdyby se jí něco stalo. I když reálně, okud by umřela ona, ty bys taky neměla moc šancí. Chtěla jsem pro ni lepší život a to jsem také hodlala splnit. Ale snažíš se ochránit jí, nebo jeho? znova si do mě rýplo moje svědomí. Stejně moc dobře víš, že chceš, aby si uvědomil, že je vlk, posmíval se mi. Tiše jsem si povzdechla a radši zavřela oči a snažila se usnout.

Procitala jsem pomalu. Pootevřela jsem oči a uviděla, že Makadi je už vzhůru. “Dobré ráno,“ zahuhňala jsem rozespale. “Nejsi vzhůru moc dlouho?“ ptala jsem se, zatímco jsem se hrabala na nohy, abych se protáhla. Slunce už svítilo a měla jsem pocit, že dnešek bude dobrý den. “Tak co, těšíš se na to, co nám dnešní den přinese?“ mrkla jsem na ní. Co jsou to zase za trapné hlášky? v duchu jsem se plácla do čela. Omluvně jsem se na ni podívala.
Už jsem ale byla unavená. Spánek pomohl osvěžit tělo, ale ne mysl. “Kudy vyrazíme dnes? Vybíráš směr,“ navrhla jsem. Popravdě jsem už jen měla pocit, že kamkoliv se pohnu, tak bude prostě jen sníh. Takže chceš prostě shodit vinu na Makadi? Až tak hluboko jsi klesla? Ubohé, rýpnul si domě můj vnitřní hlas. Občas jsem ho vážně nenáviděla. Jaký skvělý život musí být bez něj? Zavrtěla jsem hlavou. Konec fňukání, víc starání se o přežití.

Hlásím se i za Lilith, snad to zvládnu :D

Makadi si prohlížela les. “Vypadá opravdu zvláštně, co?“ prohodila jsem. “Moc bych ho chtěla vidět na jaře, až budou všechny ty vrby kvést. Mohly bychom se sem třeba jednou vrátit,“ navrhla jsem, aby řeč nestála. Obě jsme moc potřebovaly něco, co odvede pozornost od hladu a chladu. “A dokážeš si představit, jak budou vypadat ty pláně? Poseté květinami. Rudé, modré i úplně bílé. Jako tvoje nohy,“ mrkla jsem na ni a uvažovala, jestli se ta poznámka o nohách dá zařadit do kategorie nejhorších balicích hlášek století. Ale to bych ho musela nejdřív začít balit, že?
Ale usmála se na mě, takže moje pitomé kecy si asi nebrala tak moc k srdci, jak jsem se bála. Povzbudivě jsem se na ni usmála. Přece jsme to dobře zvládaly už i teď, že? Už mě zase nenapadaly věci, co říct, ale měla jsem pocit, že kdybychom teď zmlkly, tma bude ještě horší. A i když jsem si to nechtěla přiznávat, měla bych strach. Ne z té tmy, ale ze zimy. Trvala už moc dlouho a já už moc dlouho měla hlad Blo potřeba s tím něco udělat, než se zblázním. Nebo než umřeme hladem. “Co uděláš nejdřív, až dorazíme do Gallirei?“ vysoukala jsem konečně ze sebe otázku. Snad se jí chytí.
Ale kam potom půjdeme. “Do Gallirei, přirozeně,“ odpověděla jsem, jako kdyby nebylo nic nad slunce jasnější. Velmi odbře jsem věděla, na co se opravdu ptala. Ale na to jsem odpověď neměla. Jak bych taky měla vědět. Nikdy jsem nevěděla. Ale přesto jsme šly. Pod mým vedením. Za tu celou dobu jsem na sobě nenechala znát žádné pochybnosti a byla jsem odhodlaná v tom pokračovat. I kdyby mě to mělo stát můj život. “Měla jsem pocit, že ze tímhle lesem je ještě jeden, větší. A čím větší les, tím větší šance na potravu. Co na to říkáš? Vyrazíme tam ráno?“

Makadi si samozřejmě mého neopatrného přeřeknutí všimla. V duchu jsem zaklela. Měla jsem si dávat větší pozor na to, co říkám, hlavně když vím, že jsem unavená. Makadi si nezasloužila takové zacházení. Nechtěla jsem jí dělat starosti ještě s tímhle. Povzdechla jsem si. Už nebylo cesty zpět. “Ale ne,“ zasmála jsem se rozpačitě, “Neboj. Jen jsem se snažila vymyslet něco povzbuzujícího, co by nám pomohlo v cestování. Jen jsem si neuvědomila, jak špatně to vyzní,“ vyšla jsme s pravdou ven. Nechtěla jsem jí ublížit. Už zase myslí na svou smečku. Kdy jí dojde, že jsem ji odtamtud jen sobecky vytáhla? Trápilo mě, že vidím na její jindy veselé tváři tak ponurý výraz. Tohle si nezasloužila. “Omlouvám se. Tahle situace je dost těžká pro nás obě. Společně to ale jako vždy zvládneme. Že?“ mrkla jsem na ní.
Upřímně jsem v to doufala. Doufat ale neznamená věřit, že? ozval se otravný hlásek, který jsem tvrdě zamáčkla. Teď nebyl čas na pochyby. Buď to zvládnu a přežijeme, nebo umřeme. Maeve mě za to bude nenávidět. Počkat, ona mě už nenávidí. Za to, že jsem ukradla jejího syna, co jí byl nejdražší dcerkou. Pobaveně jsem se usmála při vzpomínce na její skrývanou nevraživost. Možná tušila, že pro duo matka s dcerou nejsem nejlepší. Podívala jsem se znova na Makadi a jako vždy mě ohromily její velké zlaté oči. Ale byla bys mnohem radši, kdyby ty oči byly jeho, že? Dívaly se na mě s takovou důvěrou, až jsem měla pocit, že by se celý svět mohl kolem nás rozpadat na prach a stejně by u mě hledaly oporu. Nebo by sis to přála, že? Aby na tobě byl někdo tak závislý. A mohla bys ho mít pro sebe.
Pořád jsem se utápěla v těch zlatavých propastech. A přesvědčila i samu sebe, že ta následující slova jsou pravda. “Slibuju,“ odvětila jsem jí pevným hlasem. A věřila jsem tomu taky. “Ostatně, necítíš to taky? Ve vzduchu. Mám pocit, jako kdyby se mi posledních pár hodin dýchalo o trochu líp. Třeba to vzduchem všechno začíná,“ prohodila jsem rozverně a pohledem jí pobídla k rozvedení mojí myšlenky. Mezitím jsem vyhlédla ven. Ještě pořád se smrákalo. Neusadily jsme se příliš brzo? Třeba o pár stromů dál je nějaká zastrčená nora, dumala jsem, ale hned jsem otočila zrak ke svojí společnici a věnovala jí svou plnou pozornost.