Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Vyhlídka

Hlava se mi začínala točit víc a dostala jsem dojem, že to asi nebude tak v pohodě, jak jsem si původně myslela. Do háje… Ale aspoň že mě Makadi začala uklidňovat. Třeba mě má vážně ráda, možná mám fakt šanci, prolétlo mi hlavou a pousmála jsem se na ní. “To máš pravdu,“ zasmála jsem se a najednou se mi šlo o moc lehčeji. “Máš pravdu…“ zamumlala jsem s úsměvem, zatímco jsem se dívala na jeho obličej. Jak nějaký vlk může být tak skvělý a laskavý? Ukradla jsem ho z jeho domova, jeho smečky a… On za mnou stále věrně jde i když jsem neskutečná svině. Je skoro dokonalý. Jen kdyby věděl, že je vlkem…
“Děkuju, to jsem potřebovala,“ vděčně jsem se usmála a tvářila se, že neslyším to o naší bývalé smečce, jen jsem neurčitě pokývala hlavou. Víš, že předstírání, že něco neexistuje, ještě nikdy nic nevyřešilo? Teď jsem ale byla šťastná. Ve své spokojené, jedem zastřené mysli jsem neměla nejmenší místo na jakékoliv pochyby a negativní myšlenky. Je tu se mnou. Jsme spolu a je to úžasný. Společně všechno zvládneme a zůstaneme navždy spolu, snil dál můj omámený mozek. Byla jsem tak opojená vítězstvím, že mi ani nevadilo, že jsme právě vstoupily na území smečky. Společně to zvládneme.
“Tohle je cesta za štěstím,“ prohlásila jsem sebevědomě. Bude i tohle naše štěstí? “Jsme… Ve smečce,“ oznámila jsem očividné. Už jsme nemohly ani couvnout, vlézt na území smečky bylo něco, nad čím žádná alfa nemohla mávnout rukou. Jsi si si opravdu tak jistá? Usmála jsem se na Makadi, protože jsem právě dělala to, co si přála. Věřím, že ti vlci budou laskaví a nezničí ho. Zhluboka jsem se nadechla a hlasitě zavyla. “Chtěla jsi do smečky, tak to můžeme… Zkusit,“ něžně jsem se na ni usmála. Pro něj cokoliv.

← Midiam

Nestálo se mi moc dobře. Cítila jsem se divně, jakoby mezi mojí kůží a zbytkem těla byla malá mezera. Nevěděla jsem, jak ten pocit popsat, ale radši jsem se ani o to nesnažila. “Mám takový pocit… Že to bude dobrý. Lepší než teď,“ usmála jsem se a ani neměla sílu zakrývat, že jsem unavená. Makadi ale z očí čišelo úplně to stejné. Jenže já si za to může sama. On… Ona… Nemůže za mou hamižnost. Že jsem chtěla Makadi jen pro sebe a bláhově si namlouvala, že ho přesvědčím, že je vlkem, projelo mi hlavou, zatímco jsme se hrabaly do… Kopce.
Skvělý nápad, Lilith. Vybereš si největší krpál a pak se divíš, že je ti v tomhle stavu špatně a točí se ti hlava. Měla jsem dojem, že toho už moc nezvládnu. Skvělý nápad, jak se zabít. Můžu rovnou skočit. Nikdo mě nezastaví, snila jsem morbidně. Věděla jsem, že by to Makadi neudělala. Nestihla by to. A pak… Mohla by si přece najít novou rodinu. Jenže to bych jí nemohla udělat. Samotné pomyšlení na to mě bolelo.
Vrhla jsem po Makadi zaražený pohled. Co tím myslela, že si to vybírá pořád mě? Bylo v tom něco zákeřného? Nebyla jsem si jistá. Nepoznávala jsem ten tón. “Maki… Omlouvám se,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. “Vím, že tě to cestování unavuje. Myslela jsem…“ zarazila jsem se. Už jsem ani nevěděla, co to blábolím. Byla jsem pořád tak moc unavená a ty bobule tomu moc nepomáhaly. Co ale teď sakra dělám? Přece se jí teď a tady nepřiznám! “Chci pro nás obě lepší život. A slibuju, že ho budeme mít, dobře?“ důrazně jsem se jí podívala do očí. “My to zvládneme. Společně, jsme silné. Postaráme se o sebe, jo?“ slova se mi sypala z úst, ani jsem nevěděla, jak.
Už jsem před tím nemohla utíkat. “Vím… Vím, že chceš víc přátel.“ Musela jsem se o ní postarat. Udělat to pro něj. A i když to znamenalo, že já se o něj nedokážu postarat. Třeba… “A nemůžu ti je upírat. Pokud… Pokud chceš si najít smečku, nebudu ti bránit…“ vydechla jsem. Měla jsem pocit, že to točení hlavy začíná být horší a horší. Už jsem skoro ani neviděla, kam jdu a tak namísto na vrchol kopce jsem zamířila dolů.

→ Borůvka

Ve chvíli, kdy se mě dotkla Makadina hlava, úplně jsem roztála. Skoro bych se rozbrečela z té tělesné blízkosti, která stejně nic neznamenala. Vlk se tě jen jemně dotkne a ty už bulíš? Ha! Prý vlk. Troska jsi. Bolestně jsem zavřela oči, ale neodvážila jsem se ani pohnout. Co kdyby se rozhodla, že už se o mě opírat nechce. “Díky bohu,“ vydechla jsem a nevědomky se víc k ní přitiskla. “Už jsem myslela, že začínám šílet. A nebo tu jsou všichni vlci trochu na hlavu,“ přemýšlela jsem polohlasem, ale pořád si užívala toho tělesného tepla.
Ta úkryt smečky jsem radši nereagovala. Jaký blázen by cizince zval, aby šel do jeho smečkového ÚKRYTU? Jen nezodpovědný hlupák, nic jiného nemohl být. Škoda, vypadal docela mile. Ale víš jak to s těmi obvykle končí, připomněla jsem si. “Za těch pár dní jsme potkaly docela dost vlků,“ prohodila jsem zamyšleně. “Třeba je tohle dobré místo na to, abychom tu chvilku zůstaly,“ navrhla jsem, protože jsem už z hledání neexistující země byla unavená, Jen si to přiznej. Žádná Gallirea neexistuje. Je to nej výmysl. Ale tenhle kus země by mohl na chvíli představovat… Úkryt. Domov ne. Jen úkryt.
Po její další poznámce jsem se rozesmála. “Věř mi, nikdy jsem to neplánovala. Vlk si otrvau nevybírá, ta si vybere jeho,“ chechtala jsem se, ale ty pohyby vytvořily dojem, že mě Makadi hladí, ne jen se opírá o jedinou měkkou věc v okolí. Najednou se příjemné teplo změnilo na silný žár a já se už nemohla vydržet. Ještě chvíli bych tak zůstala a spálilo by to mě, ale i jí. Jeho. Všechny tři. Potácivě jsem vstala. “Myslím, že už je mi líp, můžeme vyrazit,“ navrhla jsem a doufala, že na mě není vidět to, že je mi pořád špatně. Ležení by ale nepomohlo, tohle se muselo rozchodit. K čertu se všemi smečkami. Nechtěla jsem do žádné. Vydala jsem se pro to úplně opačným směrem. Ten světlejší vlk měl smečku na jihovýchod, tmavší na západ. Řešení? Sever. Tam jsme ještě nebyly a to by v tom musel být čert, aby tam byla další smečka. Takové náhody nejsou.

→ Vyhlídka

Na moje sténání odpověděl ten nejsladší jemný hlas a pomalu jsem přestávala panikařit. Je tu se mnou. Nejsem sama. Svět sebou přestával houpat a přestávala jsem mít pocit, že létám. “Děkuju. Děkuju, že jsi tu se mnou,“ zašeptala jsem a dostala dojem, že asi stále nejsem úplně při smyslech. Skoro jsem i cítila její, jeho… Kdo by to řešil. Tělesné teplo skoro sálalo až ke mně a skoro se zdálo, že roztávám z toho hrozného snu.
“Co… Co se stalo?“ zašeptala jsem a proti své vůli otevřela oči. “Je mi špatně,“ hlesla jsem, ale pak se zarazila. Makadi byla se mnou, ale také tu byli další dva vlci. Pořád jsem ještě viděla zvláštně a celý svět se podezřele vlnil. Jenže oni tu opravdu byli. Stočila jsem zrak k Maki a doufala, že ho nemám tak zamlžený, jak se mi zdálo. “Kdo to je?“ přivřela jsem nedůvěřivě oči, když jsem se opět podívala na ty dva.
Ani jsem nečekala, že můj ostrý pohled bude tak funkční. Jeden z nich se sebral a s posledními slovy se sebral k odchodu. “Rozmysleli? Co?“ pomalu jsem zopakovala. Co se tu mezitím stalo? Dostala jsem se do nějaké děsivé alternativní reality? Jsme mrtvá a tohle je můj trest? Nebo se mi to všechno jen zdá? Ten druhý tu ale zůstal a řekl… Že je v další smečce? Nechápavě jsem zamrkala. Kolik smeček tu vůbec bylo? Po tak dlouhé době prázdnoty…
Měla jsem pocit, že bych se ho měla na něco zeptat, zeptat ohledně smečky, ale nemohla jsem to uchopit, proklouzávalo mi to mezi čelistmi jako kluzká ryba. Nakonec mi alespoň objasnil, co se tu dělo. Se zafuněním jsem oči zase zavřela. Aspoň jsem už věděla, čím to bylo. “Tak to… pak chápu,“ zamumlala jsem. Slyšela jsem, že se to několika vlkům stalo. Ale taky jsem slyšela, že se někteří kvůli tomu vrhli z útesu. Rozhodně ne něco, co bych chtěla zažít. “Omlouvám se, ať jsem v posledních chvílích dělala cokoliv,“ řekla jsem nejistě, ale bála jsem dodat otázku, CO jsem vlastně dělala.
Lepší radši nevědět, usoudila jsem. Ještě nás ovál příjemně teplým závanem, nasměroval na smečku a byl pryč. Jihovýchod, tak můj směr nebyl zas tak špatný. Bohužel. S dalším z povzdechů, jsem natočila hlavu k Maki a pousmála se na ni, aby si nedělala starosti. Ještě pořád mi nebylo úplně dobře, ale to neznamenalo, že jsem to hodlala dávat moc najevo. “Jací ti vlci byli? Mám dojem, že jsem si s nimi moc nepokecala,“ nadhodila jsem a po chvíli ještě dodala: “Co bys chtěla dělat teď? Kam půjdeme? Ti vlci mluvili o smečkách…“ poslední věta mi omylem vyklouzla, ale byla jsem moc vyčerpaná, aby mě to zajímalo.

Jazyk se pomalu zatahoval dovnitř a přinášel s sebou tu nepříjemnou trpkou chuť. “Proč život musí být tak trpký?“ zeptala jsem se se slzami v očích těch očí, které nade mnou levitovaly. “Je to fakticky nefér a… Hej! Kam letíš!“ křikla jsem po nich, ale už byly pryč. “Neopouštěj mě,“ zašeptala jsem se vzlykem ale už byly pryč. Přivřela jsem oči a všechno se začalo slévat do tmavé šedi. Všechno.
Náhle se ozval znova ten otravný hlas. Tendrilák! Jo jasně a kdo za to může? “Běž s těmal svýma chlupama někam!“ zavrčela jsem na něj, ale pak jsem zmlkla, protože moje proměna začala dostávat pořádné podoby. Už je to tady! Už se změním na nádhernou, pestrobarevnou žíželu, která bude turborychlostí brázdit klínu. “Turbohlína!“ vykřikla jsem a pozorovala, jak zy mnou zůstávají moje duhové zbytky. “Jsem jak vítr v hloží!“ pochválila jsem se.
Hlínou bylo pořád těžší a těžší se prodírat. Byla až tak tvrdá, že mě zní začala bolet hlava. “Au…“ zakňourala jsem a v tu chvíli jsem uviděla Makadiho. Byla tma, ale na nebi svítil měsíc, který ho ozařoval. Ne, počkat, to on sám vydával světlo. Přímo božské světlo. “Makadi,“ vydechla jsem, jakobych to jméno vyslovovala poprvé. Zdálo se mi to tak. “Makadi, Makadi, Makadi, ach, Makadi,“ šeptala jsem. “Jsi pro mě ten nejdůležitější vlk na celé zemi, víš o tom, že?“ pokračovala jsem šeptem dál. “Nemůžu bez tebe žít, kdybys tu nebyl, asi umřu, víš to, že jo?“ naléhala jsem na něj dál. “Jsi světlo mého života,“ vydechla jsem a v tu chvíli se ozval hlasitý zvuk, až jsem s překvapením nadskočila. (//prd :D) “Oh, kdo na nás útočí? Já tě ochráním, Makadi! I kdybych měla položit za tvá hezká kukadla, která se neroztékají, svůj život!“ zuřivě jsem hrabala tlapama do vzduchu, abych odehnala příležitostné nestvůry. “Budu tě chránit a povedu tě až do té doby, než opravdu najdeme Gallireu! Protože ona existuje! Musí! A pak budeme všichni šťastní…“ můj hlas pomalu ztrácel na hlasitosti, než utichl úplně a všechno začalo černat.
…
Pomalu jsem se probouzela, ležela jsem na mokré trávě a byla jsem úplně stejně mokrá. Nemohla jsem myslet, protože celá moje bytost se zaměřovala na žaludek. Konečně jsem pochopila to říkají, že žaludek je jako na vodě. Zdálo se, že pokud se jen trochu pohnu, vyletí mi celý jeho obsah vzhůru chřtánem. Chudák ten jelen. Narazíme na vlčici, která nám z dobroty srdce nabídne svou kořit a já ji potom někde elegantně vyzvracím. “Makadi?“ zašeptala jsem, protože moje věrná přítelkyně musela být někde nablízku. Vždycky byla. A teď by se mi její pomoc náramně hodila. “Maki, mě je hrozně zle. Nebyl ten jelen přece jenom otrávený? Nebo to bylo tou mořskou vodou?“ šeptala jsem, protože jsem se bála, že pokud se víc pohnu, budu opravdu zvracet. V uších mi trochu hučelo, ale zdálo se mi, že tu mluví i někdo jiný. To je zvláštní… Vůbec si nepamatuju, že bychom někoho dalšího potkaly.

Všechno se točilo! Všem narostla křídla a teď tu jen tak polétávali, bez smyslu a života. Jen prostě tak. Jako kdyby se prostěě rozhodli mě rozčilovat. Jediné, čemu jsem byla vděčná, byl fakt, že se ty dlouhé tendrily proměnily na křídla. “Jen tak je ti dobře! Jen tak, že! To máš za to, že ty tvoje chlupy jsou tak dlouhý, že se do nich zamotávám,“ zavrčela jsem na ně. “Haf! Haf! Hafněte všechny poletuchy! Vy neřádi! Nejvyšší si to s vámi vyřídí, to vám povídám.“ štěkala jsem po nich.
Pak jsem ale zmlkla. Všechna zlá oka se podívala na mě a jako na povel se rozhodla roztét se. Kapala ve velkých olenatých kapkách a zamazávala mi obličej i srst. “O… omlouvám se, nechtěla jsme o tom mluvit, netop mě, prosím,“ vyjekla jsem a snažila se narůst z hlavy pařezy, abych jimi odehnala příležitostné vrahy. Těm to teda nedaruju! Takhle mě očumovat. Navíc si se mnou povídaly! “Tak so teda ne! Já nejsem… nejsem žádná dáma, drahý pane!“ zavrčela jsem na jediná slova, která ke mně pronikla. “Já jsem naprosto počestná makrela, pane! Copak jste si toho nikdy nevšiml? Hele, mám křídla, dokonce,“ zaplácala jsem tentokrát svými tendrily.
Jestli si to ten floutek nerozmyslí, zahihňala jsem se. Kapal mu totiž celý obličej. “Kape ti obličej, kámo,“ zakřenila jsem se, jako kdyby na světě nebylo nic lepšího. Úplná paráda. “Aspoň že ti neteče oko. Lišky je mívaj docela rád. Dávaj si je s liškama a kuřátkama k obědu,“ zamrmlala jsem a povzdechla si šťastně. Najednou jsem se cítila, jakoby všechna tíha světa pomalu odcházela a já se roztékala a vpíjela do trávy.
“Maki? Až se úplně vsáknu do země, udělej mi to radost a projdi se po mě. Třeba ti kus mě uvízne na tlapkách a já se… hehehe, vsáknu i do tebe,“ zachichotala jsem se. “Tak by mi bylo dobře. Být prostě sliz, nechtěla bys to být taky? Protože, víš, co… Když jsi vlčice, můžeš bejt i sliz, ne? Vlk si prostě může jen přát a stane se to,“ zastavila jsem se v pohybu a tupě jsem se zadívala do nebe. “Blé,“ řekla jsem, abych dala najevo svému jazyku, aby se uráčil vrátit zpátky do tlamy. “Nejejtej ty smde a vať se spápky do pamy,“ zanadávala jsem mu a s uspokojením sledovala, jak neochotně slétá zpátky dolů.

Stále se nepohnula, pořád leží na zádech, jen hlavou otáčí z jednoho vlka na druhého a ke konci postu civí do nebe s vyplazeným jazykem.

Myslela jsem, že Makadi naváže na můj vtípek, ale spíš to vypadalo, že jsem ji zasadila brouka do hlavy. Tos tomu fakt dala. Že se neumíš udržet a nezačít radši normální konverzaci, že? Potřásla jsem hlavou. Poslední dobou bylo už cestování únavné a nemohla jsem se jí divit, že takhle reagovala. “Vždyť to byl jen vtip,“ řekla jsem po chvíli, protože jsem se začala cítit trochu trapně. Chtěla bych ještě něco dodat, ale nějak mi docházela slova a Makadi nejevila známky zájmu o konverzaci. Už ji to se mnou nebaví. Radši by byla s kýmkoliv jiným. Proto chce tak moc do smečky.
Na další debaty už ale nebyl čas, protože jsme začaly pozorovat toho vlka. Co mu sakra je? Někdo by ho měl brzo zbavit trápení, tohle je hrozné. A nechutné, pomyslela jsem si zhnuseně, ale zároveň musela uznat, že kdyby nebyl retardovaný, byl by docela roztomilý. Ale ne tak moc jako Makadi, co? “Já… Nevím,“ zamrmlala jsem jako odpověď na Makadinu otázku. Chtěla bych dodat taky tu poznámku o zabití, ale to b Maki nenesla dobře. “Třeba je takhle retardovaný od začátku. Možná je to sourozenec Kaleo a ve skutečnosti je Kaleo z rodiny nejnormálnější,“ dumala jsem zamyšleně. Aspoň by to vysvětlovalo Kaleinu podivnost. A byla by to úleva, že není ještě horší.
Vtom najednou okolí utichlo. Podezřívavě jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Tahle země rozhodně nevypadala moc bezpečně a pokud vlčice umí ovládat led (a tak kohokoliv bez mrknutí oka probodnout, protože na co jiného by to používala, že), kdo ví, co jiného se tu skrývá. A vskutku, brzo se objevil další vlk, který něco křičel. Cože? Voda?
Rozhodně jsem nebyla připravená na tu vlnu, který se najednou řítila k nám. “Pozor!“ vykřikla jsem na Maki a přiskočila k ní, na už i tak vlhké trávě mi to ale podklouzlo právě v té chvíli, kdy se k nám řítila ta vlna. Nestihla jsem nic udělat, do chřtánu se mi najednou vlilo spousta bahnité vody a pár kamínků. Zalkla jsem se a s nechutí to polkla. “No fuj,“ oklepala jsem se. “Ta voda asi možná bude taky otrávená, mám po ní nějakou divně hořkou chuť,“ prohlásila jsem znechuceně a se zájmem pozorovala, jak se Makadi roztéká oko jako prasklé vejce. “Kape ti oko,“ zahihňala jsem se. “Pozor, aby ti ho nešla vypít liška, těch hezkých očí by byla škoda,“ zamrkala jsem na ní koketně. Vtom se ozval křik tak ostrý, že jsem se prudce otočila. Nebo se točila země a já stála na místě? Možná jsme se točily obě, ale každá proti sobě. To by asi vysvětlovalo ty tancující mravenečky, kteří ubírali té lišce jeden zrzavý chlup po chlupu. “Ty…. Liško!“ vykřikla jsem na tu potvoru a sežehla ji pohledem. “Ne abys mému kamarádovi vypil oči, jsou totiž moc… moc… prostě mocaté!“ vrčela jsem na něj.
Vtom mu přišel další komplic. “Hej, ty… zelenáči…“ zamrmlala jsem přidušeně, protože se mu chlupy z ocasu prodloužily a začaly mě hladit na krku. To jsem mu jen tak nedala. “Haf! Haf! Hafni ti zlosyne! Běž do háje i s těmi tvými tendrily! Žádní hladící ani škrtící služby nepotřebujeme, my tu jsme slušné seskupení ovčat!“ vrčela jsem přidušeně. “Maki! Utíkej! Nenech ho vypít tvoje hezké oči! I když má padesát metrů. Když se přikrčíš, jeho uši na tebe nedosáhnou.“

Inspiruju se Elisou. Pro pozorovatele se Lilith nejdřív vybrala směrem k Sigymu, pak se potácivě otočila směrem ke Castorovi, pak ale zakopla a začala na něj vrčet, zatímco leží na zádech a mračí se na něj.

← Středozemka

Moje mokrá nálada trochu pookřála, když se mi Makadi svěřila. Měla strach úplně stejně jako já. “Ach, Maki,“ povzdechla jsem si a přitočila se k ní blíž, aby se naše boky dotýkaly. Doufala jsem, že jí tělesná blízkost trochu pomůže a pozvedne náladu. “Popravdě, já byla z Kaleo taky dost vykolejená,“ přiznala jsem se a projednou jsem se necítila jako totální lemra za to, že říkám, co si myslím. “Pochybuju, že jsou všichni stejní. Kaleo je prostě…“ zarazila jsem se, nevěděla jsem, jakým slovem ji pojmenovat. “Popravdě, v životě jsem nepotkala nikoho tak šíleného,“ zasmála jsem se a mrkla na ni. “Opravdu se neboj. Až někoho dalšího potkáme, uvidí, jak skvělá a úžasná jsi a bude tě mít rád takovou jaká jsi,“ řekla jsem, zatímco jsem se jí upřeně dívla do očí. Nejspíš až příliš upřeně. Co to sakra děláš? Nemůžeš, to nemůžeš jen tak říkat! To se neříká! Teď začne něco tušit, prohlédne tě až do posledního zrníčka a uvidí, jaká nicka jsi! A mít rád TAKOVOU jaká je! Pche, pokrytče! křičel na mě můj vnitřní hlas.
Znova jsem se odtáhla, protože to teplo, které se mi začalo šířit hrudí, bylo nesnesitelné. Nesnesitelně krásné. Nejradši bych se někam zahrabala. Někam hluboko, abych už nikdy nemohla vylézt. Jenže co by pak Makadi udělala? Nemohla jsem jen tak umřít hanbou. Musela jsem pokračovat a ještě navíc pokračovat v konverzaci, protože jsem se děsila, co se stane, až budeme moc dlouho mlčet. Třeba ohluchnu. Nebo oněmím. Zajímalo by mě, co přijde první, napadlo mě.
“Hele, jsi si jistá, že ses u toho ledu nepraštila taky?“ zašklebila jsem se na ní. “Třeba máme nějakou společnou halucinaci. A Kaleo byla jejím výsledkem!“ nadhodila jsem a byla tak trochu hrdá, že jsem konečně vymyslela nějaké nové téma k hovoru, ne znova se ptát na její názor na tu ovocnou smečku. “Popravdě, docela by do toho obrázku seděla. Nedávno bych ani nevěřila, že by něco takového mohlo existovat,“ šklebila jsem se hlavně při vzpomínce, jak jsem ji přiměla ochutnat stromovou kůru. Moc poslušná halucinace,
Docházely jsme k řece, která ale také nebyla opuštěná. Podezřele vypadající hrouda chlupů se pohybovala neurčitým směrem. Pomalu jsme přicházely k tomu stvoření a pomalu začínalo být jisté, že to je vlk. “Halucinace,“ vydechla jsem nevěřícně. “Třeba jsem fakt měla pravdu. Tohle už nic jiného než halucinace být nemůže.“ Zkusmo jsem natáhla tlapku k pozadí toho tvora, o kterém jsem odmítala přemýšlet jako o vlkovi, a šťouchla do ně. “Um, haló? Je tam někdo doma, nebo jsi už dočista přišel o rozum?“ zeptala jsem se toho zaraženě a pořád napůl čekala, že to bude nějaké léčka.

← Zlaťák přes louku vlčích máků

Až po odchodu Kaleo jsem si uvědomila, jaké ticho po ní zůstalo. Bylo milé, příjemné a známé. Možná až příliš? proletělo mi hlavou a překvapeně jsem zamrkala. Odkud se ta myšlenka vzala? Nebyla jsem si jistá. Otočila jsem se radši na Makadi, která byla stále tak podezřele ticho. Něco jí je. Jasně jsem to na ní viděla, ale nevěděla jsem, jako to říct. Na co se jí zeptat.
“Slyšela jsi Kaleo, říkala, že je tu hodně vlků,“ prohodila jsem. “Určitě někoho dalšího potkáme a… můžeme být přáteli,“ řekla jsem a snažila se necítit trapně. Postupně jsme vyšly z lesa, prošly velkou loukou a dostávaly se na další planinu. Byla vesměs prázdná. Stejně jako můj pocit uvnitř. Cítila se tak Makadi? Chyběli jí přátelé? Možná jsem tu celou situaci hodnotila až příliš krutě. Možná na světě jsou vlci, kteří ho přijmou takového, jaký je a… Citlivě mi pomůžou ho z toho dostat. Vždy si musíš všechno přivlastňovat, že?
Pomalu jsme šly severovýchodním směrem a Makadi konečně poprvé otevřela ústa. Její odpověď ale nebyla taková, jakou bych čekala. Byla… Z čeho má strach? Proč má mít strach? Já mám být ta, která ji ochrání. Tohle je k ničemu. “Maki,“ povzdechla jsem si, něžně do ní šťouchla čumákem a smažila se nemyslet, že z té vůně mi začala brnět až špička ocasu. “Prosím, netrap se. Společně všechno zvládneme, jo? Jo?“ důrazně jsem se jí podívala do očí. “Slibuju, že nikomu nedovolím, aby ti ublížil. A… Na světě jsou i dobří vlci. Zkusíme se podívat po té smečce a pokud tam nebudou milí vlci, půjdeme. Ale ani na okamžik si nemysli, že máš důvod se bát, dobře?“ mluvila jsem klidným hlasem, o kterém jsem doufala, že jí konečně vleze do hlavy a něco v ní změní. Třeba bych ho mohla použít aby si konečně uvědomil, že je samec, pomyslela jsem si a tu myšlenku opět silně zadusila. Teď nebyl čas na sobecká promýšlení. Makadi nebylo dobře a bylo to potřeba vyřešit. Moje potřeby přijdou na řadu později.
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale při dalším kroku ze mě najednou vypadly ty hezké bílé kamínky a spolu s nimi i chuchvalec srsti, který je doteď držel. “Do háje…“ zamručela jsem, protože jsem věděla, že teď je s sebou už nosit nemůžu, ale zase mi bylo líto je tu jen tak nechávat. Zklamaně jsem se rozhodla. Tady nebyly žádné stromy, kam bych si to mohla schovat. Co teď? Vtom jsem zahlédla v dálce dvě vlčí postavy. Podívala jsem se znovu na Maki a přemýšlela, jak by se jí líbila procházka za novými vlky. Nelíbila, usoudila jsem. “Je mi jich docela líto,“ řekla jsem směrem ke kamínkům. “Půjdu je nabídnout těm dvěma, třeba si je vezmou. Zatím počkej tu,“ řekla jsem jí, nečekala na odpověď a rozeběhla se za těma dvěma.
Snažila jsem se nemyslet na svůj stud a překvapivě se mi to docela dařilo. Když jsem k nim doběhla, zdálo se mi, že o něčem zarytě debatují. Chceš se s nimi vykecávat? Chceš? No jasně, že nechceš. “Hej!“ křikla jsem na ně a hodila kamínky jejich směrem. “Prý… Mají kouzelnou moc, pokud je spolknete. Za tři dny v noci pak získáte nadpřirozené schopnosti,“ prohlásila jsem naprosto vážně. “Ale užívejte střídmě!“ dodala jsem ještě v otočce a pak už jen pádila zpátky za Makadi.Už je nikdy neuvidím. Oni nikdy neuvidí mě. Nebudou si to pamatovat. Žádná trapná situace se nestala, přesvědčovala jsem se v duchu.
“Tak prý si je vezmou, docela se jim líbily,“ zalhala jsem Makadi s úsměvem, připojila se k ní a vyrazily jsme dál. “V dálce cítím řeku. Trocha neotrávené vody by bodla, co?“ šťouchla jsem do jejího boku s úsměvem a doufala, že už jí bude líp.

→ Midiam

Já a Kaleo jsme měly zjevně rozdílné názory na to, jak se dá zimní magie využít. Nebyla jsem si jistá, jestli to ale byly její představy, nebo to ta Kaya doopravdy dělala. Pokud opravdu dělá jen hezké tvary z ledu, je docela hloupá. A nebo je tahle země tak mírná, že obranu není potřeba? přemýšlela jsem a úkosem se podívala na Maki. Znova byla podezřele potichu. Musíme se té vlčice už zbavit, nedělá jí dobře, napadlo mě, ale zároveň jsem uvažovala, že tahle část by byla pro Makadi skvělá. Ovšem, do té doby, než se na ni nevrhnou s tím, že je vlastně vlk, dodala jsem suše. Musím ji nějak ochránit.
Trochu jsem při Kaleo pookřála, když zmínila, že ovládá vodu. Stejně jako já. Trochu jsem jí záviděla tu veselou náturu. Přemýšlela jsem, že bych se jí zeptala, jak to dělá. Já jen tušila, že voda bude mým živlem, ale nikdy se mi nepovedlo nic udělat. Nejspíš jsem doopravdy vadná. Její slova se mi ale už zase začala slévat dohromady. Bylo jich prostě hrozně moc. Příliš. Ani jsem si neuvědomila, jak jsme při společném cestování s Makadi mlčely. Tahle záplava byla… Skoro až nepříjemná.
Makadi, vzpomněla jsem si a pocítila skoro až stud, že jsem na ni chvíli nemyslela. Po hodně dlouhou dobu neopustila moje myšlenky. Nenápadně jsem stočila zrak jejím směrem. Aspoň, že reaguje, oddechla jsem si s úlevou. Neverbální komunikace, ale lepší než žádná. Pořád jsem měla trochu nesmyslný strach z toho, že jednoho dne přestane mluvit a reagovat na vše ostatní a… Další ráno se vzbudím a Makadi bude pryč. Pryč z mého života, navždycky. Už ho nikdy neuvidím. Už…
Otřásla jsem se, abych ze sebe sklepala ten nepříjemný pocit. Co mě to vlastně napadá? Kaleo mlela dál, už jsem ji ani nebyla schopná poslouchat. Začala jsem se cítit hrozně slabá, unavená z té nečekané sociální interakce, ale něco mi říkalo, že to je teprve začátek. Vtom se najednou Kalein hlas zvedl a překvapeně jsem zvedla hlavu, abych stihla zachytit její poslední slova o tom, jak se s námi loučí. ”A… Ahoj,” zamrmlala jsem zaraženě. Je to opravdu tak neslušné, jak si myslím, nebo prostě jiný kraj, jiný mrav?
Podívala jsem se na žlutavý kamínek u svých nohou. Líbil se Makadi? Měla bych mu ho dát? Jí. Měla bych ho JÍ dát, opravila jsem se v duchu mrzutě. Jenže Maki se dívala směrem za Kaleo. Asi ne. Proč by ji měly zajímat takové cetky.
”Jo, je to směr stejně dobrý, jako jakýkoliv jiný, tak proč ne?” trhla jsem ramenem a podívala se na ten kamínek. Mě se docela líbil. Měla jsem ale strach, že ho ztratím. Pár bílých jsem ještě měla s sebou, ale ty byly větší a dokázaly se uchytit na chuchvalci srsti. Tenhle ne. Rozhlédla jsem se kolem a vybrala si pěkný strom. Možná ve skutečnosti opravdu jsem ten bobr, uchechtla jsem se, odkousla kus kůry a za ní strčila ten kamínek. Jednou se pro tebe vrátím, slíbila jsem mu. ”Takhle se mi neztratí,” dodala jsem směrem k Maki a vyrazila předem určeným směrem. ”Až tu smečku najdeme, chtěla by ses tam přidat?” prohodila jsem žoviálně, jen tak mezi řečí a doufala, že není na mém hlasu poznat, jak se mi úzkostlivě stáhlo hrdlo.

→ Středozemní pláň (přes louku vlčích máků)

Podvědomě jsem se otřásla. Vypadalo to tu hůř než jak o tom Kaleo vyprávěla. Úplně jako po boji, pomyslela jsem si a byla opravdu ráda, že jsme tu nebyly. “Musela to být pořádná řežba,“ zamručela jsem a stočila pohled zpátky na Kaleo. Možná poprvé od té doby, co jsme ji potkali, jsem si ji pořádně prohlédla. Nevypadala velmi dobře. Možná to zkratkovité chování je způsobeno šokem? Třeba se tak vyrovnává s tím, co se tu stalo. nemohlo to být nic příjemného, uvažovala jsem a začalo mi jí být skoro až líto. Proč ale proboha, nabízí takovou práci cizincům? Z dobroty srdce?
Jedno jméno jsem si už pomalu začínala zapamatovávat. Kaya. Přivřela jsem oči, pořád jsem nedokázala uvěřit, že něco takového je vůbec možné. Co to bylo za místo, že vlci jsou schopni ovládat okolí? Narozdíl od Kaleiných nápadů jsem automaticky zabrouzdala myslí k militantním využitím této magie. Ale nebyla má. Měla bych se tedy od této Kayi držet dál. Já i Makadi. Jen tak pro jistotu.
Makadi se už začala zapojovat do rozhovoru. Dobře, smečku můžeme navštívit, Makadi zjistí, že je hrozná a budeme moct odejít. To zní jako plán, rozhodla jsem se. Jenže Kaleo ani netušila, jak se ta smečka jmenuje. “Jediná smečka v okolí a netušíš, kde se nachází?“ povzdechla jsem si, mírně otráveně. No, pokud půjdeme po čuchu, určitě na ni musíme narazit, ne? Nemáme až tak moc směrů na výběr. Jedním jsme sem přišli a dalším je moře. Takže zbývají dva. Nejlepší volbou pak asi bude jít středem těch dvou směrů? Severovýchod?
Po jídle jsem se cítila mnohem líp. Kaleo lítala někde kolem a s Makadi jsme hladově jedly. Byly tu ale věci, které byly potřeba vyřešit. Začínalo mi docházet, že se smečce vykrucovat nemůžu. Stejně zjistí, že je to jedna velká kravina a zůstane se mnou, pomyslela jsem si samolibě. “Maki? Můžeme se pak na tu smečku podívat. Jsme už najezené a i když Kaleo neví, kde to je, navrhuju, že bychom si vybrali nějaký směr, třeba severovýchod, a vyrazily tím směrem?“ navrhla jsem po tom, co jsem si olízala většinu krve z tlamy. “Kaleo vypadá jako schopný tulák, takže se sama o sebe postará a my si můžeme jít svou cestou,“ navrhla jsem, kdyby náhodou projevila starost o to modrooké třeštidlo. Možná, že jsem vůči ní začala pookřávat, rozhodně ale stále na plánu dne bylo se jí zbavit. Možná. Kdo ví. Asi jsem na ni ještě neměla náladu. Třeba, pokud se v tom širokém světě ještě někdy potkáme, tak… Pak.
To už se ale zmíněná znova přiřítila blíž. Zaujatě jsem si prohlédla tu věc, kterou přinesla. “Zajímavé,“ pronesla jsem dutě, protože jsem si nebyla jistá, co se na takovou věc má říkat. Gratuluju, že jsi taková šikulka, že najdeš svítící šutřík? Neměla bych ji ještě podrbat za uchem? Kdo ví, vypadá, že by se jí to i tak líbilo. “Ehm, je to moc pěkné,“ dodala jsem a doufala, že tímto je moje společenská povinnost hotová. “Ah, pravda!“ vzpomněla jsem si a vděčně mrkla na Maki. Skoro úplně jsem na ty svoje kameny zapomněla. Měla jsem je stále s sebou, schované za jedním zvláště veklým chuchvalcem chlupů, které vypadaly, že se jim vylínat ještě moc nechce. Třeba by se jí mohly líbit, napadlo mě a vytáhla jsem odtamtud pár těch šutříků. “Tohle jsme zase našly my. Klidně si je vem,“ navrhla jsem jí. “A… Myslím, že bychom se mohly přesunout zase dál? Mám dojem, že tudy proběhli nějací další vlci…“ řekla jsem mírně nervózně. Byli daleko, ale další dva vlci za tak krátkou dobu? Vůbec se mi to nelíbilo.

Šli jsme dál, přes to údolí, kudy jsme už šli předtím cestou k moři, tentokrát jsme ale šli vstříc tomu lesu, který jsme možná zahlédli před pár dny. Přece jenom jsme měly jít tamtudy, třeba bychom si dokázaly ukořistit kus masa. Teď tam stejně nebude nic, dumala jsem a už Kaleo začala vypouštět. Necítila jsem se v její přítomnosti dobře, ale to ani Makadi a tak jsem se donutila vsunout do konverzace. Na její poznámku o motýlích jsem jen zabručela a okrajově uvažovala, co by na to vlk asi tak měl odpovědět.
Naštěstí mi posléze začala odpovídat na otázky, takže jsem se už necítila jako páté kolo od vozu. Zkoumavě jsem na ni otočila hlavu, když prohlásila, že je tu vlků hodně. Začala pak vyjmenovávat všechna jména, která mi hned vyšuměla z hlavy, ale bylo jich vážně hodně. Poslední poznámka mě ale nepříjemně zarazila. “Co… Cože?“ vykoktala jsem. “Nikdo nedokáže ovládat led,“ prohlásila jsem pevně, ale možná s trochou strachu v hlase. Co se to děje? Kam jsme se to dostali? To kvůli té vlčici byla taková zima? zaplála ve mně zášť vůči té, na jejíž jméno jsem zapomněla dřív, než ho Kaleo stihla vůbec vyslovit. Kvůli ní jsme si tolik protrpěly a skoro zemřely?
Otevřela jsem tlamu, abych se jí zeptala na víc, ale ona mlela dál, ochotně vyprávěla o svých přátelích a já se snažila cítit otráveně. Jediné, čeho jsem dosáhla, byla jen mírná závist vůči vlčici, která si tak snadno dělala přátele. Asi pro to se nás nebála. V jejím světě jsou všichni milí a dělí se na přátele a ty, kteří se jejími přáteli teprve stanou. Hezký život. Zatímco jsem přemýšlela, povídala dál, ale už jsem ji poslouchala jen okrajově. Občas jsem pokývla, nebo zamručela, ale vypadalo to, že si vystačí úplně sama.
Podívala jsem se raději na Makadi. Žaludek se mi propadl o něco níž a Kaleo jsem vypustila už úplně. “Maki… Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí jemně. Nelíbilo se mi, jak se tváří. Je jí něco? Vadí jí, že jsem si začala vnímat toho druhého vlka? Potřebujeme zastavit? Je unavená? Umírá? Přes všechny starosti jsem si vůbec neuvědomila, že jsme už dorazily na místo, probudila mě až Makina otázka, při které jsem sebou mírně trhla. Smečka. Zase. Nedá si pokoj. “Tahle část země musí být hodně úživná, když je tu tolik tuláků… Jak jí říkáte?“ zamrmlala jsem bezmyšlenkovitě a pohledem vybídla Makadi, ať si kousne. Nakonec ale můj hlad předčil všechno dobré chování a vrhla jsem se do kusu masa sama.

Mírně jsem přivřela oči, ale radši mlčela. Nebyla jsem si jistá, jestli na tom jsou tak špatně moje komunikační schopnosti, nebo se na tyhle věci fakt nedá odpovědět. Možná kdybych byla trochu jiným vlkem, možná potom by se mi líbila a mohly bychom být kamarádky. Ale takhle? Dívá se vůbec na někoho jiného než na sebe? Vypadá být tak uzavřená ve své představě svého šťastného já, že se vrhá na každého, jen aby ukázala celému světu, jak je šťastná a veselá. Ten přerušený lov? Absolutně ji to nezajímá, přemýšlela jsem a ani si pořádně neuvědomila, že jí začínám opovrhovat.
Makadi se ale konečně začala rozmlouvat. Kdyby tu nebyla tamta, mluvila by úplně normálně, odfrkla jsem si a na její omluvu s lovem jsem jenom přikývla, jakože to přijímám. Nepřijímala jsem od ní nic. Ale hádat se o tom, co se už nedá změnit? Mohla bych ji donutit ulovit jídlo pro nás obě. Mohla jsem jí říct, že jsme lovily srnku a pak ji přimět, aby ji ulovila sama, snila jsem, ale stejně bych se to nikdy neodvážila.
Přikývla jsem na její otázky ohledně bobra. Jasně že jo. Jasně, že všechno, o čem jsem mluvila, byla pravda. Pak se ale opravdu vrhla k tomu stromu. Oči mi pobaveně zářily, když ho olízla. Už nejsem jediný pitomec. Vyhrála jsem. Makadi se ale vedle mě tvářila, jakoby mě nikdy v životě neviděla. Jemně jsem se k ní naklonila. “No tak, je to jen legrace. Chtěla jsem vědět, jestli ji k tomu opravdu dokážu přemluvit,“ šeptla jsem k ní tiše. Doufala jsem, že mě za to nebude odsuzovat. Snad. Vždyť jsem si jen dělala srandu, ne?
Opravdu jsem neměla na nějaké cizince náladu, ale tak jsem si už řekla, že když tu je, možná to Makadi pomůže. Ať se celý den netváří jako na pohřbu. Pokud bude šťastná ona, budu šťastná i já. tak to funguje, že? Vděčně jsem přikývla na její návrh, ať se konečně vydáme za tím jelenem. Konečně nějaký dobrý návrh. “A co ty tu vlastně děláš… Tak sama?“ zeptala jsem se. “Ehm, myslím teda… Už hodně dlouho jsme nepotkaly žádného vlka a teď jsi tu ty… A mluvila jsi o tom, že jsi toho jelena ulovila s více vlky, ne? Co tak najednou?“ ptala jsem se a nenáviděla fakt, že můj hlas zněl tak nejistě. Proč nemůžu být tak sebevědomá, jak bych chtěla?

→ Zlaťák přes Údolí Morény

Na chvíli jsem zavřela oči. Měla bych to vzdát. Nemá to smysl. Jako kdyby něco někdy mělo… projelo mi hlavou a mělo to podezřelou pachuť blížící se porážky. Chtěla jsem vyhrknout, že mám přece pravdu, chtěla jsem s tím vlkem zatřást, aby se probudil. Ale jako nikdy dřív jsem to neudělala. Nemělo by to totiž smysl. Jako vždy. Možná je tak šťastnější. Možná že je to i tak lepší. Stačí do konce života cestovat v osamění. Vyhýbat se vlkům a všechno bude v pohodě. Nikdo nic nezjistí. Nikdo nic nepozná. Já umřu jako stará panna a Makadi jako šťastná stařena.
Kéž by byl život tak jednoduchý. Chvíli mi trvalo, než jsem se oklepala po nájezdu té šílenkyně. Tak nějak jsem doufala, že se třeba Makadi ozve a já budu moct jen tak postávat kolem, ale ta se k tomu neměla. Neodpovídala dokonce ani na moje otázky, jen na mě vrhala vyděšené pohledy. Nebo se mi to alespoň zdálo. Nechtěla jsem. Fakt jsem nechtěla se s ní bavit. Ale co jiného mi zbývalo?
Začala mlít něco o té mršině. Že to ulovila s mnoha vlky? Tak to tam už nic nebude. Ostatně, co je to za vlka, co se dělí s cizinci? dumala jsem bezděčně. Vlčice ale nevypadala nebezpečně. “No, vzhledem k tomu, že jsi nás zrovna vyrušila při lovu, nějaké maso nám dlužíš,“ prohlásila jsem nakonec, aby se nakonec nerozhodla, že nám vlastně nic nedá. Letmo jsem taky zvažovala možnost sníst ji, ale to by Makadi neschvalovala a ostatně já taky vlky nežrala. Nesnaž ses tvářit jako zlosyn, když jsi jen srab, rýplo si do mě moje svědomí.
Nadechla jsem se, abych se zeptala na detaily ohledně toho jelena, vlčice vypadala dost pomateně na to, aby to ve skutečnosti bylo jen vyzáblé mládě. Ta ale pokračovala s neskutečnými tirádami dál. Já měla hlad, bolely mě nohy a byla jsem unavená. Navíc, bolel mě bok po dopadu. Náladu jsem něměla zrovna nejlepší, a když jsem už měla na jazyku nějakou sarkastickou poznámku o tom, ať si to zjistí sama, mě něco napadlo. Pousmála jsem se. “Ha-lu-ci-na-ce,“ důkladně jsem vyslovila to slovo, “jsou takové zvláštní pocity, které získáš, když sníš něco s neobvyklými schopnostmi. A ta kůra stromů může být skoro jakákoliv, nonšalantně jsem se vydala k náhodnému stromu. “Pak se ale můžeš třeba cítit jako bobr,“ navrhla jsem. Nebo jako pitomce. Nebo obojí najednou, dodala jsem v duchu. “Nejlepší je ale ta světlá část přímo pod kůrou, ukážu ti jí,“ řekla jsem a zubama utrhla kůru ze stromu. Znova jsem si připadala jako ten pitomej bobr, skoro jsem cítila, jak se mi ocas mění na plácačku. “Zkus to,“ vybídla jsem jí. Aspoň nebudu jedinej pitomec v okolí. A třeba se zabavím, pomyslela jsem si zle, ale spiklenecky mrkla na Makadi, že to nemyslím úplně vážně.
Vlčice na nás vyhrkla ještě svoje jméno a než jsem si stačila vymyslet nějaké falešné, Makadi už otevírala tlamu. Neříkej svoje pravé jméno, neříkej svoje pravé jméno, neříkej…. Sakra, zaklela jsem v duchu. Pravidlo číslo jedna, nepředstavovat se cizincům. Teď už by to ale bylo divné, kdybych se nepředstavila stejně. “Lilith,“ zamrmlala jsem. “A pak bychom se mohly podívat za tím tvým jelenem?“ navrhla jsem. Naděje se vlk vzdává jako poslední.

Trochu mě píchlo u srdce. popravdě, hodně píchlo. Ale jakoby to nebylo něco nového. Jasně, vlk může předstírat jen jednou. Ale vlk předstírající že je vlčice předstírající, že je bobr, je už fakt moc, pomyslela jsem si kysele, ale navenek jsem se pousmála. “No jo, vlčice je fajn. Moc fajn. Bobr je asi něco náročnějšího. Co třeba zkusit s předstíráním něčeho jiného? Třeba předstírat, že jsi vlkem?“ zasadila jsem svou ránu. Byl to ale takový výstřel do prázdna, nic jsem od toho nečekala. Od svých pokusů jsem stejně nečekala už nic, ale stejně jsem neodolala kyselému úšklebku, když dodala, že by radši byla vlčicí. To víš, že jo.
Už jsme se ale blížily k tomu zajíci. Byl sice jen jeden, ale to je pořád lepší než kůra stromů. Pak se ale ozval hlas, já se překvapeně trhla a zajíc zmizel. Tohle fakt nebylo dobrý. Prudce jsem se otočila, odhodlaná si vztek vybít na té nešťastné duši za námi. Ta na nás ale hned něco spustila o končící zimě, sněhu a dalších kravinách. Zarazila jsem se. Co se to děje? Čekala jsem nějakou zradu. Vlčice ale pokračovala dál a já cítila Makadin tázavý pohled.
Sakra.
Co udělá, až si všimne, co Makadi je? Musím to nějak zakecat. “A… ahoj,“ vydala jsem ze sebe přidušeně. Maki byla ta půlka dvojice, která se líp seznamovala. Jak jsem měla sakra na něco takového reagovat? Skoro jsem nestíhala vnímat, co se to z ní vlastně sype. Jaká hra? Soutěž? Hledání květin? Jakože cože? Tohle opravdu nebylo normální. “Bylo v té kůře něco, že mám halucinace, nebo to taky vidíš? prohodila jsem tiše směrem k Maki. Poslední slova té vlčice mě ale upoutala. Nastražila jsem uši. “Jelen? Kde?“ zpozorněla jsem. Za pořádný flák masa bych i byla ochotná sze sebe chvíli dělat šaška Všechno lepší než kůra stromů.