Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Olízla jsem si tlamu. Ta tůňka se mi docela zamlouvala a kdybych neměla žízeň, asi bych se šla napít. Takhle jsem ale zůstala stát o Wizku, která mi právě vysvětlovala, proč se mě ptala na vodu Problém byl v tom, že jsem absolutně nechápala, o čem to mluví. Jaká Smrt, co? Život? O čem ta pomatený vlčice mele? Mluvila o tom jen tak mimochodem, že jsem pochopila, že je to v této zemi nejspíš úplně běžné. Chvíli jsem na ni jen mlčky zírala a čekala, jestli mi to vysvětlí.
Pak mě to ale náhle docvaklo a všechny iluze o poměrně hezké smečce (která možná kradla vlčata), se rozpadl na prach. Ó ne. Jen to ne. Ne ne ne. Prosím. Utekla jsem od jedněch fanatiků, abych o pár let později přidala do podobného seskupení. S Makadi se nám povedlo přidat se do smečky vyznávající další božství. V duchu jsem úpěla. Byl ještě čas utéct? Najednou jsem neměla sebemenší chuť zůstávat v přítomnosti této fanatičky, která se nejspíš po nocích modlila a pak si vymyslela, že to jí neexistující božstvo obdařilo skvělými schopnostmi. Lež. Lži, samé lži.
Už jsem se skoro otočila k odchodu, ale… Kdo ví, jací další šílenci tu ještě budou. Radši… Radši zůstanu v její blízkosti ještě o trochu delší chvíli a pak… Pak utečeme obě s Makadi. Nebude se jí to líbit, ale bude to tak nejlepší. Pro obě. Vtom se Wizku vydala za tím dětským křikem.
Zvědavě jsem šla za ní a uviděla rozkošné hnědé vlčátko. Wizku to zjevně s prcky uměla. Já ne. Sedla jsem si kousek od nich a mlčky je pozorovala, jen když mě Wizku představila, jemně jsem se na hnědého prcka pousmála. “Ahoj,“ pozdravila jsem jí, ale Wizku věnovala tázavý pohled. Tati? To jako vážně? Dělá si ze mě srandu, nebo někdo měl tak zoufalý vkus na jména?

← Borůvka

Wizku na to nic moc neříkala. Čekala jsem… něco víc. Že se mě začne ptát na podrobnosti a já budu moct se možná naštvat, nebo urazit, nebo mít nějakou reakci, která by přinejmenším posunula konverzaci dál. Nebo bych se rovnou mohla urazit až tak, že bych rovnou odešla zpátky za Maki. Jo, to bylo ideální. Jenže se tak nestalo. Jak se mám urazit, když mi jen poděkovala? Tak jsem namísto toho jen přikývla. Nechtěla jsem ještě říkat o svých snahách přivést ho k rozumu postupně; měla jsem pocit, že by to bylo až příliš mnoho informací pro cizího vlka.
Rozhlédla jsem se kolem a… Bylo to tu opravdu okouzlující. Poprvé za celou vycházku jsem vyšla z Wizčina stínu a rozhlédla se kolem. Nerada jsem to přiznávala, ale opravdu se mi tu líbilo. “Je to tu vážně nádherný,“ vydechla jsem a na kratičký okamžik pocítila radost, že k takovému místu náležím. Chviličku jsem si ten pocit užívala, načež jsem ho tvrdě zašlápla. Neměla bych se na tohle místo vůbec poutat. Není moje. A nikdy nebude.
Hezká místa mi ale vždy zlepšovala náladu a i když jsem se hodně snažila, tomuto se to také dařilo poměrně dobře. “S… vodou?“ překvapeně jsem se na ni otočila. Nečekala jsem takovou otázku, ale… Ano. Také měla modré oči. Předtím jsem si to vůbec neuvědomila. Byla jsi příliš zaneprázdněná přesvědčit se, že všechny kolem nenávidíš, poškleboval se m vnitřní hlas. Najednou jsem se hrozně styděla. Wizku zněla jako vlk, který toho umí s vodou mnoho. A nebo neumí nic a hledá někoho kdo jí s tím pomůže. Nebo si chtěla poměřovat síly? Neodhaduj vlky, vždyť víš, že jsi v tom mizerná. Nechtělo se mi přiznávat, že neumím vůbec nic, ale pak by ty zalhané schopnosti chtěla použít a vzhledem k tomu, že jsme byly u vody… Ne. Začínala jsem mírně panikařit, než jsem se ve spěchu rozhodla, že nedokážu vymyslet dlouhodobou lež. “Vlastně… Toho moc neumím,“ zamumlala jsem vyhýbavě s pohledem upřeným na vodní hladinu, abych náhodou nezachytila o její pobavený pohled.
Najednou se ozval další křik, tentokrát ale mnohem výše položený, než ten, který mě probudil. Překvapeně jsem sebou trhla a otočila rozšířené oči na Wizku. Co to proboha bylo? Hned jsem se ale přinutila uklidnit a už mnohem méně vyděšeně jsem se rozhlédla. “To se tady křičí často?“ prohodila jsem s náznakem humoru.

Wizku capkala jako první a já o kousek za ní, zatímco jsem se rozhlížela, kde jsme se to teda s Maki rozhodly zabydlet. Musela jsem uznat, že… Nebylo to nejhorší. Les byl docela pěkný. Kdyby tu žádná smečka nebyla, možná bychom se tu stejně usadily. Alespoň na pár dní. Vlčice mě vedla kdovíkam a já začala bezděky přemýšlet, co když se na mě vrhne a zabije mě. Možná bych se jí ale mohla ubránit, takhle bych jí mohla spočítat každé žebro na obou bocích. Kdybys ovšem nevypadala prakticky stejně, že? dodala jsem jízlivě a tiše si povzdechla. Pořád jsem si ještě moc neuvědomovala, do čeho jsem se vlastně uvrtala.
Z přemýšlení mě vytrhl až její hlas, který právě řekl moje jméno. “Hm?“ otočila jsem k ní hlavu. Její tón byl… Zvláštní. Nevěděla jsem, co mi připomínal, ale z nějakého důvodu jsem zpozorněla. Chtěla mi ale připomenout ten původní důvod, proč jsem chtěla tuhle procházku. Povzdechla jsem si znova, tentokrát hlasitěji. Tušila jsem, že se tomu nevyhnu a možná bych byla radši, kdybych to musela říct jen jednou, alfovi, který by to pak předal všem vlkům ve smečce. Možná to ale bylo lepší. Zdálo se, že Rudá tlapa Wizku naslouchal a ona zase vypadala, že by mohla být dobrá spojenec. A kamarádka pro Makadiho.
“Ani nevím,“ začala jsem ostražitě a třikrát promyslela každé slovo, abych náhodou neřekla víc, než bylo nezbytně nutné. “Makadi…“ vzdechla jsem to jméno. “Je to komplikovaná osobnost a… Spousta věcí se stala ještě dřív, než jsme se potkali. Občas se při těžkých chvílích ve vlcích vytvoří blok a oni se změní,“ nedalo se říct, že jsem lhala. To ne. Jen jsem chodila kolem horké kaše tak daleko, že jsem ji míjela několika kilometry. “Každopádně…“ a bylo to tady. Řekneš jí to, nebo ne? Potřebuješ ale pomoc, ne? Lepší ona než někdo, kdo ho bude chtít zničit. “Makadi to o sobě neví,“ přiznala jsem a snažila se, aby hořkost, kterou jsem cítila uvnitř, nepřešla i do mých slov. “Několik vlků se jí to už snažili říct, ale…“ zavrtěla jsem hlavou. Radši jsem už zmlkla, protože se m zdálo, že zase mluvím a prozrazuju až moc. Radši jsem ji dál mlčky následovala, ať si to přebere, jak chce.

→ Ovocná tůň

Mírně jsem pozvedla obočí, ale asi by mě to nemělo překvapovat. Vypadala přesně jako ten typ, který je pro smečku jako stavěný. Nejspíš ji i opravdu miluje. Ale zase… Kdo by se jí divil, že? Každý se musel na něco citově navázat a možná Wizku to udělala právě s touto smečkou. Začínala jsem lehce pochybovat, jestli opravdu tu probíhá to spiknutí s kradením vlčat, Wizku vypadala jako docela dobrá duše. Ale na druhou stranu poměrně dependentní, ne? připomněla jsem si. Rudý alfa vypadal, že by ale toho byl schopný a kdo říkal, že Wizku na sebe nějakým zvráceným způsobem nenavázal.
Nebyla by ale v tom případě obětí? napadlo mě najednou a pohledem jsem znova zabloudila ke spící siluetě Makadi. Rozhodla jsem se ale, že to zatím řešit nebudu. A pak se třeba můžu zeptat nějakého vlčete, které tu mají a uvidím. Se dvěma vlky na krku bys to nezvládla, víš to, že? připomněla jsem si, ale asi jsem ani nemusela, protože… Wizku nebyla Makadi. Nikdo nebyl Makadi. Proboha, právě jsem uvažovala, že si k sobě vezmu ještě někoho dalšího než Makadiho? uvědomila jsem si s hrůzou. Nejspíš ty bobule působily dál, protože taková krávovina by mě normálně nenapadla. Raději jsem jen potřásla hlavou a snažila se na to zase hodně rychle zapomenout.
Po její neohrabané otázce jsem vstala. “To zní docela dobře,“ přikývla jsem. Tůňky jsem měla ráda. To slovo samo o sobě znělo dobře a navíc tam bylo tak akorát vody. Třeba pobyt tady nebude až tak nepříjemný, zadoufala jsem. “Tak, můžeš vést,“ pobídla jsem ji a doufala, že opravdu nepraskne. Ještě se nenadouvala, ale vypadalo to, že každou chvíli začne. Je pořád tak vyklepaná?

Když souhlasila s mou poznámkou o zimě, zdálo se mi, že je v tom i něco dalšího. nejspíš to ale bylo tím, jak byla pohublá, vlastě skoro stejně jako já, i když ve smečce byla a dle chování alfy nebyla novinkou tak jako já s Makadi. Možná tahle smečka nebyl nejlepší nápad, když nedokáže uživit ani svoje vlastní členy, pomyslela jsem si skepticky. Ani její ujištění o lepších zítřcích ve smečce mě při pohledu na její žebra moc neutěšil. Zima je už ale na konci, třeba to bude opravdu lepší… Minimálně změnou ročního období. Přesto by se něco slušelo odpovědět. “Ano… To byl také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodly přidat. Smečka… Se zdála jako ideální volba co se týče ochrany a poskytnutí přístřeší,“ odpověděla jsem přemýšlivě a takticky vynechala tu část, kde jsem tohle všechno dělala kvůli Makadimu, zatímco já bych radši pošla hlady než byla v téhle… instituci.
Nebyla jsem si jistá jestli mi nečetla myšlenky, protože v té chvíli se mi po dlouhé době podívala do očí. Nakonec se ale jen usmála, takže asi je opravdu číst neuměla. Na takovou věc by se jakožto očividně věrná členka této instituce neculila. “Nechceš… si sednout?“ zeptala jsem se jí nejistě. Hrozně mě znervózňovala tím, jak tu postávala a z nějakého důvodu se mi zdálo, že pokud bude sedět, riziko, že praskne a její vnitřnosti se rozpliznou všude kolem, bude menší. Nejspíš so ale i tak nepomůže.
Nastražila jsem uši, když přišla s žádostí o otázku. Tohle bude zajímavé, napadlo mě. Její tón prozrazoval nějakou velkou věc. Žeby nás chtěla už zasvětit do jejich plánu lovit a krást vlčata? Její skutečná otázka byla ale větší bomba, než jsem čekala. Střelila jsem po ní ostrým pohledem, než jsem se rychle otočila na Makadi, abych se ujistila, že pořád ještě spí. Z beder mi spadl velký balvan. Spala. Rychle, ale pokud možno tiše jsem vstala. “Co kdybys m ukázala nějaká zajímavá místa v lese?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. Nabízela prohlídku, že? Snad to ještě platí… Bylo mi jasné, že se na to dřív či později někdo zeptá, jen jsem doufala, že to bdue později, to jsem ale byla docela bláhová. Nehodlala jsem se ale o tom bavit, dokud byla co jen nejmenší šance, že to Makadi zaslechne. Riskovala jsem, že se probudí sama a vystrašená, ale spoléhala jsem an to, že byla hodně unavená a ještě nějakou dobu bude spát jako nemluvně.

Vlčice vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Nebo se mi to jen zdálo? Spíš ne, opravdu vypadala, že větřík zafouká jen o trochu víc a ona se nechá rozfoukat po celém okolí. Skoro jsem se až divila, že ji tu už nevidím po celém okolí. “To je… Fajn,“ vydechla jsem jako odpověď na to, že to u ní jde. Takhle totiž vlci mluvili, že. Nevypadalo to ale, že bych přešlápla nějakou společenskou linii, tak jsem asi byla protentokrát ušetřena posměchu. Je vždy tak roztřeseně energická? “Myslím… Myslím, že už lépe. Zima byla náročná,“ prohodila jsem, rádoby konverzačním tónem.
Chvíli jsem ji pozorovala, jak tu jen tak stojí a dívá se na mě a konečně mi došlo, co mi připomíná. Vypadala přesně jako malé kuřátko, bez matky. Možná mu je i trochu zima, stojí samotné, schoulené do sebe, aby bylo co nejmenší, ale zároveň jsou jeho peříčka načepýřená a načechraná, aby se aspoť trochu ohřálo. A kulí oči na všechno a všechny, co jen projdou kolem. Skoro bych se té představě i zasmála, ale to by se začala ptát, proč se směju a… To by za to nestálo. Navíc, jako kdybys ty uvnitř nebyla úplně stejné kuře, že? připomněla jsem si. Já jsem ale svoje vnitřní kuře obklopila kovovým brněním s ostny, odkud kuře vztekle píchalo jehlou do vzduchu na kohokoliv, kdo se k němu přiblížil.
Tahle představa mi už nechtíc úsměv na tváři vyvolala. Wizku ale nejspíš byla ta dobrá duše, která dělá matku kvočnu všem okolo, třebaže je ona samotná to nejmenší a nejvypelichanější kuře v okolí. A nebo to bylo všechno přetvářka. Možná že se o tom s alfou bavili. Že nás má zkontrolovat… Alfa nevypadal, že je bůhvíjak důvěřivá osoba. “Na to se budeš muset zeptat až o nějakou dobu později… Teď, kdo ví. Ještě jsme tuhle smečku moc nezažily,“ prohodila jsem stále polohlasem, abych nevzbudila Makadi.

Aspoň že bylo hezky. Slunce mi prohřívalo ještě stále promrzlé kosti a cítila jsem, jak ze mě odcházejí poslední zbytky jedu z těch propadených bobulí. Už přemýšlíš jako stará bába. Vždyť tě ještě nikdo nemůže ani označit za střední věk. Trochu předbíháš, nemyslíš? Tiše jsem se zasmála. Najednou mi připadalo vtipné i to, že je mi příjemné slunce. Zvláštní, ještě nedávno bych and něčím takhle nepřemýšlela. Nejsi nakonec ráda, že jsi ve smečce? napadlo mě.
Dřív, než jsem stihla tu myšlenku rozvést, zaslechla jsem kroky, které tentokrát opravdu směřovaly přímo k nám. Podvědomě jsem se napnula a to příjemné teplo ze slunce bylo to tam. Co bych ale měla teď dělat? Nejradši bych se tvářila, že spím, třeba by dotyčný odešel. nesnaž se netvářit, že to ztuhnutí není z větší části ze strachu z konverzace s cizincem, poškleboval se mi vnitřní hlas, ale měl asi pravdu. Pak se ozval ale i tichý hlas. Wizku. Třeba odejde…?
Pak jsem se okřikla. Nemůžu prostě ignorovat všechny, se kterými teď žiju. Musím… Tvořit spojenectví. A Wizku se nezdála jako špatný spojenec, Makadiho (Makadi, připomněla jsem si) přijala docela dobře a překvapivě rychle. To by mohla být dobrá kamarádka pro… něj. Teda ní. Už jsem to nemohla odkládat a tak jsem pro Makadino dobro pomalu zvedla hlavu a zamžourala na vlčici, která nervózně postávala opodál. A hele, taky má strach. Já mám strach, ona má strach, budeme si rozumět, zasmála jsem se v duchu sarkasticky. “Wizku,“ pozdravila jsem ji polohlasem a koutkem oka zkontrolovala Maki, jestli ještě pořád spala. Spala.
“Jak… se máš?“ vypudila jsem ze sebe první kravinu, která mě napadla a okamžitě jsem si chtěla hanbou zakousnout do tlapy. Vážně? Na nic lepšího nepřijdeš? Nejraději bych si nafackovala. “Potřebuješ něco?“ dodala jsem stále tichým klidným hlasem a doufala, že můj přešlap bude ignorován.

Probudil mě něčí křik. Vyděšeně jsem vyskočila na nohy a s vyceněnými zuby se zadívala směrem, odkud ten křik přicházel a… Nic. Nic a nikdo. Makadi stále spala kousek ode mě a já… Kde jsme to vlastně byly? Ještě stále omámená spánkem jsem se zmateně rozhlížela a natahovala do plic směs různých pachů, tak čerstvých, že z nich skoro šel strach. Unesli snad nás někam? Jsme rukojmí?
A pak náhle, jako obrovská vlna, se mi to všechno vrátilo. Oh. Smečka. Jsme členy smečky. Tak to asi nebyl sen. Unaveně jsem opět klesla k zemi a na pár chvil bláhově snila o tom že třeba zavřu oči a všechno tu zmizí. Ani jsem se o to ale nepokoušela. Nepomohlo by to. Raději jsem se ostražitě rozhlédla, prohlížela si okolí. Les jako každý druhý a přesto jiný. To bude tou smečkou. Křik jsem už neslyšela a i když ve mně vyvolával nepříjemný pocit, musela jsem si připomenout, že to je úplně normální. Každý vlk žije svůj vlastní život a vzhledem k tomu, že tu teď žijeme s nimi, musíme je respektovat. Sbohem, tichá rána, zazoufala jsem si v duchu, ale ve skutečnosti to byla drobnost, která mě až tak moc netrápila.
To všechno kvůli němu, věnovala jsem něžný pohled vlku spícímu kousíček ode mě, ale hned jsem se ovládla. Teď už nejsme sami a jakákoliv projevená slabost by mohla být v těchto podmínkách nebezpečná. Věnovala jsem Makadimu ještě pár chvilek své pozornosti, při kterých jsem s opět připomněla, že o něm mám i myslet jako o samici, opět otočila hlavu k lesu a snažila se ho nezačít nenávidět. Jakmile o něm budeš myslet jako o kleci, ze které není úniku, prohrála jsi a život se stane stejným utrpením jako kdysi, připomněla jsem si. Nevěděla jsem, co bych měla a co vůbec můžu dělat, a tak jsem se rozhodla, že protáhnu odpočinek alespoň do té chvíle, než se Maki vzbudí. Položila jsem hlavu opět na packy a líně klouzala pohledem po listoví v korunách.

// Někdo na hru?

Beru si manželku

Rudý alfa s Wizku odešli dál a měla jsem dojem, že ke mně ještě chvíli doléhalo jejich špitání. Skoro bych i šla blíž a zaposlouchala se do toho, o čem se baví. Aspoň bych třeba zjistila něco o smečce, kam jsem se upsala. Kam jsme se upsali oba, připomněla jsem si v duchu, i když jsem myslela, že tohle přesně Makadi chtěl. Navíc, měli jsme tak neskutečné štěstí, že se na něj nevrhli. Třeba mi s jeho situací pomůžou. A pak… Pak bych měla šanci, pohledem jsem sjela k Makadimu, který si zrovna lehal.
Jemně jsem přikývla. “Byl to dlouhý den,“ souhlasila jsem a ještě stále cítila zbytkové účinky jedu z bobulí. Ty už nikdy víc. Pro jistotu, nikdy žádné bobule. Radši přejdu na maso. U toho dokážu poznat, jestli je špatné nebo ne. Já chtěla jít prozkoumávat naše nové stanoviště. Poznat všechna zákoutí, abych si byla jistá, že Makadimu nic nehrozí. Možná že i poznat další vlky přesně z toho důvodu. Ale… Znova jsem se na něj podívala, jak se snažil usmát. Byl unavený. Byla, připomněla jsem si trpce, abych znova nesklouzla k oslovování on. Kdyby se to stalo zvykem v hlavě, brzo bych se přeřekla. To by se nemělo stát. Přechod musí být jemný a nenásilný.
“Taky jsem unavená. Zůstanu,“ rozhodla jsem se ani jsem se nesnažila sama sobě zakrývat fakt, že jsem prostě chtěla být s ním. Milovala jsem každou chvíli s NÍ. A trápilo mě, že se teď netváří moc šťastně. “Trochu si odpočineme a další den bude určitě lepší. Vždyť už jsme ve smečce. Máme… domov. Budeme mít nové přátele,“ snažila jsem se ji povzbudit a používala množné číslo, i když já jsem se stále necítila součástí. Nejspíš nebudu nikdy. Neměla jsem v úmyslu spát, ale jak jsem se na ni dívala, položila jsem si hlavu na tlapy a už si ani nevšimla, kdy se mi zavřely oči.

Rudý alfa se trochu zamračil na bílošedou vlčici. Wizku, připomněla jsem si. Nebo se mi to jen zdálo? Třeba se ho bála. Občas se tak vlčice chovaly, na začátku vztahu a ona právě alfu urazila, že popřela jejich vztah. Na druhou stranu, vypadala jako vlk, který by se rozpadl, kdyby ji někdo postavil do vůdčí pozice. Rozhodně jejich vztah vypadal zajímavě. A nebo tak pozoruhodný byl jen ten alfa, který právě začal popisovat, odkud jednotlivá vlčata ukradli. Pardon, odkud ta vlčata přišla. Protože vlčata normálně přicházejí z tak velké dálky, jak navrhoval. Ani si neuměl vymyslet lepší výmluvu.
Už jsem nad těmi jmény chtěla mávnou tlapu (samozřejmě v duchu), ale přiměla jsem se poslouchat. Přeci jenom tu budu s nimi teď žít. Začala jsem tedy přikyvovat. “To… je hrozné, nechápu, jak to mohl někdo udělat,“ zamumlala jsem soucitně. Ve skutečnosti jsem to chápala. Ale to oni nemuseli vědět. “Myslím, že se u nás obou nemusíš bát,“ pokývla jsem. Na mě to bylo vidět hned a věděla jsem. že Makadi ovládá vzduch. No, ovládá. Ani jedna z nás toho moc nezmohla. Nikdo koho jsem znala, toho moc nezmohl. Tady ti vlci musí být velmi mocní.
Zase se mračil. Proč se mračí? Co jsem udělala špatně? Nebo to bylo Makadim? Ne… To snad ne. Přece mu nemůže tolik vadit. A pak mi došlo. Nejsem já ale kráva? Teď nás ještě vyhodí. Nejradši bych si plácla do čela. “Ehm… Omlouvám se za absenci našeho nadšení… Ušly jsme už dlouhou cestu a jsme unavené,“ pokusila jsem se zachránit situace co nejdůstojněji jak to šlo. “Rozhodně je to velká čest být součástí této… smečky,“ dodala jsem a doufala, že nezním moc kostnatě. S vůdci se většinou mělo jednat s pokorou, ale zároveň oceňovali velká gesta a chválu na jejich majetek. Na druhou stranu, tomuto asi ega nechybělo.
Maki ale chtěla odpočívat. Byla jsem trochu zklamaná. Chtěla jsem si prohlédnout naše nové… místo. Odmítala jsem o tom myslet jako o vězení. Pak bych už byla jednou tlapou venku. A Makadi stále pevně uvnitř, dodala jsem hořce. Přikývla jsem. “Rády bychom si tedy odpočaly. Prohlídku odložíme na později,“ ohlásila jsem a otočila se k Makadi. Ještě jsem zaslechla, jak alfa žádal Wizku na slovíčko. Zvědavě jsem se otočila, ale už byli daleko. Zajímalo mě, o čem se bavili, ale teď byl čas věnovat se Makadi.
“Tak jsme to udělaly,“ poprvé od chvíle přijetí jsem se doopravdy usmála. “Ráda bys do úkrytu nebo si chceš odpočinout spíš tady?“

Zamrkala jsem a naklonila hlavu na stranu. Ztracená vlčata? Znělo to jako dobrá výmluva. Odkud by se mohla ztratit? Dobře jsem věděla, že vlčata jsou poměrně neschopná, takže by se zatoulat moc daleko nemohla. A pokud by tak moc zatoulaná nebyla, proč by si je domovská smečka nevzala zpět? Zkoumavě jsem si rudotlapého prohlédla. Buď to byl velký záletník, kterému milenky pověsili nechtěné potomky na krk. A nebo tahle smečka kradla vlčata. Třeba ta druhá přikrčená vlčice byla tou, která vlčata od smečky ukradla. Vypadala na typ, které vlčata důvěřovaly. Mohl to být dobře propracovaný proces. Okamžitě vyhrkla, že ona vlčata nemá. Zmateně jsem se zamračila. Já ale mluvila k tomu algovi, ne k ní. Možná je ona jednou z těch milenek. A myslí, že jsme je teď prohlédly, napadlo mě a rázem se mi začala zdát ta první možnost pravděpodobnější. Ten alfa vypadá, že je vášnivý milovník.
Byla jsem ráda, že se Makadi rozmluvila. Začínala jsem mít dojem, že jsme přece jenom možná udělaly dobře, že jsme sem šly. A nebo ne. Vždycky můžeme rychle utíkat, ne? “Ne všechny úkoly musí být oficiální,“ řekla jsem jí jemně. Smečku zvládne. Možná i smečku zlodějů vlčat. Alfa se docela vykecával, tolik zbytečných keců, ale pak… Už to bylo? Jen tak? Čekala jsem nějakou hroznou zkoušku, kterou budu muset absolvovat za sebe i Makadi, abychom to obě zvládly, ale ono nic? Prostě… Jen tak.
To uvědomnění ale na mě ještě nedolehlo. Pořád jsem se cítila svobodnou duší. Tak jsem jen stroze přikývla a polkla, snažíc se přemoci ten vrůstající knedlík v krku. Pokoušela jsem se přesvědčit sebe samu, že jsem právě nezaprodala svou duši. Ty ses zaprodala ve chvíli, kdy se ti mladý vlk představil jako Makadi a ty ses začala smát, připomněla jsem si trpce, ale nedokázala se přimět to litovat.
Rudotlapec se nám skoro hned přestal věnovat. A nebo chtěl, ale na jeho místo vtrhla ta… Ano, Wizku. Wizku se jmenuje. Tichá, nenápadná a… zajímalo by mě, jestli má tak vykulené oči pořád. Nemusíš zase všechny nenávidět, víš o tom? navrhl mi pobaveně vnitřní hlas. Měl pravdu. Možná jsem jim oběma křivdila. Neměla bych hledat nepřátele na každém kroku. Především ne mezi vlky, kteří se právě stali mými společníky, přiznala jsem si, ale odmítla je nazvat svou rodinou. Po nabídce prohlídky jsem se ohlédla na Makadi. Byly jsme tu kvůli ní, ona o to rozhodovala. “Chtěla bys na prohlídku?“ zeptala jsem se s povzbuzujícím úsměvem.

Alfa vlk (jakže se jmenoval?) se na nás usmál. Je to dobře? Je to špatně? Chce náš sežrat? Hodil ale zvláštní pohled na Makadi. Ó ne. On tuší. Jasně že tuší. Kdo by to netušil? Mírně jsem si odkašlala, abych trochu odvedla pozornost. Ještě by se začal vyptávat a Makadi by se nějak přeřekla a… Spustila se lavina. Už jsem úplně viděla její zhrozený výraz. To nesmím dopustit.
Mou pozornost krátce odpoutalo krátké ahoj. Na chvíli jsem střelila pohledem tím směrem, kde se krčila černobílá vlčice. Hrozba? Určitě ne, zhodnotila jsem a zase věnovala pozornost rudému alfovi. Ten nám ji ještě představil. Wizku? Zvláštní jméno. Čím jméno končí na U? Trochu se mi nelíbil jeho přístup, důraz na „úžasné“ vlky zněl na můj vkus příliš sluníčkářsky. A ta vlčata? Proč odhalovat přítomnost vlčat ve smečce cizincům? Netušila jsem, jak to normálně s přijetím do smečky chodí. Budu muset něco ulovit? Dokázat svou loajalitu? Budu muset Makadi zabít? napadlo mě zděšeně, ale to ze mě mluvily jen zbytky bobulí. Ovšem se zdálo vhodné něco pronést. “Gratuluji… Tobě i tvé partnerce,“ pokývala jsem hlavou rozvážně jako normální rozumný vlk. “Musíte být na potomky hrdí,“ dodala jsem ještě lichotku. Možná už ani nebyla třeba, když se usmíval.
Už jsem otevírala tlamu, abych začala odpovídat, když se najednou rudý alfa otočil… Na Makadi. A použil TO oslovení. Do háje… Začala jsem horečnatě přemýšlet, jak bych tu situaci zachránila, když tu se ta vlčice s jménem končícím na U (wiku? wizku?) ozvala, že Makadi je vlčice. Opravdu? Zkoumavě jsem se na ni podívala. Chtěla pomoct nebo si dělala legraci? Snad to první. Možná první kamarád pro Maki? Lehce jsem přikývla jako poděkování a otočila se zpátky k alfovi. Nesnášela jsem mluvení. Nikdy jsem nevěděla, co říct. “Nedávno jsme odešly z jedné smečky, takže víme, jak to v nich chodí, dokážeme být užitečnou součástí,“ řekla jsem a ani moc nemyslela na to, že to je lež. Já smečky nikdy nepochopila, ale to bylo vedlejší. Nebyla jsem tu kvůli sobě.

Tak především moc, moc děkuju dvojici hrdinů, kteří tuhle šílenost spískali. Byla to jízda od začátku do konce a i když ti někdy byl pořádný stres, hodně jsem si to užila. Jsem ráda, že se mi všech 8 úkolů povedlo splnit alespoň za jeden char. Původně jsem tuhle děkovačku chtěla psát ze Sionna, ale pořád jaksi se nemůžu rozhodnout, jakou magii si vybrat, takže to jde takhle z Lilith.
Bylo to někdy fakt náročný, ke konci jsem si říkala, že těch 8 úkolů bylo možná až trochu moc, ale teď se mi zdá, že to bylo tak akorát. Ne všichni je splnili, takže se mohly odměny víc rozkategorizovat, ale ani ti, ktteří nesplnili všech 8, mají fakt suprové odměny.) Takže za mě super. Už se těším na další Naranovu akci :D

A k odměnám. Za Lilith jsem získala 17 bodů
poprosila bych 15 bodů proměnit na 120 drahokamů a zbývající 2 body na 50 oblázků.
Ještě jednou díky moc!

Převedeno ✔

Stály jsme, v cizím lese, na cizím území. Kdykoliv se na nás mohl někdo vrhnout. Kdykoliv by někdo mohl přijít k Makadimu, zpochybnit jeho životní přesvědčení a on by se rozsypal jako domeček z karet. Co jsi to sakra provedla? Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že společně přežijeme samy v divočině. Kdy se to změnilo. Ale podívej na Makadi. Nezvládla jsi to, připomněla jsem si jízlivě. Chtěla jsem být silná a sebevědomá a místo toho tu stojí dva vlci, unavení, vyhublí a jeden z nich se otrávil jedovatými bobulemi. Nedokázala bych se o ní postarat, připomněla jsem si.
Přesto jsem přemáhala chuť vzít nohy na ramena a utéct. Do smečky jsem nechtěla. Tak hrozně moc jsem do ní nechtěla. Ale… To jediné, tichoučké děkuji mě celou rozehřálo. “Maki…“ hlesla jsem rozněžněle, přišla k ní a něžně jí čumákem pozvedla hlavu. “Usmívej se,“ zašeptala jsem tiše a zdržela se další poznámky, která by nejspíš zněla až moc kysele. “Bude líp, neboj se. Já tě neopustím,“ slíbila jsem jí a jemně olízla ucho. Pokračuj ještě chvíli, svině a hodně brzo se na toho ubohého vlka vrhneš. A pohádce je konec, připomněla jsem si své místo.
Pochopení, že jsem se už definitivně rozhodla vejít také do smečky na mě dolehlo až ve chvíli, kdy se z lesa vynořil vlk. Mírně jsme se zamračila, nelíbil se mi. Vypadá, jakoby procházel krvavým potokem a hladově z něj pil, projelo mi bezděčně hlavou. Bylo ale cesty zpět? Nebylo. Mohla bych zůstat zticha, zatímco by to Makadi vyřídila? Nemohla.
Zhluboka jsem se nadechla. Hlavně se nenechat sežrat. “Také tě zdravíme,“ prohlásila jsem opatrně o něco hlubším hlasem než obvykle a doufala, že jsem už ten pozdrav nepodělala. “Já jsem… Lilith,“ trochu jsem se přemáhala říct svoje jméno, ale právě jsem se rozhodla pevně spoutat svůj život s těmito vlky ne? Radši moc nepřemýšlet nad tím, jací jsou, pak bych si to ještě mohla rozmyslet. “A tohle je Makadi,“ podívala jsem se na svou společnici a snažila se vybrat slova, která by hned neprozradila Makadinu… Situaci. Pokud se s nimi chceme sžít, tak to musí být pomalu, rozhodla jsem se a snažila se ignorovat červíka, který mi připomínal, že vlastně smečky nesnáším a že je jen otázkou času, kdy uteču. A nechám Makadi tady. Protože ona už nikam nepůjde. “Rády… Rády bychom se přidaly do smečky.“ A bylo to. Jak jednoduché. Jen pár slov.