Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wizku vypadala poplašeně, když jsem se jí znova zeptala na Gallireu. Skoro jako já. Ani jsem si neuvědomovala její překvapený výraz. V hrudi se mi totiž začínalo rozlévat zvláštní teplo, které jsem nečekala, že v nejbližší době ucítím bez přítomnosti Makadiho. “Ne… To ne…“ zavrtěla jsem nepřítomně hlavou a ani si neuvědomila, jak moc mi zjihl hlas. “Já jen… S Maki jsme tohle místo hledali hrozně dlouho a já… Už jsem pomalu přestávala věřit, že existuje,“ řekla jsem jí s jeméným úsměvem. Wizku mi dnes dala ten nejlepší dárek. Nemůžu se dočkat, až to Makadi povím, těšila jsem se.
Tati se okamžitě vrhla za tou bílou, jejíž jméno Wizku před právě zmínila. Ale tak do háje… Mohla by sis zapamatovat jejich jména, jinak se velmi rychle blížíš k neskutečně trapné situaci, připomněla jsem si a rozhodla se, že si jméno té vlčice zapamatuju. To bych mohla, kdybych si ho ovšem ještě pamatovala ve chvíli svého slibu. Pomalu mi ale začínalo docházet, co jsem to právě udělala. Opravdu ses teď tak moc otevřela před cizím vlkem, kterého ani neznáš? Co si teď o tobě pomyslí? zlomyslně se mi posmíval vnitřní hlas. A já… Musela jsem mu dát za pravdu. Připomněla jsem si, že oni jsou rodina a já jsem parazit který tu ani nechce být. Který je tu vlastně omylem.
“Já… Nemám hlad,“ automaticky jsem odpověděla na její nabídku a hned se zarazila. Já hlad měla. A ta mršina vypadala opravdu lákavě. změnit názor už bylo ale docela dost pozdě a tak jsem jen mírně zatnula zuby, abych ulevila prázdnému pocitu v žaludku. Vždycky si můžu něco ulovit… určitě i tady v lese bude něco dobrého. Na další Wizčinu nabídku jsem ale už přikývla. “To by bylo nejlepší,“ utrousila jsem. Makadi jsem neviděla už dlouho a kdo ví, kde teď byla. Byl. Sakra, kdo ví. Já už ne. třeba si už nachází přátele. Přesně tak, jaké to mělo být.
Otočila jsem hlavu k vlčici, která mě doprovázela od prvního okamžiku mého příchodu do smečky. Jako ocásek… “Ty… Wizku,“ začala jsem opatrně. “Myslíš… Myslíš, že bys mohla pomoct Makadi se zabydlením. Cestovali jsme dlouho sami a potřebuje nějaké dobré přátele,“ požádala jsem ji a cítila menší nepříjemný osten, když mi došlo, že se před ní otevírám už podruhé za krátkou dobu. V té chvíli se ale můj společník znenadání objevil. Rozzářily se mi oči, když jsem ho uviděla a hned vyrazila za ním. On se na mě ale jen prázdně podíval, lehnul si a usnul. zaraženě jsem se zastavila a žaludek se mi nepříjemně stáhl. Co se tu stalo? Ublížil mojí Maki někdo?

← Ovocná tůň

Tati ťapala hned vedle Wizku a o mě už nejevila vůbec zájem. Neměla jsem jí to za zlé, přece jsem jí toho moc nedala. Presto mě trochu ublíženě píchlo u srdce, že se i nevrhla kolem krku a nezačala obdivovat mou celou osobnost. Bylo to tak bláhové, že bych se nejradši plácla přes čumák. Na druhou stranu, fakt, že jsem tak moc toužila po zapadnutí v místě, které sjem ještě před chvílí byla odhodlaná nenávidět, mě překvapil.
Povzdechla jsem si a radši se tím dál nezabývala. Stejně bych nejspíš přišla na něco, co by se mi nelíbilo. Wizku naštěstí nevypadala, že by ji moje otázka vyvedla z míry a začala mi ochotně vysvětlovat, jaké je to tu skvělé. Ona opravdu chce, abych se tu cítila dobře, uvědomila jsem si s podivem. Stále mi ještě nešla do hlavy tahle celá… Situace. Ale poprvé ve mně zahořela drobounká jiskřička, že… Bych si tu třeba mohla najít přátele. I s Makadim jsem se někdy cítila neskutečně sama.
Dál jsem povykovala na její další odpovědi, zahloubaná do svých myšlenek. Význam jejích slov mi chvíli nedocházel. “Ga… Galiree?“ hlesla jsem ohromeně. Bylo to opravdu možné, že jsme už v téhle zemi byli, aniž bychom si to uvědomili? Roztřeseně jsem vydechla. Pokud by to byla pravda, splnila bych slib, který jsem dala Makadi. Tak naše snažení nebylo marné, pomyslela jsem si s úlevou.
Mezitím jsme došli k lákavé mršině a… Další vlčici. Lesem se ozývalo další vytí a to mi připomnělo, kolik vlků tu žije. Až příliš. Bílá vlčice se mile usmívala na Tati a Wizku a já si uvědomila, že jsem tu navíc. Ty tu nepatříš. připomněla jsem si a rozpačitě zacouvala dozadu. Teď bych se nejraději vypařila.

Trochu jsem se zarazila, když se malá začala ohánět mým jménem jako důkazem pravosti. Z nějakého důvodu se mi to moc nelíbilo. Dávalo mě to až do příliš ostrého světla a kdo teď mohl říct, že se na mě Wizku neoboří, že kazím drobotinu. Naštve se na mě, já se budu cítit nepříjemně, řekne o tom alfovi a budu mít peklo ze života. Podívala ses někdy na ni? Ta a naštvat se? připomněla jsem si a násilím se vytrhla ze známého kruhu strachu. Byla jsem dospělá. Neměla bych se klepat strachy před každou drobnou nepříjemností.
Kdo ale říká, že se dospělí taky nemohou trochu pobavit? “No jo, říkala,“ přikývla jsem s vážnou tváří. Od Wizku nebylo čeho se bát a… Byla jsem zvědavá, jak se ty dvě budou chovat dál. Připadala jsem si jako vlče, které s malým klacíkem šťouchá o různých míst mraveniště a čeká, co se stane. A ano, vážené. Zde hledíte na Lilith, nejnovější členku bůhvíjaké smečky, jak vůbec nezahálí! No ne, vážení. Pohotově se ujmula vedení a začíná na ubohých sousmečnících provádět psychologické experimenty! ozval se posměšně vnitřní hlas. A měl vlastně pravdu
Radši jsem na Tatinu otázku, zda opravdu existují, neodpovídala. Jistě, že existují, dítě. Díváš se zrovna na jednu z nich. A kdo ví, možná i ty se jí jednou staneš. Příšera je v každém z nás, odpověděla jsem jí alespoň v duchu a neodolala letmé myšlence na míru utrpení, kterým by Wizku musela projít, aby se i ona stala příšerou. Jsi odporná. Nechutný kus špíny.
Wizku byla hodná. Nebyl důvod, proč bych o ní měla přemýšlet takovým způsobeb. Věděla jsem, že je to smyčka, ze které se vymotám jen pokud se k ní přiblížím více. Chci to ale? To byla dobrá otázka. Nerozhodla jsem se už náhodou, že tu chci mít alespoň pseudopřátele? Nemusím trpět každou vteřinou. Trávit čas. Jen s pár z nich trávit čas. Povzdechla jsem si. Proč bylo navazování kontaktů tak těžké? Němě jsem přikývla na Wizčinu pobídku a následovala ji. Ticho a vina mě natolik tížili, že jsem musela promluvit. “Tak… Ehm… Jak bys popsala život v téhle smečce?“ vykvákla jsem ze sebe a hned se chtěla jít zabít. Ty jí snad vyslýcháš? Co to je za volbu slov? Takhle se rozhodně noví přátele nedělají. Za chvíli s tebou nebude chtít nic mít a zůstaneš sama. Až na Makadiho.

→ Borůvka

Můj pokus o vystrašení vlčete zjevně nevyšel. Asi jsem to měla čekat, i když popravě jsem spíš očekávala vyděšení té malé a následné vyhubování od Wizku. I když… bleskově jsem po ni hodila pohledem, než jsem se zase začela věnovat prckovi. Wizku vypadala, že si spíš odhryzne vlastní tlapu, než někomu vyhubuje. I když zdání může klamat. Stejně představa té ubohé vlčice, jak usilovně přežvykuje svou nohu, mě pobavila natolik, že jsem se neovládla a usmála se. Sadisto! Jsi vážně nechutný kus odpadu, co si říká vlk, že tě skoro rozesměje taková představa, hubovala jsem si v duchu, ale nebyla jsem schopná najít v sobě zhnusení nad svými myšlenkami.
“Jsi si jistá, že chceš tu příšeru vidět? Nebojíš se, že ti něco udělá?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí, i když jsem tušila, že od takového škvrněte nemůžu čekat takovou odpověď, jakou bych si přála. Ostatně, za svůj krátký život taky toho moc neviděla, ne? Asi jsem začínala měknout. To určitě dělalo to škvrně. Nejlepší by bylo, kdyby zmizelo. Žádný problémy by pak nebyly, projelo mi hlavou, ale hned jsem se zacítila provinile. A už jsme zase byli v tom nekonečném cyklu… Radši jsem potřásla hlavou a mlčky sledovala, jak se k sobě chovají ty dvě.
Úplně bych neřekla, že by byly jako matka a dcera, ale možná… starší a mladší sestra? Prcka jsem neznala, ale najednou mě začalo zajímat, jestli fakt, že k sobě nepřirostly víc je spíš v tlapách Tati nebo Wizku. Je Tati od malička nezávislá bytost, nebo je Wizku neschopná opatrovatelka, která neví, jak si získat plnou oddanost vlčete? Nejspíš jsem na ni ale byla příliš tvrdá. Moje představy výchovy vlčat se zřejmě absolutně neshodovaly s představami kohokoliv jiného. Třeba tohle byl zdravý a žádoucí stav.
Zvedla jsem uši, když Wizku zmínila lov. Na jednu stranu mi konečně začínalo docházet, že tu v lese bydlí víc vlků než rudý alfa, Wizku a Tati, ale zase… Jídlo. Neměla jsem ho od té doby… Co nás ta vlčice nakrmila. Jakže se jmenovala? Kaleo? Nezmiňovala náhodou taky nějakou smečku? Už jsem se na to chtěla Wizku zeptat, ale pak mi došlo, že se na mě dívá, jako kdyby po mě něco chtěla. Sakra, na co se to ptala?
Začala jsem panikařit, než malá začala vyjmenovávat hry, které znala. Pomalu jsem jí začala rozumět víc a… Sakra. Tobě se ten prcek začíná líbit. Pocítila jsem náhlou vlnu sympatie k tomu malému vlčátku, které neznalo tolik her, protože ho od útlého věku nutili lovit. Chtěla jsem otevřít tlamu a říct ‚já vím! já to znám! taky se mi to dělo!‘. Ale neřekla jsem to. K čemu by to bylo? “O… ostatní?“ vydechla jsem překvapeně. Ona chce se přivést další vlky Jako kdyby nebylo dost ty dva, co tu už jsou! Pak jsem sei ale vzpomněla na Makadiho. Na mého ubohého Makadiho, který se už určitě probudil a je zmatený, vystrašený a já u něj nejsem. “Možná… Možná bychom se mohli za ostatními podívat…“ zamrmlala jsem, ale neudělala žádný pohyb, který by indikoval, že se chystám odejít. Nějak se mi ještě nechtělo.

Klouzala je pohledem po okolí, ale nějak jsem ve skutečnosti nenacházela vnitřní motivaci k pořádnému hledání Tati. Nijak mi na tom škvrněti nezáleželo a začínala jsem se cítit docela unaveně, dnešek byl poměrně bizarní a skoro jsem si přála, aby už skončil. Jenže ho nahradí nový, stejně šílený, právě pro to, že ses do toho uvrtala dlouhodobě, zlato, připomněla jsem si a šťouchla do těch bylin silněji, než jsem původně zamýšlela. Naštěstí tam ale prcek nebyl, jinak bych asi její jemné tělíčko nehezky pohmoždila.
Wizku svým tichým hlasem pokračovala v odpovědích na mé otázky. Štěstí na rodiče… ušklíbla jsem se. Tomu jsem rozuměla perfektně. Vlčice ale pokračovala dál a to mě donutilo zvednout hlavu a pořádně si ji prohlédnout. Ona tomu skutečně věřila. Věřila, že by se vlčatům mělo pomáhat. A nemá vlastně pravdu? Jistě že měla. Přesto se mi sevřelo hrdlo a na tři vteřiny jsem ji nenáviděla. Kde byl někdo takový, když jsem to já potřebovala? Když jsem byla malým vlčetem?
Vtom se ozvalo, zapištění a já sebou trhla. To ale byla jen tam malá nezbeda, která se ihned vrhla k mým nohám. Co to děláš, škrvně? Nevíš, že bych tě mohla zakousnout? Byla jsem ještě pořád ve stavu těsně po probuzení a trvalo mi několik zamrkání, než jsem se probudila. “Hm… Opravdu? Třeba to byla nějaká křovinná příšera. Slyšela jsem, že se jich tu v okolí prohání mraky,“ pobaveně jsem zabrumlala. Třeba to Tati naučí neschovávat se.
Od prcka jsem vzhlédla k oné křovinné příšeře, která se usmívala pod vousy. Ne, to bylo nefér. Vždyť mě zachránil Dargo. Sice později než tuhle hnědou kouli chlupů, ale kdyby to bylo později, pochutnal by si jen na mojí mršině, připomněla jsem si a už jsem otevírala tlamu, abych se šedočerné vlčici omluvila, než jsem si uvědomila, že jsem jí přece nic z toho neřekla. A kdyby ano, tak by tu už nejspíš nebyla. Nikdo by s tebou být nechtěl, kdyby věděl, na co myslíš. Stejně jsem cítila, že bych měla svou tajnou křivdu nějak napravit. Odkašlala jsem si. “Neznáte nějaké jiné hry? Které třeba nezahrnují honění?“ Protože křivda nekřivda, nikdo mě nezatáhne do situace, kdy se budu bát o vlastní život. I když to je jen pitomá hra.

Ještě pořád byla nějaká upjatá, ale nebyla jsem si jistá, na kterou strunu jsem jí brnkla špatně. Možná přece jenom tohle je její styl rozpadnutí se. Praská právě? zvědavě jsem stočila pokled na její bok, jako kdybych čekala, že se na ní každou chvíli začnou objevovat praskliny. Ovšem že se žádné neobjevily. Den, kdy začnou vlci praskat z…. jakékoliv příčiny bude i den, kdy vlkům narostou křídla, pomyslela jsem si pobaveně. Po mém kousavém připodobnění bobrům k veverkám se pousmála. No, aspoň něco. Ještě že má nějaký smysl pro humor, už jsem se bála, že se…
Hm, ani nevím, čeho bych se měla bát. Ale jsem ráda, že se to nestalo. Její zdráhavě přijímavá odpověď mě trochu uklidnila a pocítila jsem, jak se mi uvolňuje napětí v kořenech uší, o kterém jsem ani nevěděla, že tam je. Rozhodně to nebyl důkaz, že by mě záleželo na jejím názoru, nebo pocitu. Ani omylem. Pro jistotu jsem se zhluboka nadechla a už docela známým způsobem se odosobnila od čehokoliv, co by mě mohlo tížit. Vždyť to je jen obyčejný cizí vlk. Nic, čeho bych se měla bát.
Po jejím dovolení jsem popošla trochu stranou a začala hledání na vlastní pěst. “Tati!“ zavolala jsem jméno malé hnědky. “Schovává se tak často?“ nadhodila jsem po chvíli, kdy se mi to ticho začalo zdát až moc nepříjemné. Třeba se vlčice chytne a přestane to být tak trapný. Já chci zpátky za Makadim. Cci zpátky do našeho klidnýho cestování bez těch všech mezivlčích interakcí, fňukala jsem v duchu, zatímco předstírala, že hledám zatoulané vlče. “Jak to, že tu vlastně máte tolik prcků?“ zabrblala jsem, zatímco jsem tlapkou prohrabovala vyšší porost bylin, ve kterých by se mohla schovávat.

Vzala bych si ještě tuhle sličnou slečnu

Vůbec jsem ji nechápala. Absolutně. V jednu chvíli byla celá nadšená a ochotná a v tu druhou se prostě otočila a začala hledat vlče, které se pravděpodobně ukrývalo jen o kousek vedle někdy v křoví. Chtěla jsem ji následovat, abych zjistila, co jí to vlastně přelétlo přes nos, ale přestávalo se mi to zdát jako dobrý nápad. Na tyhle emocionální hry jsem už asi fakt stará, povzdechla jsem si a i když jsem byla asi podobného věku, jako majitelka ocasu, který se zplihle komíhal kousek přede mnou, cítila jsem nna svých bedrech aspoň o deset let víc. Proboha, co je to za citlivku? přemýšlela jsem, ale nemohla úplně ignorovat fakt, že v určitých situacích bych se možná zachovala stejně.
Zachovala stejně, zachovala stejně, to je sice hezký, ale co teď? Nesnášela jsem tvoření vztahů s ostatními vlky právě pro to, že to byla děsná dřina. Jako chození po minovém poli, kde ale nemám absolutní možnost zjistit, kde ty miny vlastně jsou. Po této zkušenosti budu potřebovat aspoň několik dní o samotě… Tohle fakt nedávám… Kdybych měla věci víc na háku, asi bych i odešla a nechala ji tak, však by se z toho holka zase rychle vylízala.
Jenže jsem věci neměla na háku tak, jak bych si přála a ostatně… S touhle vlčicí sdílím bejvák a pokud jsem si dobře vzpomínala, tak ona byla docela silným faktorem, který nám pomohl v přijetí. Na druhou stranu, je tohle plus nebo mínus? ozval se posměšně vnitřní hlas. Jenže taky vypadala, že by mohla být dobrou přítelkyní Makadimu. A čert ví, jak moc přátele potřebuje. Pokud jsem ho chtěla udržet šťastného… Povzdechla jsem si.
“Jasně a na stromech ve skutečnosti rostou bobři, co?“ ušklíbla jsem se a trochu se podivila nad výběrem metafory. Dneska fakt perlíš. “Chceš s tím hledáním pomoct?“ dodala jsem už mnohem měkčím hlasem, abych ji doopravdy nerozsypala. A nebo tohle byl úplně špatný nápad a nejrozumnější by bylo se vrátit za Maki a další seznamování nechat na jindy. Uh, zajímalo by mě, jestli se už vzbudila.

Wizku stáhla tlapku a já tak nějak napůl čekala, že znova začne to svoje skoro nesmyslné plácání, ale byla překvapivě zticha. Dokonce i přestala kroutit ocasem. Seděla jsem dál na místě a čekala, co udělá. Je tohle součást té její hry? Třeba to bylo složitější, než mi o tom původně vyprávěla. Ale… Já jí řekla ne, že? Naklonila jsem hlavu na stranu, ale nevěděla jsem, jak číst výraz jejího obličeje. Pak se najednou beze slova zvedla a začala se rozhlížet. Nadějně jsem na ni pohlédla, čekala jsem, že mě teď zase zavede na nějaké jiné místo a jen se rozmýšlí, kam teď.
Ještě jsem neviděla hodně z toho lesa, třeba tu bude ještě nějaká další tůň, nebo pěkný potůček, přemýšlela jsem, ale to se najednou Wizku rozešla pryč, jen zamumlala, že jde pro vlče. Doteď jsem nechápala, co se dělo, ale při zaslechnutí jejího hlasu se mi stáhlo nitro. Ty jsi něco podělala. Kolosálně podělala, Lilith, uvědomila jsem si. Bez přemýšlení jsem se zvedla a vyběhla za ní.
“Wizku?“ hlesla jsem. Co jsi to udělala, ty krávo? Myslela jsem si, jak jsem skvělá a nedotknutelná a… Oklepala jsem se. Vypadalo to, že jsem jí ublížila. Jak? Vždyť se známe sotva jeden den! Není přece moje chyba, že je tak citlivá, snažila jsem se uklidnit svoje svědomí, ale to stále bilo jako velký zvon.
Proboha, projelo mi hlavou, když jsem zaslechla její vzlyk. “Wizku? Já… Omlouvám se,“ řekla jsem a ani si neuvědomovala, jak vyděšeně zním. “Já… Nechtěla jsem. Promiň,“ snažila jsem se zachránit, co šlo. Co jsem se ale vůbec snažila zachraňovat? Začala mě chytat panika.

Cítila jsem se trochu jako pitomec, když jsem stála nad černobílou vlčicí, která se pozadu hrabala ze křoví. Byla jsem tím pitomcem já nebo ona? Cítila jsem se jako v blázinci a nebyl to úplně nejlepší pocit. Ani nevím, kolikrát jsem dnes už přemýšlela, že prostě uteču a možná bych to i bývala dávno udělala, kdyby tu nebyl Makadi. Vždy jsi věděla, že nejsi stavěná pro život ve smečce.
V mému překvapení Wizku dala svou tlapu pryč a usmála se. Už jsem ji vůbec nechápala. Prošla jsem nějakým testem? Uzná mě teď smečka jako bezpečnou a neagresivní? Kolik takových testů ještě bude? Pak se ale jala vysvětlovat tu hru. Nakrčila jsem zmateně noc. “Takže ta hra je o tom, že se vlci vzájemně honí a… Plácají?“ zopakovala jsem jako hlupák. Pořád mi to ale nešlo do hlavy, proč by to někdo dělal. Asi je to pro někoho zábava. Nejspíš to byla oblíbená hra i tady v Borůvkové smečce, když o ní vědělo i to vlče, které tvrdilo, že jich moc nezná. Pomalu jsem přikývla, že to už asi i smysl začít dává a Wizku mi znova přistrčila packu. Dívala jsem se na ní a z nějakého důvodu se jí bála plácnout.
I když jsem nejspíš ten důvod znala. Vždy, když mě v mém životě někdo honil, utíkala jsem, abych si zachránila holý život a představa, že budu teď jen tak honěná a případně Wizku nechat, aby mě chytila a pak bychom se vyměnily, abych zase lovila, teda, honila jí se mi zdála… Příšerná. Radši jsem zvedla zrak z její tlapy k přívětivému úsměvu a skoro mi bylo líto, že ji odmítám. “Teď už tu ale vlč není, ne? Už to nemusíme hrát,“ snažila jsem se použít co nejmilejší tón, protože vlčice vypadala, že se při každém odmítnutí rozsype. Měla jsem ale tušení, že kdyby mě začala honit, i jen ve hře, dostanu strach a budu utíkat hodně, hodně daleko.

Wizku mlčela. Zajímavé. Neví, jak odpovědět, protože to sama neví, nebo pro to, že se snaží vmyslet tu nejlepší lež? Nebyla jsem si jistá, ale začínalo mě to docela zajímat. Zpočátku mi připadala jako poměrně milá vlčice, ale… Proboha, ty se do toho fakt neskutečně zamotáváš. Za chvíli začneš trpět stihomamem a pak už je to jen krůček od chvíle, kdy budeš vidět spiknutí úplně všude, připomněla jsem si, ale nedůvěřivosti vůči těm pseudobohům jsem se nezbavila.
“A to tě naučí ovládat vodu jen za pár kamenů?“ odfrkla jsem si. Pokud to bylo doopravdy všechno, co chtěli, bylo to opravdu ubohé. Něco tako mocného by mělo být vyváženo stejně cenným. Co je tohle za zemi? Potřásla jsem hlavou a snažila se nesnažit se to pochopit. Nebyla jsem si jistá, jestli se tu vůbec cítím pohodlně. Všichni tu byli podivní. Nejdřív Kaleo, pak ten pitomec, co zničil bobří hráz, ten kvůli kterému jsem se skoro otrávila a… Vlastně všichni, cítila jsem se ztraceně a zmateně a moc nepomáhalo, že jsem právě seděla v cizím lese se dvěma cizími vlky, bez Makadiho a… Uklidni se, přikázala jsem si, když se mě začínala zmocňovat panika, to vlče tomu ale ani moc nepomáhalo.
Ostatně, ani Wizku ne, se svým huňatým hubeným zadkem, který čouhal z křoví. Když se vyhrabala, dívala se na mě jako na blázna. Nebo že bych ji měla já lovit? Cože? začínala se mě opět zmocňovat panika, ale ještě se mi to dařilo nedávat moc najevo. “Prosím?“ zeptala jsem se, když mi přistrčila tlapu pod nos. “Plácnout? A to proboha proč?“ ptala jsem se vyplašeně. Co té vlčici bylo? Vyžívala se snad v násilí páchaném na ní? Nějací vlci se v tom vyžívali, ale já se necítila na to, abych jí pomáhala k jejím zvráceným rozkoším, nebo k čemu to vlastně bylo.

Wizčina odpověď na otázku malé hnědky mě fascinovala. Černobílá vlčice měla či podobné barvy jako já a dle jejích slov „ovládala“ vodu stejně jako já. Ale já ji neovládala. Tušila jsem, že když jsem občas seděla ve vodě a nehýbala se, tak ty vlnky byly způsobeny právě touto schopností. Ale… vlnky. A tahle vlčice, která bez mrknutí oka zvedla půlku vody v tůňce, jakoby to dělala každý druhý den. Třeba to dělá každý druhý den. Kdyby tohle byla první informace, kterou jsem se o ní dozvěděla, měla bych nejspíš strach. Teď… Jsem si nebyla jistá.
Její vysvětlení se mi ale stále nepozdávalo, stejně jako Tati, ale u ní to bylo mláděcí neznalostí. “A řekni mi, Wizku. Obětujeté té své Smrti něco?“ zeptala jsem se nenápadně. Znělo to spíš jako kdyby Smrt byla prostě velmi stará kněžka, která zneužívala důvěry vlků, aby… Ale její triky zjevně fungovaly ne? Nebo čím jiným to bylo? Z přemýšlení mě vytrhla drobná vlčice, která si to sebevědomě naklusala až ke mně a dovolila si oblátit mi tlapu. “Neučili tě doma, že se ostatní nešpiní?“ zeptala jsem se jí nepohodlně a tlapu stáhla. Možná vlčata přece jenom nemám tak ráda…
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co jsem Wizku chtěla říct. “Možná někdy. Docela by mě zajímalo, jací jsou…“ prohodila jsem a ani se nesnažila zakrýt pochybovačný tón. Zatímco se věnovala Tati, jsem je mlčky pozorovala. Co tu vlastně dělám? Zdálo se mi, že jen proplouvám snem, který neovládám, ale ani se v něm nic moc neděje. Pozoruji ostatní, ale já sama nedělám nic. Jen sedím, ležím, chodím, procházím mezi stromy a sleduji někoho, kdo mě nevidí.
Chceš žít takový život, Lilith? zeptala jsem se sama sebe. Nic jsem nepotřebovala. Jen Makadiho. Nechtěla jsem Makadi. Chtěla jsem JEHO. To se ale zjevně nemělo stát v nejblížší době. Nebylo by pak dobré se pokusit najít si… pokud ne přátele, tak spojence? uvažovala jsem, zatímco jsem pozorovala… A zase. Pozorovala. Povzdechla jsem si, ale dřív, než jsem se odhodlala vykročit směrem k Wizku, přiběhla ke mně Tati a řekla, že mám… Co? “Ale tohle je bahno, ne babu,“ nechápavě jsem se na ni otočila, ale prtě už zdrhalo jedním směrem. Ve chvíli, kdy jsem se otočila na Wizku, zapištěla a rozeběhla se jiným směrem. Co se tu sakra dělo?
Byl to nějaký jejich rituál? Chtěli mě teď sníst? Tati jsem už neslyšela, ale tichý dusot tlap Wizku byl najednou přerušený mnohem hlasitějším šustěním a praskáním větviček. Předem jsem vzdala hledání toho prcka, kdo ví, co ho napadlo a i kdybych ji našla, nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych jí rozuměla. Obezřetně jsem teda došla za druhou vlčicí, která byla zachycená v křoví a já už poněkolikáté dnes vůbec nechápala, co se děje. “Wizku?“ zeptala jsem se opatrně.

Malá Tati byla z té její vody stejně uhranutá jako já. Trochu mě to překvapilo, čekala jsem, že když tu žije, tak takové věci bude velmi dobře znát. Zjevně se tak ale nestalo. Proč? Protože ji odněkud ukradli a ona náboženství tohoto místa ještě nezná? vzpomněla jsem si na svoji teorii, ale nebyla jsem si jistá, jestli se opravdu potvrzuje, nebo prostě vidím to, co chci. Jak jsem se znala, byla to spíš ta druhá možnost, zatím jsem ale nechtěla vylučovat jednu ani druhou.
Wizku tomu ale nasadila korunu. Zase začala mluvit o té Smrti a mě to už začalo lézt krkem. Dementní fanatici… Kam se hnu, tam jsou, prskala jsem v duchu a z nějakého důvodu nalezla i odvahu vyjádřit svůjnázor nahlas. Možná tomu přispěl i fakt, že se zdálo, že mi od Wizku nic nehrozí, i když její triky s vodou naznačovaly něco jiného. “Smrt,“ zopakovala jsem s pozvednutým obočím. “Jak může vlk jít za Smrtí, která ti navíc vylepší tvou… magii,“ řekla jsem nedůvěřivě. Vůbec se mi ta její historka nepozdávala, ale byla pravda, že jsem také netušila, jak to vysvětlit. Fakt, že něco nechápeš neznamená, že se musíš vrhnout po prvním vysvětlení, které se nabízí.
“Jo… Běhat umím,“ odpověděla jsem zaraženě. Netušila jsem, co tím sledovala. Byla nakonec i ta malá do toho všeho také zapletená? Chtěli se na mě vrhnout a ptali se, jestli umím běžet, aby mě mohli lovit? Opravdu? Opravdu, Lilith? Nejsi už jen tak trošičku paranoidní? zarazila jsem se. Bez Makadiny přítomnosti mi bylo divně. Povzdechla jsem si. Měla bych zkusit se s nimi alespoň trochu zpřátelit, ne hledat každou záminku k tomu, abych je nenáviděla.

I když jsem považovala to vlče za vcelku roztomilé, fakt, že nedokázala mluvit, mě poměrně iritoval. Jako první věc, její opatrovatelka musela být nekonečně neschopná, když se jí nepovedlo ani tak základní část disciplíny, jako je správná mluva, ale ještě víc mě iracionálně štval fakt, že jsem jí prostě nerozuměla. Co když se mi bude snažit něco říct a já ji nebudu rozumět? Nebo co když se mě na něco zeptá? Jak jí mám pak odpovědět? Vlčata nepřemýšlejí ve složitých větách, nebude to až tak těžké, připomněla jsem si. Otočila jsem se na Wizku, na jejíž společnost jsem si začínala poměrně zvykat, aby mi to vysvětlila. Ona se ale tvářia úplně stejně nechápavě. Tiše jsem si povzdechla. Co s tím?
Wizku na moji odpověď nijak nereagovala a i když jsem byla ráda, že v přítomnosti toho ubohého vlčete, které někdo pojmenoval Tati, nevypadá, že by chtěla vybuchnout, pořád jsem nedokázala rozluštit, co se jí prohání hlavu. Pak… navrhla aktivitu a já ztuhla. Pamatuj, upřímnost. Alespoň částečná, připomněla jsem si cestu k příjemnějšímu pobytu. “Já… Si nikdy na nic nehrála,“ přiznala jsem a cítila se docela ztraceně, což rozhodně nebyl dobrý pocit. Uvnitř jsem si nadávala, že jsem nakonec dala najevo víc, než jsem chtěla. Nemohla jsi jí prostě říct, že sis ještě nehrála s vlčetem? Tak by to neznělo tak dementně, ty tupko, nadávala jsem si.
Malé vlče ale začalo fňukat a zachránilo mě od trapné situace. Díky, ufňukánku, vyslala jsem k ní myšlenku. Pořád mi nešlo do hlavy, jak to Wizku s tou vodou dělá. Bylo to… Ohromné. Nadpřirozené. A já se přistihla, že to potají obdivuju. Špatnej pocit. Ale byl tam. “Jak… To děláš?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se zarazila.

Malá nezbeda, jak to vypadalo, se začala plácat ve vodě jako leklá ryba. Byla svým způsobem… Ne roztomilá, ale nevinná. Nebyla pod pevnou tlapou tvrdé výuky a zjevně se nezdráhala projevovat se i před cizími. Mlčky jsem ty dvě pozorovala a přemýšlela, jestli mi to přijde okouzlující nebo ne. Wizku nevypadala tak stará, že by jí mohla být matkou, ale zase… Kdo ví. Zdálo se mi, že se jí spíš dělá starší sestru.
Dřív, než jsem se ve svých pocitech začala víc hloubat, vlčice, Tati, vylezla z tůňky a bez okolků na mě vytasila svou otázku. Pousmála jsem se. Dobře, možná trochu okouzlující to je. “Z daleka,“ odpověděla jsem jednoduše a přemýšlela, jestli k tomu dodat ještě nějakou vymyšlenou poznámku, ale už o mě ztratila zájem a vrhla se zpátky ke své starší sestře, která následně… Pohnula s vodou. Prostě… Jen tak. Vžum.
Nemohla jsem si pomoct, zírala jsem na to s otevřenou tlamou. Nakrmili mě něčím, co způsobilo tyhle halucinace? Bobule to nemohly být, jejich účinek už odezněl. Wizku se ale vrátila ke mně s úplně normálním výrazem. CO SE TU SAKRA DĚJE? panikařila jsem, ale snažila se, aby to nevenek nebylo moc poznat. Odkašlala jsem si. “Vlčata představují budoucnost a jedinou naději,“ odrecitovala jsem dogma a rázem bych si nejradši zahryzla do jazyku. Myslela jsem, že jsem se těch věcí už zbavila. Ale… Něco pravdy na tom bylo.