Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mírně jsem pozvedla obočí. Obě dvě mi říkaly věci, které mi nešly do hlavy. V životě jsem neslyšela o žádné alianci smeček. A ostatně… Kdo je tak šílený, že si udělá smečky hned vedle sebe? Netušila jsem, kdo z těch dvou je větší blázen, ale aspoň jsem si už byla kompletně jistá, že rudý alfa je pitomec. Odmtíala jsem o něm přemýšlet jako o svém alfovi. To nepřicházelo v úvahu. Můj nebyl. Trochu nuceně jsem se pousmála, a přikývla, i když jsem si tu Lauru stále nedůvěřivě prohlížela.
Neměla nějaké postranní zájmy? V poslední době jsem si už nemohla být jistá vůbec ničím. Wizku také nevypadala na to, jaké triky s vodou uměla. I když Laura nevypadala ani z daleka tak vyklepaně, zdálo se mi, jako kdyby nás tu vlastně vůbec nechtěla. Tak proč nás sem do háje vůbec volá? “Dobře. Díky za… Ukázaní druhé smečky,“ přikývla jsem. “Třeba někdy,“ znova jsem souhlasila s nabídkou dalšího setkání, ale nebyla jsem si jistá, jestli o to vůbec stojím. Makadi ji ale měl rád a třeba by mohla být dobrou přítelkyní.
Najednou jsme ale osaměli v cizím lese. Nervózně jsem si olízla tlamu a srovnala krok s Makadim, zatímco jsem sledovala, jak se vlčice vzdaluje. “Tak a povíš mi teď, co se stalo?“ nadhodila jsem, šťastná že jsme po dlouhé době jen ve společnosti toho druhého. Vyrazila jsem pomalým krokem zpátky do lesa, odkud jsme přišly – z pachu úplně cizí smečky se mi chlupy zvedaly na zátylku ještě mnohem víc než z té, kam jsem patřila. “Hádám, že sis už našla další přátele,“ pokračovala jsem a jemně ji ocasem šťouchla, abych ji povzbudila.

→ Borůvka

Beru Cvaldu!

← Ovocní tůň přes Borůvku

Pozvedla jsem obočí, když mi bylo řečeno, že se toho událo opravdu hodně. “Mmm, opravdu?“ zamručela jsem zvědavě. Co se mu za takovou dobu stalo, že je to až tak na dlouho? A… V soukromí? dumala jsem, ale radši to teď nechala být. Raději jsem si prohlédla druhou vlčici, která nás někam vedla. Prošli jsme celým Borůvkovým lesem a šli dál. Kam jsem se to uvrtala? na chvíli jsem začala panikařit, ale hned jsem si uvědomila, že jsem tu s Makadim. Měla bych se chovat odpovědněji, ne se v duchu děsit jako malé vlče.
Střelila jsem po vlčici pohledem, když se mi představila. “Lilith,“ pokusila jsem se pousmát, ale uvažovala, co vlastně s Makadim má. Blížili jsme se k území cizí smečky. Co se to do háje děje? Proč tam vůbec Makadi chtěl jít? To se rozhodl, že změní smečku? Zmateně jsem se rozhlížela.
Byla jsem zvyklá na vyhýbání se smečkám a i když jsem si už na puch borůvek jakž takž zvykla, pořád se mi ježily chlupy na zádech, když jsem zachytila smrad nějaké další. Tady to vonělo… Lesem. A suchou půdou. “Kam to vlastně jdeme?“ nevydržela jsem v sobě udržet otázku. Jedna věd je vyjít si na hezkej vejlet, úplně jiná je ale zatoulat se na druhé cizí území. Proč jsou vůbec ty smečky tak blízko u sebe, sakra?
Odpověď na mou otázku ale přišla vcelku náhle. Ne že bych jí moc rozuměla. Dohoda bylo možnost se navštěvovat při hranicích? Kdo to kdy slyšel? Přesto jsem chápavě přikývla a mlčela. Pokud ti dva mezi sebou měli nějakou debatu, mohli v ní pokračovat. Náhle jsem se cítila těžce, jako kdyby se mi každou chvílí měla zatočit hlava. Radši jsem už nic neříkala, jen čekala, jestli se ještě něco dozvím.

Ten pitomec se začal omlouvat a tvářil se, jako kdyby to nebyla jeho chyba, že si rozvaluje špeky na cizím území. “Omluva, neomluva, nemáš tu co dělat, Trikolóro,“ zavrčela jsem a nepřestávala se kabonit do té doby, než neodpálil. “Tak to mě těší. Přeji příjemný zbytek života,“ zamručela jsem s pohledem upřeným na jeho vzdalující se trojbarevný zadek. Až když ho už ani nebylo slyšet, jsem si uvědomila, jaká jsem celá napjata. Zhluboka (a roztřeseně) jsem se nadechla a přinutila se vydechnout vzduch z plic hodně pomalu. Trochu mě to uklidnilo, ale pořád jsem měla pocit, že uvnitř mě je čertík na pružince, který jen čeká na to, až ho někdo podráždí.
Uvědomila jsem si, že od druhé strany tůně se ozývají hlasy. Statný, ale věkem už omšelý vlk tam právě vyhazoval dalšího vejtahu, který se ani neobtěžoval projevovat sebemenší lítost. Vrhla jsem trochu kyselý pohled na záda toho staršího. Nebylo to fér, ale mírně mě naštvalo, že se tu objevil. Zčistajasna. Kdyby nedorazil, mohla bych si toho výrostka podat sama. Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaké nevycválané, sotva odrostlé vlče, ale na druhý podhled… Zas tak mladý nebyl. Tak buď jeho rodiče lituju, nebo by i oni potřebovali pořádně proplesknout, pomyslela jsem si a sledovala, jak i druhý vetřelec zbaběle prchá v záplavě trapných nadávek. Chvíli jsem mlčky pozorovala toho, kdo se označil za betu smečky. Druhý v hierarchii, hm? vyzařovala z nějako jakási odevzdaná poklidnost, která se mi zamlouvala.
Na daného vlka jsem pokývla, ale pak se ozval hlas mně nejsladší. “Makadi,“ vydechla jsem s třesoucím hlasem a vykročila k ní. K němu. To bylo vlastně úplně jedno. Zabořila jsem čenich do jemné, sladce vonící srsti. “Kde jsi byla tak dlouho? Co se ti stalo?“ ptala jsem se s jemným úsměvem na tváři, beta vlk úplně zapomenut. V té chvíli se ozval další, jemný hlas. Neochotně jsem zvedla zrak a uzřela drobnou pískově zbarvenou vlčici. “Zdravím,“ hlesla jsem, zatímco jsem se snažila pohledem zjistit, co je přesně zač.
Z toho, co povídala, jsem vyrozuměla, že se někam chystají. ZASE? Nemínila jsem o Makadiho společnost zase tak rychle přijít. “Nebude vám vadit, že se přidám, že ne?“ zeptala jsem se, ale i mně samotné se zdál ten tón příliš přeslazený a vsadila bych se, že ai úsměv nevypadal úplně upřímně. Bylo mi to ale vlastně docela fuk. Nikdo mi nebude krást Makadiho na tak dlouho. Koutkem oka jsem zahlédla i malé vlče. “Ahoj,“ pozdravila jsem ho, ale nevěnovala jsem mu moc pozornost, hned jsem se zase otočila na Maki. “Máš něco nového?“ zase jsem se usmívala úplně upřímně a tvářila se, jako kdybych se právě nevetřela do vesměs cizí skupiny.

→ Asgaar přes Borůvku

// Jsem líná, takže předstírejme, že si Makadi ještě nevšimla, abych případně Dona nezdržovala čekáním na zbytek skvadry :D

Pohodička. Klídeček. Tak jsem to měla ráda. I trochu pitomá nálada kvůli tomu, že jsem ještě za Makadim nedošla, trochu polevila. Za to určitě mohly ty líné vlnky. Moc… moc fajnový, už jsem skoro usínala. Vlastně, usnula bych. Kdyby se najedou neobjevilo nějaké dupající nemehlo, které se sem prostě dovalilo a hodilo sebou na zem. Nejdřív jsem jen znechuceně nakrčila nos. Netušila jsem, že další spolusmečkovníci jsou až taková prasata. A že ani jejich matky neměly dostatek slušnosti než se spářit se samci, ze kterých by vzešla alespoň trochu vzhledná drobotina, ne tohle narychlo slepené monstrum, co právě chroptělo jako jelen s prokousnutým hrdlem. Proboha, není to nemocné? odfrkla jsem si a zvedla se, abych si našla nějaký lepší spot, kde bych mohla přemýšlet o životě a trucovat.
Pak mi ale do nosu dorazil pach toho prasete. Zúžily se mi oči. Možná kdybych měla lepší náladu… Ale ne. Přijde si sem, chroptí jako pářící se daněk a ještě není ani ze smečky? Tak to teda ne, zavrčela jsem v duchu a rázně jsem si to k němu přikráčela. “Přijdeš sem úplně bez ostychu, rozvalíš si pupek a ještě si u toho chrochtáš,“ zavrčela jsem. “Uvědomuješ si vůbec, že tohle je území smečky? A ty,“ důrazně jsem do něj dloubla tlapou, “Páchneš všemi možnými hnusy, ale rozhodně ne po téhle smečce?“ pokračovala jsem a odhrnula rty, abych vůhružně ukázala celou svou sbírku lesknoucího se chrupu
“Takže kamaráde, teď si posbíráš svých pět švestek, zvedneš svůj tlustej zadek od NAŠÍ TŮNĚ a budeš upalovat, jak to jen půjde pryč, protože pokud ne, tak přísahám všem bohům, tady a teď ti vyškrábu oči z tvojí umazané hlavy a pak hodně štěstí s dalším životem. Rozuměl jsi mi, Trikolóro?“ hrdelně jsem zavrčela. Tak strašně mě vytočil, jak už dlouho ne. No ani po svých výhružkách jsem se nehnula, dál se nad ním hrozivě tyčila a propalovala ho pohledem, aby si ani na okamžíček nepomyslel, že jsem nějakou ze svých hrozeb nemyslela vážně.

Skoro bych ani nečekala, že ten vlk bude tak… Klidný. Byla to docela příjemná změna po těch všech vřeštících a klepajících se individuích. Poslední dobou bych ani skoro nevěřila, že někdo takový ještě doopravdy existuje. Šílená země. Naprosto šílená, povzdechla jsem si. Na jeho reakci jsem vděčně přikývla. “Dobře,“ řekla jsem, protože jsem ani omylem nehodlala s ním hledat nějakého zatoulaného kamaráda. To bych se musela seznamovat s dalšími spolusmečkovníky a Wizku s alfákem mi bohatě stačili. Není trochu trapný, že si nepamatuju jeho jméno?
Pokusila jsem se o chápavý výraz, když mi popisoval nějaké vlče, ale ani jsem nehnula brvou, abyh vyjádřila další sympatie nebo ještě mu nabídla pomoc. “Můžu mu říct, že jsi tu byl,“ nabídla jsem mu, ale to už mě raději požádal, ať o té návštěvě nikomu neříkám. Nejdřív jsem se sice pobaveně zašklebila nad představou hořícího černobílého zadku, ale to bych mu stejně nepřála. Nebylo, proč. Zdál se být rozumnější než většina hyperaktivů, které jsem za poslední dobu potkala. “Spolehni se,“ zavolala jsem ještě za ním a skoro mě až samotnou překvapilo, jak ochotně to znělo. Odfrkla jsem si, když už jsem si byla jistá, že jsem sama. “Nějak měknu,“ zamrmlala jsem.
A teď… Trochu bezradně jsem se rozhlédla kolem. Naštěstí, už jsem neměla pocit, jako kdyb mě to tu dusilo. Aspoň něco. Ale… Měla bych jít za Makadim. Od té doby, co jsme přišli, jsem ho skoro neviděla. Chybí mi. Udělala jsem ale jeden, dva, tři kroky a uvědomila si, že semi vlastně ještě mezi ostatní nechce. Trochu mi to rvalo srdce, ale… Měla jsem pocit, že se mi ještě nechce ukončit svůj relaxační čas osamotě. Lehla jsem si tedy zpátky k tůňce, pozorovala její líné vlnky a různé ovoce, které na ní plavalo. Je to úchylný.

← VVJ přes Východní Galtavar

Ani jsem se moc nemusela snažit o nahození výrazu spráskaného psa. Vlastně jsem se nesnažila vůbec. Ten výlet mi asi nepomohl až tak moc, jak jsem si původně přála. Hmmmm, takže kdy vyrážíme na další? Prozatím ale bojový plán byl nenápadně vklouznout mezi stromy, kecnout sebou do bahna u tůně a tvářit se, že jsem tam už celou věčnost. Jo, to znělo jako dobrej plán.
A zjevně jsem ho potřebovala, poněvadž už tam někdo byl. Vnitřně jsem si povzdechla. Moje jediné dvě naděje byly, že to bude buď alfák nebo Wizku. I když u Alfy by to úplně naděje nebyla, protože se mi zdálo, že by mě hned smetl do tůně a třeba i utopil. Zmetek jeden. Ale… Nevypadalo to ani moc jako Wizku. Ta byla menší. Útlejší. A hlavně její postoj byl úplně jiný. No bezva. Tak ještě budu muset nějakému úplnému cizinci vysvětlovat, že nejsem tulák, ale ve skutečnosti do týhle smečky patřím. A nebo bych nemusela říct, že patřím, mohla bych se tvářit, že jsem se sem zatoulala čistě náhodou, on by mě vyhodil, ještě by mi řekl, ať se už tu nikdy neukazuju a… Vyřešeno. Už bych zase neměla smečku.
Přidušeně jsem se tomu zasmála. Kdyby tu nebyl Makadi… Ale kdyby Makadi nebyl, měli bychom se úplně jinak, že? Proud myšlenek se na chvíli zastavil, neboť jsem konečně rozeznala srst toho neznámého vlka. A ten rozhodně členem smečky nebyl. Necítila jsem z něj ani slabounký závan smradu borůvek. Bože, už i já jsem jím byla naprosto nasáklá a to jsem tu jen chvíli. A už jsem se koupala. “Ty… Tu nepatříš,“ řekla jsem mu trapně. Co to bylo za větu? Odkašlala jsem si a pokusila se o to znova: “To ses od toho jezera přemístil sem?“

Trochu jsem litovala, že jsem s těmi podivíny nešla. “Mohla to být docela zábavná cesta… A pak bych už je nikdy v životě neviděla,“ zabručela jsem si pobaveně. Jo, mohla to být sranda. Kdbyych nebyla taková lemra, ale zase… Kdo ví, kam by až zaběhli. Možná bych se už ani neuměla vrátit, ztratila bych Makadiho a Bluebery by mi připálil zadek. Nebo by si mě spíš opekli a mým masem by pak nakrmili ta vlčata. Kdo ví, jak tolik krků nakrmí. Kolem jezeralael začínalo být rušno a i když jsem tušila, že tu stejně pravděpodobně nikoho znát nebudu… Z nějakého důvodu jsem začala být paranoidní.
Jako vlče, které je někde, kde nemá co dělat. Povzdechla jsem si a vyšla z jezera, kde jsem se okázale oklepala, abych dala všem najevo, že jsou mi volní. Musela jsem se trochu uchechtnout. Já byla volná i jim, tak co taková okázalá gesta? Nudila jsem se. A pořád jsem měla docela dobrou náladu, tak proč se netvářit, že… Něco znamenám? To jsem chtěla říct? “Ale sklapni,“ zabručela jsem si pod vousy a jako vždy zadoufala, že by se třeba moje myšlenky mohly projednou uklidnit a já bych měla svatosvatý pokoj.
Nemohla by i to být nějaká magie? dumala jsem, zatímco jsem si to šinuly zpátky do lesa. Měla jsem v plánu raději se protáhnout kolem tůně možná tam na chvíli zůstat a nechat do sebe natáhnout ten pach.. Kdyby náhodou. Kdyby náhodou tyhle vejletíčky nebyly úplně povolený. Stejně mě tma nikdo nečeká. Nikdo mě tam nechce. Ani Makadimu už nechybím, našel si nové přátele a já… Se můžu jít picnout. Nebo se jít vrhnout do té průrvy. Alespoň jednou v životě bych se cítila jako pták, přemýšlela jsem zkroušeně a tiše vklouzla mezi stromy lesa, který měl být mým domovem.

→ Ovocná tůň přes Východní Galtavar

← Východní Galtavar

Malé zrůďátko poskakovalo kolem a začalo cosi vykřikovat o najěké smečce. vědavě jsem nastražila uši. Další smečka v okolí? A oni se mezi sebou ani nepozabíjejí? podivila jsem se. Zajímavé. Zajímavé. Trochu znechuceně jsem krčila nos nad tím, jak věci popisoval, ale… Achjo. Další podivín, na chvíli jsem zavřela oči. “Tak to… Je zajímavá smečka,“ poznamenala jsem mdle, abych se cítila, že k t konverzaci také patřím. Vždyť mi nabídli, že můžu jít s nimi také, ne?
Potichu jsem si povzdechla, když m černobílý potvrdil, že tohle chování je úplně normální. “Díky za radu… Možná to není nejhorší nápad,“ zamrmlala jsem, aby mě náhodou ta poskakující věcička neslyšela. Najednou jsem pocítila únavu. Už se mi nechtělo s těmi podivíny trávit delší dobu, než bylo nezbytně nutné. Alespoň ta vlčice, ač polekaně, mi odpovídala a zdála se docela fajn. Na okamžik jsem zauvažovala, kdo vypadá křehčeji, jestli Wizku nebo tohle stvořeníčko. Možná že by byly dobré kamarádky, rozhodla jsem se pro kompromis, kdo jsem navíc byla, abych dokázala posoudit křehkost jiného jedince. I když byla by zábava sledovat, kolik tlaku je potřeba, aby se rozsypaly… Ale to bych musela být někým jiným. Tady tohle… Achjo. Už se mi s nimi nechtělo být.
Všichni mě ignorovali. Ne že bych čekala něco jiného. Raději jsem jen vedle nich mlčky šla, malou zrůdičku jsem raději hned vypouštěla a poslouchaa jen černobílou dvojici, jejich konverzaci jsem ale vůbec nechápala. Staří známí tedy. Není divu, že mezi sebou mají rozpory. Takové dlouhé soužití se na nich musí podepsat, usoudila jsem a znova si vnitřně povzdechla, když tu ten černobílý prostě zmizel překvapeně jsem zamrkala. “Co… Co to bylo?“ hlesla jsem do ticha neurčitě směrem k těm dvěma. Tak ten měl být nejnormálnější? Beru zpátky, není
Na druhou stranu… Podívala jsem se na o vlče-nevlče. Byla tohle taky nějaká magie? Vlk na tak vysokém postavení by asi měl mít nějakou speciální magii, rozhodla jsem se pro odvážný kousek. Přišla jsem k tomu pištícímu blíž. “Takže… To, jak ses zmenšil… To byla taky nějaká tvoje magie?“ optala jsem se. I když mi ta schopnost připadala zrůdná… z nějakého důvodu mě to fascinovalo. Ne, ne z nějakého důvodu. Přesně jsem věděla, proč. Pokud Wizku dokázala mistrně ovládat vodu, černobílý se uměl vmžiku vypařit (Naprosto skvělá schopnost, taky bych to ráda uměla, žárlivě jsem si pomyslela.) a tahle… věc se dokázala změnit na ještě menší věc… Jaké další schopnosti tahle země ukrývala? Taky chci nějakou pro sebe.
Po jeho odpovědi jsem jen mlčky přikývla a zamyslela se. Zajímavé. Otočila jsem se k té vlčici, která po věcech, které jsem v posledních chvílích viděla, stoupla na laťce normálnosti o několik metrů vzhůru. Usmála jsem se. “Moc díky, že jste mi tu cestu ukázali. Hádám ale, že teď už máte nějaké vlastní plány, tak vám jen přeju šťastnou další cestu a radši se odpojím,“ poděkovala jsem jí slušně, kývla tomu vlčeti a vyrazila pryč doufaje, že moje rozloučení nevyznělo moc divně. Cítila jsem se jako úzkoprsá vznešená vlčice, která na ty dva shlížela zpatra. To nebyla pravda, ale kdo ví, co si ta černobílá mohla myslet. Udělala jsem dobře. Co nejdál od toho úchyla, uklidnila jsem se a zanořila se do jezera až skoro po čumák a spokojeně vydechla. Konečně mi bylo příjemně.

Myslela jsem si že se prostě jen zeptám na to jezero tří normálních vlků… Ale co jsem si do háje myslela? Jeden vypadal, že usnul na boku napůl položený ve vodě a černá se z něj vypláchla a druhý vlk vypadal, že mu na hlavě vyrašila malá louka. A… Ostatně o něj šlo. Zaraženě jsem udělala jeden krok do zadu. Namísto toho hlasitého vlka tu bylo… Stejně hlasité malé vlče. Co se to tu do háje děje? nechápala jsem. Ještě před pár dny se mi zdálo, že Wizčin um s ovládáním vody byl překvapený, ale pak co do háje bylo tohle stvoření? Část mě, ta už dávno pohřbená, by se skoro třásla strachy.
Raději jsem si rozpačitě odkašlala a snažila se nevnímat zrůdičku poskakuje kolem mých nohou a cosi píská. Nemohla jsem si pomoct – i když to vypadalo jako poměrně normální vlče (nebo alespoň co jsem podle Tati mohla soudit), ale já měla pořád před očima toho dospělého vlka, kterým to bylo předtím. Je to úchyl? Třeba takhle přepadá vlčata. S kdo ví, co s nimi pak dělá, napadlo mě a radši jsem ještě trochu couvla. Začínala jsem docela litovat, že jsem se k nim přidala, chtěla jsem původně jen příjemný volný výlet, ne… Tohle.
Černobílá vlčice (s těma nejzajímavějšíma očima, které jsem kdy viděla) si ale asi všimla mých rozpaků a přihovořila se ke mně. Tak jestli si myslíš, že mě uklidníš tím, že s touhle skvělou trojkou budu muset ještě trávit čas, pleteš se zlato, pomyslela jsem si a skoro bych jí to i řekla, kdybych… Proč jsem tak dobrá osobnost? Pokusila jsem se o něco jako vděčný úsměv. “A… Ano, to bych docela ráda. I když bych s dovolením šla s vámi, ne vác sledovala,“ dodala jsem poslední větu mírně nejistě, ale stále se snažila udržet si přátelský úsměv. Kdo ví, jestli se mi to dařilo. Co to ale bylo za vlka, který mi nabízel, ať je sleduju?
Vrhla jsem pohledem k vypláchnutému. Z nějakého důvodu se mi najednou zdál ten nejnormálnější. Možná to bylo tím, že ještě nepromluvil. Dnes bych se ale už ničemu nedivila. Ani kdyby otevřel tlamu a měl by neskutečně pisklavý hlásek. Neudržela jsem se a mírně se pousmála, tak jsem radši rychle sklopila zrak k zemi, aby si nedomyslel… Kdo ví co. A snad teď nebudu vypadat jako zabouchnutá roční vlčice, zadoufala jsem. Vstala jsem a v uctivé vzdálenosti od té zrůdičky jsem se vydala určeným směrem. Ještě jsem se koukla na dvoubarevného. “To dělá pořád?“ zeptala jsem se a kývla hlavou k poskakující příšerce. On má černé oko, uvědomila jsem si překvapeně.

→ VVJ

← Středozemní propadlina

Ve stále poměrně dobré náladě jsem vyklusala od té podivné trhliny v zemi a slíbila si že se ta radši nikdy nevrátím. Kdo ví, co tam může všechno žít. Stejně tam zase přijdeš. Je to morbidně krásné místo, odfrkl si vnitřní hlas a já to nechala plavat. Ostatně, měl pravdu. Skoro bych řekla, že se mi tam líbilo. To už jsem se ale dostávala na místo, po kterém jsem původně toužila. Velká krásná planina. Na chvíli jsem se zastavila, abych se nadechla té… Svobody. Přiznej si to. Chceš být sama, posmíval se mi dál. Raději jsem vstala a vyrazila neurčitým směrem s o něco horší náladou.
Není nad to, když vnitřní svědomí kazí den. Pořád jsem ale byla odhodlaná si ho užít, než se opět budu muset vrátit zpátky do smečky. Zajímalo, by mě, jestli mě vůbec budou hledat. Makadi už asi nebude, pomyslela jsem si a bolestivě mě píchlo u srdce. Radši i tu myšlenku jsem spolkla a rázem jsem zaslechla hlasy. Nebo spíš výkřiky. A bručení. A ještě jeden, jemnější hlas. Společnost, znova jsem polkla a zauvažovala, jaké by to bylo, prostě za někým přijít a… Začít se s ním bavit. S cizinci, kteří mě neznají a pokud něco podělám… Už je nikdy v životě neuvidím.
Ta představa mě pobavila natolik, že jsem se zasmála. Okamžitě jsem zmlkla. Slyšeli mě? Cítila jsem se jako šmírák, který pozoruje cizí konverzace. Ne, nechci tu být za úchyla, rozhodla jsem se a sebevědomě k nim vyrazila. Nebo jsem aspoň doufala, že to vypadá sebevědomě. Kdo ví. V půlce cesty, kdy si mě už nutně museli všimnout, jsem si uvědomila, že nevím, co bych jim měla říct. Na chvíli jsem zauvažovala, že uteču… Ale žít s touhle hanbou do konce života? Odmítám.
“Uhm… Zdravím,“ zahuhňala jsem nejistě. “Nevíte, kudy se tu jde k … jezeru?“ zeptala jsem se a nevěděla se rozhodnout, jestli to znělo trapně nebo rozumně. Jezero by se mi docela hodilo, té tůňce u nás doma jsem moc nevěřila. Pak jsem si ale pořádně prohlédla tu skupinu vlků. Jeden měl na hlavě z mě neznámého důvodu květiny a druhý samec… Byl napůl černý a napůl bílý. Nebyla jsem schopná zakrýt svoje překvapení. Měla bych se na to zeptat? Mohla bych se na to zeptat? Nebylo by to příliš necitlivé? Ostatní ale vypadali, jako kdyby to bylo naprosto normální. Asi já jsem tu ta divná, usoudila jsem a rozhodla se radši mlčet.

← Ovocná tůň

Vybrala jsem si nejspíš špatný směr. Stromů nade mnou začalo spíše přibývat a namísto nějaké pěkné pláně jsem vešla do ještě většího stínu. To se mi zase povedlo, povzdechla jsem si. Aspoň že ta těžká vůně borůvek už odeznívá. “Vůbec nedokážu pochopit, jaký musí být vlk šílenec, aby si založil smečku v takovém smradu, zamrmlala jsem a podešla ještě pár kroků, než jsem se zarazila. Pomalu jsem položila ten flák masa na zem. “Samomluva, tohle už tu dlouho nebylo," ušklíbla jsem se, ale z nějakého zvráceného důvodu mi to náladu spíše zlepšilo. Vzpomínka na staré dobré časy, kdy jsem se toulala sama, pustou krajinou, v dálce ani živáčka, jen nekonečná stáda, nebe nade mnou a žádné povinnosti kolem. Vzdala ses toho, když jsi poznala Makadiho, bolestivě mi připomněl vnitřní hlas, ale ten jsem hned rychle zapudila.
Na Makadiho, ani na žádné další členy té smečky jsem teď myslet nechtěla. Vůči všem jsem momentálně pociťovala silnou nechuť, kterou jsem potřebovala ze sebe dostat. Nebyla jsem stavěná na smečky a měla jsem pocit, že mě to ubíjí, i když jsme do ní vstoupili teprve nedávno. Teď jsem ale nutně potřebovala připomenout si, jaké je to být volná a nevázaná, abych nabrala dostatek energie a návrat. Návrat? uvědomila jsem si trochu překvapeně, zatímco jsem se cpala tím kradeným masem. Zapátrala jsem ve svém nitru, ale doopravdy, nenašla jsem ani jediné přání se tam nikdy nevrátit. To bych nečekala.
Les začínal houstnout, ale od toho směru také přicházel podivný průvan. Zvědavě jsem se tedy prodírala dál, čekajíc nějaký útes. Když jsem došla na konec rokle, štěkavě jsem se rozesmála. “Jo, to vážně sedí. Osud mi tu naservíruje propast, jen tak, pro případ, kdybych náhodou přemýšlela o ukončení toho všeho,“ chechtala jsem se, dokonce jsem i přišla trochu blíž, ale pak se mi zatočila hlava a radši jsem od okraje odstoupila, i když jsem se k němu ani moc nepřiblížila. “Žádné nekonečné hloubky pro Lilith, tedy,“ zamrmlala jsi, ale i stín těchto stromů mi čím dál víc připadal nesnesitelný, a tak jsem vyrazila, v úctyhodné vzdálenosti od okraje, podél propasti. Doufala jsem, že to třeba bude správná cesta... Někam. “Všechno lepší než tady,“ zahuhlala jsem, hodila poslední zamrčený pohled na útes a už mu dál nevěnovala pozornost.

→ Východní Galtavar

← Borůvka

Ani krátká procházka mi moc nepomohla. Pořád jsem cítila, jak se na mě všechno řítí. Proč? Proč já? Já za to přece nemůžu, proč mě osud tak zkouší? naříkala jsem v duchu. Měla jsem v plánu sebou hodit k té tůni, kterou mi Wizku ukazovala – muselo to být docela nedávno, ale zdálo se mi, jako kdyby to bylo před léty. A to se toho ani tolik neudálo. Ostatně už začínalo být poměrně teplo, trocha vody by mi rozhodně pomohla. Pak jsem ale ztuhla. Byla to Wizku?
Ta vlčice je úplně všude, zavrčela jsem v duchu. Na kratičkou chvíli mě napadlo, že bych třeba mohla za ní jít – zeptat se, kam vlastně tak nutně potřebovala odejít. Protože se skoro zdálo, že to řekla jen, aby se mohla vrátit k tůni a… Vyhnout se mi? Nejspíš. A právě to byl důvod, proč jsem se co nejtišeji otočila jiným směrem. Jakým? Netušila jsem. Stejně jsem to tu neznala, ale měla jsem pocit, že potřebuju pryč. A co nejdřív. Takže hned. Navíc, co mi bylo do toho, co ta modrooká vlčice dělá. Ani mě to nezajímalo.
A další důvod, proč se k ní nepřibližoval, visel v mé tlamě. Netušila jsem, proč tam ten flák maa nechala, ale rozhodla jsem se, že to rozhodně zjišťovat nechci. Ještě by mě osočila z krádeže. Ne že by to nebyla pravda. Vyrazila jsem tedy pryč od té tůně, pryč od tohoto zpropadeného lesa. Na hranici jsem se ale na chvíli zarazila. Co když odchod bude znamenat, že se už nebud moct vrátit? projelo mi hlavou. V této chvíli mi to ale bylo skoro jedno. Pryč. Pryč. Nemůžu dýchat. Nemluvila Wizku o tom, že členové smečky odešli ze smečky a pak se vrátili? uklidňovala jsem se, zatímco jsem prchala z lesa, který jsem měla nazývat svým domovem.

→ Středozemní propadlina

Povzdechla jsem si. Proč jsem do toho vůbec šla? Protože to dopadlo vždycky úplně stejně. První chvíle jsou vždy ty úplně nejlepší, vlk věří, že se mu vlastně daří a že už to bude všechno dobrý. Protože vždyť to takhle musí fungovat. Protože život nemůže být vždy úplně na hovno. Právě že může.
Pak si to ale vlk začíná uvědomovat. Pitomé chyby, tak moc pitomých chyb, které se opakují znova a znova a znova a… znova. Potom je to už jen začarovaný kruh špatných rozhodnutí, které se tváří jako ty správné, jako ty, které jsou konečně rozhodnutím z hloubi duše; a kde jinde bychom měli svoje dobrá rozhodnutí najít? Pakliže ne v jádru, měli bychom je asi hledat někde z vnějšku – takže u jiných? Pohodila jsem hlavou a zkontrolovala, že mě v mojí schovce nikdo ježe nenašel, to bych opravdu nechtěla. Pár klidných chvil, ukradených někde v soukromí, kde mě nikdo nemůže vidět, nemůže soudit…
Povzdechla jsem si. “Proč život nemůže být jednoduchý?“ prohlásila jsem do ticha a můj hlas zněl jako bič na tichý prostor, který jsem kolem sebe vytvořila. Ptáci byli také podezřele ticho, buď jsem si vybrala dobré a opuštěné místo, nebo mi už začínalo šplouchat na maják. Pravděpodobně obojí. Protože tak můj život obvykle vypadal. Prosím tě, miláčku, píchnul do mě můj vnitřní hlas, který se ozýval jako na potvoru vždy, když jsem se necítila zrovna nejlíp. Popravdě, zrovna nejlíp jsem se necítila docela často, tak kdo ví, třeba to byla náhoda. Pitomá náhoda, ale stále náhoda. Přeci i tak to zabolelo. Podlá malá větička, která slovně nenesla mnoho obsahu. Pronesený tón byl ale to, co bolelo úplně nejvíc.
Proč vnitřní hlasy jsou někdy ty nejbolestivější? Proč nemůžeme žít bez nich? Protože žít bez svědomí je ten nejhorší způsob žití, připomněla jsem si. Přemýšlela jsem o tom ale dál a – bylo to opravdu to nejhorší? Pravděpodobně to výrazně ztíží život jiným vlkům. Pro ostatní je vlk bez svědomí, a potažmo morálky, hotové utrpení na zemi. Podlý vlk má ale často i podlé myšlenky a nebylo by zajímavé setkat se s někým bez svědomí?
Potkala jsi jich ale přece už mnoho, připomněla jsem si. Prchavá vzpomínka na život v rodné… Skupině mi na náladě moc nepomohla. Příšerné skutky, které se v tom společenství děly – které jsem dělala i já – bylo to až moc. Prasečí maso se mi zhouplo v žaludku a já měla co dělat, abych svůj oběd udržela tam, kde by měl být. První divoké prase, které jsem za hodně dlouhou dobu měla a takovou vzácnost by bylo skoro rouhání vyzvracet. Plýtvání bytostně nesnáším. Povzdechla jsem si, i když ten zvuk zněl agresivněji, než jsem zamýšlela. Prudké vydechnutí vzduchu bylo lepší pojmenování.
Pomalu jsem se zvedla na nohy. Přestávalo mě to tu bavit. Povinnosti mě volaly, a i když jsem ráda předstírala, že žádné povinnosti a žádné vztahy mezi mnou a jinými vlky neexistují, nebyla to pravda. Před pravdou jsem utíkala až moc ráda a až moc často. Protáhla jsem se a vyrazila opět za těmi povinnostmi, kterých jsem se nikdy neprosila. Protože to byl život.

// Pardon, trochu jsem se rozjela :D

Makadi se probudila docela brzo po tom, co jsme k í došly. Hned, jak zvedla hlavu, jsem pocítila, že se mi nálada ještě víc zlepšuje. Cítila jsem, že je opět vše tak, jak má být. “Dobré rá-„ přerušila mě uprostřed věty. Ani nepozdravila. Jednoduše to oznámila jako cizinci. Jako kdybychom si nebyli tak blízcí. Jako kdybychom spolu necestovaly skoro rok. Jako kdybych Makadiho nemilovala.
Nebyla jsem schopná pohybu. Jen jsem stála na místě, Wizku mi možná i něco říkala, ale nic jsem neslyšela. Viděla jsem jen hnědobílé tělo své nejmilejší bytosti, jak se vzdaluje, vzdaluje ode mě, od mojí bytosti a měla jsem pocit, že se tím i trhají i pouta, která mezi námi byla. A Makadi? Jako kdyby si toho ani nevšimla. Prostě pokračovala dál. Protože potřebuje vodu. I vodu potřebuje víc, než mě.
Ani jsem si to neuvědomila, ale klepala jsem se. Nikdy v životě jsem si nepřipadal atak hrozně. Najednou vzduch ztěžkl a dýchat ho, bylo stejné jako dýchat vodu. Všechno se nade mnou naklánělo, všechno se bortilo. Měla jsem dojem, že mě ty stromy, ta těžká, sladká vůně umačká. Usmrtí. “Já-„ nadechla jsem se, ale Wizku začala mluvit jako první. Její slova se dutě odrážela jako v obrovské jeskyni, tak a zpátky, tam a zpátky. Jaký byl jejich význam? Co se mi snažila říct? Pryč. Co pryč? Odchází. Nechává mě tu samotnou.
Nechoď pryč! chtěla jsem křičet. Nenechávej mě tu samotnou, byl další vzlyk, který se mi dral na jazyk. Jako kdybych to mohla říct někomu úplně cizímu. Než její slova dozněla v poslední ozvěně, už byla pryč. Napůl jsem čekala, že se po jejím odchodu to zběsilé točení světa upokojí, ale vůbec to mepomohlo. Protože za to může Makadi. Makadi za to může, ozývalo se mi v hlavě se stejnou ozvěnou jako Wizčina slova.
Popadla jsem maso, které tu Wizku kdo ví proč nechala a potácivě se vydala pryč. Na chvíli jsem zauvažovala připojit se k Makadi, ale bylo mi jasné, že mě tam nechce. A kam jinam? Byla jsem uprostřed cizího lesa plného cizích vlků. Úplně sama. Měla jsem pocit, že se dusím. Musím pryč. Musím pryč. opakovala jsem si, zatímco jsem jako ve snách mířila na místo, které mi bylo alespoň trochu známé a s trochou štěstí opuštěné.

→ Ovocná tůň