Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S ledem přišlo nejdřív otupení, které jsem vítala. Měla jsem pocit že ta vlčice je léčitel. Že ví, jak pomoct mému zlomenému srdci. S největší horlivostí, jakou jsem dokázala, jsem ho začala polykat. Velké kusy ledu mě drásaly v hrdle a chlad pálil. Do očí mi vhrkly slzy, tentokrát z fyzické bolesti. I zuby mě začaly bolet. Lepší? Lepší nebylo nic. Všechno je k ničemu.
Když jsem neodpovídala, nejspíš nabyla dojmu, že potřebuju ještě další. Mírně jsem zavrtěla hlavou i když mi z toho vystřelila bolest do středu čela. Radši jsem hned přestala a přivřela oči, doufaje, že to pomůže. Ani jsem nevěděla, od čeho. Jediná momentální pomoc byla přítomnost vlčice, bez které bych znova sklouzla do nejhorších myšlenek. Ale ani to nestačilo. Netušila jsem, o co se snaží a i kdybych se pokusila zeptat, nebyla bych schopná mluvit. Unaveně jsem k ní stočila zrak.
Jen tak stála a bezradně si mě prohlížela. Byla jsem zvědavá, co udělá, vypadala, že jí v hlavě šrotují kolečka. Věděla jsem, že není úplně zdravé se upínat na naprostého cizince, ale stejně jsem se držela představy, že mi pomůže se z těch sraček vytáhnout. Možná bych ale ani neměla mít takové naděje. Co mě taky vůbec čekalo, až bych se zvedla?
Nic. Jen další utrpení. Měla bys to konečně skončit, připomněl mi vnitřní hlas. A měl pravdu. Odevzdaně jsem uvolnila všechny svaly, zrak znova upřela do prázdna a zadoufala, že mě vlčice nechá jen tak. Uvnitř jsem se ale právě té možnosti děsila, nechtěla jsem být sama, nevěděla jsem ale, jak tomu zabránit.

Letargie, to bylo to slovo. Moc často jsem ho nepoužívala. Většinou jsem byla na cestách. V pohybu. Věděla jsem, kdesi v koutku mysli, že k ní mám tendence. Ale neustálým přesouváním a zdoláváním nástrah života jsem s ní bojovala až tak úspěšně, že jsem vlastně ani nevěděla, že ve mně je. Teď ale v mém nitru nic než letargie nezbylo. Možná ještě bolest.
Normálně bych možná že i té vlčice s dlouhým frňákem něco odsekla, ale… Když si mě chce prohlížet, prosím. Třeba čeká, až zhebnu. Pro to hledá zranění, nejlepší místo, kde se zakousnout. Přesto jsem na ni hodila lehce nepříjemný pohled. Na větší zlobu jsem se stejně nezmohla. Nebylo na ni místo. Co si vůbec o sobě myslí, že takhle očumuje umírající?
Tiše jsem si povzdechla. Tak to jsme, kamarádko, asi v pěkným háji. Říkal můj pohled, pokud by mohl mluvit. Jeho tón by byl také dosti letargický. Jak jsem se ale měla jinak domluvit, než s pohledem? Nemohla jsem jen tak otevřít tlamu a začít mluvit. Propalovala jsem ji dál pohledem a čekala, co teda vymyslí. Pokud teda něco vymyslí.
Namísto toho odběhla. Ah. To jsem asi úplně nečekala. Jakmile odešla, měla jsem pocit, že s ní zmizelo i téměř nepostřehnutelné vibrování vzduchu, které jsem si nevšímala, dokud tu bylo. Jeho absence ale najednou působila jako velká vlna, která mě sice nesmetla, ale zatížila obrovskou váhou. Sevřela jsem rty pevně k sobě. Měly totiž tendenci se začít chvět. Jakmile jsem byla sama, před očima mi znova vytanul Makadi a z očí mi vykanula slza. Kdyby jen jedna. Opustila jsem ho. Nechala jsem to jediné, na čem mi záleželo a co na mě záviselo, za sebou. Já… Já… Už se tam nemůžu nikdy vrátit. Ani jsem se s ním nerozloučila. Proboha. Ani jsem se s ním nerozloučila, uvědomila jsem si, tělem mi projela úplně nová vlna hrůzy a smetla mě na naprosté dno. Všechny naděje a postupné vyškrabání se zmizely.
Jsi tu sama. Nikdo tě nepotřebuje. Prostě tu umřeš. I ta vlčice o tebe nejeví zájem. Tak prostě chcípni, posmíval se mi hlas a ani jsem si neuvědomila, že jsem se začala klepat. Už jsem myslela, že se mi rozskočí hlava, že jen pomocí vlastní vůle se přiměju umřít, abych už nemusela snášet tu vinu, když tu přede mě dopadlo něco těžkého. Škubla jsem sebou, což byl nejtěžší fyzické výkon za poslední dobu.
Násilím jsem se přiměla otevřít oči. Přes slzy jsem nic neviděla, ale ozval se k tomu i hlas vlčice. Třeba to pomůže. Z nějakého důvodu se jeho ozvěna začala odrážet v mojí mysli a částečně utišila jiné, mnohem horší výkřiky. Povedlo se mi zaostřit na objekt přede mnou, ale nevěřila jsem svému zraku. Opravdu jsem viděla led? Odkud ho vzala? Ve své zkroucené mysli jsem se radši nad ničím nezamýšlela, opatrně natáhla jazyk a pokusila se ho vtáhnout do tlamy. Byl moc velký. Natahovala jsem ale jazyk stále dopředu, olizovala jej, cítila, jak se jeho část vsakuje i do jehličí pode mnou a nakonec jsem ho pojala celý do úst a stiskla zuby. Tlamu mi okamžitě naplnil otupující chlad, a který jsem byla vděčná. Kéž by existoval kus ledu velký jako já. Ten by možná dokázal otupit všechnu bolest.

Ležela jsem na smradlavém jehličí a čekala, až si pro mě přijde smrt. Všechno mě bolelo a už jsem se nemohla dočkat, až umřu. Představovala jsem si, že to bude tak, že tu budu ležet, postupně mě opustí všechny síly, i myšlenky se zamlží a vědomí pomalu zapadne jako slunce. Čím dál jsem tam ale ležela, tím ostřejší se ale mysl stávala. Otupění odcházelo až moc rychle. Čím víc jsem se snažila zírat do stromů, tím hlasitěji jsem slyšela v hlavě hlasy. Wizčin, Abelothin, Makadiho… Bože, Makadi…
Znova se mi stáhl žaludek. Už jsem nechtěla trpět. Chtěla jsem prostě zmizet, nedalo se to vydržet. Prosím, bohové Gallirei. Pokud existujete, zabijte mě už, prosím. Nemám pro co žít, modlila jsem se v duchu. Na vlastní oči jsem viděla, jak les hořel zeleným plamenem. Ten… Prokletý oheň. Který mi zničil život. Najednou se ozvaly tiché šustivé kroky. Už jsou tu?
Najednou mě popadla hrůza. Už se blížil. Já… Já nechci umřít, uvědomila jsem si zhrozeně. Ještě před chvílí jsem si přála umřít a i když bolest byla stále hrozná, panický strach ze smrti mě překvapil. Tok myšlenek zastavil hlas. Vcelku veselý. Rozhodně ale nepatřil žádnému božstvu – byl to obyčejný vlk.
Všechny rozbouřené emoce znova upadly. To jsem tu nepotřebovala. Nechtěla jsem ani odpovídat. Slyšela moje nářky… Kdybych v sobě měla o trochu víc energie, styděla bych se. Ani její druhá poznámka už se mnou nehnula. To už se ale dostala do mého zorného úhlu. Na chvíli jsem byla odhodlaná ji ignorovat a jen zírat do prázdna, oči mě ale velmi rychle zradily a ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala pohledem klouzat po jejím těle. Tmavá. Jako já. Kéž bych měla na sobě stejný výraz.
Chtěla jsem, aby šla pryč. Zároveň se ve mně ale líhl další pocit, požadující její přítomnost – snad naděje, že v něčí přítomnosti na vše zapomenu. Bláhové, vím. Ale naděje byla lepší než čekat na smrt. Odpovědí na její otázku ohledně mého stavu jí bylo jen zafučení. Ať si to vyloží, jak chce. A nebo… Ne? Až mě překvapila náhlá touha promluvit. Slyšet svůj hlas. Jako kdyby to byl ukazatel, že je všechno v pořádku. Nadzvedla jsem mírně hlavu, otevřela tlamu a… Nic z ní nevyšlo kromě slabého zasípání. Jen jsem si uvědomila sílící pálení v krku. Nechala jsem hlavu zase spadnout a ani zavřené oči nepomohly udržet slzu v oku. Ta teď mi volně klouzala po tváři a zapadla do jízlivě nadzvedlého koutku. Takže i o hlas jsem už přišla.

← Kopretinová louka přes Tenebraë

Další řeka, další les… Přestávala jsem to už i počítat. Však to bylo jedno. Koho to zajímalo. Koho jsem zajímala já. Nikoho. Proč by mě vlastně někdo chtěl? I okem zavadit. Z hrdla se mi dostal další vzlyk, který mě drásal v hrdle. Z očí ale už nic neteklo. Nebylo co. Všechny slzy jsem poztrácela při cestě sem. Už mě ale ani vlastní nohy nenesly. Šla jsem ale dál. Potácela jsem se podobně jako vlci, kteří snědli špatné ovoce a poté se smáli jako šílení. Chvíli jsem dokonce čekala, že se budu chechtat stejně. Dokonce jsem se i pokusila ze sebe pár chechtů nasilu vydat, ale nebylo to k ničemu. Znělo to jak štěkání staré feny.
Dopadla jsem ne zem. Tvrdě. Ani jsem nevěděla, jestli mi vykázaly službu svaly, nebo moje vůle klesla na tak slabou hranici, že už nebyla schopná nohám poroučet. Bolest z nárazu jsem ani necítila, i když podle zvuku by mě to bolet mělo. Střeva se mi v břiše bolestivě kroutila a měla jsem pocit, že i to málo, co mi v žaludku zbylo, už moc dlouho v sobě neudržím. Jen jsem tam ležela, nepřemýšlela a… Nic necítila. Alespoň emočně. Ostrý zápach plísně mi dráždil nos, bylo mi to ale fuk.
Proboha. Já tam nechala Makadiho. Už se tam nebudu moct nikdy vrátit, projelo mi hlavou a všechno to začalo nanovo. Tělo se mi zkroutilo v nedobrovolné křeči a najednou začaly téct i slzy. Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo. Myslela jsem, že mám místo, kde budu moct žít. Možná jsem se ho snažila nenávidět, ale nebylo mi tam špatně. Teď jsem ale ztratila úplně všechno, na čem mi záleželo. A to tak sakra moc bolelo.
Už jsem neměla sílu běžet, a tak nebylo nic, čím bych mohla tu bolest mírnit. Tělem mi projela další vlna vzlyků. Už mi bylo jedno, že hlasitě naříkám. Neměla jsem vůli mírnit zvuky, které vycházely z mé tlamy. Tak dlouho jsem to v sobě dusila, až do teď, kdy najednou celý kotel vybuchl a všechno se dralo ven. Postupně moje uši přestaly ty zvuky vnímat a jen okrajově jsem vnímala, že křičím. Neměla jsem k tomu důvod. A nebo jsem jich měla až moc. Někdo mi kdysi říkal, že prý křik pomáhá tišit bolest. Možná že to byl zděděný způsob po našich předcích, jak se s ní vyrovnat. Křičela na mě i Wizku. Já neměla na koho křičet, ale stejně výkřiky opouštěly mé hrdlo a ztrácely se mezi plesnivými stromy.
Postupně ale zmlkly i ty. Neměla jsem na ně sílu. A ani nepomáhaly tak moc, jak jsem doufala. Křičení ustalo. Hlasité vzlykání vymizelo. Ticho v lese přerušovaly jen moje chvilkové záškuby, poslední vzlyky, které ještě měly sílu s mým tělem něco dělat, ale už také polevovaly. Měla jsem dojem, že se vpíjím do té smradlavé hromady jehličí. Tady patřím. Proč jsem nenašla tohle místo už dřív? Je dokonalé.
I myšlenky spotřebovávají energii. Kterou jsem již neměla. Zbyl jen nejasný pocit skořápky, z níž byl ořech násilím vyjmut a už nezůstalo vůbec nic. Zírala jsem do prázdna mezi stromy a ani si neuvědomovala, na co zírám. Oči mě pálily, ale zavřít jsem je nedokázala, věděla jsem, že další vlnu promítání vzpomínek bych už nezvládla. Když bylo pálení neúnosné, nedobrovolně jsem mrkla, ale jen na chvíli. Cítila jsem se naprosto otupěle a prázdně. Už jsem jen čekala, až ze mě život vyprchá, nějaká šelma sežere moje maso a to, co zůstane, se vsákne do jehličí.

← Náhorní plošina přes Středozemku

Začala jsem ztrácet páru. A nebo spíš energii. Stále jsem se necítila dostatečně dobře na to, abych zastavila, ale svaly mi pomalu přestávaly vynechávat. Usilovně jsem se tlačila do stále tak rychlého běhu, jako na začátku, ale už to nešlo. Už jsem se jen potácela jako vor na rozbouřené vodě. Troska.
Koutkem oka jsem zahlédla nějaký pohyb. Vlci. Bezva. To bylo přesně to, co mi chybělo. A dokonce jsem je znala. Byl to ten potrhlý vlk s květinovou korunou a jeho vyděšená kamarádka. Která byla zjevně jeho družkou, neb se jim při nohou motala vlčata. Tak šťastná bych si někdy přála být, proletělo mi hlavou. Vypadali opravdu šťastně. Ale co jsem byla já proti nim? Oškubaná, pohublá vlčice, s opuchlýma očima a popelem na tlapách a v srsti. Moje prokletí.
Ta černobílá vlčice měla také jedny z nepozoruhodnějších očí, jaké jsem kdy viděla. Určitě má také nějakou skvělou magii, která ji ulehčuje život. Neměla jsem ani tušení, co by mohla dělat, ale bylo to něco úplně dechberoucího. Nevím, proč mi v hlavě vytanula představa poletujících duhových bublin. Černobílé svítí pobaveně oči, možná se dokonce i směje a bubliny jí hází na tvář malé duhové odlesky. Při té představě jsem se skoro i pousmála. Ale jen skoro. Stále mě tížil Borůvkový les. Nechtěla jsem na něj myslet. Ne teď, ne nikdy.
Už jsem tu moc dlouho, uvědomila jsem si a raději zase tiše vyrazila do kroku, aby mě šťastná rodinka nezpozorovala. To by mi ještě scházelo, muset se s nimi bavit. Nejspíš ani nebyli tak skvělí, jak jsem si představovala. Pravděpodobně i ta magie stála za hovno. Nechtěla jsem o tom ale myslet. Nyní jsem je vyzdvihla v naprostý ideál rodiny, ultimátní štěstí a spokojenost a měla jsem pocit, že kdybych si s nimi promluvila, iluze by se rozpadla a rozpadla bych se s ní i já. A já momentálně zoufale potřebovala něco, čeho se můžu držet, abych se neroztříštila na malinké kousíčky.

→ Tmavé smrčiny přes Tenebraë

//Nevšímejte si mě, jen úchylně sleduju vaši skupinku :D

← Borůvka přes Mahtaë

Uháněla jsem jako kdyby… Mi za patami hořelo. Možná jindy bych se tomu vtipu i zasmála. Bylo to tak pravdivé, až to bolelo. Utíkala jsem kvůli ohni, který už dávno dohořel, ale jeho následky byly mnohem horší. Pořád mi v uších zněl Wizčin vysoký hlas. V životě bych to do té vlčice neřekla. A taky bych nikdy neřekla do sebe, že…
Vzlykla jsem. Pořád jsem musela přes slzy usilovně mrkat, abych vůbec viděla pod nohy. Proběhla jsem kolem řeky, to jsem tak nějak tušila. Skoro bych se divila, že jsem ve svém zběsilém úprku nenarazila na žádného stromu, ale těch moc nezbylo. Znova jsem pocítila proodnutí novým nožem. “Proboha,“ zašeptala jsem třesoucím hlasem. Nebylo to dost. Nebyla jsem dostatečně daleko na to, abych necítila tu nenávist sálající z Borůvkového lesa.
Co bylo horší, konečně jsem začala poznávat tu pláň, po které jsem už jen klusala. Já už tu byla. S Makadim. Když jsme ještě byli šťastní. A já ho teď opustila. Jako křeč mnou projel další vzlyk, zkroutil mi tělo, a já upadla na zem do trávy. Skoro jsem si přála, aby to nebyla jen měkká tráva, ale tvrdé kameny. Roztřeseně jsem se postavila na nohy. Nemohla jsem tu zůstat. Potřebovala jsem co nejdál. A odtud jsem ještě viděla obrysy toho lesa, který už skoro nebyl. Jsme tvoje rodina, copak to nechápeš?! ozvalo se mi zase v hlavě a nitro se mi pevně sevřelo.
Bez myšlení jsem znova zrychlila, nejdřív do cvalu, pak do trysku, ale nebyla žádná rychlost, která by mě dokázala odnést dodatečně rychle dostatečně daleko.

→ Kopretinová louka přes Středozemku

Zjevně ani Makadimu ta situace nebyla příjemná. Nedivila jsem se mu. Blueberryho kousavé poznámky nebyly příjemné ani mně, a to jsem si o sobě myslela, že jsem odolnější než můj společník. Přesto jsem nebyla nadšená, když se rozhodl běžet za tím malým vlčetem. Ale je dobře, že se tu zabydluje. Nachází rodinu a svůj smysl, snažila jsem se uklidnit. Spíš jsem si ale říkala, že se radši co nejdřív já připojím k ni, než obráceně. Rychle ale zmizel a já nestihla nic na to říct.
Když se Wizku ozvala, vyhýbavě jsem stočila zrak mimo ní. V bezpečí, chtěla jsem říct. Její tón hlasu mě ale mrazil. Nebyla jsem si jistá, co tím sleduje. A pak začala vřískat.
Trhla jsem sebou. Slova se jí sypala z úst tak ryhcle, že jsem skoro je nastíhla avnítmat, to bylo ale jen zdání, moc dobře jsem věděla, co říká. Zírala jsem na ni beze slova. Neměla jsem ani tušení, že něčeho takového byla schopná. To mě asi šokovalo nejvíc. Kdyby byla výbušná přirozeně, nejspíš bych nad tím jen tak mávla tlapou a odešla. Ale tohle se zavrtávalo hlouběji, než jsem si kdy byla schopná přiznat, že by to mohlo být možné.
Měla pravdu. Chtěla jsem na ni křičet. Tak moc jsem si přála na ni také začít ječet. Že neví, jaké to bylo. Neví, jaké je to pozorovat svoje sourozence, jak postupně umírají hlady, protože se někomu znelíbili. Že vím, jak chutná maso blízkých přátel. Že kdykoliv chci k někomu vykročit, vidím její oči, které mě provázejí na každém kroku a soudí každičkou chybu. Že už nejsem schopná k nikomu přilnout a jen se snažím ochránit to, co jsem se naučila milovat. To jediné, co mám. Ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Nešlo to. Měla totiž pravdu. Ani jsem si neuvědomila, kdy mi začaly stékat slzy.
Měla jsem pocit, že se mi do hrudi zabodávají žhnoucí dýky. A já si v té chvíli uvědomila, že jsem někde ve skrytu duše začínala možná brát Wizku za přítelkyni. Ne hned, ale mohly bychom jimi třeba jednou být. Možná pro to to tak bolelo. Nebo tím, že jsem si to zase zavinila sama.
Když zmlkla, otevřela jsem tlamu, abych jí na to něco řekla, netušila jsem, co, ale musela jsem promluvit. Musela jsem ze sebe něco dostat. Namísto slov za mě vyšlo jen tiché zakňučení, se stáhnutým hrdlem jsem ani nic jiného nezvládla. Ale bylo to k ničemu. Najednou byla pryč a můj svět se začínal hroutit. Makadi tu nebyl.
Ještě štěstí.
Ale Makadi tady byl. Ve skutečnosti. Na rozdíl ode mě neváhal projevit soucit s ostatními. Zapadal sem. Ty sem nepatříš. Nikdo tě tu nepotřebuje, ozývala se mi v hlavě. A měla pravdu. Abeloth ji vždy měla. Už jsem přes slzy ani neviděla. Měla jsem pocit, že se stromy nade mnou naklánějí, stahují se kolem jako smečka vlků kolem malého zajíce. Měla jsem pocit, že se dusím. Pryč. Musím… Pryč… projely mi hlavou jediná tři slova, nic dalšího jsem nebyla schopná vytvořit. Najednou jsem si uvědomila, že běžím. Hnal mě pud, poháněl v co nejrychlejší trysk, zdálo se mi, že mě i samotná země pálí pod nohama. Nebyla jsem tu schopná vydržet ani o vteřinu déle.

→ Náhorní plošina přes Mahtaë

Jakmile přišel alfa, začala jsem se přesvědčovat, že mi vlastně na tom malém frackovi vůbec nezáleží. Však co je mi po něm. Už tu má dozor a mě nikdo z kůže nestáhne za to, že jsem dovolila jednomu drzému škvrněti vyrazit mimo les. Přesto, když se mladý velkomožný pán odvalil pryč, zamračeně jsem za ním hleděla. Kdybychom byli v jiné situaci, možná bych i začala protestovat - co je to za alfu, že nechá malá vlčata běhat dovnitř a zase ven, jak se jim zlíbí. Moje věc to ale nebyla. A i když jsem už před nějakou dobou opustila nápad, že Blueberry ta vlčata krade, možná na tom něco pravdy bylo. A nebo byl prostě jen neschopný. Tak to ale každopádně...
Moje jediná smůla byla, že jsem byla momentálně vystavena rozmarům tohoto neschopníka. Ne že by mi na tom mělo záležet. Ale Makadi by ztratil domov a tím by se moje problémy nahrnuly ještě ve větší hromadě, než kdykoliv dřív. Rozhodně to nebylo tím, že jsem se tu možná i začínala zabydlovat. Rozhodně ne.
Stiskla jsem čelisti. Vůbec nebylo příjemné poslouchat tohle kárání, i když bych se na jeho místě, zachovala bych se nejspíš stejně. Ne že bych někdy toužila být alfou. To ani omylem. Radši jsem ale mlčela. Nebylo co říct. Mohla jsem argumentovat, že jsem nechtěla riskovat svoje ani Makadiho zdraví, ale měla jsem pocit, že by mi to u něj neprošlo. Tady byly přece zájmy směčky důležitější než zdraví jednotlivce. Měla jsem co dělat, abych se ubránila odfrknutí. Z nějakého důvodu mi tahle šaškárna začínala najednou lézt pořádně na nervy. Dorazila ještě Wizku a nasadila tomu korunu. Vypadá, jako kdyby založila ten oheň sama.
Blueberry odešel, mnou to ale pořád šilo, že jsem si neodvážila se pohnout. Měla jsem pocit, že by mi tlapky samy zamířily ven z lesa a já bych je nedokázala udržet. “Um,“ zamrmlala jsem. “Co si představuje pod úklidem? Odfoukat všechen popel mimo les?“ zeptala jsem se a neubránila se mírně ironickému tónu. S tímhle jsem nesouhlasila. Myslela jsem, že se prostě zašijeme v malé smečce a já snad i umřu z toho klidného života. Hodila jsem pro jistotu očkem i po Makadim, jak to bere. Pokud by mu nedej bože začaly téct taky slzy, asi bych se už neudržela. Všichni se tváří jako na pohřbu, a… zarazila jsem se. Technicky vzato tohle pohřeb byl. Tentokrát jsem měla co dělat, abych se nezačala zubit. Nemístné vtipy by byly ten nejhorší nápad v aktuální situaci.

Zírala jsem na Makadiho, jako kdyby mluvil úplně cizí řečí. Opravdu chce jít do té spálené části? Nepotřebovala jsem nikam chodit. Moc dobře jsem věděla, co se stalo. Co se tak asi může stát, když les hoří? Jeho obyvatelé hoří s ním. “Ne… Makadi… To není dobrý nápad tam jít,“ vykoktala jsem, stále ještě v šoku. Naklusali bychom tam a našli několik zuhelnatělých těl, s trochou smůly by ještě šlo poznat, o koho šlo. A to by ho naprosto zničilo. Nový domov, noví přátelé, všechno je pryč. Proč musíme mít takovou smůlu? “Nevíš, jestli tam není moc velké horko. A… Spálené stromy můžou bez varování spadnout,“ plácala jsem první věci, které mě napadly. Jen ho udržet od ohně.
Jakoby odnikud se na jednou zjevilo malé vlče a začalo vykládat o smrti nějaké členky, přesně tak, jak jsem to předpokládala. Co mnou ale otřáslo úplně nejvíc, byl fakt, že podle toho malého skrčka to měla na svědomí Smrt. Ta… Smrt? přejel mi mráz po zádech. Wizku se zmiňovala o Smrti a Životu, kteří ji obdarovali schopností mistrovsky ovládat vodu. Do teď jsem ji nevěřila. Tak tohle je ta slavná Gallirea? Místo klidu a míru? pocítila jsem hořkou chuť na jazyku. Měla jsem tušit, že těm povídačkám se nedá věřit. Čím jsme? Vězni bohyně, která nás postupně zabíjí jen z čistého rozmaru? Z přemýšlení mě vytrhla poslední slova toho zakrslíka, který se právě rozhodl nás opustit.
Je to vlče normální? Sám lovit? Zrovna když půlka lesa vyhořela? Z nějaké zastrčené části mého já se vzedmula nečekaně velká ochranitelská vlna. Zahradila jsem mu cestu. “Tak to ani omylem. Nevšiml sis náhodou, že je tu nebezpečno?“ zamračila jsem se na něj a zauvažovala, jak může být tak arogantní, že ani smrt spolusmečkovníka s ním nic nedělá. Jako kdyby tys za nějakou Naomi truchlila, co? posmíval se mi vnitřní hlas. Trhaně jsem se nadechla. Skoro jsem ani nevěřila slovům, které jsem hodlala vypustit z tlamy. “Pokud to bude nutné… Já a Makadi půjdeme s tebou,“ řekla jsem rozhodně a jen nakrátko šlehla pohledem po Maki, jestli s tím souhlasí.
Stál tam ale také Blueberry. Rudý alfa. Stáhl se mi žaludek. Nic jsme neudělali. Nepomohli. Nehli ani brvou, jen zírali na plameny, jak požírají část lesa, ve kterém žijeme. Čekala jsem, že to bude přesně ta chvíle, kdy nás konečně vyhodí. Nejspíš byl ale sám v šoku, mluvil o té Naomi, jako kdyby mu zemřela nejmilejší dcera a… Opravdu nás pozval na pohřeb? Tady se vlci pohřbívají? pomyslela jsem si nevěřícně, ale měla dostatek slušnosti, abych, alespoň sklonila hlavu na znamení… Možná úcty k někomu, koho jsem neznala. Sama jsem ale moc dobře znala pocit ztráty a nehodlala alfu rozzuřit nějakými nevhodnými gesty. Radši jsem dál mlčela a čekala, kdy přijde ten vyhazov.

Pobaveně jsem zahýbala obočím. “Opravdu ne? Já myslím, že by vypadal mnohem líp s trochu pocuchanou srstí. Prý je to docela dobrý magnet na vlčice,“ zasmála jsem se, ale už jsem od toho nápadu upustila. Krátkodobý vztek opadl a nahradila ho jen starost a lítost. Ani ta laškovná nálada se moc dlouho neudržela. Povzdechla jsem si. I když jsme se už vlastně usadily, měla jsem pocit, že pořád vlastně utíkáme. Nebo aspoň já. Cítila jsem se pořád napjatě a nevěděla jsem, čím si pomoct. Není to jednoduché? Stačí jen opustit všechno, co tu máš a pak se budeš starat jen o sebe. Už žádné úzkosti kvůli jiným, proletělo mi hlavou, ale hned jsem tu myšlenku zapudila. To bych nemohla udělat. Ani Makadimu, ani sobě.
Moc se mu ale nelíbilo komentování jeho postavy. “No tak pardon,“ vyplázla jsem jazyk. “Je pravda, že už vypadáš… Vypadáme líp,“ to ignorovat nešlo. Smečka opravdu pomohla naplnit břicho masem, i když ani na jedné kořisti jsme se nepodíleli. “Nebudu tě nutit, ale slíbíš mi, že se pak najíš? Léto už se určitě chýlí ke konci a trošku větší zásoba tuku rozhodně není na škodu.“
Já takovou nabídku rozhodně odmítat nehodlala. Než jsem si však stihla utrhnout první kus, rozpoutalo se peklo. Slyšela jsem hlas, smích, který mi pronikl až hluboko do kostí a rozechvěl lebku. Proboha, proletělo mi hlavou, jinak jsem ale nebyla schopná jediné myšlenky. Neměla jsem ani tušení, co se vlastně děje, věděla jsem jen, že je to špatné. Honě špatné. Všechny instinkty na mě křičely, ať odtud uteču co nejdřív a co nejrychleji. Krev se mi nahrnula do hlavy, pomalu hukot ohně nahrazoval hukot v mojí vlastní hlavě a jen vzdáleně se ozývalo podivné sípění. Přestávala jsem cítit tlapy, z toho místa přicházelo jen slabé brnění.
Co to? Makadi. Makadi na mě mluvil. Prudce jsem zamrkala, abych odehnala mžitky, které se mi proháněly před očima a kvůli kterým jsem neviděla skoro nic, jen zelený žár plamenů. Až teď jsem si uvědomila, že to sípání vycházelo ze mě. To já jsem tak dýchala. Rychle, plytce a přerývaně. Makadi Co to říká? Pomoct? Komu… “N… Ne…“ zašeptala jsem. Nemohla jsem tam jít. Ani omylem. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě, abych se toho pocitu zbavila. Jen stěží se mi povedlo udržet se na nohou, a když jsem konečně začala vnímat svoje okolí, uvědomila jsem si, že mám pevně zaťaté čelisti. Oheň… Byl už pryč. Lesem se ale stále nesl zápach spáleného dřeva, trávy, masa.
Vtom se k nám přibatolilo už větší vlče. Větší v obou směrech. Nechápavě jsem na něj zírala, co to vlastně mluví. Umírání? Lov? Poslední večeře? O čem to mluví? Byla jsem stále ještě v šoku a význam jeho slov mi přesně nedocházel, tak jsem zůstala stát na místě a zírat na něj.

I když ti dva byli už dávno pryč, nezdálo se mi, že by se atmosféra mezi námi změnila. Když už nic jiného, jako kdyby ještě víc zhoustla. Nebo se mi to jen zdálo, kdo ví. Střelila jse mírně zoufalým pohledem po Maki. Byl v pohodě? Skoro nemluvil a to málo, co ze sebe dostal neznělo moc pozitivně. “Nic si z něj nedělej, Maki… Byl to pitomec,“ zamrmlala jsem a starostlivě do něj šťouchla čumákem. “Pokud se o něco dalšího pokusí, až ho znova uvidíme, utrhnu mu ocas. Nebo ukousnu ucho,“ navrhla jsem a zadoufala, že tím až je znova uvidíme jsem neudělala víc škody než užitku. Vážně bych si měla víc dávat pozor na to, co říkám. “A až to bude Bezuchý Nori, všichni se budou smát jemu,“ dodala jsem s pobaveným úsměvem a představila si toho malého potkana bez uší a ocasu. To by mu ten jeho úšklebek rychle zamrznul na tváři.
“Opravdu si nic nechceš dát?“ zeptala jsem e pochybovačně. “Nechci to říkat, ale při určitém světle jsou ti vidět žebra, kamarádko,“ zakřenila jsem se, ale víc se v tom nepitvala. Třeba se najedla s tím… vlkem začínajícím na T. Vyrazila jsem k té srně a nejdřív si ji pozorně prohlédla. Bylo opravdu zvláštní, jak tu všichni vlci se dělí tak ochotně. Kdybych já něco ulovila, ani za nich bych to jiným nenabízela. Ale jejich blbost. Srna to byla vskutku ukázková. Už jsem se skoro zakousla, když se v dálce, ale ne příliš vzdálené, ozval rachot.
Vyděšeně jsem zvedla hlavu ve chvíli, kdy se nad lesem roznesl smích, z něhož šla hrůza. Jako kdybych se přenesla do svého dětství a… Tiše jsem zakňučela a jako opařená sledovala, jak z toho stejného místa začly šlehat plameny. “Ma… Makadi?“ vykoktala jsem, stále se snažíc překonat panický záchvat, který se blížil. “Musíme pryč. A hned. To není normální plamen,“ oznámila jsem, ale svůj hlas jsem slyšela už jen vzdáleně, přestávala jsem se ovládat, cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy a ozývá se hukot v uších. Ani jsem si neuvědomovala, že mým vlivem ze stromů skáplo pár kapek, které tam zůstaly po posledním dešti.

Ač to vypadalo, že navenek běsním, nitro jsem měla prvně táhnuté nervozitou, skoro to až bolelo. Jak si to ten hnědooký vlk mohl dovolit? Špatně jsem ho odhadla. V prvních chvílích se mi zdálo, že snad ta stará vlčice bude větší oříšek, ale jako zlosyn se ukázal ten hnědka. Předměťák. Moc jsem o těchto vlcích nevěděla, ale pokud všichni byli podobní šmejdi jako tenhle… Začínala jsem se cítit silně nepříjemně. Pod pohledem cizích vlků můj vztek rychle vyšuměl. Ty taková nejsi, tak na co se tu hraješ? posmíval se mi nějaký vnitřní hlas. Zmetek jeden.
“Něžná vlčice? A to jsi sebral odkud…“ zamručela jsem, ale už jsem se nedokázala přimět k tou rádoby hrozivému hlasu. Při další poznámce, o Makadině nádobíčku jsem bolestně zaťala zuby. Jak z toho teď vybruslím? Co se s tím dá dělat? zaskučela jsem a radši se od nich otočila zády, už jsem nehodlala poslouchat jakékoliv jiné kecy.
“Maki?“ hlesla jsem tiše. Bála jsem se, jak to bude brát. “Neublížil ti při to, že ne? Byl to jen pitomec bez vychování s prořízlou hubou, ze které sype různé kraviny…“ přesvědčovala jsem… Jeho nebo sebe? Zkoumavě jsem se zahleděla svému společníkovi do tváře, ale nebyla jsem si jistá, jakou reakci od něj mám přesně čekat. Nepřetekl ten pohár ještě, že ne? strachovala jsem se. “Nechceš si dát tu srnu, když ji už nám nechali?“

“Hm, magického…“ zabručela jsem. Nedávno bych jmu ani nevěřila. Magického? Pche. Ale… Tohle byla Gallirea. TA Gallirea. A dle Wizku tu brý přebývaly i magické bytosti schopné obdarovat vlky schopnostmi, o kterých by se mi jinak ani nezdálo. “Slib mi, že si budeš dávat příště pozor, dobře?“ požádala jsem se staženým hrdlem. “Vypadá to, že je tu mnohem víc neznámých nebezpečí než kdekoliv jinde,“ povzdechla jsem si, ale nakonec se usmála. Ono to ani jinak nešlo. Znova jsme byli spolu. A sami. “Ale jsem ráda, že se ti nic nestalo. A že sis našla nové přátele.“
Pobaveně jsem se uchichtla. “A teď mě za to necháš do konce života trpět. Ach, jaká jsi krutá!“ vykřikla jsem a dramaticky zamrkala, předstíraje blížící se mdloby. “Abys věděla, já ti to připomínat taky můžu. Možná neznám detaily, ale to neznamená, že si je nemůžu vymyslet,“ mrkla jsem na ní a spokojeně zavrtěla ocasem, i když mi pach borůvek znova kompletně zaplnil nos. Jak tu členové smečky dokáží něco cítit? Vždy mi trvalo docela dlouhou dobu si na něj zvyknout. Příliš dlouho na to, abych si prvních pár minut připadala jako slepá. Makadi zjevně tím problémem ale netrpěl. “Oh, opravdu? Vypadá to, že je tahle smečka docela populární,“ poznamenala jsem a v duchu už přemýšlela, jak zařídit, aby Makadimu neublížili.
“Mmmm, možná,“ zamrmlala jsem při jejím ohodnocení mých ne-zážitků. “Rozhodně to bylo klidnější… Skoro se mi stýská po tuláckém životu, to byl větší adrenalin,“ zasmála jsem se, ale navzdory mému snažení ve smíchu stejně zazněla i špetka hořkosti. Chybělo mi to, ale nehodlala jsem to vytrubovat do světa, především ne před Maki.
Ve světle vycházejícího slunce jsem zahlédla dvě postavy, jejichž pach se mi do čumáku začal dostávat teprve nyní. Opravdu jsem si na ně vůbec nevzpomínala a bylo docela možné, že tu opravdu byli noví. Nevypadali nijak zajímavě a snad ani nebezpečně. Ani jsem si neuvědomila, že můj vřelý úsměv a hravá nálada docela rychle před cizinci vyšuměli. Stoicky jsem pokývla napůl slepé staré vlčici. Jedno oko bylo úplně zamlžené, až mě to skoro zarazilo. Co se jí asi tak stalo? Přesto, to druhé jiskřilo životem a touhou žít. Vítr, uvědommila jsem si. Stále jsem nebyla dobrá v odhadu magií, ale tuhle barvu jsem si pamatovala. Měl by jí i Makadi, kdyby se mu jeho oči zbarvily. Nervózně jsem si olízla tlamu. Větrní vlci byli někdy vrtkaví. Ne vždy se jim dalo důvěřovat.
Baghý. A Nori. Baghý. Nori, opakovala jsem si, abych na ně nezapomněla, stejně jako na Blueberryho jméno. “Moc mě těsí.“ Netěšilo. “My jsme také členy smečky,“ chtěla jsem je ujistit o našem příslušnictví, ale hned, jak jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, jak pitomě to zní. Samozřejmě, že jsme byli členy, když jsme se volně promenádovali po území. Blbko.
“Ehm,“ odkašlala jsem si, abych znova nabyla jistoty. “Já jsem Lilith a tohle je moje přítelkyně Makadi,“ představila jsem nás a dodala lehký důraz na slovo přítelkyně. Zkušenost s Wizku a Blueberrym mi dodala na sebevědomí, že se to zvládne. Lehce jsem zašilhala po srně, jedla jsem nedávno, ukradené maso od Wizku, ale nabízenou srnou bych nikdy nepohrdla. Do háje. Oni smečce nabídli rovnou celou srnu? Proč jsme my nic takového neudělali? Nerozhodne se, že jsme k ničemu a vyhodí nás? Nejsou oni náhodou naší náhradou? projelo mi hrůzně hlavou, ale než jsem stihla cokoliv jiného udělat, ten Nori se mi vrhl k zadnici.
Hrdelně jsem zavrčela a uskočila do strany. “Prosím?“ vyštěkla jsem podrážděně. “Ještě jednou to uděláš a budeš líbat leda tak…“ nestihla jsem doříct a vrhnul se k Makimu. Až tehdy, až prohlásil, že je tam, mi došlo, o co se snažil. Polila mě hrůza. Do háje. Obranně jsem se postavila mezi něj a ubohého Makadiho. “Uděláš to ještě jednou a utrhnu ti ocas,“ zavrčela jsem na něj, tentokrát s jasnou výhružkou v hlase. Tohle už začínalo být osobní.

← Asgaar

Domů, kysele jsem se zašklebila v duchu. Jasně, že už to smradlavé místo považoval za domov. Na druhou stranu, to byl přesně úmysl a záměr, proč jsme se tam přidali. “Jasně povídej,“ zahlásila jsem se šťastným úsměvem. Fakt, že místo, kde jsem teď žili, byl pro něj domovem, by neměl být až tak překvapivý, ne? Neřekla jsi v duchu o tom místě, že je domov taky? rýplo si do mě moje svědomí, ale radši jsem se nad tím nezabývala. Moc dobře jsem tušila, že kdesi daleko, vzadu v hlavě vzpomínka na jednu takovou chvíli je. Ale to neznamenalo, že ji musím brát na vědomí.
Pozorně jsem naslouchala tomu, o čem mi vyprávěla. Sice jsem netušila, kdo je Blueberry, ale znělo, to, že je to jeden z jejích přátel. Počkat. To jméno zní povědomě. Není to náhodou alfa? uvědomila jsem si a nejradši bych si plácla do čela. Jistě, že to bylo jméno alfy. Blueberry. Blueberry. Tentokrát bych si to už měla zapamatovat, opakovala jsem si. Od té hrůzné chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem to jméno okamžitě vypustila z hlavy, jsem s hrůzou čekala na to faux pas, kdy si uvědomí, že mi nestojí ani za to, abych věděla jeho jméno. Což byla pravda. Ale to nepotřeboval vědět.
Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad její historkou. “Opravdu? To muselo být pořádně velké dobrodružství,“ smála jsem se. “To tu žijí tihle velcí slimáci celou dobu?“ pobaveně jsem se ptala, ale už si v duchu nadávala, že jsem na něj nedala dostatečně pozor. Jednou se mu něco stane a já tam nebudu. Nestihla jsem si zapamatovat už žádné jméno z té divočiny, ale na tom nezáleželo. Vypadal, že se docela bavil, i když to nebyly nejbezpečnější situace.
Už jsem otevírala tlamu, abych řekla něco ve smyslu, že jsme ráda, že se bavil, když si do mě ošklivě rýpnul kvůli těm bobulím. Vykulila jsem oči a teatrálně vzlykla. “Au. To zabolelo. Musíš mi to pořád připomínat?“ ptala jsem se plačtivě, ale u posledních pár slov jsem to nevydržela a naplno se rozesmála. Byl to krásný pocit, smát se společně s ním. “Aspoň víš, jaký to bylo,“ zamrkala jsem pobaveně a trochu si oddechla. Nejspíš i velý slimák byl předmětem zhulení. Pak bylo všechno v pořádku, jen jsem měla v úmyslu si najít toho Tanarana. Pokud to byl vlk který se pravidelně sjížděl na podobných bobulích, možná byl i nebezpečný.
“Moje zážitky nebyly ale od té epizodky, o které nehodlám mluvit,“ důrazně jsem se na něj podívala, ale pořád jsem se široce usmívala, jinak to nešlo, “Nebyly nijak záživné. Ta… Wizku mi ukázala tůň, u které jsme se potkaly, to je vše,“ usmála jsem se a začíchala. “Hm, vypadá to, že tu prošlo docela dost vlků,“ prohodila jsem a otočila se na svého společníka s otázkou. “Chceš se přidat k ostatním, nebo…?“

Beru si brášku
díky, Savi ^^