Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Hahah,“ uchechtla jsem se. Nikdy v životě jsem nepotkala někoho, kdo by mi věřil všechno, co jsem řekla. I když jsem říkala pravdu, občas jsem si připadala jako lhářka a že toho druhého nezajímám. A potom když jsem měla opravdu zalhat, bylo to ještě horší. Když mi záleželo na tom, aby mi uvěřili, nebo jsem byla nervózní, byla jsem fakt mizerná lhářka. “Tak ještě že s tím problém moc nebude,“ prohodila jsem věcně s pobaveným úsměvem. “Hm,“ vydala jsem ze sebe.
“Tak to mě těší, že si to myslíš,“ zašklebila jsem se, docela překvapená a v rozpacích z toho, že si myslela, že jsem mocná? Úplně mě to rozhodilo. Co jsem jí řekla, že si to o mě myslela? Neměla jsem čas na osobní krizi ohledně jejích názorů, protože hned pokračovala. “Jasně, takže vymýt mozky, přesvědčit je, že jsem bůh a to, že mi slouží, je jediné, co v životě stojí za to,“ snažila jsem se znít lehce a ledabyle, ale na jazyku jsem začínala cítit pachuť zvratků a asi jsem mluvila docela přiškrceně.
“Protože tak dlouho to trvalo naposledy,“ pokrčila jsem rameny, nechápaje, co ji to tak zajímá. “Divila by ses, jak dobře se tu dá zašít.“ Že, Duncane? vyslala jsem k němu kyselou myšlenku.
“Um. Tak trochu?“ vyhýbavě jsem uhnula pohledem a uchechtla jsem se. “Smečky jsou tu docela přívětivé. Jedna mě nechala zakempit v úkrytu celou zimu. To jsem byla v docela mizerným stavu,“ protáhla jsem obličej při vzpomínce na ten pekelný podzim. Už nikdy víc. Zaklonila jsem hlavu a zamyslela se. “A potom… Hmmm… To jsem vlastně taky dolezla stěží do úkrytu. Mluvila jsem i s alfou, chtěla jsem se přidat, ale nejspíš už na mě zapomněli. Docela prudce jsem zmizela a už se tam neukázala,“ pronesla jsem zamyšleně a až po chvíli mě napadlo, jestli tím nemyslela něco dalšího. Už nějakou dobu jsme se trochu pošťuchovaly.
Koukla jsem na ni koutkem oka. “Chtěla by ses tam taky přidat?“ laškovně jsem se na ni zazubila. “Z nějakého důvodu je tu spousta vlků posedlá představou, že musí někam patřit,“ dodala jsem, abych trochu zakecala poslení otázku.
“Víš že už ani nevím? Všechno to nějak začíná splývat dohromady,“ rozpačitě jsem pohodila hlavou. “Tak šest, sedm zim to asi bude,“ pozorovala jsem ji, jestli ji tím neodradím. Že já to navrhovala.
“Dobře. Paní poručí, jdeme na sever,“ uctivě jsem se jí poklonila, v nejnižším bodě na ni mrkla a vyrazila, kam si Straka poručila.

→ eh, ještě nevim

← Švitořivý les přes Tajgu

“Zajímavá stavba smečky,“ prohodila jsem . Bolely mě z toho zuby, ale nechtěla jsem pak vysvětlovat, proč se mi to nelíbí. Moc vlastní hlavu neměly. “Tak to potom máš opravdu hodně zkušeností. Jaký máš tipy na výběr správnýho otroka?“ zazubila jsem se.
“No,“ uchechtla jsem se, abych si dala trochu času. “S některými vlky jsem se snažila setkat několik let, než se to povedlo. A to byla snaha se najít na obou stranách,“ usmála jsem se v reakci na její mrknutí. “A pak nás spláchla povodeň a rozdělili jsme se. Další setkání očekávám tak za tři roky,“ zasmála jsem se. Na druhou stranu, Makadiho jsem potkat nějakou dobu opravdu nechtěla, ale nedalo říct, že bych se mu vyloženě vyhýbala, pokud jsem nepočítala obcházení Borůvky velkým obloukem. Možná tam byl ten kámen úrazu. Ale teda tam mě nikdo nedostane ani za zlatý prase. “Máš v plánu někde zapustit kořeny?“ nenápadně jsem začala sondovat.
Radši jsem vyrazila kupředu, než abych se plácala ve svých rozpacích. Trochu se mi ježily chlupy na zadku z toho, jak mě následovala. Ohlédla jsem se na ni a věnovala jí pobavený škleb, aby to nevypadalo, že na ni jen zírám. Nemohla by jít normálně vedle mě? Její pozice mě znervózňovala. Připomínalo mi to, jak jsme byli slepení s Duncanem, ale já byla tehdy ta druhá a kousla ho do zadku. Otřásla jsem se při představě, že by do mě tak ňafla Straka a nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nebo špatný pocit.
“Nějaký ten pátek už jsem na světě,“ zasmála jsem se a byla ráda, že mám něco, v čem mám bezpochyby navrch. “Ale to mi řekni ty, jestli jsem tak stará,“ ušklíbla jsem se na ni. Procházka mi znova dodala odvahy.
“Tadaaa,“ řekla jsem, když jsme zastavily u řeky a mávla tlapkou, abych obsáhla celý výhled. “Vítejte u řeky,“ zašklebila jsem se nad svými průvodcovskými schopnostmi. “Je dost dlouhá a dá se kolem ní dojít docela daleko… Je slečně libo to zkusit na sever, nebo jih?“

Pobaveně jsem se zašklebila. "Máš to teda docela zmáknutý." Já jsem o tom rozhodně tak moc neuvažovala. Možná to byla chyba, třeba jsem už teď mohla nějakého otroka mít. "Máš v tom už nějaký zkušenosti?" Docela bych si dokázala představit, že zrovna Straka měla svého osobního poskoka. Sedělo to k jejímu charakteru. "Když myslíš," přiškrceně jsem se zasmála. ale jen představa toho, že bych měla děcko, mi zvedala žaludek. Nepředstavovala jsem si to jako nástroj zkázy. Rozhodně zajímavý pohled na věc, ne že ne. Ale viděla jsem to spíš jako okovy, ne zdroj moci,
"To bysme se pak musely pohybovat ve stejný oblasti," zasmála jsem se a až zpětně si uvědomila, že možná tohle přesně myslela. Cože co? Co to znamená? byla jsem zmatená a začínala mírně panikařit. Nebo jsem tu celou situaci pochopila špatně?
A pak mi mozek zkratoval. Nejdřív jsem Straku probodla podezřívavým pohledem, ale když se naklonila a zašeptala mi do ucha, na chvilku jsem přestala fungova. Lilith. Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala nahodit zpátky. V mezičase jsem nejspíš dost pitomě zírala.
Potřásla jsem hlavou. "Ale nic," uhnula jsem pohledem "Mmm, Gallirea," potvrdila jsem. "Dost vlků je tu na to docela hrdých," zamručela jsem. Mně samotné to bylo vcelku buřt, ale zase jsem nemohla popřít, že jsem si docela užívala magických privilegií.
Protočila jsem oči, když mi řekla cukříčku. "Hah, moc vtipný," odfrkla jsem si. Narozdíl od použití mého jména, tohle očividné laškování se mnou nic nedělalo. Dokázala jsem se zatvářit kysele a zvednout zadek. "Dobrá, tak vyrážíme, mladá slečno!" zahlásila jsem a pružným krokem vyrazila k řece.

→ Kierb přes Tajgu

"Na druhou stranu, kde najdeš už dobře vychovanýho otroka?" nakrčila jsem nos. Jako kdyby takoví rostli na keři. Byl fakt, že ten šedák rozhodně nebyl vhodný k otroctví, ale určitě byli i lepší jedinci k dispozici. "Ugh," znechuceně jsem se otřásla. "Tak to já v žádnym případě. Děcko nechci ani za zlatý prase. Je to ještě horší než partner a hrozně nesamostatný." Koutky mi zacukaly, když se zmínila o výkonu. Nebyla jsem si jistá, co tím myslela, ale znělo to jako vtip.
Neurčitě jsem pokrčila rameny. "Ještě na nikom nemám oko. Jen bych ti nechtěla lézt do zelí. Pokud ale na někoho narazím, tak ti dám vědět," mrkla jsem na ni. Moc se mi nelíbilo, že mě kritizovala za zbušení toho pitomce. Mohla jsem toho udělat mnohem víc. Ještě by mi mohl poděkovat, že jsem ho docela ušetřila. Jiní by mu udělali něco mnohem horšího. Navenek jsem si ale jen odfrkla. "Není můj problém, že si to nevezme k srdci. Nejsem jeho matka, abych ho vychovávala," odvětila jsem zpupně.
Přivřela jsem oči, jako kdybych byla podezřívavá, ale zároveň se mi hrudí začalo šířit podivné teplo. Roztáhla jsem rty do zubatého úsměvu. "A co kdybych chtěla?" uculila jsem se na ni.
"Cennějšího?" zvědavě jsem se zeptala. Zajímalo mě, co si zrovna ona pod tím představuje. "Je fakt, že zdejší bytosti preferují různé lesklé kamínky a kvítí," zamumlala jsem zamyšleně. Třeba myslela něco takového.
"To je asi nejlepší," souhlasila jsem s výrokem o paní samy sebe. Taky jsem něco takového byla. A rooozhodně mi to nevadilo. Ani trochu. Vůbec nikdo mi nechyběl. "Uh," moje nadšení z nové známosti okamžitě zařadilo zpátečku. "To... zní zajímavě," snažila jsem se zasmát, ale znělo to až moc přiškrceně, aby mi to kdokoliv věřil.
"Jo. Říkají tomu Gallirea," ne že bych to jméno slyšela často, ale... "Jestli chceš, můžu být tvůj průvodce," mrkla jsem na ni.

Zašklebila jsem se. "Za toho bych ti měla ještě něco přihodit," zasmála jsem se. "Musela bys snášet kecy o tom, jak jsi ubohá a směšná a i když si myslíš, že tě mají rádi, všichni tě ve skutečnosti nesnáší," protáhla jsem obličej při vzpomínce. Pořád mě to ještě žralo, jako zavrtaný červík, co prostě nechtěl ven i když jsem už byla za tím.
"Tvoje přemýšlení se mi líbí," zazubila jsem se. "Otroka bych taky brala. Jinýho teda," dodala jsem a pobaveně zamrkala. Aby si nemyslela, že jí kradu jejího otroka. "Musíš mít samostatnýho otroka. Takovýho, co nakrmí sebe i tebe. A nebo se přidej do smečky a ta nakrmí vás oba," uchechtla jsem se. Sama bych někoho takovýho potřebovala. Neznala jsem ale nikoho, kdo by toho byl schopný, ledaže bych vytáhla Duncana z díry, kam se zahrabal a zmanipulovala ho, aby mi skákal kolem zadku. Asi ne moc pravěpodobná situace.
"Přirozeně," odfrkla jsem si. "Chudák si to zasloužil. A beztak, jako první zaútočil on na mě," pronesla jsem jedovatě. "A za ty urážky si zasloužil něco udělat. Třeba se poučí a nebude nadávat tomu, kdo se mu snaží pomoct," obrátila jsem oči v sloup. Moc jsem si nebrala jemné popichování od černé vlčice, ani jsem si ho moc nevšimla.
Rozesmála jsem se. Přišla mi sympatická. Mohly bychom být kamarádky. "Tak dobře, možná že jsem," zubila jsem se. "Aspoň trochu." Koukla jsem na ni. "Jsi ty zlobivá holka?" zvedla jsem obočí.
"Straka," zopakovala jsem. Líbilo se mi, jak to znělo. "Zajímavé jméno. Máš taky oblibu v lesklých věcech?" Na její další otázku jsem udělala neurčitý zvuk. Ani ano ani ne. "Záleží, co bereš jako zdejší... V okolí se už potuluju nějakou dobu, docela dobře to tu znám... Takže asi ano," zvedla jsem jeden koutek. "Zdejší nejspíš jsem. Paní domu... bez domu," zasmála jsem se. "Ty jsi taky odtud?"

Zmateně jsem se zamračila. Jaké muchlování? S tím skrčkem? Nechápala jsem, odkud to ta vlčice vzala. Odfrkla jsem si. "Jo, to tak," pohodila jsem hlavou jako vzpurná klisna. "Toho ubožáka se už nedotknu ani dvoumetrovým klackem," ohrnula jsem nos, ale koutky mi cukaly. "Pokud chceš, klidně ti ho přenechám," mrkla jsem na ni. "Já na slabý vlky nejsem."
Ne že bych chtěla naznačovat, že ona na ně byla. Ale proti vkusu... Taky se mi moc nechtělo přemýšlet nad tím, na koho jsem teda byla. Nebezpečné vody. "Hm," zamručela jsem. "To jsi slýchala zajímavé pohádky," odtušila jsem. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom se octli v pohádce. Nejspíš by do toho nějak zasáhla magie. A tupec by se poučil. To byla vlastně docela hezká představa, že by moje zuby dosáhly změny v takovém pomatenci. Mohl by se mi třeba i omluvit. U fantasmagorie mi obočí trochu zmateně cuklo. Nebyla jsem přece tak zvrhlá, abych si plnila svoje choutky jen pro to, že chci. Jasně, byl to vlastně docela fajn pocit, mít projednou na vrch, ale že bych na tom ujížděla? Potřásla jsem hlavou.
"Jen když si někdo začne jako první," švihla jsem ocasem. "Já se na něj jako první nevrhla," nevinně jsem pokrčila rameny, ale v očích mi skákali čertíci. "Ale nemůžu říct, že nebyl dobrý pocit někoho uzemnit," dodala jsem samolibě.
"Ještě ses nezeptala," uchechtla jsem se. "Jsem Lilith. A ty?" naklonila jsem hlavu na stranu.

Koutky mi cukly nahoru, když se zmínila, že se taky courá. "Jo. Co víc si vlk může přát," uchechtla jsem se. Nějaké věci by lepší byly, ale ty jsem aktuálně neměla v dosahu a tak jsem o nich moc nepřemýšlela. Nebo se o to aspoň snažila. Beztak to nemělo smysl.
Musela jsem uznat, že se mi dost líbil její úsměv po mém přiznání o zbití toho tupce. Docela příjemně to zahřálo v hrudi. Zazubila jsem se. "Chtěla jsem mu pomoct a to se mu nelíbilo," trhla jsem ramenem. "Vypadal, že prochází nějakou krizí, tak jsem chtěla... se aspoň zeptat, co mu je. Jestli třeba nechce pomoct nebo tak." Ta poslední část nebyla tak úplně pravda, neměla jsem v úmyslu mu pomáhat a dělat psychologa, ale to dotyčná nemusela vědět. "Začal mě urážet, že mě nikdo nemiluje, jsem falešná a myslím si, že jsem hrozně výjimečná," pobaveně jsem mrkla na vlčici.
"No a potom se na mě vrhnul," povzdechla jsem si, jako kdybych si stěžovala na ošklivé počasí. Nevím, jestli jsem víc doufala, že ho už neuvidím nebo právě naopak. Mohla by to být docela zábava mu připomenout naše setkání. A vrazit mu tu ostnatou větvičku. "Vyšel z toho s urvaným uchem a ještě se skoro rozbrečel," vycenila jsem zuby se vítězném úsměvu.

Její pozdrav mě trochu zarazil. Jen trošičku. Bože, kdo takhle mluví? zavzdychala jsem v duchu. Že já nemůžu narazit na někoho normálního. Projednou. Buď zdráva, cizinko. Jako kdybych tu byla cizí a ona tu byla doma. Což asi nemusela být úplná lež. Pokusila jsem se co nejnenápadněji natáhnout do čenichu pach okolí. Jestli tu to smrdí po ní.
Po tom, co mi nakonec řekla i tulačko mi podrážděně cuklo ucho. Myslela to jako urážku? Trochu mi to tak připadalo. Loupla jsem po ní pohledem. Jako bys na tom nebyla stejně.
Vyhýbavě jsem trhla ramenem. "Courám se. Nemám úplně pevně daný směr," odpověděla jsem, ale pak si vzpomněla na toho pitomce, co se mi vysmíval a na tváři se mi roztáhl kulišácký úsměv. "A před chvílí jsem zbila jednoho pitomce, co nevěděl, kdy držet tlamu," dodala jsem, tak trochu i pro to, abych zněla zajímavěji. Ne že by to nebyla pravda. Já přirozeně nikdy lži nevykládala, žejo.

← Dusot

Docourala jsem do dalšího lesa a tak poprvý mě napadlo, kam to vlastně lezu. Moc jsem o tom předtím nepřemýšlela, od té doby, co mě spláchla voda a s Makadim jsme se vzájemně ztratily, jsem moc cíl neměla. Tak trochu jsem ho chtěla najít, ale netušila jsem kde. To už jsem spíš mohla hledat Duncana, aspoň jsem věděla, kde začít. Patřím tam ještě vůbec? Ani jsem si nepamatovala, kdy naposled jsem byla ve smečce. Nejspíš si mě už ani nepamatovali. Já je rozhodně ne. Skvěle vtipná situace.
Moc jsem nedávala pozor, kam jsem šla, ale v jednu chvíli se z nízké větve se zvedl zpívající pták. Usmála jsem se na něj. Byl docela roztomilý. Až když jsem chtěla vyrazit dál, všimla jsem si černobílé srsti a vlčice přikrčené u země. "Oh. Zdravíčko," pozdravila jsem, trochu překvapeně.

← Tenebrae přes Kierb

Jasně pitomci byli všude, ale to neznamenalo, že já jsem musela pořád narážet na ty nejhorší. Chyběl mi Duncan. Netušila jsem, kde byl a střídavě se mi z toho chtělo brečet a vztekat se. Ten by ho dokázal dát do latě a ani by nemrkl. Jemu by se určitě neposmíval. Jen já to tak dobře nezvládla a pitomec mi nadával i po tom, co jsem mu urvala ucho.
Olízla jsem si tlamu. Krev z něj jsem už ale necítila. Ono to asi bylo tak dobře, beztak určitě nechutnal dobře. Třeba měl prašivinu, uchechtla jsem se a snažila se ignorovat fakt, že si kousnul i do mě. Takže kdo ví, jestli tu prašivinu taky nemám. Moc zábavný myšlenky.

→ Švitořivý les

← Ohnivé jezero přes plamínek

I když jsem byla docela spokojená se svým odchodem, na jazyku mi zůstávala nepříjemná pachuť. Pitomec to byl. Neskutečný. Nejvíc mě asi štvalo, že si moje slova vůbec nevezme k srdci a bude se dál smát, jak jsem bídná a mizerná a hrozná. To byla jedna z nejhorších věcí, co by mi mohl udělat.
Zavrčela jsem si, jen tak, pro radost. Štvalo mě, jak se do mě trefil. A to na začátku vypadalo skoro dobře? Asi bych normálně nemyslela, že budu rvačku (i když to bylo hoodně silné slovo) považovat za dobrou věc, ale ten vlk byl takový slabko, že mu trochu pocuchat peří, bylo jen radostí. A tu radost jsem si ještě odepřela. "Měla jsem mu radši urvat ocas. Stáhnout mu z něj kůži aspoň," huhlala jsem si pod vousy. "To by ho naučilo." Snad.

→ Dusot přes Kierb

Už jsem toho začínala mít fakt dost. Až příliš. Vůbec mi nepřišlo, že bychom se bavili ve stejné rovině. Stejné dimenzi. “Potřebovat je silný slovo. Bojim se, že tohle už nic nezachrání,“ zahuhlala jsem. Začínala jsem být z něj docela hotová a ztrácela jsem párů. Jak jsem měla stíhat se hádat s takovým pošukem, který otáčel každé moje slovo na hlavu a pak se mi ještě za ně smál? Do háje, Duncane, kde jsi, když tě potřebuju, povzdechla jsem si.
“Páni, někdo ti fakt musel ublížit,“ zafrkala jsem. Možná to bylo tím, že se mnou opravdu nemluvil, ale jen vykřikoval věty, které zjevně chtěl povědět někomu jinému. Vlastně to byl docela ubohý tvor, docela bezmocný. Najednou jsem se cítila líp. Ale zároveň jsem si uvědomila, jak unavená jsem. Na tohle nemám nervy.
“Ah, samozřejmě. Hlavně že jsi zpíval úplně jinou písničku, když jsem tě držela v zubech co,“ převrátila jsem oči v sloup. “Hele, víš co,“ povzdechla jsem si a zvedla se. “Tohle mě už fakt nebaví. Jsi jak zaseknutej záznam. Furt do kolečka. Už jen čekám, až se rozhodneš přestat se smát a znova se na mě pokusíš vrhnout. Hele, už bys mohl, rány se mi zatáhly,“ zvedla jsem nohu, abych mu to ukázala a ironicky ho vybídla, ať si kousne znova.
Přišla jsem k němu blíž a mile se usmála. Byla jsem hotový andílek. Čisté zrození dobroty a nevinnosti. “Jestli se mi ještě někdy mihneš před nosem, přijdeš nejen o celý druhý ucho, ale taky si najdu hezky ostnatou větvičku a zarazím ti ji tak hluboko do zadku, že budeš krvácet ještě týdny a už se nikdy nevysereš,“ řekla jsem mu s naprosto miloučkým výrazem. Nakones jsem se k němu naklonila a jako třešničku na dort mu dala pusu na nos.
Pak jsem se otočila a rázně odkráčela pryč. Docela mi to udělalo dobře.

→ Směr sarumen

Okej. Tohle byl prostě čím dál tím větší bizár. Ten vlk byl totální pošuk. Úplnej cvok. A nebo začalo hrabat mně. Jedna z těch možností musela být pravdivá a já si zoufale přála, aby na vině toho všeho byl on. Protože já se cítila na pokraji šílenství a byla by to teda fakt bída, kdybych se toho nemohla zbavit.
Ani jsem pořádně nevěděla, jak na něj reagovat. Ten šašek se mi znova posmíval. A já se zdráhala mu to oplatit, protože naposled dopadlo kousancem do nohy. Ne že by to nějak zvlášť bolelo. Ale kdyby se to všechno zopakovalo až tak moc, nejspíš bych fakt úplně zešílela. Urážky, urážky oplaceny, boj, klid. Urážky, urážky oplaceny, boj, klid. Urážky, urážky oplaceny... hystericky jsem si opakovala v hlavě.
Na druhou stranu mě fakt, ale fakt moc svrběly packy, abych mu ublížila. Šíleně mě štval a zjevně ho to bavilo, rejpat do mě, jak se mu zachce. Ne že bych mu chtěla dát na vyučenou, ale vlastně... Chtěla. A zároveň se toho trochu obávala. Ne ze strachu o vlastní bezpečí, ale spíš o svou příčetnost. Ale o tom jsem už přemýšlela.
Proboha, já se už taky točím v kruzích.
"Spadl jsi jako malý na hlavu a těžce ses poranil? zeptala jsem se nakonec, na tváři mírně znechuceně nedůvěřivý výraz. "Protože tohle fakt není normální chování. Doporučila bych ti nějakou pomoc, ale nejsem si jistá, jestli bys ji spíš nepokousal," pokračovala jsem s kyselým výrazem.
"Jsi fakt cvaklej. Takže jo. Šílenec fakt jsi. Nikdo normální by nepřevedl tohle všechno," pro dokončení efektu jsem dramaticky zamávala tlapkou, abych obsáhla celou jeho maličkost. "A ty snahy o urážky jsou už fakt trapný. To se mě snažíš vyprovokovat, abych ti to oplatila a ty ses na mě mohl znova vrhnout, abys pak zase brečel? Protože jsme zas na začátku cyklu. A to je fakt divný," neubránila jsem se.

Už dávno jsem se necítila takhle bizarně. Nevěděla jsem, co dělat a začínala se cítit docela hloupě. Kdybych neměla v tlamě chuť krve, možná bych začala pochybovat o svojí příčetnosti, protože se skoro zdálo, že ten krátký boj vůbec neproběhl. Zamračila jsem se na choulícího se šedáka. Co teď...? Neměla jsem žádnou předlohu pro to, co bych měla udělat po tom, když těsně po šarvátce protivník spadne do depresí.
A když na mě jedovatě zasyčel, byla jsem mimo už úplně. Ani naštvaná jsem nedokázala být. Prostě to bylo divné. "Páni," zabručela jsem. "Jsem fakt ráda, že utrhnutí ucha ti pomohla se dostat ze svrabu," řekla jsem sarkasticky a skoro si sedla, než jsem se zarazila. Nevěřila jsem mu, že znova nechytne rapl. "I když jak na tebe koukám, vrátil ses do úplně stejnýho stavu, v jakyms byl předtím."
Kdybych byla lepší osobností, možná bych se zeptala, jestli nepotřebuje pomoc, ale na to bylo beztak pozdě. Už mě ale opouštěla i zvědavost, moc mi nestálo za to riskovat, že mi taky urve ucho nebo tak. Prostě pošuk.

Držela jsem jeho ucho v tlamě a držela jsem ho i potom, co se odpotácel kus ode mě. Dál jsem se už ale nepohnula. Prudce jsem oddechovala a srst ze špičky ucha mě lechtala na jazyku. Všechno bylo ostřejší, barvy jasnější, ale zároveň nic nedávalo smysl. Moje tělo se připravovalo na boj, ze kterého velmi rychle zešlo. Ani kousanec jsem už prakticky necítila, všechny nepotřebné vjemy jsem vytěsnila. Pořád jsem vibrovala v očekávání dalšího útoku, který musel přijít. Alespoň to mi říkal instinkt. Pokud přijde jeden útok, očekávej další.
Jenže čím déle jsme stáli na místě, tím rychleji vzrušení opadávalo. Začínala jsem si uvědomovat, kde jsem, v jaké poloze, v jaké situaci. A že v ústech mám pořád cizí ucho. Kus ucha. To už asi nepůjde přidělat zpátky, co? pomyslela jsem si hystericky. Koutky mi zacukaly při představě, že se teď snažím přitlačit urvaný kus zpátky. Musela bych ho tam držet, dokud by nesrostl zpátky, přemýšlela jsem, jak dlouho by to trvalo.
Ne že by mě k sobě pustil. Už se zase proměnil do formy zoufalého blobu. Cítila jsem se hrozně bizarně, jako kdybychom se vrátili v čase do bodu prvního setkání. Až na to, že teď byl zakrvácený a chybějící kus jeho ucha jsem měla pořád na jazyku. Znechuceně jsem ho vyplivla a najednou mě popadl vztek. "K čemu tohle bylo? Pomohlo ti to?" vyštěkla jsem na něj, protože kromě nějakého fňukání se nezdálo, že by z něj něco rozumného vypadlo. "Kde jsou ty chytré řeči teď? Hm?" chlupy na zátylku se i ježily z pohledu na toho patetického tvora.