Gallirea - Příspěvky uživatele

Už ve chvíli, kdy jsem vyběhla z více chráněné pozice a odrazila se v skoku, jsme tušila, že je něco špatně. Půda mi pod tlapami mírně podklouzla, a i když jsem se přeci jenom trefila do té zrůdy a zatnula do ní zuby, můj pád neskončil. Všechno se najednou stalo hrozně rychle. Jen jsem věděla, že jsem letěla dál, nalepená na nechutné osvalené tělo příšery, která prahla po vlčím kožichu. A náhle jsem se zanořovala do chladné hutné vody.
Zalapala jsem po dechu, i když jsem měla hladinu od hlavy ještě docela daleko. Přesto mi ten šok a náraz vyrazily dech. Probudil mě až křik bestie. Ona mě tu chce utopit, uvědomila jsem se opožděně. Zavrčela jsem, ale snažit se bránit proti šmatajícím tlapám bylo těžké. Pokoušela jsem se o to stejné, získat výhodu, opřít se o ní, zatlačit její rozkládající se tělo do smradlavé bažiny a díky tomu se vyškrábat ven. Byla ale silná a cítila jsem, jak mi její drápy drásají kůži. Tímhle tempem mi ten kožich z těla stáhne cár po cáru, proletělo mou zpanikařenou myslí.
Už jsem skoro ani nevnímala zvuky okolního boje, všechno to zaniklo při neskutečném hukotu mé krve v uších a panikou, která narůstala s tím, jak jsem se hloub a hloub zabořovala do bahna bažiny. Kdybych tu byla sama, nejspíš bych to už vzdala, ale stále tu byla naděje, že ji dokážu zatlačit a použít jako stupínek. A pak se mi před očima mihl klacek. Odstrčila jsem ho pryč, vůbec jsem nechápala, proč se tu zjevil, ale pak se ozvala jedna z šedých vlčic, na jejíž jméno jsem v té chvíli zapomněla.
Chyť se! uvědomila jsem si a pevně se zahryzla do dřeva. Šedá vlčice zatahala, a to mi dalo tu výhodu, kterou jsem potřebovala. Opřela jsem se o tělo monstra a pomáhala tahající Rez s nákladem. Zoufale jsem se odstrkovala od nemrtvého těla a plácala tlapami kolem sebe, abych byla se co nejdřív dostala na pevnou zem. Když jsem ji pod tlapami ucítila, skoro jsem se rozbrečela nadšením. “Dí… Díky,“ zachrčela jsem vstříc Šedé. Srdce mi stále divoce bilo a trvalo mi pár chvil, než jsem se byla schopna zvednout a rozhlédnout se, co se děje kolem a jestli se mi doopravdy povedlo zrůdu zatlačit do hlubin, odkud se už nevyhrabe.

V hlavě jsem měla úplně prázdno. Jako kdyby všechny myšlenky, které se jinak hromadily v hlavě, narážely do sebe a všemožně se spojovaly, najednou něco odválo pryč. Od chvíle, kdy jsem vyrazila po krku zrůdy, co se chtěla stát mnou, jsem na nic nemyslela. Jen okrajově jsem vnímala přítomnost další vlčice do té doby, než jsem nepocítila její čelist těsně vedle té své. Neměla jsem čas se zamýšlet nad tím, co dělá. Silně jsem škubla hlavou, náš dotek přestal a pocítila jsem ostrou bolest na boku.
Zavrčela jsem, ale zrůdu nepustila. I když to vypadalo, že její krk je roztrhaný, měla jsem podezření, že s ní ještě nebude konec. Stále dýchala. Nebo co to její tělo vlastně dělalo. Tiskla jsem čelisti k sobě a prudce oddechovala. Před očima se mi pomalu zatmívalo, ale stále jsem slyšela zvuky boje. Opatrně jsem střelila pohledem po ostatních. Šmejd se rval se svým dvojníkem a Evelyn zrovna spěchala na pomoc Rzi, která vypadala, že to už má skoro spočítané. Sevřel se mi žaludek. Neměla bych jim jít pomoct? Evelyn mi pomohla a to zjevně zcela nezištně. Přesto jsem se nebyla schopná odhodlat vyrazit směrem k dalším zrůdám, které hodlaly zmasakrovat všechny v okolí.
Ani jsem už nevnímala, jestli mrtvola u mých nohou žije. Snad už to bylo mrtvé, ale nohy mě znova nesly jiným směrem dřív, než jsem se stihla přesvědčit. Teď byla moje šance. Všech šest bylo zaneprázdněných bojem, a to byla moje chvíle k záchraně. Na nic jsem nečekala a co tišeji proklouzla mezi stromy. Stále jsem ale slyšela výkřiky vlků, kteří… Zaťala jsem čelist. Evelyn mi pomohla a já budu taková svině, že ji tam nechám? Ve dvou se to zvládlo lépe, ale co když jsou všichni stejně silní jako ta stvůra, které jsme už roztrhaly hrdlo? “Ale do háje…“ zavrčela jsem, otočila se na patě a vyrazila zpátky.
Nehodlala jsem se zjevit na stejném místě, odkud jsem odešla. Obešla jsem to velkým obloukem, poslouchala, jestli se bažinou neblíží ještě něco dalšího, ale vypadalo to, že čtyři zrůdy byly samotné. Neměla jsem už čas na vymýšlení taktiky, jinak by si mě všimli a celá maškaráda s obcházením by byla v trapu. Hlavně nesmíš přiznat, že jsi původně chtěla zdrhnout, posmíval se mi vnitřní hlas.
Vběhla jsem znova mezi ně. V prvních pár chvílích jsem zaregistrovala poblíž jen jednu živoucí mrtvolu. Evelyn ani její dvojnici nebylo nikde vidět. Alespoň ne hned. Svůj cíl jsem si ale vybrala okamžitě, nestíhala jsem se rozhlížet a hledat, kde Evelyn je a jestli už z ní taky není mršina. Stále stojící zrůda byla už přede mnou. Ze druhé strany se po ní sápala Rez a tak, když jsem se dostala blíž, odrazila jsem se a vrhla se na její bok, do kterého jsem vrazila, pokusila se zatnout zuby a případně utržit nějaký drápanec. Hlavním účelem bylo vyvézt příšeru z rovnováhy.

Proboha. Proboha proboha proboha. Rozhodně jsem nezačínala panikařit. Vůbec. Ani trochu. Dokonce i ve chvíli, kdy se TO otočilo na mě, jsem vůbec nepanikařila. Ti dva šílenci se s nimi klidně bavili. Stín vypadal, že půjde na pečínku jako první. Jako kdyby ten vlk neměl vůbec pud sebezáchovy. Evelyn vypadala, že už nabývá rozum, ale k čemu jí to bylo. Nechtěla jsem si přiznat, že se mi zvýšil tlak, ale brnění v tlapách tomu jasně naznačovalo.
Měla jsem z nich strach, který postupně překrýval i nevěřícnost z chování Evelyn i Stína. Pitomci. Pitomci. Pitomci. Neskuteční tupci, opakovala jsem si v duchu a skoro mi uniklo, když Evelyn „tiše“ sykla. Skoro bych už ani nevěřila, že by jí napadlo něco tak chytrého. Na druhou stranu, uvědomovala si, že ty zrůdy byly tak blízko, že nás mohly slyšet? Hodila jsem vyděšeným pohledem po nich a i když z jejich očních důlků se nedalo nic vyčíst, skoro bych přísahala, že kdyby oči měly, hladově by se jim v nich zalesklo. “Děláš si srandu?“ hlesla jsem, podstatně vyšším tónem, než jsem původně zamýšlela. Kdybych byla někým jiným, možná bych se s nimi pokusila dohadovat. Ráda bych byla tou, která by se začala hádat o vlastnictví kožichu. Ale to jsem nebyla já.
Já chtěla utéct. I když se TO na mě dívalo, hlavou mi prolétaly myšlenky, že snad do zvládnu. Život mi přece slíbil, že mi pomůže? Budu silnější, rychlejší… Mohla bych to nechat daleko za sebou, zapomenuté a kdo ví, co by se stalo s těmi vlky. Nebyli moje starost. Zjevně to byl stejně jen zázrak, že vůbec přežili do dnešního dne. Jediný, kdo vypadal docela rozumně, byla Rez. Snažila jsem se navázat pohled, snad se domluvit, abychom utekly, dokud to jde a ideálně na dvě různé strany, abychom je třeba setřásly.
Vlčice vypadala stále zamračeně a nebylo lehké ji přečíst. Přesto se mi zdálo, že jí to v hlavě šrotuje. Když se rozeběhne, běžím taky. Opačným směrem, byla jsem rozhodnutá, s napnutými svaly, připravená na akci. Rez se ovšem vrhla směrem ke zrůdám. Na několik vteřin jsem zůstala opařeně bez pohybu stát a zírala, s jakou zuřivou grácií se vrhla vstříc mordě, která ji chtěla stáhnout z kůže. Na tom okamžiku bylo něco zvráceně nádherného.
Přiměla jsem se vytrhnout z transu. Do prdele, zavrčela jsem a přestala přemýšlet. Ještě mi hlavou projelo něco o Makadim. Tuším, že jsem v mysli nejspíš vykřikla nějaký nesmysl jako Pro Makadiho! i když on o tom neměl ani ponětí. Proč se nechat zabíjet kvůli někomu, kdo nezná ani vlastní pohlaví. Nejspíš mi mozek úplně zkratoval. Po těch několika vteřinách váhání, kdy jsem pozorovala Rez, jsem měla už jen pár setin na rozmyšlení. V hlavě mi bleskovou rychlostí proletěly všechny možnosti a z nějakého důvodu jsem vyhodnotila útok jako nejlepší volbu. Ani jsem si neuvědomovala, že mě nohy vystřelily z místa, přímo vstříc prázdným očím mého rozkládajícího se dvojníka. Šla jsem tomu rovnou po krku. Už jsem dávno s vlkem nebojovala, ale některé reflexy se jen tak neztrácejí a kdybych neměla v hlavě prázdno, možná bych byla poprvé v životě vděčná za tréning z dětství. Tesáky se zabořily té zrůdě do krku, možná trochu moc blízko ramene, ale přesto se mi povedlo sevřít hrdlo a silně trhnout hlavou s úmyslem jeho rozervání.

K mému překvapení ty chodící mrtvoly začaly mluvit. Horší byl fakt, že tělo úplně vzadu chroptilo… Podobně jako já. Její hlas nebyl úplně stejný, jako můj, ale podobnosti tam byly. Vypadala ale naprosto ohavně. Bez srsti bez očí… Vtom se začali ozývat i ostatní. Sevřelo se mi hrdlo. Co se to děje? Tvrdili, že nejsou mrtví. Ale kým pak doopravdy byli? Šedák si z toho ale zjevně vůbec nic nedělal, spíš si užíval nastalou situaci. Střelila jsem po něm zamračený pohledem, ale dál jsem už jeho chování nekomentovala, byly tu větší problémy.
Menší Šedka ke „svojí“ mršině div že neskočila a nezačala ji přátelsky olizovat. Neuvědomuje si, že s kožichem chtějí ji kůži? Přejel mi mráz po zádech. Druhá šedá vlčice, kterou oslovovali Rez, ji hned okřikla. Alespoň někdo tu měl rozum. Přestávala jsem si myslet, že je tohle dobrý nápad. Byl vlastně velmi, velmi špatný. Nechápala jsem, jak ti dva vlci můžou být tak klidní. Já cítila strach, který se mi dostával až do morku kostí, měla jsem naprostou hrůzu z toho, co po mně chce. Vypadalo to jako nějaká zvrácená zábava, kterou si vymyslel Elohim. Poslal to za mnou on? Ne, určitě věří, že jsi dávno mrtvá, připomněla jsem si. Jenže to, co stálo nedaleko ode mě dávno mrtvé bylo. A přesto se to hýbalo. Nevěděla jsem, z jaké díry to vylezlo, ale nehodlala jsem se tam nechat zatáhnout také.
Proč si myslí, že tyhle kožichy jsou jejich? Můj „dvojník“ se díval přímo ke mně. Jen silou vůle jsem se neroztřásla. Konverzovat s nimi asi nebylo nejrozumnější, přesto se do toho dva vlci pustili. Jenže ten Stín ani nevypadal, že by se snažil něco zjistit, jen ho provokoval a Evelyn… Tu jsem nechápala už vůbec. Pomsta? Cože? Zatím ale neútočili a tak třeba by otázky nemusely být tak na škodu. Odkašlala jsem si. “K… kdo jste? Doopravdy,“ zeptala jsem se. Nemohli být my. Tohle jsem nemohla být já. Ani v budoucnosti? posmíval se mi vnitřní hlas. Ani v budoucnosti.
Možná to ale nebyl dobrý nápad. Možná jsem měla mlčet jako ta Rez a ve chvíli, kdy by ti dva šašci zaměstnali mrtvoly, mohla bych se zdekovat. Už to ale nešlo vzít zpět. Zaťala jsem zuby a čekala, co teda udělají. Útěk jsem stále brala jako nejlepší variantu.

Ten vlk vypadal docela nerudně. Debil. Chápala jsem, že nás všechny sem přivábil puch, ale jeho zjevně přitahoval víc než ostatní. Já byla jsem zvědavá na to, co to je; podívat se a zase rychle pryč. Kdo ví, co mohlo tak ohavně smrdět. Neměla jsem zájem si to přivlastňovat… Ale možná jsem se unáhlovala. Třeba by to mohla být zajímavá věc.
Nespokojeně jsem se zamračila. Všichni se tu už zjevně znali, alespoň povrchně. Já tu byla jediný nováček a to se mi rozhodně nelíbilo. Kam jsem se to zase dostala? Pokývla jsem nejsvětlejší vlčici na znamená pochopení. Sama jsem byla zvědavá, ze zkušenosti bych hádala, že to bude prostě hodně, hodně velká a hodně stará mršina. Že já se tu s tím babrám.
Vtom se ozvaly bublavé zvuky. A to, co se z bažiny vynořilo… Nesmírně odporné. Těkala jsem pohledem z jedné bytosti na druhou. Kdo ví, která vypadala nejděsivěji, ale rozhodla jsem se, se radši vyhnu tomu svalovci. Udělala jsem jeden zdráhavý krok vzad, přeci jenom jsem na něco takového nebyla úplně připravená. Střelila jsem pohledem po vlkovi, který si zjevně myslel, že tohle je zábava. “Tak co, jsi spokojený s tím, co sis předčasně přivlastnil?“ prohodila jsem kousavě. Pokud si je chtěl nechat nebo měl v úmyslu se i na ně vrhnout… Dobrá pro mě, alespoň budu mít čas zmizet. To samé si myslela tmavší vlčice, Rez, na rozdíl od Evelyn. “Tohle už je mrtvé dávno. Půjde to vůbec zabít?“ zamrmlala jsem se a snažila se o nevzrušený tón. Mršiny se k nám pomalu ale jistě blížily. Tiše jsem zavrčela.
Chtěla jsem se prát? Ne s někým, kdo ovládal magii. Přesto mi Evelyna slova rezonovala s hlavě a musela jsem si přiznat, že jsem zvědavá. Nedokázala jsem si vůbec představit, co by tak asi chtěli udělat. Kromě toho, že by se po nás chtěli vrhnout, že? připomněl mi vnitřní hlas. Vstávaly mi z nich chlupy na krku, ale nikdo jiný se ani nehnul a já nechtěla být první, kdo se k něčemu rozhoupe. Ať už směrem ke zrůdám nebo od nich.

← Říční eso

Nechtěla jsem si to přiznat, ale skoro s radostí jsem pospíchala od té dvojice, která byla až na druhé straně břehu. Srabe. Už se bojíš i takhle vzdálených vlků? posmíval se mi vnitřní hlas. Řeka, kterou jsem sledovala, se ale postupně rozvodnila a změnila se spíš na ohavné bahno, jehož smrad se táhl krajem. Znechuceně jsem probodla zdejší přírodu pohledem. Ještě horší byl fakt, že pach sem zavál slabý odér smečky, která ale nemohla být dostatečně daleko na to, aby byla jinde, než v jiném místě téhle žumpy. Chtě nechtě se mi před očima zjevila značně pokroucená představa bažinných vlků. Tiše jsem se uchechtla, ale ten zvuk zněl nějak prázdně. Jako kdybych ho ani nemyslela vážně.
Povzdechla jsem si a to naopak znělo až moc reálně. Co to dělám se svým životem? Ještě před chvílí jsem nechtěla umřít a teď dobrovolně vlezu do bažiny, brblala jsem v duchu. Už jsem se chtěla otočit, když jsem zaslechla hlasy. Zvědavost mi nedala, i když jsem měla pocit, že bych měla odtamtud zdrhat co nejdřív. Nabádal mě k tomu sílící puch, který vycházel zhruba z toho místa, kde stáli dva šedí vlci a v dálce se zdálo, že se možná rýsuje další kožich. Nakrčila jsem nos. I když mě zaplavil náhlý strach z promluvení, pořád jsem si nebyla jistá, v jakém jsem stavu, rozhodla jsem se ozvat. Už mě unavovalo ticho a stejně jsem neměla co ztratit. “To vy jste schovali tu páchnoucí mršinu?“ zavolala jsem na ně. Pořád to nebylo ono. Zněla jsem docela chraplavě.

← Vrchol Narrských kopců přes kopce

Ve stále zamyšlené náladě jsem slezla celý kopec a pokračovala dál kolem řeky, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Zdálo se mi, jako kdyby Život přetáhl jemnou přikrývku přes moje krvácející nitro a trochu ho utišil. Už jsem neměla pocit, že se kompletně rozpadám. Jen trochu. Sklonila jsem se k vodě, abych se z ní znova napila a v dálce zpozorovala dvojici šedých vlků. Jeden z nich byl celý od krve, ten druhý nejspíš smýval. Oba dva byli na druhém břehu a tak jsem je mohla chvíli bez rušení pozorovat. Z toho pohledu mě mírně mrazilo, ale nedokázala jsem to zařadit.
Raději jsem zase vyrazila dál, nechtěla jsem způsobit nějakou šarvátku. Co jsem si o nich myslela, mi došlo až po chvíli. “Lovci,“ řekla jsem polohlasem a mírně mě zamrazilo. Trochu mi připomínali mou rodinu… Ne. Vlky, se kterými jsem vyrůstala. Rozhodně to nebyl nikdo, s kám bych si chtěla zahrávat a tak jsem se už radši ani neotáčela. Jen jsem pokračovala dál, překvapivě spokojená s absencí cíle, zvědavá, na co narazím.
“Snad to bude něco dobrého,“ zamrmlala jsem si jen tak pro sebe, z čiré… Ne úplně radosti, ale uspokojení, že jsem opět schopná mluvit. I když se přede mnou rozprostíral široký les, který vypadal vcelku nevábně, nebála jsem se ho. “Vždy můžu změnit směr,“ připomněla jsem si. Nikdo mě netíží. Nikam se nemusím vracet, lhala jsem si a usilovně nemyslela na místo, které jsem měla považovat za domov. To už ale stejně neplatilo. Nikdo tam na mě nečekal ani nechtěl.

→ Bažina

Celkový počet bodů: 9,5 bodů
Směnárna: 3x 25 květin za 3 body, 1x 5 oblázků za 0,5 bodu
Celkem: 75 květin a 5 oblázků

Děkuju moc za akci, byla fakt skvělá, i když jsem se moc neúčastnila, užila jsem si i z povzdálí, zatímco jsem s pobavením sledovala všechny nešťastníky, kteří se rozhodli plnit úplně všechno :D

← Kopce

Potácela jsem se, šplhala směrem vzhůru a začínala si uvědomovat, že moje vyčerpání ve mně stále zůstalo. Pořád bylo někde uvnitř, hluboko, ale teď se dralo ven. Za chvíli jsem funěla jak těhotná, tlapy mě pálily a o hrdle ani nemluvě. Na chvíli jsem se zastavila, opřela se o velký kámen a ohlédla se zpátky. Dolů. Vyšplhala jsem už pořádný kus. Proč mě taháš nahoru? zeptala jsem se mlčky a skoro bych přísahala, že jsem v dáli zaslechla tichounké zachichotání. Zamračila jsem se. Tohle se mi nelíbilo, přesto se moje tělo bez vlastní vůle odlepilo od kamenné stěny a šinulo se dál.
Došla jsem až na vrchol. “Vítej, mé dítě,“ ozval se jemný hlas a já s prudce otočila. Zírala jsem do modrých očí vlka, které byly sice mnohem tmavější než ty moje, přesto jsem se v nich viděla. I když by mi spíš měly připomínat oči… “Nemusíš na to myslet. Ne teď,“ pověděl mi neznámý mile. Ostražitě jsem ho probodla pohledem. Co byl zač? Četl mi snad myšlenky? Věděla jsem o této schopnosti, dokonce jsem i některé jedince potkala, ale přesto jsem z toho byla vždy nervózní. Myšlenky byly to jediné, co mi zbývalo. Co bylo jen moje. O všechno bych mohla přijít, ale myšlenky… Ty zůstávaly v mojí hlavě. Ať byly dobré, ať byly špatné. Prostě byly tam, kde jsem je nechala a nikdo na nich nemohl sáhnout.
“Nechci ti ublížit,“ řekl mile a já se přistihla, že mu věřím. Přesto jsem si neodpustila vrhnout zamračený pohled jeho směrem. Kdybych mohla… On se ale stále jen příjemně usmíval. A mlčel. Zajímalo by mě, co tím sleduje. Proč se vůbec obtěžuje tu ztrácet čas s… mrzákem. Nic lepšího jsem nebyla. Neměla jsem domov, neměla jsem přítele, neměla jsem ani hlas… Do očí mi vrhkly slzy. Jestli to byly slzy vzteku nebo něčeho jiného, to jsem si nebyla jistá.
“Ach, moje drahá,“ povzdechl si a natáhl se ke mně, v poslední chvíli si to rozmyslel. Pohlédla jsem na něj s němou otázkou v očích. “Mám soucit, víš. Stejně jako všechny živé bytosti. Nerad vidím, když někdo trpí, má milá,“ znova promluvil a já si chtě nechtě musela přiznat, že se mi jeho slova dostávají pod kůži. Přála jsem si, aby dál takhle mluvil. “Za svůj život jsem už viděl mnoho utrpení. Nemůžu říct, že by to s věkem bylo lepší. Ale také jsem viděl mnoho radosti,“ na tváři se mu objevil jemný úsměv. Drobný, mírně melancholický, ale rozhodně pramenil z opravdové radosti. “Možná se ti to teď nezdá, ale po každé noci jednou vyjde slunce. S každou nocí vlk získává nové a nové zkušenosti, aby mohl další den prožít co nejlépe. A ty jsi bojovnice. Už jen to, že jsi vytrvala a jsi opět na nohou je úctyhodný výkon, Lilith.“
Jeho slova mě hřála na srdci a v té chvíli jsem si to uvědomila. Nemluvila jsem tu jen tak s nějakým vlkem. Mluvila jsem s božstvem. Patrně zpozoroval můj poplašený pohled, protože se znova téměř otcovsky usmál. “Ano, někteří mi tak opravdu říkají,“ zasmál se měkce, “Většinou o mě ale mluví jako o Životu. To je moje jméno. Nemusíš se mi ale hned klanět, už je to pocta, že jsi sem zavítala,“ dál se usmíval a já si uvědomila, že jsem to opravdu chtěla udělat. “A ano, vím… prakticky všechno. Nebo téměř vše, na co by ses chtěla zeptat,“ odpověděl mi na další otázku, která se mi ještě ani nestačila sformovat v mysli.
“Chtěla bys mluvit o…“ začal, ale já ho přerušila. NE. jasně jsem vyslala v myšlenkách. “Chápu, je to příliš čerstvé. Vidím tvoje rány, ještě stále krvácejí. Potřebují se zahojit.“ Jen díky tomu úsměvu jsem se znova nerozbrečela. On mě opravdu chápal. Jediný, kdo mě za můj celý život chápal. Protože on byl Život sám. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem mu zabořila čumák do neskutečně hladké, nadýchané srsti. A jak nádherně voněla. Cítila jsem se jako na obláčku, který pluje krajinou a… Cítila jsem se skoro dobře. “Lilith,“ zašeptal, “Potřebuješ pomoct?“ zeptal se, i když odpověď už znal. Ano. Ano, prosím. Chci to zvládnout sama, ale… Nevím, jestli na to mám. Pokud jsi opravdu všemohoucí, dopřej mi trochu síly, šeptala jsem v duchu a i když jsem mu neviděla na tvář, cítila jsem, že se pousmál, když jsem zmínila všemohoucí.
“Něco snad zmůžu. Malý dárek na náročnou cestu životem, abys byla schopná nástrahy zvládat o něco líp,“ zamručel jeho sladký hluboký hlas. Netušila jsem, co tím přesně myslel, ale věděla jsem, že nelže. Jeho slova byla jako zákon, který když byl jednou vysloven, prostě platil. Věděla jsem, že opravdu budu silnější. V jakém smyslu… On mě znal a ví, co je pro mě nejlepší.
Najednou ve mně zaplápolal drobný plamének naděje. bylo by možné… “Myslím, že ano,“ opět odpověděl dříve, než jsem se stihla zeptat. “Nedokážu ale úplně vše, Lilith. Tvůj hlas už nikdy nebude stejný. To jsi ale věděla už předtím, ne? Cítila jsi, jak ti hlasivky praskly,“ konstatoval holý fakt a tak jsem neměla potřebu na něj reagovat. Jistě, že jsem to cítila. To ale neznamenalo, že bych na to chtěla reagovat. Život se mi jemně dotkl čumákem hrdla a jako kdyby se mi přes něj přelil studený gel. Najednou nepříjemná palčivá bolest přestala. Chtěla jsem otevřít tlamu a hned si ho vyzkoušet, Život mě ale zarazil. “Ještě chvíli počkej, dítě. Hlas se ti musí usadit, ale již velmi brzy budeš moct mluvit jako dřív. Jen si na něj dávej pozor, podruhé už se mi to nemusí podařit,“ mrkl na mě a já se nebyla schopna ovládnout, jen jsem se mu mlčky vrhla na hruď. Myslím, že ho to potěšilo.
Ztráta hlasu byl jeden z mých největších strachů. Pak bych zůstala doopravdy sama. “Díky,“ zasípala jsem navzdory jeho radám. Znělo to hrozně. Říkal ale, že by se to mělo brzy zlepšit, že? Vypadal moc potěšeně. Jako kdyby se mi podařila nějaká obrovská věc, ne že navrátil jedné rozpadající se vlčici mírnou naději k životu. “Ale tak nemluv. Sama víš, že to není pravda,“ ohradil se dotčeně, ale v očích mu hrál úsměv. “Ještě jedna malá pozornost, dítě,“ řekl a za jeho zády se objevila malá srnka. Ještě koloušek. Už byl mrtvý, nedýchal, ale vypadal doslova k nakousnutí.
Na nic jsem nečekala a vrhla se na něj, ani jsem Životu nic nenabízela, stejně jsem měla pocit, že by to nejspíš neocenil. Po jídle jsem vzhlédla a pohledem ho vyhledala. Mohla bych… “I když si tvůj zájem cením, moje milá,“ okamžitě přerušil tok mých myšlenek, “Nebylo by moudré, kdybys tu zůstala. Ještě máš před sebou dlouhý a plodný život, ve kterém bych ti jen překážel. Gallirea tě potřebuje, Lilith,“ prohlásil a začal se smát, když jsem se na něj nedůvěřivě podívala. “No ano, možná se ti to nezdá, ale tohle místo potřebuje takovou silnou a paličatou vlčici, kterou jsi, i když se tak teď nevidíš,“ pousmál se a tlapkou mě pošťouchl směrem k pěšině, odkud jsem přišla.
“Věřím, že se ještě uvidíme, moje dítě. Je tu spousta věcí, které bych rád probral, ale to bychom jenom zbytečně ryli do starých ran, zatímco ty nové se ještě stále nezacelily. Doufám tedy, že se opět brzy shledáme. Zatím naviděnou,“ promluvil naposled a pak se mi před očima rozplynul na malý obláček a pak nic. “Děkuji, Živote. Za všechno,“ zašeptala jsem a vyrazila dolů kopcem v mnohem lepší náladě než v té, které jsem původně přišla.

→ Říční eso přes Narrské kopce

// OBJEDNÁVKA
ID - V01/síla/3* → 15 květin
ID - V01/rychlost/4* → 20 květin
ID - V01/vytrvalost/2* → 10 květin
ID - V01/obratnosti/2* → 10 květin
ID - V01/taktika lovu/4* → 20 květin
Celkem je to těch 75 květin, které mám z VLA, ale ještě nejsou zapsané v inventáři, snad to neva.
ID/V02/síla/2* → 30 kopretin, 70 drahých kamenů
ID/V02/rychlost/ 2* → 100 drahých kamenů

Zůstatek v inventáři: 27 drahých kamenů, 0 květin

← Tenebrae

Znova jsem utíkala před svými myšlenkami, tentokrát jen obrazně. Ničeho rychlejšího než chůze jsem nebyla momentálně schopná. Terén se mi pod tlapami pomalu měnil. Chvíli sem šla po rozbahněné půdě, podmáčené řekou, ta se pak proměnila na trávu a teď… Byl to písek? Zamračeně jsem pohlédla vpřed a uviděla žluté kopce. Tak tam rozhodně nejdu, vzdorně jsem cukla hlavou, ale přistihla jsem se, že si moje nohy dělají co chtějí a pořád si to šinou k těm kopečkům.
Přisoudila jsem to své únavě. Přesto… Něco mě na nich fascinovalo. Ještě nic takového jsem asi nikdy neviděla a popravdě jsem byla vděčná za jakékoliv vytrhnutí z letargie. Pokračovala jsem tedy stejným směrem, doufaje, že tam bude aspoň nějaký stín, kde si budu moct odpočinout. V ideálním případě i něco k snědku, začínalo mi už kručet v žaludku, ale tušila jsem, že je to marná snaha.
Myslela jsem, že moje zvědavost v kopcích poleví, ale stále jsem šlapala, snad díky tomu mírnějšímu počasí mi už bylo líp. Té podivnosti jsem si začínala uvědomovat až ve chvíli, kdy jsem udělala tři velmi náhodné a přesto… záměrné zatáčky. Jako kdybych tu cestu znala, nebo spíš mě něco vedlo. Nebo někdo? V tu ránu mnou projel slabý záchvěv strachu… Ale rychle odezněl. Už jsem se nebála. Jen jsem pokračovala, skoro cílevědomě směrem, který jsem neznala a za cílem, o kterém jsem už začínala mít tušení, co by to mohlo být.

→ Vrchol

← Tmavé smrčiny

Nechtěla jsem si to přiznat, ale bloudila jsem. Než jsem se z toho pitomého lesa vymotala, bylo už poledne. Nebo to možná bylo také tím, že jsem byla pořád zesláblá. Ať to bylo jak chtělo, když jsem s úlevou konečně ten tok uviděla, skoro jsem žízní šilhala. Řeka to byla sice vskutku dravá, ale co mi na tom záleželo. Padla jsem u břehu, zanořila čumák do vody a začala ji chlemtat jako o život. O život mi ale nejspíše opravdu šlo. Když jsem se cítila plná, schoulila jsem se do sebe.
Vlčice nedorazila. Musela jsem tu být dost dlouho, ale neviděla jsem její tmavý kožich rýsovat se mezi stromy. Odfrkla jsem si. Jasně, kdo by chtěl následovat takovou trosku… Ta myšlenka mi rozhodně nepomáhala, ale prozatím se mi docela dobře dařilo vytěsňovat všechno ostatní. Slunce mě lechtalo na kožichu a život… Nebyl až tak hrozný, ne? Měla jsem nejasný pocit, že se už vrátit nemůžu, ale nechtěla jsem se v tom rýpat, dopadlo by to stejně, jako v tom lese. Teď už jsem ale neměla ani svůj hlas, kdo ví, co by se mi stalo teď. Já nechci umřít. Ještě stále mě to překvapovalo. Netušila jsem, že v sobě mám až takový odpor k umírání.
Bylo to tím, že jsem zlenivěla? Přestala jsem vídat smrt na každém kroku, už jsem nebyla tak připravená umřít na místě, tady a teď. Ale ty jsi nikdy nebyla taková. Nikdy jsi mezi ně nepatřila, připomenul mi milejší hlas, který se neozýval skoro nikdy. Podezřele zněl jak Garbův chraplák. Mírně jsem se pousmála. Asi by na mě nebyl hrdý. A nebo možná ano. Možná by mi jen vysvětlil, že každý dělá chyby. Ale ne takovéhle, Garbo, vzlykla jsem. Už to na mě znova šlo.
Podělala jsem, co šlo.
Rychle jsem vyskočila na nohy, až se mi zatočila hlava. Musela jsem to rozchodit. Vyrazila jsem neurčitým směrem, někam… Kamkoliv. Už jsem se vzdala myšlenky, že by mě Kaya chtěla následovat a tak na směru, ani otálení vůbec nezáleželo.

→ Narrské kopce.

Nějak jsem nemohla spát. I když jsem zírala do prázdna, usilovně myslela na spánek, vůbec ke mně nepřicházel. Oči jsem zavřela jen na chvíli, ale tak mě pálily, že jsem je radši hned otevřela. Jak jsem to ale dopadla... projelo mi hlavou a skoro bych se jízlivě uchechtla. Kdybych mohla. Tak jsem radši ležela, snažila se oddechovat co nejtišeji a pozorovat okolí. Už jsem dávno nezažila takovou noc. Skoro... Skoro jsem si ji užívala, stačilo nemyslet na to, proč je taková, jaká je. Co mě k tomu vedlo. Už jsem ale byla unavená z toho všeho přemýšlení a nešlo to až tak špatně, jak bych asi čekala.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas vlčice. Škubla jsem sebou a zatnula svaly, očekávaje další bolest, která ale nepřišla. Tiše jsem si odfrkla. Díky, mami, řekla bych jí, kdyby to šlo. Jednostranná konverzace ale mezi námi opět umlkla. Myslela jsem, že už možná usnula, než promluvila znova. Kaya. To mi něco říkalo. Jako kdybych ho už někde zaslechla. Ta vzpomínka mi poletovala jako motýl kolem hlavy, kterého ne a ne chytit. Všechno se začínalo zpomalovat a než jsem se nadála, uviděla jsem první ranní paprsky. Usnula jsem, nebo ta noc byla až tak krátká? podivila jsem se, ale něco mi říkalo, že důvodem bylo moje zkreslené vnímání času. Nezavřela jsem oči ani na vteřinu.
Otočila jsem se k vlčici. Kaya. A v té chvíli mi to došlo. Mluvila přece o ní Kaleo, jako o svojí kamarádce, která umí ovládat sníh a led. A že mě osud zavede zrovna za ní... Najednou jsem si začala uvědomovat ten neskutečný štiplavý puch plísně. Jako kdyby se mi až teď otevřel čenich a se slunečními paprsky se dovalil nával všech smyslových vjemů, které jsem se minulý večer tak usilovně snažila vypnout. Cítila jsem se téměř naživu. Rozhodně víc než včera večer. Pomalu, opatrně jsem vstala a k mému překvapení se to povedlo na první pokus, i když jsem se chvíli kymácela a pravá tlapa se mi podlomila.
Rozpačitě jsem se podívala na vlčici. Kayu. Díky, naznačila jsem němě. Cítila jsem se stále otupěle, ale něco mě táhlo dál. Nevěděla jsem, jestli mě to tahá pryč i od Kayi, ale také jsem si nebyla jistá, co chci teď dělat. Vodu. Potřebuju se napít, uvědomila jsem si. Věnovala jsem jí ještě poslední pohled, který ji i snad nabízel cestu se mnou. Nejspíš to nebylo nejslušnější chování, ale to mi bylo v tuto chvíli úplně jedno. Potřebovala jsem se napít.

→ Tenebrae

Po dopadu na zem jsem se už nehýbala. Ležela jsem tak, jak jsem dopadla, a i když to rozhodně nebyla nejpříjemnější poloha. Chvíli jsem měla znova pocit, že se propadám do temnoty. Pak se ale ozval opět hlas. Pootevřela jsem jedno oko, to které k ní bylo blíž. Myslela si, že je to z počasí? Kdybych mohla mluvit, stejně bych nevěděla, co na to říct. Z počasí… Nejspíš to ale myslela vážně.
Stále se mi nedařilo pevně uchopit myšlenky, neustále se rozdělovaly a poletovaly mi v hlavě jako hejno špačků lovených jestřábem. Nebyla jsem si jistá, proč bych měla… být v takovém stavu kvůli počasí. Nechtěla jsem se nad tím ani zamýšlet, další bolehlav již byl na obzoru. Vděčně jsem ale na ni pohlédla když mě ujistila, že mi nic neudělá. Ještě stále mi na tom záleželo. To bylo asi dobře, ne?
Utéct, jako kdybych mohla… Utíkala jsem doteď. Naprosto bezhlavě, co největší rychlostí, bez jediné myšlenky v hlavě. A kam mě to dostalo. Ne tam, kam jsem původně chtěla. Přes okraj ale přeběhnout nejde, to vlk přepadne sám, když už nemůže. Můžu ještě já? Jemný hlas vlčice vedle mě mě přesvědčoval, že ještě můžu. Nezamýšlela jsem se nad tím nijak víc, tušila jsem, že by to rozhodně nebylo k prospěchu.
Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Opravdu se rozhodla tu zůstat a… Pomoct mi. Kde takoví byli celý můj život? Mírně jsem stočila hlavu, abych na ni viděla lépe a věnovala jí ten nejvděčnější pohled, jakého jsem byla schopná, což nebylo mnoho. O úsměv jsem se ani nepokoušela, nešlo by to. Nechtěla jsem ještě ale zavřít oči, raději jsem pozorovala okolí tak, aby byla vlčice stále v mém zorném poli. Měla jsem strach, že kdybych ji co i jen na chvíli ztratila, zmizí a už se nevrátí.

Zírala jsem jí do zlatých očí a snažila se z nich něco vyčíst. Cokoliv. Jakoukoliv emoci. Ale nic jsem v nich neviděla. Možná to bylo tím, že jsem se sama cítila emočně neskutečně… prázdná. Všechno, co se událo před touto chvílí se zdálo být jen vzdáleným životem, možná něčím, co jsem ani sama neprožila, ale někdo jiný mi o tom vyprávěl. Pak se její pohled změnil. Jako kdyby postupně u okrajů začal tuhnout, narostly mu ostny a začaly do mě bodat.
Pokud se mi předtím zdál prázdný, teď vypadal, že mě soudí. Zachvěla jsem se. Netušila jsem, jak mám na něj reagovat – netušila jsem, na jakou reakci mám energii. Nejspíš na žádnou. Ať myslela na cokoliv, byla jsem vůči ní naprosto bezbranná. Přistihla jsem se, že se ve mně objevil slabý pramínek zvědavosti, který čekal, co udělá. Nedělala ale vůbec nic. Upírala jsem dál na ni svůj pohled, vysílala k ní prosby, ať něco udělá, ale ona mi nerozuměla. Nebo nechtěla reagovat.
Konečně se ozvala. I když jsem si byla jistá výsledkem, pokusila jsem se o to. Kvůli ní. Z hrdla mi ale opět vyšlo jen slabé zasípění a pulsující bolest v něm se ještě víc zhoršila. Opatrně jsem zavrtěla hlavou, pamatovala jsem si, jak posledně při tom pohybu jsem myslela, že mi praskne hlava. Prosím, pomoz mi. Prosím tě, vysílala jsem k ní myšlenky a doufala, že třeba se za jejíma zlatýma očima skrývá stříbrná magie myšlenek, kterou jsem jindy tak pohrdala. Nyní by se mi hodila. Slzy mi opět začaly stékat po tvářích, ani jsem už nevěděla, proč. Nejspíš z té bezmoci. Neměla jsem sílu se pohnout, ale přišla jsem o možnost komunikovat. Věděla jsem, že bez toho umřu. Nedá se jinak. A přesto jsem ke svému překvapení v sobě nalézala touhu bojovat. Byla slabá, ale byla tam.
V návalu zoufalství jsem se pokusila postavit na roztřesené nohy. Viděla jsem malá vlčata, která se poprvé stavěla na nohy. Klepaly se jim a rozjížděly do stran. Já na tom byla podobně, moje tělo bylo ale mnohem větší a dostat ho do vzduchu, nebyl jednoduchý úkol. Z té námahy se mi zatmívalo před očima, neviděla jsem na cestu, neviděla jsem ani tu vlčici. Věděla jsem, že jsem zatím neudělala ani krok, ale když se mi vidění projasnilo uvědomila jsem si, že opravdu stojím. Sice se mi každá noha klepala a zadní levá hrozila, že se každou chvíli podlomí, nemyslela jsem ale na to. Znova jsem se upřela ke tmavé vlčici s intenzivní prosbou. Udělala jsem jeden jediný krok směrem k ní a… Nohy se mi podlomily jako malé větévky a já bolestivě dopadla na zem. Nedostala jsem se ani o moc blíž. Jen o drobný krůček. Zavřela jsem oči. Je to marné. Je to marné. Je to marné.

Po tom, co jsem odmítla další led, vlčice přestala mluvit. Nejdřív jsem si to neuvědomovala, ale pak na mě to tíživé ticho začalo dopadat. Bylo to, jako kdybych se znova potápěla, tlak vody nade mnou se stále zvyšoval, až jsem měla pocit, že se znova nemůžu pohnout. Stěží jsem stočila zrak ke žlutým očím, které si mě pořád prohlížely. Že by mě chtěla sníst? prolétla mi hlavou po dlouhé době první kloudná myšlenka, jejíž obsah jsem ale stále nebyla s to pochopit. Letmo jsem přemýšlela, že bych nejspíš měla mít strach. Přece jenom jsem se nebyla schopná pohnout. Bylo mi to ale vcelku jedno. Ať si se mnou dělá, co chce.
Nejspíš jsem se jí vpíjela do očí až moc dlouho, velmi dlouho náš kontakt nevydržel. Chvíli jsem čekala, až se dostaví pocit přestřihnutí posledního vláka na propad do hlubiny, ale k ničemu takovému nedošlo. Nejspíš jsem na ní nezávisela tak moc, jak jsem si předtím myslela. Nebo se to lepší, proletěl mi motýl kolem hlavy. Motýl naděje, ve kterou jsem skoro ani neodvážila doufat. Nesměla jsem se ho moc pevně držet, jinak bych ho stáhla s sebou ještě do větší hloubky. Snažila jsem se na to nemyslet.
Nejspíš to se mnou už vzdává, napadlo mě, když si odfrkla a poodešla dál. Myslela jsem, že bude pokračovat, její kroky se budou postupně vytrácet, až po ní nezbude ani památky, ale zastavila se jen o kousek vedle. Najednou jsem měla zorné pole volné. Mohla jsem dál zírat do stromů, které byly nyní zahalené v šeru zapadajícího slunce. Teď to ale nebylo uspokojující. Předtím jsem se dívala tím směrem, protože… Mi bylo všechno jedno. Neměla jsem důvod si vybírat scenerii.
Vzedmula se ve mně malá vlna energie. Tiše jsem hekla, nebo spíš jen zasípala a s vypětím všech sil se přetočila na břicho a zvedla hlavu. Ani jsem nečekala, že toho vůbec budu schopná. Že ještě někdy uvidím svět z výšky jiné než pár centimetrů nad zemí. Tentokrát se ona dívala do stromů.
Otevřela jsem tlamu – a zase ji zavřela. Stejně by z ní nic nevyšlo. Jako kdyby to mělo smys. Sotva jsem jen zvedla hlavu, svaly se mi klepaly a nebylo mi dobře. Přesto jsem upřela na tmavou vlčici svůj pohled, doufaje, že ho znova zachytím a neodvrátí se. Chtěla jsem se očima zeptat, co bude dál. Co bude se mnou. Co mám dělat. Jako kdyby to ona věděla. Jako kdybych to věděla já. Ještě před chvílí jsem si přála umřít, ale když na to přišlo, zjistila jsem, že na to ještě nejsem připravená. Na co připravená jsem, byla dobrá otázka. Cítila jsem se jako větvička jemně zachycená mezi vodními rostlinami, neustále strhávaná proudem. Jeden neopatrný pohyb, nebo myšlenka, a znova se spustím po proudu dolů.