Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Východní úkryt přes neprobádaný les

V té chvíli bych nejraději naběhla hlavou do zdi jeskyně. Nebo našla nějaký ostrý kámen, otočila jeho hrot prudce vzhůru, natočila hlavu na stranu a prudce na něj najela, až… Eh. Zavrtěla jsem hlavou. Tušila jsem, že to byla blbost. Mlčky jsem přešla i její podrážděně pronesenou poznámku a raději jí dala prostor. Tak napůl jsem skoro čekala, že až z jeskyně vylezeme, obrátí se a beze slova vyrazí pryč, aby už nemusela být v mé přítomnosti. S pocitem hořkosti na jazyku jsem ji tedy následovala a raději si prohlížela stěny jeskyně, abych nemusela čelit tomu kyselému výrazu, který mně určitě očekával na opačné straně. Povedlo se mi tak i nevšimnout si její pokus o omluvu ve formě pousmání. V té chvíli jsem se zrovna snažila přesvědčit samu sebe, že doopravdy nedělám nějakou osudovou chybu, ale to odhodlání změnit sebe samu je správné. Jako kdyby na tobě někomu doopravdy záleželo. Zmizela jsi jako prd za větrného dne a nikomu nechybíš, nečekaně se ozval po dlouhé době vnitřní hlas a jeho přítomnost byla jako zabodnutí ostré hrany. Bolestně jsem zamrkala.
Ze spirály mě vytrhla až Rez. Tiše jsem přikývla a zvážila odpověď. Musela jsem také vstřebat očividnou milou narážku na mou osobu. “Tvoje poslední interakce s vlčími bytostmi asi nebyly úplně růžové,“ zkonstatovala, ale zároveň uvažovala, z jakého důvodu se snaží vyhýbat jiným, když by měla šanci najít svou zjizvenou přítelkyni. Trochu mě zamrazilo z toho upřeně zkoumavého pohledu, který na mě upřela při své další otázce. Někdo, kdo se o mě doopravdy zajímá. To byl ten důvod, proč mě její chování tak fascinovalo.
Noc byla vskutku krásná. Měsíc svítil na cestu, a i když jsem se snažila co nejvíce poslouchat, téměř jsem neslyšela šustění listí. Opravdu klidná noc. “Ani nevím,“ přiznala jsem popravdě. “Docela se mi líbí svoboda a nevázanost… Na nikoho se nemusím vázat, netíží mě žádné povinnosti…“ nechala jsem hlas vyznít do ztracena. Ještě nikdy jsem o tom tak podrobně nepřemýšlela. Fakt, že jsem nyní otevřeně přiznala, že jsem prakticky tulákem a že miluji volnost byl neskutečně osvobozující. A svazující zároveň. Na to jsem ale nyní nechtěla myslet. Moc brzo. Chtěla jsem si užívat pocitu, že na nikom nemusím záviset. A nikdo nezávisí na mě.
“Ani nevím, co chci. Možná se budu cítit mírně ztraceně, když nebudu mít vytyčený cíl, ale třeba to nebude až tak zlá zkušenost. To ale neznamená, že mi něčí společnost nedělá radost,“ mrkla jsem na ni a přemýšlela, jak moc se jí vlastně otevírám. Až trochu moc na můj vkus.
U řeky jsme zastavily. Rez mluvila o nějakém úlovku a při cestě jsem došla k závěru, že lovu rozhodně schopná není. Zkoumavě jsem se rozhlédla a zaposlouchala se. O kousek dál, po proudu řeky šustily spadané listy a prozrazovaly aktivitu něčeho živého. Věnovala jsem Rez tichý pohled a znova se zaposlouchala do zvuků noci. Byla to srnka, která se šla napít? Něco menšího? V posledních letech jsem lovila sama často, ale nebyla jsem si jistá, jestli něco takového zvládnu.

Poslední chvíle bdění byly již tak rozmazané, že jsem si z nic do pár vteřin nepamatovala vůbec nic. Usnula jsem, tak tvrdě jako už dlouho ne. V jednu chvíli jsem byla schopna ovládat své tělo a pak najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, zmáčknutím tlačítka, veškerá kontrola byla uzmuta z mých tlapek. Překvapivě mi to ani nevadilo. Zdálo se mi že nach, na kterém jsme ležely, mě úplně celou pokryl, jako teplá přikrývka, ve které jsem se cítila příjemně a bezpečně. Nebo to byla přítomnost šedé zmrzačené vlčice? Už v průběhu našeho putování krajinou se zdálo, že se její zranení hojí. V této chvíli mne ale nic netrápilo. Ani fakt, že některé rány mě ještě stále trochu pálily. Bezesný spánek jsem ale potřebovala jako sůl.
Kdo ví, jak bych dlouho spala, kdybych mohla. Ani nevím, co bylo to první, co mě probudilo. Nejspíš pocit, že se vedle mě někdo hýbe. Nebyl to ani tak zvuk, jako vycítění jakýmsi neznámým a málo procvičovaným smyslem. Jednoduše jsem to věděla. To mi ale nezabránilo ležet dál na měkkém mechu jako dosud. Smysly se mi pomalu vracely, přesto jsem měla chvíli těžkosti si rozpomenout kde to vlastně jsem. Proč jsem se cítila tak příjemně a odpočatě? Pak jsem uslyšela tichý melodický hlas. Ah. Rez. Všechno se mi najednou vrátilo. Jak milé.
Tiše jsem zabručela, ale neubránila mírnému úsměvu. “Jo, ještě spím,“ zamrmlala jsem, ale už nebyla žádná šance, že bych se mohla opět ponořit do tichých hladin. Už teď se mi po spánku stýskalo, tušila jsem totiž, že takovou pěknou chvilku si zase pěkně dlouho neužiju. Ještě jednou jsem zamručela a s heknutím se vyškrábala na nohy. Rez mezitím, díkybohu, navrhla další aktivitu. Ještě se stále zavřenýma očima jsem se protáhla, až mi zapraskalo v zádech. Konečně jsem se cítila dostatečně odvážná na to, abych otevřela oči. K mému překvapení tolik světla stejně venku nebylo. To jsme spaly celý den? Ani jsem se tomu ani nedivila.
“Dobrý nápad. Chytat ty lítající potvory bych vážně nechtěla,“ pousmála jsem se a upřela pohled na svou společnici, která se ještě stále rozvalovala na mechu. I když to bylo asi trochu moc kruté. “Uhm… Zvlá… Zvládneš se postavit?“ vybreptla jsem ze sebe nejistě. Nebyla jsem si jistá, jestli nebude nepříjemná, že se jí snažím obskakovat, ale kdo ví, v jakém byla stavu. Než jsme přišly do jeskyně vypadala, že sotva plete nohami. Já už se cítila poměrně v pořádku, až na slabé pnutí srůstajících ran na několika partiích. Raději jsem už nic nedodávala, abych neudělala další případnou botu a když se vyškrábala na nohy, zůstala jsem ještě chvíli na místě, pokud by se chtěla opřít Už ve chvíli, kdy jsem se pro to rozhodla, jsem tušila, že si za to odnesu další nepříjemný pohled a pravděpodobnou nechuť ke své osobě, ale nebyla by rozhodně první ani poslední.
Proboha. Posloucháš se vůbec někdy? nakopla jsem s v duchu. Znova jsem zapadala do starých kolejí, ze kterých jsem se snažila tak zoufale vymanit. Na chvíli jsem zaťala zuby, než se svíravý pocit v hrudi uvolnil. “Co máš v plánu po tom, co něco zajíme? Míříš někam?“ nadhodila jsem a zadoufala, že všechna moje faux pais z předchozích minut budou zapomenuta, nebo alespoň prominuta.

→ Kiërb

Opět stejná písnička, opět děsivé pozdě, ale opět vlastně včas! A stále vás stejně miluju!

Celkem bodů: 16
Směna: vše za 120 oblázků

Pomalu, pomaloučku jsem si začínala uvědomovat, že se vlastně cítím docela pohodlně. Stracha stres z útoku v bažinách pomalu odezníval, a já si mohla pořádně odpočinut. Stím ale přicházel ten příjemný pocit, jehož původ jsem nevěděla vystopovat. Však já ti přijdu na zoubek, slíbila jsem mu. Když se na mě Rez tak lišácky podívala, tušila jsem, že jsem v háji. Úžasně jsem si naběhla. Zasmála jsem se. “No…“ odkašlala jsem si, abych znova nabrala rovnováhu a získala čas k promyšlení odpovědi. “Musíš uznat, že naše první setkání bylo opravdu… Zajímavé. Není nad to se spřátelit při boji s nemrtvými dvojníky,“ zazubila jsem a až se zpožděním mi začalo docházet, co jsem to právě ze sebe vypustila. Původně jsem chtěla pokračovat, dodat něco se smyslu, že druhý dojem byl rozhodně kladný, ale pravdivost vyřčených slov mě mírně vyvedla z míry. Nervózně jsem si olízla tlamu a uhnula pohledem. Stejně byly její stříbřisté oči neskutečně pronikavé, až mi z toho někdy bylo nepříjemně.
Spřátelit… Beru ji jako někoho bližšího? ptala jsem se na otázky, na které jsem ani nechtěla odpověď. Ale chtěla. Byla to známka toho, že se konečně měním? K lepšímu? Zatím jsem se neodvažovala doufat, ale možná… Možná by tohle mohla být moje nová šance. Už třetí. Mohla bych konečně být tím, kým jsem si tak zoufale přála být. Na její další slova jsem jen němě přikývla, začalo se mi totiž stahovat hrdlo. Sama bych měla někomu říct ještě spoustu věcí. Ale namísto toho trčím tady. Do háje… povzdechla jsem si a přinutila se znova vnímat Rez.
“Jsem ráda, že tomu tak věříš,“ usmála jsem se upřímně. Být s Rez bylo vlastně jednoduché. “Doufám, že budeš mít taky krásný život. Ideálně prožitý po boku tvé zjizvené neznámé,“ mrkla jsem na ni stejně, jako ona před chvílí a přemýšlela, jestli jsem vypadala stejně komicky. Dvě zedrané trosky, podporující se v milostném životě, štěkavě jsem se zasmála nahlas. Bylo v tom ale něco osvobozujícího. Povzdechla jsem si. Možná byla celá ta osvobozující situace. Měla bych s tím něco dělat.
Rez ještě něco říkala o Smrti, ale význam některých slov mi už pomalu unikal. “Mmmm, jo… Smrti bych se radši vyhnula. Po tom co vypálila tu smečku… Špatnej nápad,“ mumlala jsem z polospánku, zívla a propadla se do nevědomí.

Rýpla jsem tlapou do suchého mechu. Nejspíš na tohle místo předtím zasahovaly srážky, ale dnes, i po tom včerejším slejváku, byl suchý. Alespoň něco, co by so dece mohlo natáhnout trochu mokra z kožichu. Výraz na Rzině tváři byl všechno jen ne omluvný a tak asi můj odhad byl správný. Nechtěla, abych věděla, kdo je její tajemná známost. Nu dobře. Nemůžu nikoho soudit, když sama nehodlám moc věcí prozradit. Jemně jsem se pousmála. “A kdo je? Občas mám dojem, že první setkání jsou k tomu, aby vlk udělal co nejhorší dojem,“ prohodila jsem žertem, ale myslela to vážně. Možná se to ale zdálo je mně. Že by to bylo tím, že jsi předem připravdná všechny nesnášet? posmíval se mi vnitřní hlas.
Byla jsem ráda, že se moc nenimrá v mém záseku. Asi by se to těžko vysvětlovalo. A nebo lehce. Záleží na tom, v jakém světle bych se chtěla vykreslit. Tím, co ale řekla dál, mi trochu vyrazila dech. Prvních pár vteřin mi ta slova vůbec nedocházela, ale jak se ke mně jejich slysl postupně dostával, vzrůstalo i moje ohromení. “Já…“ žbreptla jsem, ale ani jsem nevěděla, co říct. Chvíli jsem hledala slova, ale jaká by to dokázala popsat? “Děkuju,“ hlesla jsem nakonec. Vůbec jsem nečekala, že se mi dostane takového přání. Bylo to překvapivě milé. Třebaže mi zatím Gallirea přinesla spíše bolest… Možná že tou bolestí bylo odtrhnutí se od starých zvyků. Musela se strnout stará zrohovatělá kůže, aby se odhalila nová, živá a měkká vrstva. “Doufám, že ty taky najdeš tu svou zjizvenou přítelkyni,“ řekla jsem s překvapivě dojatým tónem.
Pousmála jsem se, když vylezla na větší kámen a zavyla. Zalesklo se v ní něco živého, plného touhy přežít. Byl to příjemný pohled, který mě skoro donutil zavýt také. Raději jsem potřásla hlavou, abych se té představy zbavila. Chtěla jsem se změnit. Být jiná. Lepší. A následovat něčí stín už nebylo možností. “Klidně si zdřímni, budu hlídat,“ nabídla jsem se, i když jsem se nebyla úplně jistá, jestli zvládnu udržet víčka otevřená. To jsem jí ale dlužila. A možná to nebyl dluh, jen touha se o ni postarat.
Uvelebila jsem se ve slušné vzdálenosti, ale přesto dostatečně blízko na to, abych nevypadala, že si držím odstup. Přikývla jsem. Najít si smečku bylo obvyklé a logické řešení. Co mě ale zaujalo, byl fakt, že nebyla schopná najít tu pravou. Co jsem slyšela, bylo tu smeček habaděj. Hodila by se i d Borůvky, napadlo mě, ale tu myšlenku jsem zase rychle zapudila. “Já jsem ještě také žádnou vhodnou nenašla,“ řekla jsem lehkým, konverzačním tónem, ačkoliv se mi žaludek skroutil do malinké kuličky. Nejspíše to bylo vinou. Nechtěla jsem ani Rez lhát, nezasloužila si to, ale… Byla to vůbec lež? Ta smečka není pro mě. Nepatřím tam. Nikdy jsem tam nepatřila, snažila jsem sama sobě zdůvodnit svoje činy. “Nemyslím, že jsem zrovna typ pro smečky. Pokud ale věříš, že do nějaké patřit chceš, určitě nějakou najdeš. A nebo možná jsi ž na ni narazila, jen to ještě nevidíš,“ dodala jsem a zmlkla, kdyby si náhodou chtěla opravdu zdřímnout.

“Nejsem si jistá, jestli jsem někoho takového už viděla,“ zamumlala jsem a až po chvíli mi došlo, že možná ani nechtěla, abych věděla, o kom mluví. Tiše jsem se kousla do jazyku a radši na nějakou dobu zmlkla… Jak bych ale taky měla poznat někoho podle zjizvení a krásných žlutých očí? Na to že jsou zlaté oči poměrně časté, mluvila o nich se zvláštně měkkým hlasem. Pomalu mi to začínalo docházet. Možná. Třeba je to někdo, do koho je zamilovaná? Ztracený partner? Nebo spíše partnerka. Pak by bylo asi opravdu moudřejší do toho dál nerýpat, rozhodla jsem se a usilovně se snažila nemyslet na Makadiho.
Rez mi v tom moc nepomáhala. Ani jsem nestihla odpovědět na její první větu s podezřením Stína a Evelyn, když se mi stáhlo hrdlo. To jsem doopravdy řekla? No ano… Asi řekla, uvědomila jsem si a zavalila mě vlna viny. Však já nebyla sama. Byla jsem s Makadim. Už dlouho jsem s ním cestovala. Vnitřnosti se mi kroutily a měla jsem pocit, že za chvíli se mi začne zatmívat před očima. Raději jsem od Rez odvrátila hlavu, aby mě neviděla. Nebo abych neviděla já jí a nemusela čelit živému svědku mé zrady.
Pokud jsi byla v něčí společnosti, ale cítila ses sama, o něčem to nejspíše vypovídá, ne? ozval se ten racionálnější hlas. A… kupodivu měl možná pravdu? Zdálo se mi, že se oblaka viny začínají protrhávat. Přeci jenom, v této chvíli jsem se cítila volnější možná než kdykoliv dřív. Jako kdybych měla konečně kontrolu nad svým životem a mohla si dělat, co chci. Chtěla jsem se tím pocitem zabývat dál a přesně ho pochopit, ale uvědomila jsem si, že jsem stále dlužila Rez odpověď. “Asi… by se to tak dalo říct,“ odvětila jsem a musela si odkašlat, abych nezněla tak moc chraptivě. “Myslím, že jsem dlouho byla svázaná dávnou minulostí, která mě tížila,“ prozradila jsem jí až možná trochu víc otevřeně, ale měla jsem potřebu přiznat alespoň drobný střípek své minulosti někomu, kdo držel můj život v rukou a zachránil jej. Jen se na ni moc neupni, posmíval se mi vnitřní hlas.
Rez znova mluvila. Jen násilím jsem zahodila všechny myšlenky za hlavu a zaujatě ji poslouchala. “Netušila jsem, že Smrt dokáže i něco takového,“ vydechla jsem. Když to podala takto… Nejspíše bych už létat nechtěla. Minimálně ne s netopýřími křídly. Jeskyně ale vypadala vážně lákavě. Slastně jsem se rozvalila a až v té chvíli si uvědomila, jak moc mě bolely svaly. Položenou hlavu jsem natočila tak, abych viděla i na svou společnici. “Pokud je to ale alfa, tak si asi zas tak špatně nežije,“ zamyšleně jsem prohodila. Matku s vlčetem jsem už jen vyprovodila pohledem. Všechno se najednou zpomalilo a já se skoro cítila příjemně. Pohodlně. Pro tohle jsi stvořená. Toulat se. Kam chceš.
“Kam míří tvé další kroky?“ zeptala jsem se zvědavě. Chtěla jsem být nevázaná, ale… Společnost by mi hádám nevadila?

← Neprobádaný les

Zdálo se, že ji ztráta přítelkyně trápí. Nenápadně jsem hodila očkem po jejím výrazu. I když se na něm silně značila únava, přesto jsem viděla i ten smutek. Trochu jsem záviděla té neznámé. Měla někoho, kdo ji skutečně postrádal. Ani nevíš, jak ti teď závidím, pronesla jsem v duchu k oné neznámé. “Sama víš, že je tahle země obrovská. Nejspíš byla jen smůla, že jste na sebe poté nenarazily znova, ale jsem si jistá, že tu někde je,“ řekla jsem chlácholivě. Nedokážu si představit, že by někdo z tohohle ráje chtěl odejít, dodala jsem sarkasticky v duchu. Třeba jsem ale měla jen prostě smůlu. Jo. Tím to bude. Už dávno přece vím, že jsem největší smolař pod sluncem. “Pokud jsem ji ale náhodou potkala… Má nějaký výrazný rys? Třeba barevné značky na srsti?“ nahodila jsem. Nečekala jsem, že bych mohla šedé pomoci, ale něco v jejím výrazu mě nabádalo, abych to alespoň zkusila. Minimálně to jí dlužím.
Samolibě jsem se uculila, když moje parodie Evelyn dopadla na úrodnou půdu. Chvíli jsem se obávala, že budou moje slova braná jako urážka – pro to bylo velmi příjemným překvapením, když nebyla. Skoro jsem zavrčela, když zmínila Stína. “Ten myslím, že moc dobře věděl, co dělá,“ zamrmlala jsem. Dodala bych i poznámku o jeho zmrzačení, až mi přijde pod tlapu, ale po krátkém zamyšlení jsem to zamítla. Neměla bych asi slibovat, co bych nesplnila. I když by to nebylo poprvé, že?
Navzdory vzteku jsem po ní střelila vřelým úsměvem. “Pokud si odmyslím zapáchající mrtvoly, které se nás snažily zabít, Stína a vlastně celou bažinu, nebylo to až tak špatné. Ta soudržnost… Byla to opravdu milá změna,“ pronesla jsem ve chvíli, kdy jsme vešly do jeskyně. Ústí bylo ještě trochu navlhlé od deště, který se prohnal minulý den, ale míst nepáchlo stojatou vodou, takže nejspíše byla většina suchá. “Rez, podívej,“ hlesla jsem se zrakem upřeným vzhůru. Na jeskynním stropu se k sobě choulila malá skupinka netopýrů. Tiše šustili křídly a mezi sebou švitořili. “Někdy bych si přála roztáhnout křídla a letět, kam by mě napadlo,“ hlesla jsem okouzleně.
Když jsem ale sklouzla pohledem dolů, na chvíli jsem strnula. V jeskyni již byl někdo jiný. Přestaň, napomenula jsem se. Od vlčice s patrně jejím mladým snad nic nehrozilo, dokud by se něco tomu škvrněti nestalo. “Zdravím,“ ozvala jsem se. Cítila jsem se povinna, jakožto momentálně ta funkčnější z naší dvojice, vystupovat v této interakci. “Nebude vadit, pokud se tu složíme?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že vypadáme jak dvě trosky. Já s několika hlubšími drápanci na noze a obličeji, Rez s mnohem horšími zraněními a ani jsem se neodvažovala začichat do vzduchu, abych se přesvědčila, že se z nás stále line slabý odér bažiny.

← Řeka Kiërb

Fakt, že jsem měla někoho, kdo byl těsně vedle mě, mi pomáhal. Necítila jsem se sama a třebaže by Rez nebyla moc nápomocná v případné obraně proti něčemu nebezpečnému, už její samotná přítomnost byla příjemná. Měla jsem pocit, že je to typ vlka, se kterým bych možná i dokázala vycházet. Nepředbíháš se trochu? “Není to moc příjemné, uznávám,“ přikývla jsem vděčná, že se již temnota noci rozpustila. Slunce bylo mnohem příjemnější. Alespoň je vidět na větší vzdálenost.
“Zdá se, že tahle místa máš docela dost prochozená,“ prohodila jsem. “Já přišla z jihu a kromě pár lesů a řeky jsem toho moc neviděla. Pokud bys měla nějaké doporučení, kam se podívat, sem s ním,“ dodala jsem poslední větu v naději, že by se mi povedlo rozproudit konverzaci. Cítila jsem se podivně male. O čem asi tak ráda diskutuje? Pomalé proplétání se mezi stromy nebylo natolik náročné, aby zabíralo mou pozornost natolik, abych nedokázala na něco přijít. Musí být už ale unavená. Měly bychom najít nějaký úkryt.
Pousmála jsem se. “Popravdě, nevěřila jsem svým očím, když po tom, co se nás Stín pokusil zabít, jen praštila po hlavě. Zlý Stín. Zlý!“ napodobila jsem pobaveně její hlas. Vlčice vypadala jako někdo, kdo by si v reálném světě neškrtl, ale navzdory tomu všemu dokázala, že je toho více než schopná. “Na druhou stranu, rvala se docela dobře,“ zazubila jsem se. Pořád mě mrazilo při vzpomínce na jakoukoliv chvíli z mého pobytu v bažinách, ale přesto… mě to skoro bavilo. Ta soudržnost, pocit, že mi někdo (většinou) kryje záda… Otřásla jsem se. Nemysli na to, napomenula jsem se. Neměla bych se tolik utápět v myšlenkách.
Raději jsem znova pohlédla na Rez. “Ani jsem ti pořádně nepoděkovala. Zachránila jsi mi život. A opravdu si toho cením,“ řekla jsem vážně, bez jakékoliv stopy po pobavení. Fakt, že byla ochotná pomoci někomu, koho viděla poprvé, byl ohromující. A nebo takoví jsou všichni. Nebo by měli být. Koutkem oka jsem zahlédla černou propast. Nebo spíše skalní průrvu, ze které, zdálo se, vycházela jemně prošlapaná cestička. Nevypadalo to, že by ji vyšlapaly malé tlapky, ale zase ani kopyta. Mohlo by to být vlčího původu? “Um, Rez?“ jemně jsem upoutala pozornost své společnice. “Myslím že jsem našla místo, kam se můžeme ukrýt a odpočinout si,“ řekla jsem s těžko potlačovaným hrdým úsměvem. Sama jsem si už potřebovala odpočinout, ale nezrychlila jsem krok a Rez pustila dovnitř před sebou. Neměla jsem to raději udělat obráceně? Co když je to ve skutečnosti medvědí brloh a já ji vedu před sebou? svíraly se mi útroby, třebaže v místa čpěl pouze vlčí pach.

→ Východní úkryt

Po chvíli mezi námi zavládlo ticho. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo těmi nepříjemnými prognózami, nebo prostě tím, že na nás obě doléhala únava. Nejspíš to bylo obojí. Neměla jsem ani energii vymýšlet nějaké téma na rozhovor, ale ani jsem se nesnažila. Nestávalo se mi často, že by mi ticho v něčí společnosti přišlo tak příjemné. Po tom boji v bažinách jsem se tomu ani nedivila. Zastavila jsem se kousek od břehu, abych dala druhé vlčici jakés takés soukromí.
Soukromí? Na tomto místě? Rozhlédla jsem se kolem. Oblohu stále zakrývala mračna a tak jsem toho bez měsíce moc neviděla. V povzdálí šustily drobné kroky, ale nemohlo to být nic většího než drobní hlodavci, které se teď v noci nevyplatilo lovit. Pak by ale jídlo bylo potřeba, snažila jsem se přemýšlet pragmaticky. I když mi to přišlo hloupé, cítila jsem jakosi podivnou hrdost z toho, že na mě Rez závisí. Doufala jsem, že to není jen chuť po moci. Vědomí, že je prakticky téměř bezbranná a mě na pospas. Já ale taková nejsem, že? Snad ten pocit pramenit z radosti, že můžu být nápomocná a moje existence se tu jen tak bez cíle nepotlouká.
Až když jsem viděla, jak se noří dál do proudu poměrně klidného toku, mi došlo, že jsem úplně celá stále pokrytá bahnem od té chvíle, co jsem se téměř utopila v bažině. Čí mrtvola mě to vlastně chtěla stáhnout dolů? Rez nebo Evelyn? Na otázku jsem už ale nevěděla nalézt odpověď, celá událost se mi ve vzpomínkách slévala dohromady. Vkročila jsem také do ledové vody a s potěšením sledovala, jak ze mě odplavuje všechno odporné. Rány mě ještě mírně pálily, ale upřímně jsem doufala, že se nezanítí. Chytit infekci… Je po mě.
Slastně jsem vydechla, když jsem pocítila, jak se mi konečně začala srst pohybovat v proudu a nebyla slepená v chuchvalce. Když jsem ale otevřela oči, zahlédla jsem něco se hýbat ve vodě. Sevřelo se mi srdce. To je moje dvojnice! Přišla mě dodělat! projelo mi hlavou. Blížila se ke mně… pomalu, ale jistě a já nemohla uhnout pohledem do té doby, než jsem si neuvědomila, že je to jen starý kus dřeva, nasáklý vodou tak, že plaval pod hladinou. Roztřeseně jsem vydechla vzduch, který jsem chvíli zadržovala, a raději vylezla na pevnou zem stejně jako Rez.
“Na sever,“ přikývla jsem jistěji, než jsem se cítila. Počkala jsem, až vyrazí, a vyrovnala s ní krok. Byla jsem vděčná za to posunutí konverzace. “Už jsi tu byla?“ zeptala jsem se zvědavě. Pokud se na tomto místě už zdržovala, třeba to tu zná lépe než já, a mohla by navrhnout lepší místo na odpočinek. Nechtěla jsem ale svoje váhání dávat příliš najevo. “Moc dlouho ne… Vlastně taky jen chvíli,“ odvětila jsem a ignorovala fakt, že chvíle je hodně subjektivní pojem. “Na druhou stranu, za tu krátkou chvíli jsem toho zažila až moc, zdá se. Nikdy jsem nečekala, že Gallirea bude skrývat tolik nástrah,“ zamrmlala jsem a doufala, že konverzace neutichne moc brzo.

→ Neprobádaný les

Pomalu jsem přikývla. “Ano… U jejího bratra jsem byla také,“ pomalu jsem přikývla. Nechtěla jsem si přiznat, že mě vytáhl z těžkých sraček a dal novou vůli k životu. Ještě by si o mě myslela, jaká troska jsem… proletělo mi hlavou a zdálo se mi, že na moje bedra opět začíná doléhat ten balvan, který se mi podařilo částečně setřást. Nebo to byla jen únava z boje? “Netuším,“ vydechla jsem s pohledem upřeným na řeku.
Nic tu nedávalo smysl. Všechno bylo… Jiné. Neznámé. Nebezpečné. To, co jsem myslela, že jsem důvěrně znala, se proměnilo na skryté nebezpečí. Kdo ví, jestli se za chvíli řeka nezvedne a nerozhodne se nás pozřít. Najednou jsem se cítila neskutečně zranitelná. “Už ani nevím, čemu věřit. Zdá se, že za každým rohem číhá něco nebezpečného a magického,“ zasmála jsem se hořce. Smích mě podráždil v hrdle a následoval prudký záchvat kašle, který naštěstí po chvíli ustal. Zanechal nepříjemný palčivý pocit, který jsem se snažila ignorovat. Pak jsem ale nevěděla, co říct. Po vyslovení své chmurné otázky, zda jsme viděli to, co se z nás stane, mi zůstala v tlamě trpká pachuť.
Pro to mě ještě víc překvapilo, když znova promluvila. Zvedla jsem hlavu, která předtím unaveně visela blíž u země, a setkala se s pronikavě bílým pohledem, který se vpíjel do mých očí. Nečekala jsem, že se v ní objeví tolik… Optimismu. Životní síly. Co já vím. Vlastně jsem ji ani neznala, a tak odhad její povahy by byl stejně mimo tak jako tak. Přesto jsem cítila, že její odhodlání mnou mírně otřáslo. Jako kdybych zapomněla, že ještě existují takové osobnosti. Vděčně jsem se pousmála. “Máš pravdu. Můžeme být strůjci vlastního osudu,“ řekla jsem a ucítila podivné odlehčení. Jako kdyby se podstatná část tíže odsunula pryč.
Nemusím si nechat diktovat život ostatními. Můžu ho vést sama, aby byl takový, jaký chci.
Přikývla jsem. “Úkryt by byl dobrá volba,“ zamrmlala jsem a rozhlédla se kolem. Byly jsme u řeky, kolem které ale mnoho krytého místa nebylo. Nejdříve jsem nechala napít šedou vlčici a ostražitě se rozhlédla kolem, jako kdybych mohla zabránit nějaké další hrozbě. Nebuď hrdina, rýpal vnitřní hlas. “Popravdě, netuším. Nejsem na tomto místě moc dlouho a přišla jsem z jihu. Na těchto místech jsem v životě nebyla.,“ přiznala jsem bezradně. “Možná ale kdybychom šly dál na sever, můžeme se schovat v blízkém lese? Teda, pokud se na to cítíš.“

← Bažiny

Ani jsem nečekala, že se o mě opře, ale po chvíli jsem pocítila její rozechvělé tělo nalepené na to svoje. Zaťala jsem zuby a snažila se nemyslet na to, že jsem takový blízký tělesný kontakt nazažila… Už velmi dlouho. Přesto mě to těšilo. Fakt, že na světě existuje někdo, kdo mou pomoc potřebuje, mě naplňovalo pocitem důležitosti. Cítila jsem se, že moje existence není ještě úplně zbytečná. Raději jsem upřela pozornost na přibližující se řeku a s ní i světlo slibující cestu z noční můry.
Stočila jsem pohled směrem k Rez, když navrhla svou teorii. Několikrát jsem naprázdno otevřela tlamu. Bylo to zvláštní, ale já už na tomto místě zažila podivnější věci. Mám jí o tom říct? Polkla jsem. “Slyšela jsem… Že se na jednom území objevila bohyně říkající si Smrt. Ten les vzplanul zeleným plamenem. Několik vlků v něm zahynulo,“ nepřiznala jsem se, že jsem na tom místě také byla. To bych se už rovnou mohla jít udat. Co by si pomyslela, že jsi ten požár pozorovala a nehnula ani brvou? posmíval se mi vnitřní hlas. Zaťala jsem zuby. Snažila jsem se zachránit svou kůži. svou a Makadiho… To jsem asi neměla dělat. Při vzpomínce na něj se mi sevřelo srdce. Co asi tak dělá? Má se dobře? Nenávidí mě? roztřásla jsem se jen tou myšlenkou.
Cítila jsem se jako rozbitá skleněná kulička, kterou už nikdo nikdy neslepí. Rozbitá. To bylo to slovo, které jsem tak dlouho hledala. Kdo ví, jestli jsem vůbec schopná s někým navázat přátelství, napadlo mě. Náhle se ozvala Rez, na kterou jsem, navzdory tomu, že se o mě opírala, zapomněla. “Nechápu to,“ přiznala jsem popravdě. “Byla to… Naše budoucnost?“ hlesla jsem tiše. Víc nahlas jsem se neodvažovala, třebaže nás obklopovala hustá tma a jen v dálce se ještě ozývaly hromy. “Nebo nás tím třeba chtěli zmást,“ vydechla jsem a doufala právě v tuto možnost.
“Jsem v pořádku,“ zalhala jsem a doufala, že tma většinu lží zakryje. ještě před chvíli jsem si žádné zranění neuvědomovala, ale jak adrenalin klesal, začínala jsem zjišťovat, co mě všechno bolí. Nejvíc mě pálilo rameno, ale cítila jsem také podivné škubání ve rtu a pomalu mi začalo docházet, že pachuť krve asi nebude jen z té staré, ale nejspíše i z té na rtu.

Sevřelo se mi srdce, když poukázala na svou situaci, s nepohyblivýma nohama. Že já pitomá vybrala zrovna tuhle metaforu, nadávala jsem si. Necitlivější věc jsem asi ani nemohla říct. Raději jsem odvrátila zrak, abych neviděla, jak mě probodává rozezleným pohledem. Začala jsem místo toho přejíždět pohledem stromy v tomto zapadlém místě. I když momentálně nevypadalo, že se z vody vyřítí nějaká další hrozba, stále se mi to tu nelíbilo. Možná pro to, že to je bažina a i bez pomoci mrtvolného dvojníka se tu můžu velmi lehce utopit? ušklíbla jsem se.
Aspoň že ten jejich smrad se rozpadl. Celé tohle místo bylo prokleté. Až teď sem i do čenichu také dostal závan více vlků žijících pohromadě. Ne úplně smečka, ale přesto… Kdo by chtěl žít v blízkosti tohohle pekla? Zavrtěla jsem hlavou. Už jsem se ale přesvědčila, že tu žijí zjevně šílenější individua.
Až skoro s překvapením jsem zaznamenala, že se na mě skoro usmála. Také jsem trochu povytáhla koutky a snažila se netěkat pohledem k zadním částem jejího těla. “Lilith,“ řekla jsem prostě. K čertu se snahou se schovávat… To přece můžu dělat i tak. A pokud se to k nim dostane… Není to v mé moci a momentálně Rez i Evelyn své jméno dlužím. Stále ještě jsem ale o tom odmítala přemýšlet. Obrátila jsem list, začínám s čistým štítem, jsem někdo úplně jiný,“ opakovala jsem si lži v duchu.
Bolestně jsem sledovala, jak Rez tiše sténá, zatímco se škrábe na nohy. Všechny tři. Nervózně jsem přešlápla. “Uh, nechceš nějak pomoct? Třeba… Mohla by ses o mě opřít, nebo tak něco,“ plácala jsem zoufale, ale Rez měla zjevně vlastní hlavu a vyrazila sama. Nemusela jsem ani moc přidávat do kroku, abych ji dostihla. Chvíli jsme šly v tichu, které mě začínalo čím dál tím víc tížit. Několikrát jsem otevřela tlamu, než jsem ji znova sklapla. O čem by se mělo bavit, po takové události? Pomalu jsem začínala litovat, že jsem se rozhodla s ní jít dál. Ne kvůli tomu, že by mi vadila, ale cítila jsem už skoro hmatatelné ztrapnění, které se blížilo rychlostí laviny mířící do údolí. “Tak na tohle prokleté místo se už nikdy nevrátím,“ povzdechla jsem si po chvíli, když jsem už konečně zahlédla světlo mezi stromy a matně se rýsující řeku.

→ Kiërb

Ani jsem i neuvědomila, jak rychle se všechno stalo. Matně jsem vnímala, že se poslední zrůda odporoučela pryč, jakmile nebezpečí pominulo, svezla jsem se k zemi. Stále jsem se snažila dávat jedním okem pozor na toho šedého zmetka, kterého právě držela při zemi šedá Rez. Nejdřív mi proletěl hlavou nápad, že bych ho měla za ten útok pořádně potrestat, ale… Škoda námahy. Pokud tam leží jak zabitý, bude ležet zabitý i za chvíli, usoudila jsem a vypustila dech. Jemně jsem přikývla na díky o pomoc a zarazila se, když ode mě chtěla jméno. Třeba zná někoho ze smečky, strachovala jsem se. Nevěděla jsem, jestli chci, aby o mě věděli něco dalšího… Měla jsem v úmyslu zmizet jako slabý prd. Dál jsem plány neměla.
Než jsem se stihla rozhodnout, že bych jako projev vděčnosti to jméno přece jen měla odhalit, se vydala za oním zlosynem. Ohromeně jsem zírala, jak ho s naprostou nonšalantní dětinskostí začala peskovat, jako kdyby si jen dovolil upustit neslušné slovo, ne že se snažil spojit s mrtvolami a zabít nás tři. Stín, jak mu říkala Evelyn, ale rychle vyskočil na nohy a pelášil, jako kdyby mu za patami hořelo. Odfrkla jsem si. Taky že jo.
Podobně rychle se zdekovala taky Evelyn, předtím stihla ale ještě utrousit pár dalších kravin. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a stočila hlavu k Rez, taktéž ležící. “Věřila bys tomu?“ prohodila jsem skoro pobaveně. I když na tom nic vtipnýho nebylo. “Nejradši bych mu uhlodala obě zadní nohy, aby se do konce života musel plazit jako housenka,“ utrousila jsem a vrhla opatrný pohled směrem k šedé, jestli nebere mojí pitomou poznámku nějak blbě.
Ta ale vypadala být stále ještě fixovaná na koncept přátelství. V Evelynině podání to ale opravdu byla pozoruhodná věc. Bere ona někoho jako přítele? napadlo mě. Vypadala… Velmi příjemně. Ne příjemně ve smyslu měkce, mile a přítulně. Bylo na ní vidět, že má ostré hrany a naši nemrtví dvojníci se o tom také přesvědčili. Možná bych si mohla najít nějaké známé, kteří nejsou vázáni na žádné místo, prolétlo mi hlavou nadějně, ale to chvilkové osvícení samozřejmě nemohlo trvat věčně. Teprve nedávno ses vymotala z chomoutu a už hned hledáš dalšího ubožáka, na kterého se chceš přicucnout a parazitovat na jeho dobrých vlastnostech? posmíval se mi vnitřní hlas. Objevoval se vždy, v tu nejlepší dobu.
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nikam nevedlo. Však ji ani neznám. Není sebemenší důvod, proč bychom měly nebo vůbec mohly být kamarádkami. Ostatně, vůbec se mi ani nelíbí. Není moc sympatická, plácala jsem v duchu marné výmluvy, které mě snad měly o něčem přesvědčit. S heknutím jsem se zvedla. Šlo to mnohem hůř, než jsem čekala. “Evelyn ale měla pravdu. Není moc dobré zůstat na takovém odporném místě,“ zamrmlala jsem. “Můžu…“ odkašlala jsem si, “Můžu ti pomoct, pokud chceš. Jako poděkování za pomoc… Uhm, záchranu života a tak,“ plácala jsem přes sebe a doufala, že nezním tak zoufale, jako jsem se momentálně cítila. Zůstala jsem stát pár kroků od indisponované vlčice, aby si snad nemyslela, že chci zneužít jejího stavu a cítila se navýsost trapně.

Držela jsem toho zmetka v zubech, když sebou začal mrskat. Zavrčela jsem, ale nehodlala ho pustit. Už jsem mu vůbec v ničem nevěřila. Kdo ví, co to bylo vlastně za zjeva, když se paktoval s mrtvolami. Skoro se ve mně vařila krev. Tohle mu nedaruju, vrčela jsem v duchu. Až teď, když jsem se cítila relativně v bezpečí, s Rez zakousnutou v jeho zátylku, jsem si konečna začala uvědomovat to, co udělal. chtěl mě zabít. A vlastně jen tak. On by z toho žádný prospěch neměl.
Ani jsem si neuvědomovala zvuky boje, který se odehrával opodál. Už dávno jsem nepocítila touhu někomu vzít život, ale teď bych to skoro ráda udělala. Když se přestal hýbat, skoro mi to bylo líto, na druhou stranu jsem konečně zaslechla i Evelyn, která teď doslova bojobala o život. Když se můj pohled střetnul s Reziným, pocítila jsem její autoritu. Moc jsem nepřemýšlela, všechno do sebe automaticky sepnulo a já se podřídila jejímu pronikavému stříbrnému pohledu. Stačila tři slova, která nebyla ani moc nahlas vyslovená a já vystřelila na nohy, plně poslušná úplně upustila od záměru šedému vlkovi více ublížit. Teď na tom nezáleželo. Byla jsem v nozovém nastavení, kdy se projevil můj starý výcvik.
“Hej!“ křikla jsem po nich, doufaje, že se někdo z nich otočí a na chvíli ji pustí. Snad tím vyrušeným nebude Evelyn. Zaměřila jsem se na její dvojnici, rozkládajícího ve vlk držela v zubech, takže ten nevypadal jako větší hrozba. Začínala jsem cítit pomalý úbytek sil, ale vidina brzkého konce boje mě poháněla dopředu. Nebo to byl ten jasný příkaz od Rez? Kdo ví. Nicméně, nechtěla jsem znova skončit v bažině. Skočila jsem po mrtvé vlčici, popadla ji za přední tlapu, kterou se držela Evelyn, tvrdě skousla, až jsem uslyšela zapraštění a škubla směrem k sobě. Nebyla jsem si jistá, jestli zrůdy cítí bolest, ale snad to bylo dost na to, abych ji z ní stáhla. Dál jsem plán neměla, ale doufala jsem, že se to už nějak vyřeší.

Chvíli jsem o sobě skoro nevěděla. Prudce jsem oddechovala, ležela na zemi a snažila se srovnat. Z té paniky se mi točila hlava a nepomáhala ani bolest svalů. Vlastní silou bych se z té díry nevyhrabala, i když jsem šedé vlčici musela značně pomoct. K odpočinku jsem si ale dala jen několik vteřin, než jsem se obezřetně ohlédla nejdřív za místem, odkud jsem vylezla. Po mrtvé vlčici nebylo ani stopy. Ona utekla, uvědomila jsem si s hrůzou, než jsem si všimla drobných bublin na místě, kde jsme spolu zápasily. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Takže další zrůda je vyřízená. Přesto… Byli jsme tu čtyři, a ještě další dva tu jsou.
Šedá vlčice, která mi pomohla, vypadala naštěstí v pořádku. Sledovala jsem její pohled a spočinula na druhé šedé vlčici. Ta na E… Byla to ona, kdo mi pomohl poprvé. Vypadala z nás skoro nejlépe… I když ne na dlouho. Já jsem byla obalená bahnem a naprosto vyřízená (//a taky větší množství škábanců, ty jsi ještě nevšimla), Rez krvácela ze zad, ale Evelyn byla stále uprostřed boje. Ohlédla jsem se znovu na Rez, zatímco jsem se snažila zvednout. “Asi by potřebovala pomoct,“ zachrčela jsem. Nechtělo se mi do dalšího boje. Všechny moje unavené smysly mi říkaly, že se mám odtud dostat co nejrychleji pryč. Už jsem jim pomohla dostatečně, dluh byl přeci zplacen, ne? Nic tě tu nedrží, uteč, než tě tu něco doopravdy zabije, šeptal vnitřní hlas.
Stále jsem ale otálela. Úplně jsem zapomněla na šedého vlka, který se nejspíše bil opodál a to mi navodilo pocit falešného bezpečí. Když jsem za sebou zaslechla dusot rychle se blížících tlap, bylo už skoro pozdě. Nestihla jsem se se ani otočit a sotva jsem se zapřela unavenýma nohama do země, než přišel náraz. Hekla jsem a těžce dopadla na zem. Jen mi stihla rychle proletět hlavou vděčná myšlenka, že místo, kde jsem se propadla, bylo o kus dál. Zavrčela jsem a začala sebou prudce mrskat, abych ho setřásla. Ten zmetek…
Neměla jsem tolik sil jako na začátku, ale vidina udušení nebo utopení se v bažině mě znova nakopla. Částečnou úlevu jsem pocítila ve chvíli, kdy se ozvalo další zuřivé vrčení a část váhy šedého vlka byla odejmuta. Ten vlk ale vypadal jako kost a kůže. Byla jsem silnější, rychlejší i hbitější. I když jsem už byla vyčerpaná z předchozího boje, nehodlala jsem se vzdát. Vzdáleně jsem slyšela něčí křik, bylo mi to ale poměrně jedno. I když se po něm sápala Rez, svůj stisk nepovolil úplně. Potřebovala jsem se odtamtud dostat a to rychle. S přidušeným zavrčením jsem škubla hlavou a vytrhla se mu ze sevření. Prudká bolest, která následovala, prozradila, že mu v mordě něco ze mě zůstalo.
Nad tím ale nebyl čas přemýšlet. Musela jsem v blesku vteřiny vymyslet taktiku. Rozhodla jsem se vsadit na to, že jsem stále pokryt mazlavým bahnem a nebude tak jednoduché mě znova přišpendlit k zemi. Mojí původní chybou bylo nechat se smést a nezůstat stát pevně na nohou. Nehodlala jsem mu ale tu výhodu už nechat. Mrskla jsem sebou, otočila hlavu směrem k jeho šedému tělu a zahryzla se do jeho ramene se stejnou vervou, jako on, když se rozhodl si pochutnat na mém krku. Doufala jsem, že ho to zpomalí a z této pozice na mě nebude moct dosáhnout.