Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 8 (3)

“Hm,“ vydala jsem ze sebe, ale už víc nekomentovala. Ještě bych jí omylem vykukala, za jakých podmínek jsem fialové vlky poznala. Nejspíš by mi ale stejně nevěřila, že ta největší puťka si dokáže až tak dupnout na zem. Kde se to ve mně bere? nechápala jsem. Doteď jsem o Borůvce tak nepřemýšlela, ale najednou jsem cítila vzrůstající zášť. Bylo to pro to, že jsem byla ve společnosti někoho, kdo měl k nim také negativní postoj? Třebaže z jiného důvodu.
Ručička vah na hranici vlče versus dospělá vlčice se zhoupla opět směrem k té dospělé. To, jak mluvila o úplné podřízení Borůvky, ve mně vyvolávalo mrazení. Kdybych si byla jistá, že je tak mladá, jak vypadá, přišlo by mi to vtipné a snad bych se i smála nad roztomilými názory mládí. Jenže v jejích očích bylo něco moc známého na to, abych se tomu mohla smát. Nelíbilo se mi to a dokonce i moje pomalu rostoucí zášť vůči borůvkovým zase ochladla. Tohle nebyl ten směr, kterým jsem se chtěla vydat. Já jsem dobrý vlk, řekla jsem si a nebyla si jistá, jestli se nesnažím přesvědčit sebe samu.
“Oh, tak pardon,“ zahučela jsem, najednou úplně bez chuti se s touhle psychopatkou bavit. Od takových bych se radši měla držet dál. “Já?“ byla jsem skoro až překvapená, když se debata stočila na mou maličkost. Na uspokojivě dlouhou chvíli se mi dařilo vyhýbat se otázkám. “Čekám, až tu zmrzneš. Kdo říká, že si tě nemůžu vyhrabat ze sněhu ještě před jarem,“ odvětila jsem věcně a trhla uchem. Ne že by to byl můj původní záměr, ale jaksi kouzlo letící komety opadlo a už jsem se necítila tak příjemně, abych s ní měla potřebu konverzovat. Odejít se mi ale ještě stále nechtělo.

// loterie 7 (2)

Na jazyku jsem pocítila divnou hořkou pachuť, když mi to pseudovlče věnovalo téměř souhlasný pohled. Jako kdyby královna spokojeně pokývla, když se poddaný hluboce skloní. Cítila jsem se nějak podřadně. FAKT ji nemám ráda. Ne že by tu ale v okolí byl někdo jiný, že.
Nemohla jsem si pomoct a kysele se uchechtla. Jo, přesně, až moc příjemní. Dokud se někdo nerozhodne projevit vlastní názor, za to ho pak okamžitě vyrazí. Miloučcí jak plyšovej zajíček, neodpustila jsem si. “Často se pod milou maskou skrývá něco jiného,“ poznamenala jsem nevinně a nemohla se ubránit pocitu, že to stvoření přede mnou možná nebude až tak špatné. “Zabrat?“ nastražila jsem uši. To mě zajímalo. “Úplná dominace?“ ujistila jsem se a doufala, že to trochu rozvede.
Zjevně ale vůbec nepochopila mou další narážku. V jednu chvíli jsem už skoro i věřila, že je dospělou vlčicí (prastarou, jak naznačila), ale v další chvíli se to zachovalo tak dětinsky, že jsem jí tu přetvářku přestávala věřit. Otráveně jsem převrátila oči v sloup. “Tím jen říkám, že ten tvůj Ragar na severu je asi až moc daleko, ne? Takhle tam nedojdeš, ale zmrzneš kdesi v půlce cesty a až tě na jaře odkryje sníh, někdo si na tobě pěkně pochutná,“ vysvětlila jsem trpělivě s hranou otrávení. Celé tohle setkání se mi zdálo dost bizarní. Vlku by se skoro mohlo zdát, že mě letící hvězda zavede za něčím důležitým, ne… tímhle. Možná bych se měla vrátit a najít Rez, napadlo mě.

//loterie 6

Dělá si ze mě šoufky? Nebyla jsem si vůbec jistá. Vypadala jako mladá holka, která je odhodlaná ostatní přesvědčit o svojí lži, ale zároveň se tvářila příliš znechuceně, že jí nevěřím. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se na ni zadívala. “Dobře tedy, promiňte madam,“ pokusila jsem se to říct co nejupřímněji, ale pořád jsem zněla jen pobaveně. I když bylo v tomhle světě očividně možné téměř cokoliv, proč bych měla věřit takovému výrostkovi, který přece jenom může jen využívat magickou podstatu země. Chytré, ale trochu pitomé.
Doufala jsem třeba v nějakou reakci ohledně mého přiznání s útěkem, ale začala jsem na ni měnit názor. Ať už byla jakéhokoliv věku, přišlo mi, že je spíš kalkulující stroj. Okamžitě vysmahla s názvem smečky, který mohl být klidně vymyšlený, neměla jsem dojem, že bych si na něj pamatovala, že by mi ho někdo řekl. Nelíbí se mi, rozhodla jsem se a snažila se přemoci nepříjemný pocit, že ji vlastně vůbec nezajímám. Je to ještě skoro vlče, proboha.
Uvnitř mnou trochu trhlo, když začala o Borůvce. “Mmmm,“ zamručela jsem neutrálně. “Slyšela jsem, že je ta smečka složením poměrně… neobvyklá,“ dodala jsem poznámku, přičemž balancovala na tenkém ledu. Nechtěla jsem, aby vyšlo najevo, že tu smečku znám, ale zároveň pokud bych o ní mluvila příliš negativně a dostalo by se k nim… “Zjevně ale ta aliance moc nefunguje,“ ušklíbla jsem se. Jediné, co jsem si z ní pamatovala, bylo, že jako členka jsem mohla lézt na území druhé smečky. Pocházelo to vlče-nevlče odtamtud?
“Nechci nějak komentovat, ale uvědomuješ si, že tohle malé tělo docela rychle prochladne?“ dloubla jsem pohledem po tom, co ona nepovažovala za svůj odraz. Bylo mi to ale už upřímně jedno. Já jí byla u zadnice, ona bude mně. Ať se třeba jde bodnout s těmi pichlavými podhledy.

// loterie 5

Skorovlče na mě upřelo zamračený pohled, který vypadal až moc… Vyspěle? Nejspíš. No co, s tím, kolik mláďat je tu pochroumaných, asi bych se neměla tomu divit, že? Po její odpovědi jsem se tiše uchechtla. “To jsi žila celý život hned pod noční oblohou, že jsi toho už viděla tolik?“ pobaveně jsem nadzvedla jedno obočí. Já jsem sice také už pár padajících blech viděla, ale tenhle záprdek byl dost mladý na to, aby jich viděl až tak moc, že z nich nebyl vůbec nadšený. Sakra, já jsem z toho byla nadšenější než ona. Malá chytrolínka, zafrkala jsem v duchu.
Vypadala, že nad něčím usilovně dumá. “Ztratila ses?“ trochu tak vypadala. Nebo se jen mračila do tmy, znechucená, že ji její doprovod opustil? Asi bych se ani nedivila. Nejspíš nebyla jednou z těch, které jsou ustrašené v koutě. Obdivuhodné. Škvrně mi ale namísto odpovědi položilo otázku. Cítila jsem se skoro jako u výslechu. Jako kdybych se měla stydět, že se tu v noci procházím, ne ona. Na pár sekund jsem se zamyslela, jak jí odpovědět, ale co jsem měla ztratit? “Utekla jsem. Probudila jsem se v úkrytu cizí smečky, nepamatovala jsem si, jak jsem se tam dostala, tak jsem hned pláchla,“ prozradila jsem jí s lišáckým výrazem. Pokud si to malá vyloží jako lež, ať. Ona taky nevypadá jako úplný svatoušek. “A co ty, drobku?“ podívala jsem se jí do zlatých oček a výrazem dala najevo, že je mi dobře jasné, že až tak malá není. “Proč se ty tu vyskytuješ? Trochu zvláštní, ne?“ použila jsem její vlastní obrat.

// loterie 4
← Kiërb

Co jsem si to namlouvala? Uháněla jsem tryskem podle řeky, nehleděla jsem na žádné závěje, ani skryté kořeny. Několikrát jsem upadla, ale stále zrychlovala, abych přece jenom zachytila ten ztácející se nadpozemský lesk, kterému jsem v hlavě přiřkla magické schopnosti vyléčit mou duši. To ale dokážeš jen ty, zaslechla jsem v hlavě tichý moudrý hlas, který jsem ale v této chvíli odhodlaně ignorovala. Potřebovala jsem se k ní dostat. Běžela jsem jako straka za blýskajícím se kamínkem, ale já nebyla straka. Neměla jsem křídla a nestačila dlouhoocasé záři.
Zadýchaně jsem zastavila kus od velkého zamrzlého jezera, které se mi zdálo matně povědomé a pokusila se potlačit hořké zklamání, které mi rostlo v hrudi. Pořád to mohlo být znamení, připomněla jsem si a trochu pookřála. Kousek ode mě měl hlavu zvrácenou k nebi další vlk. V šeru mizícího světla se mi zdálo, že je poněkud drobnější postavy i přes zimní srst. Nohy mě už samy odnesly až k ní, jak jsem posléze zjistila. Mladá vlčice, sotva roční, řekla bych. Také vypadala zklamaně, že už mizí. “Je to krásné, že?“ ozvala jsem se s pohledem upřeným ke světlu na obloze. Ztratila se? Neřekla bych, že v tak mladém věku může být někdo tulákem. Spíše se zatoulala. Sama. Ve tmě. V chumelenici. Zajímavé. zvědavě jsem střihla uchem a stočila zrak k ní. Moc pěkná srst.

//loterie 3
← Mech

Až po chvíli, co jsem klusala u řeky se mi mozek prokrvil natolik, že jsem začala opět normálně myslet. Přicházelo to pomalu. Přirozeně, nejdříve jsem si matně vzpomněla na Borůvku. Skvělé. Krásný začátek. Pak se mi ale vyrojily vzpomínky na Života, na souboj v bažinách a… “Do háje, Rez,“ zaklela jsem a přidala ještě pár dalších nevybíravých frází. Chtěla jsem si namlátit hlavou do nejbližšího kamene. Nebo… Se vrhnout do řeky? Stačil mi ale jen jediný letmý pohled na ledové vody, aby se objevil pud sebezáchovy. Až takový blázen jsem nebyla. Ale zrádce jo. Naprosto normálně jsi zdrhla. Srabe, nadávala jsem si vztekle v duchu.
Věděla jsem, že za to částečně nemůžu, vždyť kdo by se necítil vyděšeně, když se vzbudí u cizí smečky… Přesto mě vina tížila na hrudi jako další pitomý kámen. Ta světlá alfa, jejíž jméno jsem už zapomněla, nám poskytla přístřeší a dokonce i potravu a já jen tak zdrhnu A ty teorie, které jsem o nich měla… Prý kanibalové! Fanatici! vyštěkla jsem ošklivý smích, který ke konci zněl už skoro jako vzlyk. Vypadalo to, že je to pořád stejné, že? Úplně stejné jako v Borůvce. Nezměním se. Nezměním. Zůstanu úplně stejná a s tím nedokážu žít, nezastavitelně se mi proháněly hlavou myšlenky.
Přesto ve mně zůstal vztek, který nejspíš to všechno zachránil. Vztek na sebe, vztek na ty, kteří mě v dětství zničili, vztek na svou neschopnost doopravdy zapadnout, vztek na všechny, co mi ublížili. “Já se jen tak lehce nedám!“ zavrčela jsem zuřivě vstříc temným nebesům, ze kterých se snášela bílá smrt. Tak krásná, přesto jsem se cítila jako v pasti. Ale já ji zničím. Ne ona mě, slíbila jsem si.
V té chvíli jsem zahlédla na obloze bílou záři. Letěla po temném nebi, jako zbloudilé slunce, kterému zapomněli říct, že je noc a nemělo by svítit. Co to bylo? Cestovatel noční oblohou? Táhla za sebou dlouhý zářivý ohon, probourávala se temnotou i sněhovými vločkami. Musela jsem se zastavit. Taková nádhera. Nemohla jsem z ní spustit oči. Bylo to znamení? Konečné schválení mého rozhodnutí nebesy? Bylo možné, že dnešek byl ten rozhodující den, ne tehdy, když jsem ležela na plesnivém jehličí?
“POČKEJ NA MĚ!“ iracionálně jsem vykřikla a vyběhla za ní, abych dostihla její zářivý ohon a snad se i zeptala na pár nebeských moudrostí.

→ VVJ

//loterie 2
← úkryt

Hned, jak jsem vylezla z té díry, mě ovanul chlad a pak velké smečky. Hlava se mi skoro až zaútočila že všech možností, které mohly nastat. Kanibalové? Fanatici, kteří mě obětují bohovi slunce? Nebo nechají zarůst mechem? Kdybych byla více při smyslech, nejspíš bych se okřikla, na co to zase myslím, ale v této chvíli to bylo mému rozespalému mozku docela jedno. Byla jsem ještě stále dezorientovaná, zmatená a trochu i vyděšená. Už dávno se mi nestalo, že bych měla takový výpadek paměti, ale zázraky se dějí, že.
Nebyla jsem si jistá ani tím, jak zpracovat fakt, že mě na povrchu udřel do nosu pach vlčat. Hodně vlčat. Proboha. Do jaké pekelné díry jsem se to zase dostala? přemítala jsem a nohy mě už samy nesly zmrzlým lesem. Tak nějak jsem doufala, že ve tmě a chumelenici si mě třeba nevšimnou. Fakt jsem nepotřebovala mít na krku pověšenou celou smečku, I když po vylezení z doupěte jsem měla sto chutí se tam vrátit. Vůbec jsem nebyla připravená na takovou zimu. Musela jsem prospat fakt dlouho. O důvod víc, proč se nepídit po tom, proč vlastně, ale jen se tiše vytratit. Nejspíš na mě zapomněli. Vůbec nikomu nebude vadit, když zmizím, přesvědčovala jsem se při tichém útěku nocí a snažila se setřást pocit, že jsem obyčejný zloděj. Který nic nekrade. Jen sebe samého.
Měla jsem dojem, že z dálky I slyším nějaké hlasy, nepříjemný vysoký, trochu nižší, téměř otrávený, který byl podivně povědomý. Zaraženě jsem se zastavila a pohlédla oním směrem, jako kdybych ve tmě dokázala něco vykoukat. Marně jsem si namáhala mozkové buňky, nedokázala jsem si vybavit, kdo byl majitelem toho hlasu. Co na tom vlastně záleželo. Zrovna jsem mizela, jak prd ve větrný den a s trochou štěstí si ani nevšimnou, že jsem tu kdy byla.
Špiónské plížení zabralo veškerou mozkovou aktivitu, takže jsem se až ke konci hvozdu vůbec nezamýšlela nad původem svého zjevení. Měla jsem svoje priority: zdrhnout a až pak přemýšlet, kdo, co, kde a jak. I když bych ráda věřila ve své štěstí, tak jsem si musela přiznat, že za tichý průchod vděčím především noci a sněhu. Přesto jsem nechtěla štěstěnu pokoušet a tak jsem bez rozmýšlení běžela dál.

→ Kiërb
//Já se ještě vrátím!

//loterie 1

Ach, ta probouzení na neznámých místech! Ve zvláštním smyslu až překvapivě známé, ten pocit nejistoty, který se do mé mysli vkradne vždy dřív, než si vůbec uvědomím, že už téměř bdím. V poslední době ale přesně takové, osamocené probouzení nebylo úplně obvyklé. V poslední době to už bývalo jinak. To ale nebylo to nejdivnější. Moje rozespalá, mírně vyděšená mysl chvíli tápala, přemýšlela, proč je toto ráno tak zneklidňující. Bylo to tou tmou? Vlhkem? Ne. Byl to všeobjímající pach tolika vlků, tak moc ukotvený v zeleném mechu, že jsem se musela nacházet v úkrytu smečky. Jak? přemítala jsem, ale odpovědi se mi nedostávalo.
Cítila jsem se hrozně. Jako kdyby přes mně přeběhlo stádo kopytníků. Měla jsem vágní pocit, že jsem spala velmi dlouho, ale z nějakého důvodu jsem se cítila neskutečně slabě. Ať byl zdroj mé slabosti jakýkoliv, nevysvětlovalo to fakt, proč jsem spala, nejspíše opravdu dlouho, v úkrytu smečky, kterou jsem neznala. Snad mne neukradli a nechtějí mě sežrat? Jaké jiné vysvětlení by mohlo být pro pobyt cizince ve vlastním pelechu? Roztřeseně jsem se postavila na nohy s jediným úmyslem - dostat se pryč. Ať jsem se sem dostala jakkoliv, tahle pohostinnost mě lehce znervózňovala. Lehce silně. Hodně silně.
Nejlepší volbou bude se tiše zdekovat dřív, než si na mě vzpomenou, rozhodla jsem se a co nejtišeji se vydala k východu z úkrytu. Měla jsem sice štěstí, že uvnitř nikdo nebyl, tušila jsem ale, že v lese to již bude úplně jiné. Hlavně tiše jako myš, opakovala jsem si v duchu jako mantru, která má moc mě spasit.

-> Mecháč

Byla jsem moc přímá? Odhadla jsem Rez špatně? Věděla jsem, až bych se neměla až tak stresovat. I kdybych podala nabídku špatně, Rez byla dospělá. Pak jsem ale zachytila její pohled a v něm bylo něco… Co jsem nedokázala popsat. Nebyla to ale negativní emoce, což potvrdilo i krátké kývnutí. Krátké, ale výmluvné. Kolikrát jsem o ní zapochybovala a kolikrát mi už dokázala, že nemám pravdu? napadlo mě. Snažila jsem se změnit. To by mělo zahrnovat i všechny pochyby, kterých jsem se celý život dopouštěla až moc. Polkla jsem.
Launee po tom, co Rez osvětlila naši zuboženou situaci (já bych se na ni snažila co nejméně upozorňovat, abychom zvýšily šanci toho, že se u nich budeme moct uchýlit) se zatvářila nadmíru soucitně. Zjevně jsem neměla pravdu ani v jednom. Nejspíše to nebyla vůbec potvora, ale třeba upřímně laskavá osobnost. Huh,“ zarazilo mě to. Na podpoření utrápeným výrazem bylo ale už pozdě. Stejně to zabralo i bez toho.
Ani jsem nedokázala uvěřit našemu štěstí. Co to vlastně dělám? proklínala jsem se. Uteči z jedné smečky… Nechci se tam už nikdy vrátit a teď… Vlezu rovnou do další? Proč to dělám? Sevřelo se mi srdce a skoro jsem cítila, že se o mě pokouší panický záchvat. Rozhodně by nebyl první, ale v poslední době jsem dokázala své emoce udržet na uzdě natolik, že se to už dlouho nestalo. Až na tu chvíli, kdy jsem odešla. Utekla. Kdo ví.
Možná bych zůstala ve spirále myšlenek dále, kdyby se najednou ze země nevzpřímila… Věc. Byla vysoká, měla jsem skoro dojem, že mě zavalí. Vrhla velký stín a její vrchol se povážlivě kymácel. Ač nechtěně, couvla jsem o krok zpátky s výrazem na půl cesty mezi ohromením a snad hrůzou. Nebo zdravým respektem? Nevěřila jsem ničemu, co se jen tak zvedlo z místa, kde by to nemělo být. Nikdo ale nevypadal nějak zvlášť rozrušený. Jistě, Launee měla v očích také překvapení, ale to se velmi rychle změnilo na věčnost směrovanou na dvoubarevného. Sjela jsem na něj pohledem a pochopila, že tu velkou hliněnou hroudu ovládá on. Naprosto mi to vyrazilo dech. Nečekala jsem, že někdo, jak on bude až tak mocný a rozhodně od této chvíle jsem se rozhodla mu věnovat větší pozornost. Jen tak pro jistotu. Vzalo to mršinu jako nic a vyrazilo to směrem k lesu. Launee nás srdečně vybídla, ať uděláme to samé.
Ostýchavě jsem se přitočila k Rez, jediné, které jsem v této partě důvěřovala. NEBUDU ta tichá myška, slibovala jsem si. “Věděla jsi o tom?“ zeptala jsem se jí se špatně skrývaným ohromením. Meinere byl zjevně její přítel, se kterým měla téměř potomstvo. V těchto končinách se určitě vlčice nejdřív dozví o všech schopnostech vlka, než přijde řeč na strkání nádobíčka někam, že?

→ Mecháč

Moc se mi nechtělo vzdávat kořisti. Která nebyla moje, kterou jsem úplně náhodně našla se povalovat v lese a kterou jsem neměla šanci sníst celou. Ani kdybychom u ní kempili s Rez a Meinerem až do jejího rozpadu. Přesto se ve mně malá část vzpírala, cosi tlačilo, ať to nevzdám, přece je jen jedna, my jsme tři… Zavrtěla jsem hlavou. O čem jsem to přemýšlela? Já s Rez jsme mohly být maximálně počítány dohromady za dvě třetiny vlka a půlený Meinere byl váženým členem (ač velmi nové) smečky. Takže žádné rvaní se o mršinu nebude.
Nejdříve jsem nedávala velmi pozor na pozdrav od jakési Meinerovy známé, koutkem oka jsem ale zachytila, že Rez napřímila uši a upřeně se na Launee zadívala. Společná kamarádka? Nebo ta zjizvená? napadlo mě. Její výraz vypadal příliš intenzivně na to, aby to byl jen tak kdokoliv. Když nás Rez představila, kývla jsem. “Taky mě těší,“ řekla jsem a snažila se přemoct pocit dávení, který se objevil po tom, co mi tahle situace silně připomněla tu z léta. Tentokrát jsem ale já byla v roli toho tiššího článku a bylo mi z toho zle. Takhle jsem nechtěla žít. Koutkem oka jsem se pokusila navázat kontakt s Rez, ale nejspíš to už nebylo zapotřebí. Před chvílí vyjádřila ten samý názor.
“Já a Rez… Hledáme útočiště. Blíží se zima a pokud bychom nalezly místo, které by nám pomohlo přežít, byly bychom velice vděčné,“ rozhodla jsem se chopit otěží. Nechtěla jsem přímo říct ‚přidat se do smečky‘, protože po své velkolepé řeči o svobodě by mi bylo pitomý se někam vázat. Skočit z jedné louže do druhé? Ani omylem. “Za mě určitě,“ souhlasila jsem s odebráním mrtvoly, ač bych si ještě trochu ráda dala. Snad po nás nebude chtít tu věc i odtáhnout, i když výměnou za krátkové útočiště… možná.

Chvíli jsem nechápala, na co zírají, dokud mi jedna malá vločka nedolétla na nos. Na chvíli všechno utichlo a já je přestala vnímat. Vzpomněla jsem si totiž, kdy jsem naposledy viděla sníh. S kým jsem ho viděla. Už to bude opravdu pomalu rok? Jistě, že nebyl. Poslední zima byla dost dlouhá na to, aby sníh připomněl fakt, že čas běží. Běží tak hrozně moc rychle. Neodešla jsem v prostředku léta? Jeho koncem? Co na tom záleželo. Tehdy bylo vedro s teď… Zima. Zatracená zima. Proč musí být pořád zima? sevřelo se mi hrdlo, sevřelo se mi srdce a musela jsem zuřivě začít mrkat, abych zahnala mžitky. Tohle nebylo dobrý. Cítila jsem, jak se mi do úst hrnou sliny, jasný znak toho, že mě můj žaludek hodlal zradit a vyvrhnout vše, co jsem do něj natlačila. Svět s točil. Do háje, do háje, uklidni se, snažila jsem si říct, ale i svůj vlastní vnitřní hlas jsem slyšela z dálky.
Byla jsem až upřímně překvapená, když se mžitky před očima začaly rozplývat, a i nepříjemné bušení v hlavě mírně ustoupilo. Rázem jsem si uvědomila, kde jsem. Stála jsem vedle Rzi, kousek od nás byl sarkastický jednooký půlený Meinere. A taky jsem si uvědomila, že jsem chvíli vůbec nevnímala. Když jsem přišla k sobě, Rez se zrovna ptala na smečku a mírně mě bodlo u srdce. Odmítala jsem si to ale připustit.
Až když začal Meinere mluvit znova o vlčatech, většina stop předchozí paniky se rozpustila. Pobaveně jsem se uchechtla. Nedokázala jsem si představit ty dva jako rodiče. I když se protiklady přitahovaly. Doufala jsem, že si nevšimli mojí chvilkové slabosti a tak jsem radši nic neříkala, stejně jsem neměla, jak do jejich debaty zasahovat. Jako na potvoru jsem ale zachytila Rzin pohled, který byl tak milý, že jsem si ho ani nezasloužila. Téměř se mi z něj udělalo zle. Nedala jsem ho na sobě ale znát a raději zvědavě nadzvedla obočí.
Ach, Rez. Možná by nás tam mohli nechat. Chtěla jsem něco k tomu říct, alespoň vyjádřit dík, ale nevěděla jsem, jak to udělat. Měla jsem jen přikývnout ‚jo meinere, to by bylo skvělý‘? Nejspíš bych asi měla. Dvoubarevný mě sjel takovým pohledem, že jsem měla pocit, že se přesně tohle ode mě očekávalo. Odkašlala jsem si tedy, abych něco řekla, ale v té chvíli mě přerušil příchod vlčice, která se rozhodla zabrat naše nalezené jídlo. “Ta mršina tu ležela docela dlouho bez dozoru,“ namítla jsem zmateně. Opravdu to tak chodilo? Nebyla jsem si jistá. Možná tím dozorem měl být Meinere, ale pro debatu s Rez nám o tom zapomněl říct? Nebyla jsem v stavu, abyh se vůbec pokoušela o vzdor, ne že by mi mnohem plná síla byla proti alfě k něčemu. “Já už se najedla,“ vyšlo ze mě mnohem méně jistě, než jsem původně zamýšlela. Příchod tak vysoe postaveného vlka mě totálně vykolejil. Rez se hodlala u nich na chvíli usídlit a já? Netušila.

Olízla jsem si tlamu. Po příchodu Meinera jsem maso už do sebe necpala jako divá, ale po o něco menších, civilizovanějších kouscích. Přesto jsem už začínala cítit to příjemné teplo v žaludku, stejně jako vždy, když jsem ho nacpala po dlouhém hladovění. A že jich bude. Jako tulák budu hladovět hodně často, připomněla jsem si ponuře. Cena za svobodu a volnost.
Když jsem zachytila Rzin tajemný úsměv, usmála jsem se zpátky. Netušila jsem, čím jsem si to zasloužila, ale momentálně mi na tom nezáleželo. Její vřelost byla dostatečně uspokojující. “To není moc dlouho,“ prohodila jsem, mírně pobaveně a ještě o něco méně zaraženě. Vždyť konec podzimu je teď. To má až takovou potřebu zdůrazňovat, že je ve smečce nějakou dobu, i když se docela dobře mohl k ní přidat teprve včera. Když ale zmínil močály, střelila jsem po Rez pohledem. TY močály? Někdo žil tam, kde jsme potkali své nemrtvé dvojníky. Proboha. “Proč by tam vůbec někdo zakládal smečku?“ položila jsem řečnickou otázku, ale zároveň si přála, aby mi na ni bylo zodpovězeno. S tím, jak se Meinere věnoval jen Rez, jsem se cítila trochu vytlačená z konverzace. Ne že by před jeho příchodem byla nějak zvlášť plodná, ale aspoň jsem do ní bezpečně patřila. Jinak by Rez trpěla samomluvou.
S tím, jak žoviálně spolu mluvili, jsem usoudila, že jsou přinejmenším0 staří známí, nebo přátelé. Přesto, když Rez zmínila jejich potenciální potomky, jsem po ní střelila zvědavým pohledem se zvednutým obočím. Kdo že to Meinere byl? Její ex? Rozhodně mohl být její ex, i když se k sobě chovali mírně, bez jakéhokoliv napětí. Nebo ho jen nevidím, dumala jsem a pokoušela se analyzovat situaci, když jsem se stejně cítila vystrčená z koverzace.

Radost Rez byla nakažlivá. Tak rychle, že jsem to ani nestihla postřehnout, se mi na obličeji taky objevil široký úsměv. “To teda. Ještě se dnešek stane jedním z nejlepších dní mého života,“ zasmála jsem se, skoro naplno. To, jak jí jiskřili stříbrné oči… Mě hřálo na hrudi. Mohlo by to být…? Skoro jsem tomu ani nevěřila. Tak nějak jsem pomalu zanevřela na mezivlčí vztahy. “Dobrou chuť,“ řekla jsem jí vřele, beze stopy po jakémkoliv sarkasmu. To maso chutnalo výborně, nebyla jsem si ale jistá, jestli to bylo hladem nebo společností.
Všechny další myšlenky ale přerušil ten černobílý. Do háje, do háje, do háje, do háje, panikařila jsem v duchu a ani si neuvědomovala, že moje mlčení může být docela dobře taky poměrně dobré prozrazení. Co když to věděl od té chvíle, kdy mě uviděl? Cítila jsem se jako mládě, které něco ukradlo a teď neví, jestli o jeho provinění ví i ostatní. Ty ses ale ničím neprovinila. Nechtěla jsi tam být, tak tam nejsi, snažila jsem se uklidnit. Vlk mě ale přejel téměř lhostejným pohledem a raději se věnoval Rez. Oddechla jsem si. Nejspíše mě nepoznal. I když jsem byla vděčná za pár chvil ignorace, začala jsem se trochu cítit jako třetí kolo a mým prvním instinktem bylo zmizet a nedělat křena. Bylo až směšné, že jsem najednou toužila po pozornosti a společnosti jiných.
“Těší mě,“ řekla jsem slušně už mnohem vyrovnanějším tónem. Neměla jsem čeho se bát. Meinere. Ne že by mi to k něčemu bylo, týpek nevypadal, že by se chtěl kamarádit. Jeho další odpověď byla zamumlaná tak rychle, že skoro vypadal, že se za ni stydí. Pousmála jsem se. “Nevypadáš na to, že by ses k ní nějak hrdě hlásil,“ poznamenala jsem se pobaveně. Čeho se bát?

Jo, chutná to fakt skvěle, odpověděla jsem Rez už jenom v duchu. Stejně jsem nevěděla, co jí na to říct, takže skvělou výmluvou bylo vyražení za kořistí. V té chvíli by měl být vlk přece tichý, ne? Svoboda by možná opravdu chutnala dobře, jen kdyby mě netížily myšlenky na to, co jsem opustila. Nebo spíš toho. Teď na to ale už nebyl čas myslet, měla jsem hlad a vsadila bych krk na to, že Rez na tom byla stejně. Na čerstvé maso jsem se těšila jako malé vlče, ale určitá moje část byla nadšená i z potenciálního bližšího spřátelení s Rez. Ze všech sil jsem se snažila před ní neuhýbat a projednou si zkusit doopravdy najít přátele. Ať to stojí, co to stojí.
Lov se nepovedl. Ne že bych to nečekala. V dálce jsem zaslechla Rez něco zabručet, něco, co neznělo moc pozitivně. Chvíli jsem ležela na zemi a bojovala se slzami, které se chtěly drát ven. Chtěla jsem se prát s životem. Chtěla jsem vyhrávat a být šťastná. Jak jsem ale mohla, když jsem nezvládala ani takovou obyčejnou věc? Takhle tu brzo pojdeme hladem. Jen díky mně.
Rez jsem našla poměrně rychle, prozradilo ji starostlivé ‚jsi v pořádku‘. “Jo, jsem,“ stručně jsem odvětila. Bylo to vůbec starostlivé? Nebo jen ze slušnosti, aby zakryla frustraci? Ale ho háje s tím, zanadávala jsem si v duchu a nahlas si povzdechla. “V rámci možností. Omlouvám se, měla jsem tušit, že laň v aktuálním stavu je…“ zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že jí vyčítám, že se lovu víc neúčastnila – to nebylo mým záměrem ani v nejmenším. Byla jsem šťastná jen z toho, že tu se mnou byla. “Jednou se to musí obrátit v náš prospěch,“ odvětila jsem chlácholivě na její slova o smůle, ale ani já jim moc nevěřila. Vždycky jsme mohly skončit kdesi pod drnem.
Nejdřív jsem nevěděla, o čem to Rez mluví. Nozdry jsem měla stále plné pachu laně a její krve, ale věřila jsem jejímu úsudku. Po začichání správným směrem, jsem také něco zacítila, ale věřila jsem, že moje společnice to vnímá mnohem silněji. Přikývla jsem. “Jsi připravená se pustit do vlčí mršiny?“ zašklebila jsem se ve vtipu. S požíráním svých souputníků jsem měla komplikovaný vztah, ale výjimečně… Za to se přece nestřílí, ne?
Naštěstí (nebo bohužel) to vypadalo, že skupina vlků jen velkou losici ulovila. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Kdo by tu nechával tolik čerstvého masa? A kde je ta smečka, která maso ulovila? “Někdo tu zapomněl takový flák masa?“ zamrmlala jsem nedůvěřivě. Nikoho jsem v okolí neslyšela, ale mršina musela být čerstvá. Z nějakého důvodu se mi celá ta situace nelíbila. Mé myšlenkové pochody náhle přerušilo hlasité zakručení. “Ale do háje,“ odfrkla jsem si a past nepast se vrhla ke zbytkům masa, utrhla si pořádný flák a začala se tím cpát. Kašlat na nějaké dobré způsoby, měla jsem hlad a Rez mě nedávno viděla se hrabat z bažiny. Rozhodně ji nějaké hltání nepohorší.
Hostinu ale přerušil další hlasitý zvuk, který tentokrát rozhodně nepřicházel z mých útrob a troufla bych si tvrdit, že ani z těch Rziných. Ostražitě jsem ztuhla a zahleděla se směrem, odkud se hluboký zvuk ozýval. Brzy na to se tu objevil můj starý známý Černobílý. Chvíli jsem na něj tupě zírala, než mi došly tři věci. Zaprvé, za tím prásknutím byl nejspíš on, ostatně jsem ho kdysi už viděla dělat něco takového. Zadruhé, díval se na Rez takovým způsobem, že ji znal nejspíše mnohem líp než mě. A zatřetí, byla jsem v loji. Viděl mě na území Borůvky, kterou jsem měla v plánu hodit za hlavu a tvářit se, že jsem to tom místě v životě neslyšela.

Rez prakticky zopakovala, co jsem říkala. Bylo to rozhodně pochopitelné. Gallirea zjevně není ta země zaslíbená všem vlkům, místo pokoje a klidu, když se tu zraněná vlčice bojí o své bezpečí, ironicky jsem se ušklíbla. Ne že bych ji nechápala. Občas jsem měla chuť se otočit na patě a prostě zmizet, chtěla jsem ale zůstat Makadimu nablízku, i když jsem se už nejspíš v Borůvce nemohla ani ukázat.
Stále jsem nechápala, co šedá vlčice na mě vidí, ale nehodlala jsem se v tom nimrat. Ještě by si uvědomila, že vlastně nic nevidí. Znova jsem přikývla. Chápala mě. A to bylo příjemné. “Rozhodně,“ zamrmlala jsem, ale nebyla si jistá, co dalšího odpovědět, leda že bych o sobě prozradila více než jsem původně zamýšlela. Naštěstí pokračovala hned dál. “No právě. Život tuláka je možná náročnější, ale pokud si ve smečce na tebe někdo zasedne… Není úniku,“ souhlasila jsem a myšlenkami zabloudila k Wizku. Nevěřila jsem, že by si na mě zasedla, ale stejně jsem netušila, co se vlastně tehdy stalo. Jistá jsem si byla jen výsledkem. Už jsem nemohla do té smečky vkročit. Nebyla již mou součástí stejně jako mou součástí nebyl ani Makadi. Tam je šťastnější. I když to bolelo.
“Z daleka,“ odpověděla jsem, možná až moc rychle. Určitě. Uhnula jsem radši pohledem a pozorovala řeku. Proč bych se jí taky měla zpovídat? Vůbec nic jsem o té vlčici nevěděla. Stejně to asi nebylo úplně fér, zachránila mi přece život, a to už o něčem vypovídá. “Dalo by se to tak říct… Nemůžu říct, že místo, kde jsem vyrůstala mělo… Málo pravidel nebo celkově moc konvenčních…“ nabídla jsem informaci smířlivě. Bylo to moc? Určitě to bylo moc, kousala jsem si nervózně jazyk a odmítala se podívat jejím směrem. Štvalo mě, jak jsem se v jednu chvíli příliš cukala a v tu druhou skoro vyzvracela celý svůj životní příběh. To ta změna moc pěkně začíná, zkroušeně jsem si pomyslela.
Myšlenky mi až pomohl rozptýlit zvuk zvěře. Vřele jsem se na Rez usmála, když mi nabídla pomoc. Po její předchozí reakci jsem si nedovolila okomentovat její stav a vlastně byla vděčná, že na to budeme dvě. Dva mrzáci, posmíval se vnitřní hlas. Vyrazila jsem, pokud možno tiše, něčím, co připomínalo klus. Slyšela jsem Rez, která se pohnula směrem k srně, která o pár dalších chvil vyrazila, a to přímo ke mně. “Skvělý,“ zazubila jsem se a vystřelila směrem k ní. Už jsem ji viděla před sebou, jak zoufale koulí očima, tušila, že nemá kam uniknout. Z jedné strany ji držela řeka, na té další dvě hladové vlčice. Ale taky zesláblé. Na to ale nebyl čas myslet.
Uháněla jsem, tak, jak mi to moje síly dovolovaly, za vyděšeným zvířetem a když jsem v jedné chvíli myslela, že už ho mám, vrhla jsem se po její zadnici. Věděla jsem, že jsem se zahryzla, protože jsem pocítila v tlamě krev, ale dost možná to mohla být taky moje vlastní, protože hned v následující vteřině jsem pocítila bolestivý kopanec do hrudníku, pád a pak chvíli nic. Adrenalin, který pomalu odplouval, ještě zajistil vzteklé zavrčení, to už ale následovalo něco podobného beznaději. “Do háje,“ vydechla jsem, dovolila si ještě pár vteřin odpočinku, než se znova vyhrabala na nohy, abych našla Rez a referovala o skvělém neúspěchu.