Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Zlaťák přes Ohnivé jezero

Kratičkou chvíli jsem si myslela, že tím domovem by mohl být Borůvkový les, který… Nebyl špatný. Teď se mi ale chtělo zvracet úzkostí, kdykoliv jsem na něj pomyslela. Nemyslím, že bych do něj dokázala vstoupit, minimálně ne v nejbližší době. I to, když jsem byla u toho jezera a jeho černý stín se rýsoval v dálce, měla jsem pocit, že je to střed všeho zla. Nebo alespoň mého osobního zla, které jsem si z větší části vytvořila sama. To ale neznamenalo, že se ni z něj nechtělo zvracet.
Nedalo se říct, že bych vůbec zvracet mohla, žaludek jsem měla tak zoufale prázdný, že jsem doufala, že se mi snad povede něco vyzvracet. Jako na zavolání jsem ale pocítila velmi příjemný pach. Odkud přicházel? Na chvíli jsem se zastavila a začichala a mezitím se mi spustily sliny takovým proudem, že jsem je skoro nestíhala polykat. “Proboha,“ šeptla jsem nahlas, jen abych po dlouhé době slyšela něčí hlas. Skoro jsem ani nezpozorovala, kdy se moje nohy daly znovu do pohybu. Ta vůně nešla vydržet, byla neskutečně lákavá.
Snad i kdybych měla plný žaludek, vydala bych se za ním. Jenom abych ochutnala takovou lakoudku. V mém zbídačeném stavu to ale byla přímo nutnost. Musela jsem si získat kus toho masa. Nepředpokládala jsem, že jsem tu jediným vlkem v okolí, musela jich tu být celá hromada. “Tohle je přece Gallirea,“ zamrmlala jsem trochu kysele a hned se rozhlédla, jestli se náhodou na mě neřítí trest nějakého z božstev. Život to třeba nebude, ale jeho povedená sestra klidně. Když dokázala zapálit celý les, proč ne i tohle. Fuj.

→ Močály přes Tenebrae

← Magický palouk přes Údolí morény

Blbá zrzka. Blbí zajíci. Blbé všechno. Nesnáším to. Jak já to hrozně nesnáším.
Utíkala jsem cizím lesem, který byl dostatečně velký, aby v něm byla nějaká smečka. tu jsem ale necítila. Proč tu nebyla žádný smečka? Les se mi opravdu líbil a kdyby tu někdo sídlil možná… Možná bych zauvažovala o tom, že bych se do něj uchýlila. Našla rodinu a bezpečí. Našla odvahu jít za Makadim a říct mu pravdu. Jenže smečka tu nebyla a mně zůstalo jn bláhové snění o realitě, která nebyla nic jiného, než pouhý prchavý sen. Docela to bolelo. Bylo mi líto, že moje vysněná smečka neexistuje. Jako kdybych mohla já za to, že omezení světa, ve kterém jsem žila, jí neumožňovaly být.
najednou se mi tu už nelíbilo. Nechtěla jsem žít někde, kde bylo tolik možných možností a… kde nebyla v realitu proměněná ani jediná. Připomínalo mi to totiž moje chyby, kterých bylo bohužel až příliš. Možná bych měla najít Rez. Mohla by být v té severní smečce, ne? umínila jsem si a raději vyrazila z lesa zase dál. Potřebovala jsem najít místo, které může být moje a jen moje. Ve kterém se budu cítit dobře, ale to jsem za celý život zatím nenašla.

→ Kopretinová louka přes Ohnivé jezero

Byla jsem připravená se na ty zajíce vrhnout, zrzce se to zjevně moc nedařilo, všichni ušáci vyrazili směrem ke mně. Ale tak do háje, myslela jsem, že když na ně tak dlouho zíráš, máš lepší plán, zanadávala jsem. Myslela jsem si, že to je konec mojí smůly, ale to bych nebyla já, kdyby se ještě něco nepokazilo. Najednou se z další strany vyřítila nějaká malá koza s černoušem a co nebylo podělané, se velmi rychle odporoučelo do háje.
Ani jsem to už nestihla stíhat sledovat, jen jsem věděla, že to už nemá smysl. Zajíci byli tatam, ta bílá příšera s kamarádem taky a zrzka si na mě ještě dovolila otevírat hubu. “Já? Vždyť tys mi nahnala všechny a ani jednoho nechytila, krávo!“ zavolala jsem na její zrzavej zadek, zatímco ona už kvačila pryč.
Vydechla jsem. Taky bych se měla někam odporoučet… Rozhlédla jsem se. Ani jsem nevěděla, kde to jsem. Kde jsem se to octla. “Ale tak do háje,“ zavrčela jsem si potichu. Tohle mě štvalo. Neměla jsem nic, nikam, kam se uchýlit, žádní přítlé, kteří by na mě čekali… Cítila jsem se sama.
Silně jsem potřásla hlavou. Na takové myšlenky by bylo nejlepší nemyslet. Vůbec ničemu nepomáhaly. Raději jsem se bezhlavě vydala neurčitým směrem, abych – opět – utekla před svými problémy a pocity. To už ale byla klasika.

→ Zlaťák přes Údolí morény

← Vrbový lesík

Už když jsem vylézala z lesa jsem měla dojem, že se an mě usměje štěstí. Nebo jsem spíš v to silně doufala. Už mě nebavilo se prohánět po loukách a hájích, jako neskrotná divoženka a začala jsem toužit jen po čisté, teplé noře a něčemu k snědku. Sni dál, divoženko, odfrkl si vnitřní hlas. Nezněl ani tak moc posměšně jako pobaveně. Jojo, celý můj život je jeden velký vtip.
Na mé krásné ozdravné procházce mě zarazil podezřelý šramot. Zastavila jsem se a pomalu otočila hlavu tím směrem. Usmáli se na mě tentokrát bohové? Nejspíš. Před sebou jsem viděla tři krásné, vypasené ušáky. Skoro se mi zatmělo před očima nad takovou krásou. Perfektní. Co ale teď? Byl tu… Ne problém, ale v dálce jsem viděla zrzavé vlčí uši. V prvních pár chvílích jsem dotyčného v duchu proklela, ale na druhou stranu… Byli tři a pochybovala jsem, že by se mi povedlo je ulovit všechny. Pokud by se nám je povedlo chytnout všechny, mohla bych mít o polovinu zajíce víc, než kdybych lovila sama, teoretizovala jsem. A nebo o dost víc, kdyby se mi s nimi povedlo utéct, přidala jsem další možnou strategii. Nepovedlo se mi odhadnout fyzičku těch zrzavých uší, takže kdo ví, v jakém stavu jejich majitel byl, ale pokud by se naskytla ta možnost…
Jediným problémem byl fakt, že jsme byli od sebe poměrně daleko. Oba dva jsme přišli z jiného směru a teď jsme mezi zajíci svírali skoro pravý úhel. Pokud jsem už chtěla s druhým vlkem spolupracovat, měla bych dojít až k němu se domluvit, ale v těchto podmínkách se mi to nezdálo moc praktické. Vyrazím za zrzkem, ušáci utečou, tak se zrzoun rozhodne radši sežrat mě. Děkuju, nechci. Snažila jsem se aspoň s vlkem navázat oční kontakt a „telepaticky“ naznačit, že bychom mohli spolupracovat. Třeba nebude úplně natvrdlý a pochopí.

← Ohnivé jezero přes Zlaťák

A hele, jak se nálada může tak hezky pokazit. Zavrčela jsem. Nechtěla jsem si náhodou pročistit hlavu a ne se vydeptat ještě víc? Násilně jsem vdechla do plic ledový vzduch, který příšerně pálil, ale měla jsem aspoň pocit, že mi tím trochu zklidnil myšlenky. Už to bylo lepší. Nemysli na takové pitomosti a žij, Lilith. Buď šťastná, ozvalo se mi v hlavě a skoro bych i řekla, že to byl Dargův hlas. On by ale slovo jako pitomost z tlamy nikdy nevypustil. Nejspíš si ho moje podvědomí trochu upravilo, ale výsledek byl stejný. Zpomalila jsem do chůze, už stejně značně vyčerpaná, skoro až zesláblá, ale na tváři se mi pohrával jemný úsměv. “Máš pravdu, Dargo. Vždy jsi ji měl,“ zamrmlala jsem směrem ke svému mrtvému mentorovi, který hnil už několik let hodně, hodně daleko. Nejspíš by byl ze mě docela zklamaný. Tak dlouho mu trvalo ze mě vychovat alespoň trochu obstojného vlka a já to v následujících letech jenom mrvím.
Zastavila jsem se. Kde to vlastně jsem? Vůbec jsem to místo nepoznávala. Hodně, hodně daleko, povzdechla jsem si, ale byla jsem aspoň ráda, že neutíkám před svými problémy. Jen si pročišťuju hlavu. Mnohem lepší název. Úplně báječnej. “Teď už si jen najít něco k jídlu, v tomhle perfektně zmrzlém světě a všechno bude krásný,“ povzdechla jsem si sarkasticky a vyrazila směrem z lesa. Skoro se zdálo, že zima začíná polevovat, sněhu bude tedy stále čím dál míň. Třeba se nějaké chuťovky pomalu probouzejí a já třeba neumřu, kdesi, uprostřed nicoty, kde mě nikdo nezná a nikdo nebude truchlit.
Ne že by bylo mnoho míst, kde by po mně někdo truchlil.

→ Magický palouk

← Tenebraë přes Kopretinovou louku

Svět byl někdy krásnej. Dneska ale ne. Celou zimu bylo hnusně, zima, bílo a… Já si stále nebyla jistá, jestli se mi to líbilo. Bylo to přinejmenším známé. Skoro až domácí. Jako stará dobrá klec, která bodá, pálí, připomíná nejhorší časy života… Hm. Co to ale bylo? Těžko říct. Jako kdyby na tom záleželo. Sněhu je to jedno, obloze je to jedno. Stejně jako mi byli jedno všichni kolem. Skoro jsem měla dojem, že jsem i někoho koutkem oka zahlédla, ale blahosklonně jsem se rozhodla všechny dotyčné ignorovat. Nikdo pro mě neexistoval. Potřebovala jsem si pročistit hlavu.
Zase. V poslední době bylo čistění hlavy skoro až mým koníčkem. Neustálou činností. Protože se zdálo, že jakmile dokončím s čištěním, spadnu do dalších sraček a pak do dalších. Potřásla jsem hlavou. Nekonečný koloběh. Nejspíš bych potřebovala, aby mě z toho někdo vytáhnul. Někdo, kdo stojí tlapami pevně na zemi, ale má dostatek laskavosti, aby zvládnul moje móresy. Tomu jsem se musela hlasitě zachechtat. Opravdu? Opravdu jsem myslela, že je něco takového možné? Naivko, odfrkl si vnitřní hlas znechuceně. “Naivko,“ zamrmlala jsem znechuceně.

→ Vrbový lesík přes Zlaťák

← Říční eso přes Ježčí mýtinu

Jojo, vlastní monstra. Hlavně že jsem si jich většinu vyrobila sama, že. Nehezky jsem se uchechtla, abych opět potlačila nějaký pocit. Tentokrát to bylo znechucení. Mohla bych se vrátit do tamté smečky, a nebo… bych se mohla taky ukázat v Borůvce. Ukázat jim jeden velký prostředník, přemýšlela jsem a skoro jsem se začala usmívat. to vypadalo jako moc pěkná představa. Konečně nějaké kopnutí do zadnice jednomu ze svých monster. Byla tou příšerou ale Borůvka, nebo jsem to byla já? Říct Makadimu, že ji miluju. Jo, to bude fakt slaďárna, pokračovala jsem ve stavění vzdušných zámků, u kterých jsem si ani nebyla jistá, jestli jsou mým snem. Nejspíš jen další plod mé podvědomé tendence se co nejvíc týrat.
Na zimě jsem měla aspoň ráda to, že se z řek stal naprosto nepatrný problém, který zahrnoval dávání si pozor na to, aby vlk neuklouzl. Občas bylo ale klouzání záměrné a to se z problému stalo potěšení. Zábava. Možná že bych měla tak přistupovat i ke svým problémům? projelo mi hlavou, ale v běhu jsem si nebyla přesně jistá, co jsem tím myslel. Myšlenka samotné se vznesla jako pták a už byla pryč. Potřásla jsem hlavou a snažila se stále dávat pozor na cestu, která opět nikam nevedla. Byla to jen pláň, žádná cesta. Nikam jsem nešla. Jen jsem utíkala. Ale to s proměněním problémů na potěšení možná něco bude. Musím si to ještě promyslet.

→ Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

← Zarostlý les přes Zubří vysočinu

Upalovala jsem, skoro tak rychle, jak mi to moje zmrzlé, pohublé nohy dovolovaly. Moc jsme s eneohlížela, kudy to vlastně běžím, hlavně, ať jsem byla už pryč. Odmítala jsem se s těmi zrůdami znova setkat, třebaže byly nyní možná, dost nejspíš zmrzlé, hluboko v bažině. Ale kdo říká, že v té době, kdy všechno zmrzlo, zrovna nebyly na povrchu a nehledaly si nějakou další obět, argumentovala jsem sama se sebou. Byly to dobré myšlenky a já nevěděla, kdo vyhrává. Jestli já nebo já. Obě jsme se ale shodly na tom, že pro jistotu bude nejlepší se vzdálit. Elegantně. Nebo neelegantně. Na tom už nezáleželo.
Protože, co já vím, třeba se i z té bažiny mohli vzdálit. Kdo psal pravidla pro zrůdy? Byly zrůdami jen pro to, že strašily na tom stejném místě? Nepravděpodobné. A nebo, se jim říká zrůdy právě pro to. Těm, kteří si můžou chodit tam, kde chtějí, se totiž říká vlci, uchechtla jsem se nad vlastním hořkým vtipem a zrychlením tempa se pokusila zaplašit vzpomínky na má vlastní osobní malá monstra. Na to jsem fakt nechtěla myslet. Doufala jsem, že v této chvíli už budu mít problémy vyřešené, však to jsem si slíbila, ale zatím to vypadalo, že pořád od všeho utíkám. Možná že bych se měla vrátit za Rez. Nebo do té smečky, uvažovala jsem. Nebo si najít jinou smečku, do které se schovám před těmi z Borůvky, dodala jsem kysele. Tolik k utíkáním před vlastními příšerami.

→ Tenebraë přes Ježčí mýtinu

← Kopce Tary

Můj úprk do lesa se ukázal zjevně jako dobrý nápad. Dřeviny se zdály být pevné, relativně zdravé a hlavně se zdálo, že nepropustily tolik sněhu až na zem. Dalo se tu chodit. Vnitřně jsem zajásala a ohlédla se za sebe. Zastavila jsem se relativně nedaleko od hranice lesa. Třebaže jsem se snažila dostat do většího klidu co nejrychleji, chtěla jsem nechat nějaký prostor, kdyby se vlčice rozhodla jít se mnou. Ani jsme se nepředstavily… Netuším, jak se jmenuje, uvědomila jsem si s překvapením a trochu i zklamáním. Tvář beze jména byla téměř zákonitě odsouzená k tichému rozplynutí, až z ní nezbude ani sebemenší vzpomínka. Jenže vlčice se zjevně rozhodla, že jí moje společnost není příjemná. Ani jsem se nedivila. Byla jsem podrážděná kvůli té malé fracandě, takže kdo by si vůbec užíval pokec se mnou. Nikdo, ochotně mi odpověděl vnitřní hlas. To už tu dlouho nebylo.
Pokusila jsem se odfrknutím zakrýt fakt, že jsem byla z toho zklamaná. V posledních dnech jsem se snažila kohokoliv vnímat jako potenciálního přítele (kromě té malé čubky), ale měla jsem tušit, že to nebude tak jednoduché. Ne, já to věděla. Ale stejně to trochu zabolelo. Udržela jsem se, abych na jméno vlčice neutrousila nějakou nepěknou nadávku a raději se vydala dál do lesa.
Brzy mě přepadl podivný pocit. Co to bylo? Zprvu jsem si vůbec neuvědomovala, čím to je. Byl to nepříjemný lezavý pocit, ze kterého mi běhal mráz po zádech a nebylo to mrazem. Skoro… skoro se mi zdálo, jako kdyby mě určité místo v blízkosti volalo. Nechtěla jsem se zlákat podivným pocitem, ale stejně jsem se mírně k tomu místu chtěla přiblížit a zjistit, co je zač. Ó ne, uvědomila jsem si, kde to vlastně jsem. “Bažina,“ hlesla jsem s hrůzou.
“Ne, tak to rozhodně ne. Ne! Já mizím. Sbohem, příšery. Odmítám se tu zdržovat. Chcípněte si tu sami,“ hlasitě jsem nadávala, zatímco jsem se vydala na rychlý a nepříliš elegantní úprk. Co mi ale bylo po elegantnosti, když jsem se pokoušela si zachránit vlastní kůži. Doslova.

→ Říční eso přes Zubří vysočinu

//loterie 14

V duchu jsem si povzdechla. Že by další chytrolín? Nespokojeně jsem mlaskla a mírně se zamračila, když jsem si uvědomila, že si mě taky prohlíží. Bylo to asi trochu pokrytecké, ale náhle jsem si byla až moc dobře vědomá svých žeber, která byla téměř viditelná i pod zimní srstí. Nelíbilo se mi, že jsem byla opět v tomto stavu. Malá, bezmocná, příliš slabá. Teď by na mě mohla i slabka Wizku. Kdyby tu přede mnou nestála cizí vlčice, možná bych si i zavrčela, abych ulevila frustraci.
Náhle jsem se vrátila zpět do reality a uvědomila jsem si, že jsem zbytečně nepříjemná na cizince, kterého jsem neznala a který nejspíše trpěl touláním se stejně jako já. Nemohla za to, ce se v mém životě stalo a je pravda, že jsem sakra vděčná za jakoukoliv společnost. Dobře, tak znova, rozhodla jsem se a tentokrát už ji poslouchala se zájmem. Vodní les? Myslela tím nějaký luh? Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu. Nezdálo se mi, že bych si pamatovala, lužní les, před kterým by byly další dřeviny, které popisovala. “Takže zdaleka, hádám,“ prohodila jsem přátelštějším tónem. Vlci se na Gallireu sbíhají jak noční hmyz za světlem, neubránila jsem se myšlence. “Já… Přícházím z druhé strany. U velkého jezera mě naprdlo jedno drzé vlče, tak jsem se rozhodla se proběhnout a vyběhat frustraci,“ popravdě jsem přiznala. “V okolí se už ale pohybuju nějakou dobu, v této oblasti se často i tulák dokáže uživit,“ dodala jsem krypticky, abych si ověřila, jestli ví, kde to vlastně teď jsme. Čert ví, že jsem si za ten rok, co tu jsem, Gallireu spíše znenáviděla. Zaslíbená země, říkali.
Nejspíše jsem neznámé nahrála do karet, nebo prostě jen četla myšlenky, neb se vzápětí mínila o prázdném žaludku. Pousmála jsem se. “Věř mi, taky bych něco ráda zobla, ale zima je tuhá a všechno, co není velké, pochcípalo. Naposledy se mi povedlo objevit opuštěnou losí mršinu, ale pochybuju, že budeme mít takové štěstí,“ povzdechla jsem si. Kdy jsem sebe a jí začla považovat za skupinu?
Během našeho krátkého pokecu se počasí výrazně zhoršilo. Tohle už přestávalo být dobrý. Otřásla jsem se. “A pokud se nepohneme, tak můžeme dopadnout jako ta zvěř,“ povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Kam se na kopečcích schovat? Na jih. Někam do pěkného lesíku, kde se nebudu bát, že mi každou chvílí upadne ocas, uvažovala jsem a litovala, že jsem se koncem léta víc nenažrala, ale raději ho strávila v depresích a bojem se svým nemrtvým já. “Nevím jak ty, ale teda mizím někam do tepla,“ mávla jsem ocasem. Necítila jsem k ní žádné zvláštní pouto, ani povinnost, ale přemítat nad tím, jestli jsem ji tu nenechala napospas by mě štvalo. Pokud se nechceš přidat, můžeš pokračovat tím směrem, odkud jsem přišla, nejdřív se ocitneš u úzké ostré skály nad lesem a když budeš pokračovat dál, potkáš pár smeček, které by tě mohly přijmout,“ poradila jsem jí. Tak. Svědomí bylo uklidněno. “Společnosti se ale nebráním, kdyby byl zájem,“ pousmála jsem se, zadoufala, že to vypadalo aspoň trochu srdečně, otočila se na patě a opatrně vyrazila vstříc lesu, dávaje pozor na ty pitomý kopečky.

→ Zarostlý les

//loterie 13 (1)

Nebyla jsem si jistá, jestli tu bolest vlčice předstírala, nezdálo se, že by to bylo až tak hrozné, ale… Budiž. Kdo ví, jak má nastavenou hranici bolesti. A že bych dokázala spravně odhadnout rozsah zranění se taky nedalo říct. “Mmmm,“ zamručela jsem jen neurčitě a pohlédla nahoru. Opravdu na jednom z kopečků se leskla vyklouzaná dráha. Kysele jsem se zašklebila. Dobře, to mohlo trochu bolet.
“Hádám, že nebylo nejlepší řešení lézt přes kopce zrovna v tomhle počasí,“ prohodila jsem nonšalantně a snažila se nenápadným pohledem odhadnout její charakter. Měla jsem pocit, že si mě prohlíží stejně pozorně, až to bylo skoro vtipné. Dva vlci, kteří se náhodně potkali na zasněžených kopečcích, s podobnými ostražitými výrazy. Vsadila bych si, že taky přemýšlí o tom, co jsem zač. Ticho ale začínalo být až neúnosné. Odkašlala jsem si. “Odkud přicházíš?“ nadhodila jsem, abych se zbavila nepříjemného pocitu, když na mě jen tak beze slova zírala. Vypadala docela uboze, jak se na tuláka v zimě patřilo. Třeba hledala nějaké přístřeší. [/mysl]Třeba bych ji mohla někam nasměrovat a udělat dobrý skutek,[/mysl] přemítala jsem.
Její další otázka mě trochu zarazila. Jak… Kdo jsem? Zmateně jsem napřímila uši. Chvíli jsem si prohlížela její tvář, postavení uší a snažila se pochopit, co tím myslí. “Jsem tulák. Stejně jako ty,“ vyhýbavě jsem trhla ramenem. Měla jsem dojem, že tohle zrovna neměla na mysli, ale kašlat na to. Mohla jsem se trošku pobavit. “A kdo jsi ty?“

//loterie 12 (3)

← Orlí dráp
Ani nevím, co jsem čekala. Vždyť jsem viděla, že pláně jsou úplně stejně zasněžené, jako všechno ostatní. “Aby už bylo jaro,“ povzdechla jsem si tiše a zhlédla celý kopečkový systém. Napadal tak podivně sníh, nebo za to mohla půda? Naklonila jsem hlavu na stranu. Z dálky se mi všechno zdálo úplně ploché, ale při bližším pohledu jsem si uvědomila, že se tohle místo sestává z malých kopečků, které jsem více či méně pokryté sněhem. Nakrčila jsem nos. Kdo ví, jak velká údolíčka kopečků vlastně jsou. Sníh tu klidně mohl padat i celé týdny. Vykročila jsem tedy pomalu, rozvážně a vždy dávala pozor na okolní krajinu, abych byla v blízkosti vyvýšeného místa, kdybych přece jenom zapadla.
A hle, nebyla jsem sama, kdo se pokoušel zdolat pozemní peřeje. Nejdřív jsem zaslechla jsem bolestné zaskučení. Jedna moje část byla stále naladěná na vražednou kanibalistickou stránku a skoro jsem cítila, jak to ve mně napřímilo uši. Bude žrádlo? skoro se to chtělo ptát. Potřásla jsem hlavou. Žádný takový. Chtěla jsem klid a mír a ostatně, tenhle vlk ještě žije. Vyrazila jsem směrem, odkud přicházely zvuky, opatrně, především po místech, které vypadaly poměrně stabilně. Nechtěla jsem před novou známostí nonšalantně spadnout na zadek. Konečně jsem ji uviděla. Vlčice se dívala na tlapku, která na první pohled vypadala v pohodě, ale měla tak zubožený výraz, že mi jí bylo skoro líto. “Tady je potřeba si dávat pozor, kam šlapeš,“ ozvala jsem se do ticha.

//loterie 11 (2)

← VVJ přes Kiërb

I když jsem prolezla kolem řeky, kde jsme nedávno neúspěšně lovily s Rez, nakonec jsem se opravdu dostala na místo, kde jsem ještě nebyla. Na chvíli jsem se zastavila, abych si prohlédla skálu, která se tyčila nad mou hlavou. Ukrutně vysoká, pokrytá sněhem… Jako kdyby někdo vzal celé pohoří a smrskl ho na velikost jednoho masivu. V porovnání s velehorami docela prcek, ale stejně úctyhodný. Na pár chvil jsem zapřemýšlela, že snad na něj i vylezu, ale k čemu by ta námaha byla. Nechtělo se mi hrabat se do kopce, který nesliboval nic než zmrzlou cestu zpátky dolů. Možná kdybych měla někam namířeno, nebo naopak se chtěla rozhodnout, kam půjdu, ale můj případ nezapadal ani do jedné škatulky.
Zhruba jsem tušila, kde jsem, a to mi stačilo. Vlastně, kdo ví, jestli jsem vůbec chtěla vědět, kde jsem. Třeba by bylo stejně lepší, kdybych se už nikdy neukázala. Nová dobrodružství, třeba i umřu a nikdo nebude smutný. Kdo by si na mě taky vzpomněl. Odfrkla jsem si. Tohle místo se mi nelíbilo. Ale jaké se mi v poslední době líbilo? Třeba to bude tím sněhem. Určitě za to může sníh. Všechno vypadá stejně. Stejně ošklivě.
S touto myšlenkou jsem zase vyrazila o dům dál k něčemu, co se zdálo být nekonečnou plání. Nestěžuju si, tohle vypadá docela dobře, snažila jsem se najít pozitiva.

→ Kopce Tary přes Ještěří lučinu

//loterie 10

Chtěla jsem bejt hodná. Fakt že jo. Ale tenhle fracek, tohle nedochůdče, tenhle naprostý potrat, mě rozpálil do běla. Měla jsem skoro pocit, jakobych umírala. Jen doslova. Slyšela jsem, že se prý říká, že když vlk umírá, přeběhne mu před očima jeho celý život. Něco podobného se stalo mně, a to jen kvůli téhle malé hnidě. Jakkoliv jsme se ve svém životě snažila být ctnostná a pokoušela se zapadnout, tomuto frackovi to bylo úplně jedno. V té chvíli jsem měla opravdu chuť zabíjet.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem udělala krok vpřed. Neviděla jsem nic, jen ten posměšný ksichtík, který jsem plánovala pořádně zmalovat. Z hrdla mi uniklo hrdelní vrčení tak agresivní, jaké jsem už nevydala moc dlouho a chystala se na ni vrhnout a pořádně rozsápat. V té chvíli jsem nemyslela, měla jsem pocit, že se pohybuji skoro podvědomě. I když se už vlčice otočila a vyrazila pryč, stále jsem měla v úmyslu ji roztrhat na nicotné kousíčky. Zahryzla bych se jí do měkkého břicha, do sněhu by vytekla její horká krev, která by okamžitě zamrzala a ta chuť… Skoro se mi zatmívalo před očima a až její zavytí mě probudilo.
Stáhl se mi žaludek.
Chtěla jsem ji zabít, uvědomila jsem si. Ne, to nebyla pravda. Stále ji chci zabít. Nebo aspoň pohmoždit. Znehybnit. Zmrzačit na celý život, aby si vzpomněla, jak se má chovat ke starším. Ale už byla moc daleko a naopak blížila se ke mně moje nepsaná pravidla. Byla to vůbec pravidla? Nezdálo se mi, že bych je nějak zvlášť dodržovala. No, momentálně určitě ne, ozval se posměšně vnitřní hlas, který byl v poslední době podezřele ticho. Zatřepala jsem hlavou. Neměla bych na tomhle místě už dál být.
Raději jsem se otočila a odklusala pryč, dost možná stejným směrem, odkud jsem také přišla, ale neměla jsem žádný určitý cíl. Potřebovala jsem se nadechnout čistého vzduchu na místě, kde jsem ještě nebyla a tady mě tížil temný pás Borůvkového lesa v pozadí.

→ Orlí dráp přes Kiërb

//loterie 9

“Proč se namáhat?“ opáčila jsem, mírně uražená, že neustále vypadala, že jsem silně pod její úroveň. Nechtěla jsem radši ani vědět, jací byli její rodiče, protože to nemohlo být dobrý. Potřásla jsem hlavou. “Nevím, proč bych měla plýtvat silami, abych tě zabíjela, když to v pohodě zvládne i zima. Mně stačí jen chvilku počkat a budu mít celé tvoje tělo k mání,“ opáčila jsem, ale ten její provokativní výraz mě začínal opravdu dopalovat.
Kdyby mi ale vzápětí neřekla, ať se klidím, nejspíš bych opravdu odešla. V té chvíli se ale ve mně vzpřímila hrdost a taky možná trochu ješitnost. “Tak pardon, že vás otravuju, velkomožná,“ odfrkla jsem si. Už to ani nebyla zábava, tenhle výrostek byl jen jedna velká, otravná osina v zadku, co si usmyslel, že bude znepříjemňovat život všem okolo. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem i dost zklamaná. I když jsem už zase odněkud utekla, měla jsem skoro dobrou náladu. A doufala jsem, že se s někým můžu spřátelit. Nejspíš jsem byla až moc naivní. Jako vždy.
“Hele, neříkala jsi, že někam jdeš? Zdá se mi, že tu už docela dost dlouho trčíš. Neztratila ses náhodou?“ rýpla jsem si. Kašlat na to, už mě to nebaví, klidně budu trapná. Vždyť ji stejně už nikdy neuvidím, tak se nemusím zajímat o to, jaký dojem na ni udělám. “Protože zatím se mi zdá, že tu jen tak dřepíš a kaboníš se na všechny, co jdou kolem,“ zabručela jsem. “Možná, že kdybys nebyla jako ostnatá větvička v zadku, vlci by tě měli rádi,“ ujelo mi.
Zakousla jsem se do jazyka. Tohle jsem už dodat nechtěla. Střelila jsem po ní zkoumavým pohledem, abych zjistila, jak na to bude reagovat. Možná bude přece jenom lepší se vzdálit. Už jsem tu moc dlouho.