Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zasmála jsem se. “Příšerně možná, ale na umření ještě ne. Zatím,“ mrkla jsem na něj a až pak si uvědomila, že mě nevidí. Do háje s tím požadavkem. Asi jsem mu měla spíš říct ano, opravdu vypadáš příšerně, je mi z tebe na zvracení, ale nějak jsem se k tomu nedokázala přijmout. Zdálo se mi, že jsem do něj kopala až moc a komentovat vzhled… To mi nepřišlo moc fér. Taky jsem si začínala uvědomovat, že on na moje urážky zas tak moc neodpovídal. Neoplácel. Kopeš tu do prašivý zdechliny, milá zlatá, ozval se vnitřní hlas a nálada se mi hned propadla o několik stupňů níže. Už jsem myslela, že ho neuslyším, ale namísto toho jsem jen měla chuť se schoulit do klubíčka do nějaké díry a zapomenout na svět. Jenže Duncan by musel jít se mnou a tak by se svět přesunul za mnou.
Podrážděně jsem sklapla, když si do mě rýpnul. Konečně. Už jsem myslela, že na to zapomněl. “A taky to tak myslim,“ odsekla jsem stroze. Nezačínám chytat jeho výslovnost? Oh bože, já už začínám mluvit, jako on. Už mi není pomoci. “Super, tak až se znova pro něco rozhodneš, dej najevo, že vlastně vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Au. Tohle bylo hodně zlý. Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle drsně, nejspíš jsem to takhle nemyslela vůbec. Pomalu jsem otočila hlavu jeho směrem, abych viděla jeho výraz a nervózně si kousala jazyk. V téhle chvíli se mi zdálo nemožné, abych ze sebe dostala slůvko omlouvám se. Jakej neskutečnej potrat to jsem.
Když se zmínil o veverce, chvíli jsem na něj jen tupě zírala. Opravdu jsem slyšela dobře. Byla skoro až úleva, když jsem se začala smát, až mi skoro začaly téct slzy. Konečně se ta nepříjemná atmosféra začala rozplývat. “To ti tu mrtvou veverku tak připomínám, že se s ní máš potřebu mazlit?“ vesele jsem se zazubila a rozhodla se, že nejlepší bude se vůbec o mých hnusných poznámkách nezmiňovat. Třeba to přejde. “To mě teda rozhodně těší,“ zabroukala jsem. Útrpně jsem ho pozorovala, jak si opatrně lehá. Nejradši bych udělala úplně to samé. Už jsem si vůbec neuvědomila, že porušil dohodu o nezírání. Chvíli jsem mu mlčky zírala do očí a měla dojem, že se tvářím jako nakopnutý štěně. “Já nevim,“ povzdechla jsem si. “Když jsi teda tak světaznalý,“ začala jsem s náznakem předchozí hravosti. “Fakt o tom nic nevíš?“ Já byla docela v okncích. Proč jsem nás vůbec tahala až sem? Vzhlédla jsem a pohlédla směrem k vycházejícímu slunci. Šlapali jsme celou noc, oddech by asi nebyl úplně na škodu. “Mohli bychom z toho kopce slézt, než se společně skutálíme. Nechci, aby mě tvoje tlustá prdel zamáčkla,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Jasně, že neměl tlustou prdel. Sotva, že nějakou měl. Ale i trapný pokus o vtip se počítá, ne?

← Tenebrae

Čekala jsem po svojí provokaci větší reakci. Když předtím zaraženě koktal, bublala ve mně radost. Vypadal skoro roztomile a něco mi říkalo, že po tomhle bude ještě víc vyvedený z míry. Nejspíš jsem se ale spletla. Jediné, co udělal, bylo, že se zase začal usmívat. Zafrkala jsem. Opravdu jsem si myslela, že ho nakonec doženu k něčemu výraznějšímu a tahle prohra docela bolela. Chvíli jsem zvažovala, co mu říct na další narážku na umírání. I když to neznělo nijak vážně, naskočila jsem na známý program sakra-jak-mám-utěšovat a jako vždy se trochu kousla. “V klidu, vypadáš zatím až moc dobře na to, abys skončil v nejbližší době pod drnem,“ pousmála jsem se a přemýšlela, kam zmizela ta hravost v tónu. Asi jsem to řekla příliš vřele, příliš tak, jak jsem to v duchu myslela.
Ošklivě jsem se zasmála. To tak. “Neboj, tohle mi rozhodně chybět nebude, Duncane,“ zaškaredila jsem se. Řekla jsem jeho jméno pro to, že to on udělal to samé s mým, nebo pro to, že bylo fajn říkat jméno toho, kdo s vámi cestuje? Tohle se jinak než cestováním nazvat nedalo. “Proč jsi nás vůbec za Životem tahal? Najednou se jen tak rozhodneš, eee, vlastně ne, Život jen na svým kopečku hulí kytky a nic neví?“ nedala jsem mu pokoj, ale cítila jsem, že oheň v hrudi zase pohasíná. Skoro to byla škoda. Docela se mi líbilo být pro změnu ta průbojnější a ta, která si nenechala nic líbit. Až na to, že si zjevně nechávám líbit to, že mě někdo ze srandy přenesl za chudáčkem Duncanem a připoutal nás k sobě.
Frustraci jsem si vybíjela na hrabání se do příkrého svahu, i když jsem tušila, že v naší aktuální situaci to nebude nejlepší řešení. Povzdechla jsem si. Začínala jsem si uvědomovat, že má pravdu, ale ještě jsem nebyla připravená ji mu přiznat nahlas. Ale v duchu pronesené „máš asi pravdu“ taky za něco stojí, ne? “A už jsi teda nějaký řešení našel?“ zeptala jsem se téměř bez ostrosti v hlase. Začínalo mi ho být skoro líto. Nebyla jsem fér, vybíjela jsem si na něj vztek, to já jsem byla ta ostnatá větvička v zadku. A ani neměla tu kuráž přiznat, že jsem se s ním cítila dobře.
Protočila jsem oči nad jeho teatrálností, ale jen stěží potlačovala smích. “Nechceš na chvíli zastavit, aby ses mohl vysmrkat?“ zeptala jsem se se zjevně hranou starostlivostí, ale přece jenom zastavila. Spíš kvůli tomu, že lezení do ještě prudšího kopce by bylo skoro nemožné. Nenápadně jsem po něm hodila očkem. Byl v pořádku? Ani jeden z nás nebyl uzpůsobený na šplhání do kopců. Nechtěla jsem si ani představovat, co by se stalo, kdyby jeden uklouzl. Katastrofa. “Oh opravdu?“ zabroukala jsem. “Uronil bys i slzičku pro mou příjemnou společnost?“ zašklebila jsem se. Tak a bylo to tu. Povedlo se mi aspoň velmi obrazně přiznat, že jsem se chovala jako kráva. Byla jsem na sebe pyšná.

← Narrské kopce

Jo. Vybíravej. Když si mohla až tak vybírat, musel mít skvělej život. Docela jsem mu to záviděla. Já měla pocit, že se neustále někam ženu… Ale zároveň pořád stojím na místě. Občas dokonce couvám. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Gratuluju? Doufám, že jsou tvoje volby dobré? Všechno znělo hrozně kostnatě. Radši jsem jen neurčitě zamručela a naštěstí konverzace pokračovala dál. Neudržela jsem se a začínala se usmívat. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jestli do mám udělat. Ale k sakru s tím. Cítila jsem budující adrenalin, brněly mě tlapky a mě se ten pocit hrozně líbil. Jako kdybych dělala něco zakázaného. Otočila jsem k němu hlavu a pomalu ji k němu přiblížila. Když jsem byla kousek od jeho ucha na chvíli se zastavila a pak hlasitě cvakla zuby.
“Takhle?“ zeptala jsem se nevinně, už opět v obvyklé vzdálenosti a s pohledem upřeným dopředu. Těžko jsem v sobě dusila smích, ale když se nedal, musela jsem zvednout laťku. Dělala jsem tohle někdy? Nemohla jsem si vzpomenout. Spíš ne. Třeba pro to to bylo tak… vzrušující. Jako balancování na okraji propasti. Ale na druhé straně byla hořící louka. Přejdu, nebo se překlopím na jednu nebo druhou stranu?
“Jo jasně,“ uchechtla jsem se. Samý legrácky. “To už bych spíš řekla, že ses ztratil a nemohl jsi najít cestu zpátky. A nebo nejzlobivější člen provedl něco, za co se musel schovat?“ zeptala jsem se s hraným soucitem. Umřel. To mu budu tak věřit. Vypadal opravdu hrozně, ale viděla jsem už spoustu takových vlků a ani jeden nevstal z mrtvých. Mrtví jsou mrtví. Zemřou, hnijí a pak nejsou.
Možná mě rozrušila i ta myšlenka na mrtvé. “Neříkej mi drahoušku,“ hrdelně jsem zavrčela. Ještě mě mohl říct, že to bude dobrý, on se o to postará a já se mám jen snažit, ať nezačnu brečet. “Tak pán má tušení,“ uštěpačně jsem ho papouškovala. “A je to to stejné tušení, které nás přivedlo sem za Životem? Nebo už je to druhé? Nebo třetí? Přicházejí k tobě tušení hodně často, Duncane?“ vyplivla jsem jeho jméno otráveně. Věděla jsem, že nejsem úplně fér. Že nejsem jenom já připoutaná k němu a on ke mně. A já to momentálně nedělám vůbec jednoduchý. Co jsem ale měla dělat? Přiznat se, že mám strach, že budeme připoutaní k sobě navždy a budeme se muset naučit takhle přežít? Že po pár dnech zjistí, jak jsem nudná a radši se vrhne do propasti, než aby se mnou prožil zbytek let svého života?
Štrádovala jsem si to kolem řeky, když jsem zaslechla jeho hlas. Chvíli jsem mlčela. Ne. Nechci. Jsem ráda, že po dlouhé době je tu někdo, s kým se bavím a komu moje přítomnost nevadí. Prosím, zůstaň se mnou. Nic takového jsem ale neřekla. Jak bych mohla? “Nemůžu se na to dočkat.“

→ Kraj světa

No do háje. Naše lehké laškování mě bavilo, ale nezamýšlela jsem se, co se stane, až v tom budeme pokračovat. I letmé zahlédnutí možného vývoje situace mě docela znervózňovalo. Vlci mě na rozdíl od vlčic nepřitahujou. Co budu dělat, až… Kdo ví co? Radši jsem an to ani nechtěla myslet, cítila jsem se trapně i sama před sebou, že v takových věcech totálně plavu. “Tak pán kamarády nevede?“ dostala jsem ze sebe docela křečovitě. Kde se ztratila ta údernost předchozích odpovědí?
Musela jsem se zase dát do kupy. Rozhodla jsem se rozehrát hru, kdo z nás nad tím druhým vyhraje a moje dosud neobjevená soutěživá stránka hlasitě křičela, že to my prohrát nesmíme. Nejdřív si to ale musela vyříkat s tou obvyklou, zdrženlivou stranou, která už zase fňukala v rohu a přemýšlela, co budem dělat, až se Duncan rozhodne zvýšit sázky. Z nějakého důvodu mě hrozně znechucovala. “Mmmm,“ zabroukala jsem pobaveně po jeho odpovědi na tulení. Zdálo se, že soutěživá stránka vyhrála a královsky se u toho baví. “Třeba je to trik, jak tě zakousnout,“ provokativně jsem zamávala ocasem a nedobrovolně se otřela o ten jeho. Radši jsem s ocasními manévry hned přestala.
Držet si ale rozumný odstup v této situaci bylo skoro nemožný. Nevěděla jsem, jak by to doopravdy mělo ve smečkách fungovat, ale ta jeho se nezdála být… v pořádku. “Dva měsíce? To nezní, že bys o svou smečku měl moc velký zájem,“ prohodila jsem. Byla taková doba v pořádku? Asi ne, že? Zajímalo by mě, jestli s tím souvisel i jeho neutěšený stav. “Jsi si jistý, že ta smečka pořád žije?“ dodala jsem znova pobaveně. Nijak zvlášť mi na ní nezáleželo, tak proč to zakrývat… I když tolik úmrtí znělo zajímavě. Možná by malá smečka nebyla hrozná.
Co mě ale znova naštvalo, byl jeho přístup k našemu cíli cesty. “Jak na špatnym hrobě?“ vyjela jsem na něj podrážděně. Vždyť jsi nás sem táhnul ty, ne? Říkal jsi, Život zná magie, Život nám pomůže. A najednou co? Změnil jsi názor? Nebo vysrabil? Nějak rychle, ne?“[/b] zavrčela jsem frustrovaně. “A kdo je proboha zase Amorek? Další magickej pošuk?“ Měla jsem toho už dost. I když se mi pomyšlení, že bychom se oddělili a Duncan by jen tak odešel, silně nelíbilo, nějak ve mně frustrace vybuchla. “Jak to vlastně můžeš vědět, chytráku? Jestli za to nakonec přece nemůžeš ty,“ probodla jsem ho zamračeným pohledem, ale už nekřičela. Taky, co se dalo dělat, že?
“Co já vím?“ zabručela jsem a vyrazila neurčitým směrem, podstatně rychleji, než předtím. Měla jsem mu chuť utéct, kdyby to šlo. Takhle jsem aspoň tlačila na okraj bariéry jako malou osobní pomstu na toho, kdo to způsobil. Tušila jsem, že až se uklidním, bude mě mrzet, že si to vylévám na Duncanovi, ale momentálně mi to bylo jedno. “Momentálně je to asi úplně fuk, jakým směrem půjdeme, ne? Každý je dobrý.“

→ Tenebraë

Čekala jsem, že si ze mě bude dělat dál srandu ohledně toho sežrání, ale naštěstí přestal. I tak jsem tušila, že budu muset něco brzo udělat, jinak získá vítězství pro sebe. A to bych přece nemohla dopustit. Už jsem po něm nenápadně očkem pokukovala, kde by mu sedla další jizva. Tvrdil, že se s holkami nepere, takže můj pokus o zakousnutí skončí fiaskem tak jako tak. Jak bych měla kousnout někoho, kdo se ani nebude bránit? Na druhou stranu, mohla by to být docela zábava.
Nadzvedla jsem obočí. Tyhle řeči o tom, že vlčicím neubližuje, mi k němu vůbec neseděly. Celé mi to smrdělo nějakou lišárnou. “Co ti vlci tak hrozného provedli?“ zeptala jsem se radši, abych jeho celý výlev nepřešla jen mlčením. Tiše jsem mlaskla. Nevěděla jsem, co si o něm myslet, ale to, že byl naprosto cizí, mě naplňovalo už dlouho nepoznanou odvahou. “Mmm… Hezký způsob smrti,“ zamrmlala jsem nepřítomně. “Hlavně když ten druhý je už mrtvý a ty se od mrtvoly nemůžeš odsunout,“ štěkavě jsem se zasmála. Ani nevím, proč jsem měla potřebu trochu zkazit atmosféru. Asi jsem si chtěla dokázat, že pořád neumím s nikým konverzovat.
Celou dobu jsem byla zvyklá, že si můžu jeho profil prohlížet, jak se mi chce a pro to mě tolik překvapilo, když jsme se najednou setkali pohledy. Úplně ve mně hrklo. “No… Já nevím. Možná chci a možná ne,“ odpověděla jsem tím úlisným tónem, když jsem se vzpamatovala. Všimla jsem si dobře? Povedlo se mi ho vyvést z míry? Tak to je jedno VELKÉ vítězství pro Lilith! zajásala jsem v duchu. Neudržela jsem se a i na tváři se mi rozlil široký úsměv. Tak tohle byla chuť vítězství? Moc se mi líbila.
Chvíli jsem se plavila na svém růžovém obláčku se zlatými obrubami, než padla řeč na Borůvku. To jsem se propadla o něco níž. Fakt, že na ni takhle zareagoval, mě zaujal. Už jsem se chtěla zeptat, čím si ta ubohá (mnou neznámá) smečka vysloužila takovou reakci, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi to za to nestojí. Nechtěla jsem se uvrtat do něčeho, z čeho bych se už těžko hrabala. V tomhle případě by totiž Duncan zůstal na povrchu, zatímco já bych se propadala stále hloub. “Oh, o tom rozhodně nepochybuju,“ uculila jsem se. “Jak ta tvoje vymřelá mírumilovná smečka snáší takovou…“ sjela jsem ho pohledem a znova se bavila tím, že se on na mě nedíval. “Osobnost?“ Potřebovala jsem další konverzaci. Cítila jsem se jako dítě, které poprvé objevilo, že mu něco jde a teď jsem se v tom pocitu vyloženě rochnila.
“No ale počkat,“ namítla jsem zamračeně. “Jak jako teď kam?“ probodla jsem ho pohledem. “Přišli jsme za Životem, aby nám pomohl z téhle… hrozné situace!“ Bylo až zvláštní, jak těžko mi přes rty šlo slovo hrozné. Jako kdybych tomu už ani trošku nevěřila. “Nejdeme náhodou za ním? HEJ! ŽIVOTE! KDE JSI?“ zakřičela jsem směrem ke kopečkům. Nehodlala jsem se jen tak vzdát, ale najednou jsem si nebyla jistá, kudy se k němu jde. Křik bude muset stačit.

← Tenebraë

“Těš se,“ mrkla jsem na něj a skoro zalitovala, že se na mě teď nedíval. Pozitiva ale stále převažovala negativa. A ostatně, nemohla jsem jen tak vzít zpátky svůj požadavek. Kdo ví, co by si domyslel, takové situaci bych se velmi ráda vyhnula. Stále ve mně ale hlodal malý červík, který pořád tiše, ale bez ustání pískal sežer ho! sežer ho! sežer ho!. Kdyby byly okolnosti jiné…
Dalším prohlášením mi vzal vítr z plachet. Skoro jsem překvapeně zastavila, povedlo se mi ale srovnat krok dřív, než ho bariéra mohla zastavit. Chvíli na to jsem toho trochu zalitovala, kdyby si nabil čumák, možná by mu to trochu srazilo hřebínek a já si mohla připsat další malé vítězství. Kdo ví, kdy jsem naši konverzaci proměnila v soutěž, kdo kolikrát dostane toho druhého. Jeo body jsem nepočítala, a tak jsem si mohla namlouvat, že se k němu už blížím. “To… je úctyhodné. Nečekala jsem, že od tebe něco takového uslyším. Skoro bych čekala, že vlčice po nocích shazuješ do propastí jen tak pro zábavu,“ zasmála jsem se. I teď byla noc. Ještě štěstí, že by spadnul taky.
“Může to být i malá díra, kde ty budeš zaseklý a já pomalu ale jistě umřu na povrchu hlady,“ odvětila jsem. “Nebo jestli chceš se tulit až do smrti v malé díře…“ odvážila jsem se laškovně dodat. Když jsem se nad tím zamyslela, nevěděla jsem, jestli by bylo horší umřít jako první a postupně Duncana umačkat k smrti, nebo by nejdřív pošel on a já bych umírala s vědomím, že ležím na jeho vychládající mrtvole. “Ale jestli to chceš zkusit a potkáme nějakou díru cestou, klidně to můžem zkusit,“ zasmála jsem se a přemýšlela, odkud ta všechna kuráž pochází. Skoro jsem se nepoznávala. “A nebo se můžeme společně vrhnout do té velké praskliny vedle Borůvkového lesa,“ bezmyšlenkovitě jsem navrhla a okamžitě ztuhla. Do háje. Do háje. Do háje. Celou dobu jsem se nezmiňovala o ničem, co jsem zažila a pak plácnu přesně tu věc, které jsem se snažila co nejvíc vyhnout. Zaťala jsem zuby. Vůbec jsem nevěděla, co bych udělala, kdyby to zjistil. Dělej, rychle! Vymysli nějakou výmluvu! křičela jsem na sebe, ale mozek jsem měla jako želé. Úplně mi zkratoval.
Znova na mě promluvil. Měla bych odpovědět, aby to nebylo nápadný. “Já taky smrt beru vážně,“ chabě jsem namítla, i když jsem věděla, že to asi není úplně pravda. To je fuk. “No páni,“ povedlo se mi relativně oklepat. “Vy se tam opravdu nenudíte. Vraždíte se aspoň mezi sebou? Nějaké melodramatické smečkové drama?“ dotírala jsem zvědavě. “Hm, lovit?“ ujistila jsem se. Můj poslední lov dopadl docela katastroficky. Asi jsem neuměla lovit tak dobře, jak sjem si myslela. “Pokud si myslíš, že se nebudeme tahat navzájem,“ pokrčila jsem rameny. “Taky bych si něco ráda dala,“ povzdechla jsem si. Prázdný žaludek mě už docela dlouho trápil, i když jsem pochybovala že dohromady něco kloudného ulovíme.

← Kopretinka

Byla jsem ráda, že se na mě nedívá, protože pak si nemohl všimnout můj samolibý úsměv, když se jen ohradil, ale nic dalšího neříkal. Skoro jsem si radostí poskočila nad tím malým vítězstvím. Sice první, ale i to je začátek. Cítila jsem, že pokud bych to dala najevo, nedal by mi už pokoj. “Teď? Prosím tě,“ zabroukala jsem. “Teď jsi na to připravený. To by nebyla taková zábava. A navíc, proč bych riskovala zranění, když to můžu udělat za pět, deset minut, když už to nebudeš čekat?“ opáčila jsem. Odmítala jsem se vzdát pocitu toho, že jsem na koni. Kdybych chtěla… Ah. Neměla jsem ani takové zábrany to udělat. Možná. Už to bylo dávno, co jsem jedla maso jiného vlka, ale už dávno nade mnou nebděl můj strážný anděl a třeba moje osamostatnění a postavení se za sebe samu znamenalo i tohle. Otřásla jsem se. Nevěděla jsem, jestli mě moje myšlenky znechucují nebo ne.
“To je fakt,“ přikývla jsem se a mírně se zakousla do jazyka. “Doufejme, že nespadneš do nějaké díry, odkud se nevyhrabeš,“ dodala jsem, abych udržela lehkost konverzace. Kdyby to začalo být znova vážnější, potřeba utéct by se znova vrátila. Byla jsem neskonale vděčná, že nerýpal do mojí chabé odpovědi. Asi Borůvku nezná, oddechla jsem si. Nebo alespoň nevěděl o mém vztahu k ní a to bohatě stačilo. “Nová…“ pronesla jsem slovo, jako kdybych ho ochutnávala na jazyku. “Dalo by se říct, že asi ano. Nikde moc dlouho nepobudu,“ poskytla jsem kryptickou odpověď a v duchu se zase smála. Stále jsem si nebyla jistá, co si o něm mám myslet. Jestli mu můžu důvěřovat. Jestli bychom mohli být… přátelé.
Zvědavě jsem naklonila hlavu a pohlédla mu do jednoho zlatého oka, když mluvil o svojí smečce. Fakt, že se na mě nedíval, usnadňoval případné trapné situace s navázáním nechtěného očního kontaktu. „Zrovna nám umřelo několik členu ve stejnou chvíli“ nemohlo být jen tak. Znělo to, že je za tím něco víc. Pobaveně jsem vyprskla. “No, myslím, že momentálně nejsem ve stavu, kdy bych zvládla nájezd, ale budu to mít na mysli, až se trochu najím. Díky, Duncane,“ řekla jsem s důrazem na jeho jméno. Kdo ví proč. Možná, abych mu oplatila to, že moje jméno už řekl dvakrát. A nebo pro to, že jsem ho ještě nahlas neřekla a byla zvědavá, jak to bude znít. “Co se stalo, že vám tolik členů zemřelo?“ nedalo mi to zeptat se. Až zpětně jsem si uvědomila, že i když jsem celou debatu držela žertovný tón, tohle mi ujelo možná až trochu vážně. Byla jsem ale zvědavá, jaká katastrofa to mohla způsobit. Snad ne další magický požár…

→ Narrské vršky

← Ohnivé jezero

Bylo to jako hádat se s malým dítětem, pořád opakoval jeden argument stále dokolečka, bez ohledu na to, co jsem říkala. A ten argument ještě ani nebyl dobrý. Měla jsem chuť se svalit do trávy a vykašlat se na jeho kecy, vykašlat se úplně na všechno a třeba se i klidně vsáknout do země. “Ty máš hodně rád pravdu, co?“ zaškaredila jsem se, abych mu aspoň trochu smázla ten samolibý výraz z obličeje. Ne že bych vůbec doufala v úspěch, ale nesnesla bych následující chvíle, kdybych ho nechala jen tak jednoduše vyhrát. Ani jsem si téměř neuvědomovala, kdy jsem se rozhodla, že ho chci porazit. V čemkoliv. Nejdůležitější bylo, aby se aspoň na chvíli přestal tak culit.
“Opravdu? Divím se, že jsi ještě naživu,“ odvětila jsem pobaveně. “V tomhle stavu to vypadá, že i slabý vánek tě roztahá po celý louce,“ klouzala jsem pohledem po jeho tmavém těle, které bylo opravdu v neutěšeném stavu. Jak by asi vypadal, když je při plné síle? unikla mi myšlenka. Radši jsem potřásla hlavou, abych ji zahnala. “Neboj se o mě. I kdyby se mi kufr zvedl, jediné, co bych vyzvrátila, by bylo tvoje maso. Řekla bych, že za risk to stojí,“ líně jsem pohodila hlavou, ale jedna moje část o tom začala reálně uvažovat. Bylo by to opravdu tak špatné, kdybych to udělala? Stejně měl docela na mále. “Myslíš, že kdybych sežrala kus z tebe, mohla bych se už pohybovat sama, nebo bych zůstala připoutaná ke zbytku tvých ostatků?“ ujelo mi zvědavě. Nechtěla jsem zacházet do takových podrobností a takhle se ztrapňovat, ale tahle provokativní nálada mi vyhovovala, necítila jsem se jako tupec, který marně hledá slova.
“Nejspíš jsem asi na psychopaty měla štěstí a moc jich nepotkala,“ odpověděla jsem s lehkostí a upřela zrak dopředu. Poznávala jsem to tu? Skoro se mi zdálo, že jsem tu nedávno byla. “Dobrá volba. Kdybys zakopnul a zůstal na zemi, nemohla bych se od tebe hnout,“ přikývla jsem pobaveně. Odkud se ta dobrá nálada vzala? Ještě před chvílí jsem panikařila, že si mě k sobě úchylný vlk přenesl k sobě, ale teď jsem skoro měla chuť se smát. Bylo docela smutný, že mi to způsobila delší přítomnost vlka, který byl ke mně připoután nedobrovolně. Potřebovala jsem až tohle, abych se necítila osaměle?
Až nepěkně to mnou trhlo, když se zeptal, kde je můj domov. Otázka znělo mdost pochybně, skoro, jako kdyby věděl. Neměla jsi mu říkat, jak se jmenuješ, blbko! nadával mi vnitřní hlas. Byl taky z Borůvky? Nebo ji znal? Poslal ho Blueberry? Srdce se mi znovu divoce rozbušilo. Vrátit se na území Borůvkové smečky bylo to poslední, co bych chtěla udělat. “Nikde,“ odpověděla jsem, když mi došlo, že až moc dlouho mlčím. Ale sakra, znělo to dost nepravdivě. Odkašlala jsem si. “Nikde a všude. Jsem tulák.“ Tak. Tohle znělo trochu upřímněji, ale stejně bylo až bolestivě očividné, že to nebyla celá pravda. Proklínala jsem svou neschopnost lhát.
Aspoň, že není z Borůvky. To bych už byla totálně v háji. “J… jaké je tvoje smečka?“ trapně jsem vykoktala, abych zakryla svůj předchozí šok. Třeba to byla jen náhoda, uklidňovala jsem se.

→ Tenebraë

← Osamělý strom

“Co s tím má společného barva očí?“ zamračila jsem se. “Každý má magii, ať má barevné oči nebo ne,“ namítla jsem větu, kterou jsem slýchala docela často. Takhle to bylo, ne? Nehodlala jsem se s ním dohadovat, kdo z nás dvou tu byl magičtější, protže všechny moje argumenty naprosto odignoroval. A to jsem si myslela, že byly docela chytrý. Pitomec, zabručela jsem v duchu. Fakt, že jsem neměla na výběr, jen jít s ním, mě doháněla k šílenství. Nechtěla jsem s ním trávit čas. Tak hrozně moc jsem NECHTĚLA. Mým instinktem bylo utéct, schovat se, nebo zůstat na místě a nechat ho odejít, ale ani jedna možnost nebyla možná, protože jeho pohublý ksicht by byl stále se mnou. Měla jsem co dělat, abych se neschoulila do brečícího klubíčka. Nelíbilo se mi, že jediná možná volba byla ta nejhorší.
Netušila jsem, jestli ze sebe blbečka dělal schválně, nebo jím byl. “Protože pro to nemáš důvod,“ zabrblala jsem s pohledem upnutým dopředu a pečlivě se snažila si udržet co největší vzdálenost od něj. Občas jsem pocítila tah pouta, když jsem se vzdálila až příliš. Ani nevím, proč jsem doufala, že bude chvilku mlčet. Spustil další pohádku o tom, jak se zjevně nemám ráda a další kecy. I když jsem ještě před chvilkou byla naštvaná a ublížená, ale jeho snahy o další provokaci mě rozesmály.
“Přesně jsi to uhodl. Celou dobu čekám, až pořádně otočíš hlavu do strany, abych se ti mohla vrhnout po krku,“ vesele jsem se zazubila. “Moc masa na tobě není, ale darovanému koni na zuby nekoukám.“ Bylo mi vcelku jedno, jak jsem vypadala, nespokojená jsem rozhodně nebyla. Sice ani spokojená, ale ne natolik, abych se kvůli tomu cítila špatně. Tyhle triky na ě nefungovaly a pocítila jsem díky tomu hrdost, že jsem nad ním vyzrála. I když jsem se vzteku snažila držet zuby nehty, po jeho chabých narážkách to začalo být podstatně těžší. Citlivé téma opustil a smích byl dobrým pomocníkem v zahánění nervozity. Stejně tohle co nejdřív skončí.
Zafrkala jsem. “Milej asi tak jako ostnatá větvička v zadku,“ přetočila jsem oči v sloup a raději se rozhlédla kolem. Kde jsme to vůbec byli? Pokud mě sem nepřenesl on, tak kdo? Na zátylku mě mrazilo, když mě napadlo, že by to mohla být Smrt. Mstila se mi za to, co se stalo v Borůvce? Nebo to byla Wizku? Byla jsem tak zabraná do myšlenek o katastrofických událostech, že mě jeho další slova zastihla nepřipravenou. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on stále zíral před sebe. Chvíli jsem mlčela. Mohla bych být dál nepříjemná a zachovat si jakous takous tvář, nebo začít znova a hůř. Z nějakého důvodu mě to děsilo. “Myslím, že je lepší se dívat tam, kam šlapeš,“ vyjelo mi nakonec z úst a já si nadávala, že zním jako kráva. “Jsem Lilith,“ dodala jsem po chvíli smířlivě. Co jsem mu k tomu měla víc říct? Měla jsem strach ze chvíle, kdy se pokusí o normální rozhovor a doopravdy zjistí, že jsem absolutně nudná a nezajímavá a až tohle brzo skončí, ani se neohlédne.

→ Kopretinka

Chtěla jsem hned něco rozpačitě odvětit, ale byla pravda, že jsem se technicky vzato přenesla já. Jenže já za to nemohla. Ani to neumím. “Vypadám snad, že magii nějak ovládám?“ zafrkala jsem defensivně. Modré oči jsem měla – to jo, ale nebýt jiných vlků, ani nevím, že je to voda. “Jak mám vědět, že nelžeš?“ pokusila jsem se o další, chabý útok, ale nepřišlo mi, že tahle debata má kloudný výsledek. Ani jeden z nás nechtěl přiznat, že to má na svědomí a zdálo se mi, že jen trapně házím hrách o stěnu bez kloudného výsledku. Radši jsem už dál zmlkla a utnula další argumenty, které se mi draly na jazyk. Ostatně, všechny vyznívaly dost stejně.
Nemohla jsem si ale pomoct, jeho žlutý pohled byl fakt znervozňující. Co když se na něco opravdu chytá? “Čumíš!“ odsekla jsem jako malé vlče hrající si na hru „ale jojo“ a „ale nene“. Proč jsem se cítila jako pubertální holka, která neví, jak se bránit? Už jsem přece nebyla takové pískle. “Vždyť máš tři ostatní strany, na které čučet můžeš, jak se ti zachce,“ namítla jsem. Ani jednomu nebyla tahle situace zjevně příjemná a jeho pozorování tomu moc nepomáhalo.
Když se skoro rozesmál z mých slov, naštvaně jsem zaťala zuby. “Jak mám asi vědět, jaký jsi? V jednu chvíli jsem někde, ve druhou jinde a najednou se nemůžu hnout od týpka, který vypadá, že držel hladovku celou zimu! Co si o tom mám myslet?“ vyštěkla jsem s novou vervou a ignorovala fakt, že já velkou část zimy prospala a zbytek doby se neúspěšně honila za potravou. Taky jsem byla tak trochu kostřička potažená kůží. To, jak se mnou zacházel, jako kdybych byla naprostá nanynka, mě ale uráželo.
Ještě horší ale bylo, když se mi začal i posmívat za to, že se považuju za tak důležitou, že by o mě okem zavadil, kdyby měl na výběr. Někdy v téhle době jsem už začala upouštět od přesvědčení, že za tuhle situaci může on. Zasáhl hodně citlivé místečko a já si an neuvědomila, že jsem začala vrčet. “Popravdě? Jo. Hrozně se těšim, až začneš bulet. Pak bude třeba den hezčí,“ štěkala jsem nevybíravě hnusná slova. Možná bych dokázala přijmout fakt, že si mě k sobě připoutal, ale pak tuhle představu shodit tím, že jsem naprosté nic, o které by ani nezavadil pohledem, bylo příliš. Otevíralo t až moc starých ran a chvíli jsem měla co dělat, abych nezačala brečet. To se mi ale nakonec povedlo proměnit ve vztek.
V jednu chvíli jsem mu měla chuť vzdorovitě odseknout, že s ním nikam nejdu, zůstanu tady sedět a on si může klidně škubout. Jenže to by nic nevyřešilo, protože si mohl škubnout jen vedle mě a já bych zůstala sedět u jeho mrtvoly, dokud bych taky neumřela hlady. To by netrvalo moc dlouho. Prudce jsem se postavila na nohy a skoro ho předehnala. “Dobře. Jdeme. A věř mi, budu skákat radostí, až nebudu muset dýchat vzduch s tebou,“ zavrčela a cítila se tak trošku hrdá, že se mi povedlo vymyslet tak údernou urážku.

→ Ohnivé jezero

“No… tak co jinýho si mám myslet, když najednou puf, objevím se u tebe, jsme v mlze, a ještě se od tebe nemůžu hnout!“ vyjekla jsem a znělo to už spíš vyděšeně než naštvaně. To se mi nelíbio, chtěla jsem se dál tvářit drsně a naštvaně a ne jako vyděšená pipka. Kdybych od něj chtěla utéct, nepovede se mi to, došlo mi hrůzou, když jsem se doopravdy chtěla vrhnout druhým směrem. Ani o píď. Ani o píď jsem se nehnula.
Když si začal huhlat pod nosem o přitahování holek a harému, chvíli jsem na něj tupě zírala. Nejspíš ta slova myslel jen pro sebe, ale byli jsme u sebe tak blízko, že bych je přeslechla, ledaže bych byla hluchá. Nejdřív jsem je jen slyšela a nerozuměla významu, pak mi došel i ten. Na chvíli mi sklaplo. O čem to blábolil? Octla jsem se v pasti nějakého sexuálního predátora? Hlavou se mi honily nejrůznější katastrofické scénáře, zatímco on na mě začal čučet.
“Můžeš na mě přestat zírat?“ ošila jsem se. Úchylák neúchylák, cítila jsem se až moc vědoma svého pohublého stavu. I když on na tom by snad ještě hůř. “Kecy,“ zamračila jsem se na něj. Už jsem snad znova chytila tu správnou zlostnou slinu, abych mu ukázala, že se ho rozhodně nebojím. “Proč bych ti měla věřit? Všechno ukazuje na to, že jsi mě sem přivolal ty a pak… k sobě… připoutal,“ vykoktala jsem za sebe značně rozpačitěji, než jsem měla v úmyslu. Nedokázala jsem přijít ne způsob, jak říct pasáž “připoutal sis mě k sobě“ tak, aby to neznělo eroticky. Bylo to fakt divný a dost, že jsem v hlavě měla deset tisíc variant, jak mě znásilní, zabije, sežere nebo všechno dohromady v různém pořadí. Radši jsem spěšně odvrátila pohled a doufala, že to vypadalo spíš zhnuseně, že se na něj už nemůžu dívat.
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem pocítila jemný tah. Chtěl někam odejít a mě odtáhnout taky? Ani omylem. Zůstala jsem zatvrzele sedět na místě, zatímco mě obcházel kolem dokola. Nepříjemně mě z toho mrazilo. Když tah přestal, pomalu jsem na něj otočila hlavu. Zíral na mě. Zamračila jsem se a nepřestala, dokud zrak neodvrátil. Hned na to mě ale pára upustila, zůstali jsme v tichu, kterému jsem nemohla utéct, spoutaní kdo ví kým, nejspíš jím, ale to nic neubíralo na trapnosti situace. Nevěděla jsem, jestli se víc bojím, nebo cítím jako blbka.

← superrychlým turbo teleportem z Kopců Tary

Jojo, sladká panika. Tak moc mi bušilo srdce, že jsem si ani neuvědomila, že se děje i něco jiného. Myslela jsem, že to je trochu divný panický záchvat. Až ve chvíli, kdy se mi začal rozplývat i svět před očima, začala jsem mít tušení, že to asi nebude tak jednoduchý. V této zemi nikdy nebylo nic jednoduchý. Mojí další myšlenkou bylo, že mě Wizku uřkla. Kdo ví, jakou šílenou magii má a třeba umírám.
V následujícím okamžiku jsem ale zmizela. Nebo spíš, všechno kolem mě zmizelo. Wizku, Kaya, další vlci a dokonce i spící Evelyn. Nestihla jsem ji ani pozdravit, projelo mi myslí. Ohlušující prásknutí mě silně zabolelo v hlavě a najednou jsem tvrdě a s heknutím dopadla na zem. Než jsem se měla čas vzpamatovat, nějaká síla mě postavila na nohy. Nedobrovolně jsem se potácela neznámým směrem a mžourala po okolí. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že už vlastně vidím, ale zírám do husté, bílé mlhy.
Otočila jsem hlavu směrem, který mi byl předurčen a tam byl vlk. Tmavě hnědý, skoro až černý a vypadal skoro jako chodící mrtvola. Už by mu stačilo odběhnout do bažin, potrhat se na pár místech a myslela bych, že je to další nemrtvý. Tenhle ale očividně živý byl. Zatím. “Přestaň s tím!“ vyštěkla jsem na něj a chvíli potom jsem se doopravdy zastavila. Byla jsem ještě trochu roztřesená ze setkání s Wizku a fakt, že si mě nějaký úchylák přitáhl k sobě kdovíkam do mlhy, tomu moc nepomáhala. Chvíli jsem ho probodávala pohledem, přemýšlela, co říct, než jsem se rozhodla, že nic není potřeba.
Otočila jsem se na patě, udělala krok a… nešlo to. Nemohla jsem se pohnout ani o píď. Vztekle jsem se otočila. “Tak to pěkně děkuju! Hned mě pusť, slyšíš?“ zavrčela jsem a snažila se, aby mi panika neprosakovala do hlasu. Asi se mi to úplně nepodařilo.

← Kiërb přes Ještěří lučinu

Doběhla jsem znova na místo, kde jsem opustila tu neznámou vlčici. Je v pořádku? projelo mi hlavou. Vlastně ne, nezajímalo mě ani tak, jestli je v pohodě, ale to, co zažila. Občas bych chtěla chodit v botách někoho cizího a zažít svět z jeho pohledu. Protože nikdo cizí nemá takovou smůlu, že? Měla jsem to tušit. Sakra, jak já to měla tušit. Jasně, že sladká vůně masíčka táhnoucí se na sto honů nemohla být opravdová. Zase je v tom ta magie, zavrčela jsem znechuceně.
Jenže… Ani po tom procitnutí jsem neodkázala svoje nohy ovládat. Stále mě to táhlo dál, na nějaké konkrétní místo. Už z dálky se mi zdálo, že někoho vidím. Skupinku vlků, postávajících kolem místa, v jehož středu… nebylo nic. Vůbec nic. A přece mě to tam táhlo taky. Nejdřív jsem zpozorovala svou zachránkyni. “Kayo,“ pozdravila jsem jí. Skoro jsem ani nevěřila, že ji znova uvidím, občas se mi zdálo, že se mi o ní jen zdálo. Skoro jsem l ní vykročila, abych jí ukázala, že už je mi líp. Že žiju, ačkoliv to stále není moc velká zábava, ale už neumírám. Jak se takové věci formulují?
Koutkem oka jsem ale taky zahlédla Evelyn, svojí spolubojovnici. Zrovna to vypadalo,že spí. Na takovém místě. Jemně jsem se pousmála a s překvapením zjistila, že se tu cítím docela příjemně. Dokonce tak moc, že jsem chvíli nepokrytě zírala na vlčici s… křídly. Z nějakého důvodu se mi zdála povědomá, ale nedokázala jsem si vzpomenout, odkud. Všechny příjemné pocity ale zmizely, když jsem uviděla ji. Wizku.. Rázem se mi krev změnila v hutný sirup, který se přestal pohybovat a proměnil moje končetiny na nefungující pahýly. Nemohla jsem z ní odtrhnout zrak, zatmívalo se mi před očima a hlava se mi motala v divokých osmičkách. Jen čirou silou vůle jsem přesunula zrak na jiné věci, ale ztuhlost odehnat nedokázala. Jen jsem tiše stála a doufala, že nikdo neslyší, jak mi srdce silně bije a pokouší se o mě panika. Měla jsem chuť utéct. Zase.

← Močály přes Vřesový palouk

A byla jsem zase tu. U řeky, kde jsme s Rez lovily, ač dost neúspěšně. Ještě že jsme objevily tu mršinu. Stále jsem nedokázala uvěřit tomu štěstí. Na durhou stranu, nejspíš jsem si ho vyplýtvala na rok dopředu, zafrflala jsem v duchu. Ani jsem nevěděla, proč se ženu za vůní masa, které nejspíš už někdo odtáhl. Pro to se k tomu pachu nemůžu přiblížit?
Díky té myšlence jsem se skoro zastavila a vyrazila jiným směrem. Třeba jít do té smečky, která mě v zimě přijala. Tohle bylo asi taky štěstí. Tak buď jsem si ho vyplývala na sarka dlouho dopředu anebo možná nemám takovou smůlu, jakou si myslím, že mám? To byla zajímavá myšlenka. Díky ní jsem možná i pak dokonce měla šanci se k té mrtvole dostat. Za zkoušku nic nedám, povzbudila jsem se ke klusu, protože tak rychle utíkat jsem už nemohla. “Ale do háje, pokud tam nic nebude, nejspíš budu muset žrát kořeny,“ zanadávala jsem a vyrazila od řeky pryč. Byla jsem aspoň ráda, že se naše řeka stala jakýmsi záchytným bodem, ke kterému jsem se neustále vracela a mohla jsem se od něj odpíchnout. Vždy se k tobě vrátím. Vždy, slíbila jsem řece, u které bych chtěla jednou zemřít a vyrazila dál za lákavým pachem.

→ Kopce Tary přes Ještěří lučinu

← Kopetinová louka přes Tenebrae

Vůně mě dovedla na místo, ze kterého se mi obracel žaludek snad ještě víc než z Borůvky. Skoro. Ne úplně, protože, jak jsem si po pár chvílích paniky uvědomila, tohle nebyly tamty bažiny. Musely být ale blízko. Tohle byly jen… Močály. Taková mladší m=ně schopná sestřička ohromného monstra. Stejně jsem tu nechtěla trávit moc času. Pořád jsem závodila s neznámými soupeři o místo u masa. Vždy se mi zdálo, že už za každým stromem ten pach musí být, ale zatím se neobjevil. Musel už ale být blízko. To jediné mě donutilo pokračovat močálovým terénem, který mi byl silně proti srsti.
Byl to risk, který jsem byla ochotná podstoupit, protože pokud bych měla lovit teď, naprosto zesláblá, nejspíš bych to nezvládla. O tom jsme se už přece přesvědčili, dodala jsem kysele. I když tomto nebyla výhradně moje chyba, neměla jsem vládu nad dalšími třemi tupci, kteří to všechno zkazili. Jo, oni to všechno zkazili, zopakovala jsem si sama v duchu, abych trochu ulevila svému svědomí, ale moc se to nepovedlo. Nedokázala jsems e přesvědčit, že jsem v tom byla úplně nevinně. Ne že by se mi to vůbec někdy povedlo.

→ Kiërb přes Vřesový palouk