Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Mahtaë severe

Musela jsem dost přidat do kroku, abych Duncanovi stíhala. I když jsme už nebyli ve vláčku, blízkost byla větší než kdy dřív. Trochu nepříjemně jsem se ošila. Stále jsem nedokázala najít pevnou půdu pod nohama, rozhodně ne tak stabilní jako předtím. Už i to, že jsem nad ním stála, plná sebevědomí, se zdálo jako vzdálená fantasie. Když se navíc za námi ozval hrom, přidala jsem do kroku, aniž bych potřebovala být poháněna. Zhluboka jsem se nadechla. Potřebovala jsem se uklidnit a vrátit se zpátky ke svému sebevědomému já.
“Jakej jsi?“ stočila jsem k němu pohled s malým úsměvem. “Já ti nevím, ale mám dojem, že jsem většinu práce odvedla já,“ zašklebila jsem se na něj. Ah, tady bylo to sebevědomí. “Nebýt mě, vlče by si stěžovalo, že nás nechce a tatík by s ním odešel,“ odfrkla jsem si. “Ale umíš dobře tahat ocasem,“ mrkla jsem na něj, abych mu přiznala aspoň něco. Přidala jsem do kroku, abych ze sebe otřásla poslední zbytky mravenčení.
“To bys měl,“ znova jsem na něj laškovně mrkla. Lepší, když si myslí, že jsem to zahrála, než kdyby pochopil, že to celé byl jen záchvat z mých vlastních chyb. Kdyby to věděl, nenechal by mě na to do konce života zapomenout. A taky bych už v jeho očích nebyla tak… Dobrá lhářka? Komplic? Kdo ví, za koho měl, ale každopádně se mi ten pocit líbil. Nechtěla jsem o něj přijít. O pocit ani o Duncana. “Ještě teď vymyslet, jak oblafnout toho, kdo nás spojil, co?“ zasmála jsem se, ale znělo to nějak podivně hořce.
U tohohle jezera jsem byla nedávno. Tehdy jsem zírala na stín lesa, který se rozkládal nedaleko a i teď jsem cítila na sobě jeho pohled. Jako kdyby mě ty ohořelé stromy pozorovaly. Neměla bych být tak blízko, mimoděk jsem se otřásla. Ještě štěstí, že se Duncan nechtěl stavit za svou kamarádkou Wizku. “Z toho pidi ocásku, nebo z tvojí rady, že na to poletí holky?“ rýpla jsem si pobaveně. “Mě by se teda tak kratičký ocásek na vlkovi nelíbil.“

→ Aina

Stále se mi motala hlava, když to malé škvrně, které vlastně nebylo až tak malé, přišlo ke mně a natáhlo pracku. Než jsem vůbec stihla ten vjem pořádně zpracovat, znova jsem oslepla a uniklo mi tiché zakňučení. Ještě se mi nepovedlo ani zpracovat chvíli před tím a najednou tohle. Panika začala opět rychle nabývat na síle, než jsem slyšela křičení toho pochroumaného vlka. Čista a jasně. “D… Duncane?“ pípla jsem tiše a dost vyděšeně první věc, která mi přišla na rozum.
Ve stejnou chvíli jako záře znova pohasla, najednou tah na krku přestal a já se poprvé po dlouhé době nadechla. Nestihla jsem ale ani ten vzduch vydechnout, když jsem pocítila známý tah a po pár vteřinách ucítila i Duncana těsně vedle sebe. Jeho hlasité sebevědomé vykecávání mi pomohlo se konečně pořádně dostat zpátky do reality. Díky bohu za ty jeho řeči, vděčně jsem si pomyslela, ale to už na nás začal řvát tatík toho malého. Pohledem jsem ho následovala až k prckovi. “Ó ne,“ hlesla jsem s vykuleným pohledem. Co se tomu prckovi stalo?
Otočila jsem se na Duncana, pak na jeho ocas a zpátky na to vlče. A sakra. Za to jsme mohli my, že? No do háje… Můj společník se naštěstí dal do vysvětlování. To se vsákne? nevěřícně jsem se na něj otočila. Poslušně jsem vyrazila pozadu s ním; i kdybychom nebyli spojení, nechtěla bych na tom místě zůstat ani na chvilku. “My… Se omlouváme. Až přijdeme na to, kdo za to může, dáme vám vědět!“ křikla jsem za nimi ještě omluvně.
Nevím, čí kecy byly horší. Duncanovy randící rady, nebo „dáme vám vědět, kdo vám takhle zmrzačil synka“? “Proboha,“ hlesla jsem směrem k Duncanovi, stále zavalená vším, co se za tak krátkou chvíli stalo. Strávili jsme u nich celou noc.

→ VVJ

Už jsem si pomalu ani nebyla jistá, co se tu děje. Nebo co se děje se mnou. Ještě před chvílí jsem se snažila fňukat aspoň trochu přesvědčivě, ale nikoho bych tím nejspíš nepřesvědčila, ale pak jsem měla ten naprosto geniální nápad ponořit se do svých minulých hříchů, křivd a celkově traumat. To, že byla tma, situaci taky moc nepomáhalo. Moje tělo se jaksi rozhodlo, že vypoví všechny smlouvy o poslouchání a začalo se třást.
Co se to děje? snažila jsem si pomyslet, ale ani ta myšlenka nebyla dostatečně ostrá, abych ji pochopila. Všechno se najednou rozbilo a roztříštilo na malinké kousíčky, které se rozletěly do všech stran. Objevila se obrovská ledová vlna, která mě smetla a před očima se mi zatmělo. Spíš jen instinktivně jsem tušila, že sípavě dýchám, možná to bylo to toho breku? Netušila jsem.
Neměla jsem sebemenší tušení, co se stane, když znova povolím stavidla všech věcí, které jsem v poslední době dokázala zvládat. Úplné vypnutí. Ztratila jsem pojem o tom, kde jsem, pod kůži mi lezla armáda mravenců s nožičkami ostrými jako jehly. Co se to dělo? Proč jsem najednou nic neviděla? Panikařila jsem. Dunění v uších přehlušilo veškeré zbytky hlasů, které jsem ještě byla schopna jakž takž vnímat a ponořila jsem se do úplného zatmění. V jednu chvíli jsem úplně zapomněla na Duncana a na to, že mám k němu stále přilepený krk.
Lilith. Lilith! Lilith! slyšela jsem hlas volat něčí jméno. Něčí jméno? To jméno bylo moje. Do háje, tak se vzpamatuj, řekl mi ten hlas, protože ten hlas jsem byla já. Uklidni se, nic se neděje, zhluboka dýchej, opakovala jsem si, zatímco panika, která před chvílí úplně pohltila všechny smysly postupně ustupovala. Pomalu jsem zamrkala. Před očima mi létaly černé fleky, ale už jsem věděla, kde jsem. Do háje. Cítila jsem se, jako kdybych byla napůl ve snu a napl bdělá, ne úplně mimo, ale ne natolik přítomná, abych věděla, jak dlouho jsem nevnímala. Dobrá zpráva byla, že jsem se už netřásla a stále stála na nohou. Dobrý, to je dobrý… snažila jsem se uklidnit, kousek po kousku.

// Moc se omlouvám, za tenhle totální mess, nějak mi to ujelo

Znova jsem zakníkala, když se na mě Duncan utrhl. Měla jsem co dělat, abych nespustila monolog ‚ach, já ubohá, co se mnou teď bude‘, protože jsem tušila, že to je asi ta poslední věc, která by je přesvědčila o tom, že trpím. Pro jistotu jsem taky klopýtla a skoro si opravdu namlátila, kdyby mě Duncan znova nepotáhnul dopředu. Hekla jsem tedy a s námahou se nadzvedla. “Prosím, pomozte mi,“ ochraptěle jsem znova pípla, i když jsme ještě od nich byli tak moc daleko, že mě nejspíš neslyšeli. Snažila jsem se v sobě najít tolik zoufalosti, abych je dokázala přesvědčit, že jsem fakt na pokraji zhroucení, i když jsem se v posledních pár hodinách začínala docela bavit.
Pořád mi ale můj život dopřával dostatek materiálu pro pěknou depku. Myslela jsem na to, jak jsem nechtěla do smečky, ale kvůli Makadimu, kterého jsem nakonec nechala samotného a kdo ví, jak se teď má. Sevřelo se mi srdce. Myslela jsem na to, jak jsem utíkala a skoro v tom propadeném lese umřela. Šlo umřít na žal? Myslela jsem si, že ne, ale ještě i teď jsem z toho dostávala takový třas, že jsem se divila, že jsem vlastně byla překvapená, že jsem přežila. Sten, který ze mě nakonec vyšel, byl až překvapivě upřímný. Jsem kráva.
Z myšlenek mě až probudilo další škubnutí ocasu a náhle jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Do háje. “J…já myslím, že to už nevydržím,“ hlesla jsem a zvedla uslzený pohled k těm dvěma. Perfektní předstírání. Kdyby to nebyla pravda. Stačilo si jen vzpomenout, jak mizerně na tom jsem. “Já už to vážně nevydržím. Prosím. Potřebuju se od něj odpoutat, jinak to už opravdu nepřežiju,“ naříkala jsem a slzy mi začaly téct po tvářích. Byla jsem fakt odporné stvoření a Duncan se rozhodně mýlil, když říkal, že je větší zmetek z nás dvou. Opustil už někoho, kdo na něm byl naprosto závislý? “Pokud byste jen mě od něj odtrhli a už ukončili moje trápení, já už to opravdu nezvládnu,“ šeptla jsem upřímně, ale nemyslela na Duncana, ale mojí vinu.

← Úzká rokle

To, že pořád mluvil o umírání, mi začínalo být divné. Ne, začínalo to být zvláštní už před nějakou dobou, kdy mě poprvé zalechtalo podvědomí, že tu něco nehraje. Nejdřív jsem to jen přecházela, zařadila jsem to mezi jeho další řeči, ale opakoval to tolikrát, až to vtipné přestalo být už před nějakou dobou. “Um, Duncane?“ ozvala jsem se chraplavě, ale nejspíš tak tiše, že mě ani neslyšel. Možná to bylo jen dobře. Jak bych se ho na to asi chtěla zeptat? Později, usmyslela jsem si.
“Mmmm,“ zamručela jsem. “Snad tě nezklamu,“ prohodila jsem vesele, ale v duchu se už trochu obávala, jak to dopadne. Jestli to podělám, nenechá mě to zapomenout. Na další myslenku jsem ale pokývala hlavou. “To je pochopitelný. Nemůžeš přece dát vlčicím najevo, že jsi slabko, ještě by si z tebe chudáčka udělala rohožku,“ zachechtala jsem se při představě svého společníka, jak trpí pod železnou tlapou nějaké vlčice. Podpantoflák.
“Co? Proč?“ zeptala jsem se zmateně, když najednou změnil směr. Otočil se tak prudce, že jsem před něj nic neviděla a pak jsem už hlavu nedokázala otočit díky něčí oháňce. Když ale zmerčil naši oběť, vyklonila jsem se, abych uviděla… Vlka. Sakra. “A já doufala v nějakou vlčici,“ povzdechla jsem si zklamaně, ale uvnitř jsem cítila podivnou úlevu, že to vlčice nebyla. Divný.
Musela jsem se dostat do role a to hodně rychle. Když se mnou škubnul, vydala jsem ze sebe zoufalé vykviknutí, za které bych si jindy pleskla, ale teď to doplnila ještě bolestným vzdechem. “Proboha,“ zamumlala jsem, zčásti zoufale, jako ta nebohá květinka, kterou jsem se snažila hrát a z druhé části jako prostě Lilith. Která byla sebou naprosto znechucená, ale nemá jinou možnost, takže je vlastně taky zoufalá. Skvělý. Ještě jsem vydala podivný bublavý vzlyk a zoufale pohlédla směrem k těm dvěma, ke kterým jsme se blížili. “Po… pomoc!“ kvíkla jsem jejich směrem. Přehrávala jsem? Dělala jsem to až málo? Vůbec jsem to nedokázala odhadnout. Duncan ale říkal, ať volám o pomoc, tak to snad nebyla až taková hrůza. “Prosím vás, pomožte mi od něj!“ přidala jsem k tomu zoufalství ještě kus nechuti. “Já už to nevydržím! v půlce chabého výkřiku se mi dokonce zlomil hlas, to bylo dobře že?

← Stepní pláň

Docela mě překvapovalo, že jsem si pomalu začínala na náš vláček zvykat. I když jsem za Duncanem musela chodit jako na provázku, netahal mě žádnými nepříjemnými místy, ale měli jsme docela příjemnou procházku. Až na tu chvíli, kdy se převalil na záda, to jsem pořád nevěděla, co se dělo. Měla jsem mu radši ukousnout ten druhý ocas, brblala si v duchu ta část mého já, která byla překvapivě odvážná a drzá. Nechtěla jsem ji umlčovat jako ten druhý hlas, protože jsem se s ní cítila, jako kdybych měla křídla. Pousmála jsem se. Nikdy bych neřekla, že mi křídla narostou, když budu k někomu těsně připoutaná.
Pozorně jsem vyslechla jeho názor na moje šílené návrhy. Kupodivu se mu asi líbily. “Ojoj,“ uchechtla jsem se. “Doufám, že to umíš aspoň hrát, když už o sobě vykládáš takový věci, ale žádný zlý vlk nejsi,“ dovolila jsem si ještě trochu rýpnout, ale jaksi to prohlášení nemělo žádné ostré hrany a znělo spíš jako kompliment. “Pokusím se zahrát tak dobrou dámu v nesnázích, jak to jen bude možné,“ slíbila jsem mu a už začala přemýšlet o scénářích, které by mohly nastat. Nemohla jsem přece zničit společnou srandu.
“Jemnej a pozornej?“ zakřenila jsem se a chtěla mu odporovat. Na druhou stranu, doteď na mě skoro vůbec zlý nebyl, kromě ošklivých pohledů a pár slov, které jsem ale spíš vyprovokovala já. “Pokud to bude nějaká hezká vlčice, dej mi znamení, udělám z tebe takového šikanovaného chudáčka, že se ta chudinka bude chtít roztrhnout, jen aby pomohla švarnému mládenci z nesnází,“ ušklíbla jsem se.
Dokázal by nám někdo pomoct? Sami jsme to nedokázali a nedokázala jsem si představit, že by to někdo silou udělal. Možná magií. Tou jsme zjevně oba dva moc nevládli. Nechci, abychom se rozpojili, proletělo mi hlavou a ani mě to moc nepřekvapilo, o tom jsem okrajově přemýšlela celou dobu. Zabodla jsem zase pohled na jeho tmavý zadek a zaměřila se na malý trs světlejších chloupků, o kterých nejspíš ani sám nevěděl. Tyhle světlé chlupy mi budou chybět, řekla jsem si a myslela na majitele chlupů.

→ Mahtaë sever

← Kamenné pole

Opět jsme mlčeli, ale tentokrát to bylo v příjemné atmosféře. Tak trochu. Byla poněkud rozpačitá, možná i zdrženlivá, ale rozhodně jsem se minimálně já necítila na dně. Měla jsem o čem přemýšlet. Nitro jsem měla stále rozvibrované z událostí, které se staly na tom kamenném poli, které jsme už opustili a v pomalém tempu vláček Duncan-Lilith zase jel do další destinace. V takovém bodě jsem to v žádném případě nemohla vzdát. Ucouvnout o krok zpět ani nešlo a dlouhodobé stání na místě nepřipadalo v úvahu. Co se mi tak může stát? Proč se pořád bojím?
Z myšlenek mě vytrhl Duncanův hlas. “Škoda,“ povzdechla jsem si, jen aby se neřeklo. Ko by to byl býval řekl, že mě trýznění jednoho ubohého pohublého samečka bude taková zábava. Zakřenila jsem se na jeho tmavý zadek. Nastražila jsem uši, když se se nadechl, aby něco řekl. Nádech byl hluboký, tohle bude opravdu zajímavé.
A taky že bylo. Po konci proslovu jsem pobaveně vyprskla smíchy. Nejspíš bych morálně měla s takovým zacházením nesouhlasit, ale já nikomu žijícímu v téhle zpropadené díře nic nedlužila. Možná tak Rez. A Makadimu, dodal zrádný tichá hlásek, ale ten jsem zase rychle zapudila. Hlavním bodem bylo, že jsem neměla žádný důvod, proč nedonutit různými prostředky nějakého vlka ke spolupráci. “To zní jako dobrý plán,“ souhlasila jsem vesele. “Jak si to donucení představuješ? Budeš hrát chudáčka, který se potřebuje odpojit od hrozné násilnické vlčice? Nebo mám být ubohá křehotinka, kterou si zlý vlk vede do svého doupěte pro vlastní potěšení?“ vymýšlela jsem si a hrozně se toho bavila. Tak tohle byl pocit volnosti a nepodřizování se nikomu a ničemu?

→ Úzká rokle

Stála jsem nad ním a stále se cítila jako na nejvyšší hoře světa. Vítězný pocit, zastřený podivnou , hutnou, bílou mlhou, která stále obepínala moje tělo a zastírala mysl. I když prakticky řekl, že už by se nejradši viděl co nejdál ode mě, jen jsem se ušklíbla. Nejspíš by mě to mělo trápit a měla jsem se vztekat, být uražená, ale… nic z toho jsem necítila. Pořád jsem si hověla na obláčku, ze kterého jsem shlížela na něj dolů. Opojení jakési podivné moci se ale začínalo rozpouštět a já se začínala vracet do reality. Pomalu.
Jeho další poznámka byla už typicky Duncanovská. Odmítala jsem se nechat vyvést z míry a znova jsem se ušklíbla. “Víš, že nabídka na zbavení ocasu stále platí,“ řekla jsem pobaveně už jen tak ze zvyku. Abych aspoň měla co říct. Abych najednou nestála jako blbá puťka, která neví, co by kvákla. Protož co jiného jsem bez své kuráže a drzých poznámek byla? Přemítala jsem, jestli se on taky schovával za kecy, nebo prostě takový byl. Pokud platilo to druhé, byl opravdu fascinující, ale zároveň kdo ví, jestli bych si s ním doopravdy dokázala rozumět.
Všechno, co se dělo před chvílí bylo ale pryč. Atmosféra, pohledy do očí i mlha. Nevěděla jsem, jestli toho lituju, nebo ne, ale žaludek se mi svíral při pomyšlení na to, co se bude dít pak. Zvedla jsem k němu zrak, když mi slíbil, až se vysvobodí, uvidím… Tak pro to se mi sevřel žaludek? Měla jsem z toho strach. Co jsem to zase spískala? Co udělám, až se opravdu rozpojíme? Nepanikařila jsem. Rozhodně jsem nepanikařila. Nechtěla jsem se svojíj nově nabité odvahy vzdát, ale jen při pomyšleni na to, co by se mohlo dít, mě opouštěla.
Když vyrazil opět nějakým směrem, neodporovala jsem mu a mlčky ho následovala, ačkoliv jsem měla pocit, že nějaká kousavá poznámka by nejspíš přišla vhod. Neměla jsem na to ale sílu, fyzickou i psychickou. Potřebovala jsem se vzpamatovat, co se stalo na kamenném poli, které jsme opouštěli a připravit se na to, co bude následovat.

→ Stepní pláň

S každým zavrtěním jeho pozadí jsem byla nucena škubnout hlavou, jakým směrem mě zrovna jeho ocas tahal. Mírně jsem se na něj zamračila, ať s tím přestane, ale tvářil se, že mě nevidí. Stejně to dělal jen kvůli tomu, aby mě naštval a rozhodně by kvůli mému podrážděnému výrazu nepřestal, ještě by jen přidal víc. Tak jsem se na něj radši jen zašklebila. “Kruť si zadkem ještě chvíli a vyškrábeš si tam díru, kamaráde.“ Proč mi ještě před chvílí tohle slovo šlo tak těžko přes rty? Kamaráde. Zvláštní.
Jestli to, co jsem teď vyváděla, bylo způsobeno zkratem mozku ve stresu, nebo tím novým návalem adrenalinu, jsem netušila. Srdce mi hlasitě bušilo a silně tlouklo do lebky. Jen okrajově jsem cítila, jak mě polévá horkost, ale nebyla jsem schopná to víc registrovat. Dívala jsem se mu do očí a netušila, jestli ho pohledem držím já nebo on mě. Nemohla jsem ale uhnout, dokonce ani mrknout. To fouknutí byla už jen třešnička na dortu, která mě ale naplňovala nepoznaným štěstím.
Uhnul. Škova. Zadíval se někam do boku a i když jsem se nad ním pořád skláněla, nebylo to už docela ono. Kdybych víc slintala, už by měl loužičku na břiše, byla první myšlenka, která mě napadla po mírném rozehnání mlhy. Pořád jsem ale nebyla tak moc při smyslech, abych se vzmohla na něco jiného a už vůbec ne na stáhnutí. Definitivně mě probudil až jeho nakřáplý hlas.
Pomalu jsem zavřela oči, nechávala je chvíli zavřené a pak přikývla. Věděla jsem, že to bude cítit díky ocasu, i kdyby se na mě nedíval. To, že jsem se mu bradou otřela o chlupy na břiše, jsem se rozhodla radši ignorovat. Když jsem se znova napřímila, točila se mi hlava. Mírně jsem pootevřela oko, abych se podívala, jestli tam stále leží. Ležel. Myslela jsem, že odtáhnutí se bude to nejlepší rozhodnutí, ale teď když jsem to už udělala, jsem si tím nebyla vůbec jistá. To, jak se ani nepohnul za celou dobu, co jsem se nad ním skláněla, ve mně vyvolávalo pocity, které bylo těžko pojmenovat, ale momentálně mě zanechaly roztřesenou a zmatenou, nechápající, co jsem to dělala a co se dělo se mnou. Fakt, že jsem tohle dokázala já, ve mně vyvolával příjemný hřejivý pocit s trochou hrdosti. Možná s hodně velkou dávkou hrdosti.
Chvíli jsem jen tak stála a přemýšlela, jaká věta je nejlepší na kompletní demolaci husté atmosféry, která mezi námi byla. “Už to se mnou nedokážeš vydržet?“ uniklo mi ze rtů, mnohem více zastřeně, než jsem čekala. Myslela jsem, že jsem už zcela při smyslech. Zjevně ne, protože tuhle větu jsem rozhodně říct nechtěla, ale už jsem to nemohla vrátit zpět.

“Jak myslíš,“ uchechtla jsem se. Ne že bych čekala něco jiného, já bych se svého ocasu taky nechtěla vzdát, ale naděje tam vždy byla. Mohl to navrhnout, já bych ho jemně kousla a pak bychom se nad tím zasmáli, ale i tohle bylo hádám řešení. “Hele, už to radši nekomentuj, dobře?“ zabručela jsem zamračeně. Musel pořád dokolečka opakovat, že se prostě chtěl projít? Takhle mi jen připomínal, jak naprosto pitomý nápad měl a o to víc jsem ho chtěla zakousnout.
Tiše jsem jeho zadnici dál probodávala pohledem a uvnitř si představovala, že jsem ho svými slovy tak smetla, že už neví, co by řekl. Tušila jsem, že to byla jenom moje fantasie, ale byla pěkná. Cítila jsem se, že vyhrávám, i když pravdou byl pravý opak. Kupodivu mi to ani moc nevadilo. Jaká to ale radost byla, konečně ho držet v zubech. To tiché zasmání mě ještě víc nakoplo, abych skousla. To tak, bude si myslet, že ho jen tak pošťuchuju. Což jsem dělala, ale nemuselo to tak vypadat. Když naštvaně vykřikl, jen jsem se rozesmála. “Celou dobu jsi mě pokoušel, tak se nediv,“ chechtala jsem se a nejspíš bych v tom ještě nějako udobu pokračovala kdyby se mi před očima jeho zadnice nemihnula a najednou mě to stáhlo o něco níž.
Chvíli jsem jen tupě zírala před sebe a snažila se pochopit situaci. Nakonec mi došlo, že čučím na jeho břicho. Střelila jsem pohledem k jeho vítěznému výrazu. “Já. A útočit?“ vydechla jsem ohromeně, ale když jsme si už zase zírali do očí, bylo trochu těžší vypadat drsně a netlemit se při tom. “Já nikdy,“ znova jsem zavrtěla hlavou s andělskou tváří.
Tahle situace mě uváděla so silných rozpaků. Ještě nikdy si přede mnou vlk nelehl na záda a neukázal mi svoje měkké zranitelné břicho. Nějakým zvláštním způsobem se mi to ale líbilo. Sakra. Udělala jsem malinký krůček směrem k němu, až jsem se tlapami dotýkala jeho chlupů na zadku. Nepřestávala jsem se mu vpíjet do očí a pomalu, pomalounku sklonila hlavu, až jsem mola jen vystrčit špičku jazyka a břicho mu olíznout. V té chvíli jsem zase roztáhla rty do toho zubatého úsměvu, ale stále neodtrhávala pohled od těch lesklých citrínových očí. Zhluboka jsem se nadechla a nosem vydechla teplý vzduch směrem k němu. Nemusela jsem nic říkat. Nebylo třeba.

Jemně jsem se pousmála. Aspoň, že trochu trpěl. To mi lehce zvedlo náladu a nakoplo k dalšímu pošťuchování. “Moje nabídka pořád platí. Pokud jsi ochotný se rozloučit s ocasem…“ rýpla jsem si zase tím nevinným tónem. Na druhou stranu, možná výhoda vlčího vláčku byla přesně v tomhle – mohla jsem ho neostále provokovat ohledně jeho ocasu. Bohužel, čekala jsem, že hodně brzo se to omrzí.
“Oh,“ zahuhlala jsem prázdně. “To byl můj výlet na kopec až tak hrozný, že ses rozhodl mi ukázat, že to umíš ještě mnohem hůř?“ zabrblala jsem. Nechtěla jsem se rozčilovat. Už ne. Ač jsem si to tak úplně nepřiznávala, měla jsem strach z další mlčící hodinky. Ta jediná mě docela dost rozryla.
Spokojeně jsem si pokývla, když přiznal svou vinu. Nebylo sladšího pocitu. “Někdo z nás dvou musí dávat pozor, abychom neumřeli,“ opáčila jsem a hlas se mi mírně třásl vztekem. Nebo frustrací. Kdo ví, co to bylo. Když mi ale začal kroutit zadkem před nosem, něco ve mně přeteklo. V průvěhu kratičké chvíle sepnulo několik myšlenek dohromady a zjevně jsem vyhodnotila, že pokud to neudělám teď, bude to ještě rozmazávat fakt dlouho.
Neumím moc dobře myslet pod stresem a časovým tlakem. Pro to jsem překvapila i samu sebe, když jsem tiše zavrčela, natáhla se a opravdu se mu do zadnice zakousla. Nejdřív docela jemně, jen jsem ji vzala do zubů, ale to by na něj bylo málo. Varovně jsem zmáčkla zuby tak, abych stále neprokousla kůži, ale neměla jsem od toho daleko. Jako třešničku nahoru jsem přidala ještě hrdelní zavrčení a stáhla se.
Když jsem začala, musela jsem to přece dokončit, ne? “Tak co, už brečíš?“ zeptala jsem se toho frajera vítězně.

Nechtěla jsem to dávat najevo, ale byla to radost znova poslouchat jeho hlas a dokonce jsem byla ráda, že znova slyším i svůj vlastní. To byl pokrok. Co pár hodin mlčení udělá. “Tomu věřím,“ zašklebila jsem se. “Pořád bychom se ale nemohli tulit, pamatuješ?“ připomněla jsem mu jeho další zoufalé výkřiky a taky tím už definitivně zahodila jakékoliv myšlenky na vendetu. Mluvili jsme. Jak málo stačilo ke spokojenosti.
“Musím ale říct, že beru zpátky všechny nářky, které jsem měla na můj orientační smysl a místo pro vybrání vhodného místa na odpočinek. Ty jsi v tom až zoufale špatnej, věnovala jsem mu zlý úsměv a litovala, že ho nemůže vidět. Komu by se pořád chtělo zírat na zadek. Když se začal naoko omlouvat, jen jsem si povzdechla, ale začala se taky trochu usmívat. Mám tě rád, hrklo ve mně a vystřelila jsem pohledem směrem k němu. Mám tě normálně rád.. Co tím myslel? Rád. Rád? Vůbec… vbec bych nečekala, že by si mě někdo mohl takhle oblíbit, hlavně po tak krátké době, kdy sem byla minimálně polovinu času jak osina v zadku. Polkla jsem. Rád?
Zpátky jsem naskočila až při jeho zdůraznění, že si pořád na něco stěžuju. Nahlas jsem si odfrkla. “Prosím. Kdo nás zatáhnul do smrtelnýho nebezpečí? Kdo mě švihnul ocasem tak, že se ke mně přilepil? Myslím, že víc viny na sobě neseš ty, brouku“ zaškaredila jsem se. Brouku? Odkud jsem na ta slova chodila? “Ještě chvíli provokuj a kousnu tě do tvojí chlupatý prdele,“ pohrozila jsem mu, napůl hravě, napůl vážně.
Opravdu pokoušel mou trpělivost. “Jsi si jistý, že jsi tam ty vepřdu neuronil nějakou tu slzičku? Já si jen užívala toho, že bylo na chvíli krásný ticho,“ odsekla jsem, ale hned se zarazila. Nechtěla jsem být až tak drsná, co když se nakonec rozhodne, že mu ticho vyhovovalo víc? Myslela jsem, že jsem se už vzdala všech kyselých poznámek. Vzhledem k tomu, že jsem se už ani nepamatovala, proč jsme se vlastně rozhodli mlčet.

← Jinovatková pláň

Lepší místo snad nemohl najít. Plánuje se snad se mnou vrhnout ze skály? uvažovala jsem, napůl vtipem a napůl… ani nevím, jak. Cestou jsem se bavila pozorováním jeho pozadí a hledáním světlejších a tmavších chlupů. I když se z dálky zdál být skoro úplně černý, po důkladném pozorování jeho zadku jsem mohla usoudit, že byl jen velmi tmavě hnědý. Pousmála jsem se. Ta nečekaná podstata jeho barvy mu dávala nádech jakési poetičnosti, které si asi ani on nebyl vědom. Znamená to, že je uvnitř taky… Světlejší, než se zdá? uvažovala jsem v tichosti. Možná jsem o tom až moc přemýšlela. Je to prostě sobeckej pitomec, kterýmu nezáleží na nikom jiném kromě něj, říkala jsem si, ale znělo to nějak prázdně. Nemohla jsem se přijmout tomu uvěřit. Ne úplně.
“No tak jasně, když jdeš jako první. Nemusíš se nikomu dívat na pozadí,“ zabručela jsem podrážděně, ale byla jsem ráda, že konečně promluvil. A že mi to překvapivě nenechával až tak moc sežrat. “Nechtěla jsem tě tak dlouho trápit tichem,“ odvětila jsem, jako kdybych mu prokazovala službu. “A taky jsem si řekla, že já nebudu tak pitomě zadubená a radši nabídnu smír,“ řekla jsem blahosklonně. Pokud jsem už mela být já tím, kdo mlčení prolomil, nemohla jsem mu to nechat jen tak zadarmo. “A navíc, pořád tě můžu kousnout do zadku, pokud mě budeš štvát,“ pokračovala jsem andělským tónem. Tolik možností a já si původně vybrala mlčení? Věčná škoda. V tuhle chvíli jsem byla ale ochotná udělat cokoliv, abychom zase nepřestali mluvit. Tušila jsem, že bych sklouzla do ještě horších myšlenek a kdo ví, co by se stalo pak.

← Bukový sráz

Kopec skončil. Naštěstí. Měla jsem pocit, že jsem už skoro na pokraji sil a kdybych měla lepší náladu, tak bych možná i poznamenala… Ale to je vlastně jedno. Soutěžili jsme v tom, kdo je uraženější a kdo vydrží déle mlčet a mě to začínalo už štvát. Uvnitř jsem se topila v tichu a hlavou se mi proháněly temné myšlenky, kterých jsem si myslela, že jsem se jich už zbavila v létě. Nebylo to teda tak hrozné, naštěstí jsem se zatím nehroutila, ale mizerně mi rozhodně bylo.
A ten zmetek furt mlčel. Plánuješ s tím pokračovat dlouho? mlčky jsem se ho ptala, ale bohužel jsem telepatií nevládla, tak jsem mohla spoléhat jen na prchavý pocit, že se mu něčí pohled zabodává do zátylku. Ale to jsem od něj asi chtěla až moc. Já bych si toho nejspší taky nevšimla, ale stejně mě štvalo, že se ani neohlédl, jestli jsem v pohodě a jestli nezamrzám.
Protože jsem sakra zamrzala. Nechtěla jsem být ale srab a něco říkat, tak jsem tiše trpěla. Fyzicky i psychicky. Aspoň že tu foukal ten teplý větřík, jinak bych se asi zlomila a začala fňukat, což by byla ta nejhorší varianta. Tohle náhlé pohodlí mě ale možná donutilo k prvnímu kroku. “Uhm,“ chtěla jsem začít, ale měla jsem krk tak zahleněný, že jsem si musela odkašlat. Tolik k jedné rychlo pronesené poznámce. Už teď to byl dost trapas. “Až najdu toho, kdo tohle provedl, utrhnu mu hlavu,“ zamručela jsem a doufala, že to pochopí jako nabídka k míru. Už jsem nechtěla jít jako mlčící zástup dvou.

→ Kamenné pole

← Bukový sráz

No jasně, to jsem si mohla myslet. Když nás vymáchal ve vodě, myslela jsem, že to bylo třeba omylem. Nebo že má třeba nějaký plán. Jo, plán. Takže nemůže mluvit, protože se na něj soustředí. Vždycky jsem sice byla naivní, ale tohle už jaksi překračovalo i moje meze. Tenhle sráz byl určitě kvůli tomu, aby se mi pomstil. To já jsem nás přece jako první tahala do kopce, ne? Teď mi to chtěl oplatit, ale ještě s tím, že jsem si s ním hrála na vagónky. Fakt sranda.
Kdykoliv se chtěl vyvážit, švihl ocasem, ale docílil jen toho, že následně trhnul mým krkem. Nebolelo to, ale při šplhání to bylo silně nepříjemné. Postupovali jsme pomalu, ale stejně to nebyl moc příjemný výstup a v jednu chvíli mi unikl tichý vzdech. Nebylo to nic hlasitého, ale po chvíli našeho urputného mlčení mi to přišlo jako výkřik. Možná jsem reagovala příliš, uvažovala jsem. Nekřičela jsem na něj až moc?
On se rozhodně zachoval jako dement, ale já asi v tom taky nebudu nevinně. Neměla bych se ozvat jako první? uvažovala jsem, protože mi tahle pitomá hra na mlčení lezla na nervy. Byla jsem ochotná hrát „kdo nad kým vyhraje víc“, ale tohle mě drásalo zvnitřku. Nedávala jsem to na sobě vědět, dokázala jsem udržet otrávený výraz téměř za jakékoliv události, ale vina už do mě začala hlodat. Jen kdyby se on rozhodl něco říct. Nemusí to být ani omluva… Těkla jsem pohledem k jeho hlavě, na kterou jsem přes jeho chlupatý zadek skoro ani neviděla. Do háje. Pokud ještě chvíli nic neřekne, ozvu se já, rozhodla jsem se, ale nebyla si jistá, jestli nepřesvědčuju náhodou i sebe. Knedlík jsem v krku měla stále a nevypadalo to, že by chtěl zmizet.

→ Jinovatková pláň