Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na jeho znechucení jsem se jen spokojeně uchechtla. Vzhledem k tomu, že jsem momentálně neměla v plánu ho sežrat, jeho frustrace byla druhý nejlepší plán. Teda – dokud byl jen frustrovaný mírně. Pak bych už byla příliš otravná a mě se docela líbil jeho pohled se šklebem, kterým se na mě díval. Jako kdyby se zájmem čekal, co dalšího udělám. Ale možná jsem to jen špatně interpretovala. Nestalo by se to poprvé. “Oh,“ hlesla jsem s hraným překvapením. “Tak na to se velmi těším,“ uculila jsem se. “Co bych dala za takovou příjemnou společnost až do smrti,“ zabroukala jsem tónem, o kterém jsem doufala, že nezní moc upřímně, ale ani moc ironicky. Někde mezi.
Možná by mi nevadilo strávit zbytek života s Duncanem za zadkem, napadlo mě, ale hned v následující chvíli mnou skoro trhlo. Už jsem si myslela, že jeho samolibé spokojení nad nízkou aktivitou kohokoliv než nás, bylo výsledkem jeho opětovných pokusů o jakési intimnosti. Ještě stále jsem byla rozechvělá z těch předchozích a ani jsem nevěděla, proč to se mnou tak hrklo. Jestli šokem, obavami, zklamáním nebo číkoliv jiným. Vůbec jsem se v něm nevyznala, ostatně jako ve všech vlcích, ale naše delší velmi blízké soužití to ukázalo v mnohem ostřejším světle než obvykle.
A pak… Naše velmi blízké soužití skončilo. Stála jsem na několik kroků od něj, poprvé v životě si ho mohla pořádně prohlédnout. Ne že by na tom nějak záleželo, protože se se mnou loučil. Nebo mě vyhazoval? Nebo to byly jen jeho klasické řeči? Šklebil se jako obvykle. Měla bych odejít, že? Ne? Neměla? V hlavě jsem si projížděla pomyslný seznam společenských konvencí a dalších důvodů, proč bych se měla otočit na patě a okamžitě odejít, ale… nějak jsem vhodné argumenty nenacházela. Leda ten, abych poslechla to, co mi říká, ale už dávno jsme zjistili, že to nedělám nikdy, že?
A tak jsem si to přištrádovala zase k němu a nepřemýšlela, jak moc je tenhle krok rozumný. Nejspíš nebyl. Ale já to tako chtěla. Netoužila jsem po tom se znova octnout sama a Duncan byl někdo, s kým jsem si z nějakého důvodu rozuměla. Překvapivě. Nečekaně. “Myslíš, že se mě jen tak lehce zbavíš?“ věnovala jsem mu zubatý úsměv. Chtěla jsem si dál užívat jeho společnost, ale lehnout si k němu nepřipadalo v úvahu. Dloubla jsem to něj tlapkou. “Vstávej, lenochu, nechceš tu snad jen tak shnít, ne? Určitě jsi ještě neočichal spoustu dámských zadků,“ netušila jsem, kde se vzala poslední věta, ale odmítala jsem nad tím přemýšlet. “Chtěl jsi lovit, ne? Teď to aspoň půjde líp,“ u slova líp mi uniklo podivné vzdychnutí, u kterého jsem ale také naprosto zamítla jakékoliv zamýšlení se.

Leželi jsme, nebo aspoň já jsem ležela – ale oba mlčky. Žaludek se mi kroutil do nemožných úhlů a hlavou se proháněly myšlenky na to, kde se stala chyba. Nebo to chyba nebyla? Stalo se právě odvrácení chyby? Proč jsem ale pak byla tak zklamaná? Byla jsem připravená být naštvaná na sebe, že jsem se stáhla, tahle nejistá dynamika mě ale kompletně vykolejila. Na koho jsem se teď měla zlobit? Na sebe, že jsem zjevně nedávala najevo… Něco? Ani jsem nevěděla, co to mělo být. Jenže jeho slova tohle je náš poslední intimní zážitek zaťala překvapivě hluboko. Nejspíš jsem byla zklamaná z toho, že se nikdy nedovím, co to mělo být. K čemu jsme směřovali. I když šance na dosažení cíle byla již předtím nulová. To bych nesměla být já.
Odfrkla jsem si. Co jsem jiného taky měla na výběr? “Můžeš třeba předstírat mrtvolu,“ navrhla jsem bez emocí. Na to jsem byla momentálně až moc unavená. Psychicky. “Třeba se nějakému dravci slituje tak šťavnaté mrtvoly, přijde se nažrat a budeme mít sváču,“ navrhla jsem, ale nikde jsem nedokázala najít zápal pro věc. K čertu s tím. “Mmm. Nedokážu si představit hezčí místo,“ zamručela jsem víceméně ironicky, ale po chvilce uvažování jsem mu musea dát za pravdu. Bylo to tu vážně pěkný. “Divný, že tu nechodí víc vlků…“ dodala jsem zamyšleně, ale skoro hned těch slov litovala. Líbila se mi moje singulární společnost. Bylo to víc intimní a… Že s tou intimností nepřestaneš, uchechtl se vnitřní hlas. Ten horší.
Zachytila jsem jeho uličnický pohled a i když mi chviličku trvalo, než jsem ho doběhla v úvaze, přece jenom mi na tváři zahrál malý úsměv. Trochu větší než malý. “Uvědomuješ si, že by ses velmi rychle vydal za mnou?“ vyplázla jsem na něj jazyk, vděčná, že mi konečně nahrál na nějaké to laškování. Na téhle půdě jsem se cítila mnohem jistěji. Ani jsem se na tu řeku neotočila. Chvíli jsem ho podmračeně sledovala, jako kdybych ho chtěla pokárat, ale spíš jsem se mračila na sebe a čekala, jestli z něj něco vypadne. Nevypadlo.
Ve chvíli, kdy jsem se už otáčela k výhledu, něco se mnou silně škublo. První sekundu, dvě jsem si myslela, že se snad nalepíme na sebe ještě víc, ale… škubnutí bylo od Duncana. Chvíli jsem jen ležela na boku a snažila se pojmout, co se stalo. Ne že by se toho stalo hodně. Vyškrábala jsem se na nohy a chvíli tupě zírala na mezeru mezi námi. Velká mezera, ohodnotil můj otupělý mozek. Udělala jsem krok vzad. Ještě jeden. A ještě jeden. A pak poslední. Už jsem od něj byla daleko… Jako vlastně nikdy v životě, což bylo docela ironické, protože byl ode mě stále maximálně na pět metrů. Páni. “Vidíš to, co já?“ vydechla jsem ohromeně a zvedla k němu jiskřící pohled s nadšeným úsměvem. Jsme volní! Skoro jsem ani nevěřila, že se to stane.

Začni hned. Skoro bych ho i poslechla, kdyby se neodhodlal k dalšímu kroku. Nebo tomu následovalo ještě moje rozhodnutí posunout hranici nemožného? Netušila jsem. Njspíš jsem měla jeho pobídku využít. Zakousnout se do něj. Točila se mi hlava a myšlenky správné se míchaly s těmi nesprávnými a nemožnými. Kdybych ho sežrala, nikdo se o tomhle nikdy nedoví. K čertu s tím, že ani tu nebyl NIKDO, komu by na tomhle mohlo záležet. Očividně, ta divoká vlčice byla mimo obraz. a třeba ani nikdy neexistovala. Ten harém, to byly kecy. Byl až takový lhář? Schovával svůj život do mlhy? Stejně jako já.
Nechtěně jsem zalapala po dechu, když… Ani jsem to nevěděla popsat. Chtěla jsem mu říct, aby přestal, chtěla jsem mu říct, až pokračuje. Nikdy jsem… A nejspíš to bylo až bolestivě znát. Protože pokud nelhal o většině svého života, tak nejspíš zkušenosti měl a určitě na mě viděl… Do háje do háje dohájedohájedoháje. Motala se mi hlava. Ale toho jsem si už nejspíš všimla i dřív, že? Když se odtáhnul, měla jsem pocit, že až teprve v té chvíli se nemůžu nadechout. Pokud jeho přítomnost nade mnou znamenala tísnivou klec, fakt, že už se nade mnou netyčil, znamenal zřícení celé nebeské klenby na můj křehký hrudní koš. Bylo jen otázkou času, kdy nadobro povolí, praskne a moje vnitřnosti se rozprsknou všude kolem. I na Duncana.
Nerozuměla jsem jeho slovům. O čem to mluvil? Poslední? Realita se vracela. Pomalu, ale přece jenom. Udělala jsem něco špatně? byla první myšlenka, která si prorazila cestu z mého racionálního mozku, který si na chvíli dal dovolenou. Sevřely se mi útroby, zatímco jsem přemítala o významu jeho slov. Vůbec jsem to totiž nechápala. Proč potom to všechno předtím? Byla jsem dokonale a naprosto zmatená. Tupě jsem zírala do nebe, které bylo znova těžce bílé a dolů se snášely bílé vločky. Třeba mě tu pohřbí, zadoufala jsem při pomyšlení na chvíle, které mě budou bolet ještě dlouho potom.
Mlčela jsem až moc dlouho? Nejspíš. Jeho další slova byla strohá, věcná a vůbec nenavazovala na intimní chvíli, kterou jsme měli před chvílí, třebaže jsem stále nedokázala pojmout co to vlastně bylo. Ať se stalo cokoliv, byla jsem téměř k smrti vyděšená v průběhu, avšak teď bych dala téměř cokoliv za to, abych se do té chvíle vrátila. Udělala věci jinak. Konečně začala žít bez okovů svých strachů. Ale stejně jsem tušila, že i kdybych dokázala magicky vrátit čas, zachovala bych se stejně. Protože jsem se nezměnila. Zatím, byla jediná nadějná myšlenka, která si prodrala cestu na povrch a vlastnoručně zabránila slzám k vytrysknutí.
Ještě jsem se mohla změnit. Jednou se mi to povede. Jednou chci mít stejnou kuráž jako on, řekla jsem si s podivně hřejivým pocitem v hrudi. Teď ale na to nebyl čas a pokud jsem se nechtěla vrhnout do chřtánu sopky, měla bych nejspíš pokračovat v konverzaci… Jakoby se nic nestalo. Třebaže jsem měla pocit, že z toho umřu. “Navždy ležet tady v teple, zírat na vločky a postupně umřít?“ uchechtla jsem se, ale znělo to až moc chraplavě. Raději jsem se už přetočila na břicho, záda vzhůru; ta dokázala těžkost nebe snášet o něco lépe. “A neboo,“ protáhla jsem zamyšleně. "Bychom se mohli pokusit o ulovení něčeho. Nejspíše s tragickým výsledkem, ale zase to bude dobrá historka na vyprávění vnoučatům,“ zubatě jsem se zašklebila a chválila se, jak dobře jsem se dokázala vyhrabat z mého předchozího zoufalého stavu. Alespoň na oko. “Tak děti a dnes vám povím, jak jsem si kdysi vypíchnul oko o klacek,“ zahuhňala jsem svou parodii starého dědka a znova se uchechtla. Smích by byl lepší, ale na ten jsem ještě stále neměla energii a odvahu.

Jemně jsem se pousmála nad jeho poznámkou. Nevěřila jsem mu to ani trochu, ale bylo to hezký slyšet. Takový další prázdný ne úplně upřímný kompliment. Aspoň že jsem věděla, že nic toho nemyslíme vážně. Že je to všechno jen sranda. Tak jsem mohla dál předstírat, že tohle všechno vlastně docela dobře zvládám a můžu ignorovat touhu co nejrychleji utéct.
Teď jsem byla přece odvážná a sama a dobrovolně jsem posouvala hranici nemožného za obzor. Radši jsem se nechtěla ani zamýšlet nad tím, co se stane, až konečně spadnu z útesu. “Kdykoliv. Stačí říct a můžu začít,“ uculila jsem se, abych jeho poznámku nepřešla jen tak, i když mi bohatě stačil ten pocit, že něco takového zvážil, třebaže i jen z žertu.
Někdy bych si měla tu svou tlamu pořádně zalepit. Ideálně něčím, co už rozlepit nepůjde, jinak bych neměla potřebu vstát a rovnou se vrhnout do sopky. Srdce se mi rozbušilo prakticky hned, co ta slova opustila zrádnou tlamu. Horší to ale začalo teprve být, když změnil polohu. Tak a teď jsem si konečně začala připadat, že jsem v kleci. Ještě štěstí, že se na mě nedíval. Tiše jsem polkla a začala si nadávat, co jsem si to zase přivodila.
Roztřásla jsem se už při jeho prvním doteku. Do háje. Myslela jsem si, že jsem odvážná, ale pomaloučku jsem se začínala rozpadávat. Nikdy… Nikdy jsem si nemyslela… Nebo jsem nikdy nezažila… Do háje. Všechny rozumné a logické myšlenky jakoby ani v mé hlavě nikdy neexistovaly. Měla jsem takové nejasné tušení, že bych měla mu odpovědět něco chytrého, ale nešlo to. “D… Duncane,“ vykoktala jsem jeho jméno. Co jsem měla říct? To ti tak věřím. Třeba něco takového. Ale… Jak že se mluví?

Docela mě těšilo, že přiznával nejistotu vůči mým činům. Rozhodně jsem nechtěla být předvídatelná. Nudná. Kdybych neměla nic, čím, bych mohla překvapit, k čemu by můj život byl? “Smůla, co?“ ušklíbla jsem se na něj, ale neposkytla žádné další informace. To bych se musela zamyslet, prozkoumat svoje myšlenky a pocity, což byl úkol, který se momentálně zdál nemožný. Ostatně, myšlenka, která tu větu načala už byla dávno pryč.
Byla jsem ráda, že ustoupil. Ještě mě chvíli takhle trýznit a z příjemné atmošky bude něco, co by se mi moc nelíbilo. “To já vždy,“ mrkla jsem na něj spiklenecky. Nemusel vědět všechno. nemusel vědět nic. “Mám ti připomenout ten kousanec do zadnice?“ vyprskla jsem smíchy. “Co víc chceš? Mám tě sežrat úplně?“ zamrkala jsem na něj. “Jednou se k tomu třeba dostaneme, pokud budeme spoutaní do konce života a neulovíme ani chromou myš,“ uchechtla jsem se a snažila se nemyslet na to, že v té době bude stejně ještě vychrtlejší než teď. Moc masa na něm rozhodně nebude.
I po předchozích řečích o divoké vlčici se nějak neměl k tomu, aby ji přiznal. Nechce o ní mluvit? Dobrá. “Já si o tobě myslím samé dobré věci, přirozeně,“ zavrněla jsem se samolibým úsměvem. Kdo by si o něm mohl myslet něco špatného? Když ale najednou zaskučel, překvapeně jsem napřímila uši. Jeho další slova mi vyloudila úsměv na tváři, nečekala jsem takovou upřímnost a skoro zoufalství. Jako kdyby se mu konečně rozsypal jeho drsňácký domeček z karet, který si tu celou dobu stavěl. Co jsem mu na to měla říct? Vypadal tak hrozně roztomile, když byl frustrovaný, měla jsem chuť ho obejmout, poplácat ho po hlavě a říct mu, že to bude dobrý.
To jsem taky měla v plánu, kdyby nenaskočil zase do svého módu. “Heh, to určitě,“ uchechtla jsem se první věc, která mě napadla. Byly ty předchozí kecy jen… kecy? Nebyla jsem si jistá. Moje odvaha mi ale říkala, že je to vlastně jedno, že na ničem nezáleží, jsme dva cizinci, kteří se možná v nepravděpodobné situaci stali kamarády, ale stále. Na ničem nezáleží. Nemusím ho už nikdy potkat a tak třeba… “Dokaž to,“ byly slova, která opustila má ústa dřív, než jsem je stihla promyslet, než jsem vůbec pochopila, co znamenají. Už byla ale venku a nešlo s tím nic dělat, dohnala mě sem moje odvaha, musela mě táhnout dál, uprostřed svahu se zastavit nešlo. Buď přímo vzhůru, nebo strmý pád.

Bylo mi jasné, že se z toho jen tak nevykroutím. Do háje s mou solidaritou, nebo s mou blbostí. Sama jsem si ani nebyla jistá, z jakého důvodu jsem tu větu vůbec začínala a kdo ví, jestli moje pozdější vysvětlení, že to bylo jen abych mu udělala radost, nebylo jen abych si ulevila já sama. Teď to vypadalo, že bude rýt a rýt a rýt. Jak dlouho mu zvládnu uhýbat? proletělo mi hlavou, ale neměla jsem naštěstí moc času se v té myšlence nimrat víc. Nebo bohužel?
Ještě stále jsem se ale pobaveně usmívala. “No, já byla jen zvědavá, co vymyslíš. A co očekáváš,“ hodila jsem po něm očkem, protože ta část mě doopravdy zajímala. Co si myslel? Co se mu prohánělo hlavou? V odhadování myšlenek jsem nikdy nebyla dobrá. Sama jsem se ale dobrovolně nechala zahnat do slepé uličky a zbývalo mi jen z ní nějak vybruslit, nebo naprosto popřít, že nějaká ulička vůbec je a odpálkovat ho. “Řekněme… Že si radši nechám nějaké věci pro sebe. Nemůžu ti všechno vyslepičit, ne? Něco si nezasloužíš vědět,“ rozverně jsem na něj mrkla, šťastná z té odpovědi, která byla totálně pitomá. Ale dobře pitomá.
“Není ti to trochu trapný?“ odfrkla jsem si s hranou ublížeností. “Řeči o sežrání toho druhého jsou moje parketa. Vymysli si něco jinýho a nekopíruj,“ vyplázla jsem na něj jazyk, jako kdybych byla malé vlče. “A ostatně, nezapomeň na to, že bys s sebou musel pak táhnout celou mou mrtvolu a to,“ sjela jsem ho kritickým pohledem. “V tomhle stavu nejspíš nedokážeš,“ a zase ten andělský úsměv, který byl spíše uličnický. Moc dobře jsem věděla, že mu brnkám na ego, ale zdálo se mi, že už si nějak moc vyskakuje na to, že před chvilkou to vypadalo, že se brzo rozbrečí.
Když se nade mnou sklonil, jen stěží jsem v době udržela překvapené zalapání po dechu. Moc nepomohla ani jeho další věta. Kdo ví, proč se najednou rozhodl k takovému kroku. Nepohodlně jsem se zavrtěla. Poprvé od té doby, co se nade mě postavil, jsem se začínala cítit připíchnutá k zemi. Ale tohle byl Duncan. Ne že bych to od něj nečekala, ale stejně mě to docela vykolejilo. Najednou jsem si nemohla vzpomenout, jak se správně odpovídá. “Nemáš na techtle mechtle tu svou vlčici?“ hlesla jsem chraptivě první věc, která mě napadla.

Nikdy bych neřekla, že ležet na zádech a mít nad sebou někoho bude tak… Příjemné. Zábavné. Bylo to nejspíš tím, že jsem si takhle lehla dobrovolně a když na mě lezl, měl tak spráskaný výraz, že mi ho bylo skoro líto. Dobře, ne skoro, ale úplně. Přesto jsem nemohla odolat a smála se jeho utrpení a snad jsem se mu vysmívala i všemi těmi lichotkami. Chudáček malý.
Když se mi to těch keců začínala vkrádat pravdivost, bylo to nejspíš z toho, abych mu podala pomocnou tlapku. Zjevně mě vyhrávání tolik nebavilo, nebo alespoň ne dlouho, chyběla mi ta hrana, to, co se v posledních chvílích projevovalo jako brnění na konci jazyku a pacek. Byla jsem překvapená, že mnohem radši bych viděla remízu než jeho naprosté rozdrcení. Moje porážka ale stále nepřipadala v úvahu. Kdo ví, jestli jsem mu nedala až moc silnou berličku.
Zavrtěla jsem se, když přirozeně pochytil mou nedokončenou větu. Bůh ví, co jsem tím vlastně chtěla říct. Příliš možností. “Dojmů mám hodně,“ odpálila jsem jeho první otázku jako kdybych byla pitomá a nevěděla, na co se ptá. “Nechala jsem ti ho tam na doplnění dle představivosti,“ nevinně jsem na něj zamrkala, když začal znova naléhat. Tuhle hru, kdo co ke komu cítí jsme mohli hrát oba. A navíc, když jsem přesunula pozornost k němu, cítila jsem se bezpečněji. “Co bys tam rád slyšel?“ šeptla jsem s pohledem propojený s tím jeho. Nebyla jsem si jistá, jestli mi to teď podkluzuje nebo ne, tak jsem se rozhodla pojistit.
Nečekala jsem, že se vytasí s další otázkou. Nadzvedla jsem obočí a zazubila se. “Co by si asi tak mohl pomyslet?“ uchechtla jsem se. “Buď, že mě chceš sežrat a víš, jak dobře umím hrát chudinku, takže bych být tebou radši doufala, že k tomu nedojde,“ mrkla jsem na něj. Nemusel vědět, že už nikdy chudinku tím způsobem hrát nechci. Prostě nebudu. “A nebo, že se tu ději nějaké techtle mechtle,“ bezelstně jsem se usmála a drápkem ho mírně dloubla do hrudi. Bylo mi fuk, co si o mě pomyslí cizí vlci. Nejspíš se při takovém pohledu stejně rozhodnou nic nedělat a radši odejít. Kde se ve mně ta odvaha brala? Jediný, u koho mi to vadilo, byl Makadi, ale ten byl bezpečně zachumlaný v ohořelých stromech Borůvky. V bezpečí před světem i přede mnou.

Nějak se mu moje pochybné lichotky nevoněly. Nemohla jsem se mu divit. Chechtala jsem se u toho tak, že kdybych měla v téhle chvíli čistou mysl a někdo to říkal tímhle způsobem mě, cítila bych se hrozně. Taky bych se asi měla cítit hrozně z toho, že jsem se z toho vůbec hrozně necítila. Necítila jsem vůči Duncanovi zášť, ale stejně mě docela sobecky bavilo pozorovat jeho skoro zoufalý výraz toho zmoklého štěněte. Dávalo mi to jakýsi zvrácený pocit uspokojení, protože jsem tohle dokázala já. Nejspíš, až se mezi námi situace znova uklidní, bude mi to líto a budu toho litovat, ta chvíle ale ještě nenastala.
“Trošičku,“ nevinně jsem se usmála a mrkla na něj. Ještě chvilku. Ještě chvilku se rochnit v jeho zklamání či co to bylo a pak přestanu. Nejsem přece zrůda. A kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme muset spolu být. Protože ale zněl už docela… Zvláštně. Ono to už nebylo ani spráskané štěně, abych z něj mohla mít srandu. Možná jsem zatlačila až příliš? Nemyslela jsem si, že to bude možné. A především jsem myslela, že tlačím úplně jiným směrem. To jsem naši debatu až tak moc neodhadla?
Pořád jsem se ale ze svého oparu nedokázala vymanit. To mi bylo dokázané, když jsem se začala znova smát a položila mu tlapu na hruď. Ač kostnatá, hřála mnohem víc než slunce nebo země, na které jsem ležela. Skoro pálila. “Mmmm,“ zamručela jsem zamyšleně. “Tvoje planoucí zlaté oči jsou jako ostříží, nikdo je nemá pronikavější! Vypadá to, jako kdyby ses s nimi dokázal dívat až do duše. A hmm… Tvoje… dlouhé nohy jsou jako nohy laňky,“ tohle bylo trapný, nic zajimavýho. “Ale ach, ta mužnost. Stříká na všechny směry. Je jí skoro až tak moc, že jí nedokážu všechnu zvládnout a úplně se v ní topím,“ plácala jsem dál, ale tohle už zase bylo moc. Kde bylo to rozhodnutí už do něj nekopat víc? Uhnula jsem pohledem a začala těkat po okolí, abych nabrala inspiraci. “A mm… Možná se tváříš jako tvrďák, ale nejsi vyloženě zlej, dokážeš brát ohledy, i když se tváříš, že ne. Máš skvělý smysl pro humor, vlk se s tebou směje ani neví, jak. Nevím, s kým jsem se naposledy cítila až tak příjemně. Mám dojem, že…“ zaseklo se mi v hrdle. Tohle znělo už až moc upřímně. Ani jsem si nevšimla, kdy se z mého tónu vytratila veškerá uštěpačnost. Odkašlala jsem si, otočila se znova na něj a zářivě se usmála, s kapkou předchozí ironie, ale to možná už bylo jen sebevědomí, kterým jsem se rozhodla ignorovat fakt, že jsem poslední větu nedořekla. Stejně jsem ani nevěděla, jak měla končit.

Napětí. To bylo to slovo, které se mezi námi rozprostíralo, já na zemi, Duncan sedící těsně nade mnou a naše chlupy, které se v jemném vánku otíraly o sebe. Ležela jsem, vzhlížela vzhůru a zkoumavě si prohlížela jeho tvář. Mlčel. Proč? Chtěl mě znejistit? Plánoval nějakou naprosto zdrcující hlášku? Nejspíš obojí. Trochu jsem se ošila, ticho po tak dlouhé době slovní přestřelky nebylo moc příjemné. Když se náhle dal do pohybu, obrnila jsem se vším, ale… on si taky lehl na záda a zadek si přistrčil k mé tlamě.
He? To bylo jako všechno? Nehodlal nic dalšího dodat? Zaraženě jsem zírala do nebe, které se náhle stalo tou nejzajímavější věcí, když planoucí citríny zmizely z dohledu. Měla jsem podezření na nějaké spiknutí. No, od jeho další věty jsem toho čekala teda mnohem víc. Dala jsem si pár vteřin na to, abych se vzpamatovala. “Nachytat?“ zasmála jsem se, jasně a zvonivě. “Na tom, že jsem ti ve skutečnosti skrytě slintala za zadkem?“ ušklíbla jsem se. Ne že by to vyloženě nebyla pravda. Měla jsem nejasné tušení, že jeho malý trs světlejších chlupů mě bude pronásledovat ještě dlouho, snad i ve snech.
Jeho tiché skorozakňučení ve mně vyvolalo další salvu smíchu. Netušila jsem, co způsobilo tu změnu nálady, ale bylo mi skoro líto, že ta hutnost se začínala vypařovat. I když jsem se v ní necítila vůbec bezpečně. “Tak teda dobře, dobře! Omlouvám se,“ smála jsem se. “Strašně moc, Duncane,“ zasténala jsem, ale každou chvíli jsem propukala v další smích. “Nemůžu na tebe přestat myslet!“ Tohle bylo jednoduché. Skoro až přirozené. Jen tak se s ním smát nad hloupostmi, nepřemýšlet nad ničím temným. Jako kdybych dostala křídla a letěla s ním do míst, která jsem neznala a těšila se na ně.
Když najednou vyskočil na nohy, překvapeně jsem sebou trhla, srdce se mi znova rozbušilo a s vykulenýma očima jsem zírala, jak se nade mnou postavil. Ta jiskřící hutnost byla zpátky, ale jen na malinkou chvíli, kdy jsem na něj ohromeně zírala a nestihla pořádně pochopit jeho výraz. Pak byla opět pryč. Skoro lítostivě jsem se usmála. Vypadal jako malé, zmoklé štěně, kterému ještě někdo sebral oblíbenou hračku. Tak pro to se ode mě odvrátil? Tohle jsem udělala já? ohroměně jsem přemýšlela, zatímco nade mnou začal skučet. Další záchvat smíchu.
Když jsem ho konečně trochu ovládla, sladce jsem se na něj uculila. Proboha, proč musel být tak roztomilý? “Jsi. Jsi neskutečně sexy. Toužím po tobě dnem i nocí,“ hlesla jsem hlubokým tónem a podívala jsem se mu přímo do očí. I když stál nade mnou, stále jsem měla dojem, že mám alespoň nějakou převahu a to mě hnalo dál. Byla jsem opravdu nepoučitelná. Pomalu jsem natáhla tlapku a převelice jemně mu ji položila na hruď. “Ach, Duncane, není víc sexy vlka na celém světe!“ vydechla jsem, s pohledem stále propalujícím ten jeho. Radši jsem polkla všechny další poznámky typu „jsi nejkrásnější, i když na tobě uvidím vystupující žebra dřív, než i všimnu velké srny“ a podobné věci. Už teď vypadal zuboženě a neměla jsem to srdce do něj ještě víc kopat. Kdo ví, jak jsem ho dokázala dostat do tohohle stavu.

“Nejspíš ne,“ zabroukala jsem okamžitě v odpovědi. Mohl mě něčím překvapit? Možná. Spíš mě ale mohl něčím zaskočit. Nebyla jsem si tak nejistá nečekaností situace, jak tím, že nebudu vědět odpovědět, nebudu vědět, jak správně zareagovat, abych z toho nevyšla jako malá ustrašená holka. A nebo ještě hůř. Kdyby mě prokoukl a zjistil, co opravdu jsem.
“Proč mám ale pořád dojem, že se o to stejně pokusíš?“ pousmála jsem se vědoucně. Nutně jsem potřebovala nějakou výhodu, která by mě znova vyšvihla do sedla, i když jsem si vůbec nevěděla rady, co by to mohlo být. Rozhodla jsem se pro to přistoupit na jeho hru a spojila svůj pohled s tím jeho. Když jsem už na něj byla připravená, nebylo to tak hrozné. Hráli jsme přece tu hru. Nic v ní nemělo váhu, všechno bylo přece použité jako prostředek k získání výhody. Kdy jsem ji přestala hrát jen já a přidal se i on? Nepamatovala jsem si, ale pocítila mírnou lítost a stesk po příjemných chvílích mírně laškovné debaty. Tahle atmosféra byla mnohem hustší, ale věděla jsem, že jsem si začala. Chtěla jsem vědět, jaké je to za hranicí a teď jsem se tam dostávala. Kupředu vpřed, zpátky ni krok!
Na tváři se mi rozlil skoro samolibý výraz. Zhrozeně jsem vydechla. “Já. A hloupá?“ podívala jsem se na něj, jako kdyby mi zabil prvorozeného potomka a snažila se nedávat najevo, že se to ke mně přece jenom trochu dostávalo. Přece jenom, já si dobrovolně lehla a ukázala zranitelné břicho a tohle vědomé rozhodnutí mi dávalo výhodu. Nejspíš nepředčila Duncanovu, ale bylo to aspoň něco. “Proč si myslíš, že mám potřebu ze sebe dělat blbou?“ naivně jsem se ptala a sakra, naprosto vědomě jsem to tlačila dál. Kdo ví, co mě tak hnalo, nejspíš to byl adrenalin, který se mi rozlil po těle, ale tentokrát to nebylo ostrý, jiskřivý pocit, spíš něco teplého a hutného jako horký sirup, který se lepil úplně na všechno. Kupodivu mu ale dodával více kuráže.

Pobaveně jsem si jazykem navlhčila čumák. Skoro se zdálo, že v tomhle teplejším počasí schne nějak moc rychle. “Já? Já z tebe nemusím dělat nic. Mám tě už úplně prokouklýho,“ provokatérsky jsem zahýbala obočím. Musela jsem začít jednat trochu, že se vlastně docela ve čtení povah vyznám. To sice nebyla pravda, ale i někdo pitomý by dokázal odhadnout, z jeho sebevědomého chování a poznámek o prohánění vlčic.
Doufala jsem, že moje vykrucování v něm vyvolá nějakou podrážděnou reakci. “Ještě aby ne. Pak bych se musela bát, že cestuju s blbcem,“ andělsky jsem na něj zamrkala. Přestávala jsem cítit tak pevnou půdu pod nohama, jak bych si přála a podvědomě jsem přecházela k větším urážkám, abych si ho dokázala udržet dál od těla, třebaže jsem v posledních chvílích tlačila na hranici laškování. Fakt, že mi pořád zíral do očí byl lehce znervózňující, ale ne nezvládnutelný. Jakou hru to hraje teď? podrážděně jsem přemýšlela, odhodlaná se nenechat porazit. Jeho další slova se ale do mě zarazila hlouběji, než jsem čekala. Několikrát jsem zamrkala, tentokrát ne tak laškovně jako spíš zaraženě. Překvapeně. CO ví od začátku?
Začala jsem pochybovat sama o sobě, a to nebylo dobrý. Na pár sekund jsem zavřela oči, abych se trochu uklidnila a vymyslela nějakou dobře kousavou odpověď. “No jasně, ty detektive, mysli si to, když chceš,“ uchechtla jsem se pobaveně, ale chyběla tomu obvyklá pichlavost a celé to znělo jaksi… slabě. Moc chabě na to, abych dokázala zakrýt, že mě trochu, jen trošičku vyvedl z míry. Do háje, zanadávala jsem v duchu. Tohle bylo pro něj sakra velký vítězství, díky kterému má pocit, že vyhrál celou… Válku, nebo jak se tomu říká.
Pořád jsem měla rozvernou náladu, ač byla moje momentálně roztěkaná mysl soustředěná na výhru. Teď jsem nemohla couvnout. Prostě jsem nemohla. Znova jsem se na něj podívala a bojovně obnažila špičky tesáků. Jasně, že se rozhodl rýpnout si ještě víc. Kdybych zrovna nebyla těsně po vlastním pep-talku, nejspíš by mi to vzalo vítr z plachet. To, jak se nade mnou pořád nakláněl, jeho úšklebek, hluboký chraplavý hlas a vědoucí pohled… “Opravdu?“ zeptala jsem se ho sebevědomě, můj pohled probodával ty jeho zlaté citríny skrz naskrz a jasně mu říkal a co s tím uděláš, frajere. Byla jsem odhodlaná se jen tak lehce nedat.

Široce a vítězně jsem se na něj usmála. Trošičku jsem se bála, že mě začne hecovat a my vyrazíme hledat naštvaného tatíka, aby nás rozsoudil, kdo byl teda jako lepší herečka. Naštěstí jsem ho neodhadla dobře a teď si mohla užívat ten sladký škleb. “Myslela jsem si,“ zabroukala jsem spokojeně. A další výhra pro Lilith. Už jsem si myslela, že jsem s touhle soukromou, trochu dětinskou hrou skončila, ale zjevně ještě ne. “No jo, musí to být naprostá hrůza. Mít vlčici za zadkem a sám nebýt za zadkem vlčice,“ nevinně jsem se usmála. Ani nevím, proč jsem se znova rozhodla zatlačit na tuhle stranu. Asi pro to, že jsem balancovala na hranici už dlouho a byla jsem zvědavá, co se stane, když se dostanu na druhou stranu. Nejspíš se mi to nebude líbit.
Když se jeho ušiska znova zachvěly, samolibě jsem se uculila. Že bych narazila na bolestivé místečko? Už bylo na čase, on to moje našel v prvních minutách našeho setkání. Chtěla jsem na něj ještě trochu víc tlačit, ale to už si do mě rýpnul stylem, který jsem nemohla nechat jen tak. Okamžitě jsem vyděšeně vykulila oči. “Ach, Duncane, jak to, že ti to trvalo tak dlouho? Já se tu soužím, toužím po tobě snad už od první chvíle, kdy tě mé krásné modré oči spatřily!“ přehnaně jsem vzdychla mnohem vyšším tónem, než pro mě bylo typické a pomalu, skoro svůdně mrkla. To, že se m v té chvíli do očí vpíjel taky, mě trochu znervózňovalo. Naplňovalo mi to hruď podivnou horkostí, se kterou jsem stěží bojovala. Chvíli to šlo zvládnout díky mému šaškování, ale po chvíli jsem pohled radši odvrátila.
“Jen to nehraj,“ zasmála jsem se už normálně, svým typickým tónem, jako kdybych tu na něj zrovna nehrála moc dojemnou scénku. “Určitě se už těšíš, jakbudeš volný jako pták a znova začneš prohánět ten svůj velký harém vlčic,“ uchechtla jsem se a s těmi slovy se rozvalila na zemi. Tady to bylo fajn. Bylo tu teploučko, dokonce i země hřála, sluníčko zase z druhé strany a z podobného úhlu jsem cítila i pálení Duncanova pohledu.
“Copak?“ zamávala jsem předními tlapkami ve vzduchu. “Neříkej mi, že tebe nožky nebolí a nechceš si aspoň sednout,“ vyplázla jsem na něj jazyk a vůbec nepřemýšlela, odkud ta výjimečně dobrá nálada pochází. Myslela jsem, že je to díky příjemné společnosti. “Hele joo,“ trochu jsem se zamračila. “Ty máš vždycky něco speciálního v plánu, tak to na mě nehraj jo?“ probodla jsem ho rádoby přísným pohledem, ale svět byl dneska příliš krásný na to, abych se dokázala zlobit.

← Aina

Zablýsklo se mi v očích. Tohle provokativní ponoukání jsem si odmítala nechat líbit. “Tak ty se chceš vrátit za Hromovým taťkou?“ nadzvedla jsem obočí. “Nechceš se otočit rovnou, abychom je ještě u té řeky zastihli?“ rýpala jsem do něj pobaveně, ale kdyby se taky naštval s tím, že jdeme, tak bych šla. K čertu s nějakým pudem sebezáchovy. “Stejně mám dojem, že tobě to vadilo víc než mě,“ vyhýbavě jsem trhla uchem a zacvakala zuby, aby nezapomněl na svou zadnici a aby si ode mě držel trochu odstup. Pro jistotu. Abych se nemusela zabývat jinými věcmi.
“Mmmm,“ zamručela jsem. On a chudáček? Klouzala jsem zkoumavým pohledem po jeho těle. “Ale jistě… Ta tvoje skoro vystupující žebra… Až moc nápadné lopatky… Duncane, musím ti říct, že z tebe charisma stříká přímo proudy!“ ironicky jsem se na něj zakřenila, ale pohledem jsem na něm zůstala o něco déle, než bylo nutné. A slušné. Radši jsem se zaměřila na cestu a doufala, že si toho nevšimnul.
“Kdybychom se seznámili normálně, rozešli bychom se už po první hádce,“ zasmála jsem se. “A rozhodně bychom se neplahočili přes celou Gallireu,“ zašklebila jsem se, aby to vypadalo, že mě to kdovíjak otravuje. Ve skutečnosti se mi, při myšlence na to, že bych ho vůbec nemusela potkat, z nějakého důvodu sevřelo srdce. “Na druhou stranu,“ zamyšleně jsem prohodila při pohledu na vrcholek hory. Kdo ví proč se vzduchu oteploval. “Tohle je asi nejlepší věc, která se mi v poslední době stala,“ zamumlala jsem, možná až trochu moc upřímně.
“No to se mi ulevilo,“ pousmála jsem se. “Už jsem se bála, že se mi chceš opět pomstít hrabáním se do kopce.“ Když se tvářil takhle spokojeně, vypadal skoro jako kočka. Úlisný kocour, který si je jistý sám sebou. Možná přece jenom tam to sebevědomí a charisma je, přemýšlela jsem při dlouhém pohledu na něj.
“To ani nemám v úmyslu,“ zasmála jsem se a po jeho vzoru se taky protáhla. Moc dlouho mě to ale nebavilo a tak jsem se spokojeně rozvalila kousíček od něj. Možná ani ne kousíček, ale úplně těsně, ono to stejně ani jinak nešlo. “Hele, tak docela se mi nelíbí, kam se díváš,“ ozvala jsem se slabě vážným tónem. Bylo tu až moc příjemně na to, abych dokázala podrážděnost dotáhnout do konce. “Cítím z toho nějaký další trable,“ zamručela jsem, ale z toho všeho tepla kolem mi začínalo být až moc dobře. Sluníčko svítilo a mě bylo hej. Spokojeně jsem se převalila na záda, cestou se možná i o svého společníka otřela, kdo ví. Zaklonila jsem hlavu, přivřela oči a mezi řasami pozorovala pár bílých mráčků na nebi. “Tohle je moc hezký,“ vydechla jsem slastně.

Hlásím se s Lilith

← VVJ

Naštěstí jsme se od jezera docela rychle pohnuli a mířili směrem, který jsem neznala. Řeka byla docela malá, ale za to překvapivě čistá. Chvíli jsem ji mlčky pozorovala a obdivovala místa, která jsem ještě neznala. “A tvoje oběť by nebyla zapomenuta,“ smála jsem se jeho šoku. “Ale i kdybys byl hodnej jako kopretina, vůbec nic by to nezměnilo. Jen si to přiznej, byla jsem lepší,“ samolibě jsem na něj vyplázla jazyk a šťouchla tlapkou. Byl už sak blízko, že jsem se nemusela vůbec natahovat. Taky bych mu mohla lehce kousnout do ucha, napadlo mě. Jen tak pro jistotu.
“Vždycky jsme to mohli zahrát obráceně. Ty bys byl chudáček a vlčátko by se nad tebou třeba slitovalo,“ ušklíbla jsem se. Rozhodně bych si víc užila roli zlé vlčice, než to, co se stalo. Potřásla jsem hlavou. Lepší je se v tom nenimrat.
“Nic není, jo?“ prohodila jsem s malým úsměvem. Nechtěla jsem si to přiznat, ale těšilo mě, že naše spojení nebere jako hrozné utrpení. Ohlédla jsem se na jeho pozadí a hraně si povzdechla. “Teď tě už asi tak lehce nekousnu, co?“ zeptala jsem se zkroušeně, ale hned se na něj zářivě andělsky usmála. Když jsem mu ubližovala, nemusela jsem myslet na nic jiného. “Kam to vlastně teď jdeme?“ prohodila jsem s pohledem na tu obrovskou horu, která se tyčila už skoro nadn našimi hlavami. “Neříkej mi, že zase chceš šplhat do kopce,“ zaškaredila jsem se. Doufala jsem, že už těmto pokusům bude konec.
Sledovala jsem jeho pohled k oháňce, která ani zdaleka nepřipomínala králičí ocásek. Je opravdu velká… Namísto odpovědi jsem se na něj jen zazubila a mrkla. Ať si to přebere, jak chce. Byla jsem ráda, že mezi námi znova nastala příjemná přátelská atmosféra.

→ Sopka