Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Sarumen
Chvíli jsme šli mlčky a já nemohla přestat myslet na vlčici, kterou jsme nechali za sebou. Neměli bychom se vrátit? Nechtěla jsem se ani ohlížet, přišlo mi to nepatřičné a skoro i neslušné. Čekala jsem, že se o tom třeba Duncan rozpovídá, ale namísto toho jen komentoval teplo. Mírně jsem se zamračila, ale přikývla jsem. “Pro to ses tak moc rochnil u sopky?“ zašklebila jsem se, aby se neřeklo, ale pořád jsem na jazyku cítila podivnou pachuť.
Naštěstí mi nahrál. “Moc krásná,“ uchechtla jsem se. “Co to vlastně vůbec bylo? To u vás normálně členové takhle září?“ docela netaktně jsem vyzvídala, ale u Duncana mi byl takt poměrně ukradený. Do určité míry. Courali jsme se loukou a mířili kdo ví kam. Naše návštěva se mi nezdála moc uspokojující a tak jsem se rozhodla, že se z ní pokusím vytěžit co nejvíc. “Mimochodem, ne že bych nevěřila tvým úžasným schopnostem, ale jak ses dostal na tak vysokou pozici?“ prohodila jsem lehkým konverzačním tónem, i když jsem byla vlastně strašně zvědavá. Ostatně, asi cokoliv bylo lepší než se soustředit na tu vlčici… Kterou jsem ani neznala a tak by mě to nemělo moc trápit.
“Oh,“ vydechla jsem možná až moc nadšeně. Opravdu bych neměla být až tak moc nadšená z toho, že jdeme otravovat nějakou smečku, ale už jsem cítila adrenalin, který se mi rozproudil tělem stejně jako tenkrát, když jsme šli otravovat toho tatíka s malým synkem. Má ještě pořád zaječí ocásek? napadlo mě letmo. Napadlo mě ale taky, že tohle přece nejsem já. Já nedělám problémy, jsem slušná (v rámci mezí) a vůbec neprovádím tyhle… Věci.
Nic z toho mi ale nezabránilo se usmívat tak široce, až mě začaly bolet koutky a skoro bych si i poskočila, kdybych si nemyslela, že si ze mě bude dělat Duncan legraci. Bylo mi jasné, že tohle nedopadne dobře, ale to ani nikdy nemělo. “Znáš tu smečku, nebo jdeme úplně naslepo?“ zeptala jsem se, ale nedokázala jsem zakrýt nadšení v tónu. Cítila jsem se jako malé vlče, které se těší, až bude moct provést nějakou lotrovinu.

→ Asgaar přes Medvědí řeku

Zamračila jsem se, když mi řekl, že by mi už nažrat nedal, ale na druhou stranu jsem musela uznat, že to bylo celkem fér. Nakrmil mě už jednou a vysvětlovat smečce, že se chci taky najíst, asi nebyl nejlepší nápad. “No jo, pohublou sexy gammu bychom nechtěli,“ zazubila jsem se a vesele zamávala ocasem. Nebo jsem se aspoň o tu veselost pokusila. Pořád jsem měla prchavý doje, že na mě někdo zírá ze křoví, ze stromů, z trávy. A Duncan okatě odignoroval všechno ostatní, co jsem mu řekla. A pak se stěžuje, že jsem na něj zlá, když odpovídá jen na urážky a provokace. Jak jsem se měla potom odhodlat být na něj milá, když se na mě jen kabonil? Na oplátku jsem se taky pořádně zamračila a přidala se i k zatvrzelému mlčení.
Už jsem čekala, že se z toho stane soutěž, kdo dřív uhne pohledem, už jsem se na ni i mentálně připravovala (byla jsem odhodlaná vyhrát), ale vtom nás překvapilo světl. Proč je v každé smečce, kam vlezu, nějaká pochybná magie? zaskuhrala jsem v duchu, zatímco jsem obezřetně Duncana následovala hlouběji do lesa. Hlavou se mi proháněly nejrůznější scénáře, mimo jiné i to, jestli takhle Duncan neláká vlky do svojí smečky, aby je potom zabil. Potřásla jsem hlavou a snažila se vypudit svou podivnou zvrácenou zálibu v osočování všech sadistickými úchyly. Nejspíš jím nebyl ani jeden z nich. Popravdě, začínalo to už být dost nechutné a měla bych s tím přestat, než se jednou prokecnu a budu s někým sdílet svoje pitomé představy.
Raději jsem se soustředila na zodpovědného Duncana, který mi stále nešel do hlavy. Z uctivé vzdálenosti jsme pozorovali černobílou vlčici a tmavého vlka, který až podezřele vypadal jako Duncan, ale mladší. Na takovou dálku jsem toho moc neviděla, ale z postoje vlčice mě mrazilo. Nejspíše pro to, že jsem se ještě poměrně nedávno nacházela v podobné situaci a z toho mě začalo nepříjemně mrazit na zádech, ale zrak jsem odtrhnout nedokázala. Netušila jsem, co se jí stalo, ale bolelo mě z toho srdce. Na to, co mi Duncan říkal, jsem jen nepřítomně přikývla a probudilo mě až když se pohnul. Vyrazili jsme pryč od té vlčice, mlčky, nejspíš každý ztracený ve vlastních myšlenkách.

→ Středozemní pláň

Pocítila jsem jemné bodnutí viny. Jenom jemné, ale i tak mi připomnělo, že jsem na něj zase až moc zlá. Nejspíš. Smutnější fakt byl, že jsem začínala tušit, proč to tak je a vůbec se mi to nelíbilo. “To jo. Neměla bych pak s kým trávit čas,“ řekla jsem s jemným úsměvem. Bylo to dostatečné? Znělo to strašně suše. “Nebo bych se aspoň tak moc nebavila,“ dodala jsem ještě, abych završila svou nataženou tlapu míru. Míru? To už tu několikrát bylo. A vždy jsem se vrátila k těm samým manýrům, nad kterými se tolik vztekal, až jsem si toho všimla a trochu slevila. Na chvíli. Tak možný ne mír, ale zahlazení tohoto ostnu. Dokud nepřijde další.
“Hm, pořád se to hodí,“ zamrmlala jsem, trochu zklamaná, že se mnou pokračoval ve hře Lilith je dokonalá a úžasná a dovede cokoliv si zamane. Tyhle vtípky jsem dělala, protože jsem nevěděla, co se sebou, ale už se mi z toho začínalo trochu dělat zle. Přišlo mi, že to občas blokuje konverzaci a zavádí ji do slepé uličky. Není to ale přesně ta věc kterou chceš? posmíval se mi vnitřní hlas.
“Ani když jsem host?“ zkusila jsem sladce. Kdo ví, proč jsem se snažila, když jsem smečku ani nechtěla poznat. Nejspíš jsem jen toužila po dalším vítězství nad ním, ať to bylo v jakémkoliv ohledu. Tak hrozně dětinské. A kruté. Minimálně to, co jsem mu odvětila na sexy gammu. Netušila jsem, že se ve smečce má až tak dobře. Pro to jsem na sebe skoro byla naštvaná, jak moc mě to baví. Jsem strašná osobnost. “Ani bych nikoho jiného nechtěla,“ zazubila jsem se na něj (další pokus o zahlazení trnu) a nechala na něm, jestli si to vyloží jako další provokaci nebo ne. Myšlené to tak nebylo.
Rozhodně jsem nečekala, že naši slovní přestřelku naruší prudké světlo. Překvapeně jsem couvla a z tlamy mi bezděky uniklo tiché zakňučení. Než se mi ale hlavou začaly šířit různé katastrofické scénáře, světlo pohaslo a vůbec nic se nezměnilo. Když ale Duncan promluvil, uvědomila jsem si, že vypadá jinak. Bylo to těžké popsat, ale jako kdyby byl předtím velmi… ležérní, skoro měkký se spoustu ostrými hranami, teď se ale všechny hrany vyhladily. Přede mnou nestál Duncan potížista, Duncan, který má harém se stovkou vlčic, ale Duncan, kterého jsem neznala. Jako kdyby se trochu zvětšil, zmohutněl, ale to byl jen klam. Největší rozdíl byl v obličeji, který najednou nesl téměř zodpovědnou masku. Předtím jsem nevěřila, že by se Duncan vůbec do smečky hodil, teď jsem ale nepochybovala, že sem do určité míry patří. “Dobře,“ přikývla jsem, protože na to nebylo možné nic jiného říct, jen snad se rozloučit a pádit co nejdál od podivných světel a prakticky prázdné smečky, ale chtěla jsem vidět víc z tohohle zodpovědného Duncana. Čekala jsem ale na jeho pobídku, stále jsem se zrovna nehrnula do podivného magického dobrodružství na území smečky, kam jsem nepatřila.

← Mahar přes Tenebraë

“Naprostá hrůza. Ani si to nedokážeš představit“ povzdechla jsem si teatrálně. Nechtěla jsem mu udělat radost tím, že by v tomto tématu měl poslední slovo. Na víc jsem se nezmohla, pořád jsem přemítala o původu svého znechucení tuláckým životem. Nebo jsem se spíš tak usilovně snažila nemyslet, že jsem to tom začala přemýšlet. “No, ještě že tak,“ oddechla jsem si s úsměvem. “Jinak bych už musela začít přemýšlet, že tě z milosti utopím v nejbližší loužičce. Tak bídná existence by neměla mít ani právo na život,“ přitlačila jsem na pilu a ušklíbla se. “Ale asi máš pravdu, nejspíš to už udělal někdo jiný…“ hlas mi vyzněl do ztracena, protože jsem si vzpomněla na nemrtvé. Ne všichni zemřeli. Co když jich bylo víc a vyvraždili celou smečku? Najednou už mi můj vtip o milosrdném zabití nepřišel až tak vtipný.
Mírně jsem se zamračila, když si ze mě začal utahovat. Koho jsem nesnášela? Wizku, přišlo mi jako první na mysl. Jenže tuto Duncan Wizku znal a kdo ví, kolik dalších vlků. Asi ne úplně nejlepší volba. “Škoda, že jsem tak příjemná a milující osoba, že všichni mají rádi a já je. Takhle si vybrat krycí jméno bude fakt těžký,“ lítostivě jsem potřásla hlavou, abych už nemusela myslet na nepříjemné. “Ale beru návrhy, pokud tě něco napadne.“
Taky jsem se snažila myslet na to, že jsem právě nevlezla na území úplně cizí smečky. Pořád jsem nebyla schopná uvěřit svojí hlouposti. Na co jsem myslela? Snažila jsem se soustředit hlavně na Duncanův známý pach, ale nedokázala jsem se úplně zaštítit před tou štiplavou vůní, ze které mi vstávaly chlupy u kořene ocasu. Podvědomě jsem se mírně přikrčila, uši napjaté, očekávající… Cokoliv. Tušila jsem, že si toho nejspíš můj společník všimne, ale nemohla jsem si pomoct. On ale začal pobíhat kolem stromů a vydatně na ně močit. Pobaveně jsem ho sledovala, než mi došlo, že takhle se dělá značkování. Vypadal u toho skoro roztomile. “Takže další sváča zdarma?“ uchechtla jsem se a děkovala svému štěstí, že jsme zastihli smečku prázdnou. Ne že bych plánovala zůstat do chvíle, než se vrátí. “Oh opravdu?“ odvětila jsem hravým tónem, o něco hlubším než můj obvyklý hlas. “Doufám, že ho potkáme, už dávno jsem nebyla ve společnosti někoho, kdo vypadá dobře,“ zasněně jsem si povzdechla a po očku sledovala Duncanovu reakci. Neřekla bych do něj, že je až tak vysoce postavený, ale občas byl samé překvapení.
“Jo. To je,“ přiškrceně jsem přiznala. I když mi z něj stály chlupy v pozoru a měla jsem pocit, že se každou chvíli vyřítí osvalený nabušenec a smete mě k zemi za vnik na cizí území, vypadalo to tu fakt pěkně. Nelíbilo by se mi tu? proletěla mi hlavou zrádná myšlenka. “Teplý pelech závidím vždycky.“

← VVj přes Kierb

“Huh,“ vyšlo ze mě inteligentně. Polkla jsem, abych se oklepala ze svého překvapení nad tím, jak na svou smečku zareagoval. “Neříkej, že bych tě dokázala stáhnout na temnou stranu,“ zašklebila jsem se. “Ale ne,“ povzdechla jsem si. “Tuláctví je docela na nic, buď rád, že máš teplý místečko, kam se můžeš vrátit a netrpíš jako my ostatní,“ odvětila jsem a vzápětí se zarazila. Vyšlo mi z tlamy to, co jsem slyšela? Nepřísahala jsem ještě nedávno, že už nikdy do žádné smečky ani nestrčím nos a teď tu fňukám, jak je mi špatně být tulákem bez vazeb? Možná ty vazby byly opravdový problém. Neměla jsem nikoho, a tak jsem se cítila ztracená a osamělá. Není tohle náhodou účel smeček? Potřásla jsem hlavou. Nechtěla jsem na to radši myslet, nelíbilo se mi, jak jsem si vlastnoručně dokázala nabourat svoje perfektní dogma.
“Netvař se tak kysele, tys nás sem zatáhnul,“ opáčila jsem s výrazem ne nepodobným jemu a podvědomě se k němu přiblížila. Stačila k tomu jen letmá vzpomínka na nepříjemné dostaveníčko s vlastní vražednou mrtvolou koncem minulého léta. “Hele, pokud ve skutečnosti jsi z té močální smečky, co tu někde straší, tak promiň, ale mizím Sbohem. Vůbec tě neznám,“ zabručela jsem, trochu uražená tím, že si nás dovolil dotáhnout na tohle prokleté místo. Chudák ještě nevěděl, že mu to dám pořádně vyžrat, abych si nějak pomohla od nepříjemného pocitu, který jsem tu začala chytat. Ach, jak jsem to nesobecká osobnost.
“Hmmmm,“ zamručela jsem a upnula se na tu myšlenku. Lepší než myslet na to, jak jsem se skoro nedaleko odsud utopila. “Je pravda, že nějaké krycí jméno mi docela chybí… Vždy zpanikařím, když se mám představit, a nakonec stejně kváknu svoje jméno,“ přemýšlela jsem polohlasem. V hlavě jsem ale měla úplné prázdno, vůbec nic mě nenapadalo. “Jak si vůbec vybereš dobré krycí jméno?“ položila jsem řečnickou otázku, na kterou jsem chtěla vědět odpověď. “Rozkaz, šéfe,“ zazubila jsem se na něj a uvnitř mě to z nějakého důvodu zahřálo. Byla jsem ráda, že nepopírá svou zvláštnost a v podstatě se mnou souhlasí. Docela příjemný pocit.
Ne že by mi nedošlo, že míříme do cizí smečky, ale no, nedošlo mi, že míříme do cizí smečky. Do háje. Najednou mě popadla ne malá panika z toho, že budeme muset potkat někoho cizího. Skoro bych se zasmála, jak to bylo ironické. Kdybych mohla, otočila bych se na patě a uháněla někam pryč, ale to by nemělo smysl. Zaprvé, vlci jsou všude a pokud bych do smečky nevlezla teď, je možná, že bych to ní vlezla někdy jindy. Nevyhnutelné. Zadruhé, kde byly moje velké řeči o tom, jak se změním? Dostala jsem skvělou možnost to dokázat. A hlavně, zatřetí, Duncan by se mi až do konce života smál. Neodpustitelné. “Kupředu vpřed, zpátky ni krok!“ zahlásila jsem.

→ Sarumen přes Tenebraë

Nadzvedla jsem jedno obočí. “Opravdu? Protože se mi zdá, že z té vší soudržnosti a kamarádíčkování musí plynout nějaký výhody, ne?“ zašklebila jsem se s výrazem mě jen tak lehce neoblafneš. Nebude mi přece věšet bulíky na nos, aby ze mě vytahal moje zdroje, které si pracně střádám. “Stává se,“ pokrčila jsem rameny. “Pochybuju, že by to vůbec mělo nějaký výrazný dopad,“ zamrmala jsem. Nechápala jsem, na co si pořád stěžuje. Schopnost okamžitě zabít ryby v jezeře byla parádní. Co bych za něco takového dala.
Nejspíš jsem na něj byla zase zlá, ale to mi nezabránilo v samolibém uculení a veselém zamávání ocasem. Nějak se začínal čím dál tím víc tvářit jako citlivka a nebyl můj problém, že ho urážely moje docela nevinné poznámky. Anebo jsem na něj byla opravdu až moc krutá. Jak jsem to ale měla vědět? Nemohla jsem v sobě najít ani dostatek pobouření, že moje otázky přešel jen mlčením. Lehce jsem se zamračila. Co mu zase přelétlo přes nos?
“Nedělá se to náhodou obráceně?“ pobaveně jsem frkla. “Většinou nechceš říct to pravé jméno,“ uchechtla jsem se, ale žádný úsměv ani škleb jsem z něj nedostala. Namísto toho se jen zvedl a chystal se vyrazit nějakým směrem. “Jsi docela zvláštní, víš o tom?“ zeptala jsem se ho, jako kdybych právě zjistila, že mu právě vyrostl druhý ocas. Nechtěla jsem se tím moc zabývat, tušila jsem, že po chvíli nimrání se mi odpověď nebude líbit, a tak jsem to už radši nekomentovala.
Stejně měla tahle chvilka až moc těžkou atmosféru. Jdem. Aspoň že mi hned nedává košem. Docela bych chtěla něco zapálit. “A v té smečce budeme průsery žehlit, nebo plánuješ vyžehlit celou smečku?“ zašklebila jsem se pobaveně.

→ Mahar přes Kierb

Takže takhle na všechny používal šarm? Ach, to jeho mrkání. Pousmála jsem se, bylo vtipné, jak se stavěl do role malého chudáčka, co nemá ani vindru a snažil se loudit něco ode mě. Zasmála jsem se. “Nemáš náhodou smečku, kamaráde? Nebo tam jsi už všechny oškubal?“ ušklíbla jsem se. “Vypadám jako někdo, kdo má na rozdávání? A ostatně, u Života jsem byla jen jednou, prosila ho o něco a ono prd,“ ublíženě jsem se zamračila. Věděla jsem, že smyslem mojí návštěvy bylo hlavně uzdravení srdce, ale po tom, co jsem viděla Duncana a jiné vlky provádět, se mi to zdálo nějak málo. Nevděčnice, zafrkal vnitřní hlas.
“Jasně, jasně, úplný zplozenec pekla,“ nemohla jsem si odpustit zahihňání. “Ale neboj, tvoje tajemství je se mnou v bezpečí,“ mrkla jsem na něj. “A pokud ti to udělá radost, můžu se před všemi tvářit, že jsi hrozný drsňák a neskutečná otrava, pokud ti to udělá radost,“ sladce jsem se na něj usmála. “Jak se představuješ těm, kdo si tvoje jméno nezaslouží?“ zvědavě jsem naklonila na stranu. Tohle možná nebyla až tak špatná technika, možná bych se mohla od něj něčemu naučit a ne vykváknout, kdo jsem, komukoliv, kdo jde zrovna kolem.
“Nevím, co na tom bylo hnusný,“ zamračila jsem se, zase trochu naoko. No dobře, možná to nebylo úplně nejmilejší, ale když už do mě začal rýpat, nemohla jsem jinak, ne? Skoro mě už ale zviklal k nějakému upřímnějšímu vyznání. Ale jen skoro. Jeho další pofňuknnutí mě ale zarazilo. Brát ho vážně? Otázka, jak to myslel. A jak jsem to myslela já. Protože brát ho vážně by znamenalo zahodit tuhle příjemnou srandovní atmosféru a vrátit se do mého starého já, které se mi povedlo opustit jen teprve docela nedávno, ale už jsem skoro s hrůzou přemýšlela o chvíli, kdy se k němu znova vrátím. Nechtěla jsem. Bavilo mě být tahle… osobnost, kterou jsem skoro ani nepoznávala, i když jsem věděla, že jsem to já. Jen hodně hluboko. Bavilo mě to. Tak jak jsem ho měla začít brát vážně, aniž bych začala brát vážně i sebe a svoje problémy, které jsem momentálně okatě ignorovala.
Uvědomila jsem si, že na něj mlčky zírám až tehdy, když naštvaně vstal. “Nejspíš jo,“ zamručela jsem na jeho poznámku o tom, kdo je horší a doufala, že jsem nevypadala moc sklíčeně. Moc šancí jsem tomu ale nedávala. Odkašlala jsem si a naštěstí nepříjemná chvilka docela rychle pominula. “Bobule? Já myslela, že s tebou půjdu na vyhlídkovou trasu po tvých průserech,“ namítla jsem, ale chyběla tomu jakákoliv pára. Poznámka o vážnosti mi sebrala veškerý vítr z plachet. “Jo, to zní jako skvělej plán,“ povzdechla jsem si a sledovala jeho počínání s hlínou. “S ohněm moc neumím, ale můžu pomoct. Budu do něj foukat,“ navrhla jsem a pokusila se o úsměv, ten vyšel trochu smutně a tak jsem radši nechala pohled upřený na zem.

“Rozkaz, kapitáne,“ poslušně jsem zasalutovala, ale pochybovala, že se k tomu bílému vlku brzo podívám. Naposledy mě viděl v opravdu ubohém stavu a kdo ví, jestli bych snesla jeho pohled. Určitě by byl tak nechutně soucitný. Ale Kayu jsi už přece viděla, připomenul mi tichý hlásek. To bylo ale něco jiného, odsekla jsem, ale tahle chvíle nebyla nejlepší na hádku se samou sebou. “Zkusím,“ slíbila jsem mu, plna sebevědomí, že vyhraju. Nejspíš. Možná. Kdo ví.
“Chm,“ zabručela jsem a sjela ho hodnotícím pohledem. Nejspíš měl pravdu. Už nevypadal tak moc jako kostřička potažená kůží. Teď mu už přibylo nějaké množství svalstva. “Tak to abych si začala dávat pozor, jestli náhodou nejsem moc blízko, co?“ andělsky jsem se na něj usmála. “A spoléhám, že mi nic neuděláš. Měl jsi spoustu příležitostí, když jsme byli spojení a nic se nestalo,“ prohlásila jsem sebevědomě. Kdyby se na ě doopravdy vrhnul, bylo by to docela na nic. Začínala jsem se s ním cítit dobře.
Chtěla jsem jít s ním. Nechtěla jsem se zabývat důvody, protože to, že mi byly docela neznámé, bylo docela fajn. Nemusela jsem myslet na strach z toho, že budu sama. A že mě nikdo nechce. Olízla jsem si čenich a připravila se na další herecký výkon. Škoda, že asi neuroním slzičku. “Ach, tak ty jsi to poznal?“ vykulila jsem na něj oči s naprostým zhrozením. “A já myslela, že jsem to tak dobře skrývala,“ zakvílela jsem. Asi jsem to trochu přeháněla. “Já si nemůžu pomoct, stačil mi jeden pohled na tvoje neodolatelné tělo a už jsem věděla, že jsem v háji,“ zasněně jsem si povzdechla. “Hádám, že se budu muset postavit do fronty, abych se dostala do tvého extrémně plného harému vlčic, co?“ mrkla jsem na něj lišácky, jestli si vzpomene na svůj povzdech, že všechny ty vlčice, co po něm jedou, jsou jen výmysl. Upřímně, docela mě zajímalo, co z toho je pravda.
“Slavnostně slibuju,“ odkašlala jsem si, vypjala hruď a zvedla pravou tlapku do vzduchu jako při smrtelné přísaze. “Že se ti nebudu smát. Nebo aspoň ne moc nahlas. Jen fakt potichu. Aby to nikdo jiný neslyšel,“ zazubila jsem se a tlapkou do něj ještě jemně žďuchla, než ji položila na zem. “Popravdě, jsem docela ráda, že nejsem jediná, kdo má život totálně v háji a potřebuje hodně náplastí,“ dodala jsem upřímně, abych na něj zase nebyla tolik krutá. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se jen tak směju cizímu neštěstí.

Napřímila jsem uši. Posledních pár hodin jsem se přesvědčovala, že se mnou chudáček malý strašně trpěl, ale nevypadalo, že by se mnou sdílel stejný názor. Když jsem se ostatně pokusila přehrát chvíle, které jsme spolu zažily, nebyly nijak strašné ani pro jednoho z nás. Kromě toho, kdy jsem mu zírala na pozadí, ale i ta situace měla nějaké plusy. Tiše jsem zamlaskala. “No… Tak to potom děkuju,“ odvětila jsem s malým úsměvem. Byla pravda, že podle toho, co mi o sobě vyprávěl, bych čekala, že všechny ryby sežere sám a ještě se mi bude smát. “Čím ti takovou obrovskou službu oplatím? Je vůbec něco mezi nebem a zemí, čím by se dala ta služba oplatit?“ dodala jsem teatrálně, abych tomu ubrala hrot upřímnosti. “Věřím, že se mi tě povede přesvědčit i podruhý,“ zakřenila jsem se a okatě ignorovala jeho kyselý výraz. Lepšího otroka jsem nepotřebovala.
“Nejspíš ve smečce?“ naklonila jsem nechápavě hlavu. Proč by měl předpokládat, že byla někde jinde? Ostatně, ani on se netvářil, že by se domů horlivě chtěl vrátit. Kdo ví, jak to vůbec myslel s tou uvolněnou smečkou. Když v jiné smečce bylo naprosto nepřístupné se jen tvářit špatně, ta jeho musela být nejspíše opravdu výjimečná. A nebo zase jenom kecal. Třeba ani žádnou smečku nemá.
Koukla jsem na něj trochu zmateně, když mi vyčetl mou nedůvěřivost v jeho kecy. Mírně jsem přivřela oči, ale mlčela jsem, jeho neustálé opakování toho, co se mi nejdřív zdálo jako ten největší blábol, mě na chvíli připravilo o řeč. Co jsem mu na to měla říct? Promiň, Duncane, ale nevěřím, že jsi umřel? Tyhle věci se přece nedějí. Jenže to by mi mohl říct i někdo na věci, které jsem zažila na vlastní kůži. A lhala bych, kdyby mě fakt, že si mě prý oblíbil nezahřál u srdce. Na tak malé množství vět ale bylo emocí až moc. Dopřála jsem si ještě chvíli ticha, kdy jsem si ho zkoumavě prohlížela a ani mi to nepřišlo tak hrozné, když on dělal prakticky to samé. “Musíš mít teda skvělý život,“ ušklíbla jsem se nakonec, rozhodnutá, že proteď většinu myšlenek a záměrů odsunu… Možná napotom. “Na rozdíl od tebe tu nemám vůbec žádný problémy.“ Lež. “Ale ráda se bavím cizími dramaty, takže ráda uvítám komentovanou procházku tvými průsery,“ zazubila jsem se na něj zlomyslně. Nebo jsem se o to alespoň pokusila, ale říkala jsem pravdu a nejspíš se mi nepovedlo dostatečně zakrýt fakt, že jsem se mermomocí snažila vymyslet výmluvu, proč s ní zůstat alespoň o chviličku déle.

Olízla jsem si tlamu. I když bych chuť téhle ryby umístila na seznam nejlépe chutnajících věcí mého života, zanechávala jakousi podivně nahořklou pachuť, něco mi ale říkalo, že to bylo aktuální situací. “To nejspíš ano,“ odvětila jsem líně s přivřenýma očima a přejela ho pohledem. Zdálo se mi, že se nám z konverzace začínala vytrácet pára a to jsem nenesla moc dobře. Nejspíš ho už nebavilo neustálé kočkování, jako ho jednou (za)kousnu. Ani jsem se mu nedivila. Raději jsem se jen trochu marně pokusila o tajemnou odpověď takovým způsobem, aby už na to nemusel odpovídat.
“Neříkej, že ti to vadilo až tak moc,“ uchechtla jsem se a v duchu přemýšlela, jestli to se mnou bylo opravdu takové utrpení. “Navíc, nakonec jsem se i té lahůdky dočkala,“ mrkla jsem na něj. Můj pohled jasné říkal ‘koukej, už jsi taky otrok‘. Ne že bych si to myslela doopravdy, ale to on nepotřeboval vědět.
Chvíli jsem na něj tupě zírala, když se najednou rozpovídal o svojí dcerce. Co jsem od něj vlastně čekala? “Proboha,“ začala jsem se chechtat. “To je naprosto geniální taktika,“ už mi skoro začínaly téct slzy. “Nic menšího bych od tebe ani nečekala. Teď ji už opravdu musím někdy vidět,“ pobaveně jsem se zašklebila a byla ráda, že se to podivné napětí mezi námi rozpustilo. Bylo ale docela možné, že jsem ho cítila jen já. Už jsem je viděla, Duncana a malé černé vlče, jak oškubávají cizí vlky o vše, co jde.
“A já myslela, že je tvoje smečka velmi přívětivá a tolerantní?“ naklonila jsem hlavu na stranu s jedním obočím zvednutým až k uším. “A ostatně, kdo říká, že chci, aby mě vzali?“ zamračila jsem se. To si myslel, že okamžitě skáču po nějaké smečce? Ani omylem. “Jen jsem byla zvědavá, proklepnout okolí, nachytat trošku sluníčka na jihu..“ zamrmlala jsem vyhýbavě, sama jsem ani nevěděla, proč jsem takovou věc navrhla. A nebo spíš jsem si to nechtěla přiznat.
“Každopádně,“ vydechla jsem. zdálo se mi, že se mě snaží mermomocí přesvědčit, abych s nim nechodila. Okej. “Neříkala jsem ani, že tam chci jít hned, určitě máš už mojí úžasné a dokonalé osobnosti úplně plný zuby,“ zazubila jsem se na něj s nabídkou otevřených vrátek. Bylo už na čase sebrat se a přestat fňukat, že nechci trávit čas sama. I když to byla pravda.

Byla jsem ráda, že pokračuje v naší malé hře na to, jak jsme oba drsní a ničeho se nebojíme. A nebo jsem si na to hrála jen já. Každopádně, pořád jsem byla vděčná a jeho malou odpověď jsem ocenila úsměvem. “Bude to den, na který do konce života nezapomeneš,“ přidala jsem ještě, aby řeč nestála, a protože jsem si říkala, proč ne. Celé naše soužití se z mojí strany neslo v tomhle duchu. Především to, co se stalo u sopky. I když jsem se z toho už víceméně oklepala, bylo mi jasné, že mi to bude ještě dlouho ležet v hlavě. Duncan se ale tvářil jako nic a tak já mohla taky.
Přivřela jsem oči s úlisným úsměvem. “Potřebuju vždy jen to nejlepší,“ odpověděla jsem nafrněně a dětinsky na něj vyplázla jazyk. “Příště si najedu nějakého otroka, který mě bude na zádech nosit a krmit nejvybranějšími lahůdkami,“ odsekla jsem o něco drsněji, než jsem původně plánovala. Zdálo se mi, že naše debata míří do slepé uličky a už ani Duncanovy odpovědi nejsou tak ostré jako před chvílí.
Korunu tomu nasadil, když prohlásil, že by měl jít domů. Za dcerou. “Oh,“ dostala jsem ze sebe, vykolenější než jsem čekala. Bylo to ale jasné. Zůstali jsme spolu po nezbytně nutnou dobu a byl čas se rozloučit. Nechtěla jsem si přiznat, jak hluboko se mi propadl žaludek, ale věděla jsem to od začátku a nezbylo nic jiného než se s tím smířit. “Pozdravuj ode mě dcerku,“ slyšela jsem se říkat, spokojená sama se sebou, že se mi povedlo vykřesat i jakýsi škleb. “Chtěla bych říct, že ji někdy půjdu navštívit, abych ji zkazila, ale to už zvládáš sám docela dobře, ne?“ pokračovala jsem už docela přesvědčivým provokativním tónem, kdy jsem se tvářila jako nevinnost sama, ale v očích mi poskakovali čertíci. Když už jsme se měli rozloučit, tak ať, ale s grácií. Fňukání nad tím, že mi bude tenhle… neskutečný… paličatý a nekonečně otravný vlk chybět… To si můžu nechat na potom, až se odloudám někam do háje. A nebo bys mohla jít s ním. Stejně nemáš nic jiného na práci a přiznej si, že jsi docela ztracená, rýpal do mě ten otravnější vnitřní hlas a měl pravdu. Jenomže jen tak se k němu nasáčkovat, nakráčet do smečky… Ne, to nepřicházelo v úvahu. Pokud mi to nenabídne sám, prostě se rozloučíme a půjdeme vlastní cestou.

“Já vím, že ne,“ odpověděla jsem mu s širokým úsměvem. “Nic menšího bych od tebe ani nečekala,“ bylo zvláštní, jak rychle jsem si zvykla na jeho manýry. Ještě zvláštnějsí ale bylo, jak moc mi vyhovovaly. Nevybízely j nějakým hlubokým debatám, odhalováním soukromějších věcí, prostě… Jsme společně existovali. Na chvíli jsem zapřemýšlela, jestli to třeba má jako já, jestli třeba taky neskrývá spoustu věcí za úsměvy, ale on vypadal, že v tom chodí denně, na rozdíl ode mě. Kdybych se pozastavila, měla bych se divit, jak dobře se s ním cítím, ale já se pozastavovat neměla. T by to kouzlo úplně zničilo.
Jen jsem zakoulela očima, když mě ještě jednou pro jistotu ocákal, jako kdybych toho nedostala plnou dávku už předtím. Probodla jsem ho rádoby vzteklým pohledem, ale ani se nesnažila o nějakou důvslednost. Na to jsem se až moc bavila. “Tohle ti nezapomenu,“ řekla jsem s pokusem o plačtivý tón. Dokonce jsem i zamrkala řasami jako nějaká dáma v nesnázích. “Ve chvíli, kdy to budeš nejmíň čekat, si to všechno vypiješ. Těš se“ zamrkala jsem na něj sladce a teatrálně spolkla zbytek ryby. Byla skvělá a věděla jsem, že bych si za normálních okolností mohla dát víc, ale žaludek jsem měla tak stažený, že bych to raději neriskovala. Zašilhala jsem po jezeru. Přece jenom, kdy se mi znova nabídne možnost mít bezplatně dobrý flák masa? “Děkuju,“ pousmála jsem se, protože jsem měla pocit, že se to hodí. Přece jenom se kvůli nám oběma vrhl do jezera a pomocí jakési magie zabil na dálku několik ryb.
“Ani nevíš, jak jsem trpěla,“ vydechla jsem téměř roztřeseným hlasem, který prozrazoval moje naprosté rozhořčení. “Ani nevím, jaké to bylo utrpení! Namáhat si mozkové buňky taktikami lovu a přitom tu pán umí chytat na dálku neviditelnou sítí,“ skoro jsem podrážděně vykřikla. “Princezna trpěla velmi a hrozně a skoro to nevydržela,“ fňukla jsem a skoro litovala, že se mi znova nepovede uronit aspoň jednu slzičku, do tamtoho stavu jsem ale jít znova odmítala. Nebyla jsem si jistá, proč se najednou tak rozjíždím a odmítala jsem si připustit, že by to bylo tím, že jsem se ještě nechtěla rozloučit.

“Kecko,“ odfrkla jsem si, ale chyběla tomu ostrá hrana. Už jsem si asi na jeho okecávání zvykla, že mi to nepřišlo ani trochu pobuřující. “Každý by ti uvěřil, než by se na tebe podíval. Z tebe magie přímo sálá,“ zazubila jsem se a na chvíli zvážila, jestli je to magie, sebevědomí, nebo charisma. Možná všechno najednou. Byla jsem vděčná, že si mě nezačal dobírat kvůli mému čekání a sám se vrhl do vody.
Přešlápla jsem. Měla bych tam jít za ním? Najednou se mi představa koupání se s Duncanem nezdála jako moc dobrý nápad. Netušila jsem, co do mě vjelo, ale nemohla jsem se přinutit udělat ani krok směrem k vodě. K nohám mi přistála ryba. Zírala jsem na ni jako na zjevení, dokud z jezera nevylezla příšera. Byl to sice Duncan, ale naprosto mokrý a neskutečně pohublý. Ten má fakt na mále, stihlo mi projet hlavou, než se okázale oklepal na strategicky umístěném místě, aby maximalizoval množství vody, které dopadlo na mě. “Duncane!“ vyjekla jsem se smíchem, konečně plně probuzení z toho malého zkratu. “To sis mohl odpustit,“ ne moc přesvědčivě jsem se na něj zamračila, ale už přemýšlela, jak mu to oplatím. Mohla bych ho shodit do jezera. Stáli jsme už ale dál a musela bych od něj odejít, abych se rozeběhla a pak bych do nej musela vrazit celým tělem a… Ne, to by bylo trapný. Je potřeba vymyslet něco jiného.
S prázdným žaludkem se ale dost špatně přemýšlelo. “Nápodobně,“ broukla jsem mu na odpověď a možná bych se mu ještě i začala smát nad tou hltavostí, kdybych se nechovala prakticky stejně. Umírala jsem hlady a nad chutí té ryby jsem se skoro rozbrečela. Byla výborná. “Proč jsi tohle neudělal už dřív?“ zeptala jsem se ho huhňavě s plnými ústy, protože jsem odmítala na chvíli přestat jít. Možná jsem dokonce prskla i pár kousků ryby na něj, ale bylo mi to fuk. Právě se vykoupal. Klidně může jít znovu. “Já si tu celou dobu lámala hlavu, jak se poženeme v těsné blízkosti na nějakou ubohou srnku nebo zajíce a přitom si ani jeden z nás nezlomí nohu a ty tu přitom můžeš udělat jen puf a jídlo máš naservírované,“ zabodla jsem do něj obviňující pohled a znova se sklonila k rybě. Něco mi říkalo, že po tomhle jídle se rozloučíme a ještě jsem na to nebyla připravená.

← Fëlga’Tar

Nebral mě vážně, což bylo asi dobře. Kdyby tu větu vzal jako fakt, začala bych se snad i bát toho, že se z mě stává dobrý lhář a to už by byla úplná katastrofa. Věnovala jsem mu další zubatý úsměv, který říkal intenzivně se snažím být okouzlující a vím, že jsem jen otravná. Nebo tak nějak. Asi bych neměla zkoušet popisovat svoje výrazy, neznělo to vůbec dobře a nejspíš to ani nebylo moc přesné, ale na tom nezáleželo. Věděl, že to je kec a tím pádem nejspíš lhal i on. Jako obvykle.
Zatímco jsem se chabě snažila ho doběhnout, přemítala jsem o naší podivné situaci. Měla bych to brát, že za ním ocáskuju? Nebylo to trapný? Doufala jsem, že všechno, co k tomu chtěl říct, už vyslovil u úpatí sopky, protože tyhle provokace bych dokázala zvládnout. Potřásla jsem hlavou. Tomuhle se přece jen říká trávení času, ne? K čemu v tom hledat nějaké další smysly? Kdyby už o moji společnost neměl zájem, určitě by to dal najevo.
“Jdeš lovit ryby?“ zeptala jsem se pobaveně, když jsme byli kousek od jezera. Nemohla jsem si nějak pomoct. Představa, že ve svém ubohém stavu, na který jsem nezapomínala poukazovat každých pět minut, se bude rochnit ve vodě a chytat ryby, byla nadmíru vtipná. Přesto jsem poslušně zacouvala dozadu a zvědavě sledovala, co se bude dít dál. Něco mi říkalo, že to bude dobré fiasko, ale aspoň budu mít důvod, proč se smát a už jsem začala přemýšlet, kam bychom mohli jít na opravdový lov. Moji pozornost ale zaujal podivný zvuk, který vycházel od vody. Že by se Duncanovi přece jenom něco povedlo? Napřímila jsem uši a upřeně sledovala hladinu.
Už jsem se skoro chtěla začít smát, že co tu šaškuje, když se najednou objevila jedna ryba. A nebyla sama. Nemohla jsem si pomoct, zírala jsem na to jako na zjevení, což bylo asi docela hloupé, vzhledem k tomu, že bych měla být na takové magické vymoženosti zvyklá. Já sama jsem ale nic takového neuměla a snad poprvé mi to bylo doopravdy líto. Kulila jsem oči ještě i ve chvíli, kdy se na mě Duncan otočil. “To… je úžasný,“ vydechla jsem a široce se na něj zazubila. Můj úsměv byl tentokrát čistě upřímný, bez jakékoliv stopy po sarkasmu a mě napadlo, jestli toho není moc. “Odteď už oficiálně nemůžeš tvrdit, že nejsi magičtější než já.“ Tak. Tady to bylo. Mírné rýpnutí s ironí v úsměvu. Aby si nemyslel, že jsem na něj najednou až moc hodná.
Přesto – v duchu jsem to stále nepřestávala obdivovat. Taky jsem chtěla něco takového umět. Jednoduše si sehnat něco k snědku. I když jsem ale hlady skoro šilhala, zůstala jsem na břehu a pohledem ho vybídla, ať jde. Byla to jeho kořist a nepřišlo mi správné se do vody hamižně vrhat jako první.

Fakt, že jsme už k sobě nebyli připoutání se najednou zdál tak… Bizarní. Neskutečný. Neuvěřitelný. Přestože jsme společně strávili jen několik dní, už jsem si na to začínala zvykat. Zanechalo to ale podivnou pachuť. Co na to říct? Čekala jsem nějaké… Vysvětlení, možná. Třeba se ze sopky mohla objevit lávová příšera a říct, proč se to stalo. Stejně tak jsem ale teď musela zdůvodnit proč jsem s ním zůstala. Do háje. Proč se věci musí tak komplikovat? To jsme nemohli být spojení do konce života?
Ne že bych si to přála, bylo mi jasné, že bychom se po pár dalších dnech začali nesnášet, ale trocha vnitřního fňukání ještě nikoho nezabilo, že? Samozřejmě, že si mého váhání všiml, i když to taky mohla být jeho přirozenost. Dloubat do všech za každé příležitosti. Jak jinak se na to dalo odpovědět než urážkou? “Prosímtě,“ blahosklonně jsem se na něj usmála, jako kdyby byl pomatené vlčátko a zalitovala, že jsem už zase od něj dál a k dalšímu dloubnutí tlapou bych k němu musela přijít, což by bylo trapný. Už to nebylo tak jednoduchý jako předtím. “S tou svou chabou schránkou bys do mě zvládnul leda tak fouknout,“ zasmála jsem se nehezky, ale bylo fajn, že jsem byla zase na koni. I když jsem kvůli tomu Duncana shazovala. “Věřím, že se dokážu ubránit a ještě tě při tom kousnout do zadku,“ rozverně jsem na něj mrkla a sladce se uculila, aby si nemyslel. A taky abych se mohla jen tak uchechtnout nad otázkou, jestli se bojím, že budu sama. Nebo se ptal na můj strach, že budu bez Duncana? Nebyla jsem si jistá, ale obě varianty byly do určité míry pravda a pro to bylo naprosto nutné je tvrdě popřít.
To křupnutí v zádech bylo skoro až roztomilé. Neslyšela jsem křupání zad mnoha vlků a ani jse nevěděla, proč to pro mě najednou představuje takové potěšení. Nadzvedla jsem obočí, když vypálil, že je na kluky naprosto neduncanovským způsobem. Mělo mě to urazit? Zdálo se mi, že ano, ale nějak jsem v sobě ten pocit vydolovat nedokázala. “A já jsem zase na holky,“ odvětila jsem lhostejně a radši se otočila na druhou stranu. Myslela jsem na Makadiho, jeho prokérní situaci s pohlavím a na to, že by mi ani nevadilo, kdyby tou samicí byl. “Teda teoreticky,“ dodala jsem s uchechtnutím a až pak se zarazila. Doufala jsem, že se na to dál ptát nebude, vysvětlovalo by se to těžce. Stejně těžce, jako se mi najednou šlo. Jak dlouho jsem MAkadiho neviděla? přemýšlela jsem už asi pomilionté, ale zároveň si uvědomila, že mi jeden pocit chybí. Ať jsem se hrabala v sobě jakkoliv, ten hořkosladký pocit v srdci, který jsem si nesla, byl jaksi… Fuč.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem zastavila, jen fakt, že na mě najednou Duncan zavolal. Byl o něco dál a mě to ani nedošlo. Byla jsem tak zvyklá, že jsme byli neustále vedle sebe, že jsem čekala, že mě prostě magicky potáhne dál. Bez pouta jsem se cítila lehčí, stejně jako bez mých citů k Makadimu, ale byla to možná až přílišná lehkost. Měla jsem pocit, že mě vítr každou chvílí rozfouká, pokud si nedám pozor. Teď mi ale Duncan chtěl ukázat trik, a to bylo jediné, na čem záleželo. “Už jdu,“ odpověděla jsem, rozeběhla se za ním a podvědomě se přiblížila víc, než bych obvykle považovala za nutné. Asi ze zvyku.

→ VVJ