Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu mnou trhlo při zmínce o první zimě. Pár chvil jsem na něj nedůvěřivě zírala i s pootevřenou tlamou, než jsem si to uvědomila a zase ji zaklapla. Škoda už ale beztak byla nejspíš vykonána a já u něj poskočila u několik příček níž za mrzkou inteligenci. Ach ach. Napůl zdvižené obočí mě ale neopustilo a v nastalém tichu jsem uvažovala, zda bych měla něco k tomu říct. "Na svůj věk vypadáš docela staře," dostala jsem ze sebe nakonec a až po další chvíli mi došlo, jak vypatlaně to zní. Boha.
Rozhodla jsem se, že tuhle epizodku budu radši ignorovat a tvářit se, že vůbec nebyla. Setřást pocit trapnosti ale bylo podstatně těžší.
"Eh," zabrumlala jsem. "Třeba se mi to jen zdálo," výmluvně jsem trhla ramenem. Znělo to trochu křečovitě, těžko se mi hledala pevná půda pod nohama po tom, co předcházelo."Rozhodně jsem neviděla hluboký pohled nakopnutýho štěněte," přikývla jsem s extrémní vážností. Bylo v podstatě jedno jestli jsem měla pravdu nebo si všechno cucala z drápu. "A ty vlny depresí, cos vypouštěl na všechny strany se mi zdály taky. Přirozeně," přikyvovala jsem.
Koutky se mi znova roztáhly do širokého a oslnivého zubatého úsměvu, když mi konečně dal za pravdu. "No jo. Pravda bolí, co," pokyvovala jsem hlavou a dál se tvářila jak kočka co slupla andulku. Možná bych se mohla cítit trochu míň dobře z cizího utrpení. Pff. Obočí mi ale vyletělo vzhůru po jeho dalším výroku. "Uhuh," pokývala jsem hlavou. "Přirozeně. Samozřejmě. A to...puštění k vodě? Takový věci se většinou nestávají jen tak," tahala jsem z něj další informace a v duchu opět zadupávala svou vlastní oběť frustrace.

Zazubila jsem se v úsměvu, který byl napůl cesty k vycenění zubů. Tohle byl vlastně docela úspěch – chlapec na mě nevyběhl a ani jsem nedostala krutou facku osudu zhodnocením života – takže vlastně, čtyři z pěti hvězdiček. Tu poslední jsem si nechávala jen tak z opatrnosti. Jeden nikdy neví.
"S tim můžu docela soucítit. Zimy jsou na tohly většinou docela náchylný," protáhla jsem soucitně obličej a představila si, jak miniaturní Straku zamačkávám tlapou. Byla jsem trochu dramatická no.
"Och, ne," vydechla jsem se zcela očividně přehrávanou teatrálností. "To je naprostá, ale absolutní hrůůza!" vyjekla jsem a jako pravá panička si přiložila tlapku k hrudi, abych zdůraznila, jak mě jeho tragédie poznamenala. Tenhle výraz mi ale moc dlouho nevydržel, hned zas jsem se jen pobaveně šklebila. "A co se jí stalo? Uplavala ti, že tak zoufale koukáš na řeku? Tam ji asi moc nenajdeš hele," pobaveně jsem si do něj rýpla.
Pak jsem výmluvně trhla ramenem. "No jo, co se dá dělat. V mém případě jsem byla já, kdo byl poslanej k vodě," kysele jsem se zašklebila a v hlavě si opět přehrála zamačkávací sekvenci. Pořádně hezky to šplouchlo a krev se rozstříkla všude okolo. "Ale co už. Srdc mi to tak moc netrhá," znova jsem škubla ramenem a snažila se o nonšalanci. Furt mě to ale žralo. "...narozdíl od tebe, zdá se," sjela jsem ho důkladným a pobaveným pohledem, který by se možná i dal interpretovat jako flirtující. Jen kdyby dotyčný byl můj typ. "Cos jí proved, že tě nechala?"

← Machtaje sever

S už o něco lepší náladou jsem si to courala podél řeky, jakoby mi osud měl hodit něco zajímavého pod nos. Odmítala jsem si přiznat, že vlastně můj geniální nápad s tím, jít se někam zabavit, taky obnáší nalezení oné zábavy. A ono na druhou stranu, jakoby to bylo těžký žejo. Většinou jsem jen tak někam šla a nebo prostě jen stála a věci se staly. Ve většině případů bohužel.
Okem jsem zachytila bílý flek, co vypadal být ještě ve větších depkách než moje maličkost. Bože, to určitě bude taková kotva... povzdechla jsem si, ale moje nohy si to už štrádovaly k bělouchovi. V mém mozku došlo ke spojení komunikace → potřeba se na ni i psychicky připravit docela pozdě, byla jsem už v doslechové vzdálenosti a začala lehce v hlavě panikařit. Ale tak do háje k sakru, zanadávala jsem si.
Nepřišla jsem k němu s tím cíleným sebevědomým úšklebkem a ocasem zvednutých do výšin – ten postoj beztak patřil někomu jinému a já bych byla jen pouhopouhý pozér co se snaží napodobit. Ale přece jenom mi v očích skákali čertíci. "Co taková depka tu? Utopila se ti ryba snad?" zeptala jsem se ho ještě z rozumné vzdálenosti, kdyby náhodou neměl náladu na debatu a rozhodl se odpovědět zuby.

← Východní hvozd přes to kojotí něco

Můj vztek, nebo spíš frustrace nad černobílou trochu odpadávala jak zatuhlý bláto. Začínala jsem si přiznávat, že jsem byla víceméně jen frustrovaná z toho, že se mi zdálo, že je mezi námi... něco. Jestli jsem nechtěla nebo nevěděla to něco pojmenovat, jsem řešit nechtěla. Zdálo se mi, že je tam nějaký dobrý spojení, kterým bych sice nezaplácla díru, kterou tam ten někdo dotyčný nechal, ale třeba... Co já vim. Kamarádka by mohla bejt fajn. Kamarádka na mazlení? Snad ještě lepší.
Jo ale to všechno je dost na nic. Protože se na mě vykvákla, hodila na mě bobek a teď se můžu jít leda tak jít kopat do zadku. Srandičky, srandičky. Chtěla jsem ji zavést do Mechu, ale ten jsem už beztak přeběhla, protože se mnou Straka už nebyla a já se nechtěla zklamat zjištěním, že tam Rez už neni.
Fakt, dneska jsem necejtila, že by byl den na to se nechávat zasypávat dalšími zklamáními. Takže... vzhůru někam! Kamkoliv! Třeba jít dělat někam problémky, ozval se mi v hlavě hlas, co zněl až podezřele jako Duncanův. A měl pravdu, všivák jeden.

→ Machtaje jih

"Do háje," zaskřípala jsem zuby. Straku jsem určitě někde po cestě ztratila a můj první instinkt byl počkat, než se objeví. Přece nemohla být až tak moc daleko ne? I když jsem se nakonec rozhodla se o něco vrátit, nepřišlo mi, že bych ji dokázala vysledovat. Že by na mě hodila bobek? Rozhodně bych neřekla, že se nedokáže o sebe postarat. Vypadala víc než schopně a tak jsem možnost nějaké nehody ani moc nebrala v úvahu. Prostě se na mě vyprdla. "Koza jedna," prskla jsem směrem, odkud jsem přišla, ale pochybovala jsem, že tam někde ještě je. Docela mě to urazilo, nečekala jsem, že jsem byla až tak špatná společnost. Ale co už. Nedalo se nic dělat.
"Tak jo, Lilith. Seš blbá pinda, co zjevně neni moc dobrá na to, aby s ní někdo trávil čas," zavrčela jsem si pod vousy. Snažila jsem se drsností a vulgaritou nějak zpracovat nepříjemný pocit, c o se mi usadil v břiše, ale spíš mě to ještě víc rozčarovalo. "Tak si trhni!" křikla jsem neurčitým směrem, protože to už nebylo ani tak moc mířené na Straku, jako spíš na celý svět.
Beztak jsem ho nepotřebovala. A dokázala jsem se zařídit sama.

→ Machtaje sever přes kojotí remízek

← Kopce Tary přes Gejzírové pole

“Chm,“ zamručela jsem. “Asi to není úplně nejhorší přístup,“ přiznala jsem. Koutkem očka jsem hodila po ní. Líbilo se mi, jak se nesla, jakoby neměla nejmenší starosti v tomhle světě. Bylo to fajn a já uvažovala, jestli se mi daří vyzařovat podobnou auru, i když to tak uvnitř necítím. I když snaha tam je. “Jen se ti po nějaký době dost zúží výběr, kde tě neženou pryč se zuby a ohněm,“ uchechtla jsem se a mávla ocasem tak, abych se o ni špičkou otřela. “A jednomu se odtud moc nechce,“ dodala jsem zamyšleně. Někde tu byl Makadi, možná i Duncan snad. A i ta atmosféra… Potřásla jsem hlavou. Vysvětlovalo by se to blbě. “Však postupně uvidíš,“ mrkla jsem na ni tajemně.
“Jo. Kéžby,“ vzdechla jsem a ušklíbla se. Zas tak moc jsem nechtěla se máchat v negativech. Aspoň ne takových. “Už nějakou chvíli tu smrdim. A otravování smeček je tak trochu můj koníček,“ nahodila jsem nevinný pohled a zvedla ocas vzhůru.
“Správně,“ zasmála jsem se. “Pochopila jsi to nejdůležitější,“ věnovala jsem jí hrdý úsměv. Pokud se mi podaří rozšířit nenávist k Borůvkáčům, tím líp. Když se jí zaleskly oči, jen jsem se zakřenila. Výzva přijata? “Prej cukříku,“ zafrkala jsem a přidala do kroku.
Jak jsme se předháněly, počasí se podstatně zhoršilo. Skoro se chvíle na chvíli se objevil sníh a s ním bílá tma. “…Strako?“ zavolala jsem, když jsem si uvědomila, že ji neslyším ani nevidím.

Kayayaya | 1/1 s’okay :Dd
loterie XVI

Uchechtla jsem se, i když mi byla její chvála docela nepříjemná. “Moc jsem sice sama nebojovala, ale...“ snažila jsem se trochu těch komplimentů za sebe strhnout, než jsem se zastavila. Nezněla jsem až moc pateticky? “Neříkej, že jsi tu za celou dobu taky nepotkala nějakou zrůdnost, která by se tě snažila zabít,“ zahýbala jsem obočím v pokusu se pořád udržet aspoň nějakým způsobem na koni. “Hm, počkej vlastně,“ zamrmlala jsem, pohodila hlavou a zadívala se do dálky. Někde vzdáleně jsem byla ze sebe překvapená, že jsem si i ve stavu takové paniky na něco vzpomněla a zároveň se kárala za srabáctví, že odbíhám od… toho, co se mezi náma dělo. Neverbálně.
“Když jsme se potkaly tehdy… na ledě? Nezjevila ses tam taky úplně náhodou?“ naklonila jsem hlavu, ale nedívala se na ni. Srab. “To bylo taky docela… podezřelý. Skoro se divim, že na nás něco nevyskočilo a nechtělo nás sežrat,“ vycenila jsem zuby v úsměvu.
A pak mi přeskočilo. Nejspíš. Nevím. Bože. Naklonila jsem se k ní a šeptala do ouška, můj horký dech se odrazil od jemných chlupů na jejím uchu a vrátil se zpátky do mého čenichu nasáknutý jejím pachem. Co jsem to dělala? V hlavě jsem měla podobný stav jako v těch krušných chvílích, které jsem popisovala před chvílí. Teď mi ale slova vyschla. Tak trochu jsem z toho vinila i Kayu, protože ona nic neříkala. Proč sakra nic neříkala? Proč mlčela?
Do háje do háje do háje dohájedohájehdoeháe…
Říkala jsem si v duchu i mnohem horší nadávky, vlastně hlavně ty, ale ono to vlastně bylo docela jedno, protože se ta hrůza musela nějak odrážet i v mých očích. A nejhorší na tom bylo co? Způsobila jsem si to úplně sama. Jak se ke mně blížila a moje srdce rychle šplhalo vzhůru v krku, stihla jsem ještě pomyslet na to, že bych vlastně mnohem raději snášela venkovní podmínky, než se mě dotkla a všechny hlasy v mé hlavě kompletně zmizely.
Úplné prázdno.
Je docela možné, že jsem i udělala nějaký tichý zvuk, kdo ví. Mám úplný okno. Několik chvil jsem nerozuměla, co se přesně děje. Ale pak mě realita dohnala. Nebo alespoň natolik, že jsem si uvědomila, kde zhruba jsem. S kým jsem.
Pomalu jsem vydechla. Můj čumák začal pomalou cestu po tom jejím a pak si to začal razit po straně její tlamy, kousek po kousku jsem se otírala o ní, až špička nosu spočinula kdesi na úrovni vnějšího koutku a já se celou stranou hlavy opírala o tu její. Pomalu jsem zvedla polozavřené oči a slabě se usmála. “Musím říct…“ vydechla jsem,. “Že není nikdo, s kým bych tu byla raději zaseklá,“ hlesla jsem hlasem o něco hlubším, než jsem normálně měla.

Kayayaya | 12/3

Zafrkala jsem jak kobyla. “No samozřejmě. To bylo vidět hned. Už jen tím, jak jsi našla tak ideální místo před deštěm,“ pobaveně jsem se zakřenila. “Skláním se před tvou velikostí, ó moudrá,“ dodala jsem, když se už smála. “My ostatní můžeme jen snít o takových božských vlastnostech,“ pokusila jsem se co nejpřesněji napodobit pohled uctívače.
“Mmm,“ pokývala jsem hlavou. “Dobrá odpověď. Skuliny jsou… fajn. Hlavně když jsou pravidla dementní,“ zamrmlala jsem v souhlas.
Koutky mi zacukaly při její charakterizaci mého kožichu. Moje šance zazářit. “No jo, ne každej je v moři stáhnutej mořskou příšerou, aby se objevil v jezírku úplně zmodralej,“ řekla jsem rádoby skromným tónem, který jen sotva skrýval úplně stejně hranou pýchu. “Skvělý časy,“ potřásla jsem hlavou. To jezero mělo hodně vzpomínek. Většina už nebyla moc příjemná.
Rozesmála jsem se z jejího překvapení. “No, když se na ni podíváš v určitym úhlu při určitým světlu…“ snažila jsem se trochu zachránit situaci, protože i když se mi fakt zdálo, že trošku do modra záda má, začínalo to znít docela pateticky. Už už jsem se chtěla natáhnout, abych jí dloubla do zad (a tak se jí znova dotkla), když se postavila a hned na to kecla na zem. O dost blíž.
Dívala jsem se jí do očí když se mě ptala, kde je ještě modrá. Teda, co je ještě modrého. Ale myslela, kde je ona. Že? Určitě. Mozek se mi zasekával a cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo rychleji. O dost rychleji. “Ummm,“ vydala jsem ze sebe velmi inteligentně a konečně uhnula zrakem, abych se uklidnila. Moc mi to nevyšlo. “No. Hm. Musím říct, že… Hodně věcí je modrých. Třeba… tamten kámen,“ kývla jsem k šutru, co byl zcela očividně spíš hnědý. Trochu trapárna, ale chtěla jsem začít jednoduše. “Mm, ale je tu i víc věcí. Třeba tvůj kožich na zádech, žejo,“ mrkla jsem na ni s uličnickým výrazem. Teď oční kontakt trval jen zlomeček sekundy, jinak bych se začala zakoktávat ještě víc a to jsem faakt nepotřebovala. Stačilo mi hlasité bití výstražných zvonů, přes které jsem sotva cosi slyšela.
“A taky…“ klouzala jsem jí pohledem po těle velmi očividným způsobem. “Oh, hele,“ řekla jsem s očima kdesi nad její hlavou. “Špičky uší,“ natáhla jsem se, abych do nich šťouchla čumákem. U toho jsem se musela naklonit skoro nad ní, opřít se ramenem o rameno a i chlupy na krku se nám otřely. “Přesně tady,“ vydechla jsem tichým hlasem, zatímco se moje rty dotýkaly jednoho ucha a jemné chloupky na něm se zachvěly. A já s nima.
Trochu roztřeseně jsem se zase usadila na zemi a i když jsem měla srdce až v krku, odvážně jsem zvedla zrak k tomu jejímu a nahodila pokus o samolibý úsměv. “A… abych byla upřímná,“ můj hlas byl překvapivě hluboký. Asi by mě to i překvapilo, kdybych měla mentální kapacitu to vnímat. “I v očích máš trochu modré,“ hlesla jsem a pohledem už neuhla.

Kayayayaya | 12/2

"Oh?" Koutkem očka jsem po ní hodila pohledem a pobaveně zafrkala. "Snažíš se mi říct, že jsi jedna z těch chytrých?" zazubila jsem se a trochu se zavrtěla, abych si našla pohodlnější pozici. U toho jsem se trochu otřela i o ní. Snažila jsem se tomu moc nedávat význam. "Co je tvůj ideální obraz?" nadzvedla jsem obočí. Chtěla jsem slyšet víc o jejím pohledu na věc. Jak si ona vykládá otáčení pravidel. Olízla jsem si čumák.
"Každej má něco, hádám. A pokud bych měla jít znova ke Smrti, tak radši se spokojim s tim, co mám," nadzvedla jsem jeden koutek. "Tak fešný kožich?" zeptala jsem se a zoufale se modlila, ať nevyzním moc trapně. A měla bych říct něco jí. Něco říct jí. Bože. "V tomhle počasí se skoro zdá, že jsme modré obě," poznamenala jsem. Ne, to nebylo dost dobrý. Do háje. "Co teda umíš ty se svým mírně modrým, fešným kožichem?" nadhodila jsem a chtěla se zabít. Prostě se zvednout a rozmlátit si hlavu o nejbližší kámen. Nebo se utopit na kapce deště.

Kayayayaya | 12/1

Dramaticky sem si povzdechla. "To víš, už se to prostě nedalo vydržet," vydechla jsem. Snažila jsem se její předchozí mlčení moc nebrat osobně, ale docela se do mě zažralo. Nechtěla jsem si to s ní podělat a tady bylo trapný ticho i]nebezpečně[/i] blízko. Ale do háje s tim všim, zanadávala jsem.
"No jo, jeden se to musí naučit, když žije takovej život, jak já," zasmála jsem se s hranou lehkostí a až po chvíli si uvědomila, jak děsně tlačim na pilu s tím vychloubáním a frajeřením. Bože. Ať mě někdo praští. "A co ty?" sladce jsem zamrkala a snažila se rozdýchat svoje trapný kecy. “Neříkej, že ráda hraješ podle pravidel.“
Byla jsem zároveň ráda za změnu tématu a taky mi chvilku trvalo, než jsem pochopila, o čem je řeč. Proboha, i ona si myslí, že jsem zoufalec, zaskučela jsem. “Hah, to bys ráda věděla, co,“ ušklíbla jsem se, abych si dala čas na vymyšlení nějaký super drsný odpovědi. Ale žádná mi na mysl nepřišla. “No, ale každopádně jo. Voda,“ pokývala jsem hlavou. “Asi by to šlo i se vzduchem, ale…“ trhla jsem ramenem. “Tím jsem strejčkem Životem obdařena nebyla,“ povzdechla jsem si.

← Jezevčí hájek

“Hm,“ souhlasně jsem zamručela. Čím dál mluvila, tím víc se mi obličej krabatil do grimasy a u toho jsem přikyvovala. “Nemůžu než souhlasit,“ napodobila jsem dávení. Velmi teatrálně. Skoro se mi z toho až zvedl žaludek doopravdy. “Popravdě, občas přemýšlím, jestli smečka vůbec má smysl,“ uchechtla jsem se. “Ale dokud tam nejsou moc nároky, jídlo bez práce a teplý úkryt…“ pokrčila jsem rameny a pohodila hlavou.
Trochu mě zamrazilo z té nahraditelnosti. Souhlasila jsem s ní. Ale možná pro to mi to bylo tak nepříjemné. Koukla jsem na ni koutkem oka. Že by z ní mluvila nějaká předchozí zkušenost? Hrozně mě zajímalo, co to bylo, jestli na tom byla aspoň trochu jako já, i když jsem pochybovala, že něčí domov byl podobně bizarní jako ten můj. Necítila jsem se ale na to se jí zeptat. Takové to mezi námi nebylo.
“Toulavý tlapky svrbí,“ pokývala jsem hlavou. “Taky se necejtim být pořád s těmi stejnými vlky,“ potřásla jsem hlavou a už nedodala, že to bylo hlavně tím, že jsem se spoustou osobností neuměla moc dobře vycházet.
“Uh,“ zabručela jsem a svraštila čelo. “To po mě chceš fakt hodně,“ uchechtla jsem se. “Um… No. Na jihu, teď jdeme přesně na opačnou stranu, je Sarumen. Tam jsou fajn, jedni z těch, u kterých jsem kempila v úkrytu. Pak mám dojem, že za chvíli narazíme na další, kde jsem se chvilku poflakovala a uhhh…“ zamyslela jsem se. “Mají v názvu nějakou kytku? Nebo něco podobnýho? Rozhodně je to ale zelený,“ pokřiveně jsem se usmála na svou děravou paměť. “Pak je nějaká smečka v horách. Tam jsem nikdy nebyla, hory… nejsou pro mě,“ otřásla jsem se.
“A potom je tu ještě ta smečka, kde si velice zakládají na obětování se, smečka je všechno, pokud se nevrhneš do plamenů i za cenu vlastního života, nejsi pro nás dost dobrý a tak… Taky to tam hrozně nepříjemně sladce páchne. A vlci jsou tam dost upjatí a hysteričtí,“ házela jsem na Borůvku co nejvíc špíny. Jen ať se to o nich rozkřikne. Dobře jim tak, trapákům. “Borůvková se jmenuje,“ řekla jsem přesladce a z hlasu mi kapal jed. “Jo a potom ještě vim o jedný,“ vzpomněla jsem si. “Maj docela v pohodě alfu, ale jsou tam taky hrozně zaprdlý. Je kousek od Borůvkáčů, tak hádám, že ta kvalita taky nebude nic moc,“ dodala jsem. Z té smečky jsem si pamatovala jen na toho trubce, co na nás štěkal a pak nás vyrazil.
Stračin ocas mi vyrazil dech a rozehřál se mi oheň v hrudi. Pomalu jsem mrkla a pak po něm hravě cvakla zuby. To už byl ale dávno z mého dosahu. Nemohla jsem si pomoct od širokého úsměvu, co se mi na tváři roztáhl. “No počkej ty nejlepší formo, já ti ukážu, jak vypadá vrchol fyzičnosti,“ pohodila jsem zadkem, zašklebila se a vyrazila poklusem dál.

→ Východní hvozd přes Gejzírové pole

Kayayaya | 3/11

“Jo, to zní fér,“ pokrčila jsem rameny, dost spokojená, že mě z ničeho vinit nebude. Ne že bych to vyloženě čekala, ale ten tichý podvědomý hlásek tam tak trochu byl. Usmála jsem se. “Pokud nejsi ublížená, omlouvat se nepotřebuju. Ale i tak mě tvoje odpuštění těší,“ mírně jsem sklonila hlavu. “Budu si to pamatovat pro příště,“ zazubila jsem se.
Zachytila jsem její vykulený pohled a pootevřenou tlamu. Trochu nepohodlně jsem se zasmála a nahodila výraz co se s tím dá dělat, žejo. Bylo mi trochu trapně, že umírání brala jako něco velkého. Ne že by to pro mě nebyla sakra nepříjemná událost, ale… dělat ze sebe drsňáka bylo asi jednodušší. Kousla jsem se do jazyku. Nevěděla jsem, co na to moc říct.
“Nedokážeš si ani představit, jak moc,“ vycenila jsem na ni zuby v širokém úsměvu. “Jsem úplnej miláček, kamkoliv přijdu,“ uchechtla jsem se a vzpomněla si na tu zrzavou pipinu a pak toho ufňukance, co přišel o ucho.
Pobaveně jsem se zaculila, když začala protestovat proti vodě. “Však to není až tak hrozný ne,“ popíchla jsem ji, ale čim déle se kabonila, tím méně jistě jsem se cítila. “Lepší?“ zeptala jsem se než mi stihla skočit do řeči. “Odčiňuji svoje hříchy,“ pousmála jsem se, snažíc se najít pevnou půdu pod nohama. Olízla jsem si čumák. “Už se madam cítí zase dobře?“ potřebovala jsem se ujistit, že jsem nebyla až moc frivolní se svým přístupem a neodehnala ji od sebe úplně.

Kayayaya | 11/2

Připadala jsem si hloupě jak zmoklá slepice když jsem stála zmoklá… jak slepice a ona na mě jen tak zírá. A nakonec se přece jenom známe. Ha. Já to tušila. Podle toho, jak to říkala to ale znělo trochu jakoby nečekala, že zapomenu. Ha. Má smůlu, holka. Omluvně jsem se zašklebila. “Kde to vůbec bylo? Mám dojem že… v zimě? Na krách?“ marně jsem se snažila vzpomenout. “A pak jsem… oh bohové, pak jsem asi zmizela co,“ protáhla jsem obličej do nepříjemné grimasy. Pokud jsem si to pamatovala dobře, dostala jsem se potom na ostrov, kde jsme s Duncanem měli poslední velké dobrodružství které nedopadlo úplně nejlíp.
“Hele, vůbec si z toho nic nedělej, nebylo to tebou,“ snažila jsem se situaci zachránit a stále si udržet lehký žertovný tón. “Mezi tim jsem stihla dvakrát umřít, tak… víš co,“ výmluvně jsem se na ni podívala, jakoby umírání každý znal úplně běžně. Ale taky že to vlastně nic nebylo. Tak trochu drsňácky.
“A jsem Lilith,“ roztáhla jsem rty do širokého úsměvu a cítila, jak mi déšť zatéká mezi zuby na jazyk. “Těší mě, Kayo,“ zopakovala jsem její jméno hlavně, abych si ho zapamatovala. Snad. Moc šancí jsem tomu nedávala.
Nad její další suchou (suchou, hehe) poznámkou jsem se zasmála. “To víš, vždy marně doufáme, že se jednou už opravdu rozpustíme a ukončíme tohle pozemské utrpení,“ uchechtla jsem se a záhy si v duchu zanadávala, jaký připitomělý vtipy mám. Nejradši bych poodešla o kousek dál, kde skála vcházela v zem a pořádně o ní práskla hlavou. Bože. Takový trapasy.
Navenek jsem se snažila pořád tvářit jakože nic, jakože neumírám hanbou nad svými průpovídkami a že jsem vlastně uvolněná, žoviální a vůbec.
Zjevně jsem na tom ale nebyla až tak zle, když mě pozvala k sobě. Bez svého vědomí jsem se šťastně rozzářila. “Moc ráda.“ Nasoukala jsem se k ní a podívala se na ni s vážným pohledem, který jsem měla problém udržet. “To nevadí, já koušu taky. Na oplátku i jako první,“ řekla jsem jí s povzneseným výrazem. Po těle mi přejel mráz. Ne z toho, co jsem říkala (pro změnu), ale navzdory Kayiným řečem o vodních vlcích, s kožichem ze kterého kape voda, mi nebylo nejlíp.
A tak jsem se beze všeho studu prostě a sprostě oklepala. Naše malá skrýš nebyla moc velká a tak můj dobrodinec schytal slušnou spršku vody. Přejela jsem ji pohledem. “Ups,“ řekla jsem nevinně, ale jen ztěžka přemáhala smích. Začala jsem se soustředit na všechnu volnou vodu v jeskyňce, zahřála ji, až se naše okolí naplnilo teplou mlhou a naše kožichy byly zase suché.

← Kierb

Ušklíbla jsem se. “Jo, to taky chápu. Já beztak taky nejsem moc na ty smečkový aktivity,“ protáhla jsem obličej a vzpomněla si na prašivou Borůvku. “Někteří po tobě chtějí, aby ses po hlavě vrhla do smrtícího nebezpečí a když máš pud sebezáchovy, tak tě rovnou vyrazí, protože ses neobětovala pro smečku.“ zapitvořila jsem se a napodobila Wizčin arogantní hlas. Bože, jak jsem tu vlčici nesnášela. Nejradši bych jí urvala ocas. Minimálně.
“To zní jako dobrej plán,“ kývla jsem hlavou, trochu nepřítomně, ještě pořád jsem v myšlenkách byla u provádění nevyslovitelných hrůz na těle černobílé. Moc mi to nepomohlo, ale aspoň nějaká snaha.
Překvapeně jsem zamrkala, když se zmínila [i[zvěrstva[/i]. Řekla jsem něco nahlas? Uchechtla jsem se, abych zakryla svoje rozpaky. “Tak to tě asi zklamu, většina smeček je tu dost mírná. Jenom mír, klid a sebeobětování se.“ Docela jsem se do házení hnoje na Borůvku a všechny ostatní smečky opřela.
Rozesmála jsem se nad jejím zhodnocením mojí maličkosti. “Tak to jsem ráda, že mě tak vidíš,“ zazubila jsem se a přejela ji pohledem. “Ty taky nevypadáš nejhůř,“ mrkla jsem na ni a musela se držet, abych sebou neplácla o zem z té námahy, jakou jsem potřebovala k udržení odvahy. Umřít jsem chtěla. Ale byla to zábava.
“Výborně, veďte slečno,“ zasmála jsem se a vyrazila za ní, jako kdyby byla ona mojí průvodkyní a ne naopak. Ne že bych se tu nějak zvlášť vyznala. Ale to jsem jí říct nehodlala.

→ kopce tary

Kayayaya | 11/1

Moje courání nemělo moc směr ani cíl. Ono bylo beztak těžký snažit se zaostřovat v tom dešti a beztak, k čemu by to bylo. Viděla jsem tak akorát sobě pod nohy a pár kroků vpřed. Začínalo se ochlazovat a já si v duchu začínala pofňukávat za létem. Na který jsem před tím taky nadávala. Nic ti neni dobrý, co? posmíval se mi Duncanův hlas a já ho měla chuť za to kousnout do zádele. Jenže Duncan tu nebyl a jedinej zadek, do kterýho bych se mohla zakousnout, byl ten můj. Ohlédla jsem se po něm. Dosáhla bych si tam vůbec?
Než jsem stihla dát do praxe svoje myšlenky, postřehla jsem skálu, převis a pod převisem vlka. Nebýt toho vlka, asi by to nebylo až tak zajímavý. Zamžourala jsem do dálky. Pod převisem byla tma a vlčí obrys byl téměř nerozpoznatelný od okolí. Přítel nebo někdo, komu jsem nakousla zadek? Statisticky vzato, nejspíš to bude někdo neznámý. Ale stejně...
Opatrně jsem přicapkala blíž a obličej svraštila do hlubokého přemýšlení. "Um... My se známe? Že?" vypadlo ze mě nejistě a zcela inteligentně. Připadala jsem si trochu jako pitomec nejen pro to, jak jsem se zeptala, ale taky tím, jak jsem trčela venku na dešti zatímco vlčice byla v suchu.