Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Ohnivé jezero přes Středozemku

Pro dobrotu na žebrotu. Fakt. Říkala jsem si, že bych možná mohla zkusit být trochu… nesobecká a pomoct tomu přerostlému záprdkovi, ale on ne, prostě si jen tak uteče. Odpočívat bych měla. Jo, odpočívat. To by bylo hezký. Jenomže jsem chtěla ukázat… někomu, že jsem schopná i dobrých skutků. Možná jsem cítila za něj zodpovědnost, protože to Duncan ho dostal do té polízanice, ale zase, proč bych se pak měla cítit blbě já? Přece jsem za nic nemohla.
Ale i tak jsem následovala jeho šedý zadek a v duchu si nadávala, že se už zase ženu za nějakým chlapem, který byl tentokrát ještě dítě. To situaci rozhodně nezlepšovalo, spíš naopak. Proč se vůbec snažíš o dobro? Stejně víš, že se ti to nepovede, připomínal mi vnitřní hlas a já mu bolestivě skoro dala za pravdu. NE. Já jsem lepší než tohle, opravila jsem se pevně.
Chtěla… Tak hrozně moc jsem se chtěla změnit. Abych se za sebe nemusela stydět a mohla jsem s hlavou hrdě vztyčenou říct ‘Ano, já jsem Lilith‘, protože bych se nebála přiznat, kým jsem. Tiše jsem zavrčela.

→ Mahtaë přes Medvědí řeku

← Skryté ruiny Gallantidy

Ani nevím, proč jsem čekala, že cesta nahoru bude o něco jednodušší. Teď přece poplaveme nahoru, za světlem a bude nás to nadnášet, že? V mém životě ale asi nemůže být jednoduchého vůbec nic, protože to byl jen další zatracený boj o život. Abych se ale úplně nenudila, nejenom o můj, ale taky těch dvou trubců, kteří byli se mnou. Strašně dlouho trvalo, než jsme se vynořili, ale jakmile jsem se šťastně nadechla normálního vzduchu a chtěla se skoro smát, zjistila jsem, že i když ten můj trubec dýchá, je z něj víceméně hadrová panenka. “Ale to si ze mě musíš dělat srandu,“ zavrčela jsem vražedně a jediné uklidnění bylo, že jsme byli docela blízko břehu.
Hned na to jsem objevila uklidnění číslo dva: mohla jsem Duncana opravdu čapnout za zátylek, možná o trochu násilněji, než bych vyloženě musela, a s touhle sílou ho odtáhla na břeh. Velebný pán byl ale pořád dost těžký a tak nepřicházelo v úvahu ho dostat na suchou půdu. “Promiň, ale dál tě už tahat nemůžu. Buď se tam odplaz jako žížala a nebo tu můžeš zůstat a zkusit, jestli ti nenaroste ploutev,“ ušklíbla jsem se a už jsem se skoro svalila na zem, než jsem si uvědomila skutečnost, která mi kompletně zničila radost z uklidnění číslo jedna i dva. Byla jsem sakra unavená, nemohla jsem si aspoň na chvíli odpočinout?
Jenže trubec číslo dva se topil, a přece tyhle klokotavě dávivé zvuky by moje odpočívání narušovaly. A taky bych nechtěla mít na svědomí smrt mladého vlka. S tichým zabručením jsem se vrhla do vody k té zoufale se plácající hromádce neštěstí, čapla ho za zátylek a začala táhnout stejně jako Duncana. Celou dobu jsem se modlila, aby nezpanikařil a nezačal se ode mě odstrkovat, ale ani jsem nevěděla, jak jsme se dostali na břeh, ale už jsme tam najednou byli.
Odevzdaně jsem sebou hodila na zem, až to zadunělo, ale mně bylo stejně krásně. “Tak hele, mladej,“ začala jsem podrážděně. “Co tak příště neplavat, když to neumíš?“ Věděla jsem, že ho něj prý strčil Duncan, ale stejně. Mohla jsem na něj být zlá, ne? Především, když jsem se rozhodla, že hned na to budu velkorysá. “Hele, můžem se domluvit takhle. Dovedu tě domů, aby se ti už nic nestalo a ty se budeš vodě vyhýbat? Nebo ještě lepší – naučíš se plavat,“ nadhodila jsem a na chvíli se mi asi trochu zatmělo před očima.
Když jsem totiž znova procitla, záprdek si to už mašíroval nějakým směrem a byl docela v dálce. Ale do háje s tím. Měla bych se na něj vykašlat. Měla bych si prostě říct, že každý svého štěstí strůjce, ale i když jsem na něj byla slovně docela drsná, bylo mi ho docela líto. Malátně jsem se vyhrabala na nohy, oklepala se a vyrazila směrem, který se mi zdál asi nejlepší. Tudy určitě běžel, že? “Za chvíli se vrátím, jo? Mezitím se pokus neumřít,“ zašklebila jsem se ještě na Duncana.

→ Medvědí jezero přes Středozemku

// Lilith je ta postava v hororu, která nic nevidí a je úplně chill až do té doby, než ji něco zabije
“Opravdu?“ věnovala jsem mu pochybovačný pohled, protože jsem neměla náladu mu vysvětlovat, že jsem narážela na jeho zkrat, který nás dostal až sem. Rozhodně jsem se o tom nechtěla bavit tady. Vrhla jsem po něm krátký strohý pohled. “To doufám. Pokud jo, najdu si tě a zabiju tě znova,“ věnovala jsem mu úsměv plný zubů. Nějak jsem se nedokázala pořádně uvolnit a „užívat si situaci“, nebo přinejmenším obdivovat okolí, jak to dělal Duncan. Tlačila mě potřeba být ta zodpovědná v naší malé, lehce zoufalé trojici.
Mladík nevypadal, že by byl moc nadšený touhle situací, snad ještě míň než já a kvůli tomu jsem přemýšlela, co ho přimělo vyrazit za námi. Snad se celou dobu netopil… projeo mi hlavou a s lehce starostlivým výrazem jsem ho sjela pohledem. Kde se to ve mně bere? Zatím ale nevypadal, že by chtěl vypustit duši a ostatně – pokud by umřel tady, na nás by to rozhodně nebylo, nikdo by se o něm nedozvěděl. Svědomí stále čisté jako lilie. Teda, ne o nic špinavější než předtím.
Když začal blekotat, že ho něco odtáhlo sem, pobaveně jsem se uchechtla. “Jo, to byla tahle obluda,“ kývla jsem hlavou k Duncanovi, který zjevně pokračoval v rozhlížení se po svém objevu. Teď o tom bude nadšeně vyprávět úplně všem, povzdechla jsem si. “Neočumuj to tak intenzivně,“ rýpla jsem si do něj, když sebou najednou trhl a začal mě i toho malýho postrkovat pryč. “Co tak blázníš?“ nechápala jsem a snažila se na něj otočit, ale pán měl zjevně až moc energie. “Hej, Duncane…“ chtěla jsem pokračovat, ale jenom jsem se stihla rychle nadechnout, než mě jeho podlá tlapa znova strčila pod vodu. Upřímně jsem se modlila, že po cestě zpátky, které jsem se docela obávala, bude o něco lepší a nebudu mít pocit, že každou chvíli omdlím.

→ Ohnivé jezero

Propalovala jsem ho pohledem, zatímco se snažil tvářit, jakoby se nic nedělo. Jakoby se nechoval jako pitomec posledních pár hodin. Jakoby mohl mou pozornost odlákat pohledem na hezkou schovku, která byla SAKRA POD VODOU. Hluboko pod vodou. Klid, hlavně klid. Důležitý je nepanikařit, pokoušela jsem se o nemožné. “Duncane,“ vydechla jsem a vyšlo to jako unavené fňuknutí. Byla jsem unavená a na vztek jsem neměla sílu. “Kde ses do háje praštil do hlavy?“ snažila jsem se zjistit příčinu jeho chování, protože mladý pán nemohl být normální. Už jsem ale nenacházela dost energie, abych mu vytřásla duši z těla.
Ostatně, moje vztekání stejně nikdy nepomohlo. Pokusila jsem se rozhlédnout kolem, ale bylo to dost marné. “Kde to vlastně jsme?“ hlesla jsem po chvíli, kdy jsem se ujistila, že už nezačnu hyperventilovat. “Ty jsi fakt blázen,“ uchechtla jsem se a znělo to skoro, jako kdybych byla ráda. “Doufejme, že taky nebudeme první, kdo tu umře,“ dodala jsem trochu ponuře, protože i když s odstupem času (pokud ovšem přežijeme) to asi bude zajímavý objev, zrovna teď se mi cesta zpátky nezdála jako nejlepší zážitek.
K mému překvapené se tu objevil i ten prcek (co už moc prckem nebyl, ale to bylo jedno), který vypadal, že má docela namále. Už jsem se chtěla přiblížit, abych pomohla, ale Duncan, ten chrabrý hrdina se mu hned vrhl na pomoc. “A hele, zjevně nás tenhleten předběhne i v soutěži o první mrtvolu,“ zamumlala jsem suše. A kdo za to může?
V tomhle výrostkovi jsem ale aktuálně spatřovala něco jako spojence proti Duncanovým výmyslům. “Jsi v pohodě? Viděla jsem, jak do tebe ten trubec vrazil a shodil tě do vody,“ zeptala jsem se ho skoro starostlivým tónem, který poháněla touha si pořádně do Duncana rýpnout, když už jsem neměla sílu na nějaké silnější výboje vzteku.

← Ohnivé jezero

Čekala jsem hodně věcí, když jsem se vrhla za tím trubcem do vody. Mentálně jsem se připravovala i na fakt, že jen uvidím jeho vyděšené oči, jak rychle mizí v hlubině, vtahován obrovským monstrem. Asi jsem i přemýšlela o faktu, že by mě to nakonec čaplo taky. Ale asi jsem měla tušit, že se tam prostě vrhnul úplně sám. A zjevně zcela dobrovolně. Viděla jsem ho, jak si vesele hrabká nožičkami a pluje do ještě větší hloubky.
Kdyby voda kolem už nebyla dostatečně červená, asi bych v tuhle chvíli začala vidět rudě. Nehodlala jsem se jen tak vzdát, chtěla jsem ho za ocas dotáhnout zpátky na hladinu, abych ho tam mohla zardousit. Pro to jsem si asi ani nejdřív neuvědomovala, že se začínám pomalu dusit. V hlavě jsem měla jediný cíl – dostihnout toho blbečka a vytřískat z něj všechny tyhle pitomé nápady. Pomalu mi ale ubývaly síly a moje pohyby se začaly měnit na těžkopádné. V jednu chvíli jsem si uvědomila dvě věci: Hm, asi se topím, projelo mi hlavou překvapeně a s rozhodně menším množstvím paniky, než by se zasloužilo. A pak druhou věcí bylo moje okolí, které se změnilo z vodního prázdna na místo, které bych nedokázala popsat. Kdyby mi o něm někdo pověděl, nevěřila bych mu ani za mák. Zahlédla jsem Duncanův prašivý ocas zaplout do jedné z těch struktur a zaťala jsem zuby, abych ho dohnala. Z posledních sil.
Už jsem skoro ani nevnímala, když jsem se vynořila na vzduchu a chvíli jsem sípavě lapala po dechu, pořád jsem měla dojem, že se topím, tělu chvíli trvalo si uvědomit, že to, co lapám do plic je opravdu vzduch a ne voda. “Co. Do. Tebe. Do. Háje. Vjelo? Duncane!“ zavrčela jsem a chtěla, aby to znělo naštvaně, mnohem více tím ale prosakovala panika. Bála jsem se o něj, bála jsem se o sebe, byla jsem zmatená a naštvaná a naprosto pohlcená v podivném jezeře, kde šlo dýchat.

← Náhorní plošina přes Středozemku

Už jsem se bála, že jsem se naprosto ztratila a znova tu budu bloumat jako bludná ovce. Zdálo se mi ale, že toho pitomce vidím. Zpomaloval. No konečně, zafrkala jsem a nedobrovolně zpomalila taky. Už jsem moc nemohla, pálilo mě v plicích a pořád se mi nepovedlo vyslzet úplně všechen prach z očí. Ty seš tak mrtvej zavrčela jsem v duchu, ale tušila jsem, že před úkladnou vraždou si budu muset dát trochu šlofíka.
Pořád jsem mu nestíhala, vyrazil dál a až pak jsem si uvědomila, že nás vede k jezeru. Ulevilo se mi. To bude docela příjemné místo na odpočinek, kde si budu moct i konečně vypláchnout oči, nos a srst. To bude slast. Ani jsem si nevšimla, že v dálce je nějaký další vlk a už vůbec jsem si neuvědomila, že je to ten, který nám ukradl prvenství na té hoře. Až ve chvíli, kdy do toho malého pitomce narazil můj pitomec, mi ta situace došla.
Nebo, došla. Donutilo mě to zaraženě se zastavit kousek od jezera a zírat na hladinu, která se nad těma dvěma uzavřela. A zůstala uzavřená. Z tlamy jsem vypustila ošklivou nadávku a opatrně došla až ke břehu. Duncan pořád nic. Ten malej taky nic. Sakra. Hypnotizovala jsem vodu pohledem a přemýšlela, jestli je nějaká šílenost stáhla dolů a právě si na nich pochutnává. Otřásla jsem se strachem, který ale nebyl směřovaný ke mně, ale k tomu pošukovi, kterému asi hráblo. “Duncane, jestli nejseš ještě mrtvej, přísahám, že tě vytáhnu na břeh a vlastnoručně zabiju,“ zavrčela jsem, nadechla se a jako ten největší pitomec se vrhla pod hladinu.

→ Skryté ruiny Gallantidy

← Mahtaë jih

Zabiju ho. Až ho najdu, tak ho zabiju, vrčela jsem v duchu, zatímco jsem se snažila svoje unavené nohy donutit k akci, docela jsem ale ten souboj prohrávala. Nejdřív jsem si ani neuvědomila, kam jsem vběhla, dokud se do mě neopřel ještě silnější vítr než předtím. Sakra, sakra, sakra, sakra, nadávala jsem v duchu a začala zuřivě mrkat, když mi vletěl ten debilní prach do očí. Já budu vraždit, snažila jsem se uklidnit homicidálními myšlenkami. Nebyla jsem si jistá, jestli do vůbec pomáhá.
Nakonec se mi povedlo větší část těch kravin vyslzet, ale už jsem Duncana úplně ztratila. Do háje, znova jsem zanadávala a kdybych se zrovna nevyskytovala na asi tom nejhorším místě, nejspíš bych sebou uraženě plácla na zem, trucovala a nehla bych se až do následujícího dne. Nebyla jsem ale sebevrah, rozhodně ne takový, který by chtěl umřít bolestivou radost pravděpodobně i dost pomalou smrtí.
Musela jsem ale sebrat poslední síly a dotáhnout to do konce. Zalezu si do malé díry a vymyslím, jakým nejhorším způsobem se Duncan dá zprovodit ze světa, plánovala jsem.

→ OJ pes středozemku

← Úzká rokle

Ani jsem si nevšimla, kdy se náš běh změnil ze „závodu“ do úprku neznámým směrem v něčem, co začínalo vypadat jako prachová bouře. Co se to do háje děje? Nechápala jsem nic, ale v běhu se mi špatně přemýšlelo. Kdybych si měla věci čas promyslet, nejspíš bych se zastavila a dala Duncanovi konečně kopačky, protože jsem se za ním tahala jako pitomec a on ještě jako větší pitomec prostě běžel dál. Ego? Nečekala bych, že by mu ta prohra až tak vlezla na mozek, ale ten zadubenec prostě běžel v šílené bouři dál a mě nezbývalo nic jiného, než ho následovat, protože… Jsem asi měla strach. Že se ztratím, nebo že se mu něco stane a nebo možná to byl prostě jenom strach z toho, že ho nestihnu pořádně seřvat, co že to dělá.
Skoro jsem se divila, že jsem ho neztratila z očí, ale vždycky se mi zdálo, že se jeho zatracený ocas někde mihnul. Třeba jsem si to už jenom vymýšlela a doufala, že jsem se mu neztratila. A on mě. Pokud by ale moc nekličkoval, sand jsem ještě měla šanci ho doběhnout.

→ Náhorní plošina

← Sněženková louka

Byl to zmetek. Neskutečný zmetek, který mi zjevně musel ukázat, že je lepší a rychlejší, protože i když se skoro zdálo, že ho doháním, najednou přidal, jako kdyby před chvílí rozhodně neběžel závod svého života. Opět jsem se ocitla v prachu cest, kdesi vzadu, zatímco po mě ten šašek pokřikoval, že vyhrál.
Zaťala jsem zuby. Nechtěla jsem se jen tak nechat, ale už jsem nemohla. On prostě musel mít poseldní slovo, co? Odmítla jsem e tím nechat vykolejit, těšila jsem se, že až konečně doběhnu, ukousnu mu ocas a pak se ten jeho škleb konečně smaže. Jo, to bude super, povzdechla jsem si a uvědomila si, že už stejně zpomaluju. Už jsem nemohla a bylo to vidět. Zabodla jsem pohled do vzdalující se postavičky v dáli, ten malý červ, kterým byl můj kamarád, co měl síly zjevně na rozdávání. Už jsem úplně zapomněla na tu trojici, se kterou se ten pitomec zjevně rozhodl soutěžit. Stejně jsem pochybovala, že vůbec věděli, o co se ti dva cizí šašci snaží. Doufám, že jim to pak pěkně vysvětlí, bručela jsem v duchu a snažila se udržet pomalejší cval. “Jen počkej, až tě doběhnu,“ zabručela jsem, volání stejně nemělo smysl, neslyšel by mě a nechtěla jsem jen tak hrozit do prázdna.

→ Mahtae jih

← Tajga

Proboha, to je magor, uchechtla jsem se v duchu, když jsem ho zaslechla, jak se maniakálně řehní a uhání za mladými vlky. “Ještě si o tobě budou myslet, že jsi pedofil!“ křikla jsem po něm, ale ten smích byl hrozně nakažlivý. Celý Duncan byl nakažlivý a i když jsem už únavou umírala, nestíhala a měla jsem dojem, že každou chvíli omdlím, nemohla jsem se nesmát. Ať se jde tamten Castor vycpat, tohle není manipulace. Jak by mohla, když se cítím tak šťastně a volně?
Ani jsem se nemusela moc nutit do nepřemýšlení o tom, jak trapně musíme vypadat. Koho to zajímá. Mě ne. Vlčata už po sobě nepokřikovala, ale možná to bylo kvůli větru, který se do nás pořádně pustil. Do háje, co se tu děje? Zdálo se mi, že když jsme tudy s Duncanem nedávno procházeli, nic takového se nedělo. Doufala jsem, že tahle šílenost, ač zábavná, rychle skončí, nechtěla jsem být odvátá kdo ví kam jako odpadlý list. “Co?“ křikla jsem po Duncanovi, když se přiblížil. “Už nemůžeš?“ provokativně jsem se na něj zašklebila, ale ten zmetek najednou zrychlil tak, že jsem nevěřila, že je to ještě možné. “Ale do háje! Duncane!“ zavrčela jsem a snažila se přidat, už jsem ale nemohla. Tentokrát asi nevyhraju, došlo mi a snažila jsem se vydolovat poslední zbytky mentální energie, abych přišla na nějaké dobré důvody, proč moje vítězství je důležitější než to jeho.

→ Úzká rokle

← Sněžné hory

Uháněla jsem, ráda bych řekla, že s větrem o závod, ale cítila jsem se spíš jako geriatrická vlčice s mentální poruchou, co se rozhodla rozhýbat svoje staré kosti. To si ovšem neuvědomila, že v průběhu běhu jí asi pukne srdce a ulomí se jedna z oněch končetin. Kdo ví, v jakém pořadí. Nebyla jsem si jistá, jestli tuhle šílenost Duncan uspořádal kvůli svému ublíženému egu, které se nebylo schopné vypořádat s prohrou v tom největším a nejlepším závodě všech dob, ale pokud jo, bylo to trochu patetický.
Kdo ví, jestli ta děcka vůbec znal. Doufala jsem, že jo, protože kdo normální se prostě vrhne za běžící skupinkou, která dělá, kdo ví co? Zjevně my dva. Nechtěla jsem ale ani myslet na to, jak trapně mi bude, když doběhneme, nebo ti tři se na nás otočí a budou požadovat vysvětlení, proč se jako magoři řítíme za nimi. Nejlepší bude v tom Duncana vymáchat, když to už spískal, usoudila jsem, i když jsem se stále hnala za ním. Nemohla jsem ho přece nechat samotného, kdo by se mu pak posmíval, až mu to bouchne do obličeje.
Vesele jsem se zašklebila. Jo, pro tohle jsem žila. Při svém plánování dalších kroků jsem sio neuvědomila, že je zase ztrácím, tak jsem znova přidala do kroku a snažila se nevnímat zvyšující se točení hlavy. “Blázne!“ křikla jsem po Duncanovi, ale popravdě to mohlo být zamířené i na mou maličkost. Kdo ví, proč jsem se s ním pořád tahala a dělala stejné kraviny, jako on.

→ Sněženková louka

Až po chvíli, kdy kus ryby ležel vedle mě, mi došlo, že mi ji Duncan nabízí. Byla jsem tak ponořená v myšlenkách, jestli bych si o ni měla říct a jestli si ze mě pak nebude utahovat, že jsem si ani nevšimla, kdy to udělal. Chvíli jsem ji ještě hladově pozorovala a čekala, jestli si to náhodou nerozmyslí, ale nevypadal, že by to měl v úmyslu. Hladově jsem se po ni natáhla, a pokud on mohl žrát jako prase, já mohla taky. “Díky, miláčku,“ mrkla jsem na něj vděčně a vrhla se na maso. Tohle se mi líbí, spokojeně jsem vrněla v duchu.
Tenhle přístup se mi líbil, nebyla jsem zvyklá být takhle opečovávaná, ale rozhodně jsem nemohla říct, že by se na to špatně zvykalo. “Přeeesně,“ horlivě jsem přikývla s plnými ústy, protože kdo by se staral o nějakou slušnost kolem Duncana. “Nikdo nebude schopný říct ne a budeme známí po celé zemi,“ vesele jsem se křenila.
Plánovala jsem chvíli nic nedělat, možná pozorovat, jak se slunce šine po obloze a skoro to vypadalo, že Duncan plánuje něco podobného, dokud se kolem neprohnala dvě větší vlčata s dalším vlkem v závěsu. Mlčky jsem pozorovala Duncanův pohled a zašklebila se při jeho otázce. My jsme si už ale svou část odpracovali a v tuhle chvíli neexistovalo vůbec nic, co by mě přimělo vstát… Pak se ale Duncan zvedl a vystřelil za nimi.
“Hej!“ křikla jsem na něj, už rovnou na nohou, ignorujíc nepříjemnou malátnost v nohou, zatímco jsem se vrhla do běhu. “Nebylo ti dost?“ zasmála jsem se do větru, protože mě ještě dobrý pocit z běhu nepřešel, i když jsem byla právě donucena k dalšímu, snad ještě rychlejšímu trysku. Nemohla jsem ho ale vyhrát, třebaže tu nebylo nic, o co by se hrálo. Kdo ví, co dělali tamti tři pomatenci. Říká další ještě pomatenější pomatenec, uchechtla jsem se a ještě přidala rychlost. To tak, že budu poslední.

→ Tajga

Pobaveně jsem se uchichtla. Jeho odpověď vystihovala i mou situaci docela dobře. “Uhh,“ zahučela jsem, když se mě zeptal na to samé. “Cítím se jak na obláčku,“ znova jsem se přihlouple zahihňala a zamávala tlapkami ve vzduchu. Bylo mi docela fuk, že to ani nebyla dobrá odpověď na to, co se ptal, ale… Proč by chtěl tu samou odpověď, jakou mi dal on? Pokusila jsem se k němu pootočit, zavrtěla jsem zadkem, až jsem s heknutím přepadla na bok a konečně na něj viděla oběma očima.
Na jeho odpověď jsem jen tiše zafrkala. Tušila jsem, že bychom se mohli lehce přehoupnout do hádky jojo-nene a to bylo to poslední, co bych chtěla. Aspoň tu ta ryba byla a třeba… By mi dal kousnout. Nebo si budu muset ukousnout vlastní nohu, abych dostala dost energie na chůzi. Navíc, když budu mít jenom 3 nohy, bude mě to stát míň síly je pohánět, ne? “Dobře,“ přikývla jsem a myslí mi proletěla představa Duncana opřeného o moje rameno… Každopádně, nenápadně jsem střelila očkem po rybě, jak se jí daří. Krev stříkala na všechny strany a já se modlila, aby mi žaludek nezakručel moc hlasitě.
“Hmmm,“ prohlásila jsem zamyšleně, vděčná, že se můžu upnout na něco jiného než najednou dost silný hlad. “Určitě jsme!“ prohlásila jsem s jistotou. “A kdyby ne, jak dokáží, že to udělali před námi? Vždycky můžeme tvrdit, že jsme byli opravdu první a nikdo nám nebude na to moct nic říct,“ prohlásila jsem chytrácky.

Asi mu mozek ještě taky moc dobře nefungoval. Široce jsem se zazubila a dala si chvíli čas na odpověď. Vzhledem k tomu, že sem podobné oddechování slyšela i od něj, byl na tom dost podobně. “Žiješ?“ zeptala jsem se trochu zbytečně, ale byla to taková vtipná otázka, že jsem si nemohla pomoct. Adrenalin mi pořád bušil do těla a dostávala jsem se do euforie. Tiše jsem se zahihňala, jen tak, protože jsem mohla. A protože jsem právě absolvovala běh svého života, který jsem, pokud jsem to ještě nezmínila, vyhrála. Bože… Pořád jsem tomu ještě nemohla uvěřit.
Když zmínil rybu, lehce jsem se zavrtěla, abych se přetočila směrem k němu. “Huh,“ zírala jsem na ni s tupým výrazem. “Teď nevím, jestli pořád svoje vítězství tak moc oslavovat, když si pán stihne ještě čapnout rybu a dotáhnout se těsně za mnou,“ prohodila jsem zlehka a rozhodla se, že si to nebudu brát. Nenechám si zkazit radost z vítězství. Kupodivu se mi to docela dařilo. “Pokud to budeš potřebovat, moje rameno ti je vždy k dispozici na vybečení, miláčku,“ zamrkala jsem, jako správná partnerka. Moc dlouho mi tenhle výraz nevydržel, docela rychle se změnil na poťouchlý, ale to bylo možná i kvůli tomu, že jsem se aktuálně rozvalovala na zádech a na svého kamaráda šilhala jedním okem. Pohled mi ale hladově sklouznul na dotyčnou rybu a lhala bych, kdybych řekla, že se mi nezačaly sbíhat sliny.

Trošičku mě zklamalo, že jsem jeho rychle kroky zaslechla až moc brzo po tom, co jsem začala oslavovat. Aspoň mě ale teda slyšel, i když mi došlo, jak rychlý ve skutečnosti byl. Na začátku jsem měla výhodu, kterou neustále zkracoval. Na tom ale nezáleželo, protože jsem stejně VYHRÁLA. “Aaah, to je pocit,“ vydechla jsem slastně s pohledem upřeným do nebe. Pořád se mi točila hlava a nebyla jsem si jistá, jestli přece jenom neomdlím. Opatrně jsem natočila hlavu směrem, odkud přicházel jeho hlas, ale zahlédla jsem jen jedno tmavé ucho.
“Děkuju,“ zakřenila jsem se. A zaslouženě! Dala jsem do toho tolik, že se několik dní nebudu moct skoro hýbat, ale to bylo jedno, protože jsem byla první a oběhla jsem Gallireu a teď, když jsem už byla vlastně všude, mě nemohlo nic zaskočit. Cítila jsem se jako paní světa. Nebylo nic, co bych nezvládla. Kromě postavení se na nohy. To byla jediná věc, která mi momentálně unikala. “Teda, to bylo něco,“ zafučela jsem, stále neschopná se pohnout, ale hrozně šťastná, až mě to docela překvapovalo. “Jak se cítíš, poražený?“ usmála jsem se, neschopná ze sebe vydolovat nějakou škodolibost, ale to jsem asi ani nechtěla. Ta otázka ale nutná rozhodně byla.